DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 16, 2019 17:38:20 GMT
Zřejmě se rozhodl povědět jí něco o svém příběhu. Obvykle by vyjádřila svůj nezájem ostrými slovy, nyní však jen seděla s pohledem upřeným na muže vedle ní, mluvícím o svém bolestivém místě a opravdu poslouchala s vědomím, že v tom snad ani není sama. To ihned zahnala. Jistě, že je v tom sama. Možná také někoho ztratil, ale její bolest nesdílel. Nesdílel stesk po Brucovi, srdce roztříštěné na tisíce kousků, neviděl zemřít někoho, koho miloval. Nebyl v její kůži, tak jak by mohl vědět a znát její bolest? Opakoval si snad každý den, že to měl být on, kdo se obětuje? Zhluboka se nadechla, aby zadržela slzy. Znovu se tlačily na povrch, zvláštní, vždy se ukazovaly jen v ten jeden den. V jejich výročí a výročí jeho smrti. "Je mi líto vašeho bratra." řekla tichým hlasem, přesto totiž chápala, jak těžké je ztratit někoho pro vás důležitého. Položila mu ruku na rameno, to nikdy nedělala, stejně jako vyjadřování lítosti, o kterou zřejmě ani nestál. "Já nechci ubližovat lidem, nikdo si nezaslouží cítit takovou bolest ze ztráty." stáhla ruku opět k sobě a semkla rty. Chtěla říct ještě něco, aby věděl, jak ji mrzí to o jeho bratrovi, ale jen mlčela a dívala se před sebe. A tak tu seděli. Dvě zlomené duše, ani neznali jméno toho druhého. Ale bylo to vůbec důležité? Nakonec, jméno je možná to poslední, na čem sejde.
Post by Victor Murphy on Mar 16, 2019 17:59:44 GMT
Nečekal, jak těžké o tom bude znovu mluvit. I po takové době.Bylo to na něm chtě nechtě trochu poznat. Pro bratra už truchlil dostatečně. Zaplatil, za svou ješitnost. Věděl že by neměl dál takhle přemýšlet. Že by se měl posunout dál a ve většině případech se mu to vážně dařilo. Neubránil se však myšlenkám, jaké by to asi bylo, kdyby teď tady s ním mohl sedět jeho mladší bráška. Stále měl pocit, že tehdy neudělal dost a toho pocitu už se nikdy nezbaví. Když tehdy Lucifera potkal.. formuloval svou odpověď na jeho otázku špatně. Tehdy mu řekl, že by vyměnil všechny životy, které jako doktor zachránil od epidemie za bratrův. Byl tehdy neuvěřitelný sobec. Co by se stalo, kdyby tehdy řekl svůj? Nejspíš by se nezměnilo vůbec nic. Vždyť i tak se jeho život ocitl v rukou démona. Možná by pak jen nezemřelo tolik lidí. Věnoval dívce pohled. ,, Děkuji. Vážím si toho, ale teď tu nejde o mě. Poznání stalo mě, a hlavně lidi kolem mě hodně. Víc, než by mělo.. a já nechci, aby se vám stalo něco podobného." Na chvíli se ji zahleděl hluboko do očí, než se zeptal. ,,Nevím, co se vám stalo ale cítím, že to bolí. Kdyby ste mohla změnit jednu věc která se stala, jaká by to byla?" Neznal přímo důvod jejího smutku. Nemohl se tedy zeptat konkrétně.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 16, 2019 18:13:22 GMT
Něco na něm bylo. To něco ji přimělo nějakým způsobem přežít jeho přítomnost. Možná jí ani nevadila. Možná to byl pocit, že by jí jakýmsi zvláštním způsobem mohl alespoň trochu rozumět. Ale chtěla to? Věcihni jí neustále říkali, dokola a dokola, že ví, jak se cítí. Že jí chápou. Ale vždyť to pochopit nemohli.On na druhou stranu svým způsobem možná ano. Ne naprosto, zřejmě v jiné míře. Ale přesto... A tak si možná i dokázala představit, že tu s ním bude sedět daších pár minut a probírat svou minulost, i když se jí to vůbec nepodobalo. "Proč vám na tom tolik záleží, hm? Vždyť mě ani neznáte." a možná čekala právě na tu jednu odpověď, která ji utvrdí v odchodu, nebo ji donutí zůstat. Po jeho otázce znovu pohlédla před sebe, na Heathens, lesy a louky... "Nenechala bych ho obětovat se. Nenechala bych ho vejít do toho zatracenýho lesa." zlomil se jí hlas. Semkla rty a pevně stiskla víčka k sobě. Všechno mohlo být jinak.
