DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 20:09:37 GMT
Dle všeho jej jeho žádost i docela zaujala, no, mohl by sám říci, že jeho žádosti nebyly vždy zrovna skvělé. A ne vždy platily tak, jak je sám dohodl, takový byl život. Takové byly jeho strategie. Neviděl v něm však nic důležitého, tedy zatím ještě ne, teprve musely padnout otázky a jejich odpovědi, až pak by mohl posoudit, zda mu tento muž něco nabízí. „Vzájemnou,“ zamumlal, „něco tak pěkného by si přeci nějakou odměnu určitě zasloužilo.“ Úsměv, ten mu stále hrál na tváři, jistým způsobem situaci ulehčoval. „Ale dohoda je lepší slovo,“ opravil se, přeci jen nebyl člověkem, který by ze všeho těžil jen pro sebe. Když uznal za vhodné, pomáhal on dalším, samozřejmě však záleželo na podmínkách. Ty on rád obcházel. Chvíli i přemýšlel nad tím, zda na bar položit svoji vizitku, to však rychle odložil stranou. Z toho člověka necítil něco, co by si jen tak kdykoliv pozval na pokec v dodávce. „Takže máte zájem?“
Donútil Nathaniela aby sa krátko zasmial. ,,Poviem to takto. Ja viem všetko čo by ste mohli chcieť vedieť... aj omnoho viac, no to už je vecou iných... Taktiež toho viem zariadiť omnoho viac a som schopný mnohých vecí... takže skôr než budem súhlasiť s ... hocičím, tou pravou otázkou je, čo mi za to môžete ponúknuť vy" povedal Nathaniel a opäť sa napil. Neklamal a ani sa nemusel snažiť na to, aby to tak aj vyzeralo. Bol zvyknutý hovoriť na rovinu a preto aj vždy pôsobil pomerne dôveryhodne čo je na démona... velice neočakávané. Teda každý démon tak dokáže pôsobiť keď chce, no on tak pôsobí stále. Až kým mu nedáte dôvod, aby sa na takého len tváril a to nechcete. V každom prípade, nemal ani tušenia čo by mu muž pred ním mohol ponúknuť a preto neprezrádzal nič viac o tom čo vie či dokáže. No nepochyboval o tom, že on k nejakému záveru dojde...
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 21:07:25 GMT
Jeho slova jej donutila k uchechtnutí, pak, až se uklidnil, musel pozvednout obočí. Věřil tomu? Zněl dost přesvědčivě, ale to on sám občas uměl taky, tedy málokdy, ale jednoduše věděl, že lidi jsou různí. Nebylo těžké se něco takového naučit. „Nabízíte toho mnoho, ale sám nevím, jestli to dokážete zajistit,“ zpochybnil, měl ale chuť mu věřit. Nic jiného se nenabízelo, nic jiného neměl po ruce. Byla to situace všechno, anebo nic, což vlastně ještě záleželo na tom, co by sám musel vykonat. „Záleží na tom, co muž jako vy potřebuje,“ pronesl. Jednoduše toho bylo mnoho, mnoho by udělal, mnoho by řekl. „Dle toho, co jste řekl, toho moc ale nepotřebujete,“ usoudil, povytáhl jedno obočí. Pravda? Nevěděl. Kdyby sám měl všechno, věděl všechno, nabízel všechno, co by chtěl? Pravděpodobně by nevysedával v baru, to bylo jisté. Každopádně by si koupil třeba bar vlastní, nebo ležel na vlastním ostrově někde v opuštěných krajinách, spal pod palmami. Ne, stále mu to nesedělo k tomu muži, který byl právě vedle něj.
