DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Connor se s výdechem předklonit a zakryl si rudou tvář. ,,díky mami.. jsem rád, že jsi usoudila, že mi to bude chutnat ale umím mluvit i sám za sebe." Pak se podíval na Peggy.,, Teda.. ne, že bych si nebydlel že vaříte skvěle, jenom..tohle bylo mírně neurvalé. Jsme tu na návštěvě, ne, abychom tu vyjídali lednice" zamručel na Thomase. Jeho přehnaná péče se mu zrovna teď moc nezamlouvala. A jestli byl takhle starostlivý každý anděl, začínal chápat, proč by se se svěřenci neměli stýkat. Pak se ale usmál, když se o něj Thomas mírně opřel. Měl hned lepší pocit. I když to bylo trapně věděl, že to Thomas myslí nejlíp, jak může. Pak už ale zmlkl a nechal mluvit Jacoba. Nezávisel mu a vážně by nechtěl být na jeho místě. Na rozdíl od něj ale nebyl tak hr do toho, aby zjistil, kdo je. Na druhou stranu on nečetl jiným myšlenky. To muselo být šílené.
Když jídlo bylo schváleno alespoň jedním návštěvníkem z jeho vlastních úst, Peggy kývla. ,,Tak se tedy přemístíme do kuchyně," pronesla a vydala se tam. Nezdálo se, že by snad někomu z hostů vážně vyčítala, že tam budou jíst. A to je vlastně ani neznala. Tedy, Connora velmi mírně a Jacobovi prakticky jenom zachránila zdravý rozum - na chvíli. Kývla jim všem k židlím, tedy aspoň těm, co plánovali jíst. ,,Nemám zdání. A pokud ano, nejspíš se to ani jen tak nedozvím. Všichni co jsou jako vy si to nechávají pro sebe. Jste docela samotářské povahy," podotkla. ,,A s telepatií ti nepomůžu. Nejsem telepat. Zkus... Někoho, kdo číst myšlenky umí. V tvém případě je tu skutečně jediná možnost a to najít ty ostatní jako jsi ty. Možná ale stačí zavolat démona, co ti tu schopnost dal... Tedy, říkal jsi, že pochází od démona, že?" s klidem se jala přípravy jídla. A i kdyby ne, je to logický závěr.
Post by Thomas (Ethan) on Mar 12, 2019 4:29:57 GMT
Thomas Connorovo frkání přešel neutrálním pohledem. Vypadal teď jako pravý anděl. Nezúčastněný a víceméně naprosto mimo. Nebo až do momentu, kdy se ozval Jacob. ,,Ne. Tohle privilegium má jen málokdo. Kdybys strážného anděla měl, viděl bys jej," upozornil ho na ten fakt. Divná otázka. To ho to nenapadlo? Nemyslel si že je snad hlupák... Ne, to by čistého anděla nenapadlo. Byl spíš zmatený z otázek, co pokládal. Viděl v nich naprostou logiku, která zmatenému Jacobu pro teď unikala. Své si nechával i v momentě, kdy Peggy zmínila, že by měl vyhledat onoho démona. Okamžitě ho napadlo, že to je velice špatný nápad, ale nejspíš... Nezbytný. V okolí se jen tak netoulali lidé, co by se přiznali k tomu, že jsou telepati - tedy tenebris. Ale možná... Zkusit zachytit jejich myšlenky? přemítal. Ne nahlas, samozřejmě, ale Jakovi to tak možná přišlo. Thomas se samozřejmě přemístil do kuchyně a nebo výraz i myšlenky vypovídaly o tom, že se mu nelíbí, jak se Connor straní a pozornost je upnutá i na něj. Nebyl zrovna ten typ, co by pozornost chtěl, zvlášť když o něm nikdo ani neměl vědět. ,,Měl bych jít," zamumlal pak, samozřejmě čekal, až se všichni usadí.
