DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Victor nebyl sám, kdo slyšel křik. Možná i o to víc hladovějc zavrčel. Běh. Rychlost. Vlkodlaci spěchali k místu, kde se měl nacházet ten, koho hledali. A ten, kdo lovil. Lov, lov. Dnes lovil každý. Tedy, co se vlků týkalo. Vyceněné zuby, vzteklé pohledy... navíc měsíc v úplňku nahrával tomu, aby dnes tekla krev. Jak běžel, párkrát si štěkl. Snad ze vzteku, snad z radosti, že běží za kořistí. Snad dnes to zvíře neuteče dřív, než by mohlo ublížit někomu dalšímu - to se ozývalo jeho lidské já. To já, které nechtělo dnes čelit víc smrtem, než které byly nutné. Vlk však převládal. Tedy, většinu doby.
Connor se necítil dobře, konec konců to už dal i najevo. A pak když uslyšel Thomase.. Otočil se a vydechl. Zvíře bylo ohromné. On si však svůj prví šok už prožil. Věděl, co proti nim stojí. Vlkodlak byl rychlý. Dělo se toho tolik, všichni panikařili a pak.. byla tu Honey.. ochromená strachem. Vnímal Thomase, slyšel ho, i když to tak v první chvíli možná nevypadalo. Vlastně vypadal ztuhlí, jako ostatní. Šlo však jen o to, že pohnout se ve špatný čas, maximálně by přilákal nechtěnou pozornost. Pak ale chytl dívku za ruku a zatáhl ji sebou. Doufal, že poběží. Běžel směrem, kterým Thomas řekl. ,,Hej! Tudy!" Zavolal na ostatní, neměl však čas zastavovat a přemlouvat je, nebo je uklidňovat. Taky si byl vědom, že málo kdo ho teď poslechne, a rozběhne se hlouběji do lesa. On však Thomasovi věřil a pak.. nejspíš odhadl jeho myšlenku. Nezastavil se. Nemohl dělat víc, bylo to smutné ale kdyby tam zůstával a přemlouval, riskoval by život svůj, i život Honey. Ne, že by teď jejich šance byly o moc větší. Doufal, že ostatní poběží za ním i když na druhou stranu, pokud by se rozdělili, jedné skupině by šance vzrostly mnohem víc.Nad tím ale nebyl čas přemýšlet. Nebyl čas taktizovat.. Prostě běžel.
Post by Pandora Benton on Jan 13, 2019 22:39:23 GMT
Bylo to zvláštní, Nino ji držel za ruku a vedl. Přišlo jí to vtipné a i když spolu žili, nějaké držení za ruce...přišlo jí to zkrátka intimnější, než jejich běžné pošťuchování. A kupodivu jí to ani nevadilo. Tedy zprvu, potom si začala uvědomovat své myšlenky, nad kterými se zděsila a na tváři se jí objevil znechucený pohled, jako by právě snědla něco zkaženého. Koukla na Nina a zasmála se. Ne, ne, to by nešlo. Potom už si vykračovali lesíkem přímo za Honey. Tedy ne přímo jako přímo, ale v té skupince několika lidí, ona to vlastně nepočítala, mohlo jich být mezi šesti a devíti, tři lidé za nimi si nahlas povídali a ona se snažila soustředit na cestu a nesmát se Ninově funění a vytí, které se ozývalo z kdoví kde. A potom to zaslechla. První výkřik. Dívka ležela na zemi, Pandora se na malou chvíli zastavila a zkameněla. Nemohla se hnout, to až Ninovo postrčení ji dostalo do chodu. Chtěla vyjeknout, ale jako by najednou ztratila hlas. A potom ta holka, brunetka, kterou vlk odhodil stranou. Chtěla jí pomoct, ale už se vyhrabala na nohy. Soustředila se teď na to, aby nespadla, což u ní bylo dost pravděpodobné, naštěstí se nic takového nepřihodilo. Pitomé podpatky! Možná, že kdyby měla tenisky, byla by o něco rychlejší.
