DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Cody cítil popuzení celé smečky. Ano, to způsobila jeho přítomnost. Z Mariny však táhlo nejvíc, proto jí ukázal zuby znovu, tentokrát k tomu přidal rozvrčení. Byl naježený a zdál se být naštvaný. Vlka možná nechal proplout na povrch až moc, ale na tom teď nezáleželo. Pořád se hlídal. Kdyby ne, dávno by situace vypadala jinak. Jednoduše se necítil v blízkosti těchto vlků bezpečně a neměl potřebu to skrývat. Sám byl překvapený tím, že dorazil. Vlastně... to prvně neměl v plánu. Chtěl se proběhnout sám, když zaslechl alfovo volání. Jen přivřel oči a zahleděl se na oblohu. Obloha, neměnná. Codyho rutina, zírání na oblohu, počítání hvězd, počítání mraků... ať ve dne či v noci. Rutina ho držela zkrátka, rutina pomáhala. Potřásl hlavou. Rozhodl se dnes běžet se smečkou, tak poběží se smečkou. Muselo jim stačit už jen to, že dorazil, víc od něj čekat... neměli. Ani neplánoval nechat je něco takového čekat. Zhluboka se nadechl a po vzoru alfy zavětřil. Cítil... maso. Jedno ucho se mu otočilo jedním směrem, odkud slyšel šramot. Králík, nejspíš. Nevěnoval mu pozornost. Potřeboval si zahřát svaly, potřeboval běžet.
Post by Victor Murphy on Nov 30, 2018 22:19:50 GMT
Victor cítil, že nemá smysl dál čekat. Smečka byla nervozní a ostatní se mohli přidat cestou. Rozhodl se vyčkat ještě chvíli. Po mírně vyostřené situaci mezi Marinou a Codym se však rozhodl, že dál čekat nemůžou. Stáhl uši dozadu a vycenil zuby. Skrz ně se mu vydralo hrdelní vrčení. Takové chování nehodlal trpět. Cody byl možná nevyrovnaný a nechoval se přesně tak, jak by měl, od toho tu však byli ostatní. Měli by mu pomoct, ne se s ním pouštět do potyček. Varování tedy směřovalo jak na Codyho, tak na Marinu. Chápal, že Codyho energie může ostatní znervozňovat. O to tu však šlo. Nenechat se rozhodit. Hlavu poté obrátil k lesu a nastražil uši. Všechny jeho pohyby naznačovaly, že se chystá vyrazit. Ještě jednou přejel pohledem celou smečku a pak už se rozběhl do lesa. Proběhl několika houštinami, než se znovu objevil pach stáda. Mírně pootočil uši, aby zjistil, jak jsou na tom ostatní.
Když viděl jak je mezi dvěma členy situace napjatá mirne znejistil a natočil hlavu. Toto chování bylo ve smečce nepřijatelné. Nepřinášelo to nic dobrého. Jak by mohli spolupracovat dva jedinci co se nesnesou? Obzvláště když jeden z nich očividně nebyl zvyklí poslouchat a dělal si vlastně co chce. Ovšem tím jak si je alfa srovnal dodal Gastonovi trochu klidu do duše. Aspoň viděl že to alfovi není jedno a že na tom postupně pracuje a že má autoritu. Když Gaston viděl alfu vyběhnout následoval ho těsně jako stín. Držel si od něj jen krátký a jen nezbytný odstup. Viděl jak se Viktorovi jemně nákladní uši a jak si hlídá smečku. Líbilo se mu že je pořádný alfa i když to nedělá dlouho. Pravděpodobně se s tím už narodil, ostatně.. Toto se nedá naučit, to musíte mít v sobě. Behem běhu Gastona praštil do čumáku pach stáda. Ovšem pach byl o něco horší. Žeby to bylo druhé stádo které na tom bylo o něco hůře? Co se těm srnam vlastně stalo a jak moc to napáchal v lese škodu? Měl docela obavu z toho co vlastně najdou.
