DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Pokud vám stačí si knihu půjčit a nepotřebujete ji mít doma jako svou vlastní, jste na správném místě. V knihovně stačí zařídit si svou vlastní kartičku a čtení máte zajištěné. Ačkoliv na něj máte jen měsíc, kdykoliv si dobu můžete prodloužit. Součástí knihovny je i pár křesel a stolků, které bývají jen málokdy zabrané. Pokud ale projdete knihovnou, dostanete se do archívu, odkud vám velice rádi zapůjčí materiály stejně jako knihovna - zde ale musíte být opatrnější, protože je vše velice ceněné a vrátit se to musí na čas a ve stejném stavu, v jakém vám byl daný dokument půjčen. Občas se doba, než si vůbec něco můžete vypůjčit, vyšplhá až na měsíce. Jednat s archívem bývá skutečně bolestivé.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 13, 2019 19:51:29 GMT
Nebyla zde dlouhých deset let. I tak jakoby se tady skoro nic nezměnilo, regály s knihami byly většinou na stejném místě a jemné nánosy prachu navrchu polic byly také. Vypadalo to, že se tady zastavil čas a to jí vrátilo do let, když byla ještě dítě. Chodila tady často, půjčovat si knihy, číst je, jen tak posedávat u okna a sledovat lidi, kteří si vybírají knihu, kterou budou následující měsíc číst. Hned jakmile vstoupila, všechny dobré i špatné pocity jí jemně sevřely a ona neměla sílu jim odporovat a odejít. Chtěla znovu prožít ty pocity, kdy byla ještě bezstarostná a plná dětské naivity. Jemně přejížděla po regálech prsty a vnímala pod nimi hladké i drsné obaly knih. Přečetla jich opravdu hodně. Proto se najednou zastavila a prohlížela si jednu jedinou. Kterou přečetla naposledy. Ztratila se ve vlastním světě, možná vypadala skoro jako náměsíčná, nebo úplně mimo. Ale ani přinejmenším ji to nezajímalo. Knihu do ruky vzala a s malým nostalgickým úsměvem se rozešla ke křeslům, které byly na druhé straně místnosti.
Neptejte se, jak se zde octl, sám nevěděl. Dost možná jen nutně potřeboval uniknout někam, co by mu alespoň částečně připomínalo domov. Doby, kdy byl ještě tam nahoře, ve Zlatém městě a četl z všemožných knih, hltal každou stránku, každou informaci. Za tu dobu, co se nacházel mezi lidmi, si nenašel příliš mnoho míst, kde by mohl být úplně sám. A přitom jen stačilo vědět, kam jít. Že nyní stanul před dveřmi knihovny mohl pouze a jen opět poděkovat svému čtyřnohému společníkovi, jenž mu byl neustále po jeho boku. A to dokonce i ve chvíli, co vcházel dovnitř tak působivého místa, jako bylo tohle. Bylo mu jedno, zda zvířata mají vstup povolen či ne, vždyť ten pes se zvládl pohybovat jako stín, že i Chayo měl občas problém všimnout si jeho přítomnosti. Doufal proto, že své schopnosti využije nyní, že zmizí mezi policemi s knihami a nebude dělat žádné zvuky, protože Chae rozhodně nechtěl jakožto jeho rádoby “majitel” dostat za vyučenou. A tak zatím co se padlý anděl jako ve snu dotýkal měkkých obalů knih, pes si našel místo v rohu místnosti a upíral na něj své zraky. A Chae naprosto omámený tím výjevem si ani nevšiml, že se přiblížil k jisté dívce natolik, že stačil ještě jeden krok a jeho tělo narazilo do jejího. To jej vytrhlo z transu a donutilo polekaně ustoupit o krok vzad. “Omlouvám se.” Řekl jen.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 13, 2019 20:37:20 GMT
Její boty neslyšně dopadaly na měkký koberec. Cítila se tady skoro jako doma, akorát že toto místo jí přivodilo nejen dobré myšlenky, na které ráda a s úsměvem vzpomínala. I ty špatné zavítaly do její mysli jako nezvaný host. Proto mírně zatřepala hlavou a kdyby si všimla osoby jdoucí proti ní, možná by i uhnula, jenže nevšimla. Proto jí dost překvapilo, když na svém těle ucítila cizí. Kniha jí nárazem vypadla z ruky, možná to spíš bylo leknutím, než nárazem, ten nebyl až tak silný. Ale byl silný dost na to, aby se vychýlila z rovnováhy a na moment se osoby zachytila, byla to jen nepatrná chvíle, která stačila k tomu, aby zase stála v pořádku na nohou. Hned potom ustoupila krok vzad podobně jako kluk naproti ní. Zvedla k němu svůj pohled a snažila se vrátit do reality, kupodivu to nebylo tak těžké. ''Oh, ne, to já se omlouvám, nedávala jsem pozor, kam šlapu.'' Dostala ze sebe po chvíli a sehnula se pro knihu na zemi, aby jí zvedla. Jen se modlila aby byla v pořádku. Když se znovu narovnala ve své výšce nevýšce, nedalo jí to a zacukaly jí koutky. Stejně ale měla ve tváři její typický provinilý výraz, když něco udělala, i kdyby ne schválně.
