DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Tančí, tančí po obloze Bělostné vločky Šustivé peří Dnes letky vzorně u zad leží Nepospíchej, máš dnes čas Dokud smrt nerozdělí nás.
A mami? Bude letos Ježíšek zase vozit dárky? Ačkoliv se nacházíme v Heathens, Ježíška zde máme stejně jako kdekoliv jinde (kuck kuck v Česku) a zrovna dnes jej pod záštitou města slavíme. Ať žijí vánoce!
Bílý sníh se letos snesl pozdě, ale nakonec přeci jen. Ukázalo se, že zasněžené budovy jsou tím nejkrásnějším dárkem od samotné přírody. Ačkoliv na děti čekaly dárečky až tento večer, stále tu byly stánky venku. Svařáček, pokec se sousedem z druhého konce města. A dnes? No, dnes bar zavíral dřív, takže mohl i vyhnat všechny osoby do ulic mezi známé. Děkujeme, pane Alastore! nemáš zač
když už měl volno, řekl si, že by zase pro jednou mohl jít ven. Alisa kdoví kde. Procházel se zasněženým rájem. Procházel ulicemi a přemýšlel co by mohl podniknout. Všiml si stánku se svařákem. Bylo celkem chladno, tak proč by se nemohl trošku zahřát tím chutným, teplým nápojem. Dorazil ke stánku a vytáhl si z kapsy peněženku. Nějaká ta hotovost tam byla. Stačilo to na jednu dávku. Klidně i na víc. Nerad sebou tahal hodně peněz. S kelímkem svařáku udělal dva kroky od stánku a srkal. Bodlo to. S dalšími srky se začal dívat i po okolí, jestli náhodou nezahlédne nějakou známou tvář.
Post by Thomas (Ethan) on Dec 28, 2018 14:52:22 GMT
Náměstí
Heathens. Vánoční, pokryté sněhovou nadílkou. Líbilo se mu, jak sníh křupe pod podrážkami a propadá se pod ním. Nahoře to neměli. Věčné jaro. Ale Thomas? Užíval si každý moment. Mohl dnes být tady dole, mezi lidmi. Vypadat jako jeden z nich, sledovat je. Bylo mu to bližší než být kdekoliv jinde. Zdálo se, že ta spousta světel a oslnivý sníh jsou pro něj dárkem. Nakonec, byla to odměna, že mohl na zem. A on? Odměny si vážil. Lehce odkopl sníh a sám se hlouběji zavrtal do svého kabátu. Zima, tu necítil dlouho. Byla příjemná. Usmíval se sám pro sebe. Zima, proč ji neměli nahoře? Když konečně dorazil na náměstí, pouze se odstavil bokem. Opřel se o jeden prázdný stánek a díval se, jak lidé chodí, baví se a nakupují. A ucítil... osten samoty. Jistě, byl tu sám. Možná někde v okolí byli další andělé, on o nich ale pro teď nevěděl. Byl přeci jen... možná jediný, koho poslali za odměnu sem dolů. Přesto ho i tváře všech postav v davech tak nějak i naplňovaly. Smějící se děti, dospělá dívka líbající svého přítele, rudý nos a tváře staršího pána. Lidé. I on býval člověk. Býval jako někdo z nich? Přál si to.
