Když tak přemýšlel, kam to právě chce jít, musel začít pochybovat. Ne, nebylo to tím, že by nijak neměl rád charitu, nebo večírky, nebo alkohol, bylo to spíše tím, kde se to konalo, kdo to konal. Vlastně strávil většinu své přípravy tím, že se díval do novin a hledal jakýkoliv náznak něčeho špatného, pak se dal na procházku k okraji lesa. Blízko k sídlu. Cítil dnes něco? Nic. Stále si ale nemohl být jistý. Byl už na cestě, když se mu v hlavě zobrazila myšlenka toho, že by možná ani nebyl vítán. No, určitě by ho nikdo nevykopnul, ale raději by se vyhýbal organizátorce, aby tam náhodou nepřitáhl tsunami. Překvapivě měl ale stále na tváři úsměv, byl připraven zatřást tou hlavou, rozmazat ty vzpomínky z minulých dnů a užít si aspoň tento. Měl na sobě šedý oblek, což bylo docela nezvyklé, jelikož je nikdy nijak neměl v zálibě. I tenhle překvapivě připomínal obvyklý vycházkový oblek, který si na poslední chvíli dokázal najít, v peněžence měl i o nějakou tu libru navíc, hodlal totiž darovat většinu jejího obsahu. Dorazil, s větším úsměvem na tváři otevřel, zamával řidičovi a s radostí odběhl k tomu sídlu. Bylo velké, možná ne větší, ale modernější. Líbilo se mu.

Will zhluboka dýchal. Jakmile se objevil, hned se opřel o nejbližší strom. Nebyl to sen. Doufal v to.. Tolik si přál, aby se probudil. Už tam ale nemohl zůstávat déle. Držet se z očí všech bylo v tom chaosu dole téměř nemožné. A bílá křídla tam taky poutala dost velký rozruch. Tohle bylo jediné útočiště, které zrovna měl. Nebylo to dlouho, co se ocitl ve stříbrném městě. Právě teď však cítil tu největší krizi, kdy mu pomalu docházela fakta. Dalo by se říct, že byl opravdu zoufalý. Co měl teď dělat? Hledat pomoc? Jakou? Neměl na koho se obrátit. Byl sám. A nejspíš ho ani nikdo nepostrádal. Hlavu si opřel o kmen stromu a zahleděl se do dálky. Vypadalo to, že se něco slaví... Lidé. Měli rodiny.. Někoho, na koho se můžou spolehnout. A někoho, komu na nich záleží. Na koho se můžou obrátit, když je jim nejhůř. Snad jim i záviděl. Poznal to vůbec někdy? Jak mohl tušit, jestli na něm někomu někdy záleželo? Chmurné myšlenky se zmocňovali jeho mysli jako zhoubná nemoc. Pomalu mrknul. Ne, nesmí takhle myslet. Nic dobrého by to nepřineslo. Pořád je anděl. Pořád má co chránit. Nebo si to může najít. Zhluboka se nadechl. Postávání v lese nic nezpraví. Měl své otázky. A dalo se říct, že teď mu nebránilo nic, v hledání odpovědí. Najednou měl hroznou chuť jít mezi lidi. Dal se tedy mírně dohromady a vydal se k domu, kde probíhala akce. Dovnitř už vcházel slušně oblečený, jak se na takovou událost patří.

Jeden den četl pozvánku a druhý už to začínalo. Další akce na které se postaví do kouktu a bude si v klídku sám popíjet drinky. Oh ano charitativní, takže pro dobrou věc. Kdo by si to nepřál stát v rožku a dávat peníze na dobrou věc? Ne? No nevadí. Motýlek ho docela škrtil, ale přece ho nenosí každý den, tak to pro jednou vydrží. Ani nevěděl do čeho jde. Kolik lidí tam bude. Jací lidé tam budou. Třeba potká zase někoho zajmavého. Každopádně by nerad teď potkal Alisu po tom co bylo na náměstí. Při příchodu ho docela zaujalo jak to tam vypadalo. Výborně pro něj, aspoň bude zírání na zeď zajmavější. Okamžitě zamířil do nějakého místa, kde nebylo tolik lidí a rozhlížel se po okolí.

Connor při nárazu překvapeně odstoupil a rychle dívku chytl, kdyby chtěla třeba spadnout. Byl to reflex. Když se však nikam nehroutila, hned ji zase pustil. ,,Jste v pořádku?" vyhrkl rychle. Dívka vypadala trochu zmatená a .. vlastně to neuměl popsat. Každopádně se omlouvala. Ne, neměl rád, když se mu ženy omlouvaly. Obzvlášť, když šlo o nehodu. ,,Vůbec nic se nestalo, hlavně jestli vám nic není." Bylo to zvláštní. Jakoby do něj všechno chtělo bourat. Pousmál se. Pak ale zamrkal. Znal ji? Nebyl si jistý. Když si však všiml muže za ní, bylo mu to jasné. Oba tam byli tu noc. I když ona jen krátce. Její tvář se mu však vybavila, díky fotografické paměti. Mírně znervozněl. Nevěděl, jak teď zareagovat. Hlavně na muže za ní. Vlastně měl pocit, že se chce prostě prosmýknout dál a dělat že tam není. To by ale nebylo moc slušné. ,,Ehm.. zdravím" řekl nakonec směrem k Alastorovi. Čím přirozeněji se bude chovat, tím líp to pro něj dopadne. Tedy doufal v to.