Co nečekal bylo, že se stane záchytným bodem pro ono děvče, lehce ztuhl, když ucítil dotyk na své hrudi, bylo to dlouho, co naposledy tento pocit zažil. Vydechl až ve chvíli, kdy dívka odstoupila a on tak opět nabyl svůj osobní prostor. Povšiml si spadlé knihy, ale než se pro ni stihl sehnout, aby jí následně mohl ze zdvořilosti vrátit původní držitelce, dotyčná osoba to udělala za něj. ‘Já jsem vrazil do vás, vina tedy padá na moji hlavu.’ Chtěl říct, jenomže místo toho pouze upřel na cizinku svůj ledový pohled. Chayo nemohl za to, čím se stal. V nitru to byl stále ten citlivý chlapec, který se dokázal nadchnout nad každou drobnůstkou, ten, co by pro slušné chování udělal cokoliv. Jenomže nedávná minulost jej změnila. Kdyby místo něj zde nyní stál bývalý Chae, anděl se světle blonďatými vlasy, neváhal by a zapojil se s dívkou do hovoru, který by nejspíše skončil přátelstvím. Ten tu však nebyl. Byl tu pouze démon, jehož vlasy byly černé jako uhel a jeho tvář byla naprosto kamenná. Když však pak zahlédl jen náznak jejího úsměvu, něco jakoby v něm mírně přeskočilo a on se přeci jen odvázal k pár slovům. “Jste v pořádku? Nebolí vás nic?” Tón jeho hlasu sice nenaznačoval žádné sympatie, ale jeho oči tomuto faktu protiřečily. Mírně se v nich zalesklo.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 13, 2019 21:40:43 GMT
Kluk naproti ní neprojevoval téměř žádné emoce, ale tím se odradit nenechala. Ale přeci jen si všimla mírného lesku v očích, který ale byl hodně, hodně nerozpoznatelný. Avšak ona si jej všimla a dodalo jí to aspoň trochu odvahy. ''Ne, jsem v pořádku a... Celá.'' Přitiskla si knihu na hruď a zkoumala neznámého zvídavým, světle modrým pohledem. Sršela pozitivní energií, to šlo vidět ze stále mírně zvednutých koutků. Pohled jí z něj sklouzl na psa, skoro až v rohu místnosti. Její úsměv už teď byl celý a mávla k němu rukou. ''To je váš pes?'' Něco jí napovídalo, že ano. Protože k němu onen čtyřnohý tvor upíral pohled. Byl krásný, černý. Rasu neznala, o zvířata se moc nezajímala a doma měla jen jednu Sheltii. I tak jí ale mírně nahlodal strach, bála se cizích zvířat, které neznala. A ten pes... Byl celkem velký, zatím však v dost velké vzdálenosti na to, aby nevzala nohy na ramena. Jemně si skousla ret, mohou zvířata do knihovny? Možná z toho ale dělala až moc velké drama. Určitě jí nechce ublížit. I tak jej pohledem jistila a přecházela pohledem z něj na psa a zpět. ''Jsem Clarisse, mimochodem.'' Přišlo jí slušné se představit, zároveň ji zajímalo jeho jméno, určitě bude tak tajemné jako on. To její ji naopak přišlo až moc obyčejné.
