DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Carl R. Sigtuna on Nov 2, 2018 21:39:39 GMT
Bez větší prodlevy barmanovi zaplatil požadovaný obnos a na jeho odpověď spokojeně broukl: "Aha, díky, dobré vědět." Vypadá to, že se nějakou dobu zdržím. V jedné ruce sklenici, v druhé láhev, štrádoval si to ke stolku pro dva na kraji místnosti u okna, posadil se a prozatím dělal společnost sám sobě. Když míjel chlapíka, co se zmiňoval o počasí, pokusil se mu elegantně vyhnout tak, aby se mokem nepocmrndal a snad se mu to i povedlo. Odvětil ze slušnosti cosi ve smyslu, že to ujde a konečně dosedl. Položil skleněné propriety na stolek před sebe, nohy si pod stolem pohodlně natáhnul dopředu a v klidu si nalil vrchovatě piva, avšak jen tak, aby mu třetinka nepřetekla. Není překvapením, že se nedružil jako některé případy v blízkém okolí, nikoho neznal a stejně to platilo i obráceně. Nevypadal, že se to v nejbližších chvilkách chystá změnit. Podíval se na hodinky na levém zápěstí a začal tichounce bubnovat prsty o stůl. Zvyšoval tempo, a to na poměrně slušnou rychlost. Opřel si bradu o dlaň, koukal ven. Možná.
Will znovu upil ze skleničky, když před něj byl postaven rudý nápoj. Trochu překvapeně zamrkal a zvedl oči k barmanovi. Když zjistil, z jakého zdroje víno pochází, ohlédl se po dívce. Při jejím zamávání se jen mírně pousmál a pokývl. Pak se otočil zpět ke skleničce a zhluboka se nadechl. Co s tím teď měl dělat? Pít se mu to nechtělo, odmítnout by to bylo neslušné. Začal se poohlížet po nejbližším květináči. Nakonec však shledal, že tam žádný nevidí. No, pro kytku, co by v něm jistě byla, je to jen dobře. Pak se podíval po vlkodlačici, jejíž pohled na sobě cítil už předtím. I ona dostala víno a zdálo se, že s ním dost zápasí. Mírně se pousmál a zvedl svou skleničku z barového pultu. ,,Tak na zdraví" Pozvedl ji jejím směrem. Pak si skleničku přitáhl blíž k ústům. Přivoněl si a chvíli zaváhal. Nakonec víno opět odložil na bar. Ale nevonělo špatně, to ne že ne.
Post by Alastor James de Marco on Nov 3, 2018 13:46:33 GMT
Líbilo se mu tam. Ostatně jako pokaždé, co se tu chodil stavit. Měl to místo nějak rád, ačkoliv to byla docela obvyklá budova s nulovým výhledem ven, kam on patřil. Ale byli tu lidé, ne ti obvyklí opilci, kteří chodili upíjet své denní problémy do nějakého podniku. Viděl v nich spíše nějaké ty zajímavé případy, se kterými se šlo pobavit, a jestliže ne - měl tu Codyho. Ochranka, barman a pěkná tvářička baru, vše v jednom. A taky si nestěžoval na svůj plat, takže to také bral jako výhodu. “Super,” zamumlal si, když uslyšel odpovědi svých zjevně spokojených hostů. Šlo vidět, že někteří neměli zrovna náladu na pokec, někteří se na oplátku snad i bavili. “Hodlá tu nějaký barbar vylézt ven a kouknout se na město?” Opět promluvil ke všem v blízkosti, otevřel si láhev toho oranžového džusu a začal jej tak nějak popíjet. Byl spokojený.
“Co ty?” otočil se na Codyho, jediného přítomného barmana. Byl vděčný za to, že tu seděl tak i tak. “Ňáký plány?” Přeci jen už tu byl a nedělalo by mu problém si na několik hodin pokecat s lidmi místo něj. Nebo co to vlastně ještě dělal.
