DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Jistě, byly plakátky po celém městě. Některé v muzeu, jiné v kavárně, některé na tabuli, která oznamovala akce, které se konaly v blízké době. Část se odehrávala uvnitř a část na velké zahradě za domem. Ačkoliv program hlásal, že sbírka pořádně začne až okolo sedmé hodiny, bylo dobré se ukázat už dřív. Všechno působilo velice elegantně, okolo pobíhalo i pár číšníků, kteří rychle upravovali to, co doteď upraveno nebylo. Jistě, byl zde raut, spousta pití a místa... no, očekávalo se od všech účastníků pouze střídmé pití, kdo by tu chtěl opilce? Přesto se nejednalo o něco, co by si mohli dovolit jen nejvýše postavení představitelé města. Jednoduše Pokud jste byli dobře oblečení, dobře naladění a připravení zanechat pár korun pro charitu, byli jste vítáni! Motýlek sem, motýlek tam, dlouhé šaty sem, dlouhé šaty tam... užívejte, noc je ještě mladá! Tedy, zatím jenom večer.
(Ne, Klaus nedorazí, je to jenom ukázka :>)
(furt nevím, kdo to je - kai) (Kae's fandom - kae)
Post by Alastor James de Marco on Jan 12, 2019 17:34:41 GMT
Když tak přemýšlel, kam to právě chce jít, musel začít pochybovat. Ne, nebylo to tím, že by nijak neměl rád charitu, nebo večírky, nebo alkohol, bylo to spíše tím, kde se to konalo, kdo to konal. Vlastně strávil většinu své přípravy tím, že se díval do novin a hledal jakýkoliv náznak něčeho špatného, pak se dal na procházku k okraji lesa. Blízko k sídlu. Cítil dnes něco? Nic. Stále si ale nemohl být jistý. Byl už na cestě, když se mu v hlavě zobrazila myšlenka toho, že by možná ani nebyl vítán. No, určitě by ho nikdo nevykopnul, ale raději by se vyhýbal organizátorce, aby tam náhodou nepřitáhl tsunami. Překvapivě měl ale stále na tváři úsměv, byl připraven zatřást tou hlavou, rozmazat ty vzpomínky z minulých dnů a užít si aspoň tento. Měl na sobě šedý oblek, což bylo docela nezvyklé, jelikož je nikdy nijak neměl v zálibě. I tenhle překvapivě připomínal obvyklý vycházkový oblek, který si na poslední chvíli dokázal najít, v peněžence měl i o nějakou tu libru navíc, hodlal totiž darovat většinu jejího obsahu. Dorazil, s větším úsměvem na tváři otevřel, zamával řidičovi a s radostí odběhl k tomu sídlu. Bylo velké, možná ne větší, ale modernější. Líbilo se mu.
Connor nevěděl, kam že to vlastně jde. V tom domě nikdy nebyl. Snad kolem něj ani nikdy nešel. Nakonec však vypadalo, že se přece jen dostal na místo. Neznal hostitelku. Vlastně pochyboval, že tam bude kdokoli, koho by znal. Šlo však o charitativní večírek, alespoň tedy, co si na plakátu přečetl. To ho zaujalo. Rád přispíval na charitu, útulky, nebo cokoli jiného. Často proto naletěl podvodníkům. To však nemohl tušit a alespoň měl z toho dobrý pocit. To podvodníky by mělo hryzat svědomí. Tenhle večírek však vypadal opravdu pravě. Vlastně byl docela zvědavý na hostitelku, která onen nápad dostala. Našel doma nejlepší oblek, snad ještě z tanečních. Kupodivu mu pořád byl. Nebo spíš tehdy mu byl velký. Pořád vypadal dobře. Connor si ho šetřil, až jednou půjde bratrovi na svatbu. Tehdy stále doufal, že ho z nemocnice pustí. Od té doby ho neoblékl. Bylo ale na čase zahodit minulost. Několik hostů už se scházelo. Přidal se tedy k nim.
