DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Connor se zaculil. ,,No, můžu udělat výjimku a prohlédnout i spolubydlícího. Co ho trápí? Červy, blechy, nebo má průjem? Můžeme mu dát třeba límec" Jeho styl humoru byl jeden z těch přímějších. Asi tak mohl někdy někoho i urazit, ale nějak moc ho to netížilo. Vlastně, kdyby ho opravdu přivedla, byl by schopný mu onen límec vážně nasadit. ,,No, a co vy? Jaká je vaše práce?" Zeptal se zaujatě. Nebylo slušné, aby se bavili jen o něm. ,, Popřípadě, nevíte o někom, kdo by hledal práci, a umí to se zvířaty? Hledám pomocníka, je toho dost, když jsem na to sám. Poprvé mám svou vlastní kliniku. " Znělo to hrdě
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 0:56:33 GMT
Nad jeho otázkou se tak teatrálně zamyslela. "Hmm, nejsem si jistá, ale v noci dost chrápe." když si jde v noci udělat čaj, sem tam zaslechne nějaké to jeho chrochtnutí. Nebo jsou to možná ti nad nimi, ale to teď nehodlala řešit. "Jistě, límec zní skvěle!" představila si Nina se psím límcem a rozesmála se. Muselo to působit podivně, ale kdo by se při představě Nina se psím límcem nezasmál. "Kdyby nás slyšel, asi by nás rozcupoval." poznamenla poté a rozhlédla se, zda ho někde náhodou neuvidí. Potom se Connor zeptal na ni a její práci. S povzdechem pokrčila rameny. "Jsem asistentka v Heathens United, taková ta ženská, na kterou pořád někdo ječí, nosí kafe a vyřizuje telefony a rezervace, v podstatě dělám chůvu." odpověděla docela nezaujatě. Svou práci brala prostě jako nutnou pro přežití, nijak ji však nemilovala. Ovšem Connor, ten se zdál, že svou práci miluje nadevše. "Já tu vlastně znám jen lidi z práce, no a ti práci nehledají, ale kdyby něco, určitě je za Vámi pošlu." uculila se. "Opravdu? A jak dlouho už ji máte otevřenou?" vážně věřila, že toho bylo moc. Možná by se mu nějaká asistentka taky hodila.
Connor tiše kýval a a celkem zaujatě poslouchal. Byl dobrý, co se týkalo poslouchání druhých. Zajímalo ho snad úplně všechno. ,, A není vás na takovou tu ženskou, na kterou pořád někdo ječí škoda? " Pousmál se. Nezněla v práci moc spokojeně. On sám si neuměl představit dělat práci, kterou by neměl rád. Naštěstí, takovou práci měl. ,, Teprve jsem otevřel, je to tak měsíc, víc ne. Snad to tu finančně udržím, ale zatím to jde dobře, nemůžu si stěžovat" Nadechl se k dalším slovům, když mu zazvonil telefon. ,, Oh, pardon, omluvte mě" Zvedl ho a rychle si ho přiložil k uchu. ,, Dobrý den, veterinární klinika, jak vám můžu pomoci?" Ano, i sekretářku si dělal sám. Chvíli s vážnou tváří poslouchal a pokyvoval, jakoby to ten na druhé straně mohl vidět. ,,Jak je to dlouho?" Zeptal se potom. ,,Dobře, hned tam budu" zaklapl telefon a znovu nahodil přátelský výraz. ,,Moc se omlouvám, budu muset běžet. Pacient čeká. Slezl ze židle a vzal si kabát. ,, Kouknu se vám na ten límec pro spolubydlícího. Můžete si pro něj dojít" Zasmál se ještě, když platil vlastně za vodu. pak se spěšně vydal ke dveřím. ,,ještě jednou se omlouvám, doufám, že se ještě potkáme" mávl ode dveří a zmizel venku
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 21:25:25 GMT
Neubránil se zachichtání, což zrovna nesedlo, to už možná proto, že ženská působila jistým způsobem vážně, sarkasticky a nijak mile, ale on si na takové lidi v podstatě zvykl, občas sám dokázal rychle střídat nálady přímo do něčeho, co mu zdánlivě připomínalo ji. „Určitě byste dokázala víc,“ pozvednul obočí – jeden ze zvyků. Vlastně si lovec říkal kvůli tomu, že věděl, co lovit má. O tom zbytku už nerad mluvil. „Věřte si, čemu chcete, já jen šířím pravdu.“ Vypadalo to, že tak lehce obyčejného člověka nikdy nepřesvědčí, vlastně tu naději ztratil docela rychle, a když mu povolila vejít, musel přikývnout a jít dále do baru, docela útulného. Alkohol mu už začínal pomalu chybět, tohle město bylo pro něj jako labyrint, ve kterém se absolutně nedokázal vyznat. No, teď už ani nepotřeboval. Kabát si s radostí sundal a pověsil na věšák, dále už se jen usadil na stoličku, naklonil blíže k té jeho známé značce whisky. Možná tak i na pár sekund zapomněl na objekt svého zájmu, ale po chvíli se k ní zase otočil. Co dále?
