DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by William Johnson on Jan 24, 2019 22:51:45 GMT
William si užíval ústní práce, kterou mohl vykonávat. Po chvíli ji popadl a lehnul si s ní, tak že jí dal naopak její hlavu zase k jeho rozkroku kdy čekal od ní to samé, ale chvíli se nic nedělo. Nebyl si jistý a tak se rozhodl pořádně ji dát důvod k tomu aby i ona se připojila a tak prsty zajel dovnitř ní, kdy začal lehce s nimi kmitat uvnitř ní a hrát si pořádně s ní samou, kdy poté připojil k tomu i svůj jazyk spolu s kombinací prstů, přičemž po chvíli ho vytáhnul z ní a dodal "Snad se toho nebojíš" řekl vyzývavě a přitom prsty vjel do ní aby slyšel znova jak krásně umí hekat a vzdychat. Líbilo se mu jak se tu nakrucuje a neřeší kdo tady je či není.
Alisa ještě chvíli vzdychala podle něj, když ji však začal tlačit někam, kam nechtěla, její tvář potemněla. Hleděla na tu věc před sebou, kterou k ní strkal a snad čekal, že mu ji začne ocucávat.. Strkat to až do krku, nejlíp aby se dávila.. to by se mu líbilo.. Znala tyhle typy. Chtiví, zvrácení.. a hloupí. Všichni byli stejní. Místo slasti, kterou čekal jeho tělem projela bolest, jak mu dívka jeho milovanou chloubu pevně sevřela v dlani. Ochromeného bolestí ho odstrčila a sama se přesunula nad něj. Pustila tu pulzující věc a spokojeně se mu usadila na hrudi. Na tváři měla ledový úsměv. ,,Nebojím? To ty se budeš bát" ušklíbla se. V tu chvíli, jakoby se William nemohl pohnout, ani, kdyby chtěl. V jeho hlavě mu zněl zvláštní hlas, který ho nutil zůstat na místě. Dívka mu položila nehet ke krku, kterým postupně sjížděla po hrudi dolů, a který za sebou nechával krvavou rýhu, jako dráp divoké kočky. Dívka se poté přesunula níž, a přece jen začala rukama masírovat a přejíždět jeho chloubu. Jak by asi vypadal bez ní? Mírně naklonila hlavu nad tou představou a sledovala, jak se ona věc pomalu zvětšuje. Byla to přirozená reakce a William s tím nemohl nic moc dělat. Prokrvený orgán si jen říkal o amputaci.. bylo by tolik krve. Když byla dívka spokojená, přesunula se nad něj, a pak ho do sebe nechala nejdříve dost pomalu vniknout. Usadila se a mírně se zavrtěla. Při tom si skousla ret a dlaní si přejela po podbříšku. Nebylo to špatné, i když znala někoho, kdo má většího. A hlavně to s ním líp umí. Co už.. Začala se rytmicky pohybovat a poměrně brzy zrychlovat. Očividně si s tím nebrala servítky. Pokračovala dál a přitom se nahla nad jinak bezmocného muže. Musela se culit, zatímco se dál kroutila a přirážela.
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 11:08:23 GMT
William se těšil na příjemné oplácení jeho práce, ale najednou se vše změnilo. Jakoby ta dívka měla větší sílu než on ho naprosto převalila do jinčí polohy než on chtel *Co to sakra?!* Pomyslel si celkem vyděšený tím, co udělala jakoby nic nevážil. Chtěl ji přejet rukama přes prsa, ale nemohl s nimi hnout. Ne protože by byli těžké, nebo mu něco překáželo i když tak se to taky dalo nazvat. William nedokázal pohnout svým tělem a celý se zděsil, přičemž v hlavě začal slyšet hlasy, které jednoznačně nepatřili jemu ani jeho podvědomí. Když najednou přiložila nehet ke krku a začala sjíždět dolů až mu začala téct krev, naprosto se vyděsil a zhrozil *Proboha, co se to děje?! Proč se nemůžu hýbat?* Nedokázal uvěřit tomu, co se děje a i když si ho vsunula dívka do sebe po silném stisku, který byl víc než jen nelibý. William si nedokázal pořádně užít tu rozkoš. Začínal se děsit tím, že se mu to jen zdá a snažil se ze všech sil pohnout nebo cokoliv moct udělat s tělem *Můžu vůbec mluvit?* Vyděsil se a hleděl na ni vyděšeně, tím co se děje *Ne... Tohle nemůže být sen. Už bych se probudil, tohle se opravdu děje. Opravdu slyším hlasy... Opravdu se nemůžu svévolně pohnout...* Poté mu to vše došlo a koukl se na ni i s jejím odhaleným poprsím jak na něm rajtovala *Ona je čarodějnice? Žeby mě zaklela?* Zhrozil se, ale potom mu to došlo. Tohle byla ta originalita a inspirace o které mluvila. S největší pravděpodobností tady bude zemře nebo bude hodně zmrzačený se vzpomínkou na sex u kterého málem zemřel.
