DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Levi Ace Siers on Jan 21, 2019 16:26:05 GMT
Podľa jeho reakcie tak trocha usudzoval, že aj on mal svoje skúsenosti s vlkmi. A prišla ďalšia otázka. Nič konkrétne, len lov na informácie. No tie chcelo veľa ľudí. Nebol prvým pacientom ktorý sa ho pýtal či už na vlkov alebo tak celkovo. Aj Levi by sa vlastne pýtal, keby mal koho, no s otázkami na ktoré chcel odpovede, by mu asi nikto nepomohol. ,,Čo ja viem, vždy sa jednalo o zranenia spôsobené pádom na zem, odstrčením, občas podknutím pri úteku, poškriabaním alebo niečím takým... Tie vlky akoby chceli druhým ublížiť no nikdy nie uhryznutím... akoby sa tomu vyvarovali. Teda... za posledné roky boli asi dva alebo tri prípady, kedy ľudí pohryzli, no všetci títo sa nedostali na vyšetrovňu včas" povedal ku koncu jemne sklesnuto. Bolo to celé zvláštne. Tie vlky boli zvláštne... či čo to vlastne bolo. Jediné, čo bolo spoločné u všetkých prípadov bol šok, strach a zhrozenie...
Post by Nino Whitehorn on Jan 21, 2019 16:44:06 GMT
Byl mu vděčný. Nikdy nebyl na to, aby se vyjadřoval nahlas, ale někde ve svém nitru byl jistě rád za to, že s ním dokázal spolupracovat, že se alespoň pomalu přestával honit za vlastním ocasem. Pokývl, zapřemýšlel se – stále hleděl z okna. Docela nezaujatě, přeci jen tam venku bylo něco, co si nedokázal lehce vysvětlit, jaksi se tam bál vkročit. Bál se, že tam toho leží víc, než očekává. „Hm,“ pokusil se uspořádat své myšlenky do smysluplných vět, vyhnout se něčemu, co by naznačilo jeho stav, „kdyby tu byl náhodou někdo, s kým bych mohl udělat…“ musel také i přijít na správný výběr slov, „…rozhovor, dejte vědět.“ Neočekával od něj tohle, přeci jen by řekl, že jeho chování bylo čím dál tím víc nápadnější, a k přirovnání k tomu, co on nabízel muži, by si nezasloužil ani jedinou kapku informace. Někdo tak milý ještě existoval? Tak i tak ho neplánoval rušit v práci o mnoho déle.
Post by Levi Ace Siers on Jan 21, 2019 17:27:04 GMT
Na chvíľu opäť nastalo ticho, no ani tentokrát to netrvalo moc dlho. Rozhovor... s niekým. To bolo už ale niečo, do čoho Levi moc zasahovať nechcel. Bolo by zvláštne pýtať sa pacientov, ktorý boli práve po nejakom takomto zážitku, či by nechceli spraviť interview. Teda... tá predstava bola docela komická, aj keby zrejme nemala byť, no v skutku to bolo nereálne. ,,Väčšinou pacienti, ktorí si tým prejdú bývajú... tichý a moc o tom hovoriť nechcú. No ak by sa našiel niekto, kto by sa o tom chcel rozprávať tak ako vy, určite vás vrelo odporučím" povedal po chvíli zvažovania ako to vlastne povedať. Znelo to, akoby bol dohadzovač, či snáď pomocník prítomného novinára, no on sa tak nejak snažil pomôcť a vyhovieť každému a tak trocha veril, že určite sa nájde niekto, kto by sa o tom všetkom, nech je to čokoľvek, rád porozprával. Aj Leviho by vlastne zaujímalo veľa vecí, spojených s útokmi, no väčšinou sa práve staral o pohodlie pacientov, aby na to nemysleli a otázky by mali presne opačný účinok.