Jacob pokrčil rameny nad Thomasovou odpovědí. Ovšem, mohlo mu to dojít. Proč by zrovna on mohl mít nějakého strážného anděla? Sice měl práci policisty, ale on sám nebyl žádný svatoušek. To mnoho lidí. Nakonec vstal a rozešel se za Peggy do kuchyně, kde se posadil na barovou stoličku a opřel se lokty o stůl. Její odpověď jej trochu zklamala, že žádného dalšího neznala. Ovšem už teď plánoval nevzdat se v hledání. "Takže samotáři... to na mě rozhodně nesedí. Já společnost rád..." ušklíbl se. To mu přišlo komické. Byl to jako pěkně hloupý vtip. Teď mu ale začalo docházet, že Tenebris měli svůj důvod k tomu být samotářští. Nakonec.. kdo by chtěl neustále někomu lézt do hlavy? Už teď to Jacobovi lezlo trochu krkem a měl problém se soustředit na všechno kolem. A to jej do toho rozptylovala ještě Thomasova křídla. Pořád musel po nich pokukovat, jako kdyby měly snad zmizet a on si mohl oddechnout, že se mu to jen zdálo. Blbost. Ale už bude muset počítat s tím, že se jeho život ode dneška změnil. A nejspíše mu to změní ne jen jeho pohled na svět, ale i myšlení... povahu... bude se muset chvíli stranit společnosti, aby onu telepatii zvládal. A... hledat dalšího jako je on. Bude to těžké, ale nevěřil, že tady byl jediný. Po dalších slovech Peggy se uchechtl a promnul si kořen nosu. "Jo, zavolat démona je dobrý plán, ale... ten, který mi tohle způsobil, se mi teď z pekla nejspíše směje, jaký jsem idiot." Už i jemu to teď přišlo směšné. "Lucifer. Jak originální jméno... existují další biblické legendy?" To si řekl spíše pro sebe.
Connor si připadal trochu divně. Všechny ty informace byly hrozně zajímavé, to ne že ne, ale stejně si přišel tak nějak bokem. Neměl to nikomu za zlé. On sám neměl žádný vážný problém. Neměl, co by řešil. Jistě, mohl se ptát, ale nevypadalo, že by toho Peggy o tenebris věděla nějak moc a on sám si nepřipadal, že by se potřeboval něco učit tak, jako Jacob. V tomhle mu vážně nezáviděl. Každopádně se tu ale necítil úplně nejlíp. Neuměl to popsat ale něco ho tu hrozně znervózňovalo. Vlastně ho něco hrozně znervózňovalo na zrzce.Podíval se na Thomase. Chápal, proč tu nechce být. On ale nechtěl, aby odešel. Rozhodně se zvedl taky. Pokud tu bylo nepříjemně jeho andělovi, znamenalo to, že by měli jít. Byli přece tým. ,,Děkuju za nabídku jídla ale myslím, že půjdu taky. Jistě si máte co říct a myslím, že bych jen překážel" Usmál se.
Peggy se nad tím musela pousmát. ,,Démoni rádi konzumují cokoliv, co s nimi má něco společného. Nejlépe míšence. Je logické, že se moc nesnesete. Nedivila bych se, kdyby byly coveny magnety na démony. Navíc... Vás magická komunita zrovna nevítá s otevřenou náručí," vysvětlila Jacobovi a pak se její oči stočily ke Connorovi a Thomasovi. ,,Jistě. Dávejte pozor. I vy můžete být chutná pochoutka pro démona... Tenebris s andělem... Se nevidí každý den," pokývla jim na rozloučenou a tím to pro ni zjevně končilo. Neměla co dodat. Ani nebylo třeba se s nimi kdo ví jak loučit. Věděla, že je zase uvidí. Brzy. Vždycky to tak bylo. Tahle komunita na to nebyla dost velká, aby se míjela. Ne tady v Heathens. Trochu sebou škubla, když Jake zmínil Lucifera a zamračila se. ,,Nechci přitáhnout jeho pozornost. To je nebezpečné i pro mě," oznámila Jacobovi. Už teď jí bylo jasné, že po jídle jej nenápadně vyprovodí. Její myšlenky lítaly jako šílené. Stačilo k tomu jedno jméno. Bylo logické, že se ho bojí. Nebo možná... Že s ním nechce nic společného? ,,Lucifer není biblická legenda. Lucifer je chaos v neřízených rukou. Padlý archanděl. A velice nebezpečný."
