DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Část lesa nepatří městu, ale soukromému vlastníku - Peggy Brennan. Ačkoliv nikdo netuší, jakým způsobem přemluvila město k odprodání tohoto kusu lesa, jedno se jeví jasně. Rozhodně se jedná o jednu z nejzvláštnějších částí lesa, co se stromového porostu týče. Jedná se o břízy. Spousty bříz, nasázených různě, bez jakékoliv snahy o rovné zástupy těchto bílých kmenů. Jedná se však až o srdce lesa - je totiž obklopen klasickým, smíšeným lesem. Pokud se chcete dostat sem, mezi bělostné břízy, musíte znát cestu a nebo mít velice, velice dobrý orientační smysl - ony jakoby mizely pokaždé, když od nich odejdete. Zvláštní to bílé překvapení schované v lese. Někde severně v tomto lesíku je jeden, jediný dub, na jehož větvi je zavěšená houpačka ze dřeva a provazu, který se netřepí, ačkoliv vypadá staře jako snad je lesík sám.
Klap, klap, klap... kam ho to kůň vedl? Prošli lesem, ale dostali se až dál... kamsi jinam. Ano, nyní byli.. stromy jiné. Břízy. Spousty bílých bříz, které jakoby rostly přímo z mlhy. Kůň na chvíli zmizel, to když se Ryley opozdil. Zjevně neměl potřebu na něj čekat. Ryley však jistě poznal změnu a stále mohl následovat zvonkohru. Dostal se dost daleko, skrz les, kde byly desítky bříz. Zvláštní, břízy bývaly na okrajích lesů, ne v jejich středu. Na tomto hájku bylo cosi zvláštního. Nakonec uviděl koně. Zjevně se nudil a čekal na něj. Už nebyl bílý, ale... mlha stejně tak zůstala v lese plném bříz a Ryley nyní dorazil až k severní části, kde se nacházel dub, houpačka... a osoba, která se na ní houpala. Bosá, jen v krátkých, bílých šatech. Vlasy kontrastovaly s bílou pokožkou a vlastně se vším okolo. Vypadala jako duch, ačkoliv tehdy, na slavnosti, byla děsivě skutečná. Mohlo se to Ryleymu tehdy zdát? Ne, jeho společník ji taky viděl. Kdo to byl...?
Procházka ještě překvapivě pokračovala. Nedokázal určit, jak dlouho už šel, prostě jen hleděl do bílé mlhy, čekal na konec jejich cesty. Změnu poznal až po chvíli, procházel kolem bříz, vlastně by mohl s jistotou říct, že tuto část lesa tvořily snad jen břízy. Nečekané. Přísahal by, že břízy zde tolik neviděl, teď však tvořily celé jeho okolí. Opět musel věnovat část své pozornosti okolí, možná celou. Nevšiml si toho, že kůň v mlze již zcela zapadl, a když se opět otočil, nic neviděl. Pospíšil, nemohl ho ztratit, ne teď. Pokračoval za zvukem zvonků, měl ho stále v paměti. Snad by ho už poznal kdekoliv, tak dlouho jej poslouchal. Možná se kůň ztratil schválně, možná byl tohle konec, v tomto břízovém háji. Šel rychleji a rychleji, málem by začal běžet, kdyby se kůň opět neobjevil. Čekal, díkybohu počkal, teď jej však viděl i lépe. Přemýšlel nad tím, jak mohl tak lehce zapadnout, když zcela bílý ani náhodou nebyl. Šel blíž, trochu dále, aby spatřil i dub, byl tohle snad konec bříz? Dokázal rozeznat i houpačku a obrys osoby, která na ní seděla, šel tedy ještě blíž. Byl připraven mluvit, ačkoliv se cítil, jako kdyby nemluvil už několik hodin. “Halo?” vydal k osobě, ženě. “Neztratil se vám kůň?” Divná to otázka, ale nic jiného jej nenapadlo. Ani pokračovat tedy nemohl, podíval se na ni pozorněji, vlastně stačily jen ty vlasy, aby mu někoho připomínala. Určitě někoho takového už viděl, někdy. Držel si však stále menší odstup, viděl už dost věcí, ve kterých hrají bosé ženy připomínající duchy.