Will zhluboka dýchal. Jakmile se objevil, hned se opřel o nejbližší strom. Nebyl to sen. Doufal v to.. Tolik si přál, aby se probudil. Už tam ale nemohl zůstávat déle. Držet se z očí všech bylo v tom chaosu dole téměř nemožné. A bílá křídla tam taky poutala dost velký rozruch. Tohle bylo jediné útočiště, které zrovna měl. Nebylo to dlouho, co se ocitl ve stříbrném městě. Právě teď však cítil tu největší krizi, kdy mu pomalu docházela fakta. Dalo by se říct, že byl opravdu zoufalý. Co měl teď dělat? Hledat pomoc? Jakou? Neměl na koho se obrátit. Byl sám. A nejspíš ho ani nikdo nepostrádal. Hlavu si opřel o kmen stromu a zahleděl se do dálky. Vypadalo to, že se něco slaví... Lidé. Měli rodiny.. Někoho, na koho se můžou spolehnout. A někoho, komu na nich záleží. Na koho se můžou obrátit, když je jim nejhůř. Snad jim i záviděl. Poznal to vůbec někdy? Jak mohl tušit, jestli na něm někomu někdy záleželo? Chmurné myšlenky se zmocňovali jeho mysli jako zhoubná nemoc. Pomalu mrknul. Ne, nesmí takhle myslet. Nic dobrého by to nepřineslo. Pořád je anděl. Pořád má co chránit. Nebo si to může najít. Zhluboka se nadechl. Postávání v lese nic nezpraví. Měl své otázky. A dalo se říct, že teď mu nebránilo nic, v hledání odpovědí. Najednou měl hroznou chuť jít mezi lidi. Dal se tedy mírně dohromady a vydal se k domu, kde probíhala akce. Dovnitř už vcházel slušně oblečený, jak se na takovou událost patří.
Post by Honey Wintercry on Jan 12, 2019 18:25:15 GMT
Honey byla oblečená do černých šatů, jejichž ramínka jí spokojeně seděly na pažích. Měla tedy naprosto odhalená ramena i labutí krk. Kolem toho si však zapla řetízek s malou, růžovou květinou. Připomínala pivoňku. Dostala ji od Codyho, když spolu kdysi zašli na rande - a následně zjistili, že se k sobě absolutně nehodí. Proto už jejich setkání omezili hlavně na bar a jeho obyvák, když byla moc opilá na to, aby mohla dojet domů. Tedy, ne že by ráda řídila nebo snad vůbec řídila s alkoholem v krvi. Alespoň tedy v poslední době. Její podpatky pozvolna klapaly, jak mířila skrz všechny, kteří dorazili. Měla z toho radost. Jeden ze sluhů právě ke vchodu dal velkou, dřevěnou krabici, do které se daly házet jak mince, tak papírové bankovky. A jak tak pohledem sledovala, co se děje u vchodu, do někoho narazila. Tedy, ne jen tak do někoho. Do někoho, koho znala. Náhlý zmatek, který ucítila, když zjistila, že potkala majitele baru, jí nahrnul rudou barvu do tváří a dívka vyděšeně uskočila. Dost vyděšeně na to, aby narazila do dalšího návštěvníka - tmavovlasého a tmavookého muže, kterého pro změnu neznala. ,,Omlouvám se!" vyhrkla rychle dívka, vlastně se omlouvajíc Connorovi, Alastorovi se vyhýbajíc oční pohledem.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Jeden den četl pozvánku a druhý už to začínalo. Další akce na které se postaví do kouktu a bude si v klídku sám popíjet drinky. Oh ano charitativní, takže pro dobrou věc. Kdo by si to nepřál stát v rožku a dávat peníze na dobrou věc? Ne? No nevadí. Motýlek ho docela škrtil, ale přece ho nenosí každý den, tak to pro jednou vydrží. Ani nevěděl do čeho jde. Kolik lidí tam bude. Jací lidé tam budou. Třeba potká zase někoho zajmavého. Každopádně by nerad teď potkal Alisu po tom co bylo na náměstí. Při příchodu ho docela zaujalo jak to tam vypadalo. Výborně pro něj, aspoň bude zírání na zeď zajmavější. Okamžitě zamířil do nějakého místa, kde nebylo tolik lidí a rozhlížel se po okolí.
