DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Nic. Nikdo mu to nebral a nakonec telefon ztratil i signál. "Kruci," zaklel a podíval se na displej. Opravdu žádný signál. Tady... ve městě... na ulici. Zvláštní. Naštvaně strčil mobil zpátky do kapsy. Pak uslyšeli hlásek malého dítěte. Proto zaměřil svůj zrak na hřiště, pak se podíval i na muže vedle. Bylo tam schované dítě. Za lavičkou. "Jdem se za ní podívat," rozhodl a vešel na dětské hřiště. Opatrně se přibližoval k lavičce. "Hej, holčičko... neboj se," promluvil na ní klidným hlasem a shýbl se dolů, aby na ni viděl. "My ti neublížíme." Usmál se přátelsky a znovu se rozhlédl. Proč tady byla sama? I Jacobovi se to přestávalo líbit.
,,G-Gastone?" vydal ze sebe někdy během zachrčení mobilu poněkud přiškrceně. Ten vlkodlak měl skutečně koule. Cody by do toho lesa nevlezl. Rychle udělal několik kroků jeho směrem, ale žaludek se mu zhoupl. Našla ho? To znamenalo, že ho tam Victor musel nechat. Nebo spíš ztratit. Když dívka vydala psst, zarazil se a srdce mu na pár úderů přeskočilo. Alespoň měl ten pocit. ,,Vydrž tam, ano? Dojdu pro tebe," pronesl opatrně. Očividně začínal panikařit a jeho hlava pracovala na nejvyšší obrátky. Musel přemýšlet, ale panika mu logické rovnice tak nějak nedovolovala. A co jej první napadlo? Jdou po ní. Když uslyšel ten hlas, ač neskutečně tlumený, prudce vykřikl do mobilu. ,,Nevěř jim!" Ale típnout to nemohl. Tělem mu projelo další zachvění. Stíny. Šly po ní stíny, byl si jistý. Panika... krásně fungovala. Když pohledem vyhledal v lese Gastona, nebo aspoň místa, kde jej naposledy viděl, projel jím nepříjemný pocit. Co když k nim Gaston nějak zvláštně, zvráceně patří? Co když je součást toho všeho? Potřepal hlavou. Ne, ne. Ne. Nemůže se vzdát jediné osoby, která byla ve smečce. A které věřil. Ale les... stál jako hradba. ,,Gastone!" zavolal znovu, zoufale. Nedokázal se donutit do stína lesa vstoupit.
Post by Gene Becker Frost on Feb 13, 2019 17:37:42 GMT
Nevypadalo to, že měl onen muž nějaké štěstí. Přemýšlel, opět se vracel ke svému závěru. Měl to vůbec ještě kdo zvednout? Samozřejmě neviděl panikařící lidi, žádné auta, nic. Ale také tu skoro nikdo nebyl, jen obří chapadla stínů. Vážně, vážně divné, a on vlastně odjakživa přitahoval všechno divného. Chtěl si jen užít ráno tím, že by pomáhal cizím mužům a naváděl je do baru, a tohle? Ne, tohle nebylo nic zábavného. Pak ale zbystřil, uslyšel hlas. Jeho společník jej zjevně také uslyšel, nakonec ji i oba spatřili. Dívka, byla zde sama. Porozhlédl se, zda v okolí nenajde někoho dalšího, avšak neměl zrovna velké štěstí. Přikývl. Pomalu se přiblížil, avšak ne tak blízko jako muž. Nechtěl ji vylekat, držel se zatím stranou a stále se díval po ulici, ze které vyšli.
