DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Sídlo rodiny de Marco byste dnes nenašli zrovna lehce. Ačkoliv je tento dům znám a vyšší vrstvou města i docela oblíben, je skryt před zraky lidí, o jejichž přístup si nikdo nežádal. Ukryt hluboko v lese, jen málokdo by se zde dokázal vážně trefit bez toho, aby použil navigaci, nebo požádal o pomoc někoho z jeho služebníků. Příjezdová cesta končí objezdem, v jehož středu přes většinu jara a léta dokážete zahlédnout výstavu různorodých květin, které společně tvoří obrazec, většinou tedy labuť. Celý komplex je umístěn na menším kopečku, k němuž vedou dvě cesty, obě oddělené pečlivě sestříhanými ploty. Zcela souměrná a čistě bílá budova by se honosila právě před vámi, stačilo by už jen jít po schodech, v jejichž středu jsou čtyři fontánky, ty většinu času najdete bez vody. Ticho, celé okolí je pouze obklopeno lesy, žádný ruch města, žádné hlasy lidí. Stejně tu většinu času zahlédnete jen dva lidi. Jestliže byste se otočili, všimli byste si určitě volného prostoru, na kterém probíhá většina akcí a večírků, a jestliže se pánovi zachce, nechá zde i něco vysadit. Zpátky tedy k domu, dvoupatrová stavba je velice výjimečná, najdete zde většinou prvky renesančního slohu s přístupem klasicismu, který je zejména vidět na hlavní fasádě, po stranách zde jsou dále už jenom oblouky, které vás zkratkou vezmou přímo k zadním zahradám, fasáda je zde méně formální, umístěna je na pravém vrcholku kopce. Zahrady by se daly popsat docela složitě, jednoduše se ale dělí na tři části. Levé křídlo částečně zasahuje do lesa, našli bychom zde zejména lávky, které se krásně hodí k odpočinku, pravé je naopak něco pro milovníky umění, je zdobeno sochami labutí a končí menší fontánkou v tomtéž motivu. Uprostřed je už jenom větší fontána, od ní se cesta dělí vedví.
Interiér domu je docela rozsáhlý a v některých ohledech i docela matoucí, pro zjednodušení se ale dá také rozdělit na dvě poloviny. Přízemí se zleva dělí na kuchyň a jídelnu, pravá část obsahuje obývák a salónek. Při vchodu dovnitř se jako první seznámíte také se schody, za nimiž vedou další dveře k zahradám. Druhému patru náleží pak už jen ložnice, knihovna a pracovna. Nábytek je celkově docela zastaralý, avšak pomalu, ale jistě, je nahrazován novějším, což se některým milovníkům starožitností určitě musí líbit.
Post by Honey Wintercry on Feb 14, 2019 17:33:16 GMT
Někdy se stává, že na něco zapomenete. Někdy na něco zapomenete schválně. A tohle byl přesně důvod, proč se Honey Alastorovi neozvala. Ano, vyhrála ho v dražbě. Ano, měla na něj právo. Ano, to všechno byla pravda... ale pak ji pokousal vlkodlak a její hlava odmítala dělat cokoliv jiného, než nad tím přemýšlet. Možná i proto se rozhodla, že nebude nadála schválně zapomínat a konečně udělá něco, co ji z podivného stavu strnulosti vytrhne. Zavolala do sídla, řekla, jak se jmenuje a sdělila své požadavky. A pak už jen očekávala, kdy se bude moct ukázat. Že datum bylo naplánováno na 14.2. byla náhoda, kterou... Honey nijak neřešila. Nebyl k tomu důvod, jelikož dívka stejně vztah neměla a počítala s tím, že Alastor je na tom