Ta jedna osoba, která se mu zdála povědomá, k němu zvedla oči. Rychle si utírala slzy z tváří, i když jich pár ještě sklouzlo. Byl jí povědomí, jistě, už ho viděla. Odhalené tělo teď ukazovalo tu spoustu tetování všude po jejím těle, takže... se mohl prakticky vzato Ryley kochat. Na nohou, na rukou... končily až na krku, takže na tvář nezasahovala. Byla zvláštní, ale cosi... cosi v nich bylo magické. Nejspíš to Ryley cítil i na tu dálku. ,,Kůň?" zvedla hlavu. Otočila se po zvířeti, které tam ochotně stálo a sledovalo je. Peggy se pousmála. ,,Není to kůň... je to bludička. Nebo alespoň k té bych ho přirovnala. Vypadá to ale, že tě přivedl," podívala se za Ryleyho, ,,a taky mlhu. Je nějaký důvod proč tě přivedl za mnou... sem?" přejela pohledem všechny ty stromy ve svém okolí. Břízy, každá z nich symbolizovala jeden rok jejího životě. Kdysi je sázel otec, dnes je sázela ona.
,,Ale... přivedla tě magie, takže nejspíš hledáš magii," pronesla, zkoumajíc jeho tvář, jeho rysy. Znovu se na něj opatrně usmála. ,,Pověz mi, kde jsi tu bludičku potkal? Odkud tě vedla? Řekla ti něco?" Kůň, Bludička, je sledoval a jen mrskal ocasem. Nakonec se začal pást, zatímco rusovláska si shrnula pár loken za uši a opět věnovala plnou pozornost Ryleymu.
Nevypadala zrovna v dobrém stavu, o tom již mohlo značit její otírání tváří. Možná tu seděla sama, protože něco potřebovala, možná někoho. Nebo se kůň zlitoval, tak jí zašel pro kamaráda. Samozřejmě by se rád i zeptal, ale právě teď se snažil smířit s faktem, že stojí uprostřed lesa před ženskou, která mimochodem byla potetovaná jako nějaký nepěkný duch, a vybavuje se s ní o zatoulaném koni. Něco jej ale uklidňovalo, spíše jeho pozornost odváděla spíše tetování, ze kterých nemohl spustit pohled. Co to bylo? Co byl ten kůň? Když se zmínila o bludičce, začal být ještě více zmaten. Přirovnávala koně k nějakému duchovi s takovým kamenným výrazem, jako by to myslela vážně. “Ten kůň,” otočil se, chtěl si být jistý, že to kůň ještě je, “má být nějaký duch?” Nemohla to přeci myslet nějak vážně, a jestli ano, tak se nemohl divit, že takhle v podvečer sedí na houpačce v šatech, teď byl jen rád, že mlha jeho zrak omezovala. “Myslel jsem, že to ví on, jen jsem za ním šel,” odvětil, pohled stále zůstával na koni. Proč šel za ní? A jak věděl, kde ji vůbec najít? Ne, musel s otázkami přestat. Mohla mu lhát, nevěděl. “Potkal jsem ho po cestě domů, přímo z města,” pokračoval v odpovědích, ta poslední zazněla docela tichým hlasem, “a koně nemluví.” Nechtěl jejím slovům zrovna odporovat, ale stál si za tím, že z tohoto tvora slova jednoduše nevypadnou. “Nechcete mi to, prosím, vysvětlit?” Aspoň to by si zasloužil.
