DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 14:41:16 GMT
Bylo ticho. Možná až moc velké ticho. Adrian se zavrtal víc pod peřinu a snažil se spát. Nějak mu to ale nedalo. Měl nepříjemný pocit. Takový pocit, když víte, že se na vás někdo dívá. Nemohl se toho pocitu zbavit. Přitulil se k peřině a znovu zavřel oči. Byl otočený čelem ke dveřím. Nepříjemné ticho.. Jakoby všichni kolem utekli. I ty nejmenší ploštice. Adrianovi se rozbušilo srdce. Určitě je to on.. je tu zase. Ten bubák,jehož stín párkrát zahlédl. Schoval se ještě víc pod peřinu a snažil se uklidnit své splašené srdíčko. Určitě není skutečný.. Pak ale zavrzala parketa. Adrian ztuhl. Ještě chvíli zůstal tak, jak je a každou chvílí čekal, že se ho něco dotkne. Nakonec už to nevydržel a rychle se otočil, aby se z chvějícím se dechem mohl rozhlédnout po pokoji.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 15:00:59 GMT
Strach. Cítil ho. Bol strachom celý bez seba, ako vždy. Otočil sa, no Sawyer naďalej ostával v bezpečí tmy rohu miestnosti. Bol si vedomý toho, že Adrian už mal párkrát príležitosť vidieť jeho tieň, či siluetu, no nikdy nič viac. Nikdy sa nepokúsil zistiť, kto ho vlastne straší a ruší jeho spánok. Ešte chvíľu bolo ticho no potom sa Sawyer ticho zasmial. Bol to ten tichý mrazivý smiech, z ktorého vám ztuhne krv v žilách. ,,Je to až fascinujúce, jak môže byť v takej malej bytosti toľko strachu..." povedal stále potichu, no dostatočne hlasno na to, aby ho mohol chlapec počuť.
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 15:31:27 GMT
Adrian sebou cukl a rychlostí blesku vypálil z postele. Bohužel se při tom zamotal do peřiny, takže spíš zakopl a rozplácl se na zemi. To dost zabolelo, díky rychlosti, kterou pohyb udělal ale teď to moc nevnímal a rychle se vymotával. Vystrašenému chlapci to však tak rychle jak chtěl vážně nešlo. ,,Kdo je to! Já.. já se nebojím! Vyhrkl rychle rozechvělým hlasem a stále sedící na zemi se snažil postavu najít.. ačkoli nečekal, že se mu to povede. Ostatně jako vždy. Tentokrát však nakonec zatuhl na místě, jako přimražený, když opravdu spatřil obrys temné postavy v rohu místnosti. Tohle se mu muselo jen zdát.. Vždyť i máma mu říkala, že ten bubák je jen jeho fantazie.. Byl už přece dost velký, aby na něco takového věřil. Ale on tu teď opravdu stál.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 15:50:09 GMT
Chlapec ho pobavil. Aj viac než to, keď pri pokuse o útek spadol. Aj preto sa miestnosťou opäť rozozvučal jeho chladný smiech. Kto je? Dobrá otázka. Neplánoval mu ale dať odpoveď. ,,Takže nebojíš?" povedal až posmešne. ,,Tvoj strach je cítiť na kilometre" skonštatoval fakt, možno trocha zveličený, no inak pravdivý. Aj naďalej ostával v kúte. Mal totiž pocit, že keby sa priblížil, tak by chlapec dostal infarkt, a potom by sa zábava skončila. Bol zvedavý čo bude chlapec robiť ďalej... Dúfal, že ho nesklame a spraví niečo výnimočné ,alebo aspoň niečo, na čom by sa mohol Sawyer pobaviť, lebo tie bežné reakcie ho už dlho zabaviť nedokázali.
