DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Řeka, která je na některých místech obehnána menším břehem. Skoro nikde sice není most, ale v severnějších částech ji lze docela v klidu přebrodit. Většinou se to dá i na jihu, ale po vydatných bouřkách je většinou až moc divoká na to, než aby to někdo zkoušel. Jediná výjimka mostu je nedaleko chaty, kterou využívají vlkodlaci. Zvířata většinou z řeky nepijí, ale stává se, že i takové naleznete - některá řeka bohužel strhne, když má jeden ze svých bouřlivých dní. Zvíře málo kdy takovou zkušenost přežije. Většinou se jedná o mláďata, dospělí jedinci proud ustojí.
Post by Pandora Benton on Apr 5, 2019 20:26:49 GMT
Byl to zase jeden z těch relativně snesitelných dnů. Nebyla zase taková zima, chladný větřík už ji neštípak do tváří a nemusela na sobě mít teplý kabát, aby se zahřála. Zima byla pryč a přicházelo jaro. Ona už byla jen v lehčí bundě, ale stejně si nechávala teplou mikinu. Jen pro jistotu. A jelikož na nebi nebyl ani mráček, rozhodla se svého spolubydlícího někam na chvíli vytáhnout. Ono to s ním sice nebylo moc jednoduché, ale když ho nakonec přemluvila a po dobré hodině a půl svého lítání po bytě se konečně vypravila ven, mohli vyrazit. Neplánovala jít nikam daleko. Vlastně si tak vykračovali všemi možnými místy a ona se rozhodla, že se ujme vedení. A jakmile uslyšela šum vody, šla přímo za zvukem, dokud se neocitli u řeky. Chvíli stála u stromů a dívala se na řeku z povzdálí, za chvíli už ale stála na kraji kamene a rozhlížela se kolem, kde bude nejlepší se usadit. A celou dobu mlčela. Vlastně stejně jako skoro celou cestu. Nějak nevěděla, co mu má říct. Co mu může říct.
Post by Nino Whitehorn on Apr 6, 2019 17:34:40 GMT
Na jaro se těšil už nějakou chvíli, samozřejmě by to ale nebyl on, kdyby nenašel něco, na co by si mohl stěžovat. Své svetříky by musel každým dnem více a více zahrabávat do temného zákoutí své skříně, je nahrazovalo všechno to lehčí oblečení, ve kterém se tolik nepotil. Ale že mu v tom bylo příjemně, to říct nemohl. Byl proto za každý den, kdy se teploty pohybovaly níže, rád, protože se jako za staré dobré zimy mohl zachumlat do svetříku se šálkem kávy a dobrou poezií. Na jaře už se z něj stával lehce jiný člověk, takový, který musel trávit čas venku. Bylo to ono období, kdy se musel pevně snažit, zaznamenat všechny události, aby o nich napsal smysluplný jarní článeček. Zároveň se možná těšil i na přírodu. Miloval procházky, les a výlety. Teď si však s lesem dvakrát tak nerozuměl, proto si jeho návštěvu odkládal na později. Kdy by tyhle vzpomínky byly ještě starší a oprášené, aby se mu při pohledu na les představil klid a odpočinek, ne noc a křik. Pandora se nakonec ale dokázala dostat k tomu bodu, kdy jej dostala z bytu. Tam byl ještě dost spokojený. Jako ocásek ji následoval a pozoroval všechny ty změny, květy a sluníčko a teplíčko, jednoduše všechen ten příšerný optimismus. Na zádech měl svůj typický baťůžek té vyblité zelené, ve kterém si schovával všechno od vody až po skládací židličky. Nakonec to zatočili k řece, kde chvíli pozoroval toulající se Pandoru, a sám si to zaparkoval někde na slunci. „Chceš si sednout?“
Post by Pandora Benton on Apr 10, 2019 15:54:43 GMT
Byl to pěkný den. Vážně se jí to líbilo. Příroda. Volnost. A přesto tu bylo několik vzpomínek, které by nejraději vytěsnila. Zhluboka se nadechla. Měla by se trochu uklidnit. Přijmout, že je z ní zrůdička jiného kalibru pro ni bylo ale trochu těžké. Pořád tu však byla s Ninem, měla by být šťastná. Stále se nemohla ale přenést před fakt, že mu musí lhát. Nebo zatajovat pravdu. Ono vlastně jde docela o podobnou věc. A čím dál tím víc měla pocit, že on k ní taky není úplně upřímný a jen se děsila, co se děje. Z nějakého důvodu, to první, co ji napadlo bylo, že si