DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 24, 2019 17:37:54 GMT
Oxford bylo docela pěkné město, ale dříve než to se většině vybavila univerzita. To nikomu nezazlívala, kdyby v Oxfordu nevyrůstala, asi by také jako první myslela na školu. Teta? Hm, to je možné. Londýn. Něco ji nutilo o tom vážně pochybovat, snad to, jak mluvil. Z nějakého důvodu jí prostě přišlo, že neměl klasicky britský přízvuk, jako třeba ona. Ale co, mohl ji klamat sluch, nebo to jen špatně odhadla. "Rodiče se rozvedli a já se sem přestěhovala s tátou," cukl jí koutek, "byla jsem docela malá." pokrčila rameny. Další věc, která vyvolávala vzpomínku na Bruce. Tehdy se poznali, byla tu nová a zmatená. A on byl prostě úžasný. "A předpokládám, že vás sem dohnali-" nestihla ale nic doříct, protože před nimi přistály se slovy barmana. Ohlédla se kolem sebe, povytáhla obočí a věnovala lehce zmatený pohled Genemu. "Taky doufám." rychle do sebe alkohol ve skleničce kopla a posunula prázdnou sklenku k barmanovi. Potom se však hned zasmála. Přišlo jí to...vtipné. Zřejmě je jen nějaký pár vtipálků zaslechl a rozhodl se udělat si z nich srandu.
Post by Gene Becker Frost on Jan 24, 2019 18:14:00 GMT
„Je dnes vzácný najít muže samoživitele,“ poznamenal, daroval tak jistým způsobem obdiv jejímu otci. No, kdyby se jeho rodiče někdy chtěli rozvést, asi by tak i tak putoval s mámou někam do Ameriky, kam vždy chtěla. Jeden z důvodů, proč nechtěl děti, byl právě tento. Jeho zájem ale odchytil muž, tedy barman, který pár chvil zpátky utekl právě z pozice barmana. Toho zatraceně pěkného chlapa, který se mu rozhodl utéct, aby dále věnoval své chvíle Coal. Bohužel ale zalezl z jeho zorného úhlu, takže ani to očko nemohlo popojet stranou. Nevadí, nebyl tu přeci naposled. Byl i připraven si poslechnout její odhad, když v tom vystřelil ze dveří, s tričkem v ruce. Vlastně ne, tričko se snažil obléct, což mu připadalo snad dvakrát tak roztomile. Obrátil se, sledoval, jak vychází ven, tvář mu při tom zcela ztuhla jako nějaká kostka ledu. Zatraceně, kdyby uměl mluvit a pískat, asi by požádal o repete. V přemýšlení a denním snění jej však vyrušil až barman, ten poněkud ošklivější, šlo ale přeci jen o ta slova, která jim předal. Možná i o ty panáky, ale to mu bylo docela jedno, protože teď opět strnul z cela jiného důvodu. „Jo,“ přikývl, byl docela zaražen, „film.“ Otočil se na Coalene, nechal muže odejít. Už se vrátil k sobě, úsměv mu zase zdobil tvář. „No,“ uchechtl se, rukou se opřel o bar, „já to říkal.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 24, 2019 18:34:14 GMT
Uchechtla se. Mluvit o sobě a svém životě bylo po pár sklenkách skotské jednodušší, i když měla pocit, že si každou chvílí začne šlapat na jazyk. "Tak ono mu nic moc jiného nezbývalo, matka se mě vzdala." tu ženskou obecně docela nesnášela, a v něco jako mateřská láska? Nevěřila. A teď už si vlastně byla i docela jistá, že nic jako láska celkově není. Pro ni ne. Její je dávno pryč, mrtvá. A potom to přišlo, panák a divná slova barmana. A Gene se zdál zřejmě potěšen. Prý to říkal. Ha. "Určitě nás zaslechli jenom nějací zdejší a chtěli si z nás vystřelit." pokrčila rameny a raději si lokla zbytku své skotské. Vážně poslední!
