DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Armia Wetherbee on Jan 15, 2019 15:27:53 GMT
Nespokojeně mačkala přikrývku mezi prsty a jednou zcela tiše sykla, když jí Victor také zcela nečekaně a neohlášeně začal prohmatávat ruku. Příjemné to nebylo vůbec, ale co by nevydržela, aby hned potom mohla vypálit tunu svých otázek, které jí běhaly hlavou sem a tam, jako otravný hmyz, který chtěla rozplácnout rukou. Ostatně teď vše chtěla rozplácnout. Vicotr mluvil, zatímco se ona snažila aspoň trochu vcítit do děje, který se včera stal a odpovědět mu. Jenže tok jejích myšlenek, směřujících k včerejšímu večeru se uzavřel hned, když do pokoje vešla Camile! Sice byla nahá, ale to bylo vedlejší. To hlavní bylo to, že je tady, ale jak to? Co tady u všech všudy dělá? ''Do rodiny?'' Zamumlala si pro sebe nakonec potichu, protože jí vlastně nikdo nechtěl pustit ke slovu a její hrdlo opustil frustrovaný povzdech. Co by měla vědět? Ty neustálé otázky jí už začínaly lézt krkem, kdy už bude konec? Očividně asi nikdy, protože spatřila pár dalších cizích tváří, ti se ale nezastavili v jejím prozatím pokoji. V duchu jim poděkovala a svou pozornost přesunula zpátky na Victora, snažila se tvářit tak v klidu, jak to teď jen bylo možné, v téhle zatraceně podivné situaci. Camile odešla a nezapomněla jí ujistit, že se nemusí bát. Bála se? Možná trošku, ale na strach nebyl čas. ''No.. Moc netuším co se se mnou stalo. Ale doufám, že mi to řekneš. A bylo by dobré co nejdřív, protože si myslím, že pokud to budeš protahovat moc dlouho, tak se z toho asi zblázním.'' Vydechla nakonec nesouvisle, ale nakonec bylo jasné oč žádala. Možná se teď nechovala moc zdvořile, ale omluvit se za své zbrklé chování může i potom. Se zatnutými čelistmi se na něj celkem úpěnlivě koukala, jako by jí na tom závisel život a přitom se taky zamyslela. Camile řekla, že možná tuší. Jenže na co narážela? Asi bylo jasné, že by to měla vědět, ale momentálně měla v hlavě tolik informací a myšlenek, že jí to tak dobře nepálilo.
Post by Victor Murphy on Jan 15, 2019 16:07:34 GMT
Připadal si, jako ve špatným snu.. Ve své minulosti už pár špatných zpráv lidem oznamoval ale aby mu do toho vpadaly nahé ženské, a skákaly mu do řeči, to u něj mělo opravdu premiéru. Z Camille se podíval zpět na svou pacientku a povzdechl si. ,,Takže, vy dvě se znáte.." Mírně pokývl. Teď už si absolutně nebyl jistý, co ji říct. Podle všeho se ty dvě už viděli.. Camille něco naznačila ale jestli o vlkodlacích ví nebo ne z ní ve výsledku nevypadlo.. a pak se zmizela obléct. Za to byl sice rád ale zůstal tak v nastálé situaci bez pomoci, aniž by tušil, co má teď dělat. ,,Dobře.. teď nejsi jediná, kdo je z téhle situace zmatený, budu tedy velmi upřímný, pokud promineš." Pousmál se ale nemyslel to zle. Jen by nějaké chození kolem horké kaše v tuhle chvíli asi moc nepomohlo. ,,To zvíře, které bylo venku, byl vlkodlak.. Ti jsou pro lidi obyčejně vcelku neškodní, když tě zrovna netrhají na kusy. Každopádně, když ten útok přežiješ, ač bez nohy nebo ruky, si můžeš v klidu žít dál svůj dosavadní život.. Problém nastává, pokud se ti něco takového stane za úplňku.." Odmlčel se. Bylo docela dost možné, že dívka už v tuto chvíli věděla, o co jde. Přece jen pohádky o vlkodlacích a o tom, jak se stát jedním z nich byly sepsány v mnohé fantasy literatuře. ,,Naše prokletí se může šířit pouze stykem vlkodlačí DNA s tou lidskou za úplňku.. Takže jak říkala Camille, vítej do rodiny." Měl chuť ji říct, že ho to mrzí nebo tak něco ale najednou mu to přišlo nějak hloupé.