podobně. Alespoň se tak tedy tvářil, ale kdo ví? Do sídla dorazila autem, ačkoliv celou dobu měla husí kůži. Mohlo za to nejen auto, která z jasných důvodů neměla ráda, tak i spousta náročných změn, co se nyní udály v jejím životě. Změna rasy, spousta novinek, které doteď neviděla... vlastně se těšila. Ne na Alastora jako takového, spíš na to, že na chvíli vypne v cizím sídle. A že to vážně bylo sídlo. Její řidič vystoupil a doprovodil ji po schodech až ke dveřím, kde zaťukal a slečnu náležitě představil, aby bylo možné ji odvést tam, kde byla očekávána. Honey si přišla jakoby byla oblečená na pohřeb - šaty s 3/4 rukávy, volně sukně někde od středu pasu, co sahala krátce nad kolena. Silonky, botky na podpadku, ačkoliv nebyl nijak vysoký. Nepreferovala je, ale... jednalo se o večeři, ne? Bylo třeba nějak vypadat. Když jí byl stažen kabát u vchodu, zvědavě se rozhlédla. Vlasy měla sčesané na pravé rameno a oči zlehka zvýrazněné. Vlastně jen vyhlížela hostitele... pokud o ní tedy hostitel vůbec věděl.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 16, 2019 0:36:34 GMT
Když jej Honey vykoupila, byl docela zmaten. Vlastně měl pocit, že sama blázní, přeci jen to byl právě on, kdo jí ze života dokázal za pouhé sekundy udělat peklo, a taky to byla jenom ona, kdo mu dokázal tak lehce utéct. Pomalu se jí ani nedivil. Uběhla však už nějaká chvíle, to už pomalu přemýšlel nad tím, že mu žena udělila milost, zachránila ho od davů těch žen, či co se to po něm chtělo plazit. Tak tedy sám zapomněl, pokračoval ve svém stereotypním životě do chvíle, než za ním přišla Consuela, jeho jediná služební. V podstatě tedy jen docela šikovná uklízečka, kuchařka a zahradnice, která se o tento dům starala snad už od jeho narození, a kdykoliv nechtěně narušil nějaký krásný záhonek, tak pocítil hněv jejího sandálu. Teď to ale nebyl sandál, který jej nečekaně napadl, šlo o jednu docela nečekanou a vážně šílenou pozvánku. Vlastně ne, pozvánka to ani nebyla, spíše rozkaz. Večeře. To z něj doslova vyrazilo dech. Ne kvůli tomu, že pořádnou večeři zde nějaký host neviděl už nějaký ten rok, spíše šlo o to, že jej překvapila Honey. Snad i věděla, že jsou jako dva magnety. Buď odpudí on ji, snad už jen tím, že existuje a že přitahuje všechno zlé v okolí, nebo se usměje štěstí a vydrží s ním pár minut. Možná do chvíle, než by ji opět rozbrečel. Tak tedy očekával, přípravu nechal v rukách své pomocnici, zatímco se sám snažil dát do kupy. V podstatě ani pomalu nevěděl, co takové chvíle obnáší. Kdy naposledy měl nějakou schůzi, co oblek? Měl vůbec ještě nějaký? Samozřejmě, že měl. Někde. Hodil na sebe to první, co mu padlo do oka, tmavě šedý oblek. Pod sako si pak už jen oblékl košili, tu nějakým zázrakem doplnil o kravatu. Docela planou, jednobarevnou kravatou, která mu ležela ve skříni. Dále už se jen upravil, hodil kupu svých vlasů stranu, upravil je, a vyšel. Objevil se tak na schodech, dole už viděl Honey. Nakonec se ukázalo, že jeho snaha přeci jen nebyla k ničemu. Dívka se zjevně také postarala o to, aby vypadala formálně. „Takže jste se nakonec objevila,“ pronesl s úsměve, zatímco sám pomalu scházel dolů.