Post by Gene Becker Frost on Jan 24, 2019 19:30:35 GMT
„Smutné,“ poznamenal, a ačkoliv to myslel vážně, tvář se mu nijak nezměnila, „chybí vám?“ Úplně nerad zasahoval tolik do lidského soukromí, avšak ta další kapka alkoholu, kterou právě spořádal, mu více zamlžila ono posuzování. Ptal se na to, co vědět chtěl, nebo spíše na to, co mu přišlo zajímavé. Stýskalo se opuštěnému štěněti po svém pánovi? No, kdyby ano, asi by měl jejich armádu. K jejím slovům pokrčil rameny, z jisté části si i myslel, že by šlo o vtípek, ten zbytek marně doufal v to, že se dostal o krok dopředu. Stejně tam byly jen dvě osoby, které je mohly tak lehce zaslechnout, díkybohu byli oba barmani, docela pěkní, nutno říci. „Kéž by se vystřelil ještě jednou,“ povzdychl, poté si už jen opřel hlavu o ruku a popřemýšlel o muži, který si to před chvíli mířil ven. „Jo, to by bylo super.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 25, 2019 16:16:02 GMT
"Matka?" povytáhla obočí a uchechtla se, "ne, nikdy." zavrtěla hlavou. Dřív možná, ale teď ne, už dávno si uvědomila že její matka pro ni zkrátka už nic neznamená. A ani ona pro ni. Dopila sklenku, nechtěla se tím zaobírat, vědomí, že ji někdo opustil s naprostým nezájmem. Co už. Zasmála se při jeho slovech, další pití už si neobjednávala. Místo toho vytáhla bankovky a položila je na stůl. "Myslím, že už půjdu." zvedla se ze své stoličky. "Mějte se." nezapomněla si vzít jeho vizitku. Ani nevěděla proč. Byla opilá. Nějak se dostala k vešáku, oblékla si kabát a vyšla z baru ven.
Post by Gene Becker Frost on Jan 25, 2019 17:16:36 GMT
Pokývl. Vážně mu to přišlo smutné. Kdyby neměl k rodině takový vztah, pravděpodobně by to vzdal už někde na pokraji Anglie. Usídlil se, zapomněl, odhodil ten kus stříbra, který měl na sobě. Ale to by nebyl on, i kdyby ho každý na světě opustil, jen tak by se nevzdal, ne bez pořádného odchodu. To teď vlastně byla na odchodu ale Coalene, položila peníze a prostě se rozhodla odejít. „Jo,“ opět pokývl, věnoval jí úsměv, „zase někdy.“ Vlastně nikdy. Neočekával, že by se vrátila, proto se tedy otočil zpět k barmanovi. Jaká to škoda, řekl by si – přeci jen právě odcházel někdo, kdo by ho v jistých směrech dokázal pochopit. Bylo to však zvykem, to, že buď odcházel on, nebo oni. Stále ale nedokázal nijak zakrýt ten fakt, že doufal. Někdy se ozve, až bude potřebovat otázky. Tak se tedy zaměřil na barmana. Další, prosím. Nějaká pěkná slova, prosím.
Vošiel dnu, za posledný týždeň už asi tretíkrát. V poslednej dobe tu trávil stále viac času. Asi vážne starol, no on starol už dobrých 540 rokov, či viac. Záleží od toho, v akom veku by ste povedali, že človek skutočne začína starnúť. Sadol si teda k baru, na svoje zvyčajné miesto a naznačil barmanovi nech mu dá to, čo vždy. Po miestnosti sa Nathaniel ani nerozhliadal. Takmer vždy tu boli rovnaké tváre, ktoré nehovorili nikdy nič nové a tak zvykol piť sám... Ani s barmanom sa nezvykol rozprávať. Po chvíli dostal to, čo si objednal a tak sa napil. Neznášal a zároveň miloval tú chuť. Bolo to zvláštne, čo bolo ešte zvláštnejšie, keďže v jeho živote už dlho takmer nič zvláštne nebolo.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 15:45:17 GMT
Nebylo těžké zde zase trefit, přeci jen zde byl před necelým týdnem. Coalene měl jistým způsobem ještě stále v hlavě, občas si jen tak zapřemýšlel, zda ji ještě někdy potká. Netrvalo ale dlouho, aby i ji nakonec vypustil z hlavy a rozhodl se přijít. Někdo mu dal jasně najevo, že se o jeho přítomnosti ve městě už ví, teď už jen potřeboval zjistit, čí slova to byla. Tak zde tedy byl, otevřel dvířka, kabátek si pohodil stranou a rozhodl se posadit k baru, na stejné místo, kde seděl i naposledy. Překvapivě se tak usadil vedle nějakého muže – rozhodně zajímavého, musel usoudit. Dost zajímavého na to, aby, když zjistil, že za barem je opět ten hňup, mu daroval část svého zájmu. To, zda tak hodlal učinit i muž, bylo tajemstvím. „Vlci jsou občas vážně hluší,“ uchechtl se, poukázal při tom barmanovi na jistou láhev whisky, kterou nedokázal přečíst, „nemyslíte?“ To už se na něj obrátil. Divný, vážně divný a zajímavý, přesně ten typ, pro které míval slabost.