Když Gaston smejdil po okolí, tak do jeho uši které byli momentálně nastrazeny na nejvyšší výkon narazil poryv vzduchu nesoucí s sebou jeho jméno. Kdo by ho mohl volat? Byl pomalu v grantu z toho jak usilovně přemýšlel. Když v tu chvíli mu došlo že odešel bez Codyho. Když si to uvědomil začal couvat zpět odkud přišel, když v tom se ozvalo silnější a zoufalejsi zavolání. V tom okamžiku se otočil a utíkal zpět. Při běhu si všiml, že krajina ubohá nějak zvláštně. Normálně když obezitě tak se krajina miha. Minutě stromy a podobně. Teď jakoby jste pořád stali na místě. Když proběhl k Codymu klidným hlasem pronesl "Cody. Haló.. Tady jsem. Podívej se na mě. Buď klidný a přemýšlej. Jsi přece silný. Nepodlehne tomu. Něco se děje. Mysli!" Pobidl ho. "Je vše takové jako dřív? Podívej. Je vše tak jak má být? Pamatuješ si jak pršelo? Podívej se na zem. Připadá ti snad mokrá?" Snažil se ho trochu rozptýlit a jemně donutit aby zas začal přemýšlet. Teď to bylo potřeba víc jak kdy jindy pokud měl Gaston přijít na to co se děje. Cody znal zdejší lesy lépe jak on.
Holčička se na muže, kteří k ní přišli podívala docela vyděšenýma očima. Cody v telefonu tomu moc nepřidal. Rychle se zvedla a zacouvala. ,,Já.. já jsem ten telefon neukradla. Ležel tady na zemi a zvonil. Je váš?" Zjevně měla pocit, že něco provedla. A že tu jsou tihle dva právě kvůli telefonu. Každopádně to vypadalo, že díky slovům má teď z obou mužů strach. Byla malá. Mohla mít tak deset. Tmavě vlásky měla rozpuštěné a na sobě měla teplou zimní bundu a čepici. ,, Já vám ho dám!" Řekla rychle a natáhla k Jacobovi ručičku s telefonem. Cody v telefonu slyšel tichý rozhovor holčičky s nějakým dalším hlasem. Zvuk trochu šuměly a přeskakovala ale dalo se to pochopit. To už se však vrátil Gaston. Ano, dnešek byl opravdu divný. A chystal se být ještě divnější. Kdesi z lesa se totiž ozvala rána. Jakoby něco právě proletělo skrz větve a dopadlo to dost tvrdě na zem.
Cody se podíval na Gastona, který přiběhl. Vlastně si ani nevšiml, že šel tak daleko. Zmateně zamrkal. Jeho mysl byla přehlcená. A nejednalo se o nic moc příjemného, což bylo na Codyho výrazu poznat. Vytřeštěné oči, které však stále měly ten lidský nádech. Zatím. Nebyl si jistý, jestli ho Gastonův hlas usměrňuje a nebo vytáčí ještě víc. Jak mohl být tak klidný? Na Codyho poměry až příliš. Jak mohl někdo takovou situaci takhle zvládat? To spolu se sto a jednou další myšlenkou se mu honilo hlavou a on brzy přestal počítat. Bylo jich možná ještě víc. Zmateně se podíval na zem. Na okamžik ale naklonil hlavu. Uslyšel totiž pár slov z telefonu. Ani si neuvědomoval, že ho má pořád u ucha. ,,Ne, nic není, jak má být, Gastone. Necítím smečku. Necítím Victora. Necítím nikoho. Komu sejde na tom, že zem není mokrá, když je všechno v hajzlu?!" vyhrkl na muže před sebou. Další jeho slova ale patřila telefonu. ,,Nedávej jim ho!" pronesl možná vyšším hlasem než obvykle. Nebo aspoň posledních pár slov, protože pak uslyšel ránu. To se celý naježil a oči? Oči zezlátly. Vlk toho začínal mít tak akorát dost a Codyho hlava zrovna tak - ani jeden z nich situaci nezvládal s klidem. A Cody? Do lesa jít nechtěl, ale oči měl zabodlé v místech, odkud zvuk vycházel. Co když to bylo tělo? Co když,,...to je něčí tělo?" ani si neuvědomil, že poslední slova řekl nahlas.
