DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Victor Murphy on Jan 28, 2019 21:07:21 GMT
Victor si mírně povzdechl a vzal si jídelní lístek. On se neuměl přepínat lusknutím prstu. Jeho nálada teď opravdu nebyla nejlepší a tak nějak mu přišlo, že by ji zkazil i ostatním. Nechtělo se mu přetvařovat, na druhou stranu, nechtěl se zvednout a odejít, jakoby byl uražený. Naposledy se mu to moc nevyplatilo. Když si vzpomněl na Noru.. měl rozporuplné pocity. Vlastně ani netušil, jestli mu poslední setkání bylo příjemné, nebo ne. ,,Zadarmo se najíst? To nejde odmítnout, ani kdybych chtěl" Pokusil se o mírný úsměv a pak už se věnoval jídelnímu lístku. Codyho otázku však zaznamenal. Zabraný do lísku shledal, že se nad ní ani nepozastavil. U něj bílá čokoláda jednoznačně vedla. Netrvalo mu moc dlouho, než si něco vybral a pak lístek zase zavřel a posunul ho dál, aby si ho Cody mohl zase vzít.
Post by Icelius Magnus Ravenclaw on Feb 3, 2019 11:44:32 GMT
Icelius jen kývl. To, že měl zajímavé jméno mu říkal každej. Mladík nebyl první ani poslední, kdo mu to řekne. "Tak to odstěhujeme a dáme si to kafe." Zamumlal Icelius. Možná byl už dlouho sám a chyběl mu nějaký lidský dotek na jeho chladném těle. Možná byl až moc mimo realitu a žil díky své povaze někde zalezlý. Pak přeci jen popadl další krabici a hodil jí do auta, tedy spíše jí tam položil. Když to takhle nudně pokračovalo, tak přemýšlel, jestli jeho život nepostrádá nějaký větší smysl, přeci jen tu tak skládal krabice člověku, co ani neznal a přemýšlel nad tím, že by si mohl vzít nějaké to volno a jít se nahlásit, ale spíše se jen stával senilním. Společnost delší něž kvůli stěhování a kávě by uvítal. Povzdechl si smutně a pak jen nahlas polkl. Cítil tu pach vlkodlaků.
Post by Ryley Campbell on Feb 3, 2019 12:10:08 GMT
S úsměvem přikývl, když jim shrnul jejich plány. Icelius se mohl pyšnit tím, že se právě stal prvním hostem v jeho skoro prázdném bytě, dokonce byl i pozván na kávu, což také často nedělal. Možná už jen kvůli tomu, že jeho práci mu ji lehce znechutila. „Jo.“ Stále tápal nad tím, zda onu kávu zabalil, neměl v plánu totiž vybíhat ze svého domova s tím, že jde shánět něco k pití. A ačkoliv se cizinci snažil věřit, nemohl by jej nechat samotného u sebe. Vlastně tam nic cenného neměl, ale i tak by se necítil nijak nadšeně. Ne, odjakživa nenáviděl, když mu lidi šmejdili ve věcech. „To už bude všechno,“ pohlédl na naložený kufr, na muže se pousmál, „děkuji." Pomohl mu to dokonce i naložit, milé. To dnes dělal bohužel málokdo, takové dobrosrdečné skutky pro ostatní. No, možná by mu lidé pomáhali, kdyby byl opačného pohlaví, o něco pěknější a milejší. Ale to v této době nebylo úplně nejlehčí, a ve staré kůži se jednoduše necítil pohodlně. Občasně se musel zachumlit do staré dobré nostalgie, něco jako teď.
