DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Vítejte v jediném baru kilometry daleko! Bar Prayer, patřící Alastoru J. le Marcovi. Jedná se o bar, který není příliš nóbl, ale nejedná se ani o nic, kde by táhl pach zvratků. Takový normální bar, který patří astromágům. Astromág nepozná ostatní zaměření ani rasy, takže tu vlastně najdete cokoliv. Od vlkodlaků přes anděly, kteří sem snad dorazili nedopatřením, i epifanie, které sledují, o co přišly. Je to děsivé a zaráz možná až příliš přívětivé místo - ztracené se zde nachází a nalezené ztrácí. Moc rvaček zde nečekejte, vždy to někdo roztrhne. Většinou barman, který mnohdy slouží i jako vyhazovač... Zaměstnanci:
Halloween. Byl tu na ten minulý. No a taky na ten ještě předtím... A ten předtím. A ten předtím předtím. Jednoduše, tenhle nebyl jeho první. Naopak, byl úplně stejný jako ty ostatní. Do puntíku. Lidé zapíjeli žal, že nemají s kým slavit. Seděli a zírali do poloprázdných sklenic, někteří se na barových židličkách trochu vyklali. Někdo přišel, někdo odešel. Cody měl neskutečnou chuť odejít ven a zapálit si cigaretu, jako to dělal za mladých let. Jen aby si připomněl, jaké to je být člověk. Moc dobře ale věděl, jak by na to reagoval jeho nos. Jeden ze zákazníků na něj mávl, že má prázdnou sklenici. Cody se na něj zamračil a odmítl mu nalít. Mužík, zjevně už na šrot, jen zavrčel a ucouvl před pohledem vlkodlaka před sebou. Pak se odkulhal ven. Hah, na co vám je bodyguard, když máte vlkodlaka, co jednou rukou přepere většinu návštěvníků baru? Alastorovi to šetřilo peníze... a taky čas. Codyho ta práce bavila. Poslouchat o lidských životech, nudných. Občas je proťalo něco temného, občas zasvítilo slunce nad jejich hlavami. Rád si sestavoval jejich historky do linií a viděl pak životy. Celé. Dnes obzvlášť. Viděl pár štamgastů, ti ale dnes neseděli u baru, jak bylo jejich zvykem. Jednou do roka, na Halloween, seděli spolu a povídali si. Cody tomu nerozuměl, proč to nedělali celý rok? Ačkoliv... neměl právo jim do toho mluvit. Byl rád, že aspoň teď nejsou sami. On vlastně byl sám. Proto tu směnu vzal. Jako rok předtím. A předtím. A rok předtím předtím. Smutně si povzdychl a vydal se utřít sklenici, která byla třeba. Zvedl oči ke kapele, která hrála své písně. Zatím. Kdyby se tu ukázal Alastor a řekl jim, ať je změní... jistě by to udělali. Cody vlastně Alastora nějakým způsobem respektoval, ale pořádně jej neznal. Nejspíš to bylo způsobeno tím, že to nebyl jeden z obvyklých pijanů. Postavil sklenici na pult a brzy ji naplnil a šoupl zákazníkovi. Otevřely se dveře a někdo vešel. Cody se pousmál. Rutina. Rutina mu pomáhala držet kontrolu. Ach ta sladká rutina, rok co rok. Letos pomáhala víc než jindy.