Post by Armia Wetherbee on Jan 15, 2019 16:24:18 GMT
Skoro povyskočila, když se jí to Victor rozhodl povědět, byla napnutá jak struna a musela už znát pravdu, i když se jí možná nebude muset líbit. Bedlivě poslouchala všechna Victorova slova a doslova mu visela na obličeji, jak se snažila zjistit, co se s ní tedy děje. Mračila se čím dál tím víc, jak jí to začalo docházet a slova Camille jí najednou dávaly smysl. Nakonec se její svaly v obličeji uvolnily úplně v jeden čas. ''Fíha.. Čekala jsem opravdu všechno.. Ale tohle teda ne..'' Řekla první věc co jí napadla a kulila oči, které by se daly rovnat balónu. ''Chceš mi tedy říct.. Že jsem vlkodlak? Jako ten s ostrými zuby a drápy?'' Její obočí bylo zvednuté snad až do oblak a potom zavrtěla hlavou, byl to hloupý vtip? Když viděla Victorův vážný výraz, její tvář získala o trochu světlejší nádech. ''Ty to asi vážně myslíš vážně.'' Vyjekla potichu a schovala si hlavu do dlaní. Najednou se vyděsila jak to bude dál. Vážně se bude měnit ve vlka? A co je o nich pravdivé? Mění se jen za úplňku, nebo kdykoli jen chtějí? Je jejich slabinou stříbro? Její myšlenky ji splašeně pobíhaly hlavou jak se jim chtělo a ona se teď cítila tak trochu rozpolcená. Je to špatný, nebo ještě horší? Nebo je to dobrý?
Post by Victor Murphy on Jan 15, 2019 16:33:55 GMT
Vypadala všelijak. Konec konců, dalo se to vlastně i očekávat. I Victor by si přál, aby to v tuhle chvíli byl jen hloupý vtip. ,,Ano. Myslím to vážně" Přikývl. Pak se ale povzbudivě pousmál. ,,Ale nejsi na to sama. Pomůžeme ti. Já i celá smečka. Postarám se o to, abys mohla žít téměř stejný život, jako předtím, to slibuju." Cítil zodpovědnost. Velkou. O to víc ho začaly znervózňovat zvuky z vedlejšího pokoje. Upřímně si nedělal iluze.. ta banda mohla vymyslet cokoli. Obzvlášť s Codym a Camille v čele. ,,Chce to čas. Ale všechno se zpraví. Není to.. zase tak špatné." Pokusil se ji povzbudit. [No.. mám ti donést čaj? Nebo něco? Můžeš jit se mnou do kuchyně a vybrat si sama"[/b] Ukázal ke dveřím.
Post by Armia Wetherbee on Jan 15, 2019 16:56:50 GMT
Koukla na něj zpod svých dlaní a pomalu, rozvážně přikývla. ''Děkuju. I když byste mi nemuseli pomáhat, tak pomáháte. Toho si cením.'' Pousmála se nakonec a začala se postupně smiřovat s faktem, že je vlkodlak. Co jiného jí taky zbývalo? Ani nevěděla, jestli je nadšená, naštvaná, vystrašená, překvapená.. Zatím to vypadalo snad na všechno, ale převládala zvědavost. I když tomu pořád nemohla uvěřit, pocítila zvláštní pocit, ani ho nedokázala identifikovat a byl pryč. Doufala však v to, že má Victor pravdu a její život se nezmění úplně od základů, že jí opravdu pomohou. Možná právě proto vložila svou křehkou důvěru do Victorových rukou. Snad nikoho nezklame a ani nenaštve. Bude se prostě snažit ať už se stane cokoliv. Měla z toho všeho co se stalo a stane trochu nahnáno, ale to snad bylo normální, no ne? Naposledy se podívala na svou ruku, která byla skoro úplně zahojená. Určitě ta její nová stránka bude mít nějaké výhody, když k ní Victor znovu promluvil, tak si sundala ruce z obličeje a přikývla se skousnutým rtem, nakonec k tomu přihodila jemné nadzvednutí koutků. ''Nemusíš mi nic nosit. Myslím, že bych měla jít a zajistit si něco sama.'' Zazubila se a překryla tím stoupající nervozitu. Když půjde s ní, určitě to zvládne. Není na to sama, takže ze začátku může pomoc přijmout, ne? Nebyla na pomoc zvyklá, vždycky si musela pomáhat sama a tak z toho byla trochu překvapená, příjemně.
Post by Camille Bellerose on Jan 15, 2019 18:16:11 GMT
Najít oblečení trvalo delší dobu, než předpokládala a proto, když se vrátila k Victorovi a Armii oděná v šedivé mikině a černých kraťasech, které jí byly pod kolena, byli ti dva skoro na odchodu. Popravdě byl celkem úspěch, že si dnes zvládla obléct i něco jiného, než mikinu. Pouze ručník skončil někde v zapomnění. "Můžu si ji vzít k sobě, pro začátek, než se naučí ovládat. A ukázat jí něco z vlčího života." pousměje se na ně. Tak, jako pomáhala předchozímu Alfovi. Tak, jako pomáhala Moira dříve jí a Codymu... A dalším vlkům. Myslela to vážně. "A možná ti nyní i dořeknu příběh o vlčích z obrazu." a tedy i o sobě. Ale to rozhodnutí nechá na Victorovi.