Jistě že dostal informace o tom, kam má dorazit. Nakonec, slečna, co si ho koupila, za něj zaplatila docela dost. Datum, místo a čas byly dohodnuty docela dost předem, takže se mohl zařídit - ne že by snad něco měl, vlastně nic nedělal. Jeho život byl... Divný. Nic se nedělo, žádný zásadní průlom, jen seděl na místě a čekal. Musel uznat, že mu to přišlo zvláštně známé a zas tak mu to nevadilo, jakoby to dělal celou dobu už předtím. Do restaurace dorazil první. Vybral si místo zády k lidem, protože se naučil u vlkodlaků, že mají rádi hlídaná záda a tak si bral tohle nechtěné místo. Jemu to nevadilo - nepociťoval v tom to nebezpečí. Nakonec, on vlkodlak nebyl. Chvíli mlčky seděl, občas se podíval na hodinky. Ty měl půjčené, jak taky jinak. Neměl nic, když se u vlkodlaků ukázal. A teď? Teď... Ti byl prostě až moc brzy. Dával si záležet na tom, aby na místě nebyl na čas, ale dřív. Většinou tak o půl hodiny. Ani netušil proč. Jakoby mu snad dělalo čekání radost. A možná že i ano. To ale nevěděl, že se dnes své společnosti nedočká. Alespoň ne úplné. Všechno bylo vybrané a zaplacené, stačilo se jen najíst. Jen najíst... A Charles měl docela velký hlad.
Will se z celého toho setkání cítil mírně nervózní. Ano, byl to on, kdo Cadance poradil, aby zaplatila za strávený čas s mužem, kterého vůbec nezná. V obležení Lucifera však tak nějak doufal, že by ji Gabriel mohl změnit život.Archanděl mu však stále ležel v hlavě. Vypadal divný. Zmatený. Proč vůbec odešel z bílého města? Což Willovi připomnělo onu neblahou zkutečnost, že se bude muset velmi brzy vrátit do svého nynějšího domova. Lhal by, kdyby tvrdil, že z toho nemá strach. Od jeho první návštěvy ve stříbrném městě nebyl a cítil, jak slábne. Snažil se si nepřipouštět zkutečnost, že nad ním stříbrné město přebírá kontrolu. Už jen představa, že je propojený s jeho magií, kterou musí čerpat, byla neskutečně ubíjivá. Přišel s mírným předstihem. Nechtěl, aby se na něj muselo čekat.V duchu Cadance stále děkoval, že mu tohle setkání umožnila. Mohl získat odpověď na tolik otázek. Byl si čím dál jistější, že pokud by chtěl někomu dělat strážného anděla, byla by to tahle dívka. Jediný důvod, proč už to neudělal bylo jeho spojení se stříbrným městem. Pokud by to tak mělo zůstat, nechtěl žádného člověka vystavit nebezpečí. To však netušil, že dívka už nepřijde. Když vstoupil dovnitř, nemohl Gabriela přehlédnout. Tu energii, která ho doprovázela cítil už od prahu. Mírně nervózní se vydal k němu, aby mohl vzít místo na židli vedle. Když si ho Gabriel všiml, usmál se a navzdory veřejnému prostranství se mírně uklonil. ,,Jsem moc rád, že vás znovu vidím" pronesl nakonec, než se posadil. Bylo to celé zvláštní. On si připadal hrozně zvláštně. Celá tahle situace, byla prostě divná ale nešlo o víc, než se přehoupnout přes trapné začátky.
Charles se cítil poněkud trapně, když se mu ten mladý muž při příchodu uklonil. Neměl ani zdání kdo to je, ale rozhodně jej to zvedlo ze židle. Nervózně se usmál. ,,Ehm... Jistě, i já vás," odpověděl poněkud zmateně. Toho muže neznal, alespoň si to tedy neuvědomoval. Kdo to mohl být? A především... Znali se? Byla pravda, že Charles měl velkou díru v paměti už nějakou tu chvíli před tím, než poznal vlkodlaky. A pak se ukázal tady... Kdo ví jak, kdo ví proč. Znovu se posadil, když se u usadila i druhá osoba. A čas... Ubíhal. Charles nikdy nepotřeboval moc mluvit, ale když dorazila číšnice a nabídla mu nějaké občerstvení, neváhal. A nakonec se ukázalo, že nejspíš budou sami. Tedy... Pokud dáma neměla zpoždění. Tedy, Charles bral jako slušnost příchod alespoň deset minut předem... Což ona zatím neplnila. Doufal ale, že přijde včas. Neměl opozdilce rád, ani trochu. A muž vedle něj jej poněkud... Rozčiloval. Netušil proč, jednoduše měl zvláštní pocit, který se jej prostě týkal. Ne, vážně to nechápal... Ale bylo třeba to chápat? Vždycky se mohl spoléhat na instinkt.
