DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Cadance Queen Sykes on Jan 16, 2019 4:58:33 GMT
Vrátili sa na zem, čo bolo v Cadance také malé vnútorné sklamanie a zároveň bolo zvláštne stáť opäť na nohách. ,,Ako ti môže nezáležať na niekom koho poznáš dlhšiu dobu?" opýtala sa. Pre Cadance to bolo niečo nemožné. Vždy, keď niekoho poznala dlhšiu dobu, bolo jedno či v dobrom alebo v zlom, vždy mala akési nutkanie zaujímať sa o toho človeka. Či už len tak nenápadne raz za čas pomôcť keď to daná osoba potrebuje, alebo tam jednoducho vždy pre tú osobu byť. ,,Zmeniť niekoho ako je on? Je ťažké zmeniť človeka... Zmeniť toho najmocnejšieho démona, ktorý už zrejme dlhú dobu je taký aký je mi príde nemožné" povedala trocha mierne sklamane. Najradšej by sa o to pokúsila, no tu opäť hrali hru jej knihy, z ktorých takéto príbehy poznala a ten, čo sa snažil niekomu pomôcť a zmeniť ho, takmer nikdy nedopadol dobre. A teraz vlastne nevedela čo ďalej... nevedela, jak má k Luciferovi pristupovať. Netušila, či sa má tváriť že o ničom nevie alebo sa na to vykašľať. Ale asi by bolo zrejme lepšie nechať to zatiaľ tak a tváriť sa že sa vôbec nič takéto neodohralo.
Alisa pokrčila rameny. ,,Démoni na city zrovna moc nehrají. Když něco chcou, umí se chovat.. možná některým na něčem, nebo někom záleží. Ale na mě nezáleželo nikdy nikomu, tak proč bych si měla zatěžovat hlavu druhými." Pokrčila rameny. I když, v tu chvíli si vybavila ten moment, kdy se potkala s Gabrielem. Byl on někdo, komu na ní opravdu záleží? Bylo to možné? Vlastně netušila, jak se k takovému chování postavit. Luciferovi byla vždycky ukradená. Kdyby se našel někdo schopnější, než ona, bylo ji jasné, že ji prostě vymění. Možná by se ji i zbavil. A co se ostatních týkalo.. ano, někteří podlézat uměli, když o něco šlo. Teď však měla ve svém okolí jen Felixe. Nad ním se na chvíli pozastavila. S Felixem měli opravdu prazvláštní vztah. Nechovala se k němu většinu času zrovna hezky.. On ale zůstával. Mohlo mu na ni záležet? Byla to pošetilá myšlenka a nikdy se na to tímhle úhlem pohledu nedívala. Pak to však zavrhla. Felix zůstával, protože jinak by měl místo problémů s ní, problémy s celým podsvětím, jakožto ta dobrá dušička. Byl to sice hlupáček, zaopatřit se však uměl dobře. ,,Máš pravdu. Nejspíš to možné není." Přikývla. Stále však věřila tomu, že se ji povedlo dívce zasít do hlavy semínko zvědavosti.
Post by Cadance Queen Sykes on Jan 16, 2019 14:07:48 GMT
,,Určite existuje niekto, komu na tebe záleží... alebo minimálne záležalo" povedala Cadance rozhodne. Každý niekoho takého určite mal. Keď už nie rodinu, tak aspoň nejakého priateľa či len známeho... možno niekoho len zdanlivo známeho ale určite tam niekto musel byť. Za tým si stála. Aj keď, mala niekoho takého ona? Teraz už zrejme nie, no vedela, že jej rodičom na nej záležalo, a kým žili, boli tu vždy pre ňu. Veľmi bolestivá spomienka, no dokazovalo to fakt, že každý niekoho takého má alebo minimálne mal. V otázke Lucifera nakoniec Alisa s Cadance súhlasila. Čo iné sa aj dalo robiť... Cadance síce verila, že každý sa zmeniť môže... možno aj Lucifer by toho bol schopný... no musel by chcieť. A jedno malé, podľa všetkého naivné dievča ako bola ona, by na to ani zďaleka nestačilo.
