Nové město, noví sousedé, nové obzory. Život byl fajn. To, že narazí na věštecký stánek při obhlídce městečka však Connor opravdu nečekal. Vracel se zrovna domů po ordinačních hodinách, ze své nově otevřené kliniky, na kterou byl patřičně hrdý. Dřel dlouho, aby si sen splnil a teď to vypadalo, že má konečně hotovo. Nemusel hledat a pronajímat maličké prostory, kde se dal stěží operovat pes, konečně měl celou budovu jen pro sebe. Budoucnost vypadala opravdu růžově. Snad i proto ho jeho dobrá nálada přiměla u stánku zastavit. Jindy by něčemu takovému nevěnoval pozornost, teď však, pro tu legraci proč ne. Zkontroloval obsah svojí peněženky a pak se vydal dovnitř.

Už při vstupu na něj dýchla tajuplná atmosféra. Mimoděk se rozhlédl a pohledem skončil na ženě. ,, Dobrý den" Usmál se, teď už mírně rozpačitě. Bylo to zvláštní jít dovnitř. Ačkoli od toho nic něčekal, přece jen hořel zvědavostí. Usadil se na místo k tomu určené a pozorně naslouchal dívce. Musel uznat, že udělané to měla pěkně. ,,Jistě, jistě" usmál se a udělal, co po něm žádala. Natáhl k ní ruce a vložil je do těch jejich. Prostě zvláštní ale nekomentoval to. To tajemno se mu líbilo.

Connor stiskl víčka a nechal ženu, ať dělá co chce. Po zádech mu jezdil mráz a on cítil, jak má potřebu sebou cuknout ale zatím to vydržel. Pocítil mravenčení. Bylo to hrozně zvláštní, ale připisoval to tomu, že se snažil uvolnit. Atmosféru dokázala navodit opravdu dobrou. Nad výběrem karet nepřemýšlel. Bral ty, na které mu první padla ruka. Vybral tři naprosto nahodile a byl zvědavý, co se bude dít dál. V tu chvíli ho ani nenapadlo, co by mohl říkat, až takový dopad na něj ona situace měla. Tím spíš už dál nevydržel ono pnutí v zádech a cukl sebou, s tím, že si pak mírně prokroužil krk. Nevěnoval tomu však pozornost.

To co právě vyslechl na něj udělalo až děsivý dojem. Chvíli přemýšlel, jak to udělala. Dost se trefovala. Na druhou stranu však neřekla nic konkrétního. Prostě měla štěstí. I tak to v něm zanechalo zvláštní pocit. O to víc, když nechtěla platit. ,,No.. děkuji, bylo to velice zajímavé" Usmál se a zvedl se od karet. Vypadal trochu zmateně ale nic, co by nespravilo pár chvilek venku ze stanu, v reálném světě. Vydal se tedy ven. Krátce ještě přejel očima karty a pak se na chvíli podíval na své ruce. Zavrtěl nad tím hlavou. Pomalu vyšel před stan, kde se zhluboka nadechl.

Nebylo zrovna obvyklé vidět nějaké stánky tu v Heathens. Tedy samozřejmě - krom těch obvyklých dřevěných, které se na každý svátek stávaly svým vlastním novým obchůdek. Tohle byl ale stan. Vážně stan, takový maličký, do kterého by stěží dokázal narvat vlastní, již malý, pokoj, který měl kupodivu i podobnou barvu, ta jeho možná byla tedy vybledlejší, to však přidalo na jeho zájmu. Pospíchal domů, možná jej tam čekala večeře, možná ho tam čekala plná lednice a nějaká náhodná kuchařka, nečekal však ani jedno, a proto se to rozhodl vzít přes náměstí. Namísto jídla ale skončil zde, ne, hlad teď zajisté neměl. Zajímala jej atrakce, výklad karet přeci nedostane každý den. Vlastně snad už nikdy, když přemýšlel nad tím, zda o tom slyšel i někdy krom v televizi. Se zájmem pozoroval ceduli a váhal. Večeře, nebo výklad? Věřil tomu vůbec? No, řekněme, že tomu velké šance nedával, ale pár těch drobných by za pěkný výklad, který by mu určitě zlepšil náladu, klidně i dal. Tak se dal do akce, s úsměvem na tvářích vešel dovnitř.

