DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Cody na ně zíral. Měl pomoct? Neměl pomoct? Musel. Vzal tolik životů a tyhle jednoduše musel zachránit. Vycenil zuby, zavrčel. Vlkodlakovo tělo se znovu napjalo k tomu, aby se rozběhl. Kužel světla svítil před ním jako vlajka Johanky z Arku, když na hřbetě koně letěla do bitvy. Cody ale nebyl Johanka, dokonce ani žena ne. Zdálo se ale, že ta dvojice je natolik pitomá, že ani jeden z nich nepoužil světlo. I teď byl Cody rád, že si nechal baterku rozsvícenou. Stíny sice byly rychlé, ale to byl i on. Nechtěl zemřít... Ale měl šanci toho muže zachránit? Ano, snad ano... Proto sprintoval s kuželem světla namířeným před sebe a doufal, že se stíny spálí a ucuknou. Bylo jedno, že proběhl z louky okolo toho muže a dítěte. Tak nějak... Doufal, že přežijí oba.
Situace vypadala vyhroceně. Holčička se vyděšeně koukala do ulice, kde zmizel Gene. Nakonec se však trochu nepřítomným pohledem podívala na Jacoba. Kdo ví, jaký asi dopad tohle všechno mělo na dětskou psychiku. Holčička vypadala, jakoby čekala nějaké odpovědi. Jinak ale nemluvila. Vlastně se teď ani moc nehýbala. Neplakala. Možná, to byl šok. A možná ne. Pomalu vzhlédla k zářícímu měsíci na obloze a přivřela oči. Dívaly se na ně miliardy hvězdiček. Malých žlutých teček, zářících na obloze. Když se jedna z nich pohla. Byla to maličká světluška. Holčička potichu sledovala, jak poletuje a krouží, až dosedla Jacobovi na rameno. Tam se usadila a zůstala sedět, jakoby ji někdo přilepil. Kdo ví, jestli si ji však Jacob vůbec všiml. Měl totiž jiný problém. Z louky se k nim totiž hnal obrovský vlk. Kdo ví, kde se tam vzal. Jisté bylo jen to, že taky svítil. Mohlo to vypadat zvláštně, nebo i děsivě. V poslední chvíli však vyšlo najevo, že vlk neběží k nim, nýbrž do uličky, kde zmizel Gene. Ten byl stále tažen po zemi. Jeho záda už byla značně rozedřená. Zem se přitom chvěla pod těžkými kroky obludy, která se blížila. Najednou tah ustal. Stíny si ho však stále pevně držely v nemilosrdném sevření. Jedno neviditelné chapadlo se mu omotalo pevněji kolem kotníků, za které ho poté začalo zvedat nahoru, dokud nevysel v prázdnu mezi budovami hlavou dolů, asi půl metru nad zemí.
Poslední, co slyšel od muže táhnoucího stíny kdesi do temnoty, byly zvony. Jistě. Když zvony zvonily, ty nebezpečné stíny mizely. A kostelu už byli tak blízko. Byl rozhodnut, že tam poběží, co nejrychleji bude moci. Světlušky, která mu seděla na Rameni si nevšiml, neměl čas si všímat detailů. Vzal malou holčičku do rukou s tím, že takhle by do kostela doběhl rychleji. Ale když se otočil, proběhl kolem nich obrovský vlk. V tu chvíli mu hlavou prolítla vzpomínka na minulý sen. Na to, jak je jeden vlk naháněl a na to, jak se jedna dívka v dalšího proměnila. Vlkodlak? Možná. Netušil, proč se mu ve snu znovu zjevil vlkodlak, nicméně... šel z něj strach, ale proběhl kolem nich, jako kdyby tady ani nebyli. Běžel za Genem a... za nějakou stínovou zrůdou, co tam byla skrytá a nebezpečně se blížila. Čeho si ale dobře všiml, držel v tlamě baterku nebo nějaký jiný zdroj světla. Jako kdyby ten vlkodlak věděl o co tady jde. S holčičkou málem spadl na zem při dalším otřesu, ale nakonec se rychle rozeběhl ke kostelu. Běžel jak nejrychleji mohl až nakonec doběhl k hlavním vratům, které se pokusil otevřít. Na tu chvíli malou dívku položil na zem a vytáhl si telefon, aby zapnul světlo.