Vlkodlak pokračoval dál. Tentokrát si našel nový páreček, který mohl zničit. Plnou vahou svého těla narazil do Nina, který tak byl naprosto jednoduše odpinknut. Když už získal volnou cestu k Pandoře, zahryzl se jí do ramena. Snad plánoval i prokousnout hrdlo, kdyby si přechytil, ale to už nastražil uši, stále držíc člověka, který se mu mohl sotva ubránit. Pozoroval anděla, který se snažil dělat rozruch na takové míře, aby jej následoval. To ale nebyl jeho úkol. Přesto však s hračkou, která mu visela v tlamě, zůstal chvíli stát a zvažoval, že okřídlence vážně bude následovat. Pak ale pustil Pandoru prudce na zem, jen aby si přechytl. Místo ramene nyní držel nohu. Zjevně neměl v plánu ji tam nechávat - asi měla být chutný dodatek po hlavním chodu. Brzy už následoval dvojici na útěku. Zdálo se, že zbytek ho nezajímal. Jednoduše táhl Pandoru po zádech za sebou. Když si uvědomil, že o ni momenty klopýtá, zpomalil a nohu pustil. Přišlápl si ji na zemi, zabořil jí drápy do měkkého břicha a rozhodl se alespoň trošku okoštovat to dobře vypadající maso. Bok. Utrhl si masa z boku. Skutečně se nejednalo o moc, ale o to to bylo horší. Nechal ji ale pro teď žít, aby se rozběhl za dalšími, kteří unikali. Armia, dva lidé, z nichž jednoho totálně převálcoval, aby nadále pokračoval za svým hlavním zájmem. A pak? Začal dorážet na Connora, jen co jej dohnal. Zdálo se ale, že se jej snaží uchopit víceméně opatrně, protože se jej nesnažil ani povalit, ani nic jiného. Brzy začal dvojici ve předu chňapat po nohou. Ale dva páry... jednu nohu zachytil a stiskl. Trhl s ní k sobě. A místo toho, aby se ozval mužský výkřik, ozvala se žena - nedržel Connora.
Post by Armia Wetherbee on Jan 13, 2019 23:25:51 GMT
Armia běžela co jí nohy stačily, za sebou slyšela pády, křik a různé další zvuky. Byla vyděšená, srdce ji bilo tak splašeně, až jeho údery cítila celým tělem. I když ji vlk mohl lehce dostihnout, nevzdávala to. Měla touhu přežít, té touhy se chytila a běžela běh, rozhodující jestli přežije. Byla by docela ráda, kdyby ano. Ruka ji pulsovala bolestí a nohy necítila téměř vůbec. Raději to ale nezkoumala, ani nad tím nepřemýšlela, nebo by se jistě zbláznila, nebo ještě z nepozornosti upadla a něco dalšího si zlomila. A konec lesu? Nevěděla kde je, nevěděla vůbec nic. Byla tma, zima se jí zabodávala do prokřehlého a ztuhlého těla od strachu. Chtěla těm lidem pomoct, ale sama to nedokáže. Sehnat nějakou pomoc? To by musela nejdříve najít konec lesa. Ani nevěděla jak daleko za ní vlk je, jestli ji pronásleduje nebo ne, raději se neotáčela a pelášila pořád kupředu, nic jiného jí taky ani nezbývalo.
Post by Honey Wintercry on Jan 13, 2019 23:30:41 GMT
Honey samozřejmě, jakmile byla popohnána, běžela. Nohy měla vrtkavé, jak se na podpatcích nedokázala pořádně rozběhnout. Logicky. Klopýtala, ale snažila se nějak držet krok s Connorem. Popravdě, nejspíš tomu, že tak rychle běžela, pomáhal i adrenalin. Byla ráda, že nemá dlouhou a uplou sukni. Alespoň něco jí vyšlo. A pak? Pak se zvíře zase začalo blížit. Znovu se blížilo. Srdce jí tepalo v divokém tempu. ,,My tu... umřeme!" zasténala, popadajíc dech. Bylo k podivu, že vůbec ty slova ze sebe vyloudila. Běželi dál. Běželi... tiskla Connorovu ruku. Pokud by snad dnešek přežila, bylo jasné, že právě k tomuto muži bude mít silnou citovou vazbu - snažil se ji zachránit, no ne? Jenže najednou jí podjela noha. Ne, moment. Nepodjela. Cosi ji drželo. Vykřikla bolestí. Uprostřed kroku byla stažena zpět, držíc Connora. ,,NE!" křičela lidská dívka prostě, kopajíc druhou, volnou nohou do toho, co ji drželo. S největší pravděpodobností se teď Connor válel s ní po zemi. ,,Nepouštěj mě!" vyhrkla vyděšeně k muži. Měla pocit, že pokud ji pustí... odtáhne ji to. Odtáhne ji to do tmy a ona se už nevrátí. Tiskla Connora, jakoby on měl být její zachránce. Nechtěla umřít. Nechtěla!