Alisa zase chvíli mlčela. Vlastně ji přišlo, že na molu stojí už nějak moc dlouho. Každopádně, nakonec to bylo celkem zajímavě strávené odpoledne. ,,Máš ještě nějaký dotaz, nebo je to vše, po čem tvé srdce touží?" Složila křídla na zádech, a ty najednou zmizely, jakoby tam nikdy nebyly. ,,Myslím, že pro nás obě bude rozumné, když se teď vydáme domů. Mám pocit, že ze sebe budu muset zdrhnout ty známky lidskosti, co na mě díky tobě ulpěly.." Zamručela a u toho se trochu ušklíbla.
Post by Cadance Queen Sykes on Jan 16, 2019 15:19:46 GMT
Zamyslela sa. ,,Mám ešte dva. Hrozí ti trest za to, že si mi o tom všetkom povedala? A nabudúce keď sa stretneme... ak sa stretneme... čo mám od teba čakať?" opýtala sa. Síce dúfala, že z toho žiaden problém mať nebude, mala také blbé tušenie, že nebolo pre ňu najlepšie to všetko vyzradiť obyčajnému človeku. Netušila, či aj démoni majú na toto nejaké pravidlá, no nebola si istá, či to bolo zrovna dovolené. A čo sa týkalo ich ďalšieho stretnutia, ak vôbec ešte niekedy nejaké bude, fakt by rada vedela, či k nej bude Alisa relatívne milá, ako teraz, alebo taká, ako na začiatku. Možno to bude záležať aj od toho, či by nebol niekto nemenovaný v jej blízkosti a možno sa toho dovtedy ešte veľa zmení. Aj keby však nie, mala už teraz taký pocit, že jej Alisa už len pre zábavu neprezradí, čo od nej Cadance má očakávať. Na jej zvyšné slová len prikývla a mierne pobavene sa usmiala.
Nad jejími slovy se Alisa zamyslela. Hrozil ji trest? Neudělala nic zakázaného, ačkoli Lucifer se mohl.. no prostě rozhodnout. Přece jen, o tuhle hračku se snažil on. Vlastně po dlouhé době viděla aspoň nějaký zájem.. ať už šlo o cokoli. ,,Ne. A pokud by mě chtěl potrestat, našel by si jinou záminku, na to bych se nemusela ani snažit" Protáhla se a trochu zívla. Ano, démoni neměli žádná pravidla. Pak však taky nemohli čekat, že by se jimi některý z nich řídil. Nikdo si nemohl být jistý nikdy ničím. Každopádně to, že ji jejich existenci vyzradila byla jen Alisina věc. ,,A ohledně toho.. no, překvapuješ mě.Většina lidí by se snažila příštímu setkání vyhnout. Možná z tebe přece jen něco bude." Ušklíbla se a s tím zmizela. Alespoň to tak z pohledu Cadance mohlo vypadat. Ani nehmotná ji však Alisa nehodlala sledovat. Měla lepší věci na práci.
Post by Cadance Queen Sykes on Jan 16, 2019 19:03:47 GMT
Odpoveď ju celkom prekvapila, no dávala zmysel. Prišlo jej však nefér, že ju, tak ako každého iného, mohol potrestať kedy sa mu zachcelo. Desilo ju to. Potom sa jej však na tvári zjavil taký úsmevo-úškrn. Asi bude blázon, keďže možnosť, že sa spolu už nestretnú, nejak nepredpokladala a vlastne by sa s ňou možno aj tak trocha chcela stretnúť znova... možno. Síce nevedela presne, čo presne by z nej malo byť a na čo bolo toto jej "neohrozené" zmýšľanie dobré, ale dosť možné, že sa to dozvie... Úprimne, asi bude fakt blázon, keď si dohodla obed s chlapom, ktorého nepoznala, aj napriek tomu, že niekto iný ju pred ním poriadne varoval. A čo je viac, aj napriek skutočnosti, že zistila že sa jedná o samotného Lucifera, to neplánovala zrušiť, či neprísť. Nad touto absurdnosťou a tým, aká absurdná bola jej momentálna situácia sa v hlave musela zasmiať. Ešte chvíľu tam bola. Pre istotu sa obzrela okolo seba, aby sa uistila, že tu už nikto nebol... teda nikto koho by sa dalo vidieť, a keď nikoho nespozorovala, vydala sa preč.
