DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Jsou dny, kdy už od brzkého rána, kdy vstanete a s úsměvem se protáhnete, víte, že tohle bude váš den D. Že pravě tento den bude tím, kdy zažijete něco naprosto úžasného. Něco, co vám dost možná změní život od základů. S tímhle pocitem vstanete, vyčistíte si zuby, oblečete se a tak nastartujete váš skvělý den, který vaše nálada ovlivní, že ani nevíte jak moc, a onen den je pak často vážně tím skvělým dnem, který jste si vysnili. Na druhou stranu to funguje i opačně. Když se ráno vzbudíte levou nohou a od té chvíle se vám všechno hroutí. Máte pocit, že byste neměli vůbec vylézt z postele. Když už tedy vylezete, při první příležitosti si ukopnete palec o nejbližší práh, což vás vrátí k myšlence, že dnes opravdu nebyl dobrý nápad, vylézt z postele. A tak špatně naladění odcházíte do školy, nebo do práce, kde váš hrozný den může konečně pořádně začít. Ujde vám autobus, rozbije se auto. Následuje nečekaný test hned první hodinu. šéf si vás pozve na kobereček. Přestane vám fungovat telefon. Někdo vám vyleje kafe na čistě vypranou bílou košili.. A den se vleče. Vleče se tak moc, že po cestě domů přemýšlíte, kdo a za co vás může trestat. Proč právě dnes a proč právě vy. Všechno v životě má dvě strany. Stejně tak se někdy cítíme zaliti světlem, a jindy bychom se nejraději ztratili ve stínu. Každé světlo však má svůj stín. A co by byl stín bez světla? Zbyla by jen tma. Tma schovaná v mysli každého z nás. Tma, která jen čeká, až vzdáme nekonečný boj světla se stínem. Kdy nás přestane bavit balancovat mezi dvěma protipóly. Tma, která zdánlivě přinese klid a útěchu. Za jakou však cenu?
Jako každý den, i dnes spousta lidí vstala levou, či pravou nohou. Někdo se radoval z pohledu na déšť. Někdo druhý měl hned ponurejší náladu. Jedním z nich byl také William. S jeho psaním se moc nepohnul. S obvázaným prstem se také nepsalo zrovna nejlíp. Možná to jen podtrhovalo jeho špatnou náladu, se kterou se vydal do deště. Snad pro trochu ještě ponuřejší inspirace. Kapky deště mu stékaly po vlasech a pomalu mu je slepovaly do pramínků. Tedy až do té doby, než nad něj někdo přistrčil deštník. Gene byl dnes naopak mimořádně dobře naladěný. Snad až nad své očekávání. Možná proto dostal chuť jen tak někomu, kdo promokal na kost přistrčit deštník, a ještě se usmát.
Podobně na tom byl Cody, který se rozhodl ten den prožít naplno. Měl čas, a tak se rozhodl si jít v dešti zaběhat. Koho štvalo, že zamířit v takové bouřce do lesa nemusí být úplně bezpečné. Byl to přece vlkodlak. Navíc byl po dlouhé době naladěný tak, jakoby se nemělo nic stát. Ať už fyzicky, nebo s jeho duševním rozpoložením. Nebyl však jediný, kdo dnes zamířil do lesa. Gaston si naopak připadal, jakoby na něj dnes dolehla všechna tíha světa. Stíny minulosti ho pronásledovaly, a ačkoli je měl v hlavě srovnané, měl pocit, že potřebuje být chvíli sám. I když za deště v lese.