Překvapeně se podívala na původní obejkt svého zájmu. Byla tou socializací trochu zmatená, tak zapomínala na dobré mravy. Ale kdo by se divil, nikdy neměla pořádně možnost si je procvičit. "Nazdraví pane, promiňte za pozdní reakci..." Zatřásla při těch slovech hlavou a pak si zdvihla svůj váček k nosu, aby se pořádně mohla nadechnout vůně, která jí vždycky pomohla uklidnit se. Váček poté znovu ukryla do malé brašničky. Znovu se zvědavě podívala na toho pána. Vypadal jako člověk ale ta energie. A neochota dotknout se vína. Všimla si, že z jeho sklenky neubylo, i když se tvářil jako že pije. Zajímalo ji, co za tím stojí ale nezeptala se. Nechtěla být ještě neomalenější, než už se projevila. A pak zaslechla dotaz na to, zda se někdo nechce jít podívat ven. Jí by to ani nevadilo ale předsevzala si, že bude trénovat ecistenci ve společnosti. Bar byl místo, kde se lidé sdržovali, dospěla k závěru, že raději zůstane tam. Ale konečně se aspoň odhodlala k další promluvě. "Ani nevíte jak ráda bych šla ale tady je společnost a tak radši zůstanu." Nevěděla, jestli by mluvit měla nebo ne, její intuice jí říkala, že by neměla ale i tohle byla komunikace ne? S každým pokusem se mohla posunout jenom dál.
Post by Honey Wintercry on Nov 3, 2018 15:38:09 GMT
Usmála se, když oba dva zareagovali na její sklenici... víceméně kladně. Tedy, vypadali zaraženě, což ji neskutečně pobavilo. Ach ano, kouzlo alkoholu. A to se ani napít nemuseli, co? Muž, který promluvil už předtím, mluvil dál. ,,Barbar?" optala se Honey nahlas. ,,Jsme snad barbaři?" zacukal jí koutek a upila si toho, co před ní leželo. ,,Ačkoliv možná. Je fajn, že nic nezakrývá pohled na hvězdy." Kdyby v sobě neměla už něco málo z toho, co pila, s největší pravděpodobností by si takhle otevřeně nepovídala, nyní ale měla docela dobrou náladu a přípravu na odchod ven, do zimy. Vlastně zabloudila očima po muži, co si dával džus a konečně si jej pořádně prohlédla. Byl pěkný, vážně pěkný. Okamžitě zrak odklonila a radši si strčila mezi rty brčko, ze kterého rychle usála... a sklenice byla prázdná. No, možná výmluva, aby se nenápadně a barbarsky vytratila, nebo ne?
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Carl R. Sigtuna on Nov 3, 2018 16:53:39 GMT
Zevrtěl se na židli, když od muže, který na sebe chtě nechtě strhával pozornost, uslyšel cosi o barbarech a na moment jej slova vyhodila z klidu. Netvářil, jako by mu to vadilo, nicméně s bubnovám prsty postupně přestal a blížil se ke dnu sklenice rychleji, než bývá zdrávo. Pozvedl láhev, aby se koukl, jestli z ní ještě něco málo nedostane a po smutném zjištění, že ne, ji zase položil. Opětovně ztkontroloval hodinky. Kam vlastně spěchám, už na mě nikdo nečeká. Asi síla zvyku. Bezděčně posunul oba kousky skla na okraj stolu a vstal. Pozapínal si na kabátu pár spodních knoflíků a poupravil si límec. Cestou ke dveřím téměř neznatelně zvedl ruku, otáčejíc hlavu k pultu. "Nashle." pronesl tím směrem a na chlapíka, hovořícího s obsluhou v rychlosti pokýval hlavou, nejspíše taktéž na znamení pozdravu. Těsně před východem se zarazil. Ale je fakt, že chlastem nic nevyřeším, když už nic jinýho, venku je aspoň čerstvý vzduch. Mohl bych se stavit na náměstí, třeba tam budou mít svařák, ten moje svědomí určitě unese, lepší, než pár sklenek kořalky. Natáhl ruku po klice a konečně vyšel ven, kde se rozhlédl přes cestu a přešel na protější chodník.