Williamův výraz ji ji lichotil. Teď to konečně byla alespoň trochu zábava. No, třeba si to nakonec i užije. Netrvalo to už moc dlouho, kdy byla ona sama spokojena. Jestli to tak měl on taky ji nezajímalo. Zůstala na něm sedět a při tom mu prstem projela po škrábanci, který mu udělala už předtím. ,,Máš strach?" Ušklíbla se. Jistě, byl by blázen, kdyby ne. ,,Teď už jsi můj. Zvykej si. Nic už tě nemůže zachránit" Ušklíbla se a byla to pravda. Ona si ho najde, ať se schová, ať uteče.. Ať udělá cokoli, Alisa si svůj nárok ujít nenechá. Leda že by se naskytlo něco zajímavějšího v okolí, než právě on. Položila se na něj a znovu mu skousla ret. Tentokrát však vcelku něžně. Její oči však byly stále chladné. Když se poodtáhla, tiše se zasmála. ,,Měl by ses teď vidět"
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 12:13:47 GMT
William byl vyděšený tím, co se dělo. Teď to bylo jasné, je to čarodějnice... Polknul na sucho, když se nad ním rozplývala. Neužíval si to teď ani zdaleka. I přestože přes něj přejela nehtem jak kdyby měla dráp, nebyla to nijak velká bolest, byl zvyklý na horší. Děsilo ho spíš, to co se teď dělo před ním. Ze všech sil se snažil promluvit až nakonec cítil, že i nějaké slova vychází ''C-Co si zač ča-čarodějnice?'' vydal ze sebe a pak se ušklíbl, protože to šlo, těžce ale nechtěl to vzdát, když šlo i promluvit věděl, že musí jít se i hýbat. Začal pomalu zvedat ruku a snažil pomalu dosáhnout na jednu z knih, kterou pokud chytnul, tak z ní vytrhl kousek stránky a vzal si ho pevně mezi prsty, přičemž se ho pokusil přiložit k ruce Alisi a říznout ji tím přes žíly na rukou ''Co-ode mě- chceš?'' artikuloval svá slova a hleděl do jejich očí. Už byl uklidněný a spíš se na ni díval jako voják na svého nepřítele. Musel zjistit, co se děje teď...
Dívka se spokojeně usmála a lokty se zapřela o jeho hrudník. Hlavu si pak položila do klaní. ,,Já jsem tvoje noční můra zlato. A už nikdy se mě nezbavíš" Vyzývavě nadzvedla obočí a poté těkla očima k jeho ruce, kterou začal natahovat ke knihovně. I kdyby se mohl pohybovat rychleji, nebyla slepá, aby si nevšimla toho, jak vytahuje knížku a něco z ní škube. Zamračila se. ,,Ty chuligáne jeden!" Zvedla knížku, kterou takhle znehodnotil. ,,Krásy a taje Kolumbie. Co máš proti Kolumbii?" Zamručela a knihou ho plácla přes hrudník. Docela pěkně to mlasklo. Až se musela zakřenit. Papírek v jeho ruce ji nijak moc netankoval. I kdyby ji chtěl něco udělat, v téhle situaci si nedokázala představit, co by udělal s obyčejným papírkem. A i kdyby se mu povedlo ji říznout, byla zvyklá na hlubší a horší rány.. Mnohem horší. Každopádně se zapsal jako první člověk, co proti ní šel s kouskem papíru.
