DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Znovu ten hlas. Pořád k němu promlouval. Lákal ho a že to znělo opravdu lákavě. Fakt nevěděl, co si o tom myslet. Co může vlastně ztratit kromě svého života? O ten dneska mohl klidně přijít. A místo něj o život přišli jiní lidé. Možná to byl jejich osud, ale on na osudy moc nevěřil. Stalo se tak, protože udělali chybu nebo nemohli nic udělat. Ano, mohl tomu zabránit. Ale byl by tam na všechno sám. Byl tam na to sám. A jeden člověk proti tolika nic moc neudělá. Zvláště proti nějakým fanatikům. Ano, potřeboval otevřít oči. Potřeboval zjistit více o tom, co se děje a proč se to děje. Tohle mu dnes nedá vůbec spát. Prostě se všechno… změnilo. A Jake tomu snad i začal pomalu věřit. S bolestivým syknutím se zavrtěl na sedačce. To rameno neskutečně pálilo, až měl pocit, že z toho snad dostane i horečku. Bylo mu horko. Chtěl ať to skončí. Nejraději by byl, kdyby se probudil ve své posteli a zjistil, že to byla jen otřesná noční můra. Tohle si přál. Takže ti stačí jedno slovo? Jedno hloupé bezvýznamné slovo? A všechno skončí… „Ano…“ to slovo až pošeptal, do tohoto děsivého ponurého ticha. Zamračil se. Tohle vážně řekl nahlas? Tiše si povzdechl. Stejně jsi jen hloupá představa.
Mlčel. Jen si k sobě tiskl tričko, do kterého nakonec zabořil i obličej. Jakoby se v něm mohl schovat. Představoval si, jak ho Thomas objímá svými křídly. Snažil se cítit bezpečí. Ne, Thomas ho nemohl opustit. Byl jeho strážný anděl. Nevěřil tomu. Cítil jeho bolest. Něco se mu stalo. On sám by ho v tom nenechal. Proč by to dělal? Neměl jediný důvod? Proč by se postavil vlkodlakovi, i když by jako anděl zasahovat neměl, aby teď prostě zmizel proto, že se na něj vykašlal. Ten hlas mluvil hlouposti. Bylo to tak zjevné. To měl být Connor tak snadná kořist, aby uvěřil takovýmhle žvástům? Ta krev na jeho tričku.. bylo to, jakoby v ruce držel důkaz. A pokud ho Thomas opustil, tak proto, že je opravdu mrtvý. A nikdo.. nikdo neměl právo špinit jeho památku. ,,Co po mě chceš? O co ti jde? Proč bys něco takového dělal? Co jsi zač, abys měl moc tohle udělat.. Lžeš.. lžeš mi. Nechci od tebe nic. Nechci bílá křídla.. Mílím se, dělám chyby.. jsem člověk. Ano chci být lepší člověk ale díky sobě, ne takhle.. vypadni z moji hlavy.. Chci se probudit" Stiskl víčka.
Byli pryč? Dokázali to? Pokukovala po nůžkách, které byly zabodnuty v muži co řídil. Muselo to bolet. Kam vlastně jedou? To je jedno, hlavně že někam. Mlčela a snažila se v myšlenkách najít něco hezkého. Jenže jí vyrušil nějaký hlas.To už je na tom opravdu tak špatně, že si s ní chce povídat vlastní hlava? Nebyla si jistá, jestli je blázen jen částečně nebo úplně. Co to sakra mele? Nebát se smrti? Je vlkodlak, takže pokud jí nepicne, co už se asi stalo, tak žít bude. A vůbec... Proč si povídám sama se sebou? Sice ten hlas byl mužský, ale bylo to v její hlavě ne? Musela ho vytvořit její hlava. Potřebovala si na chvilku vyčistit hlavu. Prostě nepřemýšlet a jen zírat do blba. Hlas, o kterém si myslela, že je jen nějaký špatný vtip jí moc nepomáhal.