Tiše se zachechtal, když si Marina upila vína. Schoval to ale za zvednutou paží a předstíraným kašlem. Dál se rozhodl, že nebude komentovat, ani reagovat na to, jak přesně se tváří po loku vína. ,,Je to dobré víno," pronesl k blonďákovi a dál se staral o své věci - aneb obsluha a podobně. Cody přejel pohledem odcházejícího muže a pak pohled přišpendlil na nádobí, co nechal na stole. Málem ve vzduchu nechal viset něco na způsob, že za tohle mu neplatí dost, ale... seděl tam jeho šéf. Lidi byli hovada. Všiml si, že Honey dopila. Vlastně ho upozornilo srkání, které vydávalo brčko, když už nemělo co nasát. Přesto... nemávla na něj, tak to nechal být. ,,Plány? jasně, plány na celý víkend, šéfe," zazubil se na Alastora. ,,Světlana mě už pár dní budí napodobováním zvuků ze Starwars, tak jsem zvažoval, že si dám maraton nějakých jiných filmů. Má hrozně ráda slaďárny, klasická ženská. A furt lepší, když bude křičet 'Jacku, Jacku', než aby po mě po návratu do bytu střílely lasery. Fakt to nemám za potřebí." S tím se konečně vydal pro ty sklenice, co tam nechal ten předchozí zákazník. Chudák Cody, dneska z něj byla holka pro všechno. ,,A taky se těším, až se přitulím k myčce a řeknu jí, jak mi chyběla," zabručel si sám pro sebe.
Post by Alastor James de Marco on Nov 3, 2018 21:28:10 GMT
Měl i možná chvíli chuť si s tím novým mužem pokecat, on však odešel dříve, než si stihl odložit ten nápoj. No, čím víc by s ním kecal, tím víc by si asi vydělal, na to však zcela nemyslel. “Zase někdy,” pomávl na odcházejícího. Přeci jen tu chodil co nějakou chvíli a neznal ani tu dobrou část štamgastů. Snad by se jednou dostal k tomu, aby zde chodil tak často - ale co s tím? Povinnosti byly povinnosti, práce zase práce. A zájmy? Na ně už nezbylo tolik místa. Tak nakonec byl alespoň rád, že si tu mohl posedět. Raději se zase otočil k jediné známé tvářičce v této budově a pousmál se nad jeho slovy. Teda trvalo nějakou tu chvíli, aby si vybavil ženu- teda ptáka - jménem Světlana. Možná tu už vážně dlouho nebyl, když se mu vytrácelo i toto. Nejednou byl jí byl překvapen, když dovnitř vcházel. A když slyšel něco o filmech, pousmál se ještě víc - čím větší úsměv, tím víc nechápal. No, řekněme, že byl lehce kulturně neznalý. “Světlaně by asi nevadilo, kdybych se přicpal, viď?” Uchechtl se a pokračoval, chopil se již způlky prázdného džusu a učinil z něj již prázdnou krabici, kterou přisunul ke Codymu. “A mohl by ses přitulit i ke koši, když jsi u toho.”
Post by Honey Wintercry on Nov 3, 2018 23:57:26 GMT
Zvedla oči ke Codymu. ,,Cody," mávla na něj a pak prosebně vydechla další objednávku. ,,Udělej mi něco silnějšího, prosímtě. Cokoliv," zazubila se na něj. No, normálně nic ... silnějšího nepila. Asi alkohol zabíral tak, že chtěla víc alkoholu. No, u ní to nebylo nic nového, nebyla na to zvyklá, ani vzdáleně. Popravdě... víceméně vypadala, že už teď má dost a to toho v sobě měla málo. Tedy, neodpadávala na stůl, ani se přitrouble nehihňala, ale byla opovážlivější a celkově... na to, že tu bylo okolo tolik cizích lidí, byla docela upovídaná. Ano, prohodila pár vět. Ale mluvila s nimi! Poslouchala, jak se baví - zjevně majitel baru - s jejím známým barmanem a znovu jej zaujatě přejížděla očima. Líbilo se jí, jak si ho dobírá. No, mužský. Ji si nikdo neopovážil nikdy dobírat. A rodiče dbali na to, aby se k tomu nikdo ani nepřiblížil. Tedy, teď už to nejspíš mohlo být jinak. Počkala, než jí Cody něco donese... nebo nedonese, záleželo.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