Tohle ticho bylo trapnější než obvykle. Willa by nikdy nenapadlo, že by si tolik přál, aby už se mezi ně posadil nějaký člověk. Na rozdíl od Charlese si však začínal dělat starosti s neustálím těkáním očí směrem k hodinám. Z nějakého důvodu se teď necítil vůbec dobře. I když doufal v pravý opak. Ano. Opravdu působil, že ho nezná. Nevěděl, jestli se zeptat. Nechtěl ho urazit. Poslední dobou bruslil na velice tenkém ledě.. Pokud se nedalo brát stříbrné město jako proboření pod led. Stále měl ale bílá křídla. Byl pořád anděl. Ačkoli jeho duše tiše křičela o pomoc. Neřekl by to nahlas. Nikoho by se svými problémy neobtěžoval. Ačkoli cítil, jak ho temnota zevnitř pomalu sžírá. Když už bylo ticho ještě trapnější, než trapné, odhodlal se William nakonec přece jen promluvit.,,Vy.. nevíte kdo jsem, že ne?" Zeptal se opatrně, aby si potvrdil svou více, než jasnou domněnku.
Charles zaváhal. Jistě, byl rád, že muž mluvit přímo, ale tohle... Nebyla to úplně otázka, jakou by si zařadil do pořadníků. A taky na ni nebylo lehké odpovědět. Brzy před ním přistálo jeho pití a poděkoval ženě, která se optala na objednávku i osoby vedle. Na chvíli jej to zachránilo od nutnosti odpovědět. Na chvíli. Upil si džusu a krátce se zahleděl před sebe. ,,Momentálně ne, nevím kdo jste," odpověděl jednoduše. Neměl potřebu cizímu vysvětlovat, v jaké je situaci. Ačkoliv... Mohl o tom něco vědět? Charles sám sobě okamžitě připomněl fakta. Kdyby o něčem věděl, neptal by se na takovouto otázku. Ne... Ptát se na tohle by bylo hloupé, kdyby věděl, co se stalo. Ale možná věděl, kdo Charles je. To v něm podnítilo jistou zvědavost. Otočil hlavu směrem na druhého muže. ,,Kdo jste? A když už jsme u toho... Kdo jsem já?"
Will se podíval na obsluhu a objednal si jen vodu. Možná s trochou citrónu. Nespěchal a na odpověď, která potvrdila jeho domněnky si počkal. ,,Takže je to pravda" Vydechl s jistým ohromením v očích. Věděl, že by Gabriel neopustil strom jen tak. Moc rád by zjistil, co se stalo, teď však nemohl s touhle věcí nic dělat. ,,Jmenuji se William.. Jsem.. anděl. Stejně, jako vy. Jen nižší a vůbec ne tak nepostradatelný" Mluvil upřímně a přitom pátral v Gabrielových očích. ,,Jste archanděl Gabriel. Z bílého města. Dáváte pozor na strom. Máte dva bratry. Vážně si nepamatujete vůbec nic?" Zopakoval dotaz v naději, že se mu třeba něco vybaví.
