DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Honey Wintercry on Jan 12, 2019 19:58:36 GMT
Honey sklopila hlavu, když oba muži promluvili a ona samotná vypadala, že by se nejraději roztekla po podlaze někam dál. Nechala Alastora odejít, pak se ale podívala po druhém muži a nadšeně se usmála. ,,Doufám, že nevadí. Udělám si z vás pokusného králíka." Opatrně jej vzala za ruku, tak, aby měl možnost kdykoliv ji vyškubnout. ,,Pojďte! Je to na štěňátka. Všechno je třeba!" a už si vedla onoho muže dál. Pokračovala zjevně tam, kam původně mířila. A po cestě? Zbystřila další osobu. Pandora! Přišla s někým. Pamatovala si, že to v muzeu zmiňovala. Dorazila až k ní, usmála se na její doprovod a usmála se na něj. ,,Pardon, vypůjčím si ji." A tak si vedla další oběť. Až k pódiu, kde se zastavila. Když se na dvojici otočila, byla celá zrudlá studem. ,,Tak tedy... Budu vás potřebovat. Na zítřejší odpoledne je tu možnost si koupit něčí společnost. Je to vlastně i myšlenka téhle charity, aby spolu lidé trávili víc času. Myslím, že se o tom už ve městě i mluvilo, ale... nikdo to neříkal přesně," usmála se, nadšeně. ,,Můžu vás dva prodat jako první dobrovolníky?" štěněčí pohled dívky byl nepřekonatelný.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Connor byl mírně zmatený, když si ho dívka chytla za ruku a někam se s ním vydala. Konec konců ale neměl důvod nejít. Vlastně začal být celkem zvědavý. Po cestě potkali pro něj další známou tvář. Jistě, byla to ta dívka z baru. Ta co si dělala hlavu s tím, že ji někteří říkají podle pandy. Usmál se a zběžně ji kývnul na pozdrav. Nechtěl ale přerušovat hostitelku, která je nakonec oba dotáhla na podium. To ho překvapilo. Proč právě jeho brala na podium. Už se začínal bát, že bude muset něco říkat. Z toho, co z ní však nakonec vypadlo mu ale málem zaskočilo. Prodat? To znělo.. tak strašně divně. Bylo to vůbec legální? Jak mohl vědět v rukou jakého psychopata skončí? Na druhou stranu, byla to ale asi zajímavá myšlenka a výtěžek šel na dobrou věc.. Pořád si však nebyl jistý. Po očku se mírně zděšeně poohlédl po své opoře, byl to však mžik. Pak nadále dělal, že tam nikdo není. ,,Ehm.. tak to mě zaskočilo já.." Její pohled ho však naprosto odzbrojil. Navíc, kdo by si chtěl zrovna jeho koupit. Povzdechl si ,, No.. tak dobře.. asi" pronesl nakonec nejistě.
Post by Nino Whitehorn on Jan 12, 2019 20:14:40 GMT
Jeho den, no, opět nebyl ničím výjimečným. Nerad by řekl, že byl špatný, protože to nebyl snad žádný, on byl totiž vážným optimistou (nebyl), a rád si říkal, že by vše mohlo být horší, což vážně mohlo. Protože ačkoliv jejich byt zase vypadal jako za druhé světové, věděl, že se to uklidí. Zašli by si na pěknou akci, užili si, pak se vrátili a on by se vrhl na úklid, zatímco by Panda lehla vyčerpáním, tedy v tom lepším případě. Mohl jí přeci říct pohádku na dobrou noc, hodit po ní polovinu své knihovničky, a tak dostat do postele. Jinak to byl obvyklý den, ráno strávil tím, že ze svého pokoje vyhodil všechno, co tam nepatřilo, většinu odpoledne se raději předem připravoval a zamkl si většinu svých skříní, dal si kafe, a teď, no, opět čekal. Jak jinak. Své křesílko v takových chvílích miloval, bylo krásně natočené k oknu, aby se případně mohl nezaujatě dívat ven a pod nosem nadávat na ten hurikán, který zde zase řádil. Byl již zcela připraven, oblek měl na sobě a kabát v ruce, aby mohl rovnou vyjít a nedívat se za sebe. Protože by asi upadl do studny deprese. Měl i deštník, to kdyby náhodou začalo pršet na jejich cestě domů, protože ani jeden z nich neměl zatím auto. Prozatím mu ale stačila kniha, která? To už ani nevěděl. Prvních pár stránek nějak projel, ty další už absolutně nedokázal vnímat. Slyšel kroky, jednoduše slyšel Pandoru, to mu stačilo k tomu, aby měl chuť tu knihu do ní hodit, ať už pohne, nebo lehne a je zticha. Pár dalších minut dopředu a hele, Pandora byla připravena, to se na jeho tváři rozlehl mírný úsměv, následoval povzdych. Bohužel viděl část toho, co musel uklidit.