Post by Victor Murphy on Mar 16, 2019 18:39:18 GMT
Victor odvrátil pohled, aby ji znovu dal prostor. ,,Omlouvám se, neměl jsem se takhle ptát. Nic mi do toho není" Ačkoli ho její odpověď zaujala. Lesy si obecně dost spojoval s vlkodlaky, takže ho zajímalo kdo a vůči čemu se obětoval. Nehodlal už se ale vyptávat, pokud by mu to nechtěla sama říct. On sám dobře věděl, že kdyby na vyrovnání se se smrtí Ethana neměl téměř 200 let, sám by o tom nedokázal moc dobře mluvit. Pak se trochu pousmál. ,,Ne neznám ale.. já nevím, něco na vás prostě je. Víte, já mám spoustu známých, kterým bych se mohl svěřit. Netroufám si říct, že přátel ale věřím, že by to brali vážně. Vlastně mám i něco jako svou rodinu. Ale z nějakého důvodu mám pocit, že zrovna vy rozumíte tomu, čemu oni porozumět nemůžou." Znovu se zadíval do dálky a pokrčil rameny. ,,Je to jen pocit, ale cítím se líp, když ho mám." Neuměl to popsat. V první chvíli ji chtěl prostě pomoct a ve druhé se mu chtělo vyklopit úplně všechno o něm a jeho životě. Bylo to.. při nejmenším zvláštní. Teda vlastně to bylo absolutně logické. Victor si toho v životě nepřál moc. Když se naučil ovládat, chtěl jen dům s krbem a někoho, kdo by ho pochopil a občas podrbal za ušima, nebo na břiše. Ano, dost možná by dokázal žít i jako pes, aniž by se za to styděl. To však bylo tehdy, když nenesl zodpovědnost. A už vůbec ne zodpovědnost za celou smečku. To ho změnilo, i když pár návyků zůstalo. Když se tedy objevila tahle dívka.. s tím něčím v očích, co mu připomínalo jeho samého.. asi si nemohl pomoct.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 16, 2019 20:30:11 GMT
Asi by nebylo žádným překvapením, kdyby ho teď nějak pěkně odpálkovala, jak už jí u většiny mužů i žen bývalo zvykem. Ale opět tu byl ten podivný pocit, že to úplně správné není. Místo toho dlouze hleděla před sebe a přemýšlela nad odpovědí, kterou mu dát. Nebo spíše, zda je to dobrý nápad. Nakonec se tedy s povzdechem rozhodla promluvit. "V pořádku," zakroutila hlavou, "vesměs nám nikdy do ničeho nic není, ale kdybychom všechno nechali, posunuli bychom se někam?" cukl jí koutek, možná trochu cíleně, na druhou stranu to u ní bylo tak neobvyklé, že to snad ani tak falešné být nemohlo. Potom přišla chvíle odpovědi na její otázku. Pohledem stále zkoumala krajinu před sebou. Takhle Heathens ještě nikdy neviděla. Ať už se tomu bránila jakkoli, přeci jen cítila pravdu v jeho slovech, to jasné a nezastinitelné, fakt, že ona měla velmi podobný pocit. Jen ona byla zběhlá ve skrývání něčeho takového i sama před sebou. Pocit. TEN pocit. Co na to říct? Obrátila pohled zase k němu, podávala mu teď ruku a tvářila se poněkud zamyšleně. "Coalene Octavia Shane." druhé jméno zase tak často nezmiňovala, asi nebylo proč, stejně jí tak nikdo neříkal, přesto jí to přišlo správné.