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 21:43:00 GMT
Jakmile vešli, i ona pověsila svůj kabát a ubrala se k baru. Sedla si na stoličku a kupodivu se nijak nevzdalovala od muže, od toho lovce. Mohla by si jít po svých, ale vždyť tu stejně sedávala a ničemu kromě pití se nevěnovala. Teď to nemohlo být jinak. Akorát bude vedle ní sedět neznámý chlapík, který věří podivným historkám. "Co Vás k tomu vede, hm?" v jeho přítonosti měla povytažené obočí nějak často, "k tomu, že vlkodlaci existují a že jste schopný je snad i porazit." přišlo jí to směšné. Vždyť viděla, co udělá jeden vlk. Vlk... Zavrtěla hlavou, aby nechala odplynout své myšlenky a objednala si skotskou.
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 22:20:25 GMT
Byl mile překvapen, když se žena rozhodla posadit vedle něj. Zaujmul ji? Protože jestli ano, potřeboval politovat, něco takového se mohlo ukázat totiž už týden zpátky v Belfastu, kdy v dešti sháněl psa a vlky. Řekněme, že už se tam nemá v plánu vracet. Narychlo se otočil k barmanovi, objednal si přímo onu irskou, ze které mu bušilo srdce dvakrát tak rychle. Když se zeptala na důvod, udělal totéž – pozvedl obočí nazpátek. „Zkušenosti, nějaké to dobrodružství, trochu krve,“ poťukával si tak do stolu, když přemýšlel, co všechno by mohl říci, „a dost děsných a násilných vztahů, týjo.“ Ten konec šel jakžtakž, jelikož poté už následovalo další zachechtání, jo, aspoň na něco dokázal vzpomínat v dobrém. „Každopádně bych neporazil ani malý děcko, ani vás,“ snažil se vysvětlil co nejlépe, „jen vím, co mám lovit, a jak to mám lovit, zbytek je na náhodě.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 22:37:10 GMT
Proč jen si k němu sakra sedala. Sama to nechápala. Opravdu to nechápala. Vůbec. Nemohla dojít na jediný důvod, proč tam s ním seděla. A potom jí to došlo. Ten večer. Zhluboka se nadechla a sklenici se skotskou pevně sevřela v dlani. Poté se dlouze napila, až v ní nezbylo nic. Objednala si další. Bylo jí jedno, jestli to lidé považovali za správný způsob pití. Pro ni v tuto chvíli byl. Se zkřiveným výrazem a chvíli v puse převalovala kostku ledu, dokud se -docela rychle- nerozpustila. "Vy tomu fakt věříte." zkonstatovala holý fakt a lokty se opřela o bar. Chvíli jen tak hleděla před sebe, na tu nově doplněnou sklenici skotské a poté jemně natočila hlavu k němu. "Jak vypadají jejich oči?"
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 22:54:47 GMT
Sklenice přišla, rozhovor musel být na pár sekund ukončen, jelikož musel jít obdivovat to dílo, které mu bylo podáno. Měl počkat? Nemohl, ihned do sebe nalil část tekutiny, kterou docela podcenil – spalovala mu hrdlo, jako kdyby to mělo být stříbro. A on vlkodlak. Vlastně o tom se i právě teď bavili, docela zajímavý rozhovor, ke kterému se rozhodl i vrátit. „Oba věříme v to stejné, a oba pořádně nevíme, co to je,“ snažil se ji opravit. Možná toho věděl trochu více, ale stále nemohl být žádným odborníkem, žádným lovcem. Raději se ale zaměřil na její otázku. „Záleží,“ odvětil, „když z vás chtějí udělat sekanou, tak je to něco jiného. Krvelačné a plné násilí, bolesti a strachu, něco jako člověk v cizím těle.“ Samozřejmě by mohl pokračovat, ale zde se zastavil, opět se jen ztrácel. „No, na druhou stránku se s vámi třeba chtějí vyspat a pak vypadaj jako pudlové, taky záleží.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 23:09:01 GMT
Při jeho shrnutí odpovědi znovu povytáhla obočí, tentokrát snad, jako kdyby mu dávala najevo, aby si z ní přestal dělat srandu. "Ha, ha." zakoulela očima, "vtipné." ironie v jejím tónu byla hmatatelná. Raději se znovu napila ze sklenky, tentokrát tam i něco nechala. Zakroutila hlavou a koukla zase před sebe. "Ani nevím jak mě napadlo to třeba jen zvážit," zhluboka se nadechla, "je to celý blbost." znovu se narovnala se skleničkou v ruce a napila se. "Chcete snad říct, že už jste zabil nějakého vlka?"
