DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Gene Becker Frost on Jan 18, 2019 21:51:42 GMT
Když se žena opět ozvala, neovládl se a opět vybuchl smíchy, to možná kvůli tomu, že měla pravdu. Úplnou pravdu. Samozřejmě z toho ale měl srandu tak dlouho, dokud by se mu něco nestalo, to by byl přesný on. Šťastlivec. Kdyby teď měl tekutinu v ústech, asi by si žena užila pěknou spršku alkoholu na tvář, možná by se jí to i hodilo. „Jo,“ vydralo se mu z úst mezi nádechy a výdechy, „to jsem přesně já.“ Už dlouho se do takové konverzace nedostal, chybělo mu to, přeci jen se ji snažil jistým způsobem bezdůvodně agitovat, a ona odolával lehce jako nějaká tupá stěna, tím samozřejmě nechtěl říct, že by byla tupá. Po svém následném uklidnění se rozhodl opět připít. „Strašně tajný důvody,“ mrkl na ni, pak se opět vrátil k alkoholu, aby si ho dalším lokem pomalu spořádal. Ach, to potřeboval. „Viděla jste už nějakýho? Protože já bych určitě nějaký otázky měl.“ Třeba to, jak vypadá a jestli je volný.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 18, 2019 23:06:39 GMT
Povytáhla jedno obočí. Zase. To teď byl zřejmě její nový zlozvyk. Prostě ho nechápala, opravdu ne. Jeho chování, důvody. Nevyznala se v něm a všechno ji to hrozně deptalo. To i on samotný. "Jo, viděla," narovnala se v sedu, "viděla jsem vlka, prostýho vlka, a nic víc, jenom vlka. Vraždící bestii." pohodila vlasy dozadu a pozornost přenesla ke stěně naproti, plné vystavených flašek alkoholu. "Nenávidím je." šlo to poznat, šlo poznat, jak moc je nesnášela. Ale vždyť jí ho zabil. Vlk. Obrovský, obrovský vlk.
Post by Gene Becker Frost on Jan 18, 2019 23:46:43 GMT
Zbystřil, když se zmínila o tom, že nějakého už viděla. To už vlastně tak nějak očekával, ale doufal snad i v to, že půjde do detailů, že mu řekne něco navíc. Taková drbna jako on si přeci ráda poslechla všechno, co chtěl kdo říci, co měl na mysli. Zároveň toho ale mohl využít, nějak určitě ano. Když se zmínila o nenávisti, jeho úsměv se opět rozšířil. Byl to ten stejný pocit, který jej provázel dlouhou chvíli. Jen už se přenesl. „Představme si, že jich je víc,“ začal uvažovat, jen tak teoreticky, protože bylo jasné, že mu nehodlá věřit, „nenáviděla byste je všechny?“ V podstatě jí zase podstrkával onu pravdu, ale konečně si uvědomil, že to tak lehké nebude. Bylo to jeden ze způsobů, jak on překročil onu vlnu nenávisti, kdy si uvědomil, že ne všichni jsou jen zrůdy. Někteří z nich dokonce stáli za jeho čas a peníze. Poslední kapky dopil jenom proto, aby opět ťukl do baru.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 19, 2019 1:51:01 GMT
Zvědavě na něj koukala a čekala, co za moudro z něj zase vyleze. Z jejích očí stále nezmizelo pohrdání, ne tak úplně. Stále to byla ona, dívka, která ztratila jakékoli očekávání dobrého. Příliš vážná ve svém výrazu a smutná ve svém srdci. A bylo to pro ni těžké. Co? No všechno. Jelikož tu stále byl. Možná již zemřel, ale byl tím jediným, na co se stále přivádělo téma. Ne úplně, třeba jen okrajově. Třeba oni, teď se bavili o vlcích, pro něj to možná byli spíše vlkodlaci. A jakou jinou vzpomínku by to mělo přivolat, než právě tu na večer, kdy zemřel? A jinak? Někteří se vůbec nestydí ptát se, zda je v pořádku, jestli už není otřesená... Ne, nemohla. Opravdu nemohla. A přesto musela. "Všechny?" napila se a zavrtěla hlavou, "to by bylo bláznovství." uchechtla se. To však bylo jen tím alkoholem, který už se začínal projevovat. Vždyť toho neměla nejméně. "Jen toho jednoho. Toho. Jednoho." zhluboka se nadechla a dopila další sklenku. Dnes se nějak rozjela. Možná to bylo tím mužem, svým způsobem ji deptal. Nebo možná jejich rozhovor. Přišel další. Poslední, řekla si. "Nebo možná ano, možná všechny, přeci jen...nejsou všichni vlci krvelační zabijáci, a my tak trochu blázni?"