Post by Cara O‘Conner on Nov 30, 2018 22:36:58 GMT
Věděla,že zaostává. Alfovo volání ji přitáhlo, ale chvíli jí to trvalo. Byla unavená, ale takové věci musí zanedbat. Když dorazila na místo, po ostatních už zbylo jen pár hromadek oblečení. Svlékla se, protože své oblečení by ráda ještě někdy nosila. Za pár okamžiků už v lese nestála obnažená dívka, ale poměrně mladá vlčice. Nebo tak aspoň vypadal. Proměna jí už moc nebolí. Už od narození se s tou bolestí musela vyrovnávat a po tolika letech je to hračka.Její neobvykle zbarveny kožíšek se chvěl v mírném větříku. Není moc rožíšené aby vlci měli rezavou až lehce blond barvu. Zamáchala ocasem a vyběhla za pachem smečky. Netrvalo dlouho a byla u nich. Neváhala a pozdravila všechny.
Marina se zastyděla. Za svůj přístup ke Codymu. Měla mít víc trpělivosti. Ale jak být průbojnější a zároveň milá? Jde něco takového? Cody ji neměl rád odjakživa. Měla pocit, že jí pohrdal ještě dřív, než se jí vymkla situace s otcem. To že na ni zavrčel ji trochu probralo. A pak i pokárání od alfy, i když víc ji mrzela ta nelítostnost, co se v ní objevila. Měla s ním soucítit. Chtít pomáhat ne se připravovat na boj. Jako by se stalo to, čeho se bála, jako by začínala ztrácet lidskost. Když alfa vyrazil, rozhodla se ho následovat a poslouchat na gesto přesně. Ničeho víc si nevšímat, jen plnit rozkazy. A pokud bude po alfově akci čas, tak udělat i něco se svým vztahem s Codym. Za pokus nic nedá a spravit se dá ledacos, jen to chce čas a vytrvalost. Ale to byla hudba budoucnosti. Teď tu bylo jen čištění lesa. O ona zaznamenala pach stáda. Pach slabosti. Další stádo? S jedním se setkala nedávno. Co to bylo, epidemie nebo neznámý škůdce?
Post by Camille Bellerose on Nov 30, 2018 23:26:02 GMT
Nemá co dělat. Navíc od chvíle, kdy dveřmi Útočiště naposledy někdo prošel uplynula delší doba a Camille se nudí. Hodně. Není tedy divu, že volání Alfy přijde vhod. Opouští tedy domov již ve své zvířecí podobě. Nezamyká, necítí tu potřebu. Přeci jen jej vybudovala na základě dobré vůle a co víc, stejně by se případný zloděj nedostal nikam, kam by nechtěla. Ví kam běžet. Do lesa, kde brzy narazí na pach své smečky. Okamžitě zrychlí a brzy se k nim připojí a zaujme místo poblíž Codyho, kterému věnuje jeden dlouhý pohled s tlamou otevřenou, koutky mírně pozvedlými a jazykem vyplazeným ve vlčím úsměvu, který také zapříčiní to, že proběhne skrze houští a odnese si z něj změť listí a větviček ve svém sněhobílém kožíšku. Kýchne, zatřese hlavou, málem nabere nejbližší strom a pokračuje dál v cestě, jako by se nic nestalo. Nebo se snaží. Popravdě by každý, kdo by se na ni podíval mohl povšimnout, že má radost. Radost ze setkání se starým přítelem, radost z běhu a lovu. Skoro jako by necítila napjatost mezi vlky. Skoro.