Nezdálo se, že by měl hlas v plánu se vzdát tak lehce. Ne, rozhodně neměl v plánu si nechat ujít Caru a její možný souhlas. ,,Nechceš krásný zbytek života s tím, po kom tak chorobně toužíš? Nikdy se nebát smrti, protože po jeho boku budeš silná. Silná a nezastavitelná, jako vichřice. Co ti bude stát v cestě, to zničíš. Žádný strach, ne už nikdy. Budeš královna, on tvůj král a smrt se vám bude vyhýbat. Není to nádherná myšlenka, Caro? Nechtěla bys být vichřicí? Nechtěla bys být... jeho?" vrněl hlas spokojeně, jak našeptával sladká slůvka Caře, kterou jistě stále pálila noha, jakoby ji stříbro popálilo. Jistě, takhle to fungovalo vždycky... Možná by nebylo tak strašné být nezastavitelná, s Victorem po svém boku.
Nebyla náhodou ta kulka obalená nějakou extází? Cara si připadala, jakoby jí někdo do krku narval nějakou silnou drogu, protože ten hlas stále mluvil a nenechal ji na pokoji. Nebyla si vědoma toho, že si nějakou tu látku píchala do žíly. Ohavná představa. Při tom jí štvala rána způsobená stříbrem. Bylo to jakoby jí někdo vylil na nohu dezinfekci. Štiplavá to bolest. Pak uslyšela jedno zásadní slovo. Victor? Kde je? Je v bezpečí? Nezabili ho? Začala zase lehce panikařit. Nabídka byla velmi lákavá, ale Caru spíš teď víc zajmalo, kde je Victor a jestli je v pořádku. Kdyby nebyla v takovém stresu, hned by potupně přikývla, ale v momentálním stavu šílenství je to jiné. Jak ráda by byla, kdyby tohle byl jen hloupý sen. Takový, při kterém vám projedou hlavou šíp a vy se jen vzbudíte. Pořád dokola si v hlavě opakovala Victorovo jméno. Jakoby až zapomínala na to, že ji někdo něco v hlavě říká. Nechci běž pryč.. K.. Kde je?
,,Dávám ti možnost pomáhat a ničit ty, kteří ti stojí v cestě. Dávám ti možnost slyšet hlasy ostatních, než je stihne zaslechnout jakékoliv ucho. Nebudeš bezmocný. Ne dokud budeš naslouchat hlasům, které nyní uslyšíš. Vždy budeš vědět, co dělat. Vždy budeš vědět, co se děje." Hlas dobroukal a Jacob? Ucítil nepříjemné šimrání, spíš píchání jehlou vzadu mezi lopatkami. Nepříjemné a brzy začalo být i bolestivé. A pak? Pak to přestalo. A on najednou věděl, že je na místě. A stejně tak slyšel zesláblý hlas... ,,-chyby.. jsem člověk. Ano chci být lepší člověk ale díky sobě, ne takhle.. Nechci, běž pryč.. vypadni z moji hlavy.. K.. Kde je? Chci se probudit..." Hlasy, mluvily přes sebe. Bylo to divné. Něco uvnitř mu říkalo, že by je snad neměl slyšet. Ne, ne oba. Ale... pak jeden umlkl. Nadobro. Jediný, který slyšel dál, byl vyděšený hlásek Cary. Connor? Zmizel.
Connorovo tělo se stáhlo v křeči. A když povolilo, muž nedýchal. Ne, to nebyla odpověď.