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 16:13:23 GMT
V Adrianových očích se zrcadlil strach. Stál tváří v tvář své noční můře. Na druhou stranu, když byla postava hmotná.. když věděl kde je, opustil Adriana ten zvláštní pocit nevědomí. Toho, že na něj může kdykoli něco vyskočit. Dalo by se říct, že prostě věděl, odkud by hrozba přišla, kdyby přišla. Přál si teď mít schopnosti jako máma.. Chtěl být schopný něco udělat, i kdyby to mělo být jen málo. Zatnul zuby. ,,Proč jsi tady? Proč chodíš za mnou? Chceš mi ublížit?" Zeptal se už pevnějším hlasem. Kdyby chtěl, udělal by to už mnohem dřív. Nebo snad ne? Možná mu chtěl ublížit teď, když už se mu ukázal.Ta myšlenka mu sevřela žaludek.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 17:07:08 GMT
Ďalšie otázky... koľko ich ešte bude? Prečo sa hneď všetci pýtali? Bolo to otravné. Vyžadovali od Sawyera toľko slov, ktoré im na konci života boli aj tak na nič, pretože v očiach ďalších obyčajných ľudí boli len bláznami. Bláznami, ktorí videli to, čo podľa iných neexistovalo a teda boli obvinení zo šialenstva. Nehovoriac o tom, že Sawyerovi sa nechcelo hovoriť... prišlo mu zbytočné dávať toľko povedzme vzácnych informácii niekomu tak obyčajnému ako boli ľudia. A čo bolo ešte horšie, všetci sa pýtali to isté. Akoby im nenapadlo nič originálnejšie... Fakt to neznášal. ,,Lebo chcem, môžem a uvidí sa" odpovedal čo najkratšie na všetky tri otázky.
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 17:32:40 GMT
Adrian už se o něco soustředěněji vymotal z peřiny a postavil se. Stále mu neviděl do obličeje. Nenapadalo ho, co by mohl dělat. Byl tu sám, a kdyby se rozhodl utéct.. jak daleko by se mu to povedlo? Pokud mu přišel ublížit, nezastaví ho. Cítil se tak nějak.. zvláštně. Byl tohle jeho bubák pod postelí? Takový ten, kterého má každé dítě. Přece jen, měl pocit, jakoby k sobě svým způsobem patřili. Možná i proto se odhodlal trochu přiblížit. Chtěl vidět, komu patří onen hlas. Byť to bylo asi dost nebezpečné. Dech se mu taky patřičně chvěl, stejně jako zbytek těla. Utéct však ale opravdu nebylo řešení. To mu tak nějak docházelo. Párkrát těkl k oknu s tichou prosbou, aby mu někdo pomohl. Možná, kdyby se nějak dostal ven.. Na druhou stranu, nebyl druid. Nedokázal by to, co jeho máma. Nedokázal by se spojit s přírodou.. vlastně znal jen teorii. Některé zvíře by ho ale snad pochopilo.. pokud všechna neutekla. Ne, vážně neviděl žádné pro něj dobré východisko. Hleděl do rohu místnosti a tak nějak čekal, co bude dál.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 19:26:24 GMT
Odhodlal sa priblížiť... žeby predsa našiel tú odvahu? Zrejme. Sawyer ho len ticho s úškrnom na tvári pozoroval, bez jediného pohybu. Teda chvíľu. Stále sa približoval a Sawyer ho zatiaľ nechal, no určite nechcel, aby videl jeho tvár. Prečo? Ťažko povedať. Jednoducho bol radšej, keď Adrian nevedel jak presne vypadá. Keď už sa pomaly blížil, Sawyer dupol nohou smerom k nemu... chcel vedieť či ho to vydesí... bola to akoby taká psychická hračka, ktorá väčšinou ľudí vydesila na smrť, lebo to preťalo to napätie plnené strachom a chvíľkovou odvahou. Minimálne by to aspoň mohlo Adriana zmiasť no a potom... potom sa Sawyer opäť zneviditeľnil. Ešte však nebol čas odchodu... nie. Len sa prešiel popri Adrianovi. Uvažoval kde sa zjaví tentokrát... boli tri možnosti... za Adrianom, na posteli alebo na druhej strane miestnosti. Najviac sa mu páčila možnosť prvá... to by ho mohlo vydesiť... no zároveň to bolo až moc očakávateľné...
