DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Gene Becker Frost on Feb 12, 2019 17:09:11 GMT
Neběžel už nějakou dobu, to se lehce projevilo na tom, že po několika pouhých minutách jich ztěžka oddychoval. Stále se ale nezastavoval, protože ať už to bylo cokoliv, jeho mysl, nebo skutečnost, tak se bál. A strach byl něčím, co nezažíval zrovna tak často. Možná ta ženská v tom baru měla pravdu, možná už bláznil. Nevěděl, co říká a co si myslí. Pak? Řev, ne toho monstra, ne svůj. Nemusel přemýšlet dlouho, aby si uvědomil, že nejspíše patřil muži, kterého za sebou nechal. Pro chvíli zavřel oči, zatřásl hlavou. Slyšel zvuky, které si přál, aby nikdy neuslyšel, nepřemýšlel nad nimi, nevracel se k tomu. Pouze běžel. Možná i pomyslně tušil, že ta věc není nijak daleko, a taky si i začínal myslet, že to vážně jen výmysl není. Skončil na náměstí, v plánu měl pokračovat dále, v tom však spatřil muže. Instinkty mu říkaly, aby běžel dále, nepřestával, ale jak mohl? Jestli ta věc byla vážně za ním, tak neměl šanci. Neviděl ji, samozřejmě. Něco mu říkalo i to, že měl štěstí. Přiběhl k němu, pár sekund věnoval tomu, aby se vydýchal. Poukazoval alespoň na uličku, ze které sám vyběhl. „Pryč.“ Více toho říct už nemohl, protože se sám pomalu vydal stranou. Teď vážně litoval toho, že si neudržel kondičku.
Jo. Měl by jít domů. Sice tady hučely sirény, ale... tak nějak mu to bylo jedno. Měl volno! Chtěl klid. Chtěl se vzpamatovat z noční můry a z toho, proč se tady sakra probudil. Promnul si čelo a už se chystal k odchodu. Když v tom z uličky vyběhl muž. První živáček tady. Byl dost udýchaný a možná... vyděšený? Někdo jej chytal? Nebo to byl snad nějaký zlodějíček? Zamračil se, když k němu doběhl. "Cože?" zavrtěl hlavou a podíval se znovu na ulici, odkud vyběhl. Vždyť za ním nikdo neběžel. Divné. Hráblo mu? Teď už nebyl v tom děsném snu, teď už byl v realitě. Alespoň tomu věřil. Mezitím se sirény a zvony uklidnily a bylo ticho, jako v hrobě. "Co se děje?" Nechápal.
A opravdu bylo ticho. Tiché náměstí, zalité sluncem působilo jako úplně jiný svět, na rozdíl od temných uliček, ze kterých Gene právě vyběhl. Divné zvuky zmizely. Nebylo slyšet ani křik, ani divně klapání. Nejspíš svému pronásledovateli unikl. Pro Jacoba to byl opravdu zvláštní pohled. Muž působil trochu jako šílenec. Za ním opravdu nic nebylo. Kdo však mohl tušit, v jakém myšlenkovém rozpoložení cizinec je.
Post by Gene Becker Frost on Feb 12, 2019 18:35:21 GMT
Měl čekat, že ho muž jen tak neposlechne. Jak jinak, že? Povzdychl si, konečně byl alespoň schopen mluvit, nebo tedy si to myslel. V očích měl strach, díval se k uličce, jako kdyby se ta potvora měla objevit. Ale zatím nic neslyšel, vůbec nic. Sirény utichly, cože? Žádný zvon, žádný muž. Měl pocit, že blázní, avšak strachu se stále nemohl zbavit. „Musíme pryč,“ špitl, poohlédl na nějakou ulici. Stále se zde pořádně nevyznal. Prosil, teď bylo irelevantní, zda to všechno byl pouhý výmysl, či ne. Jednoduše se chtěl dostat pryč, co nejdál od toho náměstí. Snažil se uklidnit, aby mohl alespoň odpovědět. „Všechno vám vysvětlím, jo? Jen už pojďte.“ A s těmihle slovy se vydal dále. Nechtěl ztrácet čas. Zmatený, byl tak zmatený. Co se to zase dělo?
