DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Pandora Benton on Jan 25, 2019 16:30:38 GMT
Zachrastily klíčky, které naštěstí narozdíl od svého mobilu měla. Ten už zřejmě ale nenajde. Konečně byla doma. Ta cesta jí přišla nekonečná. Jakmile cvakl zámek, zvuk značící odemknuté dveře ji přinutil k tomu, co chtěla udělat už neskutečně dlouho. Rozrazila dveře do bytu a vpadla dovnitř rychlostí, jakou jí jen rány po těle způsobily. Klíčky vytáhla, zabouchla za sebou dveře, rychle si svlékla kabát, který odložila na věšák a klíčky odhodila na kuchyňskou linku do jedné z těch mističek na kravinky. Pohledem skenovala místnost a hledala. Byla na smrt vyděšená a nervózní, co když se mu něco stalo? Co když tu není? Zhluboka se nadechla a snažila se zklidnit svůj tok myšlenek. Přestat vymýšlet ty nejhorší možné scénáře. Ale bála se, tak moc se bála. O Nina, vždyť ho od té noci neviděla. Jak si mohla být jistá, že je v pořádku? Nebyla. A teď stála v jejich společném bytě a doufala.
Post by Nino Whitehorn on Jan 25, 2019 16:51:00 GMT
Část rána strávil v prádelně. Věděl, že svůj jediný oblek asi už nikdy nezachrání a nepovede se mu tu krev nějak smýt, ale byl to příjemný pocit – chvíli myslet na něco jiného než jen na budoucnost. Možná už byl i silnější, dokázal vstřebat své vzpomínky dokola a dokola, to pokaždé, když jeho prsty přejely po nápadné díře, pruhu červeného na obleku. Měl by je vyhodit, říkal si, to však jeho mysl neměla v plánu. Složil si je, hodil do rohu skříně, a pokračoval v úklidu, ten probíhal překvapivě v klidu, přeci jen byl celý zaměřen na to, aby se zbavil bordelu, který stále tak strašně nenáviděl. Občas se mu na tváři mihl i úsměv, docela ublížený – nikdo ho stejně neviděl -, to většinou když narazil na ty kostky lega, nebo chybějící botu. Vlastně to všechno ani neuklidil, její pokoj zůstal ve stejném stavu, možná tam jen občas hodil něco navíc. Nepřinutil se k tomu, aby tam vešel bez jejího souhlasu. Teď, teď už seděl v pokoji. Na stolečku měl šálek kávy, vedle ní počítač. Ta stará krabice ještě překvapivě jela, dost na to, aby se pokusil o práci. Marně. Jeho ruka byl k nepoužití, ta druhá stěží dokázala napsat jedno slovo za minutu, kvůli tomu byl právě uprostřed rány do klávesnice. Přerušil jej však zvuk dveří. Strnul. Ruka, kterou tak křečovitě držel v pěsti, najednou povolila. Vlastně ani nemusel stávat a pootevřené dveře pokoje rozevřít – stačilo mu na to pouze myslet. A otevřely se. Možná si už zvykl. Zastavil se. Byla tam, na druhém konci. Živá.
Post by Pandora Benton on Jan 25, 2019 19:00:56 GMT
Byla tam. Stála v jejich bytě, v ohlušujícím tichu, které jí drásalo nervy. Měla chuť se rozkřiknout na celou bytovku, ale její hlas protestoval. Nechtěl s ní spolupracovat, ne, ani náhodou. Za malou chvíli se ale pootevřely dveře. Možná to ani slyšet nešlo, ona to však zachytila. Jako by se vše najednou soustředilo právě na to. Na fakt, že v bytě není sama. Nepřišlo však hned uvolnění, spíše dusivé napjetí ve chvíli, kdy ze dveří pokoje vyšel on. Vešel se svého pokoje, stál najednou přímo naproti ní, i když téměř přes celý byt. Chtěla ho oslovit, ale sotva se o to pokusila, zlomil se jí hlas, nebyla schopná promluvit. Nevěděla snad ani co říct. Ani se nedalo popsat, jak šťastná byla, že ho viděla. A že byl živý a snad relativně zdravý. A určitě v lepším stavu než ona. Zároveň cítila jistou provinilost, musela mu totiž lhát. Mezi nimi nikdy nic takového nebylo, vždycky mu všechno řekla, neměla před ním tajnosti. Nic zajímavého se v jejich životech nedělo. Ale tohle... co když to vše zničí?