Post by Honey Wintercry on Feb 16, 2019 3:30:00 GMT
Honey zvedla oči k muži, který se tam objevil. Vlastně tam vtrhl jako hurikán... a přitom neběžel. Jednoduše byla jeho přítomnost tak podivná, až Hon netušila, jak ji popsat jinak, než vtrhnutí. Protože on do tohoto sídla nepatřil. Jednoduše vyčníval. Byl elegantní, vytáhnutý a měl nádherné modré oči - Sakra, dost. - které mu k barvě jeho obleku ladily - To nemyslíš vážně? - a Honey se tak na chvilku zarazila a musela na něj hledět, ačkoliv to neměla v plánu. Oklepala se a usmála - poměrně nervózně. Sakra, že to ale byl pěkný chlap. Který se neumí chovat, možná tak obléknout, a obletují ho všechny nezadané i zadaný ženy v Heathens. Kdyby tu byl její otec, patrně by tvrdil, že by pro ni byl ta správná partie. A Honey by nesouhlasila. Tenhle člověk, ač měla výhrady k jeho chování, byl na naprosto jiné společenské příčce než Honey. Musela ale říct, že do obhajování toho, proč se držet od něj co nejdál, byla docela zapálená. A tak čekala, než sejde ze schodů - Přece mu nebudu odpovídat takhle, když tak povýšenecky schází dolů. - a i přes drsné myšlenky sklopila oči k zemi, protože se teď cítila skutečně malá. Zatraceně malá v obrovském domě, kde jí i vzduchu přišlo až moc a tak drahého, že ho ani nedokázala dýchat bez kreditky v kapse. Jednoduše sem nepatřila a byla jako pěst na oko. ,,Nemohla jsem nechat svou výhru jen tak uplavat," krátce zvedla koutky. Zjevně ani jednomu z nich nebylo příjemné že je tady, tak proč se namáhat? Vtrhla do jeho osobní zóny, bez nějakého povolení, jednoduše proto - Protože tenhle člověk byl sakra dobré rozptýlení. - protože si to tak přála a vydražila si jej v aukci. Její oči rejdily spíš po schodech a po jeho botách, než že by se mu podívala do očí. Dům sám o sobě na ni tlačil takovým způsobem, že si přála se otočit a odejít. Nebo by tu mohla z fleku začít pracovat. Potřebuje se k práci na takovém místě vysokoškolský titul? Ne, tady by si asi nikdy nezvykla žít. Pak ale opatrně zvedla oči k těm jeho. Musel si tu přijít hrozně sám. Tak velké sídlo, tak málo společnosti. A jak se její pohled zvedl, zase sjel někam pryč, jakoby se to ani nestalo. Nechtěla být neuctivá, ale posledních několik dní... zjistila, že má neskutečný problém se někomu dívat do očí.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 16, 2019 19:26:51 GMT
Nemohl potlačit nervozitu. Možná zase přemýšlel až moc, byť byl dnešní plán sepsán tak, aby myslel minimálně. Když si ji tak prohlížel, přemýšlel ještě více. Jak dlouho tu neměl hosta? Dalo se říci, že nějaká to chvíle už být musela. Tento dům dlouho nezažil výzdobu, nějakou večeři pro dva a více. Zvykl si jednoduše na to, že se tato budova, ač až příliš drahá a stará, stala jeho úkrytem. Mohl se v té své jeskyni ze zlata ukrýt a strávit zde zbytek svých dnů, dělat co chtěl, nosit co chtěl. Jeho pohled se teď možná změnil, když na sobě měl oblek, ne kvůli tomu, že někam vycházel, spíše naopak. Na jeho služební to také šlo vidět, snad se i modlila v to, že nepošpiní jméno domu, o který se starala skoro třicet let. Co se vůbec vařilo? Nevěděl. Celý den strávil v horním patře, jednou za čas by rychle sešel dolů, aby doplnil svůj hrneček o další dávku kofeinu, ale jinak nic nepotřeboval. Byl to takový obvyklý den jeho stereotypního života, pro něj nijak speciální. Věděl snad jen to, že se slavil Valentýn, což byl o důvod navíc, proč se neobjevovat ve městě plném lásky a zármutku z utracených liber. On by si tak obvykle vystačil s dnem volna, dnes? Dnes měl