Post by Armia Wetherbee on Jan 22, 2019 11:45:30 GMT
Netrvalo jí moc dlouho zvyknout si na jízdu, kdy seděla na vlkodlačici Camille. Jednou sice málem spadla, ale naštěstí to zůstalo jen u málem. Po nějaké době jí napadlo, že by se zeptala kde vlastně jedou, jenže jí došlo, že Camile jí to tak úplně neřekne. Proto na ní mlčky seděla a pokukovala po okolí. Rukama už se jen přidržovala a tak nehrozilo, že by jí vytrhala všechnu tu hebkou srst. Tenhle nápad jít ven byl dobrý nápad. Čerstvý vzduch jí udělal dobře a pěkně vyčistil hlavu. Nepřemýšlela o budoucnosti, teď byla tady a teď a tak si to hodlala užít plnými doušky, stejně jako Camille. Nenapadlo jí, že vlkodlak bude až tak rychlý, rozhodně rychlejší než obyčejný vlk, to věděla z různých dokumentů. Ano, koukala se na dokumenty o vlcích, teď se jí to i hodilo. Protože se dozvěděla, že vlci moc nemají rádi, když je člověk hladí po čumáku. I když si nedokázala představit člověka, co by takovou divokou šelmu hladil, v divočině. Takže si myslela, že pro vlkodlaky to bude fungovat tak nějak podobně, přeci to jsou pořád zvířata a taky mají jejich pudy a zvyky, no ne? Její myšlenky zarazilo obrovské, krásně čisté jezero. Ano viděla, že je čisté. Cestou se snažila ovládnout svůj vlkodlačí zrak, a kupodivu to nebylo zase tak těžké, i když to pro ni bylo pořád nové. Ale věřila, že se to naučí během krátké doby, už teď cítila, že by mohla skály lámat. Měla totiž dost nevybité fyzické energie, takže jí musela co nejdříve nějak ventilovat, nechtěla udělat něco, čeho by později mohla litovat.
Post by Camille Bellerose on Jan 22, 2019 12:20:12 GMT
Rychlý běh, pocit svobody a čirá radost z volnosti, tak by se daly popsat pocity Camille. A radost z toho, že s někým tu radost může sdílet, byť by bylo jistě příjemnější, kdyby vedle ní běžela druhá vlčice již proměněná, ale na to bude času dost, nemá smysl nad tím přemýšlet. Heathenské jezero, k němu právě mířily. Pohled na něj byl krasny, a to i v zimních měsících. Možná by jej mohla oběhnout, nebo zpomalit a v poklidu k němu dojít, jenže to neudělá. Minimálně ne dostatečně rychle na to, aby nevběhla přímo na hladinu zamrzlého jezera a vinou kluzkého povrch sklouzne, svalí se na ledovou plochu a vinou setrvačnosti se klouže ještě několik dalších metrů. Dost pravděpodobně při tom vyklopí i Armiu, kterou doteď vrhla na zádech.
Post by Armia Wetherbee on Jan 22, 2019 13:08:04 GMT
Když doběhly k jezeru, bylo by vše v pořádku, jenže Camille nezabrzdila dostatečně rychle a uklouzla na ledu. Armia se jí pustila, bohužel to nečekala a tak jí ani její nově nabitá síla nezachránila. Dopadla na tvrdý led, který pod ní vytvořil malé rozvětvené pavučinky, jaká to byla rána. Ale to zdaleka nebyl konec, síla pádu jí odsunula ještě o dobrých patnáct metrů dál, blíž ke středu jezera, kde ležela na břichu a prudce oddechovala. Pro jistotu se ani nehýbala, protože led nebyl zase tak tlustý a už vůbec ne téměř uprostřed jezera. Proto zvedla hlavu a podívala se jak je na tom Camille. Zatím se taky nepropadla, to bylo prozatím dobré. Na své tváři neměla vůbec žádný výraz, jen se soustředěně začala plazit k okraji. V té ledové vodě by úplně skončit nechtěla. Přitom jí bušilo srdce jako splašené, vůbec nevěděla, jestli jí led udrží. Měla taky obavy o Camille, bylo by asi dobré, kdyby se do lidské podoby neproměňovala a nějak se dostala taktéž ke kraji o což se snažila i Armia. Od pusy jí stoupala pára a cítila, jako by měla v celém těle zabodnutých tisíce jehliček, odřeninám se taky úplně nevyhnula jak původně zamýšlela.