Post by Nino Whitehorn on Jan 25, 2019 19:44:44 GMT
Bylo obtížné něco udělat. Tak náhlé a tak drtivé, jak si měl vytvořit nějaký plán? Jeho ideály, vlastně všechno, co si řekl – jak se chovat, jak působit -, to vše se právě zhroutilo. Domeček karet, tak se dal popsat, domeček karet, kterému pomalu opadávají karty zdravého rozumu. Chtěl něco říct? Určitě. Měl chuť křičet a řvát, brečet, utéct a schovat se, snad všechno, a přeci jen zde stále jen stál a blbě civěl na dívku. Cítil se docela rozpolceně, a kdyby se měl popsat, mohl by napsat ideální článek do puberťáckých magazínů. Teď snad i v jednom byl. Krůček, to mu stačilo, jenom pár krůčku. Pomalu se blížil k dívce, která z něj za těch pár dnů dokázala udělat takového zbabělce, takovou trosku. Byl blízko, na dosah ruky – té zdravé samozřejmě. Ten poslední už nebyl tak lehký, pustil se. Ovinul pravačku kolem jejího krku, použil ji možná i jako opěru. Chůze pro něj stále byla docela nemilou činností. Vzdychl, byla to úleva. Taková zatracená úleva. „Vítej zpátky,“ pronesl krkolomně, na tváři mu hrál úsměv. A dívku před sebou si tlačil blíž k tělu. Byla na živu, byla to stále ona.
Post by Pandora Benton on Jan 25, 2019 20:36:39 GMT
Nino směřoval od pokoje pomalu k ní. Zdálo se, že je přeci jen také trochu pomlácený. Kdežto ona jen zaraženě stála na místě a ani se nehnula. Možná to bylo tím, že po tak dlouhé cestě ji všechno bolelo, nebo také tím podivným pocitem. Ani ho nedokázala popsat, bylo to něco mezi naprostou úlevou, štěstím a obavami zároveň. Ale nakonec, nakonec se zastavil jen kousek od ní. Malilinkatý kousililíneček. A potom ji objal, prvně stála jako sloup, nehybně a jako zkamenělá, později ale objala Nina a zabořila hlavu do jeho hrudi. "Nino." zahuhlala, zatímco ho k sobě pevně tiskla. Nikdy netušila, že ho tak ráda uvidí. A tohle bylo zřejmě vše, co celou dobu potřebovala.
Post by Nino Whitehorn on Jan 25, 2019 21:40:08 GMT
Zarazil se. Pouze tiše oddychoval, oči měl pevně zavřené. Nechtěl vidět, nepotřeboval vidět. Cítil úlevu, radost – a k tomu potřeboval pouze Pandoru. To ostatní bylo pouze apeiron, ta nekonečně velká a nekonečně bezvýznamná rovina existence. Nechtěl nic víc, nepotřeboval nic víc, to si myslel do chvíle, než uslyšel její hlas. Tak známý, tak povědomý, zároveň náhle tak cizí. Jak dlouho ji neslyšel? Křiky. Naposledy to byly jen křiky. Úsměv se mu rozšířil. Byla to stále ona, on byl zase stále sám sebou. „Pando,“ opět si povzdychl do prázdnoty. Doufal, že tenhle moment neskončí, pomalu, ale jistě se opět zbavoval všech svých strastí.