strávit svůj večer u jídla s odvážnou dívkou, která si ho odkoupila v aukci. Dražší večeři si asi koupil málokdo, ale bylo to její rozhodnutí. Přeci jen by neodmítl, kdyby si o ni zažádala bez toho, aby mu zachraňovala krk. „Tahle rybka by stejně nikam neuplavala,“ pousmál se na oplátku. Konečně sešel, objevil se tak vedle Honey, měl příležitost si ji tedy prohlédnout z blízky. Bylo lehké říci, že byla pěkná, ale důvod proč zase tak ne. Oblečena byla docela elegantně, chovala se snad stydlivě, nějak tak by jí i popsal. Pokaždé, co ji viděl, tak byla docela plachá. Možná bylo právě tohle něco, co se mu zamlouvalo, byl zvyklý na to, že se jej lidi snažili oslnit, nějak se dostat dál v naději, že se jako nevychovaný hulvát chová pouze jeho maska. V podstatě by měl patřit někam do levného bytu, jak si to zamlada představoval, ale rodinné tradice jej vázaly k tomuto miliónovému sídlu se stříbrnými příbory a mahagonovým dřevem. „Připravena jít dál?“
Post by Honey Wintercry on Feb 17, 2019 0:49:46 GMT
,,Ale možná by ji vylovil nějaký zkušený rybář," odpověděla. Bylo zvláštní s ním mluvit v metaforách, ale nemohla říct, že by se jí to snad nelíbilo. Dokazovalo to, že má taky pěkně mrštný jazyk a pohotovou hlavu. To neměli všichni, nebo alespoň se setkala s takovými z vyšších sfér, co tohle neřešili, protože byli nechutně bohatí. A zdálo se, že Alastor k nim patří. Stejně pokračoval v jejich malé hře. ,,Nejsem si jistá," podotkla pak. Musela se zhluboka nadechnout. ,,S dovolením," natáhla se po jeho kravatě a prsty jí zlehka sklouzly za límeček, aby věděla, kam až ji může utáhnout. Zdálo se, že se mu trochu povolila. Když ji vytáhla, obě paže odtáhla a krátce si prsty načechrala vlasy. ,,Tohle bude po čtvrté, co se vidíme a po čtvrté, co se stane něco špatného," sklousla si spodní a trochu se začervenala, když si uvědomila, že neustoupila. Udělala tedy krok vzad a zvedla oči k vyššímu muži. ,,Třeba nás tentokrát zachrání pořádně utažená kravata." Zjevně se pokusila o vtip, ale byla tak nervózní, že se jí pořádně nevydařil. ,,Dobře," pronesla konečně a zahleděla se směrem, kterým měli vyrazit. ,,Můžeme."Ty hloupá, pitomá náno! Co si teď bude myslet! Musela jsi na něj sahat, to to bylo tak akutní? A nebo ses ho prostě chtěla dotknout, protože i kvůli těm všem problémům, které za nim chodí jako ocásek, ti přijde vzrušující, že nevíš, co obarví tvůj život příště? Možná... ale raději budu mít život v odstínech tmavé modré, zelené a hnědé, než aby v něm byla kapka sytě rudé a nic víc.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 17, 2019 17:29:24 GMT
„Zkušenosti se moc nevyplácí,“ pokračoval, snažil se potlačit úškleb, „štěstí je užitečnější.“ V podstatě si nevybral zrovna nejlépe, stačilo mu tedy se jen zamyslet, aby sám zjistil, že dívka vedle něj zrovna velké štěstí neměla, a jestli náhodou ano, tak to přebíjela jeho smůla. Měl tak pocit, že dřív nebo později se odpudí takovou silou, že se uvidí maximálně jako fotky v novinách. Dnes by ale řekl, že necítil nic, co by mu mělo plány na klidný večer nějak přerušit. Samozřejmě by to ale nebylo poprvé, co si to myslel. A pak mu odpověděla, že ne, nejistě na ni pohlédl. Něco bylo v nepořádku? Znervózněl. „Eh,“ byl na cestě se dokonce i zeptat, když se v tom natáhla blíže. Kravata. „Děkuji,“ přikývl k Honey. Nebyl zrovna na dobré cestě k tomu, aby udržel ono jméno té střechy nad svou hlavou. Nikdo ho ale vinit nemohl, přeci jen na sobě neměl kravatu už nějakou tu chvíli, a když už ano, měl po boku služební. Tak nějak oba věděli, že sem zcela nezapadal, ale snažil se. Vážně ano. Přiblížil se, opět na ni nejistě pohlédl, nazvedl obočí. „Právě jste odsoudila celý tenhle večer.