,,Kecáš," pronesl jednoduše. ,,Jsem ten nejhezčí chlap, jakýho jsi dnes viděla. A jsem si jistej, že jím i zůstanu, až uvidíš zbytek!" mrkl na ni. Nemusel být médium, aby poznal, jak moc zmatená a ztracená je. Někteří lidé to vyplňovali tím, že hodně mluvili. Zdálo se mu, že ona k nim nepatří. Ani se nepředstavila, nezdvořačka jedna. ,,Moje matka byla taky hrozná. Jsem si jistej, že by si rozuměly a brzy nás přivedly k šílenství oba, kdyby se znaly," zakřenil se. ,,Ale co, o mrtvých jen v dobrým." Podotkl jednoduše. Kdyby tu jeho matka byla, asi by oznámila, že ta dívka má stejně otevřená ústa jako on a měl by se s ní oženit, protože ho aspoň ona srovná. Měl svou matku rád. ,,Ty máš problém s telenovelama? Telenovely jsou můj život, mladá dámo! Pořád nevím, jestli Consuela dovolila Evžénii, aby si vzala Erika. Možná ho umlátila sandálem a já to kvůli pokecu s tebou zmeškám. Uvědomuješ si, jak moc budu muset hledat, než ten díl najdu?" zasmál se pro změnu on. ,,Kolik je přesně to netuším, ale tvůj spolubydlící se určitě uloží sám. Teď nejsi úplně ve stavu, kdy by ses měla bát o někoho jiného, fakt ne. Je tu jenom teta Victor a ta by nebyla moc nadšená z toho, že jí říkáš, že je teta. Zrudla by vzteky a pak by ladila ke svým vlasům," okomentoval následující slova a už k dívce jednoduše dorazil. To už dívku opatrně zvedl a otočil hlavu ke Caře, která právě přišla. Nadzvedl obočí a trochu si Pandoru nadhodil, aby se mu podařilo ji lépe držet. ,,Tvůj spolubydlící bude nejspíš v nemocnici, ty nejsi v nemocnici a momentálně jsi v obležení temné síly. Neboj, on tě brzo někdo zachrání, třeba zrovna teta Victor," mlel a nijak ho nezajímalo, že je vlkodlačice poslouchá, ba i sleduje. ,,Každopádně ten obří vlk ti nechal fakt nehezký šrámy. Jo a neboj, já tě nepřevlíkal, to ženský. Ale stejně určitě nemáš nic, co bych ještě neviděl," vycenil zuby v úsměvu. ,,Tak fajn, Cipísku, seženu ti špagety od šéfkuchaře lednice a něco uděláme s tou ranou. A Cara udělá něco s vysvětlováním tvé situace, protože mě matika nikdy nešla. Jsem se ji ani neučil, jako malej. Spíš jsem na čtení. A na telefonní budky." S tím už si to sunul směrem ke dveřím, kde vyplázl jazyk na Caru, na kterou právě elegantně přehodil nutnost dívce vysvětlit, co se z ní stane při příštím úplňku. Nesl ji prakticky beze slova dolů, kde ji v obývacím pokoji posadil opatrně na křeslo a pak ji s křeslem prostě odstěhoval do kuchyně. Vlezl do lednice a zasténal. ,,Caro, kdo snědl moje zbytky pro návštěvu?" postěžoval si k vlkodlačici dost hlasitě, že by ho slyšela, i kdyby zůstala nahoře. ,,Tak jo Cipísku, sleduj a uč se. Ukážu ti, jak se správně vaří. Možná tentokrát nebude třeba ani ten hasičský přístroj. A kdyby jo, tak běž. Utíkej jak o život, najdeš ho lehce. Je červenej a je ho víc. Jako víc tady v domě, chápeš." To už začal šramotit v poličkách a podobně, jak hledal cokoliv, co by mohl použít. A nakonec? Našel! A našel i suroviny, díky bohu za vlkodlačí zásoby. ,,Tak jdem na to." Podotkl jednoduše, s nadšeným úsměvem na tváři. ,,Už jsem dlouho nevařil pro cizí. Jestli budeš prskat plameny, přejmenuju tě na Soptíka. A udělám tě vrchním požárníkem."