Cestu díkybohu přežili. Kabát si hodil přes ramena, peněženku uložil do jedné z kapes a deštník nějakým způsobem zase měl v ruce. Začínal si na všechno tak nějak zvykat, tedy určitě měl v mysli pochybnosti, ale viděl najednou i ty dobré stránky věci. Třeba to, že by s Pandou zase mohla být zábava, mohl by o tom napsat článek, trochu se uvolnit. Popřípadě jen odpočívat, o tom domě slyšel mnoho, a teď se tam jde podívat na večírek. Možná se těšil. Když ho nakonec viděl na vlastní oči, bylo to mnohem lepší, než si představoval, a oproti tomu bytu, ve kterém bydleli, to bylo něco jiného. Vešli, hodil pár liber do krabice, a usmál se nazpátky. Bylo to tam úchvatné. Pak se ale objevila ta žena, Honey, měl pocit. Organizátorka přišla v docela nevhodný čas a s nevhodným záměrem, viděl, jak mu v mžiku sekundy mizí jeho jediný společník. A jediné, co mohl udělat, bylo to, že se opět vrátil k mračení. Protože se objevil na večírku bez doprovodu. Co teď? Kupředu, směrem k alkoholu.
Post by Pandora Benton on Jan 12, 2019 20:49:51 GMT
A tak dorazili. Pandora se rozhlížela kolem sebe a hledala známé tváře. Zase tolik jich nebylo. Někde v davu zahlédla pár lidí, které znala díky vyřizování tisícero věcí svému šéfovi a jiní pro ni byli vcelku neznámí. A ač tohle nebylo kdoví jak velké město, všechny neznala. Možná by chtěla, ale její druhá, ta více uzavřená část jí, ji v tom rozhodně nepodporovala. Nadechovala se, že snad i něco pronese, velmi vtipnou poznámku o tom, jaká je škoda, že to není večírek na pláži, jelikož místo těchto šatů by si vážně raději oblékla plavky, ač nevím, jak by to dopadlo s ohledem na teploty. A tak dejme tomu, že myslela spíše na léto. Ano, to už jí chybělo. Z ničeho nic se objevila Honey. No jo, ta roztomilá holčina z muzea, od které se o akci dozvěděla a přitáhla s sebou svého kamarádíčka. Hm, spolubydlícího. Co on vlastně byl? Asi by je přáteli nazvala, jinak by spolu asi nevydrželi, oba měli podivnou povahu. Aniž by stačila něco říct, brunetka ji odtáhla spolu ještě s nějakým dalším mužem pryč. Houkla na Nina ještě něco ve stylu "no koukej na to, jsem žádaná!" skoro hrdě. Mezitím se zmateně koukala na Honey. Teprve když se zastavili a ona málem zakopla o podlahu, konečně si prohlédla druhého účastníka únosu. Connor! Toho znala z baru, jejich seznámení bylo poněkud podivné. A potom ho zavolali na veterinu. Překvapeně se podívala na Honey, když pronesla svou prosbu. Connor souhlasil a ona se dala do představování. Z nějakýho důvodu si pod tím dražením představila koně, ještě stačilo aby měla koňský ocas, kopyta a frkala. Ubránila se smíchu a přikývla. "No proč ne." svolila s pokrčením ramen. Nedobrovolně dobrovolná klisna Pandora je připravena odstartovat! Ha! Tak počkat, draží se vůbec koně?