Post by Nino Whitehorn on Jan 21, 2019 17:58:13 GMT
Nebyl nijak překvapen tím, že odmítl, vlastně to i možná očekával, jelikož zde se jejich cesty docela široce dělily vedví. Znamenalo to konec té jeho, jelikož kromě určitých faktů nezískal nic nového, a ani se pořádně neodrazil. Spíše zde byly otázky, tolik a tolik otázek, na které chtěl odpověď, byť zde nebyl nikdo, kdo by je mu dal. Ne zatím. Tvář mu v podstatě stále nesla úsměv, nepatrný, prázdný. Chyběla mu kapka té emoce, která by jej rozzářila, bohužel se však cítil na úplný opak. Rozpolcený, to byl právě teď. „Ne, že bych se o tom chtěl bavit,“ uchechtl se, rameny povyskočil, pak už se opět vrátil ke svému výrazu, „jen by někdo měl, ne?“ vyřkl otázku, na kterou nijak neočekával odpověď. Spíše se tím chtěl motivovat, říct si, že ty vzpomínky na tu noc nebyly ničím, co by chtěl potlačit, že v tom bylo mnohem více, než jen viděl a prožíval, někde v nich bylo něco, co mu mohlo zodpovědět. „Děkuji za všechno,“ pokývl hlavou směrem k muži, na tváři se mu na pár setin mihl úsměv, možná o něco vřelejší, „můžu už odejít?“ Bylo zjevné, že už mu nic nenabízí, a právě teď měl chuť jen na svůj byt a sklenici whisky, kterou má tak ráda.
Post by Levi Ace Siers on Jan 21, 2019 19:59:55 GMT
Jeho slová stáli za zváženie. ,,Zrejme áno, niekto by mal, no väčšina sa na to radšej snaží zabudnúť, pretože spomienky môžu vyvolať bolesť, strach a tieto a im podobné záležitosti nie sú zrovna obľúbenými" povedal, čím vlastne súhlasil, no zároveň hovoril z vlastnej skúsenosti. Okrem Coalene a polície, sa s nikým nebavil o tej noci, čo sa dostal neskoro k mŕtvemu kamarátovi. Aj tak nemal moc o čom hovoriť keďže tam počas samotného útoku vlka nebol, no napriek tomu si to tak nejak držal pre seba. Vždy keď si na to spomenul, aj keď prešla už dlhá doba, zakaždým ho to dostávalo na kolená. A preto veľmi dobre chápal každého, kto sa rozhodol na to zabudnúť a obdivoval tých, ktorí dokázali prekonať všetko, čo v nich dané spomienky vyvolávali. ,,Maličkosť" povedal s úsmevom, keď mu poďakoval. ,,Už áno. Ak by nastali nejaké problémy... bolesť alebo keby ste na ruku náhodou spadli, treba okamžite prísť. Taktiež po tých troch týždňoch treba prísť na kontrolu a podľa toho, v akom stave vaša ruka bude sa uvidí, či budete mať ešte ďalšie dva týždne novú sadru, alebo nie..." oboznámil ho so všetkým s milým tónom. ,,Mám vás odprevadiť, alebo to zvládnete?" opýtal sa ešte po chvíli, keďže pri vstupe do miestnosti to s jeho pohybom nevyzeralo najlepšie a opora by mu možno pomohla. Predsa len, Leviho teraz žiaden pacient už nečakal, takže čo sa toho týka, nemal by problém.