Post by Victor Murphy on Jan 15, 2019 21:12:46 GMT
Dívka to vzala.. celkem dobře. Victor byl rád, že mu věří. Kdyby začala panikařit, snažila se utéct, brečela, proklínala svůj život nebo cokoli podobného, vážně netušil, co by dělal. Takhle to ale vypadalo, že je už teď na dobré cestě a to bylo opravdu skvělé zjištění. Zvedl se od ní a přikývl. Tak nějak pořád slyšel Codyho neustálé žvanění z chodby. Tentokrát to ale vypadalo, že narazil na rovnocenného soka. Na jednu stranu se musel pousmát.. na tu druhou, až se s nimi bude muset bavit naráz.. no potěš. Tak nějak teď doufal, že to cara zvládne s nimi. Když chtěl Armiu vzít taky do kuchyně, nebo do obyváku, znovu se ukázala Camille. To že se o ni chtěla postarat bylo super. Konec konců, ty dvě už se asi znaly lépe a pokud ji dívka věřila, tím snazší by to pro ni bylo. Na druhou stranu.. Camille nebyla zrovna osoba, která by se vyznačovala nějakou loajalitou, a některé její chování bylo snad na hraně. Opravdu chtěl, aby se někdo takový staral o novorozené vlkodlaky? Bylo možné, že to dělala dřív a mohla by dívce dost pomoct. Pořád si ale nebyl jistý, jestli ho tahle dívka bere na vědomí a nechtěl si zadělávat na budoucí problémy stylu nová síla, Camille, Amira a Cody. Rozhodl se však to risknout. Konec konců, jeho vztah s Codym se snad od té doby někam pohnul a možná by ho projevená důvěra mohla více stmelit právě i s Camille. Nakonec tedy přikývl. ,,Dobře. Budu rád, když si ji vezmeš na starost. Díky Camille." Pousmál se. Pak už se vydal za ostatními. Tak nějak tušil, že ho budou následovat, nebo pokud si chtěly promluvit jen spolu, mohly tam zůstat. Victor teď mířil do kuchyně, kde se nacházel i Cody, který stále ještě nezmlknul. ,,Možná jsem starý, ale nejsem hluchý, a zabiju tě" Poznamenal ale docela se u toho uculil. Tak nějak tušil, že Cody bude vědět o čem mluví. Chtěl se poznat i s druhou dívkou. Tak nějak automaticky se rozhlédl i po Caře.
Post by Pandora Benton on Jan 15, 2019 21:35:26 GMT
Zakřenila se nad jeho poněkud přehnaně sebevědomým výstupem a zakoulela očima. "Jasně, že seš nejhezčí chlap, jakýho jsem dneska viděla," pronesla, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě, "vždyť seš zatraceně jedinej chlap, kterýho jsem dneska viděla." to bylo ovšem očividné, vzhledem k tomu, že se teprve před pár minutami probudila ze svého spánku Šípkové Růženky. "Zas tak bych si nefandila, být tebou, pokud tu ovšem nemáte dům hrůzy, pak bych ti musela dát za pravdu, o čemž fakt dost pochybuju." pronesla nenuceným tónem a s nezaujatým výrazem pokrčila rameny. Samozřejmě, že to bylo jen takové pošťuchování, byl to jeden z těch hot chlapíků, u kterých by jí nevadilo, kdyby takhle po domě chodili bez trička. Jo, určitě měl dobrý tělo. Tyhle myšlenky ale zahnala a s úšklebkem povytáhla obočí. "Dvojitá síla, ale mám pocit, že by stačila i jedna." poznamenala prostý fakt, jelikož její matka dokázala vytočit celý dům. A že nějaké bratříčky měla. Ovšem to byl zřejmě úděl matek, vytáčet své děti. Nicméně další narážky raději vynechala. Přeci jen netušila, kde se to vlastně nachází a kdo ten chlapík je. Mohl by jí být ještě užitečný. "Hrůza, myslím, že bys měl raději upalovat, abys stihl alespoň konec." rozmáchla rukama v teatrálním gestu a zasmála se. Kupodivu ji to bavilo, svými poznámkami se snažila odvést od poněkud matoucí reality -je na neznámém místě s neznámým člověkem, tedy dle jeho slov je jich tu víc, což ji možná znervózňovalo ještě kapánek víc. Nevadí. Zhluboka se nadechla a rozhodla se věnovat raději tady barmanovi Codymu, kterému se vlastně ani nepředstavila. To ji ale moc netrápilo. "Teta Victor? To zní fakt sympaťácky." pronesla s hraným úžasem a uchechtla se. Když ji vzal do náruče, obmotala mu ruce kolem krku, to samozřejmě jen tak, aby měla jistotu. Fakt by nerada spadla. "No fajn, no fajn, stejně jsem mu nikdy na dobrou noc nečetla. Jenom doufám, že je v pohodě." vlastně se o to jednou pokoušela, ale když ji Nino spražil pohledem, rychle zaklapla knížku pohádek a upalovala do svého pokoje. Nutno podotknout že byla opilá, no tak by to čtení stejně za nic nestálo. "Temný síly? To máš bejt jako ty?" uchechtla se, "slabé, slabé." zakroutila hlavou s teatrálností, jakou vkládala od jeho příchodu snad do každého svého gesta. Až po jeho dalších slovech si uvědomila, že na sobě nemá své oblečení, své potrhané oblečení, nutno dodat. Tedy ty skvělé šaty, které dostaly při útoku té bestie zabrat. "Nic, co bys neviděl na jiný holce, ale to víš, já jsem fakt děsně spešl." pronesla a pozvedla bradu, načež rukou jemně přejela po linii svého těla až k místu, kde ji zakrývala peřina. Tudíž přibližně nad pas. Celé to podala tak