Post by Victor Murphy on Dec 28, 2018 14:53:34 GMT
Les/ chata Vánoční atmosféra. Zvuky rolniček. Světýlka.. klasické Vánoce. Alespoň tak nějak to teď v okolí vypadalo. Hlavně v nákupácích. Victora to však nijak moc netížilo. Pro něj byly Vánoce hlavně o klidu. I to byl jeden z důvodů, proč se rozhodl přespat v chatě, místo u sebe doma. Klid lesa bylo to nejlepší, co ho mohlo ráno přivítat. Teď však bylo na čase myslet i na ostatní. Z toho důvodu byl na nohou už docela časně z rána. Krmelec nebyl od chaty daleko, nanosit tam veškeré pytle se všemi možnými dobrotami, které nashromáždil tedy nebylo nic moc složitého. A pak začalo vybalování. Seno do krmelce, žaludy a kaštany do žlábku. Vzal i nějakou sůl. Nedaleký malý smrček pak ozdobil nejrůznějšími kousky zeleniny a ovoce. Prázdné pytle poskládal na hromadu a hodil si je na záda. Spokojeně se podíval, na svůj výtvor a vydal se znovu k domu. Tam všechno uklidil a vydal se umýt. Chtěl se později ještě zastavit na náměstí. Pozdravit sousedy a přátele. Přece jen byly ty Vánoce a on by jim měl alespoň popřát. Vlastně se docela těšil
Post by Alastor James de Marco on Dec 28, 2018 15:09:10 GMT
Prayer->Ulice
Takže to bylo opět tu – Vánoce. Cítil se stále stejně, možná přeci jen trochu zestárl, ale to mohlo být tak vše, co by jej překvapilo. Za jeho zády se hemžily davy lidí, za to byl přeci jen rád. Někteří z nich by možná posedávali v jeho baru, on se ale ujistil, aby zůstali pěkně tam, kde právě byli. Sám měl v plánu se přidat k nějaké známé tváři, popřípadě si vzít svařák a usadit se někde na lavičce. To mu stačilo. Daroval za dnešek poslední pohled svému baru, zapnul alarm a konečně zavřel. Možná mu trochu dělalo problém se vyznat v klíčích a zámcích, ale to bylo tím, že to nebyl on, kdo zrovna zavíral. Většinou se přišel podívat a pak zase odběhl za prací. Svazek klíčů si pěkně hodil do kapsy kabátu a s úsměvem na tváři vyrazil do ulic. Neměl ještě v plánu jít na náměstí, raději se chtěl zorientovat ve stáncích, které již tak nabízely většinu toho, co on dnes potřeboval. Pití, jídlo a cetky – ty miloval. A jelikož to byl on, samozřejmě vyšel bez toho, aby na sobě měl cokoliv jiného, než jen blbý kabát, pod kterým měl svou tradiční Halloweensko-Vánoční košili. Svařák si sehnal docela rychle, teď už jen potřeboval nějaké posezení a příležitostné známé, kterých nebylo mnoho. Koho tu vůbec znal? Pocit samoty zde díkybohu potlačovala ta vánoční atmosféra. Rolničky, koledy, sníh. Jo, na tohle se vždy těšil.
Nezvedal telefony. Žádná přání, nic. Nikomu neodpovídal, jen dal SMSkou vědět Victorovi, že dnes maká a se smečkou se vidět nemůže, kdyby snad něco plánoval. A taky... že pracoval. Světlana zůstala doma a on se vydal do toho příjemného prostředí provázeného rutinou. Uklízení stolů, protože servírka se na to dnes vykašlala, nalívání a taky vyhazov těch, co se nechovali slušně. Vlastně se šel zrovna převléct, když byl Alastor na odchodu. No a když se vrátil, byl tam sám. Prve ho napadlo, že snad nechal někde tady klíče, ale ty nikde neviděl. Jeho mobil ale viděl docela dost. Nešel přehlédnout, ležel na pultu. ,,Alastore?" houkl do ticha baru, jen aby zjistil, že je sám. Pokrčil tedy rameny a vydal se dveřím. Chytil za kliku a ke svému překvapení zjistil, že je zamčeno. Klikou zalomcoval, ale nic. Ten prevít ho tu zamkl. Dlouhé sténání přerušilo až to, když začal hledat po kapsách svůj mobil. ,,Hun? Ahoj. Jo, i tobě hezké svátky. Hele, potřebuju, abys našla mého šéfa... jo, já to chápu, ale... zamkl mě v baru, nemůžu... Honey, prosímtě, bude někde na ulici, nepůjde domů. Jo. Prostě jestli ho potkáš... No tak to udělej pro mě. Nejsi přece líná, prostě zvedni zadek..." krátky povzdech, ,,Jo, fajn. Ahoj." Zafuněl a svalil se na barovou židličku. ,,Debil, nechat mě tu i se svým mobilem." Zatočil se na židličce a přistoupil k oknu. Už teď se nudil. Měl hrozně moc energie a tak jen zíral ven a po chvíli se rozhodl vzít barmanskou košili a přitáhnout větev blízkého stromu. Totální blbost, ale kdyby se nezaměstnal, hráblo mu. A tak se z okna přetahoval s větví.