Peggy se usmála. ,,Koně mluví," odpověděla tiše muži před sebou a opřela si hlavu o jeden ze silných provazů, co držely houpačku. ,,Všechny bytosti mluví... je jen třeba je poslouchat," přivřela oči a zase se zahleděla na Bludičku. ,,Není skutečný. Někdo ho vytvořil, aby tě dovedl za mnou. Otázkou je... proč." Zvedla se z houpačky a vydala se blíž k Ryleymu. Bosá, oděná jen v bílých šatech, to jistě poznal. Chvíli jej přejížděla pohledem. A v ten moment jejich nepozornosti... kůň zmizel. ,,Možná jsi moje znamení," zauvažovala a Ryleyho si obešla. ,,Že je Adrian připravený..." zastavila se za Ryleym a zahleděla se hlouběji do lesa. ,,Nevěřím na náhody. Jsi tu z nějakého důvodu. Stalo se ti v blízké době... něco neobvyklého? Co by vysvětlovalo, proč jste si mě vy dva našli?" kmitla očima k místu, kde kůň byl, ale bylo tam pouze prázdno. I mlha se již stahovala. ,,Jmenuji se Peggy Brennan. Jsem druidka," stále stála Ryleymu zády. Nějak tušila, že bude dobré, když mu poví kdo a co je. ,,A kdo jsi ty?" Vážně bylo na čase Adriana tetovat a zasvětit jej do hlubin učení. Byl připravený, ano... a možná by pak i ona mohlo přijmout nového učedníka. A Ryley? Cítila z něj talent, viděla ho v jeho auře. Možná že se měl stát novým učedníkem. Kdo ho ale poslal a proč?
Post by Ryley Campbell on Dec 2, 2018 14:50:43 GMT
Tvářil se překvapivě vážně, za jiných okolností by měl tedy na tváři úsměv a tvrdohlavě by se snažil ženu přesvědčit, že zvířata nemluví a že tohle duch vážně není. Už jenom ta atmosféra mu však úsměv docela lehce potlačovala. “Jo, to jo,” přikývl, “ale rozumět jim asi nebudu,” když se Peggy otočila ke té její bludičce, udělal totéž. Furt to byl kůň. “Takže to má být nějaká iluze?” pokračoval, měl chuť ke zvířeti přijít a ověřit si jeho existenci na vlastní oči, nemohl se ale hnout. Zůstal u ní, věděla toho zjevně o dost víc. Nakonec se pohnula ona, přikročila k němu - on překvapivě stále stál. Teď jeho pozornost zaujmula ona. “Nevím, co za znamení bych měl být a kdo je sakra Adrian.” Strnul. To jméno mu bylo také povědomé. Určitě jej už slyšel. Pořádně si zavzpomínal, vždyť ji znal! Zatím ale potlačoval chuť jí tento fakt sdělit. “Jestli jste se nějak spolčila s tou vědmou, tak asi ano. Namluvila mi něco o změně a pouti,” oddychl si, možná to vážně nebyla náhoda a ta věštkyně mu ještě domluvila úžasné představení s koněm. Když byla řeč o koni, tak tam nebyl - právě se chtěl znovu ujistit, když, no, náhle zmizel. Mlha ustupovala, kůň byl však k nenalezení. Nějaký další trik? “Um,” musel se raději zcela otočit po okolí, “ten kůň...” Určitě to mělo nějaké vysvětlení. “Jsem Ryley Campbell, číšník,” odvětil s menším úsměvem na tváři, snad už se někam pomalu dostávali. “Druid?” ten název mu byl povědomý, “ah, vy asi máte ráda fantasy, že?”
,,Říkejme tomu iluze, ano," souhlasila Peggy, ačkoliv to sama jako iluzi neklasifikovala. Vlastně viděla bludičku, nebo aspoň její magické stopy, ještě chvíli poté, co zmizela. Netušila však, jestli se jednalo přímo o bludičku, či něco jiného. Konec konců nebyla vševědoucí, že? ,,Adrian je můj syn a učeň. Brzy se se mnou zúčastní rituálu, stane se druidem. Je to hezké vidět, že postoupí zase o stupeň výš," usmála se a zvedla oči k obloze. Byla krásná... nebylo zataženo. Jakoby hvězdy něco chtěly vidět a nedovolily si tak klasický zamračený pohled, který poslední dny tak preferovaly. Nevadilo to, byl na ně o to hezčí pohled. Když ale muž promluvil o nějaké věštkyni, věnovala mu pohled. ,,Věštkyně? Ano, vím, že nějaká ve městě byla, ale nebyla jsem u ní. Dávala dobré rady? Myslím, že tu byla už když jsem byla mladá... což je dávno. Nejspíš to byla skutečná jasnozřivka. Být tebou, dám si pozor, co říkala." Protáhla se a vrátila se zpět na houpačku, aby se zhoupla. Studily ji nohy, ale rozhodla se to přežít. Ten pohyb ji však zvláštně uklidňoval. Tam, zpět, tam, zpět. Peggy teď skutečně připomínala ducha. Jeden by řekl, že snad není reálná. Vůbec. ,,Těší mě Ryley. A ano, mám ráda fantasy literaturu. Ale ne, nejedná se o nic smyšleného. Ráda bych řekla, že jsem čarodějka, ale jediné, co dokážu, že žádat zemi, aby mi věnovala trochu své energie a spolupracovala. Nedivila bych se, kdybys nevěřil. Většina bytostí, která nevěří na magii, chtějí prve důkaz." Zhoupla se silněji. Byla zvědavá, co jí na to řekne. Chtěl důkaz?