nějak podivně vtipně. "Takový to skvělý jen pro VIP, kterýho se ti nedostane." stále šlo poznat, že si dělá srandu, při téhle věte obvzlášť. "Hele, puso, nevím, kdes na tak příšernou přezdívku přišel, ale radila bych ti vymýšlet dál, co takhle panda, hm? Jsem si jistá, že s těma modřinama na těle jak panda fakt vypadám." uchechtla se. "Telefonní budky? Ježišmarjá, co si pod tím mám představit? Nebo víšco, raději to nechci vědět, beztak na ty telefonní budky máš nějakou úchylku." zakroutila nad ním hlavou a uchechtla se. Když prošli kolem blonďaté dívky, zamávala jí a zazubila se. "Pandora." představila se jí, ta holčina vypadala děsně mile, hodlala si z ní udělat další oběť svého přátelství. Asi. První byl tady ten barman. Potom bylo zase chvíli ticho, nesl ji chodbou, potom schody dolů a nakonec se ocitli v čemsi, co měl být zřejmě obývák. Tam ji položil do křesla, kupodivu ji tam nehodil, což vážně očekávala, takže mu věnovala děkovný úsměv, aby se vidělo, že taky dokáže ocenit jeho opatrnost. Poté ji i s tím křeslem přesunul do kuchyně, což jí přišlo docela vtipné, ale smích udržela. "To jsem zvědavá." zasmála se, načež ji znovu píchlo v boku. Zaťala zuby a rozhodla se statečně to překousnout. "Jasně, červenej, jako Victor když rudne vzteky, snad si je nespletu, to by pak bylo vtipný." uchechtla se a sledovala, jak se Cody pokouší o vaření. Potom s povzdechem zakroutila hlavou a pomalu se pokusila postavit z křesla. Zprvu se jí podlomily nohy, proto se zachytila o linku a chvíli nabírala rovnováhu a jistotu. Poté vykročila ke Codymu a šťouchla ho stranou. "Heleď, já se toho radši ujmu, můžeš mi dělat asistenta." oznámila mu s úsměvem. Sice kulhala, protože ji bolela noha, jednou rukou dělala pouze omezené pohyby a bok ji bolel, ale vaření a pečení byla prostě její věc. Její. A představa, že by to Cody nějak popletl byla vážně nepřijatelná. "A prosímtě, mohl bys mi podat hrnec a vařečku? Nemám ponětí kde co máte. A taky sůl." koukla na něj, zatímco si utřídila suroviny. Potom je přišel navštívit ještě nějaký chlapík. "Ty musíš být teta!" řekla skoro nadšeně. "Teda pardon, chtěla jsem říct...zdravím, přidáš se na večeři? Nebo já vlastně nevím, který jídlo to má být, furt jsem nezjistila, kolik je. Každopádně to vypadá, že budou špagety, možná se najde i něco na omáčku!"
Post by Cara O‘Conner on Jan 15, 2019 22:04:37 GMT
Nafoukly se jí tváře, když ji Cody oznámil, že ona bude ta, co řekne, že dívčina trošku zvlčela. Problém jí to nedělalo. Upřímnost nade vše. Pandora? Fajn jméno. Vypadala celkem ukecaně a docela se jí zalíbila. Je fajn, že bude někdo takový v partě. Aspoň nebude nuda. Když už teda šli dolů, tak tam přece nezůstane stát. Vydala se tedy za nimi. Zadívala se na stěžujícího si vlkodlaka, na zmizelé zásoby. ,, Jak já to mám čenichat. Beztak sis je snědl sám. " pokrčila rameny a pozasmála se tomu. Pak se však zadívala na vlčátko, které se vřítilo do kuchyně jako lokomotiva. ,,Nevim jestli rozumné vyhánět ženu v domácnosti od sporáku Pando. Takhle žena trochu kouše." pobaveně pronesla. Hrozně ji rozesmál Victor, který hrozil Ženě v domácnosti za přezdívku. Raději zakryla svá ústa rukou aby úplně nevybuchla. Docela jí to ztížila Panda její reakcí na Victora. Pak navázala oční kontakt s Victorem a snažila se uklidnit. Došlo jí, že se s ním vlastně ještě nepozdravila, takže na něj kývla. Pak však zvážněla a podívala se na Pandu. ,,Nuže Pandoro. Je tu taková věc, kterou bys asi měla vědět." zaculila se.
Post by Victor Murphy on Jan 15, 2019 22:16:30 GMT
Victor nad dívčiným konáním nadzvedl obočí. Musel si povzdechnout. ,,Jo já jsem teta" Pronesl prostě a vydal se ke dvojici, která by se ve vteřině začala u sporáku nejspíš přetlačovat. Nějak se na nic neptal. Chytil Pandoru, zvedl ji do náruče a vydal se s ní do obývacího pokoje, Takže Codymu udělal místo. Ti dva se ale mohli klidně bavit dál, jelikož kuchyň byla skoro součástí obyváku. Po cestě kývl na Caru, která v tom zmatku chtěla ještě začít vysvětlovat a pak dívku položil do křesla. ,,Tak zaprvé, seď. Za druhé, mlč a za třetí, laskavě se nehýbej, nebo ti ty vnitřní zranění srostou blbě a já to zpravovat nebudu" Poslední slova pronesl s celkem vážnou tváří. Vzhledem k tomu, jak vypadala Armiina ruka na tom musela být Pandora o dost hůř, i když si to asi neuvědomovala. Strupy a kůže se totiž tvoří první. Pak se narovnal a vydal se ke Caře, která vypadala v celkovém tom zmatku celkem ztracená. Tu obešel, chytl ji zezadu za ramena a začal ji tlačit před sebou až k sedící dívce. Pak ji pokynul, aby mohla dál v klidu pokračovat ve vysvětlování, které započala v situaci, kdy si ani nebyl jistý, že by ji dívka vůbec poslouchala.