Opäť sa mu chvíľkovo zdvihol jeden kútik úst. Pochybnosti... aké ľudské. Pochybovanie o jeho schopnostiach by mohol brať ako istú urážku, no pri nevedomom človeku... zrejme by to bolo príliš nespravodlivé a teda mu za tento počin neodrátaval body. ,,Odpoveď na otázku, či dokážem to čo by ste potrebovali zrejme získame len vtedy, ak budem vedieť o čo presne ide" povedal napokon po chvíli zdanlivého zvažovania situácie. No nepotreboval uvažovať. Chcel vedieť čo muž pred ním chce a chcel vedieť čo je preto ochotný spraviť či čoho je ochotný sa vzdať. Možno opäť ďalšia Nathanielova malá skúška a možno len číra zvedavosť, ktorá sa v ňom moc často nezobúdzala. ,,Skúste ma zaujať" povedal mu namiesto odpovede na otázku, čo by asi tak mohol potrebovať. Nie vždy totiž to šlo o to, čo by potreboval. Niekedy šlo o to čo jednoducho bezdôvodne chcel, či len o to, aby daná osoba prišla o to, čo sľúbila.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 21:37:44 GMT
Vypadalo to, že se muž celkově baví, to on sám vlastně i taky – na jednu stranu. Na tu druhou už začal pomalu pochybovat, přeci jen, jestli mu říkal pravdu, tak byl právě jen jednu konverzaci od toho, co hledal už nějakou dobu. Něco, čemu věnoval tolik svých měsíců, tolik úsilí a marného hledání. A mělo to skončit zde? Vtipné. Ne, nemohl mu věřit, ne jenom tak. Nakonec však přeci jen potřeboval říct své záměry, tomu se snažil vyvarovat. Nechtěl, ať o jeho cíli někdo vůbec ví, avšak bylo patrné, že se bez toho neobejde. „Prej se tu válí smečka,“ odfrkl si, „potřebuju pár odpovědí od alfy.“ Snažil se vynechat zbytečné detaily, vše, co potřeboval říci, bylo položeno. To, zda by mu někdo pomohl v té sebevražedné misi, už leželo pouze v rukách druhého muže. „Bohužel vás budu muset zklamat,“ uchechtl se, musel se opět napít, ne, to on nedokázal, „nemám jak.“ Chtěl vědět, co by dokázal vsadit? Nic zde nebylo. Bez rodiny, bez peněz, bez majetku. Byl tam jen on, jeho kára a pes z ulice. Všechno ostatní už ztratil.
Chvíľu sa naňho len díval, akoby snáď neveril jeho slovám, no potom sa len znova napil a chvíľu nič nehovoril. ,,Vy si svoj život asi fakt nevážite, čo?" opýtal sa ho na rovinu. Nevyzeral ako niekto, kto by sa chcel so svorkou spriateliť a to Nathaniela viedlo k istému záveru. A z toho vyplývalo to, čo Nath aj vyslovil. ,,Je zrejme len jedna možnosť, keďže zrejme sa nemýlim keď poviem, že trváte na osobnom stretnutí... Konkrétne, vedel by som vás k alfe doviesť... to čo by sa dialo potom by ale bolo už len čisto na vás... mám totiž to pravidlo. Neseriem sa do vecí iných rás... možno by sa vám to tiež zišlo. Zostávame však stáť na bode, že nikto tu nerobí nič, obzvlášť nie niečo takéto, pre dobrý pocit. A tak dám vám nápovedu... nemusí ísť nutne o niečo hmotné... teoreticky by to šlo vybaviť aj na dlh... no keďže ste to vy, dopredu vravím, že to sa spravidla neoplatí" povedal pokojne a doprial si ďalší dúšok zlatistej tekutiny. Netušil či mu zapne že ani on nie je tak hocikto... trocha ho na to naviedol, no jeho "nápovedy" neboli nijak výrazné a teda boli ľahko prehliadnutelné, čo bol zámer.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 22:16:36 GMT