“ Úsměv, samozřejmě se vrátil k nadzvednutým koutkům, ale neubránil se těm myšlenkám. Dle všeho nebyl jediným, kdo měl nějaké obavy, ale na rozdíl od Honey vkládal nějaké naděje do toho, že večer stráví bez dalších nečekaných překvapení, nebo nebezpečí. „Být vámi, tak si ji hlídám,“ zazubil se na dívku, odtáhl se stejně jako ona a přikývl. Mohli vyrazit. „Tudy,“ vykročil k chodbě, na jejím konci ležela už jen jídelna.
Post by Honey Wintercry on Feb 17, 2019 20:15:34 GMT
,,A myslíte si, že jsem štístkař?" usmála se Honey. Vážně spolu... Flirtovali? Tak zlehka a v rámci dobrých mravů, ale... Byl to flirt. Tak úplně jí to nedocházelo, jinak by už nejspíš byla pořádně rudá a nervózní. Ještě že tak. Takhle byl čas s ní o mnoho snesitelnější. ,,Ano, asi ano," začervenala se. Ten člověk ji vážně neskutečně vyváděl z míry, i když se snažila být klidná a neutrální. A zdálo se, že ona jej z míry vyvádí taktéž. Nejspíš... Si byli kvit. Tedy až na to, že on neznervózňoval jen ji, ale i to zvíře v ní. Možná i proto se cítila trochu provinile. Věděla, že on je člověk, ale on nevěděl, že ona člověk není. Co by bylo horší než to, že ji venku pokousali? Jejich společná smůla snad stačila na třikrát. No, doufala v to. ,,Nespustím ji z očí," přisvědčila v reakci na jeho pobídnutí k hlídání kravaty. Docela ji překvapovalo, jak moc je nervózní z toho, že u něj bylo tak blízko. Vlastně se těšila, až mezi nimi bude stůl. Následovala ho tedy do jídelny. ,,Váš domov je... Obrovský. Máte hodně zaměstnanců?" optala se. Nedokázala si představit, že by někdo zvládl udržovat tolik pokojů a to všechno sám.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 17, 2019 21:07:14 GMT
„Vy možná, já zas tak moc ne,“ odvětil, úsměv oplatil úsměvem. Každopádně se z této krásné konverzace cítil poněkud klidněji, snad to bylo jen tím, že mluvil, to jej vždy dokázal lehce uklidnit. Slova. Povídali si tu o rybách, jako kdyby jednou měl být, což by i vážně chtěl. Jejich život byl jednoduchý a jednosměrný, a životní cíle ryby byly pouze takové, aby přežila další rok bez talíře. On teď byl na háčku, dosti divokém a nevinném. A ten háček se mu taky začal červenat, to nijak neočekával. „Měla byste se stydět,“ zašeptal, načež pokroutil hlavou. Smál by se, měl k tomu namále, ale nějak tu potřebu potlačil. Kdyby to nedokázal, pravděpodobně by se smál od začátku ke konci, přeci jen byl právě v dobrém rozpoložení, kdy jeho hlava byla opět plná všech těch jednoduchých banalit. Teď byl čas k tomu, aby si dal chvilku odpočinku u jídla s dívkou, kterou měl nutkání neustále škádlit. „Jednu služební,“ odpověděl. Její otázka jej poněkud donutila k zamyšlení – co všechno vlastně musela dělat? Tedy samozřejmě po něm uklízela tak nanejvýš pracovnu, krom toho zde mohl být tak prach k utírání. V mnohých místnostech už nebyl nějakou chvíli. „Občas se někdo zastaví, ale jinak si vystačíme.“ Nemohl by v rukách té ženy nechat všechno, jednou za čas sám přispěl k úklidu. Ale dalo se říci, že to velká pomoc zrovna nebyla. V přemýšlení jej vyrušila až jídelna, jejíž dveře byly přímo před nimi. Uprostřed místností byl jen mahagonový stůl, který zapadal do světlých barev domu. Dvě židle, každá u jednoho konce. Řekl by, že se tu nic nezměnilo, možná jen přibyla židle. Vstoupil první, a co udělal dále? Snad jen tu jedinou věc, co si mohl z večeří pamatovat. Odsunul slečně židli.