,,V tom je ten vtip!“ odvětil Cody tak vesele, jak jen vlkodlak mohl. ,,A já mám svoje sebevědomí rád. Je vysoký asi některý paneláky,“ okomentoval její poslední slova a tím tohle vlastně uzavřel. Nakonec, neměl důvod na svůj vzhled nebýt hrdý, i když momentálně všechny ty kecy okolo toho říkal spíš z vtipu, než že by se snažil nějak extrémně zvětšovat svoje ego. To bylo velké tak akorát a on s tím byl neskutečně spokojený. Kdyby se přeceňoval ještě víc, mohlo by to ve světě vlkodlaků vést k neblahým následkům. Což byl taky důvod, proč si ho držel tak akorát na velikosti, kde mu vyhovovalo. Docela se o něj totiž otíral pud sebezáchovy a ten moc zmenšovat nechtěl. ,,Ona stačí jakákoliv ženská,“ zakřenil se. Nebyl sice zastánce toho, že ženy mají zůstávat v kuchyni, ale když byly jen v kuchyni a neřvaly na muže na ulicích, cítil se bezpečněji. Emancipace měla holt i slabší stránky a tohle byla jedna z nich. Měl rád klidné ženy, se kterými se dalo normálně mluvit, ale to většina těch ve smečce nebyla. Tedy, žádná z nich. Camille sice měl rád, ale občas měl chuť ji strčit ke sporáku a nechat ji tam. Protože proč ne. Občas mu pěkně lezla na nervy, tím svým ochranitelským komplexem. Stejně tak zbytek. Rozvzpomněl si na ten den, kdy vedl Charlese k nim a oklepal se. Celá smečka šla s ním a kontrolovala ho, jakoby byl nesvéprávný. Byl by si pro sebe sám zavrčel, kdyby tam nebyla Pandora. ,,To už asi nestíhám, pokud ti chci dát jídlo,“ povzdechl si. ,,Co když si vzala Francoise? Můj život by byl v troskách, že jsem neviděl její rozhodnutí a vysvětlení, proč si toho hajzla vzala.“ Zavrtěl nad tím hlavou a lehce našpulil rty. Francois! Nechal ji dvakrát, podruhé dokonce utekl s její sestřenicí! ,,Jo, on je sympaťák. Jen ho nezkoušej opít,“ usmál se tak široce, že by jeden řekl, že se mu roztáhly koutky o kdo ví kolik centimetrů víc, než normálně. Ano, ano, jeho novoroční eskapáda. Pořád vzpomínal na Victorův vyděšený výraz. Tiše se nad tím zachechtal, jen tak sám pro sebe. ,,Jsem ta nejsurovější temná síla, jakou tady můžeš najít, děvenko,“ protáhl rádoby děsivým hlasem, aby mu zase v okamžení zacukal koutek pobavením. ,,Však to se dozvíš, proč se beru jako temnou stranu síly,“ pokýval hlavou. ,,V téhle chatě není ženská, která by se netěšila, než ti vyslepičí můj životní příběh,“ jeho tvář trochu ztuhla, ale pořád byl veselý a taky se tak tvářil. ,,Jsem pusa? A to jsme ještě ani nebyli na rande. Ty to ale bereš hopem, kotě,“ zamrkal naoko zmateně nazpět na Pandoru. ,,Pořád čekám na svého šílence v modré budce,“ přiznal smutně. ,,Světlana už mi leze krkem. Nechal bych ji tu a odjel s ním zkoumat jiný planety a tak. Třeba by tam byly další děsně, děsně spešl holky jako jsi ty. V zelené. V zelené bys byla hezčí, fakt,“ protáhl pobaveně. Kdo je Světlana neměl potřebu dodávat a stejně tak to, že dělá narážky na Doctora. Nakonec Cody se Světou rád díval na filmy a seriály. Krom Star Wars. ,,Líbí se mi Cipísek. Buď ráda, původní verze byla slečna Krucipísková,“ zazubil se na dívku. Poté, co oba skončili dole a Cody ji krátce instruoval o tom, co má dělat v případě požární pohotovosti, přišly dva šoky. Prvním byl Victor, který mu oznámil, že ho zabije a pak Pandora, která se mu naštvala k vaření. Zavrčel. Zatím se jednalo jen o hluboké, hrdelní vrčení, když byl odstrčen a následně přišla Cařina až moc přepísknutá reakce. Měl bys ji naučit, kde je její místo, zabroukal mu ženský hlásek v hlavě a Cody vyjel prsty ke krku, kde pohladil řetízek schovaný pod tričkem. Přivřel oči a podíval se po Caře. Měl by a mohl by. A potom… potom naučí jejímu místu i tu novou, aby si nemyslela, že na ni zapomněl. To všechno se stalo během chvíle. Ani netušil, v jaký moment přesně zakročil Victor a odnesl Pandoru. Vstoupil mu tak do cesty, takže nepokračoval dál za Carou. Zakolísání ale bylo jistě cítit a pro smečku? Pro tu to nebylo nic nového. Nakonec, byl nevyrovnaný. Nikdo nemohl vědět, kdy mu přeskočí a pokusí se je všechny zabít. Jeden by řekl, že se mu pokusí přestat dávat důvody. A ono ne. Oklepal se. Osobní prostor znovu měl, nikdo se do něj momentálně necpal. A překážka mezi jím a Carou? Byla pryč, i když jen pár kroků. Udělal krok k blondýnce, ale to už dorazil Victor a odtlačil ji pryč. Asi jediná logická věc, která se nyní dala dělat. Zacvakal zuby a ještě jednou zavrčel, aby to Cara slyšela. Varování. Příště mohl kousat rovnou a to by jistě nikdo nechtěl. ,,Neprovokuj ho, Caro,“ pronesl k vlčici vedle, zatímco začal seriózně ťukat prsty na desku, hlavu skloněnou a zády vystavené jim. ,,Neprovokuj.