Nechápavě se znovu podíval na ulici, kam se podíval i onen muž. Co tam viděl? Nebo už neviděl? Možná měl nějaké halucinace z přepracování nebo v horším případě drogy. Jo, tak trochu v tom ty drogy počítal. Protočil oči. Nějak neměl náladu na tyhle lidi, ani je nechtěl řešit. Chtěl jít domů a zapálit si. Proč jej ten chlápek přemlouval, aby šel s ním pryč? Těžko říct, ale proč mu na tu chvíli neulevit? "Fajn. Kámo, ale musíš se uklidnit jo? Vždyť se nic neděje..." zavrtěl hlavou a nakonec se rozešel za mužem, s nedůvěřivým výrazem ve tváři.
Post by Gene Becker Frost on Feb 12, 2019 20:36:21 GMT
Cítil úlevu, když se jej muž rozhodl následovat. V podstatě už se stihl uklidnit dost natolik, aby opět nabral dech a mohl rozumně myslet. Kam chtěl jít? Nevěděl, potřeboval někam zalézt, někam, kde by se cítil bezpečně. A začal si to všechno skládat do sebe, přeci jen už věděl, že ten svět kolem něj je dost divný a zvrácený na to, aby se tam našlo cokoliv. Takže bylo pravděpodobné, že si to nevysnil, proto se stále cítil v nebezpečí. To jej až ujistila zbraň, cítil její pouzdro pod svým kabátem. Nehodlal ji ale použít, hodila se úplně k něčemu jinému. A kapka jeho rozumu mu stále namlouvala to, že je blázen. Slyšel ten svůj vnitřní hlásek, pochybnosti. Vešel tedy do další uličky, naposledy se poohlédl za sebe, pak už jen rychlým krokem vykročil. „Slyšel jste sirény?“ zeptal se jej, byl to takový záchytný bod toho všeho kolem něj, „lidi zmizeli z ulic, proč?“ V podstatě v mysli přišel ke dvěma závěrům, možná třem. Buď se všichni najednou sbalili a utekli do svých domovů, nebo jednoduše v těch svých domovech už ani nebyli. Nebo zase začínal příliš přemýšlet nad svými bludy.
Pořád si muže nedůvěřivě prohlížel a držel si mírný odstup. No kdo ví, co byl zač. A Jacob opatrný být uměl. První otázka jej zarazila. Možná si fakt myslel, že má halucinace. "Huh, to slyšelo snad celé město," pokrčil rameny a s rukama v kapsách s ním zašel do další ulice. Kam vůbec šel? A proč vůbec někam šli? Pro jistotu se ohlédl za sebe, ale nikoho neviděl. Přivřel oči. "To nevím... Vlastně jsem na sem přišel před chvílí..." Zalhal. Nechtěl říkat, že se tam vlastně probudil. Měl by ho za blázna a Jacob sebe taky. "Hej, kam mě to vůbec vedeš? Už mi to vysvětlíš? Nebo sis snad do sebe narval nějaké prášky?" Zeptal se narovinu. Ať má jistotu.
Post by Gene Becker Frost on Feb 12, 2019 21:04:38 GMT
„Určitě všichni,“ dodal, prohlížel si budovy. Snažil se v oknech najít nějakého člověka, nějak se ujistit, že jsou alespoň doma v bezpečí, bohužel ale nic neviděl. Možná už jen kvůli tomu, že většina oken byla postavena docela vysoce, zatímco on teď procházel těsnou uličkou s nějakým náhodným mužem. Měl u sebe stříbro, znamenalo to snad, že s ním byl v bezpečí. Jestliže ne, tak už by se raději nechal sežrat temnou chobotnicí a jejími chapadly. Byl lehce zklamán, když mu řekl, že nic neví. Doslova to teď byl jediný člověk, ne kterého se mohl obrátit. Špatná to chvíle, za normálních okolností by s ním zalezl za nejbližší bar a pozval na sklenici, ale teď byl otřesen do takové míry, že by ani alkohol nepomohl. A pak, když se jej zeptal, tak se musel uchechtnout. Prášky. Obrátil se na něj, zastavil se. „Teď by bylo dobrý, kdybychom se starali o ten poplach, nemyslíte?“ Nechtěl zemřít v nějaké katastrofě tak, že se pár sekund zpátky snažil očistit. I když by řekl, že mnozí mezi feťákem a lovcem rozdíl neviděli.