Dorazil sem, protože nemohl být pořád sám zamčený ve vlkodlačí chatě. Navíc, když dnes běhali venku. Byl to dost osamělý život, po vlkodlačím boku. Zvlášť, když jim nerozuměl. A oni? Oni nerozuměli jemu. Pořád tu byly otázky, co je Charles zač a podobně. Proto tu taky dnes byl, aby na chvíli zapomněl na to, kdo že vlastně má být. Nebo možná aby se rozvzpomněl? No, kdo ví. Každopádně, nyní mířil dovnitř. Do domu, kde se děla spousta... ctností, spojených s pitím. Ano, spousta lidí se sem přišla napít a najíst zdarma. Pamatoval se, jak mu strkal Cody onen leták a dával mu peníze, že je má prý utratit za něj. Byla to docela zábava, když nad tím přemýšlel, ale teď... bylo to moc blízko. Brzy byl uvnitř, stál u vstupu a jen hodil pár mincí do dřevěné krabice u vchodu. Pak se zamířil napít, jako všichni tady - na posilněnou, protože tyhle akce skutečně nebyly nic pro něj.
Connor při nárazu překvapeně odstoupil a rychle dívku chytl, kdyby chtěla třeba spadnout. Byl to reflex. Když se však nikam nehroutila, hned ji zase pustil. ,,Jste v pořádku?" vyhrkl rychle. Dívka vypadala trochu zmatená a .. vlastně to neuměl popsat. Každopádně se omlouvala. Ne, neměl rád, když se mu ženy omlouvaly. Obzvlášť, když šlo o nehodu. ,,Vůbec nic se nestalo, hlavně jestli vám nic není." Bylo to zvláštní. Jakoby do něj všechno chtělo bourat. Pousmál se. Pak ale zamrkal. Znal ji? Nebyl si jistý. Když si však všiml muže za ní, bylo mu to jasné. Oba tam byli tu noc. I když ona jen krátce. Její tvář se mu však vybavila, díky fotografické paměti. Mírně znervozněl. Nevěděl, jak teď zareagovat. Hlavně na muže za ní. Vlastně měl pocit, že se chce prostě prosmýknout dál a dělat že tam není. To by ale nebylo moc slušné. ,,Ehm.. zdravím" řekl nakonec směrem k Alastorovi. Čím přirozeněji se bude chovat, tím líp to pro něj dopadne. Tedy doufal v to.
Post by Alastor James de Marco on Jan 12, 2019 18:55:36 GMT
Už pomalu vcházel dovnitř. Cítil úlevu, když viděl, že zde není jediný, kdo přišel o něco dříve. Potřeboval se tak nějak zorientovat, zjistit, jestli nehrozí výbuch sopky, nebo se neblíží nějaká třetí světová tím, že zde vůbec vešel, ale jak se díval, tak všechno v pohodě, přeci jen se problémy ukazovaly jen tehdy, když se dostali do kontaktu, což se ani stát nemuselo. Když se tak rozhlížel, viděl i známou tvář. Samozřejmě si na něj pamatoval, přeci jen to byl jeden ze zážitků, které mu dělaly starost. Mohl se zeptat, ale nechtěl to dále otevírat, pouze přikývl a -, no, narazil. Přesně do toho, o kom právě přemýšlel. Strnul. Už se blížila apokalypsa? Každou chvílí by na něj mohlo spadnout nebe, nebo by se propadl do pekla a stal by se z něj kus párku, kdoví. Jednoduše ale jen mlčky stál a hleděl na osobu, které se podařilo narazit do dalšího muže. Vážně umí udělat problémy každému, na koho pomyslí? „V pořádku,“ pokusil se o úsměv, který za tu pouhou sekundu dokázal lehce zmizet. Bylo docela patrné, že ho asi neměla v plánu nějak vidět. Pousmál se i na muže, na pozdrav přikývl. Nechtěl jí to zhoršovat, tak se tedy pomalu otočil, připraven pokračovat dále.
Post by Armia Wetherbee on Jan 12, 2019 18:56:19 GMT
Moc lidí. Tato myšlenka ji proplouvala hlavou, zatímco stála opodál a nervózně pokukovala po ostatních. Rukou si nevědomky upravovala látku dlouhých rudých šatů, obepínající její štíhlý pás a od kolen s rozšiřující sukní. Pod černým sáčkem měly šaty dlouhé krajkové rukávy, vlastně velká část zad byla taky krajková, takže si v nejbližší době nehodlala sáčko sundat. Byla by jí možná i zima. Malinko popošla, tak aby byla trochu více krytá stínem. V duchu si přitom nadávala všemožnými nehezkými slovy, že si vzala boty na vysokém podpatku, i kdyby si vzala pohodlné kecky, nebyly by vidět. Upřímně, ani nevěděla, co tady dělá. Dobře, přispívá na charitu, ale možná je tady i jiný důvod, který ale prozatím nevěděla. Možná by měla jít dovnitř, potom už se kolem všech bude těžko protahovat aniž by o někoho zavadila, nebo se s někým rovnou nesrazila. Měla chuť se na patě otočit a odejít.