,,Hele, Světlana je neskutečně nevypočitatelná. Nevíš, jestli si vezme to, co jí dáváš, jestli tě klovne do prstu a nebo ještě ti vezme i s nosem. Ženský není radno provokovat, zvlášť když jsou zelený a jsou to amazonky!" prohlásil. Na karton se jen zašklebil.,,S košem se moc nebavíme. Pokud teda nemyslíš ten na prádlo. Ale oba jsou nafoukaný a musím je čas od času vynést, skoro v zubech. Drzí potvory."S tím chňapl karton, zmačkal jej a vydal se jej vyhodit. Mávla si na něj Honey, na což zareagoval a vydal se k ní.,,Jak něco silnějšího? No, já tě domů nepovezu,"oznámil jednoduše a její prosbu splnil tak napůl. Namíchal to, co si dávala normálně. Mojito, které nejspíš i zvažovala, než z ní vylezla ta druhá blbost. Holka praštěná... ,,Poslyš, Hun... pití ti moc nepomůže. Je mi jasný, jak ti je, ale radši se zaměř na něco jinýho. Po tomhle už ti nenalívám,"poplácal ji po hlavě a vzal si od ní peníze. Ignoroval otrávený výraz. Natočil se na Alastora.,,Musím posbírat nějaký ty věci, co nechali lidi na stolech... a mám pocit, že tamti se hádaj a někdo je musí roztrhnout. Pohlídáš toho králíka v ženském těle na chvilku?"kývl k Honey, která se pustila do mojita a zdálo se, že si ho ani moc neužívá.
Will tiše poslouchal hukot hlasů kolem. Při tom jezdil prstem po hrdle skleničky a sledoval odraz v rudé hladině. Tolik životů, tolik příběhů. Zvratů. Jaké to asi je prožívat tohle všechno na vlastní kůži. Zažil už hodně, vždy však byl jen pozorovatel. Nestranný, nezúčastněný pozorovatel. V hlavě mu vytanula myšlenka, jaké by to asi bylo mít opravdového přítele. Někoho, komu by mohl být oporou a pomocnou rukou. A to i v případech, kdy by nebyl v právu. Jen proto, že je mu drahý. Na takové věci ale ve světě andělů nebylo místo. Byly to slabosti, které si nemohli dovolit, pro vyšší dobro světa. Narodil se pro to, aby dohlížel na řád na zemi. Aby byl nestranný ke všem duším, a mohl tak být dobrým soudcem. Byly však chvíle, kdy si přál být slabý. Podíval se po nesmělé vlkodlačici na baru a pak znovu na svou sklenku vína. Odsunul se od pultu a vstal. Víno tam nechal ležet. Však on si k němu jistě někdo cestu najde. S tím se vydal ze dveří, které zabouchl už jen vítr.
Odchod zvlášního pána ji překvapil. Chvíli zvažovala, zda zůstat dál a nebo jít za ním. V baru bylo ještě dost lidí. A byl tu Cody, který jí sice určitě musel pohrdat ale pořád to byl vlkodlak, který byl silnější než ona. Nemohla se zbavit starých smečkových návyků, kdy jí bylo vtloukáno do hlavy, aby se držela těch silnějších. Navíc vůči němu cítila dluh, který chtěla aspoň z části nějak napravit, jen zatím nevěděla jak. Takže se nakonec rozhodla zůstat. Zvedla se, vzala si obě své nedopité skleničky a zamířila k dívce, která ji jí objednala. objednat někomu pití znamená, že se chcete kamarádit ne? Už není 19. století, určitě nevytáhne zpoza zad pochodeň a vidle, ani stříbrný kříž, aby ti ublížila. Navíc vypadá osaměle. Osaměle, skoro jako já. S těmi myšlenkami se přesunula. V rukou držela své skleničky a chvíli nervózně přešlapovala u stolku té dívky. "Dobrý den, nevadilo by, kdybych si přisedla? Vypadáte tak sama a nikdo by neměl být sám." Zase něco plácla. Kostrbatou řečí smíšenou ze svého rodného století a pokusy naučit se moderní mluvu od jiných vlkodlaků, když se s nimi bavila.