Na její slova se jí dostalo pouhého přikývnutí. Co taky, Chae nebyl zrovna výřečný typ. Tedy... hlavně v aktuálních dnech. To ovšem neznamenalo, že by i pohled stočil bokem, ačkoliv takhle se na ni zpříma dívat asi nebylo zrovna nejslušnější. Ale kdo to řešil. Jeho oči zkoumaly její vlasy, tak krásné barvy byly, taky takové kdysi míval. Při té vzpomínce mu v očích potemnělo. Pak zaslechl její otázku a otočil se směrem, kterým se dívala, jakoby nevěřil, že tam opravdu nějaké zvíře sedí. A přeci jen. “Ano, asi ano.” Odvětil, protože si sám nebyl jistý, jaký vztah k tomu psovi má. Nestačilo se pouze prohlásit za jeho pána, on se sám musel rozhodnout, jestli bude Chaeha poslouchat či ne. Ale zatím jim to spolu klapalo. Tedy až na drobné neshody, ale ty byly snad v každém vztahu. Každopádně mu neunikla její reakce, podle všeho to vypadalo, že se psa bojí, což vyvolalo v Chaem pocit.. překvapení? Ano, překvapilo jej, že by se ho někdo mohl bát, protože v jeho očích to nebylo zvíře, co by rádo kousalo do nevinných lidí. Ale to dívka nemohla vědět, neznala jej. “Nemusíte se bát. Jsou horší věci, než černí psi.” Ta druhá věta významově byla mířena spíše na Chaeha samotného. Pak zaznělo dívčino jméno a on se mírně zarazil, netušil, že se dostali až do takového bodu, že si vzájemně sdělovali jména. Už zapomněl, jaké to bylo, s někým se zpřátelit. “Chayo.” Zaznělo z jeho strany a opět ten jeho ledový pohled, který si dívka snad ani nezasloužila. Ale co mohl dělat, temná síla byla silnější než on, hrála si s ním jako s loutkou a už neřešila, že ho tak naprosto ničí. Bylo jen otázkou, jak dlouho Chae takový nátlak vydrží.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 6:56:52 GMT
Taky si jej prohlížela, ale bylo to spíš nenápadné koukání. On na ni přímo visel pohledem a očividně se jí snažil do těla vypálit díru. Jednou se malinko ošila a všimla si jeho očí. Jakoby na malou chvíli potemněly, ale proč? Bylo to malinko děsivé, ale zatím to tak nebrala, i když její tělo jí říkalo, že by se měla držet dál. Mohla snad za to, že od přírody milovala tajemství a záhady? Nezalekla se jen tak něčeho, někoho. Leda tak by to bylo zvíře, kvůli jedné události, co se jí kdysi přihodila má se zvířaty takový zvláštní vztah. Navzájem se ignorují. Tenhle pes možná nevypadal děsivě, ale v šeru knihovny a paprsky co se lámaly o jeho tmavou srst, oči co téměř zářily, protože světlo dopadalo i tam.. Další ošití. ''Asi?'' Tu otázku spíše řekla jen tak do vzduchu, jako řečnickou. Možná to je jeho pes? Že by byl někoho z příbuzných? A nebo se k němu nějak dostal a nechtěl od něj pryč? To se stalo právě Clarisse s tím jejím. Ona zvířata moc nemusela, spíš se jich bála, jinak je obdivovala a líbily se jí. ''Uhm no.. Já se bojím téměř každého zvířete..'' Vůbec netušila proč mu to teď vlastně vykládá. Neznala jej. Pochybnosti, ty se jí začaly sídlit v žaludku. Snažila se je vší silou, kterou měla, potlačit. Možná by neměla být tak zbrklá, ale cítila se lehce... Nesvá a vykolejeně, proč jí tady něco na tomhle nehrálo? Chayo.. Zvláštní jméno, hodilo se k němu ale naprosto přesně. Myšlenky jí vířily hlavou jako splašené, vzpomněla si na matku a její fakt divné historky z tohoto města, ani nevěděla proč. Její oči byly přikované do těch Chaye, ale stejně se jakoby dívala za něj, notnou chvíli jí trvalo, než se myšlenkám odtrhla z jejich spárů. Když zpět nasadila její menší úsměv, napadlo jí, jestli se někdy usmívá a nebo vůbec.. Projevuje ten kluk před ní emoce? Kdyby tak jen věděla co je zač.. Držela by se tak od něj dál?