Post by Ryley Campbell on Dec 5, 2018 17:58:16 GMT
Přikývl. Takže jej někdo oklamal. Ale co ten zvuk, co ta zvonkohra? Měl ji zmínit? Zatím to odkládal, pravděpodobně tu byly jiné věci, které se potřebovaly dořešit, každopádně nad tím stále přemýšlel. Nevěděl, kdo a jak by ho zde přivedl, přeci jen byl většinu svého života docela milým a nápomocným člověkem, tohle mu však jako nějaká odměna nijak nepřišla. “Ah, tak to má asi štěstí, že?” pousmál se, stále byl lehce zmaten a při rituálu si představil něco trochu jiného, ale raději přikyvoval. Zatím by rád jednu věc po jedné, pokračovat. Docela i zapomínal na čas, no, jeho matka by právě musela vyšilovat, spát na gauči, nebo sedět v práci. Každopádně očekával to, že si jeho nepřítomnosti nikdo nevšimne. “Byla docela přesná,” odvětil, chvíli ji pouze pozoroval, proč by si měl dávat pozor? Nic mu přeci nehrozilo, a podle toho, co mu vyložila, tak ho čeká něco nového. Tohle mohlo být ono, ale zatím mu to tak skvělé nepřišlo. Peggy se vrátila na houpačku a on přikročil, usoudil, že zatím jí věřit může. “Mě také,” přikývl jejím směrem, pak na chvíli zmlkl. To, co mu vykládala, znělo docela věrohodně, na druhou stranu mu to však připomínalo něco, co by si za dětství dokázal sám vymyslet. Co byla zač? “Vážně rád bych vám věřil, ale tak lehce se bohužel přesvědčit nedám.” Byla to docela škoda, měl v hlavě několik scén toho, co by mohlo pokračovat. A některé z nich vážně byly něčeho nového, nemohl se tak ubránit chvíli tichého napětí. Mluvila pravdu? Bylo zde ten zvrat, na který čekal?
Peggy se zasmála. Nevěřil, jako spousta dalších, nevěřil. Zlehka potřásla hlavou a dál se houpala na houpačce, stále připomínala ducha... tentokrát ale její tvář zdobil úsměv. Zvedla ruku, zvlášť ukazováček. ,,Pojď sem, Chipe. Neublíží nám," pronesla tiše. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale ozvalo třepotání křidýlek a na nastavené, pravé ruce přistála sojka chocholatá, v celé své nádheře. Chvilku si Ryleyho měřila a nechala se hladit po zádech. ,,Chip je můj průvodce, už pár let," vysvětlila Ryleymu. ,,Líbíš se mu," pronesla po chvilce sledování ptáčka. Seskočila z houpačky a položila na ni Chipa. ,,Ukážu ti důvod, proč bys mi měl věřit," pronesla jednoduše. ,,A pokud tomu, co uvidíš, budeš skutečně chtít věřit a nezahodíš to... Chip ti ukáže cestu, kterou by ses měl vydat." Natáhla se a ze svých ramenou stáhla ramínka, jakoby šaty chtěla spustit dolů. To se však nestalo. Místo toho, aby je spustila, sklouzly samy, když dívka změnila podobu. Spadly na zem, ale cosi se v nich zavrtělo. Hlavičku vytáhla vydra říční, tedy zvířátko, co Ryley určitě poznal. Zůstala chvíli zahrabaná v šatech, pak z nich ale vyklouzla. Chvilku ještě Ryleyho pozorovala, ale poté se vydra zvětšila a změnila ve většího býložravce, v srnu. Ta už však bez jakýchkoliv problémů zmizela v lese. Chip stále seděl na houpačce, která zvolna končila svůj pohyb. Jen sledoval chlapce a sem tam se načepýřil a přerovnával peříčka.
