DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Victor Murphy on Nov 11, 2018 22:09:58 GMT
Nora působila úplně jinak, než když se poznali. Jistě, teď byla starší, ale.. Ten kdo před ním stál už prostě nebyla ta dívka, kterou znal. Mrzelo ho to. Opravdu hodně. Jistě, nepřeslechl fakt, že se živí obyčejným, počestným a dnes i dost váženým povoláním. To však nic neměnilo na její chůzi, vzezření a způsobu, jakým se vyjadřovala. Ne, nepůsobilo to na něj dobře, ani trochu. Zachoval si ovšem klidnou tvář. Pomalu se zvedl od stolu a odsunul ji židli. ,,Jistě, že se můžeš posadit." Pousmál se. Pak se vrátil ke své židli. Kopl do sebe zbytek pití, které mu leželo na stole. Beze slov se vydal k baru za Codym, kde objednal oběma dámám něco k pití. To donesl opět k jejich stolu. Drinky před ně postavil s tím, že při příchodu ke své židli vzal kabát, ve kterém předtím přišel a oběma jim pokývl. ,,Hluboce se omlouvám ale myslím, že je nejvyšší čas odejít. Snad se budete dobře bavit i bez mé přítomnosti." S tím jim věnoval ještě jeden úsměv a přehazujíc si bundu se vydal ke dveřím. Ne, nebylo mu příjemné vidět Nořino laškovné mrkání. Už tehdy mu přišlo spát v její posteli dost špatné, ale teď už byl podtext zřejmý, i když to pro ni byla s největší pravděpodobností jen zábava. Nevhodná zábava. Ne, ženy by tohle neměly dělat.. A už vůbec ne na někoho, kdo je znal jako dívky.
Post by Cara O‘Conner on Nov 11, 2018 23:23:44 GMT
Dívka byla celkem hrr. Vzala do ruky kartičku se slovy: "Pardon, ale tohle asi není úplně můj styl." Nechtěla ji nijak urazit. Projela kartičku pohledem a zadívala se dívce do očí. "Nora? Těší mě, já jsem Cara." přátelsky pronesla a usmála se na ni. Mezitím dostala od Victora další sklenku. Neváhala a poděkovala. Trochu ji však zarazilo, jak rychle se od nich hnal. Že by nějaké neshody? No mohla jen hádat. "Měj se." snažila se s ním rozloučit. "Odkud se znáte?" obrátila pohled zpátky na Noru. Byla zvědavá a nebála se prostě zeptat.
Děkujeme za Vaši účast v prvním celoherním eventu. Odznáčky za prvních pět postů byly odevzdány, momentálně máte na výběr. Můžete se rozprchnout do všech herních lokací a hrát s kým je Vám libo, nebo dohrát hry v akci a následně pokračovat tak, jak je možnost číslo jedna. V brzké době bude dodáno vícero herních oblastí, pokud máte přímo nějaké přání, nebojte se Nám ozvat!
Nora byla lehce frustrovaná, když viděla, a vlastně i slyšela, co si alfa myslí. Stiskla rty do úzké linie a hrdě zvedla hlavu. Rozhodla se, že si nechá pro sebe, jak hluboce jí jeho smýšlení o její osobě zasáhlo. Věnovala proto odteď úplnou pozornost dívce před sebou a ze široka se na ni usmála. ,,Těší mě, Caro," pronesla s veselým úsměvem na tváři. Možná je vlkodlak... jako on.,,No, z Norska," tentokrát, v ještě širším úsměvu, ukázala dvě řady bílých zoubků a přehodila nohu přes nohu. ,,Málem umrzl, když se rozhodl, že se vydá ven na boso jen v otrhaném triku a kalhotách." Zacukal jí koutek. ,,Přespal tehdy u nás doma. Měl štěstí... docela mě udivuje, jak to venku přežil. Nejspíš nějaký lékařský zázrak.... možná se naučil dlouhou meditací regulovat teplotu těla? Slyšela jsem, že to jde." To už ale mlaskla a předklonila se, aby věnovala Caře další z řady svých oslnivých úsměvů. ,,A kdopak jsi ty, Caro? Pochlub se."