Pokračoval sprintem vpřed. V hlavě se mu rojily všemožné myšlenky na to, jak kdyby se vlk uvolnil, zabil by toho muže, který nyní byl vtažen do výšky, a pokud by se mu zadařilo pláchnout, vzal by i toho druhého, okolo kterého proběhl. Momentálně potřeba jedno - udržet si svou lidskost. Bál se ale, že o ní brzy přijde. Že vlk mu zatemní úsudek... Že to bude bolet. Zakroužil pod mužem. Cítil jeho krev a nebyl si jistý, jestli se mu zvedá žaludek nebo na něj má prostě větší chuť. Zvíře znovu zavrčelo, ocas sebejistě zvednutý, někde mezi chaosem a sebeovládáním se. Mířil světlem na něj, ale koutkem oka sledoval místo, odkud přicházelo dunění. Ježil se a raději by utekl... Ale tenhle člověk... Jeho krev by byla na Codyho rukou. Nechtěl další smrt. Bylo jich za jeho život moc... Až příliš.
Post by Gene Becker Frost on Feb 26, 2019 19:55:49 GMT
Byl tažen po zemi, zase zpátky. Cítil otřesy země, bolest z odřených zad. Strach. Co se s ním stane po smrti? Zůstane tam jako duch? Nebo půjde někam do pekla? Zasloužil si přeci ráj! Ale teď jen doufal, doufal v to, že se najde nějaký zázračný hrdina, který jej osvobodí. Ještě mu toho tolik zbývalo, měl pejska, který na něj doma čekal, a dodávku, která potřebovala vyčistit, a pár odpovědí a mužů a šancí. Ne. Takhle umřít nechtěl. Ale co měl udělat? Zatím jen tiše syčel bolestí, těžce oddychoval. Proč se mu tohle muselo dít právě teď? Nevěděl, zavřel oči. Tušil, že si pro něj smrt doslova jde, nebo vlastně jinak – smrt si ho právě táhla někam k sobě. Pak ucítil, že si jej něco obmotává okolo kotníků, začínalo mu být docela špatně, možná už jen z té krve, nebo z toho, že byl právě vzhůru nohama, každopádně se konečně rozhlédl, otevřel oči. A pod ním? Vlk. Ošklivej, tupej vlk. Byl dokonce i tak naivní, že věřil, že ho šel zachránit, ale to nemohla být realita, že ne?
Dveře kostela se se skřípěním otevřely. Ve světle baterky se zvedla usazená vlna prachu, kterou rozvířil poryv vzduchu od dveří. Jinak byl kostel tichý. Krom sirény v dálce nebylo slyšet nic. Před Jacobem se otevřela malá místnost se třemi páry dřevěných lavic, na které zřejmě už dlouho sedal jen prach. V původním stavu držela už jen jedna ze dvou řad. Ta druhá byla rozlámaná. Místnost byla tmavá. Okna zatlučená trámy. Jediné světlo dopadalo na oltář, na němž ležela otevřená kniha. Možná bible, nebo jiné svaté písmo. Omítka už si zjevně zažila svoje a tak z maleb nezbylo nic, co by stálo za obdiv. Veškeré obrazy s náboženskou tématikou byly zašlé, nebo popadané po zemi. Nic víc k vidění tu nebylo. Až na úzké točité schodiště, vedoucí nahoru ke kostelním varhanům a dveře do vedlejší zvonice.