Post by Alastor James de Marco on Nov 4, 2018 12:23:33 GMT
“Dík za radu,” opět se pousmál nad Světlanou, “snad není i žárlivá.” Představa toho, že se zelený papoušek žene na nějakou nevinnou dívku s tím, že jí má chuť opět hodit tam, odkud přišla, jej docela pobavila. Možná by jej pobavil i výraz některých dalších hostů, ale ty tak nějak právě nesledoval. Vlastně ani nevěděl, jestli je tam jediný, kdo si Světlanu dokáže vybavit jako papoucha, nežli nějakou exotickou ženu s válečkem v ruce. “Měl bych chodit častěji, snad se líp poznáte.” S radostí pozoroval Codyho, jak mu krabičku odnáší. Možná by si na to mohl začít zvykat, nestěžoval by si. A když mu odběhl k nějaké další dívce, měl možnost alespoň zamávat na odcházejícího chlápka, který mu nepřipadal zrovna v dobré náladě. No, ti lidi v baru byli většinou na dně, nebo až příliš šťastní. Nestihl se vlastně ani doplazit pro další kartón, místo toho na něj promluvil barman. A než se také vůbec mohl rozhodnout, stal se chůvou nějaké holčiny u baru. Králíka. Či čeho. Přikývl, tak se tedy přesunul blíže k ní. Se svojí stoličkou si pěkně odcupital naproti, tam se konečně usadil. “Brý den,” pousmál se na holčinu s úsměvem na tvářích. Zjevně nebyl jediný, koho tenhle malý rubín zaujal, z druhé strany na ni totiž mluvila i druhá dívka. “Co vás tu přivádí?” promluvil raději na obě v naději, že se nestane jen tichým pozorovatelem nějaké dívčí konverzace. Až tak divný být nechtěl.
Post by Honey Wintercry on Nov 4, 2018 14:11:41 GMT
Honey překvapilo, jak se k ní náhle měly dvě naprosto cizí osoby. No, jedné z nich poslala víno a tak se zas tak moc divit nemohla... ale ten muž. Docela ji to zarazilo, i když jasně viděla, že mluvil s Codym, než dorazil k ní. Nejspíš ho poslal. Jo, to by mu bylo podobný. Furt měl potřebu se o ni starat. Vždyť peněz měla dost, mohl ji nechat pít, ne? Ne, on se musel starat. Blbec. Na druhou stranu ale byla ráda, že se stará a nejde jen po tržbě. Líbilo se jí to na něm. Celkově... si sem ráda chodila povídat s tímhle sympaťákem. ,,Nene, jen si přesedněte," odpověděla jí a znovu si pořádně upila. ,,Osaměle... vypadá každý v tomhle baru, ne? Proto jsme tady a ne venku. Protože nemáme s kým být." Hluboký myšlenky? Vážně? Ta holka měla fakt malou toleranci alkoholu, chudák. ,,Hm... Co mě přivádí," zopakovala slova muže, co si přisedl. Popravdě? Co ji přivádělo? Přišla si popovídat s Codym? Přišla sledovat bavící se opilé lidi? Přišla... proč přišla? ,,Ani nevím," přiznala pak. ,,Jednoduše jsem nechtěla být doma sama." Lež, nikdy doma sama nebyla. Dalo se ale o přisluhovačkách říct, že jsou nějaká opora, že jsou někdo, kdo by byl s ní? Ne-e. Znovu si upila toho dryjáku postaveného před ní. ,,Vykání... bych odložila, pokud vám to nevadí. Jsem Honey." Rozhodla se předejít trapné situaci, kdy se začnou všichni navzájem ptát, jak se jmenují.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Trochu nesměle se posadila. Přítomnost toho druhého člověka, který byl tak povídavý ji trochu zarážela ale nakonec to brala jako plus. Když nebude mít co říct, aspoň se o to postará někdo jiný. A nabýdka tykání? Skoro jako nabídka z nebe. "Já jsem Marina. Marina McCoiová." Představila se a nabídla ruku k potřesení. Oběma. Možná to bylo vínem v kombinaci s účinky váčku, že najednou našla tuhle kuráž zauvžovala, že by si to měla někam zapsat, mohlo by se to hodit v budoucnu. Pak se osmělila ještě jednou a rozhodla se odpovědět i na mužovu otázku. "Byla jsem prý doma až moc dlouho, takže jsem, jak se to říká, změnila lokál." Zkusila se pousmát, dětinská slovní hříčka jí připadala trapná ale nechtěla působit nudně nebo nepřístupně. Humor by měl otevírat lidská srdce nebo ne?