našel přítelkyni, se kterou chce bydlet a ona se bude muset odstěhovat. Nebo se rozhodl odstěhovat on. Potom si ale uvědomila, že je to Nino. Snad nikdy ho s žádnou ženou neviděla, a tak jí prostě přišlo nepředstavitelné, že by se v jeho životě objevil někdo další. Jiný než ona. Ta tady byla pořád. Přeskakovala z jednoho kamene na druhý po břehu řeky, přemýšlela a příliš se neotáčela. Kdyby se otočila a on se na ni zrovna díval, musel by poznat i na tu dálku provinění, které cítila. A potom se ozval jeho hlas. Tentokrát se k němu opravdu ohlédla a zastavila se. „Jasně, potom.“ Přikývla a pokračovala dál. Netrvalo to ani tak dlouho a uznala, že bude lepší se vrátit. A tak pomalým krokem a s pohledem soustředěným na své okolí mířila zpátky na své oblíbené místo. K Ninovi. Nad tou myšlenkou se pousmála. Přibližovala se k němu a když už byla blízko, uculila se k jeho batohu. „A skákací hrad tam nemáš?“ sedla si na zem nedaleko něj, protože odmítala narušit svůj kontakt s přírodou nějakou židlí. Další z jejich rozdílů. A přesto pro ni byl tak důležitý.
Post by Nino Whitehorn on Apr 10, 2019 16:47:56 GMT
Pomalu se již chystal připravit své perfektní místečko na sezení, a kdyby mu to rozměry batoh povolily, pravděpodobně by si vytáhl i stoleček, kávovar, autobaterii,- vlastně by si rovnou vzal celý jejich byt a počkal si na podzim, nebo na nějaké období, kdy by všechno bylo stále pěkné a oranžové. Ale byla tu Panda, ta mu vynahradila všechen ten nábytek. A taky měl možná termosku, kterou si šetřil na chvíli neodbytelné únavy. Možná vše bylo zase při starém, tedy z jeho pohledu, ale pod tou pěkně uhlazenou dečkou se stále nacházely docela nemilé hroudy. A spánek byl teď dvakrát tak vzácnější než obvykle. Občas noční můra, občas paranoia, a občas jen blbé noci, které strávil u stolu s počítačem v naději, že dokáže dohnat dvě měsíce práce. Chopil se páru zamotaných tyček, které mu po cestě trčely, oddělil je od sebe, při čemž jednu hromádku hodil na trávu vedle své společnice, tu svou se poté už jen snažil nějak poskládat. Nedalo se říci, že byl zcela úspěšný, avšak konečný výsledek se podobal něčemu, co vzdáleně – skrze takové troje brýle a jedno skleněné oko – připomínalo židli, o něco pohodlnější než ta země, na které seděla ona. Nakonec už si zbývalo jen sednout a modlit v pevnost jeho konstrukce. A překvapivě to vydrželo, čemuž musel věnovat pouhý úlevný povzdych a uchechtnutí. „Kdybys ho neztratila,“ podotkl s úšklebkem, ten však po pár sekundách zase nahradil ten jeho obvyklý, lehce nevrlý pohled. Ne na ni, samozřejmě, pouze se jen zahleděl na krajinu kolem sebe. Ačkoliv by si to nepřiznal, hodilo se mu to. Procházky. Příroda. Více podnětů, méně myšlenek. Nohy roztáhl, ruce nechal viset až k zemi, což docela pěkně naznačovalo, jak nízce si židli postavil, a jak se mohla každou sekundou zřítit dolů. „Měli bychom tu chodit častěji.“
Post by Pandora Benton on May 13, 2019 22:31:55 GMT
Ať už byl Nino jakýkoli, pokaždé ji dokázal rozesmát, dokonce i za chvíle, kdy se tvářil jako kakabus. Což byla většina času. Jí to tak sice nepřišlo, jelikož to viděla pouze ze svého pohledu, nicméně kdyby se na to podíval někdo zvenčí, určitě by mu bylo hned jasné, že i přes svůj citrónový výraz se s ní Nino usmívá mnohem víc, než s kýmkoli jiným. A přitom jí to přišlo prostě normální. Poslední dobou byli ale oba dva takoví podivní. Měla chvílemi pocit, že před ní Nino něco skrývá, tedy až do chvíle, než si uvědomila, že to ona něco skrývá před ním. Dávala to tedy za vinu sobě a hrozně se s tím trápila. Samozřejmě nad tím přemýšlela pořád. Dokonce i teď se nemohla zbavit myšlenky na to, jak podivné to mezi nimi je. Chvílemi se dívala na něj, jako by při těch myšlenkách potřebovala vidět jeho tvář, ale většinou se dívala přímo před sebe