Charles procházel tu... obrovskou místnost a jeho výraz byl víceméně netečný. Tedy až do momentu, kdy ji spatřil. Dívka, červené šaty s černou krajkou. Z nějakého důvodu se vydal směrem k ní. Jeho oči ji propalovaly. Pak se ale rozmyslel. Zůstal stát a trpce převaloval na jazyku její jméno. Tedy, jméno... neznal jej. Ale z nějakého důvodu cítil, že by jej znát měl. Měl pocit, jakoby byl její vlastní otec a cítil stud za to, do čeho se oblékla. Dorazil až k ní a zastavil. Mlčky si ji měřil, až mu to samotnému nebylo příjemný. Odkdy se takhle choval k dámám? Přesto, zvedl ruku a něžně se dotkl její tváře. Jakoby se v něm něco zlomilo. I přesto že mu přišla až trochu moc vyzývavá... ,,Jste nádherná," zvedl její ruku a něžně ji políbil na klouby prstů. Z nějakého důvodu k té dívce cítil náklonnost. Neznal její jméno, ale její oči... ty znal. Z nějakého důvodu se ale i v její přítomnosti cítil nervózní. Možná proto ho tak přitahovala. Ne, ne sexuálně. Spíš, jakoby byli dlouhé roky přátelé a on se naučil ji brát jako mladší sestru. Možná tak nějak by to šlo popsat. Jeho pohled se ale zvedl a zatoulal i k další... bytosti. Blonďatý, modrooký muž. Ucítil nutkavou potřebu za ním jít, ale místo toho pro teď zůstal s touto dívkou. S jejíma očima a vřelým pocitem.
Post by Cadance Queen Sykes on Jan 12, 2019 21:04:11 GMT
Keďže to sľúbila, plánovala to aj splniť. Šlo o sľub, že na danú akciu príde. Nemala žiadne plány... teda ak sa neráta sedenie či ležanie doma a čítanie nejakej dobrej knihy, čo boli vlastne jej pomaly každodenné plány, minimálne k večeru. Teraz sa však pripravovala na onú slávnosť. Bolo to opäť niečo, v čom bola nová. Nikdy sa nezúčastňovala nejakých večierkov či podobných podujatí a stále mala taký ten blbý pocit, že sa tam strápni. Ale to by nebolo nič nové. Oblečené mala krásne dlhé šaty, čo bol jeden z mála takých elegantných kúskov jej skrine. Nikdy si nepotrpela na príliš formálne a elegantné veci. A nebola na to ani zvyknutá, no za pokus to stálo. Keď bola konečne pripravená ísť, tak jednoducho šla.
Cesta dlho netrvala a ocitla sa pred veľkým domom... teda vilou... ktorá Cadance až vyrazila dych. Nechcela vedieť, koľko stálo niečo také vybudovať, alebo koľko stojí udržiavanie niečoho takéhoto. Určite nie málo a ona by mohla o niečom takom len snívať, aj keď vonkoncom po tom ani netúžila. Malý bytík v ktorom žila jej celkom vyhovoval. Tak vošla dnu a porozhliadla sa. Bolo tu... no vlastne nevedela posúdiť či veľa ľudí, alebo málo, no určite viac ako očakávala a viac, ako jej bolo príjemné, aj keď to bolo tým, že tu snáď nikoho nepoznala... alebo si aspoň nikoho známeho nevšimla a z toho bola mierne dosť nervózna, no povedala si, že to zvládne.