Hudba v baru tvořila dost příjemnou atmosféru. Všechna ta světla, přítmí. Bylo to uklidňující. Ať už pro schlazení rozdováděných lidí venku, kteří se sem přišli napít, nebo pro osamělé, zdrcené duše, utápějící svůj žal. Snad i proto byl tady. Nikdo si ho nevšiml přicházet. Dveře se nehnuly. I tak tu však byl. A nikdo to neřešil. Nikomu to nebylo divné. Všichni měli plnou hlavu sami sebe. Muž zamířil k baru. Na jeho chůzi bylo něco zvláštního. Jakoby ho okolí ani nevidělo. Proplouval mezi lidmi, jako stín, vržený z lampy. Snad, jakoby sem vůbec nepatřil. Posadil se na barovou stoličku. Byla to jedna z mála židlí, která byla volná. Nevypadal na někoho, kdo často chodí po barech. Černé kalhoty, bílá, upravená košile.Člověk by si ho snad ani snadno nepředstavil, válejícího se po stole se značnou hladinkou.Podíval se po Codym a mírně se pousmál. ,,Moc pěkný večer, viďte. Mohl bych prosím dostat sklenici vody"
Zrovna se staral o umývání jedné ze sklenic. To, že druhou osobu nezaslechl přicházet, jej docela polekalo. Sklenice mu vyklouzla a on se rychle dal do panikařícího chytání, aby nespadla na zem a neroztříštila se. Naštěstí se mu ji podařilo chytit. Oddychl si a otočil se na osobu, která promluvila. ,,Večer jako jiný, už pár let," odpověděl Cody jednoduše. Že druhá osoba chtěla vodu a táhla z ní magie, to mu napovídalo jistou věc - ať to byl kdo chtěl... nebyl obyčejný a zjevně se nevyznal po barech. ,,Perlivá i neperlivá za libru," odpověděl mu Cody bryskně. Nějak měl pocit, že tenhle člověk se zarazí, převrátí kapsy na ruby a řekne mu, že u sebe žádné peníze nemá. A to mohl být rád za libru - většinou tu voda stála klidně i libry dvě, konec konců to byl bar. Jenže nějaký z těch podnapilých lidí se rozhodl, že zaplatí půlku útraty za celý bar. Inu, Codymu to nevadilo. Naopak se docela těšil, až z něj bude ty peníze vymáhat. Věděl, že uslyší hromadu nepravděpodobných výmluv - jako ostatně vždycky.
Muž měl na chviličku problém, aby se nezačal smát. Ne kvůli chytání skleničky, na takové situace byl při svých příchodech zvyklý. Spíš ho pobavilo ono profesionální nasazení, které barman nahodil, když se na něj otočil. Prostě, jakoby se nic nestalo. ,, Tak poprosím o neperlivou. " povzdechl si. ,, Kam ten svět spěje, když se už i za tak základní věc, jako je voda platí" Zavrtěl hlavou ale ve výsledku se nad tím pousmál. Ano, kdysi chodil po světě bez peněz, ale zvykl si, že to bez nich prostě nepůjde. Z kapsy vytáhl libru a podíval se na barmana. ,,Kolik je obvyklé dýško?" naklonil mírně hlavu. Nebyl to typ toho drsně vyhlížejícího člověka, co se přišel opít. Vlastně, čím déle tam seděl, tím víc se dalo poznat, že se jen zoufale snaží zapadnout, což mu ovšem moc nejde a ani mu to není extra příjemné.
Ta osoba vypadala zvláštně, krčila si hlavu mezi ramena, pořád se ostražitě rozhlížela a celkově vypadala, jako by se při nejmenší známce nebezpečí chtěla vypařit. Přesto pokračovala dál do baru. Sakra, co já tu jenom dělám? Co je to za divné místo? To se snadno řekne socializuj se ale jak? Zlatej les... Co je to za divné pachy a zvuky? "Dobrý den" Dostala ze sebe nakonec a zůstala nerozhodně stát někde napůl cesty ven.
,,No, jsou venku potoky a studny, ze kterých se dá napít taky. Ale tady jsi v baru." Koho taky kašle nějaký vykání, že? ,,Tady se za všechno platí tak dvakrát, třikrát víc... navíc značka dneska prodává. Když chceš něco levně koupit, kup to přes internet a rozhodně nechoď do baru. No, na druhou stranu... lidi si sem chodí povídat s barmany. Položil před něj slíbené pití. ,,Dýška? Kéž by nějaký," zabručel nespokojeně. ,,Podívej, tohle není úplně místo pro... lidi, bytosti, tvého rázu. Měl bys být spíš venku a pít čokoládu. Je levnější než neperlivá voda." Shrábl libru a zastrčil ji tam, kam patřila. To už si ale všiml někoho dalšího. Povzdechl si a trochu se zamračil. Super. Pápá, rutino!,,Moment," zamumlal k zákazníkovi, obešel pult a vydal se proč vlkodlačici, která vypadala neskutečně ztraceně. ,,Co tu děláš?" zavrčel tiše. Bylo mu jedno, že je ve městě. Vadilo mu, že mu vpadla do baru. ,,Támhle jsou stoličky. Sedni si, kochej se. Dám ti nějaký pití, ale doufám, že pak zase odejdeš." Dával Marině velmi jasně najevo, že ji tu nechce. Nechtěl. Ta vlčice přispěla na stavu, ve kterém teď byl. Nesnášel to. Dlouhé roky se učil to ovládat a celá práce byla v troskách. Pokud by se snad otočila a odešla, bylo by mu to jedno. Vydal se k baru a zareagoval na objednávku dívky, která seděla dál od ostatních. Za chvíli se ale vrátil na původní pozici, pokud si Marina sedla tak i s pitím pro ni.