Post by Ryley Campbell on Dec 9, 2018 20:52:21 GMT
Začínal být pomalu zaujat onou situací, ve které se právě nacházel – co jiného? Dnešek byl plný překvapení, toto je však zcela jiná úroveň. A byl připraven pokračovat, protože jakkoliv si myslel, že je to vše přitažené za uši, tak nemohl potlačit tu část své mysli, které se to líbilo, která tomu věřila. Možná právě proto zde ještě stál a neodběhl domů, možná proto se zde nezhroutil v kupu kamínků z toho, co měl teprve vidět. Sledoval, jak si Peggy přivolala ptáčka, který se jí pěkně usadil na ruce. Možná ho měla vycvičeného, určitě musela, avšak způsobem, kterým o něm mluvila, se cítil, jako kdyby se spíše znali. Jako kamarádi. „Ahoj,“ pokývl k ptáku s úsměvem, byl vážně pěkný, a když se právě zamyslel, ani nevěděl, jestli zde sojky vůbec někdy viděl. Žily tu vůbec? „Další do sbírky,“ musel se pousmát, bylo to totiž podruhé, co mu někdo řekl o tom, že se zvířeti líbí. Prvně ta kočka, teď zase nějaký Chip. Avšak když žena opět seskočila z houpačky, zaměřil se právě na ni. Měla snad v rukávě ještě něco jiného? Začal aspoň tím, že udělal krok zpátky, no, její ramínky určitě nebudou důvodem, proč jí nevěřit. To, co ale následovalo, bylo něco mnohem jiného, než si myslel, že bude. Prostě spadly. Jako kdyby tam nikdo nebyl, jenom ty šaty. Poohlédl se, nějaký trik? Viděl v nich však pohyb, po chvilce se z nich vysoukala vydra. Strnul. Měla vydru v šatech celou dobu, nebo- ne. Tak velkou fantasii mít nemohl, když ji tedy další chvíli pozoroval – a ona zase jeho – začalo to samé. Vydra se začala zvětšovat, pomalu měnit, až se před ním nakonec objevila srna – zmizela v lese. Mohl zde stát takových další pět minut, to do té doby, dokud si věci v hlavě nedokázal lehce poklidit. Tedy stále měl chuť s radostí utéct a doufat, že tohle se právě nestalo teď a tady. Ale proč? Nebylo tohle něco, co právě chtěl? Otočil se na ptáka, Chipa. Zhluboka polknul – poslední setina na rozmýšlení. „Tak,“ pokročil blíže k houpačce, „kam mám jít?“
Chip seděl na houpačce a sledoval muže, nebo spíš proti Peggy, chlapce. Zvedl oči k obloze a chvilku na ni hleděl, i když na něj Ryley promluvil. Pak ale zaštěbetal, roztáhl křidélka a rozletěl se. Tiše štěbetal, jakoby snad Ryleymu přesně říkal, kam má jít. Možná.. to tak vážně bylo. Povídal si s ním, ale... Ryley mu nerozuměl. Po chvíli však štěbetat přestal a jen spěchal. Přeletěl kousek, počkal na větvičce, další kousek, počkal. Byl přeci jen rychlejší než Ryley. Křidýlka však brzy měl mokrá. Začínalo totiž pršet. Nejdřív se jednalo o příjemný deštík, brzy se však měnil ve slejvák. Bylo třeba přidat. Chip se pořád snažil Ryleyho vést, ale brzy byl celý promočený a tak se jen schoulil na větvi jednoho ze stromů, dost nízko, aby na ni človíček dosáhl. Na zemi byla vidět cestička, vyšlapaná. Ryley se po ní mohl vydat nebo zamířit jinudy. Byla to jeho volba.