Tlak na Cařinu hlavu byl horší a horší. Nyní však tohle všechno slyšel i Jacob. Každou myšlenku. Všechno, co bylo v její hlavě. Včetně hlasu. ,,Není tu. Ale mohl by tu být... s tebou. Tos přece vždycky chtěla, aby byl s tebou. Navždycky. Šťastní až do smrti... Jako v pohádce. A té by ses už bát nemusela. Auto prudce zastavilo. Kdo ví, jestli Jacob prudce dupnul na brzdu nebo ne, jednoduše náhle z ničeho nic stálo. Byli na místě. Před nimi stál snad nekonečný les, kterým museli projít. Nyní... už jen ti dva. Connorova hlava se opírala o auto a byl chladný. Byl snad mrtvý od momentu, kdy nasedl do auta? Jak dlouho vůbec jeli? Myšlenky na cestu byly úplně pryč. Prostě náhle byli zde. A Connor nebyl. Možná by bylo dobré jeho tělo vzít s sebou a pohřbít, když ostatní nepohřbili. Nebo by je zdržoval a museli jednoduše běžet dál. To už bylo na dvojici.
Ten hlas byl neskutečně vlezlý Chtěl se ho zbavit, ale nešlo to. Nemohl to nijak ovlivnit. Měl pocit, že jestli mu do hlavy bude hučet ještě nějakou chvíli, doopravdy se zblázní. Zblázní se a snad se nechá dobrovolně zavřít do ústavu. Tohle by nemohl vydržet dlouho. Moc nerozuměl jeho slovům, neznal onu pointu. Ale… to časem jistě zjistí. Teď toho bylo na něj opravdu moc. Pak to skončilo. Bylo chvíli ticho, příjemné ticho, které brzo nahradila nepříjemná bolest v zádech. Prohnul se v zádech a tiše zasténal. A zase byl konec. Co to bylo? Možná mu jen vystřelila bolest ze zraněného ramene. To stále cítil a ruka se mu chvíli třásla. A znovu se tady ozývaly hlasy. Tentokrát byly jiné. Jeden z nich poznával. Jako by patřil Connorovi. A ten druhý nejspíše ženě vedle. Měl pocit, že snad mluví nahlas? Doopravdy to tak nebylo. Hluk měl pouze v hlavě. Proč slyšel jejich hlasy? To mu nedávalo smysl. Pevně stiskl volant a zavrtěl hlavou, jako kdyby jej něco bolelo. Jako kdyby chtěl setřást ty myšlenky. To stejně nepomohlo.
Už to nezvládal. Nemohl takhle řídit dál. Přestával se soustředit na cestu. Proto zabrzdil a opřel si čelo o ruku na volantu. U nemohl takhle dál. Jeho hlava šílela, bolest v rameni jej neustále otravovala. Cítil se tak oslabený. Tu ránu potřeboval ošetřit, jinak se mu zanítí nebo vykrvácí. Zhluboka se nadechl a vydechl. Už neslyšel tolik hlasů najednou. Slyšel jen jeden. Té dívky. Ale proč? Vždyť ani nemluvila. Každopádně… byli v lese. Co teď? Kam mají jít teď? Dál do lesa?
Jacob se narovnal a pomalu se otočil za sebe na zadní sedadla. Byl šíleně vyčerpaný, ale… „Connore?“ promluvil na muže. Žádná reakce. Vypadal... jako kdyby dodýchal. Jako kdyby… „Sakra…“ sykl a praštil rukou do vedlejšího sedadla. To snad nemohlo být možné. Další mrtvý člověk, tentokrát kdo ví, z jakého důvodu. „Je mi to hrozně líto…“ promluvil nakonec už klidnějším hlasem. Díval se tentokrát do země. „Znala jsi ho?“ Špitl.