Post by Gene Becker Frost on Jan 19, 2019 13:59:11 GMT
Začal pociťovat onen známý pocit své duševní nepřítomnosti. Alkohol. Snažil se dávat ženě jistým způsobem pozornost, ale jeho očko pomalu kroužilo po místnosti a snažilo se najít nějakou formu zábavy, možná východ. Jeho opilé stavy byly samozřejmě většinou jiné, tentokrát však pociťoval úzkost. Možná už to zase neměl nějakou chvíli. No, samozřejmě to ale nedal najevo, jen sklenici protentokrát odložil stranou, aby zůstal svůj. Vlkodlaci, stále jen vlkodlaci. Proč se vůbec snažil o to, aby ji přesvědčil? Asi ho začala ta samota štvát, přeci jen to byl on, on proti celému světu. A to po čase začne nudit i ty nejpevnější, nejsilnější a nejchrabřejší. „Kdyby byli všichni vlci krvelační zabijáci, asi by tu ani jeden z nás už nestál,“ uchechtl se, sledoval, jak žena do sebe lije alkohol. Nějak se v tom viděl, vlastně by ji přirovnal ke svému dřívějšímu já. Plný nenávisti a nepochopení, alkoholu a smutku, vlastně to by mohl být stále teď, ale on na rozdíl od utíkal. Proto tu i byl, v Irsku, v nějakém náhodném městě. Dost daleko od svého domova, dost daleko od minulosti, avšak přeci jen blízko k odpovědím. „Každopádně jde vidět, že oba bychom potřebovali kousek té pravdy,“ sáhl do kapsy svých kalhot, aby mohl vytáhnout onu papírovou vizitku s telefonním číslem, tu položil na stůl. Lovec nadpřirozena, Gene B. Frost.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 20, 2019 3:10:27 GMT
Byla si tím jistá. Ano. Teď už si tím vážně byla jistá. Alkohol. Neměla toho hned vypít tolik. Ale to byla celá ona. Zezačátku toho do sebe naklopila příliš a potom se musela mírnit. To bylo těžké. Proto teď odolávala pokušení další sklenku dopít až do dna. Držela ji v ruce, ale držela stále na desce baru. Po jeho slovech jí cukly koutky a zvedla k němu hlavu. "My tu možná jsme," znovu myšlenka na něj, vše ji k němu přivádělo, vše, "ale to je mi úplně jedno." s porovnání s tím, co si od ní ten vlk vzal. Nebo vlkodlak? Začínala být na pochybách, ale dávala to za vinu tomu alkoholu. Pozornost opět věnovala sklence, míchala tekutinou v ní krouživými pohyby zápěstí. Ještě chvilku. Poté před ní však přistála jeho vizitka. V tu chvíli nechala skleničku ležet na desce a vzala do ruky malou papírovou kartičku ve tvaru obdélníku. "Povězte mi, pane Froste, odkud jste?" povytáhla zvědavě obočí a přesunula na něj pohled z vizitky.