Post by Peggy Brennan on Jan 12, 2019 19:22:13 GMT
Zrzavá žena s bystrýma očima vešla dovnitř a při vchodu hodila pár mincí do dřevěné krabice. Pohledem přeletěla celou místnost a pak se zahleděla na svého společníka. Tedy, na svého malého syna. ,,Dlouho tu nebudeme, ano? Jen chvíli. Vyber si, kam bys chtěl jít, ať můžeme zjistit, kde se darují peníze a jít domů." Peggy tu nechtěla být dlouho a dávala to najevo. Na druhou stranu ale chtěla Adrianovi udělat radost tím, že jej vezme ven, do společnosti - což momentálně udělala. Ryley navíc měl tak možnost být chvíli sám. Věděla, co to je ztráta rodiče, i když její zemřel přirozeně. Nyní tedy jen stála, ve svých šatech čokoládově hnědé barvy, a rozhlížela se po společnosti. V jeden moment sykla a rychle zamrkala. Tohle bylo... docela nepříjemné. Zajímalo ji, proč ji tak strašně kopalo do očí světlo aury... jedné. Měla ale v plánu se na ně už nepodívat - ta jedna byla až příliš světlá.
Post by Pandora Benton on Jan 12, 2019 19:32:07 GMT
Nutno podotknout, že Pandořiny přípravy byly dlouhé a jejich byt vypadal opět jako po tornádu. Běhala z jedné místnosti do druhé, a že jich moc nebylo, a sháněli tisíce věcí, které určitě potřebovala, což si jen nalhávala. Nakonec skončila ve sprše, kam si pověsila své šaty, protože nikde jinde se nedaly zaháknout tak vysoko, aby se neválely po zemi, jen za dvířka do sprchového koutu. Zkontrolovala je, zatímco si drhla vlasy, protože jí stále ještě neuschly, s čímž nepočítala. Byla by si je vysušila, ale byla zastáncem názoru, že se vlasy jen zničí. Proto nepoužívala žehličky, ani kulmy. Navíc když jí schly vlasy samy, byly potom vlnité a toho efektu teď chtěla dosáhnout. Zamkla se v koupelně a snažila se předvést co umí s jemnými očními stíny a celkovým líčením. Když se jí potom podařilo vše tak, jak to plánovala, odemkla a pustila se do dalšího pochodování z pokoje do pokoje s tím, že hledá své boty. Byly to nazlátlé lodičky se středně vysokým podpatkem dostačující k tomu, aby byla akorát tak vysoká. Jednu našla u sebe v pokoji a další po delší době našla pod edním z polštářů na gauči, ač tedy netušila, jak se tam ta bota dostala. Provinile se podívala na Nina a zamířila do svého pokoje obléknout si šaty. Svlékla se a vykročila ke skříni, kde se šaty měly nacházet. Nebyly tam. Pandora málem dostala infarkt, neskutečně se vyděsila, potom si ale vzpomněla, že je nechala v koupelně. Zamotala se tedy do deky a běžela do koupelny, kde se natáhla po šatech. Deka jí spadla, tak šaty nechala viset, upravila si svou deku a zase se pro šaty natáhla. Tentokrát už bylo vše v pořádku a Pandora ovinutá dekou s šaty v ruce pospíchala do svého pokoje, jelikož už teď vůbec nestíhala. Málem se zapomněla zavřít dveře, takže nakonec kopla nohou dozadu a dveře se s bouchnutím zavřely. Spustila deku dolů a dala se do oblékání. Potom už jí jen zbývalo obout si boty, které si nechala u postele a sehnat vše, co považovala za potřebné a nasoukat to do psaníčka. I to se ale povedlo! I když se musela ve skříni přehrabovat poměrně dlouho, než psaníčko našla. Poté se s odhodláním vydala ze svého pokoje s prohlášením, že už mohou vyrazit. Netrvalo to tak dlouho, jelikož oba dva moc dobře věděli, kde tohle místečko je. Bylo to tu...zvláštní. Cosi magického a kouzelného se vznášelo vzduchem a asi byla i ráda, že se rozhodli jít. Tedy ona to rozhodla, Nino neměl na výběr. Bylo to přece pro štěňátka! Občas se na něj podívala se svým úsměvavým výrazem, snad aby ho taky trochu přiměla k nadšení, ač to jen tak nejde. Veřila, že se dříve či později trochu rozhoupou a večer si opravdu užijí. A možná k tomu bude stačit i nealko. Možná. Rozhlédla se kolem, aby zjistila, zda se tu roznáší alespoň šampaňské a s dalším úsměvem se obrátila na Nina, skoro jako by vyčkávala na jeho reakci.