na řeku, aby ji neviděla. Rozporuplnost jejích pocitů byla naprosto nepřežitelná. Když u ní přistála nesložená židle, koukla na něj a zakroutila hlavou. Potřebovat ji nebude. A tak dál seděla na zemi a s neskrývaným pobavením a skrývanými obavami sledovala svého spolubydlícího, jak si rozdělává židli a přemýšlela nad tím, jak se tudy bude při úplňku prohánět a trhat lesní zvěř nakusy. Bylo jí z toho do breku, ale i když měla na krajíčku, jen aby to Nino nepoznal se usmívala a sem tam, když už měla vážně pocit, že jí ukápne slza, se obrátila k řece. Naštěstí měla tváře suché a ani jednu kapku slz neuronila. "Víš, že ztratím úplně všechno. Jednou i tebe!" řekla to tak zvesela a v kontextu, z něhož až za chvíli v duchu vyjala poslední část a uvědomila si, jak pravdivá ta věta je, i když v jiném smyslu, než ji původně vyřkla. "Ale ty jsi líný chodit." upozornila ho na obecně známý fakt, vzala svou nesloženou židli a vydala se za ním s falešným úsměvem od ucha k uchu. Posadila se vedle jeho židle hned poté, co tu svou uklidila, Koukala před sebe a přemýšlela. Hlavu si opřela o jeho stehno a nic neříkala. Bylo to skoro dokonalé. Až na fakt, že potřebovala podporu, kterou jí Nino nemohl dát. Netušil, co je zač.
Post by Nino Whitehorn on Aug 9, 2019 18:38:39 GMT
Úplně nemusel, když mu něco narušovalo krásný pohled na přírodu, avšak když zavanul větřík, který mu příjemně prohrábl vlasy, musel si oddychnout. Byl to takový tichý povzdych, což možná bylo i z toho, že mu na tvář nepříjemně dopadly kapky vody. Ta řeka měla i svoje mínusy. Abych byl ale zcela upřímný, ve skutečnosti to byla úleva, kterou cítil. Jeho konstantní pocit paranoii alespoň pro chvíli zmizel, jej nahradil klid. Stereotyp, věc, kterou tak nenáviděl, avšak tak šíleně potřeboval. Tedy kromě někoho po boku, což byla samozřejmě Pandora. A i když občas sám měl tendenci všechno vědět, dával jí poslední dobou poměrně velký prostor, tedy oproti tomu, jaký měla dříve. Byl to zvědavý člověk, jehož zvídavost jej sžírala více než cokoliv jiného. Teď? Teď si říkal, že je lepší některé věci nevědět, nebo se je dozvědět postupem času. On sám si už byl vědom toho, že je všechno buď přitažené na za vlasy, nebo on sám už trpí něčím, co jeho rodiče. A to by byl fakt, fakt dlouhý seznam psychických poruch. Každopádně se spíš přikláněl k té první možnosti, ne tedy kvůli svému egu, ale kvůli tomu, že si byl jistý tím, že nebyl jediným, kdo si toho podivna všiml. Stačila mu ona příhoda v lese, po které vyvázl taktak ve stavu, aby se mohl o sebe postarat. Co se Pandory týkalo, ta toho musela vědět více. A taky se hodlal postupně ptát, aby této záhadě přišel na kloub. Jeho skepticismus také nijak neubýval, a tak tenhle překrásný klid bral za ticho před bouří. Byl si jistý, že jim do poklidného knižního živůtka musí skočit ještě něco, co vše rozhodí. To tedy nepotřeboval, přeci jen si byli s Pandorou dostatečně blízko a více toho asi nepotřebovali. Nebo ano, ale od toho tu on nebyl. Když se otočila k řece, otočil se pro chvíli, aby ji mohl pozorovat. Nic nového, ale přeci jen se nemohl zbavit pocitu, že ji ještě ani zdaleka nezná, tedy ne tak, jak by úplně chtěl. „Ale,“ pomávl rukou, „kam jdu já, tam jdeš ty,“ ujistil ji, vlastně to spíše řekl jako stížnost na to, že se neustále pronásledují. Když ho pak označila za líného, věnoval jí svůj zamračený pohled. „Kdybys nebyla tak dobrodružná, tak bych ani nikdy nemusel,“ upozornil ji. To dále? S překvapením sledoval, jak si to k němu bere. Očekával tedy, že zůstane na své pohodlné hlíně o kus dále, ale nestěžoval si. To ani, když jeho stehno použila jako poněkud kostnatou opěru. Ruku si na oplátku položil na její rameno a pohledem se otočil k nebi. Čisto. Vše tu najednou bylo tak strašně idylické, že sám tomuto pocitu podlehl.