Post by Nino Whitehorn on Jan 13, 2019 23:34:43 GMT
Utíkal, překvapivě se stále našla síla na to, aby utíkal – bylo jedno kam. Byl za Pandorou, to bylo to jediné, co měl na mysli. Být za jejími zády tak dlouho, jak jenom může. Nakonec se přeci jen ukázalo, že vážně neběží nijak rychle. Slyšel ho. Zrychlil, to jenom proto, aby se opět střetl s těmi zády a narazil do dívky. Bylo to však irelevantní, vlk ho stejně dohnal. To další? Opět jen šmouhy. V jednu chvíli se otočil, cítil jeho přítomnost za svými zády, v té druhé už byl ve vzduchu, cítil náraz a palčivou bolest v jeho ruce. Měl ji snad zlomenou? Hrálo to vůbec nějakou roli? Nedokázal odpovědět, to už protože se jeho tělo opět střetlo se zemí, spíše tedy do blízkého stromu. Cítil větve, do jedné z nich nemile narazil do zad. Šedý kabát se pomalu barvil červenou. Byl jako blbá rostlina, která se zlomila lehce jako nějaké párátko. Další náraz, kus větve jej udeřil do hlavy. Knockout. Pak už jenom následoval to, že pomocí zbytků svých sil dostal větev z těla, aby mohl konečně dopadnout. Slyšel toho vlka, slyšel křik. Pandora? Nevěděl. Dále už byla pouze tma, slepá ulička – limbo.
Post by Thomas (Ethan) on Jan 13, 2019 23:37:58 GMT
Zvíře mu věnovalo moc málo pozornosti. To... nebylo dobře. Vyrazilo brzy za těmi, utíkali dál. Běží za Connorem, uvědomil si náhle s jistou dávkou zděšení. Nemohl se starat o všechny, musel chránit Connora. Na ničem jiném teď nezáleželo. Letěl by, ale v lese... to tak tak nefungovalo. Zabrzdil u těla Pandory. Nemohl ji tam jen tak nechat. I proto jí utrhl dost velký kus z už teď zničených šatů. Obvázal jí bok, alespoň pro teď. Vůbec nečekal, že by snad přestal hned krvácet, ale snad... byl aspoň trochu nápomocný. Pak už ale běžel dál. Nečekal ale, že to stihne. I přesto, že byl anděl, cítil studený pot a strach. Jestli Connor zemře, on zrovna tak. O koho z nich se bál? O Connora? O sebe? O oba dva? Kdo ví. Prostě jen... chtěl zachránit svého svěřence. Na ničem jiném momentálně nezáleželo.
Connor běžel s Honey stále dál. Dech by mu už dávno došel, kdyby nezafungoval adrenalin. Brzy však slyšel funící bestii za sebou. A smečka nikde. Nestihnou to. Sevřel se mu žaludek ale stále běžel dál. Nemohlo to ale trvat dlouho.. A pak, dívčina ruka se škubla dozadu a vyvedla ho z rovnováhy. Vlkodlak s ní cukl takovou silou, že letěli oba. Honey křičela a Connor měl pocit, že mu tlakem snad praskně hlava. Srdce mu bušilo. Snažil se něco vymyslet, cokoli.. Nenapadalo ho však nic. Dívku pevně sevřel. Pokusil se ji dostat dál od bestie. Bylo to ale beznadějné. Měl najednou pocit, jakoby vůbec nevnímal, co že se to všechno vlastně děje.. a pak.. do obludy najednou narazila větev, která se ještě před chvílí válela opodál. No..větev, spíš to bylo seschlé ostružiní, jehož ostny se mu zabodaly v okolí hlavy. Dalo by se říct, hlavně očí, čumáku a nejspíš i tlamy. Ostružiní totiž přiletělo kdesi zpoza dvou napadených. A nejspíš nikdo netušil, co se to vlastně stalo.
Post by Armia Wetherbee on Jan 13, 2019 23:46:04 GMT
Neměla páru jak dlouho běží. Pohyby nohama dělala mechanicky jako robot a snažila se držet při vědomí. Šlo to těžko, navíc ji připadalo, že neuběhla ani deset metrů. Vzhledem k jejímu bídnému stavu to bylo možné. Ruka ji silně krvácela a mohla být ráda, že v měsíčním svitu nebylo moc vidět jak je bledá a jak moc potrhané má šaty, o nohách ani nemluvila. Plíce ji na okamžik zaprotestovaly a to stačilo k tomu aby tvrdě dopadla k zemi. Schoulila se do klubíčka jak nejvíc to šlo a rychle oddechovala. Před očima měla tmu z noci, ale cítila, jak pomalu ztrácí vědomí. Nedalo se tomu zabránit, byla až moc v šoku a až moc vyčerpaná. Dál už prostě nemohla. Urputně se snažila udržet oči otevřené, ale po chvíli svůj boj prohrála a hlava ji klesla k zemi.