Post by Thomas (Ethan) on Mar 16, 2019 1:39:44 GMT
Být nehmotný má jednu fakt obrovskou výhodu. Když někam jdete, prostě nic nezhodíte. Takže v momentě, kdy se Connor rozhodl vydat pryč s ním, jen kývl Peggy a roztáhl křídla. Už nebyl hmotný, logicky. Rozletěl se obývákem pryč, jako by tam nic nebylo. Jedná letka si to vzala přímo gaučem. Jakoby tam nebyl. Brzy zmizel za stěnou. Nehmotnost měla své výhody. Když chtěl jeden rychle zmizet, šlo to velice rychle. I přesto, že se rozhodl proletět a trochu si urovnat myšlenky, držel se Connorovi blízko. Mluvit s ním ale teď nechtěl. Bál se, se se doptá na to, co řekla Peggy. A on? On to vysvětlovat jednoduše nechtěl.
Zadíval se na Connora. Na tu chvíli mu nevědomky vlezl do myšlenek. Byl takový... odtažitý. Na nic se neptal. Byl akorát spokojený, že tady měl svého anděla. No kdo by nebyl? Chvíli Jacob přemýšlel o tom, co by s takovým andělem dělal on. Jaké to asi je? Nepřekážel by mu spíše? Jako, je fajn mít vlastního... dá se říci ochránce, ale Jake se většinou dokázal postarat sám o sebe. No ještě aby ne, když se vycvičil na dobrého poldu. Slyšel Connora, když přemýšlel o odchodu. Přišel si tady navíc? Nemusel. Jen se prostě nedokázal zapojit. S tím Jake problém naopak vůbec neměl. Společenský byl až až. Nechápal, proč z něj Lucifer udělal Tenebrise. Nejspíše ho ještě tak dobře nezná! Zamrkal a vymanil se z myšlenek. "Doufám, že se ještě setkáme, Connore. Měj se," mávl na něj a díval se, jak odcházel. Hned na to se i jeho anděl rozhodl odejít. Ale... samozřejmě, že ne dveřmi. Prostě vyletěl a jako duch zmizel kdesi ve stropě. Dobře, ještě z toho trochu v šoku byl, ale neodpustil si jednu poznámku: "To andělé neumí chodit dveřmi?" Zamračil se. Řekl si to spíše pro sebe, ale nakonec zavrtěl hlavou a otočil se zpátky k Peggy. Už tady byli sami a mohl se tak s klidem soustředit jen na ni. Bála se. Bála se Lucifera a to Jacoba ovšem vůbec netěšilo. "To je nemilé zjištění, že se ho nejspíše nezbavím..." podrbal se na čele. "V pořádném průseru jsem už dlouho nebyl..." Teď to bral trochu s humorem, pravda. Ale co měl teď dělat? Nebyl ten typ člověka, co by stále panikařil. Stejně se s tím teď bude muset smířit, jako s tím, že existují andělé, vlkodlaci a tak dále. Zachovej si chladnou hlavu, Jacobe."Hádám, že se vám nejspíše budu muset vyhýbat. Nebo si to přejete?" Opřel se lokty o pult a úsměv mu na tu chvíli zmizel. Jako by se snad chtěl něco přečíst v jejích myšlenkách, aby mu náhodou něco neuniklo. Už se do toho pomalu dostával. Tedy... bylo to jednodušší, když tady byl jen jeden člověk.