Když vběhl Cody do stínů, opakovalo se dění z lesa. Štípání od vyškubaných chlupů a pocit, že zakopává. Po chvíli se zdálo, jakoby se vzduch kolem tlačil na něj. Připomínalo to spíš plavbu v kaši. Trochu hůř se dýchalo. Tomu však někdo pod adrenalinem jen těžko věnoval pozornost. Gene naštěstí nebyl tak daleko. Brzy se k muži, levitujícímu hlavou dolů ve vzduchu dostal. Jakmile na něj posvítil, stíny, držící ho nad zemí se stáhly a Gene sletěl hlavou napřed přímo k zemi. Chránit si hlavu je přirozená věc, snad i u tvora, jako je Gene, takže s velkou pravděpodobností jeho pád zmírnily ruce. I tak se na zádech rozplácl poněkud tvrdě. Taky ho patřičně zabolela. Teď však byli dva s jedním světlem a ubránit se temnotou téměř až přesycenému stínu nebylo nic snadného. Jakmile se někdo z nich ocitl milo kužel světla, hned byl strháván a chytán neviditelnými chapadly. Ty se však stále dařilo mobilem obstojně rozhánět. Co byl však větší problém, byly otřesy, které hlásily příchod nestvůry. Nevydávala žádný svůj vlastní typický zvuk. Jen se prostě blížila. Zpoza jednoho domu se vytáhl obrovský kostěný pařát, obalený jakýmsi černým slizem. Sevřel dům, jakoby to nebylo nic, než nějaká hračka. Ohavná ruka byla tak obrovská, že zabírala plochu téměř půlky výšky samotné stěny domu. Bylo tedy divné, že nad střechou nebylo vidět zbytek příšery. To se však brzy změnilo. Nad střechou se vylouply dvě obrovské oční bulvy bez víček, zasazené v černé změti slizu a kostí. Ta věc před nimi vypadala zkrouceně. Nepřirozeně. Nebylo úplně jasné, jak přesně vypadá jeho stavba těla. Otázkou bylo, jestli chtěli čekat, aby to zjistili. Obluda nejspíš využívala dům, jako opěrný bod. Nahrávalo by to myšlence, že se doteď pohybovala plazivým pohybem u země. Druhým pařátem se opřela o střechu domu. Vlastně to ale nebyl pařát. Byla to noha. Noha, která se zaduněním prošla střechou a krajinou se ozval další otřes. Kdo ví, jak tahle věc fungovala. Každopádně si šla pro ně.
Jaké štěstí, že byl kostel otevřený. Ale… když dovnitř vstoupil, nebyl tu nikdo. Byl prázdný, zašlý a plný prachu. Nebyl ale čas přemýšlet, proč tady ten kostel byl a proč byl opuštěný. Měl pocit, že má okamžitě udělat něco, co by mu možná pomohlo zbavit se jeho snu… jeho noční můry, která byla snad nekončící. Zároveň se ale bál, že se z těchto můr už neprobudí. Bál se, že až tohle skončí, začne zase něco jiného. Proč se to však dělo? Takový věčný sen snad ještě nezažil, a navíc tak neskutečně živý. Nebylo mu z toho dobře a sám nevěděl, jestli dřív zuřit nebo se bát. „Dobře… půjdeme najít zvon,“ špitl holčičce vedle sebe, chytil ji za ručičku a rozešel se s ní dovnitř. Procházel prostřední uličkou a pro jistotu očima kontroloval okolí. Už sám netušil, jestli tady na ně něco náhodou nevybafne. Už čekal snad cokoliv. Vybral dveře, které snad vedly do zvonice a otevřel je. Musel si posvítit kolem i mobilem, jak tady bylo všude temno a nebylo pomalu vidět ani pod nohy. Malou dívku nepouštěl, ale cítil, jak se hrozně bála. Na utěšování teď ale nebyl čas. Vešel do zvonice, kde jistě musel být nějaký mechanismus nebo „lano“ rozeznívající zvon. Proto neváhal a nechal rozeznít zvony (pokud to tedy bylo možné).