Jeden by Williamovi nejspíš řekl, že je blázen a leda se mu tak vysmál. Charles to přijímal s klidným výrazem, jakoby vlastně neřekl nic nového. Nakonec... On se snažil křídla jen přehlížet. Stále tu byla... Nehmotná, proto sám sebe i považoval za šílence, ačkoliv je jednoduše viděl. Nezmínil se o tom... Neměl důvod. Ačkoliv občas Victorovi chtěl říct, jak moc pomatená jeho mysl je. Viděl na něm ale, že se musí starat o své věci. Ač by moc rád ulevil své hlavě, Victor se musel prvně vypořádat sám se sebou. Dlouze vydechl a potřel si oči. ,,Archanděl Gabriel říkáš... A co je to to Bílé město?" optal se Williama. ,,Nejdůležitější otázka... Co jsem pro tebe? "
Will seděl a mlčky čekal, až svoje otázky vysloví. Nepřipadal si, jako někdo, komu by příslušelo tohle dělat, na druhou stranu, kdo by to teda dělat měl? Asi to bylo jedno. Jen tahle pozice, kdy se ptal archanděl jeho, namísto toho, jak tomu bývalo naopak. Bylo to, prostě zvláštní. ,,Bílé město je jedním ze tří měst kde andělé žijí. Je to můj.." Zarazil se. ,,Byl to můj domov" Opravil se a trochu se zamračil, že to vůbec vytáhl. Aby to zamluvil, začal mu vyprávět ten příběh o tom, jak byla města založena a o stromu. Když mluvil o bílém městě, vždycky se rozzářil. Od doby, co odešel ze zlatého města mu bílé město bylo opravdovým domovem. Miloval to tam a bylo to poznat. Nakonec se pozastavil otázkou, co je pro něj. Nepamatoval se, že by si Gabriel kdy potrpěl na dodržování nějakých titulů. I proto ho jako malý obdivoval o to víc. ,,Pro mě.. no. Jste archanděl. Takže lidé by řekli, že jste něco jako můj nadřízený? Myslím, že podobným výrazem by se to dalo popsat. Podrbal se na hlavě. ,,Nikdy jsem neměl moc tu čest se s vámi osobněji poznat. Měl jste plné ruce práce u stromu. Vlastně jste byl vždycky spíš můj vzor. Když jsem byl ještě malý a žil jsem ve zlatém městě, byl jste pro mě něco jako hrdina. Někdo, kdo je u zrození tisíců andělů. Který je první, co jim podá pomocnou ruku. A přesto je vlastně sám protože ke stromu nikdo jiný nemůže. Přál jsem si být jednou jako vy ale..na to nejsem dost dobrý anděl. a nikdy ani nebudu" Mírně sklopil oči. Co to tu blábolil? Proč teď vytahoval tyhle věci? Byly naprosto nepodstatné. ,, Všichni měli strach, když ste zmizel. Strom slábne. Bylo to vidět už i z bílého města. Sklopil oči ke stolu.
Jenom si mlčky Williama měřil a sem tam kývl. Ani si neuvědomoval, kolik času uběhl. ,,Proč už nejsi v Bílém městě?" položil otázku. Jistěže si všiml, jak mluví. Jakoby tam už nepatřil. Následně jen krátce zavrtěl hlavou. ,,Necítím se jako číkoliv nadřízený, omlouvám se. A to všechno, co popisujete, to už nejsem já. Tedy, možná jsem byl, ale je to pryč. Nejsem anděl. Jsem... člověk. Na tu dobu nemám žádné vzpomínky. Musí se o mě starat smečka vlkodlaků, abych vůbec přežil," pousmál se. ,,Říkal jste, že mám dva bratry. Jsou také archandělé? Pak by mě jistě mohli zastoupit. Jsem ve stavu, kdy bych nikomu nepomohl," pronesl a pak se odmlčel. ,,Hledejte pomoc u nich, ať je jakákoliv. Vím, že vás něco tíží. Možná se to jedná Bílého města, možná to je osobní, ale já vám vážně nemohu pomoct, Williame."
William se na něj chvíli díval a vstřebával, co právě řekl. V očích se mu zrcadlilo mírné zoufalství. A možná mu i trochu záviděl. Zoufalství v jeho očích se netýkalo jeho problémů, ačkoli nějaká jeho část doufala, že by mu třeba mohl pomoct. Ale s čím? To co ho postihlo byl trest. Zasloužil si ho.. Při té myšlence se mu sevřel žaludek. Ne, nezasloužil. Neudělal nic špatného. Co když se ho vážně jen chtěli zbavit? Co když jim i Gabriel byl nepohodlný? Proč by se jinak tohle všechno dělo? Pocítil vztek. Vztek, který sevřel jeho srdce v chladných spárech. Cítil, jak se mu dostává do morku kostí. Chtě nechtě se trochu nakrčil. Vypadal teď mnohem unavenější a zranitelnější, než před chvílí. Cítil to. Musel se vrátit. Proč se ho tyhle myšlenky vůbec zmocňovaly? Proč nemohl být jako ostatní? ,,Nemůžete" Přikývl, a temné kruhy pod očima, jakoby se ještě zvýraznily. ,,Ale tady nejde o mě.. Jestli se nevrátíte.. strom zahyne. Žádní noví andělé se nenarodí.. a čisté duše budou tápat ve tmě. Všechno, na čem záleží se zbortí.. Promluvil tiše. Neuměl si představit, teď, když ho našel.. nemohl se na ně přece vykašlat. ,,Možná, kdybyste se dostal ke stromu... Nějaké vzpomínky mít musíte." Nejraději by se hned rozletěl zpět i s ním. Ale nemohl. Nemohl nahoru. ,,Tak.. hrozně rád bych nějak pomohl ale.. nemůžu. Z bílého města mě vyhostili. Nemůžu se vrátit." Vydechl s pohledem zabořeným do stolu. Byl rozhozený a přestával svoje emoce zvládat, i když je už teď zvládal jen jakž takž. Měl chuť odejít. Cítil se zklamaný. Možná i trochu zrazený.