Jako první se musel samozřejmě porozhlédnout, nebylo by to na denním pořádku, aby viděl něco, co jistě připomínalo docela exotickou kulturu, vlastně si jen představoval, že vevnitř najde nějaké stolečky s lidskými zárodky uvnitř nějakých skleněných nádob - prostě očekával něco, co ho vystraší a zároveň udiví. No, s ničím takovým se zjevně nesetkal, to ani s žádnou vědmou. Byla tam kočka. Číča? Možná to byla nějaká kouzelnice, která se v onu kočku přeměnila, možná by mu tam mohla začít i malá kouzelnická show. No, její identitu snad již prozradil jen vzkaz, který se pod ní nacházel. Mezitím co se žena připravovala, on sám se rozhodl zaměřit na malý div uvnitř. Patřila jí? Možná se tam nějak vecpala, zatímco byla majitelka nepřítomná. Nevěděl. Se zájmem ji pozoroval, snažil se zjistit, kam si to míří. Neměl s kočkami zrovna velké zkušenosti, lépe mu to šlo se psy, vybíravý ale nebyl, dělala mu alespoň přítomnost. Tak tedy drobného tvorečka následoval tam, kam sám mířil, hlouběji dovnitř.
Byl lehce překvapen, když viděl, jak si to zvíře kráčí po stolku s kartami a jednu z nich si vybírá. Nebo jí prostě neseděla, pamatoval si na to, že kočky rády hází věci ze stolů. Vlastně o tom jen slyšel, nedokázal určit, jestli tohle měl být nějaký úchvatný trik vycvičené kočičky, nebo jen pěkná náhoda. A tak raději kartu vrátil zpět - aby se neřeklo. Poté se již začal opět věnovat jeho společníkovi, který se zjevně snažil získat pozornost. Uspěl. Stačilo mu vidět jen tu roztomilou kupu chlupů, aby se k ní připlazil, posadil se na polštářek, a začal ji drbat po hlavičce. Raději to nezkoušel jinde, jeho ruka mu byla ještě milá. Čekal, s úžasem si opět prohlížel místo. Atmosféra byla jiná než venku, zcela jiná, cítil se pln otázek, chtěl vědět, co to tak lahodně voní, čí je ta kočka, a kdy hlavně přijde vědma. Kočka nevypadala nadšená, ani se jí vlastně nedivil, zpoza závěsů se vynořila postava, mladá blondýnka. Ne zrovna nějaká věštkyně, kterou by čekal. Strnule seděl stejně jako kočka vedle něj, jen sledoval pohyb ženy a přiměl se k pozdravu. “Brý den, vy budete ta vědma, že?” Snad by i pokračoval, Adelaide však jeho společnici věnovala docela nemilé zamlaskání. A ta se zase dala na útěk, jako by věděla, o co právě jde. “Kvůli mě?” musel se pousmát, řekl by, že jej kočky zrovna neměly v oblibě, “asi jí byla zima.” 

Adelaide mu skutečně přišla jako nějaká skvělá vědma, a ačkoliv mu vzhledově nepřipadala na nějakou zkušenou věštkyni, její pohled, slova a pohyby docela pěkně značily o tom, že se nejedná o nějakou lacinou věštkyni, a kdyby už měl nějakému výroku věřit, mohl by to být snad jen její. Když se řešila kočka, musel se i otočit, být si jistý, že se kočka nevrátila navštívit svého nového kamaráda, bohužel ale nenašel nic. Prázdno. “Dobře,” pronesl, zatímco jej seznámila se svým věštěním, zajímalo ho, zda si vybere něco zajímavého. Jestli by mu snad řekla něco kromě těch obvyklých faktů - promarněné šance, trápení, štěstí, smrt. Raději ale neřešil to, zda se vážně do jeho minulosti netrefí, pouze s úžasem sledoval její míchání a následné, ladné položení karet na stůl. Neodporoval by, kdyby ho to třeba naučila.
Udělal to, co chtěla - své dlaně položil na ty její. Nepromlouval, pouze se snažil s úsměvem na rtech poslouchat a odolat svým slovům. Přeci jen se taková úžasná chvíle nebude muset ani opakovat. Pak začala kroužit, a jeho pohled na věc se začal o něco málo lišit. Šly dolů, samy. Únava? Možná se mu zatočila, možná měl přeci jen o něco slabé ruce. Ale stále nedokázal odolat tomu pocitu, jako by to nebyl on, co je táhne přímo dolů ke stolu. Divné, pozoroval své ruce a snažil se přijít na to, co to způsobuje, a když se v naději otočila na vědmu, vypadala stejně pozoruhodně. Teď na chvíli vážně doufal, že to, co viděla, nebyl jeho osud. Ruce upustila, byl čas si konečně vybrat, tak se zamyslel. Prvně si vybral jednu uprostřed, pak následoval pravý horní loh a levý dolní, aby náhodou nic nevynechal. Doufal, že jeho výběr nebyl až tak příšerný, protože tohle představení ho vážně dostávalo a začínal tomu lehce věřit.