Cody ztuhl, když uviděl... To něco. Na chvilku se úplně vykašlal na Geneho, co hodil držku vedle něj. Ať si klidně padal, tohle bylo... No, bylo to docela jiné, než co ho vůbec napadalo. Představoval si něco jiného, ale tohle k sakru objímalo zasraný panelák. Okamžitě Natáhl čumák ke Genemu I s oslintaným telefonem, že ho má teda jako ten blbec vzít. Zdálo se, že oba si myslí navzájem o sobě to samé. A hlavně potřebovala utéct. Bylo jedno, jestli se Gene praštil do hlavy, tohle mu muselo být jasné. Tiše zavrčel. Strčil do Geneho velkou silou,aby se vzpamatoval a začal konečně aspoň trochu spolupracovat. Protože Gene zatím jen spadl na zem a Cody s tím... Nějak neměl moc co dělat.
Post by Gene Becker Frost on Feb 27, 2019 22:31:16 GMT
Chvíli si tak přemýšlel nad tím, zda byla chobotnice lepším vrahem než vlk. V podstatě ani nevěděl, co tam dělá, viděl jen nejasný kužel světla, chlupatou obludu. Že by si pro něj přišel? Možná už zdejší komunitu iritoval do takové míry, že si pro něj přišli i přeš tohle všechno. Vlastně to bylo docela překvapivé, ale nestěžoval si. Světlo nakonec posvítilo i na něj, tedy nemusel zrovna hádat, aby zjistil, co se stane – začal padat. Rukama si chránil hlavu, no, jemný pád to však stále nebyl, nakonec se tedy rozložil na zádech, což nebyl úplně dobrý nápad. Měl je rozedřené, docela těžce štípaly a motala se mu silně hlava, k tomu měl kolem sebe tunu stínů a vlka, který spolkl baterku. Jeho smrt ho snad nemohla už více překvapit, nebo vlastně ano. Stačilo se jen podívat na směr, odkud přicházely otřesy, aby uviděl tu věc. Bylo to monstrum? No, možná ano. Nedokázal to úplně nějak popsat, raději se tedy řídil instinkty.Utíkej. Pomalu se začal zvedat na nohy, to společně se sykotem. Moc příjemné to nebylo. Vlk k němu natáhl čumák, to jej pár sekund nejistě pozoroval. Měla to být návnada? No, byla docela lákává, a proto si jej rozhodl vzít, čehož opět litoval. Poslintaný telefon. Fuj. Teď to byla ale jeho jediná cesta pryč, možná i jejich, jestli se vlk hodlal držet blízko, což by se mu příliš nelíbilo. Stačilo už jen popostrčení, aby se dal na útěk, zpátky ke kostelu, pryč od zrůdy.
Nahoru do zvonice vedlo točité dřevěné schodiště. Byla tam tma. Nezdálo se však, že by stín prokazoval, byť jen mírné známky nepřátelství. Možná to bylo světlem, které Jacob držel v ruce. Možná ne. Vystrašená dívka se držela těsně u něj. Čím byli výš, tím byl vzduch kolem chladnější a schodiště se zdálo nekonečné, ačkoli zvenku zvonice nevypadala nijak vysoká. Nakonec však přece jen stanuli na vrcholu věže. Dřevěná podlaha, mírný ochoz a uprostřed, jen kousek od díry v podlaze, kterých bylo ztrouchnivělé dřevo plné, se houpal velký kovový zvon. Byl však němý. Neměl srdce. To se válelo o kus dál na zemi. Když vystoupili na dřevěnou podlahu, Jacobovi pod jeho tíhou nehezky zapraskalo staré, promáčené prkno, na kterém teď stál. Pokud však chtěl zazvonit, stačilo jen pověsit kovové srdce zpět. Provaz na rozhoupání zvonu tu byl. Krom nestabilní podlahy měl však Jacob ještě jeden problém, před zavěšením srdce. Sám až do zvonu nedosáhl. Dívka se vyplašeně rozhlížela. Začala se klepat. Kdo ví, jestli strachem, nebo zimou.