“ Mluvil o vlku, to bylo snad všem přítomným jasné. Byl tu rozdíl mezi tím, co dělal a říkal alfa a mezi tím, co říkal obyčejný, řadový člen smečky. Zatímco pravačkou dál ťukal, levá ruka mu vyjela k řetízku s prstenem. Zhluboka se nadechl a potlačil vlka. To byl dobrý krok. Přesto se opřel o Victora. Respektive o jeho pouto s alfou. Když nabil potřebné rovnováhy, už nepromluvil a úsměv na tváři neměl. Nevrátil se. Naopak jeho výraz byl pochmurný, jakoby jej halily mraky. Sem tam si jen tak pro sebe zacvakal zuby. Krájení masa a rajčat mu šlo hezky od ruky a dělal to s možná až moc velkou silou. Pomalu potlačoval vztek z Cařiných posměšků a naprostého nerespektování jeho autority od Pandory. Byla vlk. Byla vlk. Ale nedávno ještě byla člověk, pomyslel si sám k sobě. Nemohla vědět jak se chovat a jak se nechovat. Od toho tu byli oni, aby jí o tom řekli. ,,Mám ji pořád v hlavě, Victore. A to i přesto, že je mrtvá. Vím to,“ zavrčel na maso. Bylo mu jedno, že to dívky vedle slyšely. Měl potřebu se o tu skutečnost podělit.
Alfa nechal dívky spolu a vydal se zpět do kuchyně. Situace nešla správným směrem. Nelíbilo se mu to, už když se Pandora přidala k vaření. Ano, tahle předtucha byla taky jeden z důvodů, proč dívku odnesl. A vlastně, proč tak trochu odstavil i Caru. O tomhle si s ní bude muset promluvit. Ne, že by něco závažného provedla. Jindy by takové škádlení snad ani nevadilo. Nebo ne tolik. O to ale šlo. Rozlišovat situace. Bylo něco jiného, když bylo všechno v pohodě a zdánlivě všechno v pohodě. Tedy, nový aspekt. V tomto případe Pandora, která nevěděla, jak se chovat v těchto situacích. Byla tedy aspektem, který mohl v mžiku změnit Codyho myšlení, což bylo u nevyrovnaných vlkodlaků běžné. Vlastně byly oba nevyrovnaní. V takové chvíli jsou věci, které jindy třeba jen naštvou, opravdu fatální. Tohle se však Cara rozlišovat naučí. Problém nebyla tak poznámka. Spíš jejich celkový vztah. Bylo potřeba s tím něco udělat. Victor cítil Codyho zakolísání. Cítili to snad všichni. Jen doufal, že se tím nestrhne vlna zájmu. To bylo to poslední, co potřebovali. Chápal, že zejména Camille není Cody lhostejný. Teď však bylo nejdůležitější, hledět si svého. Jakoby se nestalo nic. A přesně to i Victor udělal. Když vkročil do kuchyně, jako první chytl odložený prázdný hrníček a bez rozmyslu ho Codymu hodil. ,,Chytej" Upozornil ho, aby stačil zareagovat. Účel byl jednoduchý. Vyvíst ho z toho stavu, který právě prožíval. Přepnout. Mozek to udělá automaticky, když ho něco překvapí. A stačilo docela málo. Na druhou stranu to co řekl, neignoroval. Jen to téma nechtěl probírat s Codym ve stavu mysli, v jakém právě byl. ,,Když si na slunci, vždy za sebou potáhneš stín." řekl prostě a protáhl se, jakoby se nic nestalo. ,,Nakonec už si to ani neuvědomíš." Začal zasouvat židle, které byly různě pootočené od stolu. Nakonec se ale zastavil a na okraj stolu se posadil. ,,pokud je mrtvá, jsi volný Cody. Už nikdy nebudeš ničí loutka. Tvoje volby patří jen tobě." Tohle všechno platilo i pro něj. Nevěděl, které věci se změní, když démon zemře. Nebo spíš, které se nezmění. ,,Ale kdybys i tak potřeboval. Tak nejsi sám" Uculil se. Nemyslel, že je nutné se v tom víc hrabat, pokud by to Cody sám nechtěl. ,,no jinak, bylo by fajn, kdyby někdo pro jistotu objel i ty lidi, kteří přežili bez šrámů. Udělal bych to sám ale zdálo se mi, že některé snad znáš, takže pokud bys mi chtěl pomoct" Pokrčil rameny.