Post by Gene Becker Frost on Jan 20, 2019 11:28:54 GMT
Na určitou chvíli se dokázal lehce uklidnit, to možná s pomocí té ženy naproti něj. Konečně se na ni zaměřil, udělal si tedy menší prohlídku jejího vzhledu, který ji – bez překvapení – moc neuchvátil. Vlastně to i očekával, ale spíše mu šlo o to, aby si lépe představil onu osůbku pod tou vrstvou kůže a kostí. Moc se mu to nezdálo, možná, přeci jen možná, by se k ní opět přirovnal. Ale to raději nedělal, každou svou myšlenkou na rozdíl těch dvou si začal uvědomovat, jak moc je on podobný jí nežli ona jemu. To ho i možná lehce zarazilo. „Takže raději mrtvá?“ opět si ji musel přeměřit, souhlasil by s ní tentokrát i on? Raději se nepokoušel o odpověď, místo toho se mu na tváři rozprostřel onen nostalgický úsměv – možná tu byli sebevrazi dva. „Anglie,“ odvětil stroze, moc se nechtěl zabývat městem, ten název mu v mysli stál jako hranice mezi tím, na co si vzpomenout chtěl, a co nechtěl. „Vy?“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 23, 2019 20:09:52 GMT
Její pohled téměř neustále visel na výloze naproti ní. Od nejdražšího alkoholu po nejlevnější, ale ona to nerozlišovala. Pila co jí chutnalo a v tuto chvíli to byla právě skotská, které už v sobě měla snad více, než je za takovou chvíli co tu sedí zdrávo. U ní to však bylo obvyklé. A potom přestávala. Nakonec tu popíjela colu a hned potom si zašla do kavárny pro černou kávu s sebou. Jedla vždy předem. Přece není sebevrah. No a to potom dle času, který zabila v baru. Bylo to různé. Odolala chuti se znovu napít, protože věděla, že za chvíli by si už objednávala další, místo toho se soustředila na chlapíka vedle ní. Vcelku pohledný, ale ničím kromě své podivné představivosti zajímavý člověk. Řekla by. Přesto její zájem vzbudil. Možná právě tou představivostí. "Možná. Ale nejspíš bych raději, kdyby byl živý někdo jiný, to by potom na tom světě bylo hned lépe." mnula si prsteníček, skoro ji to místečko svědilo při každé vzpomínce na prsten v krabičce, který ji ten večer plánoval Bruce darovat. Ach kéžby. Touto dobou už by možná byli svoji. Nebo by to plánovali. "Také," přikývla na jeho slova. Hned na to mu podala ruku. Teď už se pár minut zaměřovala na jeho tvář, nikoli alkohol naproti ní i v její druhé ruce. Vizitka už ležela vedle oné sklenky. Pečlivě prostudovaná s nijak zaujatým výrazem, pod kterým ovšem jisté zaujetí skrývala. "Coalene Octavia Shane."