Post by Pandora Benton on Jan 25, 2019 22:16:50 GMT
Cítila se najednou dobře, sice ji bolelo celé tělo, ale v objetí Nina cítila podivnou jistotu. Zapomenutý pocit, který konečněznovu objevila. Známý. Měla pocit, že takhle z jeho přítomnosti nadšená ještě nebyla. "Můžeme si sednout? Všechno mě bolí." zaskuhrala tiše a pomalu a jen nepatrně se od něj odtáhla. Stále se však držela u něj, jako by o znovu mohla ztratit. Ale vždyť ho ani neztratila, jen měla strach, že se tak stalo. A teď... teď už se jen těšila na ten gauč. Snažila se také vytěsnit všechny ty myšlenky, bude se na něj moct podívat, když mu bude neustále lhát?
Post by Nino Whitehorn on Jan 25, 2019 22:27:33 GMT
Když už se blížil k rozhodnutí, že to snad neskončí, promluvila. Opět. Hřálo ho to, ten pocit, že se nic nezměnilo, tedy samozřejmě – bylo toho příliš. Ale teď, když opět byla zpět, se všechno mohlo vrátit zpátky. Už nemusel pídit a ani prohledávat, svůj závěr měl právě v náruči. „Jo,“ přikývl, konečně chuděrku pustil, ať se od něj vzdálí. Bylo těžké si přiznat, že se mu úplně nechtělo. Pomalu se usadil na gauč, pozorně ji při tom sledoval. Každý pohyb, jeho mysl byla možná stále lehce skeptická. Nikdy to nekončilo tak dobře, že? Samozřejmě, že ne. Zaměřil se ale raději na slova, kterých mohl najednou vyhrknout rovnou několik, neučinil tak. Dle všeho se bál, nechtěl se k tomu vracet, když už nemusel, to ačkoliv lačnil po odpovědích.
Post by Pandora Benton on Jan 25, 2019 22:41:38 GMT
A tak ji Nino pustil. Raději by, kdyby to nemuselo být, ale co už. Jakmile se posadil na gauč, pomalým krokem se vydala za ním a usadila se na místo vedle něj. Chvíli ho mlčky pozorovala, než se jí po tváři rozlil ten známý úsměv, do očí jí skoro vyhrkly slzy. Ale jen skoro. Zatím. Naklonila se k němu a sevřela ho v medvědím objetí, hlavu znovu položil na jeho hruď, tentokrát se ale jen opírala bradou a dívala se vzhůru k jeho tváři. "Bála jsem se, že se ti něco stalo." nehledě na to, jak ji bolelo celé tělo se zajímala o něj. Šlo jí jen o to jediné. Je tady a naprosto živý. "Byla to nekonečně dlouhá doba." pronesla neurčitě a sklonila hlavu, nohy natáhla na gauč a teď seděla opřená o Nina, vlastně skoro ležela. Byla unavená, tak moc unavená. Ale byla s ním a chtěla si to užít dokud mohla. Co přijde potom?
Post by Nino Whitehorn on Jan 25, 2019 23:11:55 GMT
Opět jej objala. Za normálních okolností by odporoval, nazval to absurdním, nevhodným, vlastně by tam na prvním místě ani neseděl. Ale teď, teď to bylo něco jiného, ruku ji obmotal kolem těla, ta druhá jistým způsobem jen blbě čouhala stranou, no, chtěl se z té sádry dostat co nejdříve. Pozoroval ji i dále, to do chvíle, než se usmála. Udělal totéž, tedy ne tak krásně a roztomile, ale usmál se. Jenom pro ni. „Já taky,“ přikývl, bylo to těžké. Představit se ještě pár minut zpátky, když žil ve strachu, pomalu bez naděje. „Déle,“ zašeptal. Strašně, strašně déle, avšak teď najednou přeci jen tak krátce. Nerozuměl tomu, neptal se. „Už je to v pořádku,“ snažil se ji ujistit, měl však pocit, že spíše mluví na sebe. Dokázal potlačit otázku, která to vše zpochybňovalo. Ne? Ne, nepotřeboval se ujistit, nechtěl. Tentokrát to nepotřeboval. Chtěl to jen vstřebat, uklidnit se. Vrátit se na začátek toho všeho.