Nechci. Nech mě být! Nechci být po boku někoho, kdo nechce! Je sobecké někoho vnutit do takových věcí. Je to i na něm. Chytila se za hlavu a snažila se už ten hlas neposlouchat. Pak zastavilo auto. Co se dělo? Proč zastavují? To už jsou v bezpečí? Proč mluví ten muž na Connora? Jakoby těch otázek pro dnešek už nebylo dost. Cara se otočila na Connora. Proč nedýchá? Kolik osob tady ještě musí umřít, aby byl osud spokojený. Trochu nadskočila, když muž uhodil do sedačky. ,,Znala jsem ho. A vy?" tiše řekla. Dala nohy na sedačku a objala je. ,,R-ráda bych ho pohřbila, a..ale nevím, jestli je na to teď vhodná doba." vykoktala ze sebe. Kdy jindy by to měla udělat. Ovšem jsou natolik v bezpečí? Zvedla pohled na muže. ,,Jste zraněný. Můžu vám nějak pomoci?" nabídla, ale nebyla si jistá, jestli mu mohla nějak pomoci. Leda tak si urvat nohavici a stáhnout mu tu ránu. Jistě jako vlkodlakovi by se mu to zahojilo rychle, ale to nepřipadá v úvahu.
Jacob zavrtěl hlavou. „Neznal. Potkal jsem ho dnes v kavárně…“ zamumlal tiše. Potřeboval se uklidnit, ale na mrtvého muže se už nepodíval. Nemohl se na to dívat. Prsty si promnul čelo a dlouze si povzdechl. Ano, mohli by ho pohřbít. Volat teď někam nemělo cenu, když se snad celé město zbláznilo. Ani na policii nemohl volat. Nebyl si jistý, jestli se tam na stanici taky nezbláznili. A pokud ne, možná by zněl jako blázen. Nevěděl, jak to bude řešit. Byla to hrozně těžká situace. A měli tady vůbec lopaty? Pochyboval, že by někdo mohl v autě schovávat lopaty. Mohli ho každopádně vynést ven, už ani nepršelo. „Dobrá. Myslím, že nás nikdo nesledoval, tak jsme teď v bezpečí.“ Pro jistotu se podíval do zadního skla, ale byli tady sami. A očistit ránu by si mohl také. Nerad by byl další, kdo zemře. „Pomoc by se hodila, díky. Byla tady někde lékárnička.“ Začal hledat u předních sedadel, kde nakonec krabičku našel. „Bude lepší to udělat venku,“ poznamenal, a nakonec z auta i pomalu vylezl.
,,Byl to dobrý člověk." smutně pronesla. Přitom se přes přední zrcátko snažila dívat na muže. ,,Mimochodem jsem Cara. A děkuji." zamrkala na něj. Byla už trošku klidnější. Ten hlas již neslyšela. To však neznamená, že se necítí jako blázen. Byla ráda, že muž souhlasil s pohřbením Connora. Když našel lékárničku, vylezla ven a zamířila za ním, aby mu pomohla, jak jen může. Přece jen, zachránil jí život. Byla mu vděčná. ,,Když mi dáš tu lékárničku, můžu ti to vyčistit." navrhla.
Opřel se o kapotu auta a pokývl k Caře, jak se mu už představila. "Jacob," představil se jí také a nakonec jí podal lékárničku. "A ty jsi v pořádku? Tedy... jestli nejsi zraněná." Tehdy si nevšiml, že ji postřelili, to už přiběhl pozdě. Všechno se to událo tak rychle a hlavně chaoticky. Pořád měl před očima mrtvá těla, krev a... toho zvláštního muže. Už jej v hlavě neslyšel, ale... bylo to přesto zvláštní. Slyšel hlas i Cary a přitom na něj třeba zrovna nemluvila. Co to znamenalo? Nevěděl. Sundal si nakonec zkrvavenou bundu, opatrně. Jakýkoliv pohyb ramenem jej bolel jak čert. Tiše bolestí sykl. Všiml si, že i triko měl celé od krve. Tohle poletí rozhodně do popelnice. Poté se ke Caře otočil zády a chytil se za zraněnou ruku. "Ten doktor idiot do mě zabodl nůžky. Nechápu, co ho to popadlo. Co to popadlo všechny... Proč se všichni tak pomátli..." promnul si čelo. Trochu jej z toho bolela i hlava.