Post by Cara O‘Conner on Dec 28, 2018 15:46:40 GMT
ulice Cesta z lesa nebyla dlouhá a dostala se do ulice. Jaká to příjemná procházka po městě. Zasněženém ještě k tomu. Bylo by to romantické, kdyby ji ještě někdo šel po boku. Co asi tak dělá Victor? Co když je tady někde v tom davu? Začala se rozhlížet, ale žádnou známou tvář neviděla. Jen mračna lidí, které nepozná. Závan větru ji přivodil husí kůži. Vyfoukla obláček teplého vzduchu, který se rychle rozplynul a zavrtala si obličej víc do šály. Její ústa teď nikdo neuvidí. Mrazem červené ruce bez rukavic zabořila do kapes. Bylo by asi fajn se někde jít ohřát.
Ordinací se ozývalo spokojené pískání do rytmu koled, hrajících v rádiu. Connor měl dnes obzvláště dobrou náladu, ačkoli právě držel v ruce mop a vytíral. Tedy.. Spíš to vypadalo, jako dělání ptákovin do hudby. ,,Rolničký, rolničký, kdopak vám dal hlas!" Přidal se k dětem, zpívajícím v rádiu a byl rád, že je tu sám a nikdo ho neslyší. V mopem vysekl pár otoček, než konečně zase udělal kousek opravdivé práce. Pak se podíval na hodinky. Chtěl ten den ještě zajít na náměstí všechny pozdravit. Vánoce trávil sám, jen s nemocnými zvířaty, takže mu trocha společnosti neuškodí. Už poměrně kvapně dovytíral a mop uklidil do kumbálu. Potom přešel do místnosti, kterou si zařídil, jako svůj dočasný byt. Měl tam postel, nějaké skříně se stolkem, vařič a nově i stromeček. Jindy to tu vypadalo stále, jako součást ordinace, teď už to bylo útulnější a ne tak prázdné. Vytáhl si ze skříně kabát, na hlavu natáhl Santovskou čepici, protože proč ne a s tím se vydal ven. Zhasl, u dveří se obul a zamkl dům. Poté se vydal do ulic, vedoucích k náměstí. Užíval si ten svěží vzduch bez dezinfekce. Kolem blikala na několika domech světýlka a , že by snad začalo i sněžit? Connor natáhl ruku, na které mu přistála vločka. Pak zaklonil hlavu. Ano, opravdu sněžilo. Oči se mu rozzářily, jako malému klukovi. Nadšeně se usmál a pokračoval v cestě. Byl tu klid, Možná někde z dálky slyšel koledy. A pak ještě něco.. Vážně viděl ruku v okně, otevřeném na ventylačku, jak se snaží chytit větev? Nebo se mu to zdálo a šprajcování ruky v okně mělo nějaký rozumný důvod? Zaujatě se vydal blíž, ale nechtěl vypadat, že zírá, takže šel mírně nenápadně. Pak mu došlo, že okno je vlastně od baru. No jo, ale za oknem mohl být kdokoli. Moc dobře to neviděl. ,,Nějaký problém?" Rozhodl se nakonec pronést, a zhroutit tak veškerou nenápadnost, o kterou se snad pokoušel.
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 16:40:55 GMT
BYT → NÁMĚSTÍ
Už měla pocit, že zapomene i svou hlavu. Její chystání se kamkoli většinou zabralo několik hodin, pytlík gumových medvídků a celý dům. Vždycky někam položila náramek, nebo odložila šaty mezi ostatní a zapomněla, které si chce vzít. Tentokrát to nebylo jinak, jen aby se vyhnula problémům s šaty, zvolila černé džíny a starorůžový svetr. Potom už jen pobíhala po domě a sháněla pinetky, byla si jistá, že je položila na kuchyňskou linku, když si dělala kafe, ale nebyly tam. Potom zjistila, že je nechala na nočním stolku u postele Nina, když hledala hřebínek, který tam nechala před dvěma dny, když se snažila najít-vlastně to je jedno. Zkrátka byly jinde, těžko říct, zda je přenesla ona, nebo on jen kvůli tomu, aby si konečně vzala ten hřeben. On měl rád pořádek a ona byla tak hrozně rozlítaná, že vždy někde něco zapomněla. Jak on to s ní mohl vydržet? No ale nemyslete si, i s ním to občas bylo těžké! Teď ale byla ona ta, co zdržovala. Poté, co se jí podařilo udělat obstojný drdol a pinetkami si připla vlasy, které se rozhodly neposlouchat, utíkala do svého pokoje, kde ještě chvíli hledala pár svých velmi důležitých věcí, třeba mobil... no a pak se konečně mohla vydat k věšáku u dveří z bytu, kde měla pověšený kabát. Nebo měla mít! "Nino, pomoc!" zanaříkala a opřela se zády o dveře. Jakmile se jí ale dostal kabát do rukou, mohli vyrazit. Rychle vyšla z bytu na chodbu a zamířila z budovy. "A vezmi klíče!" zavolala na něj, jelikož ona by je určitě někde nechala. A tak se mohla vydat na náměstí! Ale nezapomněla na něco? No jistě, Nino! A tak se před buovou zastavila a počkala na něj.