Post by Gene Becker Frost on Jan 23, 2019 20:59:42 GMT
Nutkání pít dále bylo čím dál tím víc větší. To možná kvůli tomu, že když už začal, nedokázal tak lehce skončit, ne bez toho, aby se dostal do nálady. Tenhle přechodný stav se dal popsat docela lehce, začínal měknout, více žvanil a více prosakoval city. Něco jako ti moderní puberťáci po tom, co zhlédnou poslední sérii svého oblíbeného seriálu. Byla to prázdnota, přesně taková, kterou potřeboval zaplnit, jeden ze způsobů byl alkohol, to jednodušší řešení. To složitější leželo v tom pěkném barmanovi za ním. Hleděl na ženu s úšklebkem, co od ní ještě vůbec potřeboval? Společnost se hodila, ale jeho žvanění bylo dost, jelikož každým dalším slovem mu vysychalo. Každé další slovo vyslalo impuls, vzpomínku. Byl překvapen, že se neoznačil za masochistu, když udržel tak lehkomyslný výraz s tak křehkou myslí, kterou dokázal týrat, jak jen chtěl. Pak odpověděla, to zde byl okamžik ticha z jeho strany, jelikož mu to možná došlo. Někoho ztratila. Úsměv se vrátil, pokračoval už jen povzdych. „To teda,“ souhlasil se ženou. Pak už jen poklepal. Další, prosím. Věděl, že to dlouho nevydrží, přeci jen to byl jeho lék. Hodilo se mu změnit téma, potřeboval trochu odbočit stranou, zapátrat, něco si vymyslet. „Odkud přesně?“ optal se nato. Možná se potkali, možná se znali, což nebylo asi úplně pravděpodobné. Ženu jako ji by si pamatoval. Nastavila ruku, něžně se jí chopil a zatřásl, úsměv se mu honosil na tváři, zase jako obvykle. „Rád vás poznávám, Coalene.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 23, 2019 21:27:38 GMT
Oba dva měli zřejmě své démony. Určitě byli oba svým způsobem zlomení, ublížení, ztracení. Mohla bych najít spoustu rozlišných slov, které by se ve výsledku rovnali podobnému. Jemu a jí. Napila se. Ach, ano. Napila. Objednala si další. Neříkala si, že to už je poslední? No dobrá, ale tahle už určitě. Společnost tohoto muže, toho Geneho, či jak to bylo na vizitce, ji nutila pít snad více, než obvykle. Možná to bylo tím, že měla s kým. Většinou sedávala sama. Úplně sama a ve svých myšlenkách. Nebo s Levim, to ovšem bylo jen ojedinělé, vzácné a nikdy příliš dlouhé. Beze slova jeden z nich odešel. Jejich vztah byl poničený stejně, jako ona sama. Přeci jen, může být vztah mezi mužem a ženou dobrý, je-li jeden z nich snad i nenávratně zlomen a ztracen? "Oxford." odpověděla. Sice toho vypila dost, avšak stále nedošla do svého stádia kdoví jaké výřečnosti. Měla takové? Snad jen při Levim. A to stačilo míti v krvi alkoholu o něco méně. Škitla. Přistála před ní sklenka skotské. Věnovala jí letmý pohled. Přítel a nepřítel. "Vy?" povytáhla zvědavě obočí. Ach ano, v tom to bylo. Nebála se své emoce projevit o něco více. Ne nijak hlouběji, to opravdu ne. "Také." přikývla.
Post by Samantha Océane Rahel on Jan 23, 2019 22:16:18 GMT
Neodkázala sa krátko nezasmiať na Codyho poznámke. ,,Myslím si, že rande by tu pomohlo viacerým" podotkla po chvíli s úškrnom. To čím mu to následne Victor oplatil, by od neho nečakala, už len preto, že to neznelo tak formálne, ako sa zrejme snažil hovoriť a správať. Cody k nej natiahol ruku, ktorú teda prijala. ,,Samantha" povedala v krátkosti, stále nevidiac dôvod na prezradenie svojho priezviska, aj keď to teda nebolo žiadnym tajomstvom. ,,To zvládnem" povedala Codymu a následne napodobnila Victora a dopila svoju kávu. A Victor zrejme plánoval si celú túto šarádu pozrieť. No ona by postupovala zrejme rovnako, keby bola na jeho mieste, aj keď ju celkom prekvapil, keďže by to možno od neho trochu nečakala. ,,Tak ja idem za ňou, máš tých 10 minút, potom si vás nájdem..." povedala, vstala a šla do baru. Cesta trvala ešte kratšie než Cody povedal... Samantha následne nepotrebovala ani minútu na to, aby vedela, o ktoré dievča ide. Tak si to k nej jednoducho napochodovala a zatiahla ju do reči. V tomto mala už prax... Bolo to pre ňu ľahké ako facka. Presne vedela