Holčička byla vystrašená, ale nedivil se jí. Byla tady sama a právě si ji všimli dva chlapi. Jaké samotné dítě by se nevyděsilo? Jacob se už nepřibližoval. Zůstal stát na místě a snažil se zapůsobit mile. "To je v pořádku. My víme, že jsi ho neukradla," kývl k ní hlavou a koutkem oka se podíval po muži vedle. Jen pro jistotu. "Neboj se, nic se ti nestane. Jsem policista. Ten telefon můžeme odnést na stanici a strážníci už majitele telefonu najdou." Ujistil malou a když k němu začala natahovat ruku s telefonem, natáhl tu svou také. Opatrně si ten telefon vzal. Viděl, že s někým volala a byl stále připojený. Proto jej nenapadlo udělat nic jiného, než si mobil přiložit k uchu a říct: "Haló?"
Gaston s odstupem sledoval Codyho. Nebyl si jistý co udělá a nebyl si jistý čeho je schopný v takovéto situaci. Radši si ale dával pozor. Jeden nikdy neví. Viděl jak je na tom špatně. Vypadal čím dál hůř a dělalo mu to starost. Zkusil ještě jednu věc co ho napadla. Sice nevěděl jak na něj ale snažil se.. ,,Cody? Vnimas mě? Já také necítím smečku. Proto se snažím přijít na to co to znamená. Nemusí to být nic až tak závažného." Řekl opatrně a rychle pokračoval. ,,Půjdem najít Viktora a zjistit co se děje. Co ty na to? Půjdem do jeho chat..." nedorekl větu když ho přerušila obrovská rána která proletěla vzduchem a zaborila se kdesi vdal. Lekl se o tom žádná. Prikrcil se automaticky a podíval se za zvukem. Na chvíli jim projel strach. Podíval se roztekanyma očima na Codyho. Když ale viděl jak na tom je a jak pronesl konec své myšlenky zmatoril se a řekl. "Chceš se tam jít podívat nebo jdem najít Viktora?" Nechal rozhodnutí na Codym. Museli něco udělat.. tím že budou pořád vysedávat na místě se nic nevyřeší a bude to horší. Gaston věděl že se musí hnout z místa.
Cody věnoval Gastonovi pohled. Jistě... to bylo logické, že ji taky necítil. Nakonec, oba dva byli členy jedné smečky. Pod jedním alfou. Oklepal se. To prázdno bylo horší než stíny, bylo horší než všechno, co doteď zažil. Bylo... ubíjející. A přesto se neubránil jisté radosti, když se Gaston polekal stejně jako on. Nebyl v tom sám - to bylo dobře. Jenže to už se ozval cizí hlas z druhé strany. V tenhle moment bylo pro Codyho zatraceně těžké soustředit se na dvě věci naráz - ne že by nebylo i normálně, byl to chlap. Uslyšel ale hlas co neznal. Cody byl rád, že hlas řekl jen jedno slovo a mohl tak poté zbytek pozornosti věnovat Gastonově otázce. ,,Musíme najít Victora. To je všechno, na čem teď záleží," řekl pevně, i když uvnitř se tak jistě necítil. Krátce se oklepal. Hlas z druhé strany toto jistě slyšel, ale až teprve teď reagoval Cody na něj. ,,Kdo jsi? Co chceš té dívce? A co víš o Victorovi?" Codyho hlava... momentálně přemýšlela jinak. Všichni pro něj byli součástí velkého spiknutí, které mělo v plánu odstranit vlkodlaky. Chtěl se tak moc proměnit... vlk se dral ven. Ale ta malá, příčetná část Codyho mozku ho ujišťovala, že pokud se teď promění, nebude cesty zpět. Stejně tak ho držel nohama na zemi Gaston a dění na druhé straně telefonu. Obě dvě věci strhávaly jeho pozornost, což bylo momentálně dobře.