Post by Pandora Benton on Jan 26, 2019 13:19:55 GMT
Asi nebyla jediná, komu tohle odloučení plné nejistoty a nepěkných scénářů, které si její hlavička vymýšlela, nelíbilo. Pevně objímala Nina a starostlivě se usmívala, ani si to neuvědomovala. "A ty?" zahuhlala, "ty jsi v pořádku?" viděla, že měl něco s rukou. Muselo to bolet. Zřejmě ale o nic víc než ta její zranění. Byla si ale jistá, že se její rány brzy nějak zázračně uzdraví, teď je přece vlkodlak, ne? Už jen ta myšlenka jí naháněla hrůzu. Vždyť se bude měnit v to, co ji napadlo. V děsivé monstrum. A bude lhát Ninovi. Objala ho ještě pevněji.
Post by Nino Whitehorn on Jan 26, 2019 13:35:46 GMT
Většinu času býval upřímný, vlastně to chtěl stále i být, ale když se zeptala, změkl. Nedokázal říct nic špatného, nedokázal na nic špatného pomyslet. Nechtěl kazit onu idylickou iluzi „Jsem,“ odvětil šeptem, to ačkoliv se mu právě myslí hnala horda vzpomínek. Těch podivuhodných chvil, které si doteď nemohl nijak vysvětlil, to však bylo irelevantní, nepodstatné. Nechtěné. Když už tu byla, muselo to být znamení alespoň toho, že se všechno dokáže časem vyléčit – od zlomené ruky po divoké vlky. Přemýšlel nad tím, zda to mělo ještě cenu, ptát se. Viděl ji, slyšel ji, cítil ji. Potřeboval důkazy? Možná ano, ale teď se řídil spíše tím, co jen chtěl, a to byl klid v jeho mysli, tak zmatené a zamlžené.
Post by Pandora Benton on Jan 26, 2019 16:28:06 GMT
Z nějakého důvodu pro ni bylo přiozené, ale zároveň najednou tak těžké být v jeho přítomnosti. Nerada mu něco zatajovala, vlastně nic takového neznala. A teď před ním měla tajit něco takového... Vždyť to vše ovlivňovalo. A co mu řekne, až se bude muset chodit proběhnout za úplňku? Měla strach, přemýšlela, jestli nebude lepší mu to říct. Potom se ale zarazila. Cara jí jasně řekla, aby si to nechala pro sebe. Vždyť to má důvod. Není přece blbá. "Nino?" zavřela oči a tiskla se k jeho hrudi, "ať se stane cokoli, budeme to pořád my proti celýmu světu, žejo?" snad nikdy tak blbé dotazy neměla. Vlastně se ani nikdy nechovala takhle.
Post by Nino Whitehorn on Jan 27, 2019 10:21:26 GMT
vChvíli zde panovalo ticho. A bylo těžké to nevyužít k tomu, aby si vše mohl rozmyslet, najít ony pochybnosti, kterým se snažil vyvarovat. Bylo to vše vůbec pravdivé? Reálné? Není náhodou ještě někde na lůžku v kómatu? Přišel si tak. „Hm?“ zabroukl, když se ozvala. Očekával nějakou, no, nějakou lepší otázku. Upřímně ani otázky nepotřeboval. Tahle jej však zatáhla hlouběji do koutů mysli. Cokoliv? Měl pocit, že se mu ono cokoliv už stalo. Napadl jej vlk a pravděpodobně z něj udělal něco jako špatný vzor supermana. Naposledy to dokázal lehce, pouhou myslí. Otevřel si tak dveře, vtipné. Nevyužili by to lidé nějak lépe? „Jo,“ odvětil, „jasněže.“ Každopádně si řekl, že to bylo to poslední, co by jí potřeboval ukázat.