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 19:56:57 GMT
Adrian se pomalu blížil. Strach ho neopouštěl. Promluvila však i zvědavost. Bubák ale nic nedělal. Jakoby tam snad stála jen figurína. A pak najednou dupl. Ardian sebou polekaně cukl a vyjekl leknutím. V tu chvíli si dal automaticky ruku na pusu a vyděšeně zacouval. V tu chvíli postava zmizela. Adrian vykulil oči a vyděšený se začal rozhlížet. Nehodlal tu čekat. Automaticky se rozběhl ke dveřím pokoje, které rychle otevřel a rozběhl se dolů do obývacího pokoje ke dveřím ven. Přitom rukou plácl po vypínači, aby tak rozsvítil. Bubáci přece při světle nechodí. Bylo to první, co ho napadlo. ,,Šedivko! Chipe!" zavolal starostlivě na zvířata v domě, která tak nějak předpokládal, že tam budou. Trochu se mu ulevilo, když odkudsi uslyšel mňouknutí.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 20:41:22 GMT
Jeho odvaha bola preč... úplne preč a Sawyer sa na tom bavil. Chlapec utiekol z izby a tak sa Sawyer pomaly vydal za ním... nemal sa kam ponáhľať, aj keď mu tak Adrian zničil jeho plán dramaticky sa zjaviť niekde za ním. V každom prípade, šiel za pachom strachu, no chlapec zapol svetlo čo mu znemožnilo sa zviditeľniť bez toho, aby ho videl. To sa Sawyerovi nepáčilo, no začal uvažovať o tom, že sa na to skrývanie vykašle. Zišiel teda dolu. Chlapec na niekoho zvolal, no boli to zvieracie mená, takže Sawyer ani len na moment nezapochyboval o tom, že nikto iný tu nie je. A tak teda pokračoval vo svojej ceste. Zastavil sa až také dva metre od neho kde sa znova zjavil a na Sawyerovej tvári panoval spokojný, posmešný úškrn.
Post by Adrian Brennan on Jan 27, 2019 20:59:40 GMT
Adrian se ohlédl k místu, kde kočku zaslechl, no pak málem dostal infarkt, když se bubák zjevil kousek od něj. Znovu vyjekl a málem zase zaškobrtl, tentokrát o vlastní nohu. Udělal pár vrávoravých kroků do strany, než zase získal rovnováhu. Při tom upíral oči na muže před sebou. Vypadal, jako člověk. Normální člověk ale jeho aura vyzařovala temnotu. Nemusel být druidem jako Peggy, aby to poznal. Byl to takový ten nepříjemný pocit vzadu v hlavě. Zrychleně dýchal a dál od muže couval. Po chvíli si všiml naježeně kočky, která sice zůstávala neohroženě sát na opěradle gauče, na druhou stranu však bojovně prskala a syčela. Udělal pár rychlých kroků k ní a chytl si ji do náruče, aby ji mohl k sobě přitisknout, jakoby ji chtěl uchránit. Cítil se tak jistější. Jen doufal, že ho kočka nepodrápe v jejím rozpoložení. Na druhou stranu však měl Adrian se zvířaty vždycky dobrý vztah, takže i kočka by se s ním mohla cítit líp. ,,Co po nás chceš!" Vyhrkl rychle. Nevěděl, co by měl dělat.