Post by Pandora Benton on Aug 9, 2019 20:52:44 GMT
Bohužel se všechno zdálo tak strašně zamotané, až nedokázala normálně přemýšlet ani při něčem tak uklidňujícím, jako byla řeka. Všechno, co kdy cítila, bylo mnohem intenzivnější, ať už tím byly myšleny smysly, nebo pocity jako takové. Ty především, tedy tak jí to alespoň poslední dobou přišlo. Minimálně to byla s Ninem. Měla z nějakého důvodu pocit, že dostatečně nedoceňuje jejich vztah a přátelství, které měli. Cítila potřebu mít k němu ještě o něco blíž, přičemž neměla vůbec ponětí, proč to je a co to vůbec znamená. A tak se to rozhodla i nadále pociťovat, nepotlačovat to, nicméně to ani neřešit, jelikož jí to přišlo jako jaksi zbytečné. Občas si říkala, že jsou spíš jako staří manželé než přátelé. To jí dodávalo jakýsi podivně uspokojivý pocit a vyplňovalo to tu díru, kterou měla v srdci či duši poté, co se oné noci stalo. Bylo až nepopsatelné, jak moc chtěla Ninovi říct vše. Vše o sobě, o tom, co se stalo a jak moc ji to ovlivnilo, ale přitom věděla, že prostě nemůže. V tu chvíli ji přepadla hrozná bolest u srdce, pichlavý pocit a mráz v celém těle, prázdnota, která ji opět začala pohlcovat, když si vzpomněla, co jí kladli na srdce ostatní ze smečky, do které teď zřejmě neoficiálně patřila. Nesmí to nikomu říct. Nikdy. Za žádných okolností. Nepřipadá v úvahu. Prostě nemůže. Ohrozila by tím sebe i ty ostatní. To nechtěla, prostě ne. Vytrhla ji jeho slova. On. Ona. Měl pravdu, byli spolu snad všude. Existovala vůbec chvíle, kdy by byli rozděleni? I když si dávala dlouhou bublinkovou vanu, často mu psala, aby se nenudila. Mohlo to znít zvláštně, ale pro ni to byla jen další z naprosto normálních věcí. Obvyklých. Pro ty dva docela typických, řekla bych. „To je fakt,“ odpověděla, i když měla jisté obavy, že to takhle nebude navždy. A vůbec, všechno se mohlo v blízké budoucnosti pěkně pokazit. Neříkala to, ale nahlas, protože nechtěla přivolat otázky, už tak jí bylo jasné, že Nina zajímá, proč je tak divná, a ne vždy s ním, pravda, poslední dobou se od něj často vzdalovala, což nebývalo zvykem. Chodili spolu do práce, žili spolu, chodili spolu nakupovat, v podstatě bývali jako jeden. Jenomže teď se Pandora čím dál tím častěji vytrácela, aby zjistila něco víc o vlkodlacích. Jedním z nich teď přeci byla. Nad tím nechtěla přemýšlet. Ne teď. Byla tu s Ninem a konečně si mohla po dlouhé době užít klidnou chvilku s ním, sama. Pomalu se přesunula k němu, sedla si vedle něj, na rozdíl od něj na zem, a položila si hlavu na jeho stehno. Potom ucítila jeho ruku na svém rameni. Nepatrně se usmála. „Kdybych nebyla tak dobrodružná, nikdy bys nic nezažil,“ a ani by toho nelitoval, protože by nevěděl, jaké to je, být venku a poznávat svět. Teď to věděl. Líbilo se mu to? Netušila. Ale byl s ní. Byl s ní a zdál se spokojený. A tak byla spokojená i ona, ač toho měla na mysli příliš. A trápilo ji to. To všechno.