Charitativní večírek.. Snad by ji to i zajímalo, kdyby to první slovo vyškrtli. Bylo k popukání, jak se lidé snažili svým důvodům, proč se někde opít, vymýšlet roztodivné názvy, aby se sami cítili líp. Alespoň většinou to tak bylo. Tohle však vypadalo opravdu snobsky. Alisa neměla důvod chodit dveřmi. Rada se zjevovala uprostřed dění. Nějaké příchody byly jen ztráta času. Lidí tu moc nebylo. Zhmotnit se tedy přímo v davu bylo tentokrát riskantní. Nezbylo ji tedy nic jiného, než jeden příchod přežít. Její šaty byly rudé, bez ramínek s korzetem, který byl celý pokrytý černou krajkou, pod kterou rudá, spíše vínová barva prosvítala. Šaty byly dlouhé a i sukňová část byla překryta černým závojem, přes který spodní barva šatů pouze prosvítala. Vlasy nijak zvlášť upravované neměla, spíš je jen sepla na jedné straně sponou s černým peřím. Co však chybělo účesu doplňovaly její oči. Stíny vypadaly jakoby právě vyšla ze salónu filmových hvězd. Neměla by problém obléct se i odvážněji. Nechtěla však příliš vyčnívat mezi těmito.. existencemi. Kolem bedny, kam všichni tak ochotně házeli své peníze prošla, aniž by ji věnovala byť jen pohled. Byla na dnešek zvědavá. Stále však měla na mysli, že dostala úkol.
Post by Adrian Brennan on Jan 12, 2019 19:41:25 GMT
Adrian byl nadšený. Na takovémhle večírku ještě nikdy nebyl a byl rád, že ho sem máma vzala. Na druhou stranu, všichni tu byli dospělí, takže bylo vlastně i dobře, že tu dlouho nebudou. Zatím byl zvědavý a plný nově nabytých dojmů. Bylo ale víc než možné, že po nějaké době se začne nudit. I když, Adrian nikdy neměl moc kamarádů ve svém věku. Do školy nechodil. Peggy ho učila doma. Neměl tedy moc možností se mezi ostatní děti dostat. Semtam kvůli tomu býval smutný. Na druhou stranu tak nikdy nezažil věci jako šikanu. Navíc, se zvířaty si často popovídal stejně dobře, jako s lidmi. Pokud né líp. Své matce poslušně přikývl a pak se rozhlédl. Nevěděl, kde by se takové peníze daly darovat. Čeho si však všiml bylo občerstvení. ,,Mami? A můžu si vzít jednohubku?" Zeptal se.
Will se pomalu vmísil mezi lidi. Všiml si i kasičky na peníze. On u sebe však nic neměl. Nebo možná, něco málo. Prohledal kapsy a našel posledních pár drobných. Vhodil je tedy dovnitř. Nebylo to moc, ale bylo to všechno, co měl. Pak se vydal dál dovnitř. Cítil to. Bylo to jako tehdy na náměstí. Ta energie všude kolem.. zasťiňovalo to snad úplně všechny. Teď by poznal i démona snad až tehdy, co by do něj přímo narazil. Byl to on? Gabriel? Thomas přece říkal, že ho viděl.. Mohl by mu pomoct? Zarazil se. Proč by to vlastně dělal? Nebyl ve stříbrném městě za trest? Příslušelo teď Gabrielovi vlastně mluvit do záležitostí jeho bratrů? Vždyť odešel.. Opustil anděly i strom. Chtěl by mu vůbec pomoct? Nebo možná za tím bylo něco víc. Spousta otázek a odpovědi žádné. Anděl si povzdechl. Možná.. se ho pokusí najít. Má na to celý večer a jednu místnost. A vlastně teď snad nemá co ztratit.