Nebyl nadšený z toho, co mu William říká. Zhluboka se nadechl. Nebyl ve stavu, kdy by mu mohl pomoct a věděl to. Ničilo ho to... ale nemohl. ,,Dobře... pokusím se k tomu tvému stromu dostat. Ale... prvně se musím rozloučit s těmi, co se o mě starali," vydechl. Cítil se jako v pasti. Nemohl se plně rozhodnout podle svého plného vědomí a svědomí, William, ač si to možná neuvědomoval, tlačil na něj. Tlačil na někoho, kdo ztratil všechny své vzpomínky, netušil jak ovládat své schopnosti a jediné, co věděl moc dobře, bylo to, jak moc je zmatený. Přesto... mu nemohl dovolit trpět. Tehdy před ně servírka postavila jídlo. Třetí porci nedonesla. Třetí osoba totiž nedorazila. Gabriel se podíval na Williama. ,,Najez se... Lépe se to bude řešit s plným žaludek." On sám vytáhl telefon. Byl z něj trochu mimo, ale někteří se ho pokusili naučit jak s tím pracovat a tak to docela zvládal. Proto napsal krátkou SMS Victorovi. ,,Jsem s andělem Williamem v restauraci. Potřeboval bych, abys přišel. Je to důležité." A ťukal do toho až směšně dlouho. Potom, pokud začal jíst William, se do jídla pustil i on.
Will se cítil frustrovaně. Gabriel to neřekl přímo. Stačil však jeho pohled k tomu, aby si připadal, že kazí všechno, co mu přijde do cesty, a stačí mu k tomu jen pár slov. Mírně si protřel oči. Měl pocit, jakoby se třásl, ačkoli navenek vidět nic nebylo. Začínal se litovat. Začínal nenávidět svůj život. Stále si stál za svým. Stále nevěřil, že by bývalý anděl mohl být natolik zkažený, aby se s ním jeho přátelé nemohli bavit. Kde však teď byli jeho přátelé? Byl sám. Nikdo ho nehledal, nikdo se nesháněl. Ani se o něj nikdo nebál. Proč by to taky dělali. Za hovor s démonem se přece trestá. Ztuhl. Poprvé o sobě zauvažoval, jako o démonovi. Rychle zatřepal hlavou. Potřeboval se vzchopit. Měl přece svou hrdost. S docházejícími silami to však bylo den ode dne těžší. Život, který žil předtím mu teď přišel tak vznešený. A tolik vzdálený. Co teď mohl dělat víc? Co věděl řekl. Snažil se. Víc udělat nemohl. Nemohl ho doprovodit. Nemohl mu ani nic přikázat. A na Gabrielovi byl jasně vidět nátlak. Jinak by nesouhlasil. Will si protřel oči, když jim donesli jídlo. Pokusil se pousmát, když mu Gabriel poradil. Nakonec z toho vyšel však jen něco jako ironický úšklebek. A ono to směšné bylo. Jak mu mohlo lidské jídlo pomoct? Neměl hlad. Nikdy neměl hlad. Nebyl slabí, kvůli jídlu. A na tuhle pozemskou neřest právě neměl ani pomyšlení. Chvíli se v tom trochu hrabal a poté se podíval na hodiny. Cadance stále nikde. Začínal mít obavy. Zároveň to také byla možnost, jak se dostat z téhle šíleně napjaté situace. ,,Je divné, že tu Cadance ještě není. Měl bych se po ni podívat. Tím že tu teď budu sedět stejně ničemu nepomůžu" Mluvil spíš pro sebe. Nakonec se začal pomalu zvedat.