Příšera si obě bytůstky před sebou krátce měřila. Vypadalo to, že světlo v Geneho ruce se ji moc nelíbí. Na nějakou dobu na něj civěla, pak očima sjela ke Codymu. Pařát, který do té chvíle nebyl vidět se najednou vynořil zpoza střechy a natáhl se po nich, jako obrovské rameno jeřábu. V tu chvíli asi nikdo na nic nečekal a předpokládejme, že se oba muži tedy rozběhli. Ať už po dvou, nebo po čtyřech. Stíny se hemžily kolem, jako hejno černých obřích červů v těle mrtvoly. Uhýbaly před světlem, které držel Gene. Cody se však na chvíli ocitl ve tmě. Bylo to ironické. Ten, jenž se snažil pomoct byl teď zdvižen do vzduchu obrovským pařátem. Stisk mu mačkal vnitřnosti a neustálý tlak nepůsobil nejlépe na jeho žebra. I kdyby se teď Gene otočil, jak mu chtěl pomoct? Chtěl bojovat s onou příšerou, jen s chabým světlem z telefonu? No, mohl to zkusit. Nebo vzít nohy na ramena. To byla jeho volba. Čím víc však váhal, tím výš příšera Codyho táhla, zatímco se sama vytahovala nad střechu panelového domu a mezi upřenýma očima bez víček se ji formovalo, cosi jako obří zubatá tlama.
Když i s malou vylezli po schodech nahoru, zvon tu byl. Velký, ale... něco mu chybělo. Malou dívku nechal u schodů, ať tam počká a sám se rozešel pomalu a opatrně až ke zvonu. Podlaha vůbec nevypadala dobře a nerad by, kdyby se to pod ním propadlo. Zasvítil mobilem kolem a zahlédl chybějící část zvonu. Jaké štěstí, že tu byla. Jen... zvon byl moc vysoko. Sehnul se k srdci, které sebral a otočil se k malé vystrašené holčičce. "Neboj se, jsme tu v bezpečí. Chtěla by jsi mi pomoct se záchranou ostatních?" Došel k malé a sklonil se k ní, aby ji ukázal kovové srdce. "Tohle potřebujeme zavěsit do zvonu, aby zvonil, pomůžeš mi? Vyzdvihnu tě nahoru," usmál se. Mluvil na ní s klidem, aspoň se o to snažil. "A když na něj zazvoníme, určitě bude všechno zlé pryč." Zakýval hlavou. Pokud holčička souhlasila, vzal jí do svých rukou a pomalu došel až ke zvonu. Opět se snažil opatrně našlapovat a poté dívku zvedl nahoru, aby do zvonu mohla pověsit srdce.
Post by Gene Becker Frost on Feb 28, 2019 16:47:20 GMT
Cítil ten pohled té stvůry, probíjel jej lehce, stejně tak i zastrašoval. Za jak dlouho by je to dokázalo dohnat? Pár minut, možná sekund, přeci jen to bylo obří, dokázalo by se to k nim dostat za necelé dva kroky. Nechtěl, aby ho zašlápla nějaká obří kostra ve stínech, nebo aby ho chytila ta ruka. Měl pocit, že něco tak obrovského by existovat nemohlo, odkud se to sakra vzalo? Vždyť by to snad už dávno musel někde vidět - a pak si vzpomněl na otřesy z dřívějška. Teď ale nebyl čas na otázky, potřeboval si prvně zachránit zadek, udržet si mobil ve své ruce, docela lehce pomocí těch slin totiž klouzal. A pak? Chytili ho, tedy toho vlka – a kdyby nebyl tak pohotový, nebo dobrosrdečný, asi by už utekl, nebo by sledoval, jak ho požírají stíny. Mobil otočil směrem k vlkovi v naději, že jej tak rychle zachrání, aby mohli pokračovat, ale dlouho tomu nedával. Jestliže by tohle nezafungovalo, utíkal by. Jak jinak by proti tomu měl sakra bojovat? Vždyť si z něj ta zrůda hodlala udělat svačinu, stejně jako z toho muže z rána.