Post by Nino Whitehorn on Aug 10, 2019 0:21:41 GMT
Občas, když své myšlenky nechal toulat, cítil, že ví, že je něco v nepořádku. Nebylo tím myšleno to, že se mu Pandora vzdalovala, byl to spíše jejich podivuhodný vztah, který se dal popsat nejblíže asi k symbióze. Jeden potřeboval toho druhého, nevěděl, jak by si bez něj vystačila ona, ale on měl ten pocit, že bez ní by byl jen tím prázdným rámem bez obrazu. Potřeboval někoho, kdo by ho vyplnil, dal mu všechny ty další rysy, kterých on pozbýval, nebo které potlačoval za hranice své vlastní bubliny. Jeho další myšlenky jej vzácně dokázaly přivést k těm jeho absurdním planým nadějím toho, že snad konečně potkal někoho, koho si přál poznat více. Jeho zábran bylo mnoho, možná mezi to patřil onen fakt, že se v lidských vztazích úplně nevyznal, a kdybyste se jej zeptali, řekl by, že pořádně ani nevěří na přátelství. To, co však měl s Pandorou, mu spíše připomínal život jeho vlastních rodičů, jen bez těch hádek. Byly to jen ty jeho vzpomínky, kdy oba fungovali jako jeden šťastný člověk. Totéž mohl říct i o nich, když byli spolu, dokázali lehce najít štěstí. Jen nevěděl, jak dlouho mu jedno takové štěstí dokáže vydržet, a zda mu neuteče. To byly ty obavy, které jej sužovaly každou chladnou noc, co sám prospával pod tou zpocenou peřinou. Ale to on na sobě samozřejmě nenechal poznat, byl to přeci jen Nino. Všechny tyto obavy dokázal bez námahy zamést pod svůj koberec problémů, které si hodlal vyřešit později. Avšak teď, když se k ní cítil být nejblíže po delší době, cítil, že se všechno vrací. Prsty na jejím rameni zlehka bubnoval do rytmu nějaké klasické hudby, co měl od rána v hlavě. Tu měl teď také stále namířenou k nebi, sledoval prolétávající ptáky a jinak si užíval krásného pohledu na tak čistá nebesa, která byla v Irsku vzácností. Dnes jim přálo všechno, možná jen ne oni sami sobě. „Taky fakt,“ přikývl, načež opět ztichl. Chvíli využili k tomu, aby se opět zaslechl do přírody, párkrát se klidně nadechl. „Díky,“ vyřkl tiše s úsměvem na tváři, zatímco hlavu opět sklopil k řece a své společnici. Měla pravdu, bez ní by v podstatě neměl nic.
Post by Pandora Benton on Aug 10, 2019 13:04:15 GMT
Fakt. Jo, v tomhle měla pravdu. Nino by jen uklízel, pracoval a povaloval se na gauči, kdyby nebylo Pandy, která ho občas někam vytáhla. Už byla tak nějak zvyklá nutit ho do všemožných akcí, tudíž si už ani nepřipadala tak otravná, jako dřív. Pak už se jen usmála, jednou rukou si podložila hlavu, takže ji držela na jeho stehně, a pohled zvedla k Ninovi. Opírala se tak bradou o svou ruku s culila se jeho směrem. "Máš zač," prohlásila hned na to. Možná by to přes všechen ten šum okolí slyšet neměla -ale byla vlkodlak, její sluch byl lepší.
Post by Nino Whitehorn on Aug 10, 2019 14:12:35 GMT
Usmál se na ni, když se na něj podíval. Byl to ten jeho typický donucený úsměv, kterým se vždy snažil nějak poděkovat. Své další chvíle už jen strávil v tichosti. Uvolnil se, zhluboka oddychoval. Dokázal si bez obtíží pročistit mysl a prázdně sledovat své okolí, kterému tak pozorně naslouchal. Každému šumu, nebo šustění v trávě vedle. Ani neodporoval, když pomalu začínal zavírat oči. Úplně spát nepotřeboval, vlastně ani nevěděl, jestli toho byl vedle ní schopen, ale bylo mu to příjemnější – hledět do prázdna a slyšet život v jeho okolí. Takhle byl schopen klidně zůstat i několik hodin, tedy teď už ani nebyl schopen říct, jak dlouho tam seděl. Pár minut, nebo hodiny? Irelevantní. Jen měl pocit, že z klasické hudby pomalu přešel na jednu píseň z kolekce jeho vlastního bratra, když si tak poklepával na jejím rameni. Jak odporné.