Post by Honey Wintercry on Feb 18, 2019 20:06:45 GMT
Honey si nemohla ujít možnost se uculit. ,,To znamená, že já s vámi štěstí mám a vy se mnou ne?" optala se muže stojícího kousek od ní a její výraz prozrazoval, že to bere jako vtip. Přesto... To nevyznělo moc taktně. ,,Stydím," pronesla dívka a pohledem přejela podlahu. Ano, řekla hloupost. Zlobil se, že něco takového vypustila z úst? Nevypadal tak, ale mohl se tak skutečně jen tvářit. Kdo ví. Honey... Netušila. ,,To je zvláštní, " odtušila. ,,Je to tu tak velké. Musíte být... Osamělý," znovu očima sklouzla ke svým botám a znovu litovala, že něco takového vypustila ze svých prokletých úst. Bylo třeba, aby se naučila být tiše. A pak konečně dorazili do jídelny. Honey až sem cítila vůni něčeho dobrého, co neidentifikovala. Přesto však věnovala Alastorovi vděčný úsměv, když jí odsunul židli. Dívka se posadila, ale kvůli něčemu se zarazila. Příbory. Ty příbory. Ztuhla a zahleděla se na ně. Popálenina na dlani se stále pořádně nezahojila a... Tady byly. Stříbrné příbory. ,,Stříbro," vydechla. Její hlava začala pracovat. Co s tím? Nemůžu mu říct, co se ze mě stalo... Ne že by tomu věřil. Výmluva. Potřebuju pořádně dobrou výmluvu. Okamžitě. Proč nemůžu jíst se stříbrným příborem? Mysli, mysli... hypnotizovaně sledovala vidličku a instinktivně se i o kousek odsunula, aby stříbru nebyla tak blízko.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 18, 2019 21:29:24 GMT
„Možná,“ odvětil s úšklebkem. Nebylo to zrovna něco, co by tak rád říkal nahlas, ale měla pravdu. Viděli se tak třikrát, pokaždé si jej obmotala kolem těch svých prstíků, zatímco on je jistým způsobem dokázal jen zlomit. Utekla by mu. Teď ale neměla kam, a on si byl jist tím, že nemá co zkazit. Zanedlouho zjistil, že se úplně netrefil. „Necítím se tak,“ dodal, „ale dlouho tu už snad sám nebudu.“ Netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že to neznělo dvakrát tak příjemně. Jako kdyby si tam měl někoho nechat. Ne. Nebo ve své podstatě ano, ale takhle se na to nerad díval. Jen už si řekl, že byl čas k tomu, aby ty dveře otevřel i někomu jinému než jen Honey, ačkoliv s tím byl zcela spokojen. Nepotřeboval toho mnoho, teď ne. Svět si ale občas říkal, že toho hodně je, proto mu do cesty vždy něco pokládal, ať už jeho vlastní rozum, vlkodlaky, nebo stříbrný příbor, který ji právě vyděsil. Hodlal ji přisunout blíže ke stolu, avšak její slova jej zarazila. „Ano,“ přikývl. Možná byla jen lehce zaražena, ale stříbrný příbor přeci jen nemohl být něčím, co by lidi tak uchvátilo. Tedy kdyby nebyla- ne. Úsměv na jeho tváři se rozplynul, nahradila jej nervozita. A pak se odsunula. „Nějaký problém?“
Post by Honey Wintercry on Feb 19, 2019 0:49:52 GMT