aké slová použiť, na čo sa pýtať a hlavne hovoriť čo najviac o nej a nie o sebe. Neobišlo sa to ani bez Samanthiných narážok, proti ktorým ono dievča zrejme nič nemalo, čo to Samanthe len viac uľahčilo. Keď Samanthe pomaly dochádzal čas na hranie, už ju mala skoro v hrsti. Ľahká obeť, aj keď to nebrala ako nič viac len hru. Skôr sa len chcela uistiť, že stále má to svoje čaro, stále to vie a taktiež tým pomohla Codymu, čo bol zrejme dobrý ťah. Ona sa zabavila a jemu to pomohlo, výhodné pre obe strany... vlastne pre všetky tri, keďže Victor sa na tom celom mohol pobaviť. Ešte chvíľu ju Samantha namotávala, no bol čas ísť. Samozrejme, že si na ňu dievča vypýtalo číslo, na čo jej Samantha už spamäti nadiktovala číslo ktoré používala už od začiatku, čo sa ocitla v Írsku. Pochopiteľne, nebolo jej. Na rozlúčku jej venovala len taký letmý bozk a potom sa obrátila na odchod. Fajn, teraz sa bolo treba opäť zoskupiť. Vyšla teda opäť von a čakala, či budú tí dvaja niekde nablízku.
Post by Gene Becker Frost on Jan 23, 2019 22:39:39 GMT
Coalene pila taky. Vlastně ho to ani nijak nepřekvapovalo, v blízké budoucnosti viděl jednoho, ba ne rovnou oba, jak si to pěkně napájí rovnou z vlastní láhve, kterou zajisté už museli pomalu, ale jistě, vyčerpávat. No, nad tou cenou ještě raději nepřemýšlel, přeci jen to byla jedna ze starostí jeho ranního já, teď už jenom následovalo uklidnění, alkohol. Právě mu přišel, přesně včas, aby si z něj upil, skrze své již tak spálené hrdlo ani nic necítil, spíše měl ten pocit, že popíjí vodu. Placebo, dalo by se říci, přeci jen věděl, že s ním alkohol až tolik nehýbe. Jenom potřeboval to teplo, hořkou chuť, aby si připadal o něco víc živý. No, občas se ale dokázal v opilém stavu i trochu zatoulat jinam, ale to však dnešku nenáleželo. Chtěl si jen udělat dobře a pobavit se s jedinou ženskou z města, která by mu alespoň na chvíli věnovala pozornost. „Občas tam jezdívala máma,“ uchechtl se, „bydlela tam teta, mám pocit.“ Vzpomínky, tyhle měl vždycky rád. Ty nevinné, nostalgické, které mu dokázaly přivodit úsměv na tváři. „Londýn,“ zalhal docela monotónně. Pokaždé Londýn, město jeho dětských životních snů a zároveň něco, co by nikdy nenavštívil. Nechtěl přemýšlet nad tím, co by řekl, kdyby povídal upřímně. Cítil ten tlak pouzdra pod tím svetrem, co právě měl. „No,“ pokusil se změnit téma, „a co vás dohnalo sem?“
Prakticky vrazil do Prayeru chvíli po tom, co tam vběhla Sam. Pohled mu sjel po dvojici u baru, kterou slyšel už předtím. Nakonec, jak by vlkodlak nemohl poslouchat, jak někdo mluví o vlcích? Jeho úkol byl jasný. Převléct se, vypadnout, dorazit na náměstí. Zrovna ze sebe soukal košili, když ho napadl dokonalý nápad. Tedy, řekněme, že byl dokonalý. Měl kliku, že jeho drahý kolega vlezl na ty chvilku za ním, aby se mu smál a taky ho trochu pošťuchoval ohledně toho, že mu tu sexy stalkerku převzala ženská. ,,Hele, ti dva na baru," pronesl, soukajíc se do kalhot, ,,zrzka a ten brunet. Měli divný kecy celou dobu. Až odejdu, nalej jim prosím na mě a řekni jim, že vlci nejsou hluší. Myslím, že je to položí," zazubil se a hodil spolupracovníku peníze za dva panáky. Než dorazila ta holka, prohlédl si je. A zaslechl pár slov. Stačilo mu, slyšet slovo vlkodlak aby zpozorněl a to řekli dostkrát. A z toho muže... Cítil stříbro. To je nepříjemné, když máte v jeho přítomnosti pracovat. Vyhodil by ho, jen by naznačil krapet neslušnosti. Takhle ale nemohl. Brzo už se narval do bot. Zavázal je a vytřeštil oči. Trvalo to dýl, než čekal. Pryč letěl s taškou a tričkem v ruce, jak vylézal ze dveří za pultem, teprve si ho natahoval, i když to šlo špatně - nakonec, jedna ruka byla jedna ruka. V druhé měl tašku s bundou. S tím už pelášil pryč, hlavně aby si ho stalkerská bruneta nevšimla. Brzy už proletěl dveřmi a zamířil do restaurace. Někdy po cestě se i narval do bundy. Pokud vylezl zároveň s ním Victor nebo Sam, šel samozřejmě s nimi.