Post by Pandora Benton on Aug 10, 2019 21:38:52 GMT
Mlčky tam tak seděli a existovali v zájemné přítomnosti a užívali si toho momentu. Nino možná na malou chvíli zavřel oči a Pandora se vrátila do původní pozice, kdy měla hlavu položenou na jeho stehni, a dost možná při tom zavření očí na chvíli i usnula. Byla toho schopná a taky po chvíli pomalu pootevřela oči a zjistila, že se cítí, jako by spala. Trochu nepohodlně a měla ztuhnutý krk, ale spala a to je podstatné. Možná tam takhle byli pár minut, pár hodin. Kdoví. Nakonec na něj jen pootočila hlavu, aby zjistila, jestli také usnul, nebo ji celou tu dobu sledoval.
Post by Nino Whitehorn on Aug 11, 2019 14:28:10 GMT
Co pár chvil využil k tomu, aby mírně pootevřel víčka a zjistil, zda je stále u něj. Dle všeho i chvíli spala, což mu dalo prostor si ji ještě jednou prohlédnout. Zase ho to přivádělo k myšlence, zda ji zná. Byl si jistý, více asi nepotřeboval, opět se natočil k nebi a pro chvíli si tak zavřel očka. Stačila jen další chvíle, aby ucítil pohyb na svém stehnu. Otočil se zpátky, chvíli se tak jen mlčky pozorovali, dokud se nepřinutil promluvit. „Nechceš se projít?“ optal se se zvednutým obočím. Muselo to být překvapení, tedy to, že se zeptal on. Dle všeho za to mohl ten sžíravý pocit toho, že kdyby se nezvedli, pravděpodobně by srostli se zemí a spali tu do dalšího dne. Což on úplně nepotřeboval, že? Pomalu se tak již předklonil, aby se připravoval vstát. A jak to sakra bylo příšerné, měl pocit, že mu každou chvílí vyletí páteř.
Post by Pandora Benton on Aug 14, 2019 17:39:36 GMT
Dívali se na sebe chvíli jen tak. Vlastně ani nevěděla, jestli v jeho tváři, výrazu a očích, něco hledá, nebo se jen chce utopit, když jinak to nejde. Čekala, až něco řekne a on možná čekal, až něco řekne ona, ale to nevěděla jistě, a tak prostě čekala dál, dokud opravdu nepromluvil. To jí vyvolalo úsměv na tváři a prudké zvednutí. Hlava už se jí jen tak nezamotala. Chytila ho za ruku a zvedala. Ještě sílu neměla, nebyla po proměně, vlastně tak nějak doufala, že ani nikdy nebude. Že je to všechno jenom zlý vtip a ona pouze uvěřila nějakým podivným...palidem. Nad tím teď ale nechtěla přemýšlet, raději se chtěla společně s Ninem vydat na procházku. No, a když už jsme u toho, jeho návrh ji docela překvapil. Ale mile. Nutno podotknout.
Post by Nino Whitehorn on Aug 14, 2019 19:10:06 GMT
Nechal si pomoci zvednout na nohy, což mu na tvář přineslo poněkud smíšený výraz iritace a vděku. Nerad se cítil takhle na stařešinu, ale byl rád za to, že se mu alespoň pokusila pomoci, ač pochyboval, že na to měla sílu. Možná měla, ale to on ani náhodou vědět nemohl. V jeho očích přeci jen stále byla silná jen tak po psychické stránce, takový jeho opak. „Dík,“ zamumlal mezi funěním a protáhnutím se, když již konečně stál na nohách. Dle všeho souhlasila, tak si tedy jen na záda hodil jeho o něco lehčí baťoh a připravil se k procházce. Židli zde nechal, jaksi důvěřoval svému liduprázdnému okolí, že se mu ji nepokusí ukrást, a sám si to už bral ke břehu řeky, aby ji mohl nějaký kus následovat. „Jak se vůbec jmenuje?“ optal se, když tak přemýšlel nad svým okolím. Myslel samozřejmě řeku.