Post by Honey Wintercry on Nov 2, 2018 14:37:07 GMT
Občas není úplně dobré zůstávat doma. Pořád. Honey nebyla ráda, když byla celé dny zavřená mezi čtyřmi stěnami. Venku, mezi stánky, se všichni tlačili... a ona to neměla ráda. Mohla si dovolit připlatit si víc peněz za bar, tak proč si nesednout tam? Sledovat, jak se ostatní baví, tiše jim závidět. Ti, kteří měli alespoň nějaký společenský statut, stejně Honey znala - ale oni ji nejspíše dost rychle zapomněli. Nevýrazná, lidská dívka. Sledovala barmana, kterého znala pod jménem Cody, blonďáka u baru, dokonce i dívku, ke které byl Cody hrubý. Povzdechla si a mávla na barmana. Cody ji obsloužil, co taky jiného. Piňacolada, předražená hovadina, která jí jednoduše chutnala. Měla v plánu ji ucucávat a pak si dát navrch mojito... ale netušila, jestli tu vydrží tak dlouho. Otočila se zády k baru a zahleděla se na kapelu. Nespokojeně si kousala do spodního rtu. Rodiče tím barem vždy opovrhovali, že prý není dost pro jejich standarty. Dnes tu ale už nebyli. Nemusela je poslouchat. Byla volná. Jenže svoboda přinášela rozhodnutí, která nikdy činit nechtěla. Nepříjemné... skutečně.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Carl R. Sigtuna on Nov 2, 2018 17:25:44 GMT
Otevřel dveře. Přejel pohledem místo, které se před ním rozkládalo. Z tváře mu šlo snadno vyčíst, že je tu buď poprvé, nebo se při poslední návštěvě propil do zapomnění. Zvědavě si cestou k baru prohlížel stěny a s nimi vše, co se na nich dalo najít. Byl oblečený do ničím zajímavých, tmavých džín, pod tmavě modrým kabátem šel vidět taktéž vcelku obyčejný černý svetr. Muž se tvářil vděčně. Nejspíše za to, že mohl konečně spočnout, měl za sebou několikakilometrovou trasu. To naznačovaly mírně načervenalé tváře. Nijak nefuněl, jen si vehementně oklepával cosi z ramen. Ovšem brouk se ho držel jako...no jako brouk, a tak se po pár vteřinách snažení rozhodl, že ho taky nechá odpočinout. Když konečně došel k pultu, nenuceně se pousmál na barmana. "Zdravím. Dal bych si jeden Heineken, jestli máte." pronesl s nijak výrazným, avšak ani nijak skrývaným německým přízvukem v hlase, zatímco si sedal na jednu z volných barových stoliček. Zároveň z vnitřní kapsy kabátu ledabyle tasil peněženku, zřejmě připraven nechat se natáhnout, co hrdlo ráčí. To jeho zvlášť. Potřebovalo svlažit. To by mě zajímalo, co za vocase vymýšlelo čtvrtletí. Na to, abych věděl, kdo nerozezná Mexico City od Kingstonu, nepotřebuju opravovat desítky lejster. Očima zamířil na polici, pak na prosklený mrazák. Uznale pokýval hlavou. Slušný výběr. Nezapomněl se zběžně rozhlédnout okolo sebe. Zvláštní, čekal bych jeden nebo dva kostýmy. Moment čekal na vhodnou příležitost, poté opět promluvil na muže za pultem. "Musel jsem to přehlédnout. V kolik zavíráte, prosím? Poslední slůvko mu vyšlo z úst s pár sekundovým zpožděním, jako by váhal.