Post by Gene Becker Frost on Feb 3, 2019 18:40:04 GMT
Řekněme, že svůj den překvapivě nezačal se sklenkou v baru. Ne, tento byl zcela výjimečný, takový nadprůměrný den, jeden v měsíci, kdy mohl volně nosit úsměv na tváři a hopskat po chodníku radostí. Bohužel ale neskákal, protože pršelo. Ale to taky přeci nevadilo, on déšť miloval, to tedy pokud byl pod deštníkem, což samozřejmě byl. Procházel se ulicemi, vyhlížel nějakou svou další oběť dne, které by znepříjemnil zbytek svého úžasného života, což se mu úplně nepodařilo. Nikdo tam nebyl, samozřejmě. Pršelo. To ale taky nevadilo, pokračoval dále, dokud nenarazil na muže. Docela opuštěného, smutného, řekl by. Proč? Nevěděl, ale měl to nutkání mu den zlepšit, tak tedy popošel. Nasadil úsměv, deštník postrčil i k němu. Tak najednou jistým způsobem pršelo a nepršelo na oba dva, ale toho si nevšímal. „Nechcete raději někam zalézt?“ nabídl cizinci, „nepotřebujeme přeci zmoknout, ne?“
Ačkoliv Cody miloval běhání na čtyřech, vyhovovalo mu i když běžel na dvou. Dnes se rozhodl pro druhou možnost - proto i běžel do lesa, protože tam déšť tolik nepronikl. Měl na sobě bundu a solidní úsměv - měl dobrou náladu, nebo možná přímo vynikající. Měl pocit, že dneska všechno půjde jako na drátkách. Nic se nepokazí a trocha deště ho osvěží. Bylo jedno, že byla zima. Nebo... byla vlastně zima? Na tom asi nezáleželo. Jednoduše běžel, dokud nezachytil známý pach. Zpomalil z běhu do chůze. Moc se mu nechtělo měnit cestu, po které šel, ale vydal se za Gastonem. Vždyť co by se dnes mohlo stát? Byl úžasný den, i když pršelo. ,,Ahoj, chlupáči!" pozdravil Gastona hned, jakmile byl nadohled.
Dnes nebyl zrovna Gastovuv den. Bylo to zase o něco horší jak jindy. Nevěděl co se to s ním děje. Nebyl si jistý jestli se to zlepší. Rád tyto chvíle trávil ve vlkodlaci podobě. Připadal si tak volný a nezkrotny. Pršelo, bylo pochmurné počasí a Gaston zrovna seděl na jedné ze skal vycnivajicich v lese a díval se zasněně do hlouby lesa. Když v tom jeho rozimani vyrušil nějaký hlas. Trhl s sebou když viděl že se k jeho zadku blíží Cody. Co asi může chtít a co způsobilo že je dnes tak dobře nalozenej? Bylo to u něj velice nezvyklé. Gaston na jeho pozdrav nijak nereagoval. Podíval se klidným výrazem na Codyho a zase zpět do lesa. Jen si zhluboka oddechl.
Cody vlka pozoroval. Jasně že nemohl odpovědět, když měl čtyři nohy a čumák. Dlouze si povzdechl. Možná byl dnes skvělý den na to, aby zjistil, co má vlastně Gaston za problém! Nic se přeci dnes nemohlo pokazit, no ne? Vesele se usmál a vydal se blíž k vlku, který nemluvil. Aspoň mohl mručet a vrčet nazpět, jednoduchá komunikace, no ne? No, ačkoliv se Gaston moc netvářil, že by si chtěl povídat, Cody odmítl jen tak odejít. Posadil se na zem vedle něj a zahleděl se někam... dopředu. Bylo mu jedno na co se dívá, když měl takhle dobrou náladu. ,,Víš, já vím, že mě nemáš rád. A štve mě to. Vlastně mě celá ta situace štve. Kdybych měl možnost, už jsem vypadl," krátce našpulil rty tak, jak se to k muži vážně nehodilo. A co jako? Dnes procházelo všechno, byl dobrý den. Tedy, měl zmrzlý zadek, protože všude byla voda, ale na to se teď nehrálo.