Vlkodlak tahal dívku k sobě, jelikož zjistil, že si tím přitáhne i svoji oběť. Jenže to už se stalo něco, co tak víceméně nečekal. Keř. Do obličeje. Vlkodlak, nevlkodlak, trny do očí jsou velice bolestivé. Zakňučení smíchané s čímsi dalším a pustil. Honey tak byla volná a mohl si ji přitáhnout Connor blíž k sobě. Vlkodlak couvnul a packou si začal třít tvář, snad ve snaze dostat trny z čumáku. Zdálo se, že trny nebyly zrovna něco, co by přivítal s otevřenou náručí.
Už nebyli daleko. Zvuky se stále blížili.. A Potom ho dokonce i uviděl. Victor zavrčel. Cítil tu spoušť.. pomalu i viděl tu spoušť, a tady.. byli tu dva lidé. Byli živí. A Byl tu i vlkodlak. Ten, co měl na svědomí několik životů. Prokletý. Teď už nebyl žádný pochyb. Vraždící bestie bez vlastní vůle. Alespoň v to Victor doufal. Nedokázal si představit, že by tohle někdo dělal vědomě. Vlkodlak nebyl v přímém kontaktu s lidmi. Stále byl ale dost blízko. Vypadalo to však, že má problémy s nějakým .. keřem? Nemohl vědět, co se tu stalo. Nebyl tu ale čas váhat. Vrhl se na vlkodlaka a strhl ho sebou. Vlastně teď byla jeho priorita, dostat ho dál od lidí. Otázka ale byla, co dál. Chtěl mu dát šanci. I jemu ji kdysi někdo dal. A pokud nejednal sám, zaslouží si pomoc.
Cody sprintoval za Victorem a brzy se stalo i to, že se ztratili ostatním. Situace byla jasná. A Cody? Cítil krev. To ale nic neznamenalo, protože slyšeli výkřik už předtím. Bylo logické, že bude tedy smrdět krví. Victor jej povalil, ale Cody zaváhal. Prudce zabrzdil a jeho hlava se otočila k dvojici, co se válela po zemi. Rozhodl se Victorovi věřit a momentálně se tedy jen a pouze postavil mezi dvojici vlkodlaků a ty dva na zemi. Člověk je poznával a vlk? Vlk mu zatím dovolil, aby se choval, jak si přeje. Nespokojeně i přesto zacvakal zuby a na Connora s Honey zavrčel. Jeho pohled se ale pak dál věnoval šedému vlkovi a jeho protivníkovi. Nezdálo se, že by snad alespoň jeden z nich hodlal prohrávat. Nebo aspoň tak to Cody teď viděl.
Nestíhal zareagovat, alfa byl o hodně rychlejší. A vlkodlak? Doteď si všímal pouze toho, aby dostal bodce z čenichu. Nezajímalo ho, kdo na něj běží. Přeci jen se bral za největšího dravce v okolí. Jenže pak? Byl odražen dál od těch, které chtěl tak moc... cítit v tlamě. Jejich horkou krev. Nebo alespoň jednoho. I když byl ale vlkodlak stržen, nehodlal si to nechat líbit. Ať už jednal na vlastní pěst a nebo se nechával ovládat, teď bylo jasné, co hodlá udělat - odstranit jakoukoliv překážku mezi ním a jeho cílem. Okamžitě se ohnal po Victorovi, ten váhal až moc, takže momentálně utržil ránu. Vlk ale nebyl v dobré pozici, tak jen stiskl někde v okolí plece a snažil se jej od sebe odtrhnout. Byl slabší a pomalejší než Victor. Jeho zuby ale nebyly o moc míň smrtelnější. A nyní? Nyní mu šlo jen o jedno - zabořit zuby do teplého masa. Oči mu hořely šílenstvím a hladem. Pokud by jej snad pustili, okamžitě by ukončil životy dvojice.
Jakmile se stala ta zvláštní věc, Connor nad tím nějak moc nepřemýšlel. Teď byli volní. Rychle chytl Honey pod paží a chtěl se s ní zvednout, nebo ji aspoň dostat někam dál. To už ale uslyšel blížící se dusot a vrčení. Přitáhl si dívku blíž k sobě a vydechl. To už se na útočníka vrhl další vlkodlak a strhl ho dál od nich. Další vlkodlak se objevil v zápětí. Tohohle ale znal. Když se na něj otočil, bylo mu jasné, že koukal na Codyho. Postavil se mezi ně. Vlastně, jakkoli ho předtím Cody děsil, teď pocítil úlevu.