Smích, hlasitý smích se pronesl barem, ukončen byl však nucený zakašláním. To raději zapil, hořká tekutina byl vždy lékem na všechno. Proto ji pil tak bezohledně, vždy mu pomáhala se vším, co právě dělal. A teď? Snažil se udržet úškleb na tváři, stále působit tak bezstarostně. Byl? Těžká otázka, jistým způsobem by přikývl. Svůj život věnoval otázkám, na které potřeboval odpověď, avšak měl plány žít i po tom. Nějakým způsobem. „Je jedno, jestli umřu, nebo budu žít,“ odkašlal si opět, „tak i tak chci své odpovědi.“ Blázen. Absolutní blázen, věděl, do čeho jde. Rozepl si mikinu, pod ní byla ledvinka. Otevřel, vytáhl. Stříbro, nebylo těžké to poznat, taktéž nebylo obtížné rozeznat zbraň. EFC, modifikované, vražedné. „Mám s jeho rasou pár nevyřízených účtů, víte?“ uchechtl se. Nechlubil se, pouze tak potřeboval zjistit, zda je muž vlkodlakem. Avšak dle toho, že přítomnost stříbra jej nezarazila ani pár chvil zpátky, šlo poznat, že ne. „Tak takhle,“ usmál se, méně. Nenápadně. Nehmotné? Nepřemýšlel dlouho, jistým způsobem věděl, o co jde. „Váš druh příliš neznám,“ poznamenal, „ale vím, co jste zač a co děláte.“ Začal si rádoby ťukat do dřevěného baru, sledoval jej. Vzpomínky, historky, nebylo těžké si to vybavit. „Přeci jen mi tu koluje kapka té vaší krve,“ poklepal si do ručky. Doufal, že by šlo o nějakého více zajímavého, méně nebezpečného člověka. Ne o někoho, kdo by se ho snažil zabít. „Jestli chcete moji duši, nebo cokoliv s tím, tak odmítám,“ úškleb, zase ten starý, „tak laciný vážně nejsem.“
Jeho slová ho zaujali. Vážne bol až tak odhodlaný získať svoje odpovede, že bol preto pripravený umrieť? Hlúpi, hlúpi ľudia. Ak mu to však za to stálo, Nathaniel mu do toho nemal čo kecať. ,,Nevybavené účty môžete mať... no čo vám to pomôže. Ich je tu... dosť. Vy ste jeden. Pravdepodobnosť na prežitie..." nemusel dopovedať. Neveril tomu, že by prežil. A to bolo vlastne ďalšie jeho zásadné pravidlo. Aj keď sa chcel Nathaniel niekomu pomstiť, nikdy do toho nešiel bezhlavo, ako blázon... ako tento tu. Jeho zbraň Nathaniela nijak neuchvátila, aj keď o to zrejme ani nešlo. ,,Prekvapili by ste ma, keby ste povedali, že môj druh poznáte" skonštatoval. Jeho slová ho úprimne pobavili, čo vyvolalo opäť krátky smiech. ,,Vaša duša? Vaša duša, priateľu, je pre mňa rovnako bezcenná ako informácie po ktorých vaše srdce tak veľmi prahne. Keby ste niečo vedeli o mojom druhu, mám taký pocit, že pri mne by vám to bolo aj tak zcela zbytočné... nenechajte sa obalamutiť poverami" povedal a dopil svoj pohár. Skutočne, už dávno sa nenaháňal za tým, za čím ostatní jeho druhu. Nemal tú potrebu, bola to preňho nuda. Jeho momentálnou zábavkou bolo potulovanie sa kade-tade a prípadné skúšanie bezvýznamných ľudských bytostí.
Post by Gene Becker Frost on Jan 27, 2019 22:57:11 GMT
Neměl rád, když se musel několikrát opakovat. Ne teď. Hlavně ne, když musel řešit tohle. Byl odhodlán umřít, to dával najevo, to ať už ho zamýšlel zabít kdokoli – nikdo by se k němu nedostal dřív. Byl to menší slib, takové si vždy skládal, když si nevěřil. Dá to, ať už ho to stojí cokoliv. Úsměv, to ho donutilo k úsměvu. Občas si tak říkal, že by se mohl mít lépe, kdyby nebyl tak tvrdohlavý. Tak strašně ztracený. No, vypadalo to, že mu ani ten muž nepomůže natolik, jak chtěl. Démon, tak by ho měl označovat, ale neviděl v něm nic víc než jen muže. Pěkného, zajímavého, těch však bylo mnoho. Zbraň si schoval zpátky. Ne, vlkodlak to nebyl, bohužel. Jistým způsobem dokázal vždy přitahovat jen vlkodlaky, teď by se mu to i docela hodilo. „To byste se musel ptát mé prapraprabáby, ta vás měla ráda,“ uchechtl se, jo, ta stará babka z jeho rodiny udělala peklo. Ale někdo musel, ne? „Neříkám, že znám všechno,“ pronesl stroze, „ale vím, čeho jste schopni.“ Ne. Když o nich slyšel poprvé, jako o někom, kdo se podílel na rodinné katastrofě, řekl si, že by to nikdy neudělal. Neproklel by své následovníky pro tupý kus informací. „Ale řeknu to takhle,“ odkašlal si, tvář opět nabyla vážnějšího výrazu, „nabízím cokoliv, akci, vzrušení, krev, zábavu, ale jestli chcete více, tak vás budu muset zklamat.“ Stále v něm viděl potenciální pomoc, ne však takovou, ve kterou by věřil. Jaká to škoda, tu tvářičku by si oblíbil lehce.