Post by William Johnson on Feb 6, 2019 18:35:16 GMT
Will měl otřesný den. Jen co ráno vstal, ukopl si ošklivě malíček o noční stolek natolik, že když se pokoušel vstávat po tomto incidentu přeletěl přes stolek, shodil ho a ještě mu roh přímo před rozkrok spadl, bohužel na něm byl květináč a ten se rozletěl na kusy o jeho rozkrok a ještě mu naplnil jeho oblíbené trenky na spaní hlínou ''Boží tohle... Fakt skvělý! Teď abych ještě začal uklízet hned po ránu!'' nervnul se, odhodil od sebe stolek a vstal, přičemž se podíval a zamračil na ten bordel ''Seru to... Jdu se umýt a jdu raději ven se někam najíst'' řekl si sám pro sebe, avšak teprve po této větě kouknul ven a viděl že tam prší. Jeho povzdechnutí, kdy cítil že celý den bude asi tolik příjemný jako pro asiatku sex s černochem. Umyl se tedy, nešel si raději ani kávu či cokoliv jiného udělat a poté se oblíkl, přičemž deštník který vzal jakmile venku rozevřel, tak mu dvě podpírající tyčky praskly a jedna se zlomila. Zhluboka se nadechnul, vzal deštník a s nervama ho narval do koše, kdy poté vyšel pryč ven. Vzhledem k velkému dešti ani autobusy nejezdili jak měli. Neměl na to náladu a k tomu všemu obchod s potravinami byl zavřený... Celý už vyčerpaný jen začátkem rána došel k lavičce, kde si sednul a koukal jen před sebe. Nenapadlo ho, co psát. Měl obvázaný malíček a k tomu všemu byl sám uprostřed deště, než najednou. *Hm?* všiml si cizího hlasu, když na něho najednou přestalo pršet. Nad ním se rozprostíral deštník a vedle něho se objevil cizí muž ''Ah... Děkuju... Ale myslím si, že i kdybych šel dneska do bordelu, tak bude mít zavřeno speciálně kvůli mě.'' dodal a povzdechl, přičemž si rukama projel vlasy až dozadu a protřepl je před sebou aby z nich aspoň nějakou tu vodu dostal pryč ''Známe se vlastně odněkud? Nějak si vás...'' chtěl dokončit větu, ale tvář toho muže mu nebyla jakkoliv známá.
Když si Cody prisedl, nebylo to Gaston moc příjemné. Možná kdyby si vybral jiný den tak by to bylo lepší, ale dnes vážně neměl na nic a na nikoho náladu. Měl náladu pod psa. Když Cody začal povídat tak na něj Gaston natočil uši a poslouchal. Zajímalo ho co ho tu tak drželo. Kdykoli přece může odejít. Nic ho tu nedrží. Teda aspoň si to myslel. Stejně přece jak Gaston přišel do smecky tak kdokoli může i odejít. Viktor by to přece pochopil. Zajímalo ho proč je tak vzdornej a nechce se podřídit.
Post by Gene Becker Frost on Feb 6, 2019 20:18:56 GMT
Muž si jej nakonec i všiml. Chvíli jen tak váhal, nevypadal moc nadšeně, pršelo, byl bez deštníku, nedivil se mu. Ale jemu by to snad nevadilo, měl by svůj úžasný den i bez deštníku, no ne? S úsměvem přikývl, když mu muž poděkoval, avšak poté jen vyprskl smíchy. Bordel? On? Smích zakončil odkašláním, nějak si seřadil slova tak, aby dávala smysl. „To jsem konkrétně nemyslel,“ v průběhu věty se však zastavil, kam to chtěl vlastně jít? Eh, zapřemýšlel se. „je tu určitě dost jiných podniků.“ Teď už jen opět doufal v to, že se druhém muži do hlavy nevecpe myšlenka na další takový podnik. „Nevím, měli bychom se znát?“ Opět se zahleděl na cizince, poznával ho? Ne, určitě ne. Nevypadal na někoho, s kým by zahazoval čas.
Šum deště přehlušil snad všechny zvuky okolí. Bylo to zvláštní. Spíš, jakoby tu ani žádné zvuky v okolí nebyly. Jak v lese, tak ve městě nebylo nikde ani živáčka. Nejspíš se všichni schovaly před deštěm. To by dávalo smysl. Pak se najednou po okolí rozezněl zvuk kostelního zvonu. Byl pronikaví a Gene s Williamem měli pocit, jakoby byl kostel hned vedle nich. Zvuk se však nesl po okolí. Slyšeli ho i dva vlkodlaci u skal. Hned na to se spustila siréna. Co se mohlo stát? Někde hořelo? Nebo hrozily záplavy? Heathens ale nestálo v záplavové zóně. Na to začal déšť pomalu ustávat a skrz potrhaná mračna začala prosvítat modrá obloha. Mohlo být krátce po poledni. Slunce, které prodralo své paprsky mračnem totiž stálo přímo nad městečkem.