Post by Camille Bellerose on Jan 23, 2019 11:32:14 GMT
Prvních několik vteřin se nehýbe, neboť se při pádu uhodila do hlavy, která se jí začala lehce motat. Jakmile se ale dá dohromady, rozhlédne se po Armii, která se pomalu začíná sunout ke břehu a pod kterou se vytvořily ledové pavučinky. Ty se ostatně objevily i pod ní. Z hrdla se jí vydere zakňučení, když se pokusí postavit, ale tlapy jí neustále kloužou po ledu, a tak opět spadne na břicho. Ale přeci jen má proti Armii značnou výhodu čtyř nohou a pacek s drápy, které jí chůzi po ledu usnadní, když se nesnaží utíkat, ač jí nohy podkluzují, když se konečně po několika pokusech postaví. Vrhne starostlivý pohled po druhé vlčici, o kterou má starost. A také ji mrzí, že jejich vyjížďku takhle pokazila, ale co už. Na chvíli ji napadne, že by Armii mohla pomoci, ale pokud se přiblíží, je pravděpodobnější, že se pod nimi led propadne úplně. Teda, ne že by pod ní teď už nepraskal, ale toho se snaží nevšímat zatímco pokračuje pomalu směrem ke břehu doufaje, že se to pod ní nepropadne úplně.
Post by Armia Wetherbee on Feb 1, 2019 13:00:42 GMT
Samotné jí led klouže a vlastně se z místa pohnula jen o dva metry, ale lepší než nic. Led vydával praskavé zvuky, které tomu dodávaly nebezpečný podtext. Pohledem vyhledala bílou vlčici, která se již stihla postavit na nohy a vydala se na cestu ke břehu. Armia byla ráda, že se Camille neproměnila, má teď minimálně dvakrát větší šanci se ke břehu dostat suchá. Rozhodně to s drápy a dvěma nohama navíc šlo mnohem snadněji. Nedávala to Camille za vinu, řekněme, že je to takové menší zpestření. Na chvíli se zastavila v pohybu a vydechla studený vzduch z plic, které jí doslova žhnuly. Opřela si čelo o ruce před sebou a přemýšlela nad tím, jestli ten led pod ní ještě chvíli vydrží. Přece není nijak možné aby pod ní tál? Naposledy vydechla a potom se opatrně posadila, jednou jí to podklouzlo a vytvořila se pod ní nová pavučina, ale nakonec stála tak nějak na nohou s rukama od sebe aby měla lepší rovnováhu. Rány, které utržila při pádu a plazení se po ledu se začaly celkem rychle zacelovat, takže o to by se teď strachovat neměla. Zrychleně dýchala a očima skenovala led, hledala cestu, kde bude nejtlustší a bude nejmenší pravděpodobnost, že se propadne. Zbývalo přibližně dvacet nekonečných metrů, to zvládne.
Post by Camille Bellerose on Feb 3, 2019 15:51:14 GMT
Pomaličku, polehoučku, přesně tak se vlčice blíží ke břehu, přesto byla ledové pavučinky tvořící se pod jejími tlapami nevěstí nic dobrého, ale to ví už dávno. Zbývá posledních pár metrů, což je o poznání více, než zbývá Armii, pro kterou by měla vymyslet nějaký způsob, jak ji dostat na pevnou zem. Jak se tak blíží k pevnině, udělá zásadní chybu, prudce se rozmáchne, tlapami udeří do ledu, že se odrazí, jako by to pořádně na ledu mělo jít a proboří se přímo do ledové vody. Očividně to občas této vlčici moc nemyslí. Zpanikaří, vlčice uvnitř zpanikaří, neboť ledová voda určitě není nic, co by se jí líbilo. Tlapami se snaží přitáhnout zpět na led, což má však za výsledek, že se led před ní trhá na kusy, zároveň ji to však dává způsob, jak se dostat ke břehu. Pár temp a dostane se k místu, kde dosáhne na dno a konečně vyskočí na břeh. Promrzlá, promoklá vlčice se začne oklepávat se snahou že sebe shodit co nejvíce vody. Ale stejně... Teď by se měla zaměřit spíše na to, aby dostala sebe a Armiu do tepla a do bezpečí, přeci jen, mít promoklý kožich v zimě není nic příjemného.