Onedlho si vedľa neho sadol akýsi muž, no Nathaniel mu nevenoval žiadnu pozornosť, ako ničomu v okolí. Aspoň nie do tej doby, kým neprehovoril jeho smerom. Nevedel síce presne určiť čo tým chcel povedať, no odhadoval, že nemyslí vlky ako vlky. Takýchto ľudí tu už stretol... teda, nemohol naisto povedať či tento vedľa neho skutočne patrí medzi nich, no zatiaľ to tak odhadoval. V každom prípade mu zatiaľ nehodlal odpovedať, či mu vôbec venovať pohľad. Na to sa daný muž musel posnažiť trocha viac... a Nathaniela celkom zaujímalo, či sa ešte posnaží ho do rozhovoru zatiahnuť, alebo to vzdá. Bola to možno taká menšia skúška, či je ochotný vynaložiť aspoň to malé úsilie, aj keď to zatiaľ nevypadá na úspech.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 17:35:28 GMT
Muž byl potichu. Překvapivě. Jistým způsobem to bylo očekáváné, přeci jen to byla většina těch dnešních mužů – tak se na ně díval. Opilci, nezajímaví, stereotypní lidé, všichni tak stejní, a přeci jen občas tak překrásní. Nebylo divu, že dokázal tak lehce propadnout vášni, když bylo tak jednoduché najít v kupě sena tu jehličku. „No,“ uchechtl se, sklenička skotské mu konečně padla do ruky, „do té doby, dokud neuvidí stříbro.“ Úškleb, tak typický, opět mu oblehl tvář, zostřil rysy. A napil se, hořká přichuť mu ihned začala spalovat hrdlo. Miloval to, ono pálení, pokaždé jiné. To možná kvůli tomu, že si nikdy nevybíral stejné pití. „Ale to se nestává,“ pošeptl, zase se obrátil na muže, „že?“ Zajímalo jej, zda se konečně dá do rozhovoru. Tak to dělal vždy, pokaždé nahodil něco naprosto stupidního, to jenom proto, aby se stal středem pozornosti.
Takže predsa ho odhadol správne. Bol jeden z tých naoko šialencov, čo si mysleli, že vlkodlaci sú skutoční... bol jeden z tých čo mali pravdu. Teda, čiastočnú, keďže o zvyšku bytostí nemali ani poňatia. Niekedy by fakt najradšej pred takýmito ľuďmi ukázal čo je zač on a díval sa na výraz ich tváre, aj keď určite by to bolo ešte zaujímavejšie ukázať pred ľuďmi, ktorí neverili ani v tých vĺčkov. ,,Hluchí určite nie sú... za žiadnych okolností. A to čo hovoríte ma privádza k domnienke, že tápate v tme a nemáte veľa informácii" povedal po chvíli, napil sa zo svojho pohára a až potom sa obrátil k mužovi. Zbežne si ho prešiel pohľadom. Nič nezvyčajné... možno ho bude trocha škoda až ho vlkodlaci roztrhajú, no to už nebude Nathanielov problém.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 18:37:36 GMT
Pozornost už měl, to bylo tak vše, co chtěl. Avšak to, co řekl, jej docela překvapilo – úsměv se rozšířil. No, nečekal, že by narazil na tu pravou jehlu v kupě sena, avšak stalo se. A teď musel začít improvizovat. Pár dalších kapek do sebe hodil, sklenici si pak uvelebil v ruce, zatímco se opřel o bar. Nechtěl z toho muže spustit pohledu už ani na jedinou sekundu. „Možná máte pravdu,“ pronesl, nezbavil se úšklebku. V podstatě to bylo docela nepřesné. Co se týkalo těch vlků, tak věděl vše, co by potřeboval. A informace, které na oplátku chtěl, neměl. Díkybohu to spolu souviselo do takové míry, že mohl využít jedno. „Možná i ne,“ zabroukl si, obočí pozvedl, „co myslíte?“ Nebyl by to jediný člověk, který by ho označil za sebevraha, vlastně se tak i sám viděl, jistým způsobem.