Na oba vlkodlaky na skalách dopadly jeho paprsky. Oslnily jejich zrak, až bylo třeba oči přivřít. Všechno vypadalo klidně, až na znepokojivý zvuk zvonu kdesi z dáli. Sirénu však neslyšeli. Stinný les ovšem zašuměl. Jakoby ji zavál silný vítr. Bylo však bezvětří.
Ve městě teď hučela spousta zvuků. Siréna zvon téměř přehlušila. Vypadalo to na zmatek. Venku ale stále nikdo nebyl. Ani živáček. Jen oni dva. Ve stínu budov. William najednou z ničeho nic sletěl na zem a jakoby ho neviditelná síla začala táhnout po zemi, směrem od Gena. On se snažil natahovat ruce před sebe. Zachytit se o cokoli. Bylo to ale marné. Jeho nohy byly obmotány šedivými nehmotnými pruhy. Byl to jako stín ve stínu. Tmavá, průsvitná chapadla, která se po něm natahovala stále víc. Teď už mu obmotaly i hrudník a paže. Pohlcovala ho tma. Kamsi ho táhla. A pak to Gene ucítil.Zem se chvěla pod těžkými kroky, čehosi obrovského. Na okolních budovách se začaly objevovat praskliny a omítka se drolila. Stejně, jako tmavší chapadla se za rohem nejbližší ulice začal objevovat obrovský, neurčití stín. Možná to ani stín nebyl. Spíš temnota, stravující okolí. Bytost, která však stále ještě nebyla vidět, vydávala divná vrčivé a klapavé zvuky. Neznělo to jako nic, s čím by se lovec kdy setkal. Možná, bylo na čase zmizet.
Jacoba probudil pronikavý hlas sirény. Jakmile otevřel oči, bodly ho do nich prudké sluneční paprsky, které mu způsobily nepříjemné mžitky. Ačkoli byla zima, slunce nad ním mu příjemně prohřívalo svaly. I tak to nebyl zrovna nejlepší den, a on se cítil mrzutý. I když, vzhledem k tomu, co prožil nebylo divu. Ležel na světlem zalitém náměstí. Slunce stálo přímo nad ním. A kolem se rozléhal zvon a siréna.
Post by Gene Becker Frost on Feb 11, 2019 14:46:42 GMT
Čekal v tu chvíli na odpověď druhého muže, na tváři mu stále hrál úsměv, vyhlížel si tak i další oběti v okolí, ačkoliv zde již nikdo nebyl. Měl by být? Možná ani ne, on taky hodlal někam zalézt, promoknout zatím ještě neměl v plánu. Pak se ale ozval zvon, zlekl se, strnul a rychle hledal zdroj onoho pronikavého zvuku. Kostel, musel to být nějaký kostel, ale byl si jistý, že po cestě žádný neviděl. Tu také nebyl. Hlasitý, neměl takové zvuky v lásce, lehce z nich dostával bolehlavy, které nenáviděl dvakrát tak více. Rozhlížel se dále, tentokrát však v naději, že někde v dálce uvidí nějaký kostelík, v tom jej však vyrušil další zvuk, ne o moc milejší. „Co to…,“ nedokončil ani svoji větu, dále stál jen v úžasu, co všechno se stalo. Siréna? Něco se dělo? Tentokrát udělal otočku, kde byli lidé? Co se stalo? Vždyť byl venku jen pár minut, byl si jistý, že všechno bylo pár chvil zpátky ještě v pořádku. Toho, že deštník již sklopil, si všiml až po minutě zmateného pohledu na okolí. Kapalo, pohlédl tak na oblohu. Vypadalo to, že si z něj svět začíná dělat zase nějakou blbou srandu. Měl vskutku pravdu, nato se totiž ozval nemilý pád muže, málem na něj zapomněl. „Měl byste dávat větší pozor,“ uchechtl se, to si ještě chvilku myslel, že jen uklouzl, pak? Pak jen strnul, když si všiml těch stínů, sám by ani nevěděl, k čemu to přirovnat. Jako kdyby si ho nějaká temná chobotnice obmotala a pomalu polykala. Přispěchal k němu, avšak bylo již pozdě. Muž se ztratil, a on? Ucítil chvění země. Zemětřesení? Možná to měl být ten poplach, bezpochyby, teď se však zajímal jen o druhého. Určitě za to mohlo nějaké stvoření, avšak nedostal se k tomu, aby nad tím dále přemýšlel. Chapadla, obří věc, kterou slyšel, snad i její stín. Netrvalo dlouho, aby zpanikařil. Co dělat? Utíkat, snadné. Tak tedy šel, rozběhl se co nejdál od zdroje toho vrčení a sám se ztratil v nejbližším dalším rohu. Co to bylo? A kam se sakra poděl ten týpek?