Slyšel tam něčí hlas, ale znělo to, jako by nejdřív mluvil na někoho jiného. A očividně hledali nějakého Victora. A pak se hlas ozval znovu, tentokrát konečně promluvil na Jacoba do telefonu. Zněl... nervózně? Rozčíleně? Těžko říct, ale Jacob se vynasnažil si zachovat chladnou hlavu, i přes to, že dnes neměl na nic náladu. "Tady Jacob Lopez. Majitel nejspíše telefon ztratil a to dítě jej nalezlo," odpověděl klidněji a loupl pohledem po muži vedle. Pak pokrčil rameny a pokračoval: "Jsme u dětského hřiště. Hádám, že se dobře znáte s majitelem, můžeme se sejít a vyřešit to osobně." To byla jediná věc, co jej napadla. Lepší než s tím jít na policii a vyřizovat nějaké papíry. Sejít se rovnou s přáteli Victora znělo lépe. "Náhodou nějakého Victora neznáš?" Zeptal se jen tak mimochodem muže vedle.
Post by Gene Becker Frost on Feb 15, 2019 23:55:47 GMT
Dívka byla vystrašena, nejistě ji pozoroval. Odkud měla cizí telefon? To zjevně šel zjistit jeho společník, Jacob, jak uslyšel. Policajt. Možná se tak cítil trochu více v bezpečí, avšak nevěděl, co by policajt udělal s nějakou chobotnicí. Asi by ji zastřelil, no, jak viděl, tak by to asi nebylo zrovna účinné. Nic zde nedávalo smysl, ale otázky si nechával na později. Zatím jen naslouchal slovům muže, občas pohlédl na dívku. „Kde máš rodiče?“ houkl na ni. Jistým způsobem jí nevěřil, teď nevěřil ničemu živému, co se ocitlo v těchto prázdných ulicích. Pomalu začínal nedůvěřovat i sobě, jako kdyby si to vymýšlel, což bylo také pravděpodobné. Věděl, že jednou jednoduše o ten rozum přijde, no, tohle nebyla zrovna krásná chvíle, přeci jen uslyšel to jméno. Victor. Zbystřil, rychle se na něj obrátil. Zapřemýšlel se. Ovšemže znal, ale mělo cenu mu něco říkat? Nevěděl. „Je mi povědomý,“ zamumlal, teď se snažil přijít na příjemce. Kdo to tak mohl být?
,,Majitel telefonu... ho ztratil?" zamumlal Cody a na chvíli ignoroval jakákoliv Gastonova slova, jaká mohla přijít. Zhluboka se nadechl. Zachvěl se a uvědomoval si, že chvění jeho těla začíná přicházet v pravidelných intervalech. A nohy? Bylo to jakoby v okolí bylo stříbro. Jednoduše se musel posadit. Cítil nevolnost a třas se stupňoval. Prsty si projel vlasy a sevřel víčka. Proto bylo i na jeho straně dlouhé ticho a jediné, co se ozývalo, byly jeho sípavé nádechy... jak se snažil potlačit proměnu. Bylo to však těžší, než by jeden řekl. ,,Vy mě nechápete," dostal ze sebe, mluvíc do telefonu, horko těžko dýchajíc. ,,Já potřebuju Victora. A potřebuju Victora hned. Pokud se tu neukáže, někomu ublížím. Nikdo jiný mě nezastaví." Věnoval krátký pohled Gastonovi. Ani ten by ho nezastavil... ani kdyby nade všechno chtěl. Další sípavý nádech. Pak se ozvalo křupnutí, dost hlasité na to, aby se přeneslo i do telefonu. A Cody? Vydal zakňučení, nelidské zakňučení. Podíval se na Gastona. Vynucená proměna... byla vždycky tak strašlivá. ,,Bolí to... vždycky to bolí... tak hrozně to bolí," zakňoural a další slova utnul zabořením obličeje do kolenou. Schoulil by se do klubka, ale to teď nechtěl riskovat. A kdo ví, komu patřila poslední slova. ,,Jsi to ty? Vždycky jsi to byla ty?" Telefon zůstal ležet vedle něj. Sice zněl vzdáleně... ale slyšet byl. A vlčí uši slyšely dva muže stále dost dobře.