Objednal si ešte jeden pohárik a hneď jak mu ho barman nalial, tak si z neho odpil. Potom presmeroval opäť svoju pozornosť na muža, ktorého meno stále nepoznal... našťastie to nebolo nič podstatné. A aj keby, dlho tu už zrejme nebude. Z jeho slov usudzoval, že jeho rodina už teda mala česť s jeho druhom. To bolo z istého hľadiska fajn aj keď na druhej strane, Nathaniela už dlho nič nehnalo k tomu aby sa správal ako skutočne niekto svojho druhu. Keby dostal nejaké rozkazy zhora, počúvol by, no inak nemal jediný dôvod. Preto jeho poznámku prešiel len s chvíľkovým úškrnom, akoby sa ho to netýkalo. Vypočul si teda jeho slová. ,,Čo presne si predstavujete pred pojmom "zábava"?" neodpustil si otázku. Nepochyboval, že ich predstava bola iná... aj keď Nathaniel už vlastne predstavu o zábave ani nemal... to by potom trávil svoj čas zrejme zmysluplnejšie než v bare s neznámym mužom. Takto len celé dni nemal čo robiť, pretože všetko ho už omrzelo.
Post by Gene Becker Frost on Jan 28, 2019 14:54:42 GMT
Nedokázal na něj vzhlížet dlouho, možná, kdyby jen tak neměl jistý odpor k všem těm druhům, by to nebylo zrovna těžké. Ale to už byla nenávist, kterou mu předala rodina, bylo jasné, že dokud by jej nepoznal více, tak by svůj pohled nezměnil. V tom ležel také problém, jelikož jeho zájem každým slovem klesal. Překvapivě zde ale stále seděl, měl na vybranou? Jistým způsobem ani ne. Nedočkavý, tak nedočkavý, nedokázal zakroutit hlavou, když měl příležitost přímo na dosah ruky, to ačkoliv jej čekala docela trnitá cesta za cílem. Bylo zde mnoho jiných možností, ty teď nemohl brát v úvahu. Alkohol, neovlivnil jej přímo, avšak jeho rozhodnutí jistým způsobem ano. Chvíli jen tak kroužil zlatavou tekutinu, pozoroval její pohyb do chvíle, než se ji rozhodl spořádat. To už se jeho společník dal do otázky, následoval úškleb, pozvednutí obočí. „Myslím, že sport a kino asi nebude pro vás,“ zamumlal, ne, rozhodně se mu to nelíbilo, „jste chytrý, domyslete si to sám.“ Měl ten pocit, že nepotřeboval další nápovědy, ani jeden z nich. A už jen z toho, co nabízel, se mu nedělalo dvakrát nejlépe.
Opäť ho pobavil, čo Nathaniela donútilo k chvíľkovému úsmevu. ,,Fajn, mám pre vás jedinečný návrh. Keďže nevidím nič, čo by ma mohlo nejak veľmi zaujať, povedzme že budem natoľko ochotný vám... hm... pomôcť bez nejakej veľkej obete. Ak pri vašom pláne, nech už je akýkoľvek, zomriete, bude to dostatočným trestom za vašu hlúposť. Ak sa vám však nejakým zázrakom podarí prežiť, ešte sa uvidíme..." povedal svoj povedzme návrh a pri poslednej časti sa nesnažil nejak naznačiť nebezpečenstvo. Skutočne mu nešlo o to, mu ublížiť. Ak by sa mu podarilo utiecť z pazúrov tých vlkovitých tvorov, tak by mal možno aj kúsok Nathanielovho uznania. Teda skôr nie, ale predsa si ho zatiaľ nespriatelil a to ho držalo pred ním v pomerne bezpečnej zóne. ,,No mám jednu podmienku a tá znie, že nikomu za žiadnych okolností, obzvlášť nie jednému z vlkodlakov, nesmiete povedať od koho danú informáciu máte... môžte túto maličkosť pripísať svojmu intelektu..." povedal snáď svoju jedinú výhradu, ktorú ak by porušil, tak by sa Nathaniel zrejme postaral o to, aby to prežil, no potom by ho nečakalo nič dobré. Predsa len, Nath si nechcel bezdôvodne znepriateliť tých chlpáčov.