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 13:03:02 GMT
William celkem dost rychle zjistil, že tohle nemá smysl. Byl proti ni opravdu bezbranný, takže jediné co mohl bylo politikařit jak se říká. ''C-Co-chceš?'' vydal ze sebe, přičemž se při každých slovech snažil čím dál více přiblížit naději k životu. Tahle čarodějnice byla to nejhorší, co ho mohlo hned první den potkat. *Nesmím tady umřít... Proč jsem musel mít otřesný den?* zarazil se na okamžik ve svých myšlenkách *nebo ne?* pomyslel si a podíval se jí do očí, během čehož se opírala o jeho hrudník. Tohle mohla být nejen skvělá příležitost pro knihu, ale stejně tak i nezůstat v téhle pustině sám ''To-ses-nějak-... Brzo udělala'' pousmál se a mrknul na ni i když to spíš vypadalo jakoby pomalu zavíral oči a zase otevíral. I tak musel uznat, že tohle bylo v jeho životě jedno z největších dobrodružství. Poté se opětovně snažil pořádně nadechnout a dodat ''As-poň... Nebudu mít kom-plexy z- osamocení''
Alisa se v reakci na jeho slova mile usmála. ,,Ne tvou zásluhou brouku" Pak se předklonila a zabodla mu nehet pod oko. Ne že by zatlačila moc, nepříjemné to ale bylo.,,Máš rád svoje oči?" Naklonila hlavu. ,,Líbí se mi. Řekni mi jeden důvod, proč ti je nevypíchnout a nevystavit si je na poličce?" Ušklíbla se. Proč si nehrát? Jeho život byl tak či tak zpečetěný. Měla však ráda, když o něj její oběti bojují. Když se snaží. Bývalo to tak roztomilé.. Chtěla, aby škemral. Ačkoli si teď možná hrál na drsňáka, neměl ani tušení, čeho všeho je schopná. A armáda oproti tomu byla slabý odvar.
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 13:32:43 GMT
Jakmile pomalu nehet zarývala pod jeho oči, zasyšel bolestí, protože řvát nedokázal, tak trpěl zevnitř a to opravdu hodně. Tohle nebylo jako v armádě, tady tohle bylo o dost silnější, ale i přesto vše... ''Mám... Ale stejně tak-mám rád ženy, -které mají pihy nebo sladký-... úsměv'' usmál se na ni i přes tu bolest a krev, která tekla po jeho obličeji. Samozřejmě tělo mělo přirozenou reakci vytvářet slzy, takže se to smíchalo s jeho krví a stékalo dolů. Jsou věci, které neovlivní, ale i přesto měl stále sílu bojovat o svůj život. ''Aliso-...'' řekl její jméno, přičemž celý ztuhnul bolestí ''Rá-Rád bych o tobě psal'' vydal ze sebe s bolestí, přičemž musel konečně mrknout a jakmile se tak stalo, tak prudká bolest projela jeho tělem a on otevřel pusu, přičemž se nedokázal nadechnout a zrudl, kdy až po chvíli se opět nadechnul přes tu bolest.
Lichotky.. Opět lichotky, které vyzněly naprázdno. Taková slova ji neobměkčí, ba ani neohromí. Mírně jen protočila oči nad chabým pokusem.. no další slova už byla zajímavější. Nechala jeho oko jeho okem a jemně setřela jednu krvavou slzu z jeho tváře. Poměrně zaujatě se na ni zadívala. ,,Ty chceš o mě psát?" Ušklíbla se. Vlastně ji to bylo celkem ukradené. S knížkou nebo bez.. její život bude stejný. Na druhou stranu to byla zvláštní příležitost. Celkem ji zajímalo, kam by se tohle všechno mohlo upírat. Možná byla opravdu škoda ho zabíjet.. teď hned. Zahleděla se na svůj odraz v jedné maličké rudé kapičce, která ji pomalu stékala po prstě a poté ji olízla. Přivřela oči, jakoby to byl kdo ví jaký prožitek. Když oči opět otevřela, zaměřila svůj pohled znovu na Williama. ,,Dobrá, zaujal jsi mě" pronesla a on se mohl opět hýbat. Dívka se nebála, že by ji mohl něco udělat. Byla to směšná představa. Chvíli na to by byl mrtvý.
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 14:15:35 GMT
Jakmile se mohl opět hýbat, první co udělal, že se nadechl pořádně a zhluboka. Jakmile se opět vydýchal z bolesti utřel si do rukávu krev smíchanou se slzama ''Ano psát. Inspirace tak jako tak přišla i když jsem nečekal, že mě dneska znásilní čarodějnice, nutno uznat že to bylo i lehce dobré'' pousmál se a poté rozhlédl okolo, přičemž se poté podíval i na její prsa. S očima zastavenýma na nich se usmál a pohlédl potom opět jí do očí ''Tak jako tak, potřebuju nové Fantasy a kdybych tady zemřel, bylo by okolo toho spousty rozruchu. Co takhle kdyby jsme to udělali lépe a pomáhala by si mi se psaním?'' mrknul na ni a rukama přejel po jejím těle až k jejím prsoum, které opět sevřel v rukou. Možná bych masochista, ale ten pocit, že drží v rukou prsa čarodějnice nebo, že si na něm zarajtovala mu celkem zvedalo sebevědomí i apetit.