Post by Alastor James de Marco on Nov 2, 2018 19:03:56 GMT
Byl Halloween, venku bylo docela slušně, lidé měli na tvářích ústech a Alastor J právě vcházel do svého docela útulného baru. Jednoduše do těch dřevěných dveří zatlačil a nohou je odstrčil zpět do jejich původní pozice – tedy do přizavřených. Neměl rád dusno a čerstvý vánek by tomuto podniku snad jen přispěl. “To počasí venku mě překvapuje,” zamumlal si pod nosem, zatímco svůj kabátek odhazoval někam na věšák, či pod něj. Cítil, že o počasí mlel snad pokaždé, co tu vcházel. Dneska si ale na něj stěžovat nemusel. Překvapivě. Dal si i nějakou tu chviličku na to, aby se porozhlédl po svém podniku, hodil očko po svém barmanovi a pokračoval za bar. Zatím to vypadalo na obvyklou partu lidí, tedy docela mladých a usměvavých, kteří hledali svou aktivitu na tento svátek v pití. To on zčásti také, ale spíše jen přišel trochu přidat na atmosféře, pobavit se a případně si odskočit do zdejších obchůdků. A jako na každý svátek, i tento měl svou barevnou košilku, která zdálky připomínala spíše směs vánoc a dušiček. Prostě se mu líbila. Tak tedy pokračoval, přisunul si židličku, hlavou kýval do rytmu hudby, která jej taky zrovna nejvíc nezaujala, a vytáhl si džus. Zatím jen asi to. Chyběly mu ty strašně veselé písničky o Santa Clausovi, ačkoliv by nemohl říct, že se mu tenhle styl také nelíbil.
“Tak jak se máme?” Houkl na část baru v jeho okolí v naději, že se mu dostane vícero odpovědí a nebude je muset nutit ven.
Barman se zdál velice milý. Svým způsobem. Will si poposedl na židli a upil vody, kterou dostal. ,, Díky, příště si sklenku vody koupím na netu" přikývl. Pak vytáhl ještě jednu libru. Jeho poslední a podal ji směrem dost zaměstnanému barmanovi, jakmile měl trochu času. ,,Vypadá to, že tu dnes bude živo, myslím, že si tohle zasloužíš." nasadil na tykání, se kterým vlkodlak začal. Pak si pohledem projel ostatní osazenstvo. Byl trochu zklamaný Codyho chováním k dívce, kterou už evidentně znal. No, ale, nemůže chtít všechno. Ostatní nové osazenstvo si spíš letmo přeměřil a ujistil se, že tu není žádný démon. Vlastně to zatím vypadalo na dost pohodový večer. Nějaký muž pak oslovil téměř celý bar. Měl pocit, že už ho párkrát viděl. Měl by to být snad majitel? Po barech se opravdu často nepohyboval. Pootočil se po něm a pousmál se. ,, Dobře, díky" neřekl to nějak průbojně, spíš jen aby nebyl neslušný.
Odešla, kam ji poslal. Nechtěla tu být, vždycky se podobným místům vyhýbala, protože se bála. Lidí i sebe. Chápala, proč se na ni zlobí. Spousta přeživších jí to stále vyčítala. A ona sama si to nakonec vyčítala taky ale nic už nemohla změnit. Objednala si obyčejnou vodu a připravila se, že vydá své dlouho schraňované úspory, které původě chtěla použít jinak. Pak se začala rozhlížet po okolí. Přítomnost dalšího vlkodlaka ji uklidňovala, i když zrovna tomuhle by to nikdy neřekla. Docela ho obdivovala, tak jako všechny, kteří dokázali přežívat mezi lidmi, aniž by jim ubližovali. Ona si sama sebou jistá nikdy nebyla. Mimo jeho vlčí síly však cítila i další věci. Neznámé pachy cizích lidí ale také něco zvláštního, co ji zaujalo. Podívala se po pánovi, který jak si všimla, taky popíjel vodu a nějakou dobu jej sledovala. Doufala že nenápadně ale nemohla si být jistá. Tady neměla žádné křoví ani vrstvu bláta, jako když sledovala život zvířat nebo jiné věci venku.