Jistě, všimla si toho zaváhání, jak by ne, i když se zdálo, že to její “asi” bylo spíše do vzduchu, než aby na to musel Chae odpovídat. A tak mlčel. Nic překvapivého. Mlčel i ve chvíli, kdy ho informovala o svém vztahu ke zvířatům, pouze lehce pozdvihl obočí, toď celá jeho reakce. A tak se nikam neposunuli, pouze koukali z jednoho na druhého a nejspíše by to tak bylo donekonečna, kdyby se něco chlupatého neotřelo o Chaeovu ruku. Sklopil zrak ke psovi, jenž se mezitím posadil poslušně u jeho nohy a zahleděl se na dívku, asi tak stejným pohledem, jako ji celou dobu sledoval právě onen chlapec. Chae to tak nevnímal, ještě nedospěl do fáze, kdy by mu došlo, že onen pes je jako on sám. Černé vlasy, černá srst. Stejný pohled. Stejné chování, více méně. Chayo se kupodivu rozhodl prolomit to tíživé ticho. “Klidně si ho pohlaď, není nebezpečný.” Ale skutečně to věděl? Nikdy psa neviděl agresivního, ale jistý si nebyl. V čem si vlastně mohl být jistý. Všechno, čemu věřil, ho zklamalo a dostalo až sem. A tak tady stál, naproti dívce, jež mu skrze vlasy a zvídavý pohled připomínala jeho samého, když byl ještě tam nahoře. Když byl ještě andělem.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 11:35:17 GMT
Přemýšlela, jak se s ním má vlastně bavit, připadal jí docela odtažitý. I tak jí ale nebránilo nic v tom si jej prohlížet. Přemýšlela taky nad tím, jestli je takový pořád, a nebo jen když se v knihovně srazí s nějakou náhodnou holkou. Ano, ta první možnost jí přišla pravděpodobnější, ale nechtěla si nic nalhávat. Po chvíli mlčení, které Clarisse nevadilo, se u nohy Chaye objevil ten pes, způsobně si sedl vedle jeho nohy a díval se na ni na chlup stejným pohledem jako Chayo, což bylo docela.. Znervózňující. I tak měla na své tváři úsměv a při jeho nabídce pozvedla obočí. ''Jsi si jistý? Tak dobře..'' Jistě, chtěla si toho chlupáče pohladit a zjistit tak hebkost jeho srsti, ale nevěděla, co na to pes. Když jí to ale povolil Chayo, tak to přeci zkusit může, podle něj není nebezpečný. Nepatrně se přiblížila a ani si nevšimla, že zadržuje dech. Po pár sekundách váhání poklekla, přeci není žádná padavka, a natáhla ruku před sebe. Cítila, že se jí mírně třese, ale navenek byla nehnutá. Naposledy spojila pohled s Chayem a tím se ujistila. Je na čase překonat svůj strach. Dotkla se jemně, skoro neznatelně jeho srsti v oblasti krku a vydechla, vážně jí už docházel vzduch. ''Je krásný. Ale jako všichni psi má smutné oči..'' Slova se z ní linula tak jednoduše až jí to zarazilo, psa však hladit nepřestala. Všimla si, že v mnoha ohledech si je s Chayem podobný. ''Jste si docela podobní.'' Hned jak svou myšlenku vyslovila nahlas, zarazila se podruhé a zavrtěla hlavou. ''Uhm nemyslím to špatně..'' Dodala rychle a pozvedla koutek úst v náznak milého úsměvu. ''Ale máte oba stejně uhrančivý pohled.'' Z jejího hrdla se ozvalo mírné zasmání a pes naklonil hlavu na stranu. Možná jí i rozuměl, kdo ví.