Post by Victor Murphy on Mar 16, 2019 20:45:19 GMT
Vlkodlak se pousmál nad její dedukcí. Podání ruky ale nečekal. Docela ho překvapilo, že s ním chce své jméno opravdu sdílet, každopádně to nedal znát do takové míry, aby to bylo nezdvořilé. Znovu se usmál a ruku ji stiskl. Jeho úsměv uměl často působit vřele, aniž by se o to sám snažil, pokud to tedy nepřehnal, to pak vypadal spíš, trochu jako žralok, teď se ale snažit nemusel. Tak nějak to šlo samo. ,,Victor.. Murphy" Řekl s menším zásekem uprostřed. Většinou neměl problém se představovat. Teď ale z nějakého důvodu chtěl říct úplně jiné jméno. Jméno na náhrobku muže, dávno pohřbeného na starém hřbitově. Trochu zmateně zamrkal. Možná se uvolnil až moc? Mžik jeho rozpaků však rychle zmizel a přešel jen v mírné začervenání. "Promiňte, trochu ste mě zaskočila. Skoro jsem zapomněl, jak že se vlastně jmenuju" A bylo to tady.. žraločí úsměv, který přicházel, když se hodně smál, nebo byl nervózní. Poměrně rychle to ale přešlo. ,,Je mi ctí vás poznat Coalene"
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 16, 2019 22:09:07 GMT
Očividně ho zaskočila, šlo to na něm vidět, snad ani neměl čas to nějak zakrýt. Obyčejně by si neodpustila pobavený úšklebek, něco, co by poukázalo na její lhostejnost vůči pocitům druhých, to ovšem už více nebyla pravda. Ne teď a tady právě s ním. S člověkem, který, jak se zdálo, jí rozuměl zatím ze všech nejvíc. Kromě takového Leviho, ovšem, toho od sebe však úspěšně odháněla. Nakonec si potřásli rukou, načež ji opět stáhla k tělu a koukala před sebe, tím prázdným a bolestným pohledem, jak jí bylo zvykem. Victor. Victor Murphy. To si určitě zapamatuje. Zřejmě. "Jo, to mi jde dobře." zaskočit lidi. Občas. "Nápodobně." nepatrně se pousmála a znovu se podívala jeho směrem. Měl pravdu, byl to ten zvláštní pocit. A asi byla ráda, že tam byl.
Post by Victor Murphy on Mar 16, 2019 22:33:42 GMT
Victor se zadíval na mraky před sebou, které se začínaly formovat na obzoru v poměrně velké mračno. Kdesi z dáli uslyšel první hrom. Coalene ho ale ještě slyšet nemohla. ,, Asi bychom měli jít, pokud nechceme zmoknout" Uculil se a neochotně se otočil ke schůdkům dolů. Nahoru to šlo snadno ale s cestami dolů měl vždy trochu problém, hlavně díky svému potlačovanému strachu z výšek. Tahle jeskyně by se vlastně dala popsat jako strůjce jeho nočních můr, když se přidá i klaustrofobie a uzavřený prostor jeskyně. Ta však naštěstí nebyla zase tak malá a vědomí, že jsou tu dva východy a tedy, že tu nemůže uvíznout bylo pozitivní. Navíc měl dlouhou dobu se se svými fobiemi vyrovnat a tak je téměř nepociťoval, pokud se nějak jinak nedostal do stresu. ,, Co byste řekla, kdybych vás pozval na kafe? Nevím, jestli kavárna nebude plná ale mám něco i doma. Teda pokud byste chtěla.." Jak moc divné bylo, když ji hned takhle z kraje zval domů? Nevypadal jako prvotřídní úchyl? Nejspíš by mohl, ale doufal, že když vidí, že se ji nic nestalo na odlehlém místě někde v jeskyni, nebude předpokládat ani to, že by se ji snažil zatáhnout do postele v přelidněném paneláku.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 17, 2019 1:09:38 GMT