Post by Cadance Queen Sykes on Dec 28, 2018 16:45:05 GMT
Námestie Len tak sa tam túlala... tak ako to mávala vo zvyku. Milovala zimu a sneh a celú tú atmosféru. Síce mrzla, aj napriek všetkému čo si na seba obliekla, no aj tak to milovala. Sledovala ľudí naokolo a na tváričke sa jej stále držal úsmev. Bolo milé vidieť všetkých tých ľudí užívať si tento čas. Lepšie by to snáď už bolo len vtedy, keby tu aj mala s kým byť a nebola tu osamotená jak prst. Možno by aj dúfala v to, že tu niekoho stretne, ale pri tom koľko ľudí poznala by to bolo zrejme márne. Určite by sa však nebránila spoznať niekoho nového, no tam samozrejme nastával ten problém, že v nadväzovaní rozhovorov nebola dobrá. A tak jej neostávalo nič iné ako sa tam proste túlať a obdivovať celú tú krásu naokolo.
Post by Honey Wintercry on Dec 28, 2018 16:45:31 GMT
ULICE HEATHENS
Zabalená v dece, s horkou čokoládou na stolku a hromadou papírových ubrousků. Brečela nad filmem. Zrovna zastřelili Bambiho maminku a ona to prožívala úplně stejně jako chudák mládě. No, něco s ní bylo seriózně špatně. Kdyby někoho měla, s největší pravděpodobností by usoudila, že je v tom, ale momentálně jednoduše pro výkyvy důvod neznala. Tedy, jeden byl, ale odmítala si ho připustit. Tak si tedy seděla, brečela nad Bambim a to jí zavibroval mobil. Nemělo cenu odporovat, protože Cody jí všechno vymluvil. Stáhla tedy huňaté ponožky a vyměnila je za normální, převlékla se z pyžama, utřela slzičky a vydala se ven do zimy. Přátelství s Codym jí byl čert dlužný. Ani na Bambiho se nemohla dívat s klidem v duši. Přeci jen ji přerušil v nejlepším, zrovna se o něj staral otec a brzy měly přijít záběry na jaro. Jaro bylo super a ona nehodlala Codymu zapomenout, že jí zničil filmový maraton, na které ji naučil on sám. To všechno vedle toho, že Honey bydlela až kdo ví jak daleko od centra a tak ťapala v kabátu, teplých botech a džínech pěkně po venku. Popravdě mrzla skoro okamžitě. Zuby se jí klepaly a celkově vypadala, že ji brzy navštíví Mrazík a optá se, jestli jí je teplo.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Náměstí Kelímek byl čím dál tím víc prázdnější. Na jednu stranu mu bylo líto, že to pije sám, ale na druhou mu samota vyhovuje. Aspoň nebude muset nic Alise říkat. Mezi stánky se to začalo hemžit lidmi. Tak se radši pomalým krokem přesunul někam na kraj. Poslední kapky telpé akloholické šťávičky byly pryč. Dal by si i další, ale mezi lidi se mu zrovna dvakrát vracet nechtělo. No co, alespoň ušetří pár drobáků. Hučení davu ho trochu začalo iritovat. Možná, kdyby si našel nějakou činnost, tak by se na to blekotání nesoustředil. Zadíval se na zem a zabral do rukou trochu sněhu. Začal to hnětat do sebe a snažil se o nejkrásnější sněhovou kouli. Alespoň nějak se přece zabavit mohl ne?