Post by Nino Whitehorn on Jan 21, 2019 20:26:47 GMT
Měl pravdu, jistým způsobem se o to poprvé pokoušel - zapomenout. Když se probudil v nemocnici, byly vzpomínky něčím, co zachvátilo jeho mysl, otrávilo ji jako jedno malé a titěrné kousnutí, stejně tak se rozšířilo do velké rány na jeho duši. Takové, kterou mohl zahojit pouze čas, a on odmítal. Odmítal zapomenout tak dlouho, dokud by si všechno neobjasnil. K tomu nebyl sám, což bylo docela velkou dírou v jeho pomyslném ději. Co se stalo těm dalším? Kdo mu zavolal sanitku? Tolik záhadných otázek, tak špatné, tak hluboké, tak bolestivé. Možná si přál s někým takovým mluvit, aby mohl zjistit, zda je jediným slabochem tam venku, zda se jako jediný vážně odmítá oprostit od toho, co se stalo. „Jo.“ Souhlasil, ty vzpomínky nebyly nejvřelejší. Zároveň se ale pomyslně rozhodl převzít roli někoho, kdo jednoduše hledal pravdu. Možná už jenom kvůli tomu, co se mu začalo dít – raději nad tím nepřemýšlel. Absurdní. Byl ale volný, což jej přinutilo myslet konečně na něco jiného, jaká to úleva pro tu zchátralou mysl, konečně se mohl pokusit o postavení, v čemž docela selhal. Rukou se pokusil opřít, mezitím mu stihl odpovědět. „Jo, jasně,“ zatnul zuby, zatímco se postavil na nohy, rychle si to však rozmyslely a s menším pádem jej přinutily se vrátit zpět na židli. Samozřejmě si zatím i stihl proklít ve formě jednoho nemilého slovíčka. „Já to dám,“ snažil se jej přesvědčit, byť spíše promlouval k sobě. Motivace, ano, to potřeboval, tak tedy přišlo na druhý pokus, přičemž se úspěšně postavil a vydržel, odolal i bolesti, kterou pociťoval ze zad, jednoduše neuměl být opatrný. Dalším polámaným úsměvem se jej už pokoušel jen přesvědčit.
Post by Levi Ace Siers on Jan 22, 2019 14:51:13 GMT
O Leviho pomoc zrejme nestál, čo bolo tak trocha proti Leviho vôli, keďže pozoroval jeho prvý neúspešný pokus. Bolo až príliš viditeľné, že ho to bolí, no keď jeho pomoc nechcel, tak čo mohol robiť. Druhý pokus bol už našťastie úspešný, no stále viditeľne bolestivý. Nino sa ho zrejme snažil presvedčiť o tom, že to zvládne a Levi nepochyboval, no bolo mu trocha ľúto toľkej bolesti. Najradšej by mu aj na to niečo predpísal, no ťažko povedať či by to pomohlo. ,,Ste si úplne istý, že vás nemám odprevadiť?" opýtal sa pre istotu ešte raz, aj keď neočakával inú odpoveď. Hlavne dúfal, že aj keby jeho pomoc odmietol, tak by to zvládol až domov, či hocikam kam má namierené, pretože fakt netúžil po tom, aby ho tu mal do dvoch hodín znova s ďalším zranením, aj keď len menším.
Post by Nino Whitehorn on Jan 22, 2019 15:21:54 GMT
Bylo docela zjevné, že se jej muž ptát nemusel. Oba snad věděli, že by odmítl, jednoduše tak prostě už působil – soběstačně, tvrdohlavě. Dosud zvládl všechno, tohle tudíž nemohla být pro něj žádná nemožná výzva, tedy samozřejmě, jistým způsobem byla, nikdy ho přeci nenapadl vlk a neudělal z něj hadrovou panenku. No, to ale bylo zatím vedlejší, protože to, s čím se právě musel vypořádat, nebylo nic než jen pouhá bolest. Přežije, jistěže přežije. Muže probil pohledem, docela upřímným. „Nepotřebuji,“ špitl, rozhodl se tak i vyjít. Krůček po krůčku se bolest pomalu smývala, žil, stále žil a vycházel snad o něco více stabilnější, než když vcházel. Čas ho pomalu dokázal zašívat, a tento rozhovor snad i také. Mávl rukou jedinou zdravou rukou, vyšel ze dveří přímo domů, konečně domů. V hlavě měl mnoho myšlenek, však zde byla jen jediná, která se mu stále držela i na jazyku. Kde je? A co se to sakra začíná dít? Přeci jen to byla ta židle, kterou probíjel mrazivým pohledem, jež se bez ničí pomoci dala do pohybu.