Vlk se chytal dát na útěk, ale pak ho to cosi chňaplo a vzall ze země vysoko do vzduchu. Zasípal, jak jej to stisklo a krátce i zakašlal, jak se snažil nějak popadnout dech. Měl pocit, že se mu v těle cosi přesunulo. Udělalo se mu skutečně špatně. Začal se pokoušet zasáhnout drápy tu hnusnou hmotu, co jej svírala. Otevřel tlamu a začal naříkat, zatímco se otáčel, aby pohledem zasáhl to, kam právě měl padnout. Občas.. Bylo lepší nevědět. A Cody věděl. Vyřešil oči a srdce mu pulzovalo jako splašené - i díky tomu se mu o to hůř dýchalo. Jak se hrudník snažil prorvat přes chapadlo, nedařilo se. Vykulil oči a hleděl. Začal lapat po poutu jako zběsilí, jeho hlas volal Victora i v momentě, kdy mu Gene posvítil do obličeje. Přivřel oči, ale vlk vyl dál, zatímco se snažil používat drápy. Zuby však nezkoušel, ne nyní. Pryč... Pryč! Za smečkou! myšlenky mu chaoticky běhaly, zatímco se vlk dál snažil zavolat pomoc, jakoukoliv. Možná... Možná si zpíval pohřební píseň.
Světlo, které Gene nasměroval na příšeru ji donutilu s rukou ucuknout. Trhla tak i s Codym. Když však světlo držel o chvíli déle, obrovské pařáty se rozevřely a Cody se ocitl ve vzduchu. Volným pádem se řítil k zemi. Tohle už nebylo nijak nízko nad zemí. Dobrých pět metrů se proletěl. Možná víc. Obluda stále nevydala ani hlásku. Sledovala oba, jako tichý zabiják. Gena najednou cosi smetlo. Prudký náraz druhé ruky příšery, co mu vyrazil telefon z ruky. Odletěl kus od něj. V tu chvíli se na něj vrhly stíny. Tentokrát ho však jen nepoutaly. Obmotaly se mu kolem končetin a táhly od sebe. Jakoby chtěly muže roztrhnout. Cody celou dobu cítil, že tu smečka není. Byl sám. úplně sám ve spárech té příšery. Mohl ho potěšit jen fakt, že ho tam Gene nakonec nenechal. Vypadalo to však, že jediné, čeho tím docílil bylo, že zemře spolu s ním. Když dopadl na tvrdou zem, cítil, jak v něm cosi zapraskalo. Nebylo by to nic, na co při proměně nebyl zvyklý. Teď se však zdálo, že jedno ze zlomených žeber něco propíchlo. Nejspíš plíci. Temnota se stahovala. Nebyla tu naděje. Obrovská příšera po něm opět vztáhla svou ohavnou ruku. Muž kousek od něj už nemohl nic dělat a Codyho telefon s prasklým displayem se válel o kus dál, baterkou natočený k zemi. To byl konec. Umře tady a teď, sežrán nějakou obludou.. sám. Jeho zoufalé volání bylo bez odezvy.. nebo ne? Něco ucítil. Jakoby to přicházelo z velké dálky. Jako, když se někdo snaží mluvit pod vodou. Přicházelo to z té nejhlubší části podvědomí. Jeho telefon se najednou rozzářil a rozvibroval. Neznámé číslo. Někdo mu volal?