Cody dost nespokojeně zabručel, když se Victor pustil do toho sporu mezi ním a Marinou. Jinak se však neprojevoval, nechal to být. Neměl teď v plánu vyvolávat potyčky. Přesto byl napružený a nesvůj. Nechtěl s nimi být. Necítil se bezpečně a ani to nebylo tak, že by je snad měl rád. Alfu neznal... přišel, řeklo se, že je alfa a tam to končilo. Codymu se tohle nelíbilo, ale neměl v plánu proti němu jít tak dlouho, dokud byl schopen mu pomoct se zvířetem. Tedy v tom, aby nikoho nezabil. Ačkoliv to měla být spíš Marina, kdo mu měl pomoct. To ona to pokazila. Pohodil hlavou. Občas nerozeznal vlastní myšlenky od těch jeho, ale tyhle rozeznával naprosto přesně. Přidal se do běhu. Konečně, jeho rutina. Zapadla na své místo. Ignoroval všechno okolo a věnoval se jen svému běhu. A byl... šťastný. Liboval si v tomto krásném okamžiku, když se ukázalo, že se mohl ještě zlepšit. Dorazila Camille. Nyní se už vlk z Codyho očí plně vytratil. Camille věřil a důvěřoval. Jeho Cami by mu neublížila, tím si byl jist. Taky si byl jist tím, že by jej dokázala zvládnout, kdyby bylo třeba. Už to přeci dokázala, ne...? Výraz i s pohledem Camille opětoval, ačkoliv mu neplandal jazyk, jen se tvářil jako pes vykukující z okýnka auta. Tedy, až na vlající škraně. Sám zjevně ignoroval zranění, co si dnes udělal a petal dál - nyní po boku kamarádky. Měl štěstí, že dorazila. Netušil, co by si bez ní počal.
Ke smečce se připojily i zbývající členky. Byl to hezký pohled, vidět všechny pohromadě. Victor se teď však nemohl zastavovat a kochat. Stejně by žádná idylka nenastala. Co však viděl rád, byly jisté interakce, které se tykaly Codyho a Camille. Vlčice si s napjatým vlkem poradila dokonale. Bylo vidět, že ji věří. Doufal, že se mu někdy povede opravit pocuchaná pouta co se týkalo všech členů smečky. Atmosféra se však teď dost pročistila a i jemu se tak běželo líp. Co mu v tuto chvíli však dělalo největší starosti nebyl Cody. Kupodivu šlo o Marinu. Cítil, že ona sama balancuje. Strach byl jejim největším nepřítelem. Nechápal, co to jeho starého přítele napadlo, držet ji mimo společnost. Nedostala šanci, správně se vyrovnat a on doufal, že to půjde ještě napravit. Nebyl čas otáčet se a zdravit nově příchozí. Stádo se blížilo. Vedl ostatní tak, aby se drželi co nejvíc proti větru a nakonec zpomalil. Stádo bylo téměř na dohled. V jejich pachu byla cítit slabost a znaky nemoci byly rozsáhlé. Samotného by ho zajímalo, o co se jedná. Pro vlkodlaky však nemoc nepředstavovala nebezpečí, proto byli na tuto smutnou, leč potřebnou práci ideální. Na chvíli pocítil lítost, že to nejde vyřešit jiným způsobem. To by však zvládl jen druid.. a na jednoho byla nemoc příliš rozsáhlá. Neuměl si představit, že by Peggy léčila každou jednotlivou srnu zvlášť, a pak se ještě snažila udržet prevenci, když se tak rychle šíří. I tak věděl, že ji o tom bude muset informovat a požádat o pomoc s dohledem na les po jejich zásahu.
Marina vycítila alfovi obavy ale nechápala je. Neútočila, od lidí se držela většinou co nejdál... Když však spatřila stádo a to, jaké oběti si v něm nemoc vybrala, rázem ji pochyby o sobě samé přešly. Něco tak strašného už jednou viděla. Jen ne na srnách. Najednou před očima neměla stádo zvěře, měla před sebou lidi. Lidi, které znala kdysi dávno v jiném životě. Sousedy, přátele... rodiče. Nemoc, jež zasáhla vesnici. Mor, který zabil jejího otce jako prvního a pak i její matku, načež začal kosit další a další. Mrtvoly se hromadily, už je neměl kdo pohřbívat. Byla to tehdy hrůza. Ani uklidňující vůně váčku, který nosívala na krku i ve vlčí podobě jí tentokrát moc nepomáhala. Trvalo pár minut než zahnala děsy minulosti a začala zase vnímat přítomnost. Nezpanikařila jen díky brutálnímu sebeovládání, které už léta cvičila. Tohle bylo potřeba zastavit. Co možná nejdřív. Strhnout nemocné kusy a zahnat od nich ty zdravé. Zahnat je co nejdál do bezpečí. Ještě naposledy zakňučela pod vlivem svých vzpomínek ale pak se sebrala a čekala na alfovi pokyny.