Post by Honey Wintercry on Nov 2, 2018 20:32:16 GMT
Dovnitř po Honey dorazili dva další muži, které přejela pohledem, ale moc pozornosti jim nevěnovala. Spíš ji zaujala dvojice - zrzka a blonďák - která popíjela vodu. Každý z nich sám za sebe, což jí přišlo ještě vtipnější. Někdo přijde do baru a objedná si vodu? Ne, ne, ne! To nemohla nechat být. Mávla na Codyho a ten se jí začal věnovat hnedle jak obsloužil zákazníka. ,,Vypadají chudáci hrozně sklesle. Dej jim za mě každému sklenici vína, jo?" usmála se, zvedla se až na špičky a dala známému barmanu pusu na tvář. Měla ho vcelku ráda, i když se neznali zas tak moc. Jednoduše zaplatila za tu ztracenou dvojici a dál si upíjela. To už se ale jeden z nově příchozích ozval. Začal mluvit. Překvapilo ji to, většinou v baru každý sledoval sebe, svá rozhodnutí, svoji linku. Usmála se a mezi rty na okamžik vložila brčko, aby si upila. ,,Osaměle. Jeden by neřekl, jak moc bude sám mezi tou spoustou dýní, že?" věnovala opovážlivci, co mluvil nahlas, úsměv. Měl jí snad být povědomí... ale nebyl. I když, možná trochu?
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Dovnitř vešly další dvě osoby a Marina se skutečně posadila. Potěšilo jej to, ale rozhodl se to na sobě nedat znát. Dostala vodu, pak se i postaral o občasného zákazníka Honey, kterou znal jako potomka nějaké bohaté famílie, který zrovna nebyl nadšený z toho, jak vedl svůj život. Pak další, cizí osoba, kterou se vydal obsloužit. Naštěstí pro něj, to co si objednal, bylo. Nakonec před něj postavil sklenici a jednoduše si vyžádal peníze. To už se dostavil i majitel baru, kterému věnoval široký úsměv, ačkoliv o něj pohledem jen zavadil. No jo, zaměstnanci... Chápu, ušklíbl se sám pro sebe. Nebyl pro Alastora nic víc, než zaměstnanec, však? ,,Jedeme nonstop," odpověděl muži, který si objednal pivo. ,,To kvůli tomu halloweenu. Vrátil se k blonďákovi a pousmál se. ,,Oh, no, díky. Dýško je vždycky fajn." Sbalil ho a vydal se zase okolo baru. Teď si ho zavolala Honey, která mu zaplatila za víno pro Marinu a blonďáka. A jak chtěla, tak udělal. Nad pusou se pousmál - ta holka byla milá, ale nikdy na ni nic nezkusil. Zatím. Položil sklenici vína před Marinu i blonďáka s vodou. Oběma zopakoval to samé: ,,Tamhle od slečny." Honey jim oběma vesele zamávala a on se dál mohl věnovat obsluze. ,,Docela fajn, šéfe," zazubil se na šéfa posléze a vzal sklenici, kterou tam někdo nechal.
Byla tak roztržitá, že na pozdrav zatím posledního příchozího ani nereagovala, jen se na něj rychle otočila, když viděla, jak prochází. Připadala si jako exot. V poslední době čím dál víc. A když před ní přístálo víno, neméně překvapeně se podívala na usmívající se dívku. Absolutně nevěděla co teď má dělat. Chvíli zvažovala, že zkusí utéct ale to by asi byla za blázna. A tak se slabě usmála a kývla hlavou jako dík. Ovšem pak se musela vrátit ke sklenici s rudou tekutinou, jež byla cítit napůl jako diabetický záchvat a napůl jako myslivci, kterým jednou dávala první pomoc poté, co se opili na lovu. Domyslela si rychle, že půjde o alkohol. Ale ten nikdy nepoužívala jinak, než na čištění ran, takže co teď? Marino, vzmuž se, začni žít. Všichni tu pijí alkohol. Jestli se chceš někdy vzpamatovat a žít, musíš už jednou na otcovy rady zapomenout. Musíš se začít rozhodovat sama. Ještě chvíli nasávala vůni toho nápoje rozšířeným chřípím a rozeznávala různé podtóny pachů. Vždy měla ostré smysly. Nakonec se rozhodla ochutnat. Nejdřív si jen trochu usrkla, v první chvíli se chtěla zaškaredit, jak nezvyklá chuť to byla ale ovládla se. Jen sebou trochu cukla. Ale nic jí to neudělalo, jak se obávala, takže další doušek už byl plnější a chvíli si vychutnávala chuť toho nápoje, než ho polkla. Když si na tu nezvyklou chuť trochu zvykla, už jí to nepřipadalo tak špatné.