Když Gaston viděl jak se na něj Cody dívá bylo to strašidelné. Nikdy se ničeho nebyl, ale jeho pohled nahanel hrůzu. V životě neviděl takto ztuhly výraz od vlkodlaka. Vypadalo to jakoby se bál a zároveň měl obavy. Když mu řekl o oněch stinech, jakoby se Gastonovi zastavil čas a zadíval se kolem sebe a také je uviděl. Pri tom pohledu mu mrzla rozpalena krev v zilach. Co se to sakra delo?! Kdyz videl Codyho jak telefonuje vsiml si onoho ticha.. ticha pred bouri. A kdyz rikam ticha tak uplneho. I v hlave. V tu chvili Cody pronesl to že v hlave necítí smečku a že se něco děje. Vlkodlak začal přemýšlet co je tu jinak. Co by mohlo způsobit to že byl Cody tak výborně naladěný. Jakoby byl vyrovnaný. Co může způsobit přerušení pouta smecky? Gaston si pridrepl, sklonil tvar k zemi a dotkl se jí. Byla jiná než obvykle. Celý les mu najednou nepřišel známý. Když se pořádně zadíval.. tak mistama byl jiný než jaký ho znal. A to ho znal opravdu dobře i za tu chvili co zde žil. Bylo mu to podezřelé. Byl zmatený a zároveň zvědaví. Obrátil se na Codyho a povídá: "Cody, je ti dobře? Řekni mi co se to děje? Tento les není ten co znám. Je to snad sen? Ty se chováš tak vyrovnaně.. To jsem si vždy přál a ve snech přece sníme o tom po čem toužíme, ne? Co se to děje?!". Pri tě větě měl pronikavý pohled jakoby měl Codymu číst myšlenky. Ale neslyšel ani alfu natoz aby se vyznal v Codym.
Stíny kolem se znovu stáhly do lesa, jakoby tam vůbec nebyli. Každopádně, bylo teď bezpečné tam chodit? O tom mohli jen spekulovat. Les šuměly, ačkoli panovalo stále bezvětří. Mohl to být nějaký lokální vítr, který se jim vyhnul? Snad. Každopádně hlína, na kterou Gaston sáhl nebyla vůbec mokrá. Ačkoli před chvílí pršelo. Vlastně by vůbec nedokázal popsat, jaká je. Jakoby mu odumřely hmatové receptory v prstech. Codyho telefon chvíli vyzváněl. A poté se ozval zvuk zdvihnutí. ,, Halo?" ozval se hlas nějaké ženy. Vlastně, spíš malé holcicky. ,,Kdo je tam?" Otázala se dívka rozechvelym hlasem. A slunce zatím plynulo po obloze. Snad až nezvykle rychle.
Gene a Jacob se vydali z náměstí dal uličkami. Kolem nich bylo stále ticho. Bez jediného náznaku života, který Gene tak pracně hledal. Až.. že by nakonec přece? Kdesi před nimi se mohl maličký stín. Byl sotva postřehnutelný, ale poté se ozval i jakýsi zvuk.oba dva se blížili k opuštěnému dětskému hřišti. Teď už věděli, co onen zvuk vydává. Šlo o rozvrzanou dětskou houpačku. Houpala se sem a tam, jakoby sama od sebe. Mohl ji rozhoupat vítr. Až na to, že bylo úplné bezvětří.
Dobrý nebo špatný den, Codymu stačilo jen něco z toho, co řekl Gaston, aby se cítil otráveně - což byl docela výkon na to, jak prudce mu srdce bilo a jak moc se mu zahryzával strach do bělostných kostí, tak hluboko pod růžovoučkým masem. Zamračil se, když Gaston zdůraznil, že je vyrovnaný. Nemohl snad být? Co si proboha ten vlk myslel, že celé dny dělá? Dřepí v lesích a žere zatoulané holčičky? ,,Nejanči," zamumlal, i když to nejspíš říkal jim oběma. Věděl, že je starší než Gaston a zdálo se, že taky i klidnější, alespoň teď. To znamenalo, že převzal kontrolu nad situací on. ,,Jsem vyrovnaný, dokud mě něco nerozhodí. Vypadám snad jako někdo, kdo stále balancuje na hraně?" Možná... možná vzdáleně. Ale to Cody nebyl. Měl své rituály, svou rutinu. Stačilo se do ní vrátit a uklidnil se. ,,Nemůžu ti říct, co se děje. Proto volám Vic-" Jenže to se ozval ten hlásek. Cody se znatelně zarazil a pokud se mu doteď nechvěly ruce, tak teď rozhodně začaly. ,,Ahoj," řekl tiše. ,,Tady Cody. Máš doma rodiče?" Tohle bylo... divné. A děsivé. Victor by nezměnil číslo, aniž by mu o tom řekl. Nebo že by to byl až takový hajzl? Ne, to si nemyslel... A slunce, které běželo po obloze nevnímal. Byl až příliš ponořen do svých myšlenek.