Sledoval pohyby děvčete, její nejistotu a následné pokleknutí ke psovi, jenž sice stále seděl na svém místě, čenich však přibližoval k její natažené ruce. Nechal se pohladit a dokonce i párkrát máchl ocasem, čímž jí projevil své sympatie. Jeho “pán” však neměl takovou část těla, kterou by vyjádřil své pocity k ní, musela to tedy poznat sama, z pohledu, nebo tak. Což bylo jistě náročné. Podle všeho ji však Chae svým chladným přístupem nijak neodradil, naopak z ní vypadlo ještě pár dalších slov, aniž by se po nich dožadoval. A ta slova byla dokonce mířena na jeho samotného. Rozpačitě nad nimi zamrkal a nechal ji, aby ho ujistila o tom, že to nemyslí špatně. Nechal ji, taky se mu nezdálo, že by to myslela nějak urážlivě, na to byla až příliš.. jaká vlastně? Neznal ji, ale připadala mu hodná. “To je v pořádku.” Odvětil, načež mírně pozvedl koutky úst vzhůru, ovšem jen na nepatrnou chvíli. Jeho tvář pak opět zkameněla a on při poznámce o pohledu střelil očima po psovi. “Vážně?” Optal se nezaujatě, v nitru byl však lehce vyveden z míry, mohla by snad mít pravdu? Vždyť ho potkal zcela náhodně, ne? Nebo ho snad pes cíleně vyhledal... O tom Chae nic nevěděl, ale takhle možnost ho děsila. Za žádnou cenu totiž nemohl přijít na to proč.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 15:29:31 GMT
Docela se jí líbilo, když aspoň trochu zareagoval a projevil alespoň malou dávku emocí. ''Ano, vážně.'' Potvrdila jeho otázku a sklopila s úsměvem hlavu na psa. ''Tak mě tak zajímá.. Jak se ten pašák jmenuje?'' Blbá, blbá, blbá. Hladí si tady psa a nezná jeho jméno. To to dopracovala... Čtyřnohá potvůrka na ni upírala hnědavý pohled. Chtěla si jej hladit do nekonečna, ale nešlo to. První důvod byl, že to nebyl její pes. A druhý? Vyzváněl jí mobil. Rychle si sáhla do kapsy a s omluvným pohledem mířeným k Chayovi hovor zvedla a mobil si přiložila k uchu. ''Haló?'' Hlas na druhé straně téhle šikovné věcičky byl táty. Ále ne, určitě si neví rady s pračkou, nebo žehličkou.. Avšak hned jí vyvedl z omylu. Šlo o jejího nejstaršího bratra, Kaie. Táta mluvil opatrně a hlas se mu místy zadrhával, jakoby několik hodin usedavě křičel, nebo brečel. Tipovala obě dvě možnosti najednou. ''Co se stalo?'' Zeptala se starostlivě a nakrčila obočí. Celou dobu mlčela, její odpovědi se skládaly z ok, aha, hm, ale ne, mám přijet? Ke konci se cítila mírně ztraceně a bezmocně, ale hned ty pocity zapudila. Po chvíli hovor vypnula a s hlubokým nádechem zase vrátila pozornost Chayovi, celý hovor netrval nijak dlouho, maximálně dvě minuty. ''Vážně se omlouvám, ale už musím jít. Mějte se a snad na sebe ještě někdy narazíme.'' Věnovala mu menší úsměv, který hned opadl, ale kvůli němu to nebylo, i když to tak mohlo vypadat. S posledním pohledem na jeho maličkost se otočila a skoro vyběhla z knihovny. Musí se dostat domů..
Jak komické, trávil s tím psem většinu času a ani ho nepojmenoval. Na jednu stranu ale proč taky.. co když ten pes už dávno nějaké jméno měl, no? Problém byl v tom, že Chae neovládal řeč zvířat a tím pádem se ho nemohl jen tak zeptat, jak na něj má volat. Ostatně doteď ho ani nijak oslovovat nepotřeboval, pes jakoby přesně vždy vycítil, co si Chayo přeje a taky tak udělal. Další zvláštní věc. “Nevím, jak se jmenuje.” Řekl tedy, jako kdyby to byla úplně běžná záležitost, nevědět, jak se jeho ‘asi’ pes jmenuje a pozoroval, jak si děvče užívá dotyk jeho srsti. Nepřiznal by to nahlas, ale taky se s ním rád mazlíval. Byl to jediný fyzický kontakt, který s někým za poslední dobu měl. Z myšlenek jej vyrušilo vyzvánění, což mu akorát připomnělo, že by si taky už mohl vyptat ten pracovní telefon a naučit se s tím zařízením pracovat, protože něco takového ve Zlatém městě rozhodně neměli. Tak či tak vždy pozoroval Daeha, jak si s touto věcičkou hraje, a tak by snad mohl rychle přijít na způsobem, jak ji ovládat. Chtě nechtě si vyslechl všechny odpovědi dívky, které vracela do onoho telefonu a snažil se příliš hloupě necivět, protože i jemu došlo, že by to zrovna nyní nemuselo být vhodné. A pak se dívka omluvila, že už musí jít a Chae jen přikývl, její úsměv se mu však vryl do paměti a slova se mu vybavovala i ve chvíli, kdy už byla Clarisse dávno pryč. Co byla za osobu, že by jí nedělalo problém potkat tak chladného a nepřístupného člověka, jako byl Chayo, znovu? S touto myšlenkou se i vracel z knihovny zpět na ubytovnu, jak jinak než se psem v patách.