Post by Ryley Campbell on Dec 18, 2018 17:55:37 GMT
Chvíli čekal na odpověď, mezitím tedy pozoroval Chipa, jak sleduje oblohu, udělal tedy totéž. Každou chvilkou mohlo začít pršet, proto se tedy opět obrátil na ptáka, který k němu začal jakoby promlouvat. Rád by mu rozuměl, ale víc s tím nedokázal udělat. Nakonec si to snad uvědomil i on, začal letět – následoval jej. Musel přidat do kroku, pták mu připadal ve spěchu, možná to bylo z deště, možná z něčeho jiného, nevěděl. A každou sekundou, co déšť nabíral na intenzitě, sám zrychlil. Skončilo to tak, že v poslední chvíli snad již běžel, možná by také i pokračoval, avšak jeho společník se překvapivě zastavil. Viděl jen tělíčko ptáčka na větvi, snad se schovával před deštěm, proto tedy přikročil, postavil se na špičky a uchytil jej. Možná to nebylo zrovna něco příjemného, ale bylo to poprvé, co se nějakého ptáka takhle snažil uchytit. Snažil si jej položit na levou ruku, zatímco tou pravou by ho chránil od deště, nevěděl ale, jak dlouho by mu takhle vydržel. Nic víc ale udělat nemohl, nevěděl, byla tu už jen cesta, kterou se rozhodl následovat.
Post by Samantha Océane Rahel on Jan 20, 2019 21:33:09 GMT
Prechádzala sa pomedzi stromy a pohľadom prečesávala okolie. V meste bola ešte len dva dni, no vedela, že je to tu priam prešpikované nadprirodzenými bytosťami. Ľudia akoby tu tvorili len menšinu, ktorá slúžila na zakrytie pravej tváre a podstaty tohoto mesta. A čo vlastne robila práve tu, v lese? Nemala žiaden konkrétny úmysel no bola si takmer istá, že si tu nájde niekoho vlastného druhu. Nebol to síce len cieľ, no predsa by bolo fajn poznať vlkodlakov, ktorí obývali toto územie. Bola si takmer istá, že o jej prítomnosti už vedia... no nemuselo to tak nutne byť. Predsa len, mohli mať iné problémy a ona tak mohla pre nich ostať úplne neviditeľná. A tak čakala... čakala či sa niekto objaví... ktokoľvek. Aj keby nie, aspoň by si to tu viac prehliadla a bola by to vcelku príjemná prechádzka.
Post by Victor Murphy on Jan 20, 2019 21:46:39 GMT
Victor se vracel lesem. Ne, že by se svému bytu, a městu celkově vyhýbal ale.. prostě se svému bytu a městu vyhýbal. Nebyl to strach. Spíš si sebou chtěl být jistý. Ačkoli byla pravda, že démon se mohl objevit úplně kdekoli. Na to nemělo vliv místo. Řekněme však, že nejdříve to bylo pro lepší pocit, a teď se mu život v lese prostě zalíbil. A bylo snazší chodit krmit zvířata zasobami v chatě, místo toho, aby musel ještě každé ráno docházet z bytu. Každopádně se rozhodl, že se ještě projde. Po nedávném útoku měl tendenci si hranice alespoň lesa hlídat. A dnes.. dnes se to zdá se vyplatilo. Vítr k němu opravdu donesl cizí pach. Zarazil se. Pach byl čerství. Jeho nositel tu někde musel být. Mírně se podmračil a vydal se po něm. Stopa ho vedla do Peggyina lesa. Na jeho hranicích se zastavil. Věděl, že mu druidka dovolila se v tomto lese pohybovat. I tak ale neměl nejlepší pocit, když do něj vcházel. Byly tu břízy. Spousty bříz. Bylo to zvláštní a celé místo na něj působilo divnou energií. Ne však špatnou. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Připomnělo mu to cosi z minulosti. Ani netušil co. Důležité však bylo, že se blížil k cíli. Dával si pozor, aby v lese nenapáchal nějakou škodu. A pak ji spatřil. Byla to dívka. Měla lidskou podobu a nebyla prokletá. Vlastně z ní cítil podobnou vyrovnanost a klid, jako z Cary. Co tu dělala? Procházela? Doufal v to, že nepřišla dělat problémy, i když to teď nějak nepředpokládal. ,,Promiňte.. tahle část lesa je soukromá, asi bych vás měl varovat" Promluvil první. Nechtěl působit jako někdo, kdo ji sleduje.