Muž se očividně neštítil ničeho. Nadržený hlupák,co nevím, kam toho svého opeřence bez peří strčit dřív. Alisa si mírně povzdechla, když se očima zarazil na jejich prsou. Přišlo ji, jakoby si vůbec neuvědomoval nebezpečí,v jakém se ocitl. Nebo se snad tímhle způsobem snažil zachránit?. Ona ovšem neměla jediný zájem o jeho rozmnožovací orgán, ani o něj samotného. Byl to zoufalec. A představa, že by chodila k němu a snad mu pomáhala s psaním knížky? Ale notak, to snad nemohlo napadnout ani jeho. Nehledě na to, že nějaký problém kvůli nedopsané knížce po jeho smrti ji absolutně nezajímal. ,,Takže ty chceš lepší námět? Dobrá tedy, ukaž mi, jak si to představuješ" Nadzvedla obočí a jeden koutek se ji mírně zvedl.
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 14:48:46 GMT
''Jak si to představuju?'' dodal s úsměvem a stáhnul ruce zpět kdy se s nimi opřel za sebou a kouknul ji do očí ''Ukaž mi, co všechno za kouzla umíš a já napíšu příběh o tobě tak děsivý, že mi to dá dostatek peněz si tady postavit dům a na oplátku tady přijede spousty turistů, které ty budeš moct zabíjet, vařit z nich lektvary nebo věštit z jejich kostí'' dodal a rukama před sebou udělal pár gest jakoby měl čarovat ''Zkrátka, to prospěje nám oběma.'' pousmál se, ale pak lehce prstem přejel přes její bradu ''Ale jestli mě zabiješ, tak tady naopak přijede mnohem více lidí a medií, kteří nebudou ti co by chtěli zrovna si povídat a naopak to vše jenom zhorší'' mrkne na ni a lehce se zasměje, přičemž si lehne a koukne na svou chloubu ''Pořád takhle budeš sedět?'' dodal s úsměvem, kdy si ruce složil za hlavu a hleděl na ni, přičemž si musel čas od času otřít oko, protože se mu hrnula krev. Musel si pak jít tu ránu dezinfikovat a ošetřit především.
Dívka ho chvíli poslouchala a pak se rozesmála. ,,To mě varuješ? Věř mi, že je mi úplně ukradené kdo sem přijede nebo nepřijede. Nemáš ani tušení o tom, co jsem zač." Naklonila hlavu. ,,Víš, všechno vždycky nekončí dobře můj milý, nabubřelý příteli." Byl to pitomec.. opravdu pitomec. Co čekal? Že tohle ji ohromí? Nebo snad přesvědčí o tom, že jeho život má nějakou cenu? Mělo to spíš opačný efekt. Takového pitomce by nebyla škoda. ,,Pověz mi, co by mi lidé a média podle tebe mohli udělat?" Jeho představa o jejím životě byla opravdu úsměvná. V jedné věci měl ale pravdu. Takhle sedět už ji nebavilo. Přesunula se tedy víc dozadu k jeho nohám a očima sklouzla k jeho chloubě. Znovu se ji zmocnila ta představa prázdného zkrvaveného místa namísto téhle věci. Zatím ho však jen vzala do rukou a začala si s ním hrát. Alespoň nějak se zatím zabaví, než ze sebe vysouká další kravinu. Kterou však bude považovat za důležitou a rozhodující v otázce jeho žovota a smrti.
Post by William Johnson on Jan 25, 2019 15:37:04 GMT
"Lidé? Ne... Další jako ty. Nikdo nesnáší konkurenci nebo když se musí dělit. Ale tak či tak... Chtěl bych ti pomáhat. Vím, co jsi zač. Jsi čarodějnice, akorát jsem si vás vždycky představoval více s kouzelnou aurou" dodal a jakmile chytla jeho úd, tak se celý prohnul s lehkým povzdechem. Vzpamatoval se, ale rychle a pak ji kouknul do očí "Aliso... Jaktože si tady vlastně sama? Neznala si mě a i přesto sis užila... Dokonce si mě nechala žít za což jsem samozřejmě vděčný, ale... To jsou všechny čarodějnice tak osamělé?" Otázal se nesměle, ale teď mu připadalo, že jestli má umřít, tak raději jako chlap co se stará o city ženy.