Post by Sawyer Adonis Blackburne on Jan 27, 2019 21:12:33 GMT
Stačilo sa len zjaviť na to, aby ho vydesil ešte viac. Už musel byť chudáčik tak vyľakaný, že by stačilo hocičo aby ho museli niesť pomaly do nemocnice. A pritom to Sawyerovi ani nedalo veľa námahy. ,,Čo po vás chcem? To je veľmi dobrá otázka..." skonštatoval stále sa uškŕňajúc. ,,Nemám žiadny konkrétny cieľ..." povedal po chvíli. Zrejme to nebola odpoveď, po ktorej by niekto túžil... takto totiž to ostávala istá neistota a nevedomosť čo bude ďalej. Možno aj to chcel Sawyer docieliť, aj keď skôr to bol len bočný účinok. Nedal však veľkú príležitosť, aby sa chlapec ďalej pýtal. Na to predsa ešte určite bude v budúcnu čas. ,,Dobrú noc, Adrian..." povedal s tým, že s jeho menom sa pohral. ,,Uži si zvyšok noci" dodal ešte, a opäť zmizol. Teda... znova ho nebolo vidno a rozhodol sa teda odísť. Nevedel kam pôjde... nikdy to nevedel. No na dnes sa už pobavil dosť.
Post by Adrian Brennan on Jan 28, 2019 0:24:58 GMT
Adrian vyklepaný zůstal stát v obývacím pokoji s kočkou v náručí. Ta byla napjatá, jako struna a neustále nespokojeně mručela. No po chvíli, co muž zmizel se i ona uklidnila. Bylo to znamení, že už tu nikdo není? Přece jen se říkalo, že zvířata vidí duchy. Adrian se ale stále ještě trochu třásl. Nakonec kočku pustil, a ta si trochu nespokojeně začala olizovat packu, jakoby ze sebe potřebovala smýt nějakou nečistotu. Adrian se ale necítil bezpečně. Chtěl, aby tu teď byla máma.. Na druhou stranu ale nevěděl, jestli se svěřit. Věřila by mu? Konec konců to všechno viděla i Šedivka. proč by mu nevěřila? Do svého pokoje se tu noc už ale nevrátil. Místo toho si vlezl do postele v ložnici, nechal rožnuté světlo a kočku si vzal sebou. Sám být nechtěl ani za nic. Šedivka se naštěstí uklidnila celkem rychle a díky jejímu spokojenému vrnění vedle něj se uklidnil taky a nakonec usnul.
Nakonec k Paggy našli cestu. Stačilo se občas zeptat kolemjdoucích. Boční cesta je zavedla až k lesu, kde nakonec autem najel. Na konci cesty už byl vidět onen domek, kde údajně Peggy bydlela. "No... snad bude doma," zamumlal spíše pro sebe a zaparkoval u cesty před domem. Z auta nakonec vylezl a počkal na Connora. Domek byl pěkný a vypadal z venčí útulně. A nejspíše uvnitř i někdo byl nebo alespoň odhadoval. Nevěděl, jestli bydlí sama nebo s někým. To si už nezjišťoval. Vlastně o ní nevěděl nic a Connor nejspíše také ne. Pozná je vůbec taky? Nebo alespoň Jacoba? Doufal, že si sen pamatovala a nemusel tak nic vysvětlovat. Vysvětlení chtěl spíše on sám. Nakonec zamkl auto svými klíčky a rozešel se pomalu k domu, kde také zaklepal na dveře.
Connor v těchhle místech ještě nebyl, ačkoli měl pocit, že už si prošel většinu města. Domek mu připadal jiný, než většina těch, které viděl. Jakoby byl spíš součástí lesa, než samotného městečka. Vystoupil z auta a po vzoru Jacoba se vydal k domu. Zima pomalu ustupovala a sníh tál a ačkoli se tady ještě stále celkem držel, bylo ho mnohem méně, než před týdnem. Kdyby sem vyrazil tehdy, nejspíš by si maličkých domečku, vykukujících ze sněhu ani nevšiml. Trochu zvědavě naklonil hlavu ale to už byli skoro u dveří. Jacob potom zaklepal a tak se otočil čelem dopředu. Vypadalo to, že se za okny přece jen někdo mihl, i když dlouho nikdo neotvíral. Connor věděl, že Peggy nežije sama. I s jejím synem už měl tu čest. Proto se jen pousmál a čekal dál, dokud se dveře pomalu nepootevřely.