Kdyby nebyl vlkodlak, nejspíš by hrnek nechytil. Zareagoval rychle a otočil se, i když ho chvilku přehazoval z ruky do ruky, jak se jej snažil neupustit. Nakonec hrnek stiskl a položil jej na linku za sebou. To už Victor vypustil první slova a začal zasouvat židle. Cody si nebyl úplně jistý tím, jaký účel jeho zasouvání židlí plní, ale... jak tušil, Victor nějaký důvod měl, třeba že ne nijak šlechetný nebo zajímavý. Možná prostě jen byl perfekcionista. To si ale mladší vlkodlak nemyslel. ,,Možná moje volby patří mě... ale pořád tu je. Slyším ji. Moje zatracená hlava si pamatuje každý tón jejího hlasu, každou tóninu, když zpívala." Démonka, které Cody podléhal, si užívala, když ubližoval jako muž, ne jako zvíře. Jen tehdy měla skutečně radost. Chválila ho. Zpívala mu. ,,Máš pravdu, nejsem sám."Možná bych měl být.,,Znám jenom Connora a Honey. Honey vypadala otřeseně a Connor... o nás ví. Zdálo se, že jí pomáhal. Myslím, že kdyby nějaký z nich měl nějaký problém, ozvou se. Ale... klidně se za nimi podívám. Až dodělám to jídlo. Aby se támhleta slečna najedla, lépe se hojila a nesnažila se mě odrážet od linky," pousmál se. Otočil se zpět ke krájení masa. Bylo pravidelnější a už nepoužíval tolik síly. což... bylo dobře. Po chvilce nakrájel i rajčata, která hodil na pánev i s trochou oleje. Musel je nejdřív rozvařit a pak teprve mohl přidat maso, na které nasypal sůl, pepř a promíchal to. Vydržel, než se rajčata skutečně stala omáčkou, přidal trochu vody a za pár momentů i kuřecí kousky. Vzhledem k tomu, že se mu podařilo zapomenout na vodu na špagety, napustil ji do hrnce, vyklopil tam kousek soli a pak teprve pohledem sklouzl zpět k obýváku. Doteď naprosto ignoroval cokoliv, co se tam dělo, až moc se zabral do práce. To bylo taky vlastně dobře.
Post by Victor Murphy on Jan 16, 2019 12:38:43 GMT
Victor mlčky poslouchal a po chvíli mu to nedalo a srovnal ještě ubrus. Nemohl vědět, co všechno si Cody prožil, no musel se posunout dál. Věděl, že ty hlasy, noční můry a pocit bezmoci tu budou. Cody teď však víc, než cokoli jiného musel odpustit sám sobě. Neodstřihnou minulost, ale nedržet se ji zuby nehty. Nechat volně plynout současnost a vítat budoucnost. Ale Victor neměl pocit, že Cody vidí svou budoucnost moc růžově. Prostě se zasekl. Vlastně měl ten pocit, že by se teď měl víc zaměřit na svou zvířecí část, a nechat se vést pudy, než do toho míchat lidský rozum. Vyrovnat se s jednou svou částí. Pak do ni přidat druhou. Zahodit co už znal a začít úplně nanovo. Jakoby se vlkodlakem stal včera. Vlci nelpí na minulosti. Jdou prostě dál. Victor uznával svou vlčí část. Kdo ví, jaký život by žil, kdyby se mu tohle všechno nestalo. Kolik problémů by si ušetřil. Jedno věděl však jistě. Se smrtí svého bratra se vyrovnal jen díky vlkovi. To lidská mysl byla zraněná, rozervaná a spojena s démonem. Ne ta vlčí. Byl to jen dokonalý způsob, jak rozhodit lidskou vyrovnanost a dostat mocnou zbraň v jednom. Vlk však nikdy nebyl vyrovnaný. Reagoval na okolí, na energie. Na ostatní. Věděl, kde je jeho místo a co musí dělat, aby byl spokojený. Byla to samostatná fungující jednotka. To právě lidská část, spojena se všemi problémy lidského bytí vnášela do systému onu disharmonii. Vypadalo to však, že hrneček pomohl. Ve své podstatě to nebylo tak složité. ,,Dobře, pokud myslíš, že by se ozvali, budu věřit tvému úsudku." Přikývl. ,,Ale pokud máš večer, nebo některý blízký den čas, rád bych s tebou něco probral"