Moc lidí. Tato myšlenka ji proplouvala hlavou, zatímco stála opodál a nervózně pokukovala po ostatních. Rukou si nevědomky upravovala látku dlouhých rudých šatů, obepínající  její štíhlý pás a od kolen s rozšiřující sukní. Pod černým sáčkem měly šaty dlouhé krajkové rukávy, vlastně velká část zad byla taky krajková, takže si v nejbližší době nehodlala sáčko sundat. Byla by jí možná i zima. Malinko popošla, tak aby byla trochu více krytá stínem. V duchu si přitom nadávala všemožnými nehezkými slovy, že si vzala boty na vysokém podpatku, i kdyby si vzala pohodlné kecky, nebyly by vidět. 
Upřímně, ani nevěděla, co tady dělá. Dobře, přispívá na charitu, ale možná je tady i jiný důvod, který ale prozatím nevěděla. Možná by měla jít dovnitř, potom už se kolem všech bude těžko protahovat aniž by o někoho zavadila, nebo se s někým rovnou nesrazila. Měla chuť se na patě otočit a odejít.

Nutno podotknout, že Pandořiny přípravy byly dlouhé a jejich byt vypadal opět jako po tornádu. Běhala z jedné místnosti do druhé, a že jich moc nebylo, a sháněli tisíce věcí, které určitě potřebovala, což si jen nalhávala. Nakonec skončila ve sprše, kam si pověsila své šaty, protože nikde jinde se nedaly zaháknout tak vysoko, aby se neválely po zemi, jen za dvířka do sprchového koutu. Zkontrolovala je, zatímco si drhla vlasy, protože jí stále ještě neuschly, s čímž nepočítala. Byla by si je vysušila, ale byla zastáncem názoru, že se vlasy jen zničí. Proto nepoužívala žehličky, ani kulmy. Navíc když jí schly vlasy samy, byly potom vlnité a toho efektu teď chtěla dosáhnout. Zamkla se v koupelně a snažila se předvést co umí s jemnými očními stíny a celkovým líčením. Když se jí potom podařilo vše tak, jak to plánovala, odemkla a pustila se do dalšího pochodování z pokoje do pokoje s tím, že hledá své boty. Byly to nazlátlé lodičky se středně vysokým podpatkem dostačující k tomu, aby byla akorát tak vysoká. Jednu našla u sebe v pokoji a další po delší době našla pod edním z polštářů na gauči, ač tedy netušila, jak se tam ta bota dostala. Provinile se podívala na Nina a zamířila do svého pokoje obléknout si šaty. Svlékla se a vykročila ke skříni, kde se šaty měly nacházet. Nebyly tam. Pandora málem dostala infarkt, neskutečně se vyděsila, potom si ale vzpomněla, že je nechala v koupelně. Zamotala se tedy do deky a běžela do koupelny, kde se natáhla po šatech. Deka jí spadla, tak šaty nechala viset, upravila si svou deku a zase se pro šaty natáhla. Tentokrát už bylo vše v pořádku a Pandora ovinutá dekou s šaty v ruce pospíchala do svého pokoje, jelikož už teď vůbec nestíhala. Málem se zapomněla zavřít dveře, takže nakonec kopla nohou dozadu a dveře se s bouchnutím zavřely. Spustila deku dolů a dala se do oblékání. Potom už jí jen zbývalo obout si boty, které si nechala u postele a sehnat vše, co považovala za potřebné a nasoukat to do psaníčka. I to se ale povedlo! I když se musela ve skříni přehrabovat poměrně dlouho, než psaníčko našla. Poté se s odhodláním vydala ze svého pokoje s prohlášením, že už mohou vyrazit. 
Netrvalo to tak dlouho, jelikož oba dva moc dobře věděli, kde tohle místečko je. Bylo to tu...zvláštní. Cosi magického a kouzelného se vznášelo vzduchem a asi byla i ráda, že se rozhodli jít. Tedy ona to rozhodla, Nino neměl na výběr. Bylo to přece pro štěňátka! Občas se na něj podívala se svým úsměvavým výrazem, snad aby ho taky trochu přiměla k nadšení, ač to jen tak nejde. Veřila, že se dříve či později trochu rozhoupou a večer si opravdu užijí. A možná k tomu bude stačit i nealko. Možná. Rozhlédla se kolem, aby zjistila, zda se tu roznáší alespoň šampaňské a s dalším úsměvem se obrátila na Nina, skoro jako by vyčkávala na jeho reakci.

Adrian byl nadšený. Na takovémhle večírku ještě nikdy nebyl a byl rád, že ho sem máma vzala. Na druhou stranu, všichni tu byli dospělí, takže bylo vlastně i dobře, že tu dlouho nebudou. Zatím byl zvědavý a plný nově nabytých dojmů. Bylo ale víc než možné, že po nějaké době se začne nudit. I když, Adrian nikdy neměl moc kamarádů ve svém věku. Do školy nechodil. Peggy ho učila doma. Neměl tedy moc možností se mezi ostatní děti dostat. Semtam kvůli tomu býval smutný. Na druhou stranu tak nikdy nezažil věci jako šikanu. Navíc, se zvířaty si často popovídal stejně dobře, jako s lidmi. Pokud né líp. Své matce poslušně přikývl a pak se rozhlédl. Nevěděl, kde by se takové peníze daly darovat. Čeho si však všiml bylo občerstvení. ,,Mami? A můžu si vzít jednohubku?" Zeptal se.