Charles se dnes rozhodl udělat alfě společnost. Charles... hezké jméno, alespoň mu to přišlo jako hezké jméno. Vlastně si ho nevybral, spíš mu tak divně cvrnklo do nosu, jako oříšky v Popelce. Každopádně se dnes konečně odhodlal opustit to vyhřáté, vlkodlačí hnízdo. Všechno to bylo takové... podivné. Dělo se tolik věcí a Charles se nechytal. Od momentu, co se tu ukázal, se děla jedna věc za druhou a jemu se z toho hlava jen protáčela. Skutečně z toho byl unavený. Možná i proto se dnes rozhodl přidat k Victorovi při návštěvě města. Ačkoliv ne tak, jak by se čekalo - přál si jít jen tak na otočku, aby se mohl zase brzy vrátit. Potřeboval ale jistou lidskou společnost. A tohle? Mu mohlo nějakou dopřát. Proto se v nějaké té době už procházel po boku alfy směrem k náměstí. Vypadal lehce nervózně a rozhlížel se, jakoby čekal, že se na něj brzy něco vrhne. Netušil, jestli to způsobili vlkodlaci a nebo to tu bylo vždy.
Náměstí se pomalu plnilo, jak přibývalo lidí. Byl to hezký zvyk, sousedi se potkají, popřejí si hezké svátky u voňavého svařáku a stromečku. Will se na tyhle akce rád vracel. Měl na sobě lidskou podobu a mlčky stál před stromečkem. Zaujala ho hvězda, nasazená na špici. Jistě, mohl si ji prohlédnout i z blízka, teď ale vypadala majestátněji, a tak to mělo být. Spokojeně vydechl rozhlédl se po tvářích kolem. Někdo si povídal a bavil se, nějaká skupinka, nejspíš mírně připitá, zpívala koledy a začalo se ozývat i cinkání kováře, co si tu rozložil svůj stánek s dekorativním kováním. Na to se anděl musel jít podívat. Zvláštním způsobem ho pohled do plamínků ohniště vždy uklidňoval a precizní práce s kovem, byla také zajímavá. Ne všichni tady však vypadali úplně spokojení. Někteří stáli sami.. a mezi nimi i.. Will vydechl. Byl to vážně on? Neviděl ho už tak dlouho. Pomalu poodstoupil od kováře a zaujatě sledoval muže, stojícího trochu bokem. Srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že se nespletl. Felix začal dělat sněhovou kouli.Byl to pořád on? Spousta otázek bez odpovědí. Šlo to zjistit jen jednou cestou. Nebude to však působit dvakrát dobře, když celý rozpačitý přijde za starým známým a zeptá se ho, promiň, jaký je to, když se to se svěřencem zvrtne.. to nešlo. Ale možná, kdyby se to nesvezlo na vážné formě.. Anděl naklonil hlavu a chvíli na to trefila Felixe do ramene uplácaná koule sněhu.
Nějakou dobu se větev snažil chytit. Bylo to naprosto dětinské a mohly za to možná tak jeho psí instinkty, ale jednoduše ji chytit a urvat musel. Byl jako malé děcko. Jenže to všechno se vytratilo, když se někdo přiblížil. Cody se zarazil. Problém? No, měl sakra problém. Hodně, hodně velký problém. Vlastní šéf ho zapomněl v baru a on se teď trochu cítil jak nechtěné dítě, i když byl starší než Alastor o kdo ví kolik let. ,,Mno," pronesl líně. ,,Snažím se to tu vykrást obrácenou taktikou. Když si myslí, že chci ven, nikdy jim nedojde, že jsem chtěl dovnitř," pokusil se o takový ten hluboký, sametový hlas svůdníků z filmů. Pak se ale upřímně zasmál. ,,Vlastně mě tu zamkl šéf a nechal si tu mobil a moje hlava se rozhodla, že chci zničit tuhle větev, protože stojí mezi mnou a perfektním výhledem skrz ventilační okýnko. No, nemá důvod to asi vysvětlovat," dodal a protáhl se. Ne, tohle fakt nemělo důvod vysvětlovat. Už jen proto, že Cody měl pořád nějaký malér a být zamčený v Prayeru byl asi nejmenší z nich. ,,Takže jsem zavolal známé, ať šéfa najde a řekne mu, že mě tu nechal. Možná ho to napadne, kdo ví. Je divnej, zapomněl vlastního zaměstnance. Mě by se to nestalo, ale Alastor je pořád hlavou v oblacích a snaží se chytat hvězdy. No, takový ti hvězdičkáři už asi jsou." Zatracený hvězdičkářský astry.