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 23:15:43 GMT
Nebyl by to on, kdyby celou situaci nějak nezvrhl, protože jestli ji už měl zaujmout, teď udělal přímý opak toho, co zamýšlel. Vlastně jí to všechno už říkal předem, byl si jistý, že jednou tak či onak zjistí něco víc. „Jako bych vám lhal,“ odfrkl si, opět se napil, tentokrát však o něco méně. Jeho záměr nebyl opít se do nevědomí, tedy ne zatím, ještě měl v plánu odpovídat. „Zabila byste vy jen nějakého člověka?“ Jeho tón možná nevědomky klesl, ale to se dalo očekávat. Snažil se myslet rychle, ale bylo to obtížné – vzpomínal si. Ne, nikdy nezabil jen nějakého, nikdy by nezabil jen nějakého.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 23:53:46 GMT
"Uvědomujete si doufám, že co říkáte, je poměrně neuvěřitelné, že ano?" dopila sklenku a objednala si další, dobrá, ale odsud už bude vážně pít pomalu! "A mluvíte o tom, jako kdyby to byla ta nejnormálnější věc na světě. Lidé Vás mají za blázna." neubránila se uchechtnutí a do rukou vzala skleničku. Poté se na ni však podívala a znovu ji pustila. Kroť se, Coalene. "Ne, jistě, že jsem nezabila člověka." nebo možná ano, spíše se někdo nechal zabít, aby ji ochránil. "O smrti lidí už laskavě nemluvte," podívala se na něj a znovu uchopila sklenku,"už tak ty kecy probudily příliš vzpomínek." napila se a s bouchnutím ji položila na bar.
Post by Gene Becker Frost on Jan 18, 2019 13:53:19 GMT
K její otázce dokázal jen přikývnout, ono to snad nemělo být neuvěřitelné? Vlastně to bylo, jemu samotnému to trvalo roky. Proto si z nich rád dělal hlupáky. „Představte si vesmír,“ začal máchat rukama, jako kdyby právě mezi nimi vykouzlil onen nekonečný prostor, „pro jedny je normální cestovat za hranice, ti druzí si vystačí se svou plochou Zemí.“ Musel si udělat přestávku k dalšímu loku toho tvrdého alkoholu, který se mu na jednu stránku docela hnusil. „A já tu jsem jako astronaut, jen docela sám.“ Vlastně se mu to tak i většinou líbilo, být sám. Jen on a pes, dodávka, celý svět. Bylo to něco zajímavého, zázračného, ale sám nevěděl, jak dlouho by to měl vydržet. „Vaše přání je mi rozkazem,“ přikývl směrem k ženě, dle všeho toho bylo určitě více. Neměl v plánu se v ní moc šťourat, už tak hledal hluboko v paměti sám. „Každopádně tu nejsem od toho, abych vás přesvědčoval, jen potřebuji stopu.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 18, 2019 14:56:05 GMT
Jeho přirovnání znělo..zvláštně. Zase tolik to nepochopila, buď byl hlupák, nebo to bylo tím, že se tomu bránila. Prostě ho chápat nechtěla, musela by pak být blázen, že? Raději na to nijak nereagovala, jen se znovu napila. Tvářila se nezúčastněně, přitom v ní rostli zájem o jeho osobu. Byl zvláštní, nějakým způsobem ji to poutalo, možná ji to skoro přimělo mu věřit, ale nakonec se přiklonila jen k tomu že věří, že on věří, že je to pravda. "Stopu?" znovu to povytažení obočí a jakýsi náznak zájmu na její tváři, nebylo to moc, ale víc od ní čekat nikdo nemohl. "Tak já Vám něco prozradím," zhluboka se nadechla, "když takhle budete lidem povídat na potkání o nějakých zmutovaných monstrech, nic nezískáte, a jestli chcete na něco dojít, musíte být diskrétnější. To si vážně myslíte, že kdyby nějací vlkodlaci existovali a dozvěděli se, že je jde nějaký amatér lovit, nepostarali by se o něj? Vlci jsou krvelačné bestie. Co myslíte, že by mohli být vlkodlaci?" dopila další sklenku a objednala si. "Takže být Vámi jednám s trochou méně povyku, koukněte se do novin, zemřelí mají příbuzné, běžte za nimi, pokud bude uvedený svědek, vypátrejte ho, bude to snažší než to, o co jste se dosud pokoušel." pozvedla k němu ruku, ve které držela znovu naplněnou sklenku a ukázala na něj ukazováčkem. "I když stejně narazíte jen na vlky." po tváři se jí mihl letmý úsměv, avšak zmizel tak rychle, jako se objevil.