Post by Armia Wetherbee on Feb 3, 2019 16:32:06 GMT
Plazila se dalších pár metrů, než se zase zastavila a vydechla, přitom hodila očkem po Camille, které to šlo skvěle. Potom se zastavila, a vypadalo to, že se bude snažit doskočit na břeh. Jenže už z té dálky Armia viděla, že led není dostatečně pevný na to, aby vlčici udržel, ta se taky propadla přímo do ledové vody. ''Camille!'' Vykřikla Armia dost nahlas a snažila se k ní dostat. Camille se však bez její pomoci obešla snadno a po chvíli si ledem prorazila cestu na břeh. To už však Armia stála na nohou a led pod ní začal vydávat vážně děsivé zvuky. Na nic nečekala a rozeběhla se. Bylo to hloupé si myslet, že to stihne a nepropadne se do ledové vody taky. Totiž hned po třech metrech se jí zabořila noha do ledu a hned na to se led propadl úplně. Ještě stačila zadržet dech, než se pod hladinu potopila úplně. Bylo to ještě horší než si myslela. Myslela si, že se dokáže uklidnit a racionálně uvažovat, jenže bylo to právě naopak. Jen kopala nohama ve vodě a rukama nahmatala led nad sebou. Vůbec nevěděla kde je a kde je díra, kterou se propadla. Navíc jí docela rychle začal docházet kyslík, jak se snažila holýma rukama led nějak prorazit. Sílu měla velkou, o tom nebylo pochyb, ale ani jako vlkodlak není schopná neumrznout a neutopit se. Naposledy pěstí praštila do ledu a ten se začal rozsypávat po jednotlivých kusech do vody. Na nic nečekala a plavala tam, kde si udělala místo aspoň na to, aby se mohla nadechnout tak důležitého kyslíku. Rukama se chytila okrajů díry, ale dál se nedostala. Její dech byl splašený a tep jakbysmet. Ledová voda jí svírala tělo jako ocel a zabodávala se do ní jako tisíce malých jehliček. Rozhodně byla v šoku, kdo by nebyl. Z posledních sil se snažila protáhnout dírou, ale byla moc úzká. Očima vyhledala díru, kterou pod vodou nemohla najít a přivřela oči. Bude se muset potopit znovu a najít ji. Jedině tak se dostane ven. Ale bude potřebovat pomoc.
Post by Camille Bellerose on Feb 3, 2019 19:30:44 GMT
Otočí se za hlasem druhé vlčice, který doprovází křupaní ledu. Doufala, že dívku udrží, ale vyděsí jí, když se tak nestane. Z hrdla se jí vydere zoufalé zakňučení, přeběhne zpět ke břehu a tentokrát zcela úmyslně se odrazí, aby již tak poničený, oslabený led rozrazila ještě více. Nutno dodat, že jí to nestojí příliš velké úsilí a namíří si to tam, kde se dívka potopila pár momentů zpět. Naštěstí se vynoří jen o kousek dál, ale nemá sílu se vytáhnout nahoru. Svým způsobem je asi dobře, že je led v oněch místech popraskaný, takže nemá příliš velký problém se tam dostat, aby Armiu mohla pohodlně nabrat. Připlave k ní, aby se jí dívka mohla chytnout s úmyslem je dostat ke břehu. Kožich nasáklý vodou ji táhne ke dnu a Camille je jasné, že pokud se nebude pohybovat dostatečně rychle, tohle bude jejich poslední návštěva jezera, což by nerada.