Holčička trochu nesměle přikývla a opatrně se vydala za Jacobem. Podlaze nevěřila ale když prošel muž, musela ji unést taky. Pak se nechala vysadit na ramena. Kovové srdce zvonu přitom křečovitě držela v dlaních. Natáhla se nahoru a pokusila se ho zavěsit. Nešlo to moc rychle. Maličké ručičky se vyděšeně klepaly a i pro ni to bylo stále vysoko. ,,Hotovo" Pronesla však vítězoslavně nakonec. V tu chvíli však prkna pod nimi zakřupala. Podlaha jejich tíhu už nevydržela. Pevná zem pod Jacobovýma nohama se proměnila v prázdnotu a on se propadl podlahou. Dívka zapištěla. Letěla s ním. Instinktivně se však chytla provazu, který vedl od zvonu. Velký zvon se zhoupl a jeho zvuk se roznesl po okolí. Holčička zapištěla, když si o něj spálila ruce. Nedokázala se udržet. Nedokázala by to, ani kdyby byla sama. Pak už jen oba padali. Padali dlouho, jakoby byla věž zvonice nekonečná. Na zem však už nikdo nedopadl. Jakmile okolí opět pročísl hlas zvonu, dění všeho, jakoby ustalo. Nebe se začalo zatahovat bouřkovými mraky a siréna, která doteď houkala kdo ví odkud náhle zmlkla. Pracka příšery se zastavila nad Codyho tělem. Obluda bez víček upřela své vykulené oči na oblohu. Pak, jakoby se právě nic nestalo stáhla své paře spět k sově a zmizela za domem. Dunění naznačilo, že odchází. Stinná chapadla se odtáhla od Genových končetin a nechala ho ležet na chladné zemi. Jakoby tam nikdy nebyla. Vzduch kolem nich se stále hemžil. žádný se jich však nedotkl. Z nebe se začaly pomalu spouštět dešťové kapky.
Post by Gene Becker Frost on Mar 2, 2019 0:25:15 GMT
Jeho plán nebyl zrovna tak skvělý, jak si zprvu myslel, že bude. Vlastně ani to ne, věděl, že to byla absolutní šílenost svítit na nějaké obří stínové monstrum v naději, že jej popálí, protože ten vlkouš byl přeci jen v nějaké výšce. Ale co jiného by měl udělat? No, ten vlk by si určitě raději zlomil nějakou tu nožku, než aby jej sežralo monstrum. A tak ucuklo, pustilo jej a on padal k zemi, možná, kdyby měl více času, tak by začal litovat. Možná, kdyby si uvědomoval, v jaké je situaci, tak by si i vzpomněl na pistol, ale v hlavě měl teď pouze jeden třpytivý bod – přežití. Hodlal utíkat, avšak ucítil ránu, podcenil stvůru, která jej smetla k zemi svou druhou rukou. Kdoví, možná měla další dvě. Každopádně poznal dvě velmi špatné věci – mobil byl někde v háji, a stíny už byly u něj. Ne, nechtěl zpátky, pokusil se opět postavit, potřeboval to světlo. Chopily se jej, tahaly a snažily se ho roztrhnout na dvě půlky. Co cítil? Šok, nečekanou bolest, která by se každou chvíli mohla dostat do takové úrovně, až by křičel. Zatím? Přizavřel oči, zasyčel. Pak? Zvon. Světlo, úleva a opět tolik zmatku. Ani nevěděl jak, ale jednoduše se opět objevil na zemi, tiše oddychoval. Znamenalo to konec? Opřel se rukama o zem, aby se porozhlédl, a co viděl? V podstatě neviděl nic, jen toho vlka, mobil, déšť. Omdlel by, lehl by si a poklidně konečně umřel, avšak tichý hlásek zvědavosti jej stále držel vzhůru. Co teď? Vrátí se to? Měl by pohnout co nejdřív, proto se také i pomalu zvedl, přišel k vlkovi, aby zjistil, zda je ještě v pořádku.