,,Jacob, zajmavé jméno." usmála se na něj a popadla do ruky lékárničku. ,,Já jsem v pohodě. Mám jen trošku poškrábanou nohu." pronesla. Sice jí ta rána stále pálila, ale co tě nezabije, to tě posílí ne? Vytáhla z lékárničky kus hadříku a polila jej dezinfekcí, kterou také vytáhla ze šikovné krabičky. ,,Teď to trošku zabolí." řekla a začala mu čistit ránu. ,,Všechno je dneska nějaké převrácené. Nebo spíš zvrácené." zatřásla se při pomyšlení na to, kolik osob dneska zaplatilo životem.
Kývl. Škrábnutí se dalo ještě zvládnout, i když by si to mohla vyčistit také. Ale nehodlal jí do toho kecat, to už bylo její rozhodnutí. Na bolest byl připravený. A když mu na ránu přitiskla hadřík, stejně sebou ucukl a s bolestí si povzdechl. Štípalo to sakra hodně. "Vůbec nevím, co teď budeme dělat. Ve městě už nebude bezpečno, když po nás takhle šli..." zamumlal nespokojeně. A to teď stejně nevěděl nikdo. Uvidí se, co udělají, až pohřbí tělo. Počkal ještě, než mu dívka ránu dočistí a pak si na sebe znovu nasoukal bundu. Bylo tady celkem chladno. "Díky, Caro," poděkoval ji. Teď už by se mohlo jeho ráně trochu ulevit. Nakoukl do auta. "Vezmeme ho do lesa," navrhl a došel k zadním dveřím. Otevřel je a počkal na Caru, aby mu pomohla ho vzít. S jednou rukou to bude mít trochu obtížné.
Jacob sebou trhnul, ale zajisté taková rána musí být pro člověka velmi bolestivá. ,,Hlavně bychom si měli držet jistý odstup od města." vyklopila ze sebe a pomalu dokončovala čištění rány. Když bylo hotovo, jen lékárničku někam odložila. ,,Dobrý nápad." přikývla a přispěchala mu na pomoc. Sice by pravděpodobně utáhla Connora sama, ale noha stále pálela. Jak je vůbec možné, že Connor vypl tak najednou? Nevypadá zraněně. Tak co se mu vlastně stalo? Další divné otázky, na které by ráda znala odpověď. Pak už ale společně zamířili směr les.
Les byl temný. Možná až příliš temný... Connor byl těžký, ale brzy... Se dostali k místu. Díra v zemi, uvnitř naházené jehličí, nejdříve jej někdo dával opatrně, pak ale začal spěchat. Byla to jáma tak akorát na tělo. Krumpáč ležel o kus dál, lopata byla zaseknutá v hlíně a byla tam krev. Kdo ví čí to byla krev... Ale nedaleko leželo ještě další chvojí. Šlo zde uložit Connora k věčnému spánku a ani to nestálo moc námahy. Nedaleko i ležel kříž, na němž bylo vyryté E, dál se ale ona osoba zjevně už nedostala. Něco ji vyrušilo, možná i zabilo. Hlavně by jeden doufal, aby to něco nenašlo i je. Každopádně měli pár chvilek, aby uložili mladého veterináře do země, položili na něj chvojí, aby nebyl v přímém styku s hlínou. Bylo to tak... Lepší. Connor vlastně nevypadal mrtě. Spíš jakoby spal. Měl klidný výraz. Jenže klid dlouho netrval. Brzy se ukázalo... Něco. Ne, neukázalo se to přímo. Bylo to tam. Ta děsivá přítomnost... Něco, co mohlo zabít i je. Možná bylo na čase utíkat... A najít Peggyin hájek. Jistě, ale to by Cara prvně musela vědět, že tam míří. Nezeptala se, no ne? A Jacob se o informaci nepodělil. Jedná z nich netušila kam, ale znala cestu. Druhý věděl kam, ale cestu neznal. Jenže to něco... Jim oběma pomalu a jistě přivádělo nutkavou chuť běžet. ,,Skutečně si jsi jistá, že nezměníš názor, Caro?"