Pri jeho slovách sa mu na chvíľu zdvihol jeden kútik v náznaku úškrnu. Bolo zvláštne keď mal niekto pravdu v tom, že sa Nathaniel mohol mýliť. Aj napriek jeho veku a schopnostiam, nerád bol celkom neomylným. Bola by to nuda. ,,Ak nie, opravte ma" vyzval ho. Vcelku ho zaujímalo jak ďaleko to zašlo pri tomto jedincovi... koľko sa toho dokázal dozvedieť o vlkodlakoch a poprípade aj o inom. Nevyzeral tak stratene ako iní, ktorí verili v nadprirodzeno a to donútilo Nathaniela počúvať ho ďalej. Iní tým často boli už tak posadnutí, že sa z nich stali šialenci. Iných nakoniec spoločnosť presvedčila o tom, že sa mýlia... a Nath to mohol všetko pozorovať. Medzitým do seba hodil zvyšok obsahu svojho pohára a naznačil barmanovi, nech mu naleje znovu.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 19:27:36 GMT
Viděl něco, co připomínalo úškleb. To mu ten jeho opět rozšířilo, miloval ten pocit úspěchu, když dokázal ostatní zaujmout. Nebylo to těžké, ne, když obě strany věděly, o čem se mluví. V jiných případech by byl spíše pobavení, to však nevylučovalo to, že nebavil teď i jeho. „No, ale když už to tak moc chcete,“ uchechtl se, obsah sklenice dopil, poté opět poklepl na bar, mrkl na barmana. Další. „Tak jste se docela trefil, trochu v tom plavu,“ následoval tichý smích, krátký. Sám se v tom už ztrácel, ale to bylo vedlejší. Zaměřil se spíše na muže, to jej zajímalo. Znal je snad více, než on sám? Možná byl sám jedním. „Možná by se mi hodila nějaká pomoc,“ zapřemýšlel, ach, jak rád by uvítal nějakou osobní pomoc ve formě toho muže vedle něj. Jen pomoc. Samozřejmě. Nebo ne? Alkohol působil silně, opět se dostával pod jeho nadvládu, což se tolik neprojevovalo na zevnějšku.
Dobre vedieť, že nebol až tak mimo. Len by rád vedel, jak moc presne v tom pláva. Opýtať sa však neplánoval a radšej nechal hovoriť jeho. Pomoc. To bolo to slovo, ktoré ho vždy dokázalo tak vnútorne pobaviť. ,,Definujte o akú pomoc by šlo..." opäť ho vyzval aj keď pravdepodobnosť že by Nathaniel pomohol bola malá... veľmi malá... Teda dokým by z toho niečo nemal. Povedzme si úprimne, keby chcel, bol by schopný pomôcť mnohým... či už práve pri informovaní o všetkom naokolo až po veľmi núdzové prípady... no prečo by to robil? Nemal dôvod pomáhať druhým. Oni preňho nič nespravili a nič preňho neznamenali a teda necítil žiadnu potrebu im byť nápomocný. No zároveň keby dostal naoplátku niečo, čo by fakt chcel, bol by ochotný pomôcť aj svojmu nepriateľovi. A preto ho velice zaujímalo čo presne by chcel tento tu a poprípade čo by z toho mal.