Gaston běžel za alfou a také zároveň s nim zpomalil. Během cesty si všiml jisté vlčice co se přidala. Vypadala docela dobře a taky tak že má pozitivní vliv i na Codyho. Ovšem nastala otázka. Je to dobře? Nebude to v budoucnu dělat neplechu? Jen si představte situaci. Nevyrovnaný jedinec který se upne na jednu vlčici. Bere ji za svoji spásu a možná i partnerku a někoho moc důležitého. Když jsou spolu je vše ok a jedinec není nebezpečný. Ale co se s tím jedince stane odebereme-li mu jeho spásu? Nebo nedej bože kdyby se jí něco stalo? Víte jak strašný by to mělo následek a jak hrozně by se nevyrovnaný jedinec choval? No.. nechtěl na to ani pomyslet. Ale svoje dedukce si nechával jen pro sebe.. pro zatím. Sledoval co má alfa v plánu když zpomalil. Vypadalo to že přemýšlí co udělat. Když to Gaston viděl nebylo mu moc do smíchu. Ta zvířata byla v zubozenem stavu a byla už jen jediná možnost aby se netrapila a neohrožovala zdravé jedince. Gaston se podíval na alfu a naznačil dotaz na to jak ma v plánu je eliminovat.
Codyho znervózňovalo, jak se Marina chovala. Přesto mu přítomnost Camille pomáhala dost na to, aby se držel a nezkusil slabí článek napadnout. Bylo to něco, co on sám ani nechtěl. Inu, co se dalo čekat. Smečka byla nervózní už od svého 'rozpadu', který zapříčinil předchozí alfa. Všichni to cítili, všichni to věděli. Bylo jasné, že se musí dát do pořádku, sjednotit. Cody sám si to uvědomoval. Nebyl si ale jistý, jestli to takhle chce. Jestli to tak vůbec někdo tady chce. Marina se snažila o kdo ví co, alfa netušil, co se jim děje v hlavách, Camille se starala o Útočiště, Cara měla svou práci a povinnosti, Gastona prakticky neznal... Když se však dostali k blízkosti srn, vycenil zuby. Cítil poskvrnu jejich masa až sem a že se jednalo o pořádnou dálku. Nespokojeně přešlápl na místě. Tak proto je sem alfa vzal. Chtěl lov. Dobrá, pak ho tedy mohl mít. Věnoval pohled jemu i ostatním. Čekal na znamení. Proč si nepohrát, že ano? Proč si nepohrát.. Tiše zavrčel a zíral na budoucí kořist. Pošpiněné či ne, byli kořist. Ceněná kořist. Dobré maso. I když, mohl je v tomto stavu sníst? Možná...
Victor si mírně měřil srny pohledem. Pak se ohlédl po ostatních. Museli nemoc taky cítit. Snad i pochopili, o co tady má jít. Vlastně by jim moc rád řekl, že chce lovit jen nemocné kusy, bylo to však dost složité na vyrozumění ostatním v téhle podobě. Navíc, nečekal, že by ostatním zabránil ulovit si i něco zdravého, ačkoli byli vlci proslulí tím, že loví jen zraněné, nemocné a slabé kusy a dělají tak lesu něco jako zdravotní službu. Jenže oni byli vlkodlaci a za tuhle pomoc lesu jim nemohl upírat i zdravou kořist, pokud by po ni někdo toužil. Nečekal, že se spokojí s úlovkem prolezlým nemocí. Konec konců, zasloužili si i odměnu. Žádné bližší pokyny nepřišly, pokud na ně někdo čekal. Chtěl vidět, jak se budou chovat sami. I to mu mohlo pomoct zjistit, jak moc špatně na tom smečka vlastně je. Vítr se pomalu začal obracet v jejich neúspěch. Nebyl čas teď dál čekat. Navíc to bylo zbytečné. Alfa se otočil zpět ke stádu a pak už vydal povel k lovu.