Jen protočil oči. Ovšem, siréna. Hrobové ticho ve městě... nejspíše se něco dělo. Ale těžko říct, co. Nemohli tady být ve městě sami ne? A to probuzení uprostřed náměstí? Probůh, ať to není zase nějaký sen... Mohl to být. Už ten předešlý působil neskutečně reálně. Mohl to být i tady ten. Ale... zase nemohl zatím dávat najevo, že je ve snu. Sen to ani být nemusel a jako idiot se tady chovat nechtěl. Proto mu na tváři zůstal vážný výraz. Ten zvláštní vrzavý zvuk v tom tichu byl docela děsivý, ale jak se ukázalo... byla to houpačka. "Zvláštní..." zamumlal a začal se hrabat v kapse od bundy. Vytáhl svůj telefon a začal v něm něco hledat. Chtěl zavolat na stanici. Proto to číslo vytočil a přiložil si mobil k uchu. Čekal.
Gaston vypadal zmateně, protože přesně nechápal Codyho. Byl zvyklí že je.. jiný. Když telefonoval vydal se napříč podivným lesem. Dával si však pozor na vše co se okolo sustne. Bylo mu jasne ze není v tak normálním světě jak se mohlo zdát. Půda byla po dešti suchá? Od kdy. Takhle to přece nefunguje. Sledoval i stíny protože se mu zdali nebezpecne a nerad by aby se mu něco stalo. Ani neměl směr kam jít. Pouze se snažil přijít na to kde je a jak se tam ocitl. Už jen to že Cody nebyl jako Cody, ta půda, spojení, bylo to až moc divne. A ani ve světě kde žijí vlkodlaci to není normální.
Post by Gene Becker Frost on Feb 13, 2019 15:13:34 GMT
Snad už si muž uvědomil, že se dělo něco vážně divného, tedy krom toho, že se pět minut zpátky choval jako absolutní idiot a že byl stále totálně vystrašený. Možná se to lehce odráželo na jeho chůzi, spěchal, chtěl jít dále, přeci jen si vzpomínal na chvíli, kdy muže ovinula ta temnota. Nic neslyšel, jen tu sirénu. Co kdyby se to stalo zase? Ne. Pozorně se rozhlížel, sledoval každý kousek stínu, jako kdyby se na něj měl vrhnout. Pak spatřil něco, co zrovna vidět nechtěl. Poskočil, viděl záblesk něčeho, něčeho nejasného. Mohla to být nějaká kočka, ne? No, to doufal. Pak náhle uslyšel i vrzání, pokračoval pomaleji, až nakonec uviděl to hřiště. Houpačka. Tohle vážně přestávalo být vtipné. „Jako z nějakýho posranýho hororu,“ šeptl si pod nosem. Obrátil si na muže, měl mobil. Volal. Hrábl si do kapes jenom proto, aby zjistil, že ten svůj nemá. Stejně by neměl komu zavolat.
Telefon u Codyho ucha trochu zachrčel, jakoby přeskočil zvuk. ,, e..m..rod..jsem tu sama na hř..ti. Našla jsem telefon. Zvonil tu, tak jsem ho zvedla. Proč tady nikdo není?" najednou, jakoby se dívka lekla. ,, někdo jde. Pssst" Jakoby ten někdo mohl Codyho slyšet. Gaston, který se zatím vidal do lesa cítil chlad. Byla v něm zima, jakoby rozdíl mezi teplotou n a prosluněných kamenech a stinným lesem byl minimálně deset stupňů. Les vypadal ponuře a mrtvě ale přecejen, jakoby s ním hýbalo, něco živého. Něco, co mohl sám cítit. Byl sledován.
Linka byla obsazena. Vypadalo to, že na stanici mají všichni plné ruce práce, nebo jsou zahlcení telefonáty. A potom najednou vypadl signál. Byla to smůla. To ale byl pro Jacoba špatný den. Hororovou scénu s houpačkou však nakonec přerušil tichý hlásek. ,, někdo jde. Pssst" pronesl dívčí hlas. Vycházel spoza jedné zasněžené lovecký.holcicka tam byla schovaná, jakoby se něčeho bála. Když se na ni teď mohli zamezit, nebylo vlastně těžké ji nevidět. Takže nakonec venku precej n nebyli úplně sami.