Zdálo se, že bude pršet. To už šlo ale poznat před nějakou chvílí, jen tomu nevěnovala moc velkou pozornost. Přeci jen jí asi ani nevadilo trochu zmoknout, přece není z cukru, hm? Jak se ale zdálo, budou se muset odebrat někam, kde jim déšť nebude hrozit. S pokrčením ramen se zvedla na nohy a pokračovala zase za Victorem, pěkně po pochybných schůdcích dolů, s pocitem, že by jí kdykoli mohla uklouznout noha. Nepříjemné. "No tohle, nejdřív mě zavedete do jeskyně a teď mě ještě zvete k vám domů." zakroutila hlavou a na tváři měla podivný, těžko identifikovatelný výraz. Teď nastala ta chvíle, kdy člověk vůbec nevěděl, co udělá, nebo řekne dál. Leckoho to děsilo, vlastně dokázala pouhým pohledem vyvolat v člověku hodně pocitů. "Přece neodmítnu, však víte, kvůli tomu pocitu." na tváři se mihl náznak po úsměvu, který se objevoval na její tváři během poslední hodiny častěji, než za celý měsíc, snad i delší dobu.
I Victor se zvedl a pomalu se vydal dolů, ačkoli ho zužoval nepříjemný pocit z one výšky. Nebylo to ale nijak hrozně. Tu a tam se koukal po dívce, připravený ji chytat, i kdyby to mělo znamenat, že kvůli tomu sám sletí. Přecejen, on se vyléčí. ,,Ano, jsem divný samotářský úchyl, který tahá ženy do jeskyní, aby se pak nebály k němu domů." Zaculil se, když už bylo jasné, že souhlasila. V první chvíli si však myslel, že nabídku spíše odmítne. Přecejen, jak by si o něm mohl někdo myslet, že by chtěl snad někoho znásilňovat. Když si vzpomněl na svou poslední.. postelovou událost, kterou si vlastně ani nepamatoval.. Opravdu by ho zajímalo, jak skončil svázaný k posteli. To k Aldovi moc nesedelo a on sám nechápal, co se stalo. Aby však tu dívku hledal a ptal se neměl čas ani náladu. Odvahu už vůbec ne. To se bez toho raději obešel.. ale proč teď vlastně vůbec myslel na postel? Šlo tu přece o kafe. Seskočil dolů a tam počkal, připravený kdykoli chytat, kdyby se cokoli stalo.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 17, 2019 9:33:10 GMT
Pomalu se odebírala jeho směrem. Snažila se jít co nejopatrněji, aby jí nepodklouzla noha. Bylo zvláštní že tu sním pořád byla, za normálních okolností by se už dávno spakovala a odešla pryč. To je ale v tuto chvíli nepřišlo správné. Zkrátka měla takový pocit, o jakém už on dříve mluvil. Bylo to více než neobvyklé zvláště pokud šlo o ni. Vždy od sebe všechny odháněla, ale v tomto případě byla snad i ráda že je tu s ním, a ne s kýmkoli jiným. Jeho přítomnost se ukázala jako něco vskutku příjemného, ač to původně vůbec nečekala. Vlastně ona mnohdy nečekala hodně věcí, jako třeba to, že po návštěvě pochybné jeskyňky se odebere k němu domů. Asi by možná měla jít raději k sobě domů bez něj a se stoprocentní jistotou že se jí dnes zase nic nemůže stát, ale to by přece nebyla ona. Navíc možná to byl právě ten den po hodně dlouhé době, kdy měla pocit že jí bude lépe v něčí přítomnosti a právě ta jeho se jevila jako nejlepší volba. Asi by si to sama nepřiznala, ale přišel jí jako někdo, kdo by jí opravdu mohl rozumět, a to pro ni bylo něco neskutečně vzácného, navíc, vždyť by jí přece neublížil... ne, nepřišel jí jako někdo, kdo by se vyžíval v ubližování už ublížením lidem, nebo vlastně komukoli. Podle toho, co říkal se spíš zdálo, že by nejradši pomáhal, i když si na to dost nevěří. Mižná dřív pomáhal lidem, vlastně toho o něm moc nevěděla, ale přece jen to bylo jako kdyby ho znala, možná to bylo tím že jí byl tolik podobný... v některých věcech. Ale to už netušila. Při jeho poznámce na její předchozí větu, se trochu neopatrně zasmála a nohy pod kouzla jelikož v tu chvíli přestala dávat pozor, ani nevykřikla, ona vlastně nikdy při situacích, ve kterých by mohlo jít snad i o život nekřičela, zřejmě kvůli tomu, že se smrti nebála. Pravděpodobně by ji přivítala s rozevřenou náručí a úsměvem na rtech, doufajíc, že brzy uvidí svého Bruce.