Connor se prostě otočil k odchodu. Trochu se mu ulevilo. Tahle mistická odhalovaci pro něj nebyla kdo ví jak příjemná. Nechtěl znát detaily. Nepotřeboval to. Koho zajímalo, že je jakýsi tenebris. V první řadě byl člověk. A neshledal nic, s čím by potřeboval pomoc, takže se tyhle řeči rozhodl prostě ignorovat. A jednoduché fakty, jako třeba, že je ostatní magictí moc nemusí, nebo že by se na něj mohli zaměřit démoni ho zrovna neuklidňovalo. Vždyť doteď žil normálně, tak proč by nemohl i dál. Bylo mu to nepříjemné. A ještě nepříjemnější bylo vědomí, že mu zrovna teď někdo může číst myšlenky. Pokývl Paggy. S Jacobem se rozloučil a pak se vydal směrem ke dveřím. Doufal, že se jednou setkají například u čaje. Nějakého filmu v kině, nebo by si rád promluvil o zvířatech. Jakožto veterinář měl pocit, že by promluva s druidem mohla být velice přínosná. No bohužel, to jediné co znali lidé viděli v jeho osobě bylo ha! Tenebris! Začínalo ho to vytáčet. Zahloubaný ve svých myšlenkách došel ke dveřím. Ani ten Thomas s ním teď nezůstal. Netušil proč tak zmizel.. každopádně ho to mrzelo. Nejspíš byl ale rozrušený z nečekaného odhalení. Povzdechl si. Tenhle den nebyl dobrý. Navíc pořád nevěděl, kde je Honey. Vytáhl telefon, aby si všiml, že se mu kdo ví proč vypl. Chvíli trvalo, než znovu naskočil. Connor byl už kousek od domu, když mu přišla SMS. Byla od Codyho. Zvláštní, zrovna mu chtěl psát. Vypadalo to, že měl taky noční můru. Nadzvedl obočí, ačkoli zjistil, že ho to zase tolik nepřekvapilo. : Musím s tebou mluvit. Zastav se prosím: napsal prostě a správu odeslal. O snu nepsal nic. Mohli si o tom promluvit osobně. Teď potřeboval vyřešit i další věci. Schoval telefon a vydal se na poměrně dlouhou cestu domů. Pěšky to bohužel nebylo, jako autem.
Peggy se... zamračila. Její výraz byl jinak ale neutrální. ,,Moje hlava je mé soukromé místo. Jednoduše se snažte neposlouchat," upozornila Jacoba. Jinak by byla nucena s tím něco udělat a to by se Jakovi jistě nelíbilo a bylo jasné, že to ví oba dva. ,,Nejde tu o vyhýbání se a ne. Patříme do stejné komunity, nepůjde nám okolo sebe jednoduše dělat kroužky a doufat, že si toho druhého nevšimneme. Ale ne... tady. Ne u mě doma. Nechci, aby věděl, kde bydlím. Nemá důvod si to zjišťovat." Pevně v to věřila... a doufala. Přivřela oči a semkla silně rty. Přemýšlela. Myšlenky byly moc zmatené, než aby šlo zachytit něco naprosto přesného. Nakonec se na Jacoba opět zahleděla. ,,Můžu to částečně potlačit, ale nevím, jak dlouho to bude zabírat, než si vyvinete imunitu a jak moc to zabere," varovala dřív, než by se vůbec mohl začít radovat. O závislosti ani nemluvila, ale nakonec, její produkty byly magické, přírodní... doufala, že tady tohle nebude. Sama nikdy nic takového nepotřebovala, neznala ani vedlejší účinky... docela ji rozčilovalo, že se vynořilo něco, co nemá plně prozkoumané.
Jacob se lehce zamračil. "No... uvidím, co se dá dělat. Lezení do hlavy nedobrovolně je nepříjemné i mně. Ale... je to výzva," pokrčil nakonec rameny. Teď by ale měl jít, i když by se rád dozvěděl spoustu věcí, nechtěl tady být ženě na obtíž. A věřil, že to nebylo naposledy, co se s ní setkal. Pustil lokty z pultu a narovnal se. "No... teď budu muset jít. Práce volá. Snad se ještě uvidíme a..." otočil se k odchodu. "Díky za váš čas. Hodně štěstí s tou vaší... no, přírodou," mávl rukou, sebral si svůj kabát a nakonec se vydal ven. Dnes mu to zatím stačilo. Došel až k autu, kde vlezl, nastartoval a odjel do města.