Codyho kolega nakonec udělal to, o co vlkodlak požádal. Počkal než odejde a přidal mu ještě chvíli - došlo mu, že nechce, aby se vědělo, kdo přesně panáky poslal. Jemu samotnému zpráva nedávala smysl, ale po chvilce zastavil před dvojicí Coalene a Gene, aby jim šoupl panáky. ,,Dva panáky se vzkazem, že vlci nejsou hluší. Doufám, že to je hláška z filmu," povytáhl obočí. S tím se chudák, naprosto, nezasvěcený, vydal opět pracovat.
Post by Victor Murphy on Jan 24, 2019 11:44:30 GMT
Victor se prostě vydal za nimi a posadil se u dveří na volnou židli. Nechtěl jim do toho nějak zasahovat. No pobavit se pro jednou na cizí účet.. kdo by to občas nebral. Hned co však vstoupili dovnitř, ucítil pach stříbra, jakoby ho to přímo praštilo do nosu. Mírně přivřel oči. Stříbro však mohlo být cokoli.. i když toho bylo víc, než řetízek na krku nějaké slečny. Victor, jakožto prokletý byl na tyhle věci citlivější. Stejně jako Cody. Vlastně ho teď trochu obdivoval, že v tomhle vydržel pracovat. Byla pravda, že najít místo plné lidí bez stříbra byl poněkud těžký úkol.. No tohle bylo trochu jiné. Nedal na sobě však nic znát, téměř vždy, když se s něčím takovým setkal a zaměřil se na počínání Samanhy. Mírně naklonil hlavu. Tohle by do ní neřekl, na druhou stranu.. alespoň by do té jejich šílené rodinky zapadla. On sám si byl svou orientací jistý, a tyhle věci, co se rozmohly zejména v poslední době mírně nechápal. Na druhou stranu uměl přijmout, že to někdo může cítit jinak než on, a pokud tak byli lidi šťastní.. no řekněme, že s tím problém neměl. Navíc, pořád byl chlap, takže mu pohled na dvě flirtující ženy přišel poněkud přitažlivý, ačkoli by si to nepřiznal. Když pak dívka skončila, počkal ještě na Codyho a vydal se ven chvíli před ním, kde na něj potom počkal. Už dlouho se podobně ujetých akcí neúčastnil.. když nepočítal onen Silvestr. Začínal mít pocit, že na něj má Cody špatný vliv.. I když byla pravda, že tak před sto lety nebyl o moc jiný. Konec konců se teď ale jen díval, takže hádal, že tak hrozně to zase nebylo. ,,To bylo ukázkové, nechceš nás třeba učit?" Prohodil bez rozmyšlení k Samanthe. Ano.. definitivně na něj měl Cody špatný vliv.. ale co, žít se taky musí.