Místnost, přehlcená magií, která naprosto dusila možnost rozeznat nějakou jinou, se znovu zatřásla v základech. Jakoby nestačila jedna, která udržovala všechny relativně přátelsky naladěné. Honey vyhopkala na pódium a zatočila se ve svých šatech. Potom sebrala mikrofon a zlehka do něj ťukla, aby si ověřila, že skutečně funguje. Její tváře nabraly červeného odstínu, ale promluvila. ,,Dobrý večer všem. Jsem velice poctěná, že dorazilo tolik lidí, kteří by rádi udělali dobrou věc. Můžete přispívat do dřevěných kasiček všude po domě, jedna stojí i přímo u vchodu." Zhluboka se nadechla a pokračovala. ,,Možná jste slyšeli i něco o dnešní možnosti něco koupit pro dobrou věc. Na některých stranách jsou zavěšeny obrazy, které nám věnovala pro dnešní akci malířka Emma Hill," krátce se odmlčela, když dav, co se shromáždil u pódia, zatleskal mladé umělkyni. ,,Krom těchto nádherných obrazů však máme dnes i dražbu. O té vám ale něco poví můj... kolega," usmála se a předala mikrofon. Měla radost, že to přežila, takže rychle odcupitala pryč. ,,Dobrý večer, dámy a pánové! Jak již naše dnešní hostitelka zmínila, koná se zde i dražba. A to ne jen tak leda jaká! Máme tu pár milých lidí s pěknou tváří, kteří s vámi jsou ochotni strávit zítřejší odpoledne. Všechny peníze, které dnes vybereme za odpoledne s vámi vybranou osobou, opět zamíří na námi zvolený projekt, se kterým spolupracujeme. Poprosíme, aby všichni, kteří by se chtěli zúčastnit, dorazili sem, k pódiu. Máme tu první dva naše účastníky. Podpoříte je?" Ozvalo se hlasité tleskání a dokonce i hvízdání, když někteří zjistili, že kost jako Pandora je na prodej. A některé slečny zpoza brýlí zvědavě pomrkávaly na Connora. Muž dal mikrofon Pandoře. ,,Představte se. Krátce," pronesl jen tiše k ní. Stačilo ale, aby jej dostala do rukou a od lidí v publiku se už ozval povyk. ,,Čtyřicet liber!" zavolal dokonce se smíchem nějaký kluk. Vypadalo to, že všichni aukci berou s humorem. Nakonec, jednalo se o jedno odpoledne s hezkou slečnou. A pak? Pak i s pěkným mužem, proč se tedy neangažovat? To už dorazil jeden z číšníků k Alastorovi a jeden k Williamovi, aby je tiše požádali, aby si došli k pódiu. Jeden dokonce dorazil až k Peggy. Felix a ostatní byli pro zatím v bezpečí. Pro zatím bylo ale velice důležité slovo.
Alisa se rozhlížela po ostatních a snažila si jednotlivce nějak zařadit. To moc ale nešlo. Iritovalo ji to. Ta síla, která přebíjela všechny ostatní. Nakrčila nos. To se tyhle andělští šašci museli nastrkat všude? Jistě, tenhle byl něco extra.. Povzdechla si. Ne, neměla náladu se setkat s některým z archandělů. A tím dokonce myslela všechny tři. Dokud nebyl její úkol hotový, vlastně ji vyhovovalo, že se se svým pánem nesetkala. Osud tomu však chtěl jinak. Alisa dávno zpřetrhala všechny vazby s andělskými městy a jejich obyvateli. Tahle tvář se však nezapomínala. Vážně právě hleděla do očí samotného ztraceného Gabriela. Za normálních okolností by ji bylo odporné se v jeho blízkosti vůbec nacházet.. Pokud však byla pravda to co slyšela.. Dala mu šanci udělat to, co měl v plánu. A upřímně ji jeho reakce zaskočila? Dalo se to tak říct? Jedno bylo ale jisté. Nevěděla, kolik toho ví, nebo ne, ji si ale nepamatoval. To mohla být výhoda. V hrudi se ji rozhořel maličký plamínek. Až se skoro zachvěla. Tolik příležitostí.. Stačilo je správně uchopit. Když se ji však dotkl, zarazila se. Cosi vzadu v hlavě na ni dýchlo nostalgií. Přece jen, narodila se u stromu, ale nesnesla tamní vzduch. Odjakživa věděla, že tam nepatří. Nenáviděla tamní vedení a nebála se přiznat si to. Byl však Gabriel taky někdo, kdo ji vadil? Nejspíš ne. Mohl to být důvod nechat situaci plynout, aniž by se z toho pokusila něco vytěžit? Absolutně ne. Mile a polichoceně se pousmála. Jak přemýšlí anděl? Dlouho už nad tím neuvažovala. Teď však bylo výhodné, získat si jeho přízeň. ,,Děkuji vám mnohokrát. Jste velmi milý." pronesla a mírně se začervenala. ,,Jen. Abych pravdu řekla, necítím se tu úplně dobře. Nejsem zvyklá nosit takovéhle šaty. Připadám si tak.. Jakoby na mě všichni koukali. Je to nepříjemné ale mám dojem, že dnešní společnost si takovýhle typ oblečení žádá..Víte jak to myslím" Sklopila pohled a stydlivě si jednou rukou chytla paži, aby ji alespoň trochu zahalila. Chtěla vypadat zranitelná a trochu ztracená, mezi tolika lidmi.