Post by Gene Becker Frost on Jan 18, 2019 15:44:50 GMT
Měla zčásti pravdu, což i tak chtěl popřít, protože se mu její nápad nijak nelíbil, bylo zde pár důvodů proč, ale teď se spíše zaměřil jen na to, co potřebovala vědět. Nebo alespoň na to, co říct zatím chtěl. Mezitím uchopil alespoň sklenici medové do ruky, aby se z ní případně znovu napil bez toho, aby se jako naprostý idiot musel otáčet k baru. Ale stálo mu to za to, barman byl přeci zajímavý, dost na další sklenici. Proto ji rychle dopil, úškleb zde samozřejmě nechyběl, což docela přímo poukazovalo na to, jak mu pití nějakou chvíli chybělo. Prostě byl na cestách, nemohl se opít u volantu s tím, že by přejel nějakou bábu. Opět pokývl, když její obočí zase vystřelilo někam ke stropu, to protože se právě otočil k baru, poklepal. Potřeboval ještě. „Zatím nikoho ještě v plánu lovit nemám,“ snažil se vysvětlit, ačkoliv se docela dobře trefila, no, kdyby měl tak ještě v plánu to udělat tak jednoduchým. „Kdybych měl konkrétní cíl a nevěděl, že každá druhá osoba, na kterou zakřičím, je s mým cílem spjatá, tak bych to tak možná udělal.“ Vážně byl ale mile překvapen tím, že mu vylíčila jeho přesnou strategii. „Vlci mají smečku, ta je většinu času roztroušená po území. Čím víc na sebe upozorním, tím rychleji si oni všimnou mě. Zatím jim to ale trvá,“ začínalo mu pomalu vysychat, což nebyla dobrá zpráva. Protože alkohol se teprve doléval a on jej potřeboval více. „Potřebuju jen pár odpovědí, pak už mě tu na ulicích nikdo neuvidí. Lov je vedlejší.“ Konečně přišla. Vlastně v podstatě hledal rovnou několik věcí, jeho prioritou však byla smečka. Snad taková, která by z něj na první pohled neudělala sekanou. To další už bylo jen možné nebezpečí, které se od ní také odvíjelo – nebylo by to poprvé, co slyšel, že se na území smečky vraždilo z vlastní strany.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 18, 2019 15:54:35 GMT
Jak ho tak poslouchala, bylo to na jednu stranu hrozně smutné. A možná v tomhle absurdním rozhovoru začínala pomalu zvažovat i možnost, že vlkodlaci existují. Ale ne. To byla blbost. Uvěří, až jednoho uvidí. Ale ona už viděla, viděla ho. Jen to sama nevěděla. Možná tušila, no nepřipustila si to. A pak potká tohohle blázna. Blázna! Zatím nemá v plánu nikoho lovit? A to si říká lovec? Jeho logice nerozuměla. Nechápala, o co se snaží. Povytáhla jedno obočí a z plna hrdla se zasmála. "Já už vím, co Vy jste!" prohlásila skoro jásavým tónem, "vždyť vy jste sebevrah!" přesto ale nemluvila příliš nahlas. Kolikátá to byla sklenička? Čtvrtá? Přinejmenším. S pobaveným vrtěním hlavy se napila. Jen cucla. Možná trochu víc. Ale nechala si. Zatím. "Odpovědí? Odpovědí na co? Hm? Já vám fakt nerozumím, člověče." a fat, že dosud neznala jeho jméno ji kupodivu dosud nezačal trápit.