Slyšel sirény, hlasité bimbání zvonu. A cítil, jak mu do zavřených víček bodají paprsky slunce. Otevřel oči a hned je zase zavřel. Po probuzení byl trochu mimo. Na tu chvíli i zapomněl, co se stalo a vlastně si ani nevšiml, kde se momentálně nachází. Zakryl si rukou oči a snažil se probudit do reality. A pak se mu všechny vzpomínky vracely. Bouře, požár… nadpřirozeno… smrti… vlkodlaci… zvláštní zrzavá holka jménem Peggy. Byla to jen noční můra. Jasně. Usvědčil se v tom. Ale… pak si uvědomil, kde leží. Tvrdá zem, venkovní prostředí. V posteli rozhodně nebyl. A co ten hluk? Rychle si sedl a zmateně se rozhlédl. „Co to sakra…“ Tohle jej probudilo dokonale. Okamžitě vstal ze země, až se zapotácel. Byl snad náměsíčný? Nebo co tady dělal?! Několikrát se zatočil dokola, aby se rozhlédl a chytil se za čelo. Pak jej napadlo si zkontrolovat triko. Ve snu jej měl celé od krve. Nahmatal si i rameno, ale nic tam neměl. Ani žádná bolest. Takže to byl jen sen. Tím si byl přesvědčen. Což ale moc nevysvětlovalo to, proč se probudil na náměstí. A proč tady tak šíleně ječí ty sirény. Možná by měl jít domů a dát si pořádnou sprchu, než ho tady někdo uvidí.
Kdyby Cody uměl číst myšlenky, nejspíš by poznamenal něco na ten způsob, že vlk se pod psa cítit nemůže, protože je vývojově před ním. Nejspíš by ten vtip Gaston ani neocenil, takže bylo dobře, že Cody myšlenky číst neumí. ,,Proč na mě hledíš tak vyčítavě? Já vím, že mě nemáš rád," pokrčil rameny. No co, přece by mu nelhal? ,,To vidí každej. A stejně jako ty nemáš rád mě, tak já nemusím další lidi. Ale to neznamená, že stáhnu ocas mezi nohy a zdrhnu." Čímž... prakticky odpověděl na Gastonovi otázky, které akorát nebyly vysloveny nahlas. Pak ale zvedl hlavu, docela... překvapeně. Siréna? Kostel? Co se dělo? Okamžitě nahmatal mobil, který si s sebou na běhání vždy bral. Tedy, byla možnost, že tentokrát jej zapomněl, ale s dnešním dobrým dnem si byl jist, že v kapse je, jen zapadnutý hluboko. Začal jej lovit. Zlehka se natáhl i po poutu smečky. Siréna mu dělala starosti, dnes nebyla zkouška.