Post by Pandora Benton on Jan 12, 2019 21:31:49 GMT
Dostala se na pódium. Sakra. Vykulila oči na všechny lidi, kteří se tu pohybovali. Až příliš párů očí bylo zaměřeno právě na ni a to ji dělalo mnohem nervóznější, než by chtěla. Nejistě se podívala na Connora a doufala, že v jeho výrazu najde špetku čehosi uklidňujícího. Poté pohled opět obrátila k publiku, zda se to tak dalo nazvat, a na tváři se snažila udržovat relativně klidný, vyrovnaný a možná lehce usměvavý výraz. Honey něco pronesla, chtěla by ji nějak podpořit a říct, ať se nebojí, ale teď už nemohla. Tak ji jen sledovala a tak nějak jí držela palce. Potom předala slovo nějakému muži, neznala ho. Něco říkal, ona ho nevnímala, moc času jí zabralo sledování lidí. A potom jí najednou vrazil do rukou mikrofon. Zmocnila se jí tréma, vytřeštila na něj oči a polkla knedlík v krku. S tímhle nepočítala. Mohla tu stát, mohla se usmívat a předstírat, že se nic neděje. Ale mluvit? Mikrofon pevně uchopila a obepla úzkými prsty, podívala se s nejistotou na muže, který jí tiše řekl, aby se krátce představila. A tak to udělala. Sice byla nervózní a nevěděla, co má dělat, ale podařilo se jí relativně sebejistým, skoro jako by věděla, co dělá, tónem představit sebe samotnou. A potom už jenom slyšela čísla. Směšné. Přišla si jako váza, ne kůň, váza!
Post by Peggy Brennan on Jan 12, 2019 21:37:48 GMT
Peggy Adrianovi kývla a vzala jej za ruku. Vydala se někam do míst, kde se ony jednohubky nacházely. U toho trochu pohupovala rukou Adriana. Po cestě se však vyskytl problém - jednohubky na onom stole došly. Tak se otočila na nejbližšího číšníka - tedy, o kterém si myslela, že je číšník - a usmála se na něj. ,,Promiňte, nevíte, kde bych našla jiný stůl s jednohubkami?" zeptala se chudáka Felixe pasovaného na číšníka. Jenže to už za ní přišel jiný číšník a začal ji přemlouvat, aby se dostavila na pódium. Povzdechla si a podívala se na Adriana. ,,Počkej tady s pánem, ano?" řekla jednoduše, domnívajíc se, že Felix je člen personálu. S tím se prostě vydala směrem k pódiu. Připojila se tak ke všem, kteří byli přemluveni k tomu, aby tam nahoru dorazili.
Will si okolí nějak moc nevšímal. Vlastně se přistihl, že často mizí ve vlastních myšlenkách, aniž by chtěl. Z jednoho takového zamyšlení ho vytrhl číšník. Cukl sebou a zmateně se na něj otočil. K podiu? Proč by měl jít.. Pak si teprve uvědomil, co že se to právě děje. Oni dražili lidi? Musel si protřít oči a jít se podívat blíž. To se vrátily časy otroků? Nebo se ocitl na jiné párty, zaměřené na trochu jiný druh zábavy, aniž by si to uvědomil? Jak moc mimo doteď vlastně byl? Začínal mít pocit, že by se měl otočit a vypadnout. Ten číšník ho ale posílal k podiu, kam při přesunutí se blíž stejně zamířil. Rozhodl se tedy zjistit, co že zrovna po něm kdo chce. Mezitím si však všiml i změny energií, které nastala. Mírně ho zamrazilo v zádech. Až zjistí, co se děje, měl by vážně zmizet, než si ho někdo všimne. Nebal se ho, ale opravdu teď nebyl ve stavu, kdy by se chtěl s pánem stříbrného města znovu potkat.