,,Měla bych se urazit?" vyvstala další otázka, při které se dívka upřímně usmívala. Když poté Alastor řekl, že dlouho, už tu sám nebude, zkoumavě si jej přejela pohledem. Vypadala... Zaujatě. ,,To znamená, že máte přítelkyni, která sem za vámi dorazí?" zeptala se poněkud nejistě. Byl snad zadaný? To by pak jídlo nebylo úplně tím nejlepším, co by spolu mohli dělat. Vážně jsou i moje myšlenky dvojsmyslné? Honeyin výraz hodně připomínal ten jeho. Ano, i její nervozita prudce stoupla. Zvedla hlavu a podívala se na muže nad sebou. Ano, i jeho úsměv zmizel. Věděl to? Tušil. Ucítila neskutečnou vlnu studu a strachu. Její tělo se zachvělo tak zřetelně, že to musel i Alastor poznat. Postavila se a udělala pár kroků rovně, aby se otočila na modrookého muže. Přála si zůstat, tak moc. ,,Omlouvám se... Byl to špatný nápad," zhluboka se nadechla. ,,Nečekala jsem že potkám stříbro... Nečekala jsem... Je to moc nové..." na okamžik schovala obličej do dlaní a pak se rychle vydala směrem k chodbě, avšak okolo Alastora, který jí mohl zastoupit cestu, nebo ji zachytit. Cokoliv. Protože pokud by to neudělal, udělal by to osud a to tak drasticky, že by Kaiův křik slyšeli až v Brně.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 19, 2019 15:17:35 GMT
Zatřásl hlavou. Vážně neuměl s ženskými mluvit, a kdyby na jejím místě byl nějaký muž, pravděpodobně by se oba zasmáli. Bylo to tak nějak složitější, ale co vlastně očekával? Věděl, že sám je docela komplexním a občas až příliš přiblblým. „Tak jsem to nemyslel,“ pousmál se, možná nuceně, aby ji ujistil. Nebyl tam nikdo, kdo by ho za těmi dveřmi někdy vůbec očekával. Spíše očekával on někoho, s kým by si rozuměl na zcela jiné úrovni, ale až tolik v to nevěřil. Zaměřil se raději na přítomnost, na svého hosta, protože dle všeho zde něco nebylo v pořádku. Strnul. Váhal. Proč tak vyváděla? Šlo o stříbro, přeci jen ho nemohla vidět zcela poprvé, ale bral to tak. Co s tím? Pokračoval. Možná byl jeho původní tip docela trefný, ale nerad to bral jako pravdu. Neviděl ji jako něco, co nebylo člověkem. Zatřásla se, on však stále jen pozoroval, byl ztracen v šoku. A pak se postavil, otočila se na něj. Ten pohled jej možná na chvíli probudil, ale úsměv zde nebyl, to mohlo být tím posledním, co by se mu na tváři mohlo objevit, hlavně po jejích slovech. „Ne,“ přikročil, „neměl jsem vybírat stříbro,“ snažil se ji utěšit, avšak bylo zřetelné, že se mu to zcela nepodaří. Možná by ji nechal odejít, ale bylo zde něco, co si slíbil. Možná už mě dost těch útěků. Uchopil ji za zápěstí, pevně. „Není zapotřebí odcházet.“
Post by Honey Wintercry on Feb 19, 2019 16:36:52 GMT