Když Cody mluvil, tak ho Gaston poslouchal. Byl docela rád že sedával ve vlci podobě, jelikož nemusel odpovídat a mohl jen naslouchat a přemýšlet. Periferne si prohlížel jak Cody vypadá. Byl to obyčejný nenápadný týpek. Kdyby ho viděl poprvé, neřekl by že to je vlkodlak. Když Cody řekl že ho Gaston nemá rad, milil se, ale nevěděl o tom. Nebyla to nenávist. Měl jen obavy protože věděl co takovýto jedinci dokáží. A nechtěl navazovat žádná přátelství dokud si je pořádně neproklepne. Nerad by se zklamal. Jakmile uslyšel sirenu tak spozornel. Vždyť přece neprobíhala zkouška. Podíval se i na Codyho co dělá. Vypadal velmi neklidne když něco lovil v kapse. Gaston odběhl za prilehli strom a tam se proměnil na lidskou podobu a oblékl se. Když se odhalil zpoza stromu měl na sobě svoje oblíbené sede kraťasy a ciste bílé triko s krátkým rukavem. Díval se na Codyho a tazave pronesl "Jdeme?". Jakoby nic před tím neprobehlo.
Nebyl dobrý nápad, chodit k vlnícímu se lesu. Proč by měl však šumící les představovat nějaké nebezpečí. Vždyť tam byl Gaston skoro doma, stejně jako ostatní vlkodlaci. Proto si ani nevšiml, že je něco špatně. Cody to teď však viděl. Les byl temný. Jakmile Gaston vyšel zpět na světlo, stíny, jakoby se začaly prodlužovat. Natahovali se po něm. Ne však moc daleko. Nakonec se opět stáhly, jakoby tam snad nikdy ani nebyli. Ve stejnou chvíli Cody opravdu telefon našel. Přítomnost smečky však necítil. Stejně, jako Gaston. Jakoby zbyli jen oni dva. Možná si právě uvědomili, jaké je kolem ticho.
Gene běžel. Stěny, jakoby se přibližovali. Možná za to však mohl pouze strach. Nebezpečí mohlo přijít odkudkoli. I když, dnes byl přece jeho šťastný den? Co se mohlo pokazit? Za zády uslyšel děsivý řev, patřící nejspíše muži, kterému pujčil deštník. Ošklivé křupání a čvachtání, jakoby snad bylo přímo za ním. Alespoň tak zřetelně to slyšel. Běžel ještě nějakou chvíli. Ta bytost už ho snad dávno musela dostat, když zvuky opět utichly a on vyběhl na sluncem zalité náměstí.
Jacob byl opravdu úplně v pořádku. Jakoby se předtím nic nestalo. Nenasvědčovalo tomu nic, krom špatné nálady, se kterou se probudil. Náměstí bylo prázdné i po tom, co přestalo pršet. To bylo v tuhle dobu celkem neobvyklé, ale sám tu nebyl dlouho, nemohl tedy tušit, jak to tu chodí. A nakonec, někdo se přece jen ukázal. Z jedné z uliček vyběhl jakýsi muž. Byl už během značně udýchaný. Asi běžel dlouho. Jedna pozitivní věc tu ale přece jen byla. Zvon kostela zmlkl, a sirény chvilku po něm.
Cody poněkud ztuhl, když mu pohled padl na Gastona. Tedy spíš na stíny. ,,Nechci tě znepokojovat," podotkl vlkodlak. ,,Ale myslím, že po nás něco jde." Srdce mu vyskočilo až do krku a okamžitě se mu vybavila ona. Ona... a její krásné vlasy. Její vůně. Přišlo to jako šimrání na páteři a vyústilo až ke strachu. Ne, nemohla to být ona. Gastona... pořád cítil. Okamžitě zavolal na Victorovo číslo. Byl celý... nesvůj. Jenže tak nějak čekal, že mu to alfa ani nezvedne. Z hezkého dne najednou přišlo něco nepříjemného a usadilo se mu to na hrudi, takže nemohl pořádně dýchat. ,,Necítím smečku," pronesl ke Gastonovi. ,,Něco se děje," pronesl nervózně vlkodlak, pořád s telefonem u ucha. A nyní byl už slyšet les a ti dva - ostatních hluk ztichl stejně rychle, jako se objevil. Cody si přeměřil pohledem okolí. Musel být v klidu. Musel se uklidnit...