Marina už také na nic nečekala. Bylo to její svaté poslání. Vyrazila po jednom z nakažených, ač zdravějších kusů. Byl větší hrozbou pro zdravé stádo než ti, kteří by jim už nestačili. Nositel nemoci musel padnout, aby se snížila doba možného šíření nákazy. Nehodlala ho pak žrát, chtěla jen zastavit mor. Snažila se vnímat ostatní vlky, aby jim náhodou nekřížila plány a soustředila se. Vítr už stádo varoval, srny se rozprchávaly a ta její byla pořád dost rychlá, i když boky již měla propadlé a vylysanou srst na krku. Marina musela myslet. Nadběhla si ji z boku, jak to vídala u psů pasoucích stáda. Hrála, jako by si ji chtěla nahnat ke stádu. Věděla moc dobře, že to ono zvíře zmate. Nepletla se, srna zpomalila, větřila léčku. Krátké zaváhání pak Marině stačilo k dalšímu manévru. Prudce přidala směrem proti srně a pak zabrzdila. Vezla se setrvačností ke zmetenému zvířeti, které se vzpamatovalo teprve ve chvíli, kdy už byla těsně u něj. Srna zkusila uskočit ale to už měla Marina její nohu na dosah. Cvakla zuby a strhla zvíře k zemi, kde se pak převalila a než se srna stihla znovu zvednout, byla už u ní a rychlým trhnutím za krk přerušila páteř na krku. Snažila se zabít co nejbezbolestněji. Když si byla jistá, že je zvíře mrtvé, začala se rozhlížet zda ještě někde není potřeba její pomoci.
Ačkoliv Cody nebyl úplně ve své kůži (doslova, vždyť byl vlk), věděl, co by měl udělat. Jistě, pořád byla jeho část vlk... to nemohl změnit i kdyby chtěl. Když alfa dal vědět, že lov může začít... Cody nepatřil k těm, co by zaváhali. Několik prudkých úderů srdce a příšera z kostí, krve a svalů letěla přímo tam, kde se nacházela jedna ze slabších srn. Mohl zabít slabou a následně pokračovat za těmi, co byly větší výzva - ano, to byl jeho plán. Brzy se dostal k pomalému zvířeti. Cody byl vlkodlak, stejně jako jeho společníci. Nemusel se řídit pravidly klasického vlka. Každý z nich mohl sám ulovit svou kořist. I Cody si to tak naplánoval, u té staré, škobrtající, skoro nad hrobem. Zranění z dřívějška téměř ignoroval, jenže první chyba - kopanec jej málem vyřadil. Měl štěstí, že se tak tak vyhnul. Zvíře bylo slabé, ale ne dost na to, aby kopanec nebolel. Tím mu však dala možnost. zahryznutí do slabin nebylo tak efektivní, jak si sám představoval. Mohl za to špatný úhel, i úchop. V momentě, kdy si přechytil, zlepšilo se to. Srna už předtím zpomalovala, nyní však téměř zastavila. Hrubá síla vlkodlaka bohatě stačila, nemusel ji přechytračit. Mrtvá už byla dávno, ať jeho čelistmi či nemocí. Oba to věděli. Stačilo udělat několik kroků vpřed a dostat se ke spodku hrdla, zvíře strhnout. Chvíli ji držel, dokud přestala mlít končetinami. Potom ji mohl konečně pustit a rozhlédnout se... snad dožene další.
Rozhlížela se po ostatních. Nevěděla co se děje. Vzduch byl těžký. Nechtěla si však kazit chuť na lovení a otočila se na Victora. Bylo jí vidět na očích, že se ho ptá na to, co se vlastně děje. To bylo jedno, protože pokyn k lovení byl vydán. Vyrazila lovit. Únava jí však byla vidět na očích a proto raději vyčkala na někoho, komu by mohla být nápomocná. Kromě toho, je to přeci vlkodlak... loví ráda ve smečce. Ne že by nebyla schopná nic ulovit sama. Prostě chňapnout srnku za jednu nohu a aspoň ji zpomalit. Poohlédla se po ostatních. Docela jí zklamalo, že dva vlci vyběhli na vlastní pěst.