Zdálo se, že Pandora je předmětem nadšení spousty mladých mužů. Vlastně se přehazovali. A přehazovali se tak ukrutně, že se do toho zapojil i Nino. Nino, který nabídl celých 300 liber. Zajímavé, už jen vzhledem k tomu, že musel mít spolubydlící, aby vůbec utáhl byt. Hrůza ti dnešní muži! Opravdu velká hrůza! Jenže pak přišel zásah z nebes a i Honey se ozvala. 400 liber za jednu američanku? Pěkný! Bylo to odklepnuto a jak Pandora získala mikrofon, zase o něj přišla. Honey na ni počkala dole pod pódiem. ,,Vypadáš vyděšeně. Klid. Zítra tady, dobře?" kývla jen Pandoře, která už s tímto mohla jít. Honey samozřejmě mohla zaplatit až ke konci akce. Tentokrát vyl vytáhnut k mikrofonu Connor. Spousta dívek zavyla nadšením. Zjevně si svým štěněčím pohledem získal nejednu sympatii. ,,Dvacet!" ,,Dvacet pět!" ,,Třicet!" ,,Padesát!" pištěly dívky a dokonce se i za Connorem ozval tichý smích od jiného účastníka dražby. ,,Šedesát," přisadila si Peggy jednoduše.
Ah už zase ta magie z náměstí. To je to poslední co mu chybělo. Ovšem přece se jen něco našlo, co mu zase dá se říci znepříjemnilo chvíli. Žena s malým klukem. Než ji řekl, že nemá tušení kde jsou ty zatracené jednohubky, trčel sám s hochem. ,,Ummm ahoj?" řekl se zděšením ve tváři. Nevěděl absolutně co má dělat. S dětmi mu to nikdy nešlo. Ani v dobách které si nepamatuje. Ani by se nedivil, kdyby tam celou dobu prostě jen stáli a zírali na sebe.
Connor Vypadal poměrně překvapený. Tenhle styl zábavy mu nic neříkal. Vlastně na pódiu celkem trpěl. Neuměl se předvádět, ani na sebe neuměl strhnout pozornost.. teda chtěnou pozornost. Už teď litoval, že na to vůbec kývl ale konec konců, bylo to pro dobrou věc ne? Teď si ale vážně připadal hrozně zvláštně. Podle čeho ti lidi vůbec posuzovali, že si ho chcou koupit? Vždyť ho přece vůbec neznali. Když se začaly ozývat nabídky, byl úplně ztuhlý. V tu chvíli by z něj nevydoloval nikdo nic. Ani vlastní jméno. Proto, když mu byl strčen mikrofon, zůstalo ticho. Ozývalo se jen překřikování. Connor ze sebe nakonec něco trochu koktavě vysoukal. Opravdu nechápal, co se to právě stalo a byl rád, že mohl z pódia zase vypadnout.
Cadance, Candance, sladká Cadance.... Jak bylo možné, že byla vždycky tak osamělá? Vždycky sama, přesto vypadala, že si samotu užívá. I přes to všechno se Lucifer neukázal hned u ní, ale u Alisi. Tedy, dost daleko od Alisi, aby viděl, co se děje. Znechuceně si odfrkl, když viděl, co přesně démonka dělá. Nijak jí ale nebránil a pokračoval skrz až k dívce, kterou si vybral. Pod jménem Lucian lehce položil ruku na rameno Cadance. ,,Dobrý večer, slečno," pronesl s úsměvem na rtech. Měl radost, že ty oči a tvář, v níž byly zasazené, zase vidí. ,,Zdá se, že na sebe máme zase štěstí. Dorazila jste podpořit sbírku?" optal se jí. Byla krásná, krásně osamělá. Ještě nádhernější by byla, kdyby ukusovala jablko a neměla šaty. Celá od krve. Cizí. Musel uznat, že tahle myšlenka mu zlepšila náladu. A křídla? Křídla by jí slušela, černá. Rozhodl se, že když už nic, tenhle obraz někdy musí zrealizovat. Nudil se, ale drahá Cadance tu nudu dokázala dostat na uzdu. Stejně jako občas Alisa. Vzrušení z démonky se ale vytratilo už pár desítek let zpět. Nedokázala překvapit. I když, kdo ví. Třeba by to teď už dokázala.