Počasí se pozvolna začalo měnit. na obzoru se začínaly formovat mraky a kdesi z dáli k nim dolehlo zahřmění. Blížila se další bouře. To však, jakoby nestačilo. Kdesi z dáli se opět rozezněly sirény. V lese se začaly míhat stíny. Tentokrát vypadaly, jako temné postavy, které se přišly podívat na ono divadlo. Šuškali si. Sledovaly oba muže v záři světla svými prázdnými tvářemi. A pak se trhavým, nepřirozeným pohybem vydaly blíž k nim. Začaly ze obestupovat okolo kraje stínu a pomalu tak uzavírali kruh kolem nich. Dál však nešli. Vypadalo to, že ve světle jsou v bezpečí. Bouře však přicházela. A mračna se blížila. Dívka sledovala policistu a mlčky čekala, co se bude dít. Vypadalo to, že i přes varování muže v telefonu strážníkovi věřila. To samé však nemohla říct o druhém muži. Jen mlčel a vypadal.. divně. ,,Já nevím kde jsou. Měli mě tady vyzvednout a nepřijeli" řekla smutně. I tak pro ni byl Gene bubák, kterého nespouštěla z očí. Nebo.. alespoň si na něj dávala pozor. To, co říká Cody v telefonu už neslyšela. Takže jen mlčky čekala, co se bude dít dál. Jedno bylo ale jisté. Siréna se znovu rozezněla. Nutno podotknout, že oni stáli ve stínu. Ale, co by jim obyčejný stín mohl udělat.
Takže Genemu bylo tohle jméno pouze povědomé. No, alespoň se tak naskytla větší šanci mobil vrátit. Muž na druhé straně telefonu nezněl vůbec dobře. Nejspíše mu něco bylo, ale další slova jej dost zarazila. Jak to myslel, že někomu ublíží? Bylo to vyhrožování? Ten zoufalý hlas jej zmátl. Možná se mu něco stalo, možná byl v ohrožení. „Pane, hlavně se uklidněte. Řekněte nám, kde se nacházíte a nějak to vyřešíme.“ Co mohl takhle dělat? Zmateně se podíval na Geneho. Pak se ozvalo nějaké křupnutí a zvířecí zakňučení. To Jacoba trochu vyděsilo, netušil vůbec co se tam děje a napadaly jej různé scénáře. „Pane? Haló! Kde jste? Najdeme nějakou pomoc,“ snažil se na něj mluvit, ale vypadalo to, že se nejspíše reakce nedočká. „Sakra. Něco se děje…“ hlesl mimo telefon, a to se už prudce otočil, když znovu zazněly sirény. Co se to dělo? Někdo trpěl, kdo ví kde a město bylo záhadně prázdné. Nejhorší bylo, že nevěděl, jak pomoct.
Post by Gene Becker Frost on Feb 16, 2019 16:34:26 GMT
Věděl, že to nebyla zrovna výtečná chvíle k tomu, aby si šel najednou splnit jeden ze životních cílů, přeci jen byl ve zmatku, dle všeho ne sám, a měl kolem sebe tunu otázek, na které potřeboval odpovědět. Co třeba ty stíny? Ta dívka? „Jak dlouho čekáš?“ ptal se dále holčičky. Mohlo to být pár minut, mohla vyvádět, do jisté míry děti znal. Stále se ale spíše zaměřoval na slova muže, tiše doufal v to, že je to právě ten Victor, kterého hledá, ačkoliv tomu moc nevěřil. Slyšel zmatek, dle všeho to na druhé straně nemuselo být o moc klidnější, ba naopak. Přemýšlel tedy dále, co se tam mohlo dít? Možná se to monstrum dostalo dále, možná nebyl jediný, kdo to viděl. Pak začaly sirény, opět. Vyděsil se, přirozeně. Naposledy, co je slyšel, tak někoho sežral stín. „Měli bychom někam zalézt,“ navrhl, věděl, že se to Jacobovi příliš líbit nebude, ale víc toho asi udělat nemohli. Nemohl přeci obíhat celé město s tím, že hledá nějakého panikařícího muže, a oni nemohli riskovat to, že by narazili na to, co jej tak vyděsilo. „Co se tam stalo?“