Post by Victor Murphy on Mar 17, 2019 10:29:16 GMT
Když ji podklouzl a noha, neletěla dlouho, než ji Victor chytil do náručí. Přecejen, zase tak vysoko to nebylo a on byl připravený ji chytat. Nevypadalo to ani, že by to pro něj bylo nějak těžké. Jakoby byla peříčko. Victor sice nevypadal jako nějaký kulturista, už vůbec jako vlašák ale sílu i svaly očividně měl. ,,Pozor" zaculil se a postavil ji na nohy. Pak se vydal ven z jeskyně. I když to nebylo tak špatné, venku měl pocit, že se mu mnohem lépe dýchá. Mezitím se začal zvedat vítr, který se do něj opřel hned jak vylezl. ,,Asi bychom si měli pospíšit" řekl zamýšleně s pohledem upřeným na oblohu. Kdesi v dáli stále slyšel hromy. Vydal se tedy zpět na vyšlapané cesty, aby se dostal zpět do města.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 17, 2019 11:25:56 GMT
Podivné chvíle pokračovaly. Nejen, že zakopla, a i když je to docela divné, ani nekřičela, ale mimo to ji také zachytil a ona se na tu malou chvíli cítila v bezpečí. podivné pocit bezpečí neměla už hodně dlouhou dobu zřejmě také od té chvíle co její milovaný zemřel. Necítila se někde v bezpečí vlastně nikdy bylo to zvláštní teď najednou vědět, že v něčí přítomnosti jí nic nehrozí. Přesto to byl ne příliš vítaný pocit, ona se právě takovým věcem stranila. Jen pocitu bezpečí, který jí dodávali lidé a ne ona sama, nechtěla být na nikom závislá. navíc nechápala ten pocit, ten, který už dříve popisoval a ona mu naprosto dokonale rozuměla. Právě i možná to ji docela děsilo. Že by konečně našla někoho o kom věděla, že jí bude naslouchat a pochopí ji? Ale opravdu o to stála? Vlastně s ničím nebyla moc jistá. na její tváři se jí objevil ten žraločí úsměv, který měl i on, když se ocitl v situaci která ho dělala nervózním. Nic ale neříkala, zřejmě ani nevěděla co. Když ji postavil na zem, oba se vydali z jeskyně ven. Ovanul ji čerstvý vzduch, cítila v něm déšť, který se blížil čím dál tím víc. A najednou uslyšela hrom. Tentokrát ten jeden uslyšela i ona a nejen on díky jeho vlkodlačím smyslům. bouře se blížila a postupně spadlo prvních pár kapek nepříliš bylo to jen takové lehké mrholení ale přesto by se raději měli co nejdříve odebrat někam kde jim nehrozí že zmoknou. a tak na nic nečekala a silným kývnutím hlavy se vydala rychlým krokem přímo za Victorem, který ji měl zřejmě dovést k němu domů, na její tváři se objevoval ten nepatrný úsměv, téměř neviditelný, ale pokud jste se na její tvář opravdu zaměřili, mohli jste ho vidět, ani ne tak lehce, přes to tam byl.