Post by Gene Becker Frost on Jan 28, 2019 16:08:56 GMT
Chvíli váhal nad vlastní nabídkou, stálo to za to? Ne, samozřejmě, že ne. Mohl být jakkoliv opilý, aby věděl, že vsázet do hry něco takového je pro něj až moc, byť pro ostatní až příliš málo. Musel se napít, to jej vždy dokázalo přivést k jiným myšlenkám. Zčásti. Věděl, že si vybral špatnou chvíli na takové rozhovory. Většinou se na ně připravoval předem, alkohol odkládal stranou, teď se stal opak. „Huh,“ pousmál se, to nakonec vyvrcholilo v další vlnu smíchu. Vážně to nemohl říct dříve? Ne, to by určitě nebylo tak zábavné, to on přeci byl, ne? Pobavení, pár kapek smíchu. „Jestli se mi podaří přežít,“ zopakoval si, to byla jistá kapitola jeho života, kterou si nenaplánoval úplně předem. A teď se tam měl vmísit nějaký démon z hlubin. Ještě však nechtěl odpovídat, zatím ještě ne. V mysli si to snažil nějak rozpoložit. Co od života očekával? Viděl sebe, neznámou tvářičku vedle něj, jeho byt. A práci. Stereotyp, po kterém občas tak moc toužil. Když se však podíval na démona před ním, viděl tam něco navíc, což se mu nezamlouvalo. „Ale když už tak tápu ve tmě,“ uchechtl se, stále si vzpomínal na první slova té osoby, „tak přijímám.“ Přikývl.
Zrejme nad tým musel uvažovať, aj napriek výhodnosti z jeho strany. Na jednej strane to nedávalo zmysel... keď ide o výhodnú ponuku, tak to predsa treba brať, no na druhej strane, démon je démon a teda Nathaniel celkom vedel pochopiť, že to neprijal hneď. No nakoniec predsa len na dohodu prikývol. Bodaj by nie... pri Nathanielovi bola už aj takáto dohoda, či skôr pomoc, velice neočakávaná a vzácna vec. Možno by bolo na mieste to typické podanie rúk, no na to si Nathaniel nepotrpel a nevyzeralo to tak, že by ten muž pred ním áno. Tak len symbolický nadvihol svoj pohárik. ,,Tak teda na váš život" povedal s jemným úškrnom a napil sa.
Post by Gene Becker Frost on Jan 28, 2019 16:57:06 GMT
Chvíli si s úsměvem vzpomínal na chvilku, kdy si vážně myslel, že by v jeho životě šlo něco lehce. Aspoň na chvíli, když už si posedával u skleničky s nějakým fešákem. Ne, nebylo. A samozřejmě, z té pěkné tváře se vyklubala snad ta nejhorší možná bytost s tou nejhorší možnou – a stále zvýhodněnou – nabídkou. Tohle byl špatný příklad teleshoppingu. Přijal, samozřejmě, jak by nemohl? Alfa té smečky byl poslední osobou, která by mohla něco vědět. Zbytek? Mrtvý, bez odpovědí. A ačkoliv věděl, že pravděpodobnost byla malá, chtěl to břemeno mít z krku co nejrychleji. Zapomenout co nejrychleji. Pohlédl na muže, snažil se v něm najít alespoň náznak toho, co mu koluje v hlavě. Bezúspěšně. Tuto otázku ale rychle vyhnal, byl čas pití. Pozdvihl sklenici. „Na můj život,“ zazubil se, obsah pak do sebe vyklopil. Povzdych. Tohle mu bodlo, pro teď ale hodlal přestat. „Takže,“ odkašlal si, „dozvím se jméno svého rytíře?“