Vztah Honey a Alastora byl snad už proslulí tím, že Honey utíkala a Alastor ji vždycky nechal. Dnes to tak ale nebylo. Chytil ji za ruku, nenechal ji odejít. Honey to otřáslo. Byla zbabělec, jakmile přišlo na něco, co jí mohlo ohrozit. Kdyby byla ježek schoulila by se do klubka a vytasila se s ostny, ale takhle mohla jen utíkat jako nějaké zvířátko. Srdce jí ale přeskočilo, když Alastor promluvil. Byla jako ustrašené kůzle. Přišla si kvůli tomu špatně. ,,Pusťte mě, prosím." Počkala než pustí. Aby věděl, že vážně neplánuje utéct, opatrně si propletla prsty s dlaní, která ji zachytila. ,,Omlouvám se. Je to... Hloupý instinkt. Utíkat, když se cítím zahnaná do kouta. Mrzí mě to. Musí to být nepříjemné." Opatrně si stoupla na špičky a jako potvrzení své omluvy jej krátce líbla na tvář. Voněla po jasmínu. Byla to jemná vůně, ale příjemná. Sama Honey se chtěla zase postavit, ale zarazila se u krku. Složila mu čelo na rameno. Nikdy si neuvědomila, že takhle voní. Ani si nikdy neuvědomila, jak moc dá na pach. Brzy jí ale došlo, jak moc divné tohle je, dělat s cizím mužem. Na její poměry měla čelo na jeho rameni moc dlouho. ,,Omlouvám se," vyhrkla a rychle jej i pustila. Za posledních pár dní začala být o mnoho kontaktnější a nebyla si jistá, jestli to je dobře nebo špatně. Nyní pochopila, že to je ta druhá možnost.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 19, 2019 17:56:42 GMT
Váhal, litoval, chvíli zase ne. A přeci jen to skončilo tím, že se nemohl rozhodnout, zda se pohřbít hluboko pod zem, nebo zda zůstat na povrchu s čistým svědomím. Neměla důvod odcházet, teď ne, měl to být její večer, proto se chtěl ujistit, že to tak i zůstane. Právě teď, v tento moment, byl celý ten dům vyzdoben a uklizen jenom pro ni, nenechal by ji odejít bez toho, aby to věděla. Pak promluvila. Měl pocit, že se rozdrobí jako nějaký suchý kus chleba a zůstane ležet. Stisk uvolnil jenom proto, aby se jej dotkla ona. Vyhýbal se jí pohledem, ale teď se podíval. Stále byl napjatý, stále nevěděl, co od dívky dále očekávat. Nevyzpytatelná, plná překvapení, něco, co jej fascinovalo do takové míry, že ani sám nevěděl, jak se má zachovat. „To…“ opět se zarazil, když se dívka postavila na špičky. Darovala mu polibek, krátký, poté si jen uvelebila hlavu na jeho rameni. Kdyby mohl, tak se pravděpodobně začne červenat, místo toho se mu na tvář vyšplhal jen mírný úsměv, lehce zmatený z toho, co právě Honey předvedla. „To je v pořádku,“ vydral ze sebe. Zadíval se dívce do očí, když se odtáhla – modrá střetla modrou, a opět se dal do uvažování. A pak? Pak se rozhodl také přiblížit. Věděl, že efekt to nebude mít stejný, ale když ji takhle viděl, cítil lítost. Čím si tak musela projít? Nevěděl, neměl ani tušení, ale i tak se pro to rozhodl. Obejmul ji, ovinul si kolem tělíčka ruce a na tváři si udržel ten svůj výraz. „Toho stříbra se zbavím,“ ujistil ji, mluvil tiše. Byli tu jen oni dva, věděl, ale cítil se tak více uzavřeně. Samozřejmě ani nevnímal ten fakt, že se v koutě na osmdesát procent krčila kuchařka, která je šmírovala klíčovou dírkou. „A kdyby vám překáželo ještě něco, stačí říct.“