Nrmohla si nepředstavovat Victora v otrhaném triku. Snad se tu noc nic nedělo. Ale proc by mělo? Vždyť to se přece tehdy potkali. Caru z myšlenek vytrhla otázka. ,,Cože? Já jsem jen obyčejná dívka z města." věnovala Noře přátelský úsměv. Pak zašmatrala po kapsách a vytáhla mobil. Překvapeně hleděla na obrazovlu. ,,To už je tolik hodin?" Vyhrkla a posravila se. ,,Ráda jsem tě poznala Noro, ale už bohužel musím odejít." zamrkala na Noru a popadla své věci. ,,Měj se hezky" loučila se a ještě naposledy se na Noru podívala. Poté si zašla pro kabátek a zapochdu si jej navlékla. Jediné co po ní zbylo bylo klapnutí dveří.
Nora se sevřenými rty sledovala odchod Cary a sama se roztáhla na sedačce. Mlčky zírala na pití, co před ní leželo. ,,Utíkají, všichni utíkají," povzdechla si. ,,Vidíš to, matko? Skvělá čarodějka. Každý vždycky uteče," ušklíbla se. Následně si upila a to pořádně. ,,Inu, je čas čeřit vody... něco poštvat, něco zničit, něco zabít. Máš to v rukou, Noro. Jako vždycky," hodila do sebe zbytek pití a zašklebila se nad tím příjemným pocitem, co jí projel tělem. Měla v plánu něco udělat s tím, jak neměnné byly vody Heathens. I kdyby si měla hrát s Victorem, kterého... měla ráda. Viděla ale jeho pohled. Bylo by to jen fér mu oplatit jeho myšlenky. Po těch letech ho viděla a jeho napadlo tohle. Dostane co si zaslouží. S tím se sbalila a odešla - samo sebou s úsměvem na rtech.
Post by Pandora Benton on Dec 26, 2018 22:02:49 GMT
Vlastně se jednalo o naprosto jednoduchou věc. Byl to ten den, kdy už měla poměrně dost všech těch lidí kolem, tím jsou myšleni ti, kteří jí pořád něco rozkazují. To ale byla její práce, no ano. Do čeho se to zase navezla? A jelikož už to byla její rutina, při takových dnech šla přímo z práce do baru, kde byla tak dlouho, jak jen to šlo. Potom zase domů, naložila se do vany a když si zapomněla zamknout a Nino jí tam vlezl, hodila po něm houbu na mytí. To se vlastně stalo jen jednou, od té doby už se zamykala pokaždé. Nyní se chystala zrealizovat první část své rutiny, tedy jít do baru. Vzala si kabelku, a přesně v celou vyrazila z budovy, takže zanedlouho se ocitla u dveří do baru. Ono Heathens zase tak velké nebylo, párkrát zahnete doprava a jste zase tam, kde jste byli předtím. Nadsázka. Ale snad chápete. Otevřela dveře baru a vešla. Nijak příliš si jí nikdo nevšímal, všichni si hleděli svého a ona se relativně nepozorovaně dostala až k baru, kde na stoličce často vysedávala. Bavit se s barmanem? To sotva. Raději tam seděla ve svých mukách sama a přemýšlela nad svým životem. Měla vůbec nějaký? Určitě, jen si nebyla jistá, zda jej žila opravdu plnohodnotně. Stálo jí to za to? S povzdechem si objednala whisky a usadila se na barovou stoličku. Lokty se opřela o pult a hleděla jen tak před sebe, dokud se k ní sklenička nedostala.
Dny byly dlouhé.. a celkem nudné. Pro někoho, kdo zatím prakticky žil v práci až moc nudné. Ordinace byla na kraji města a krom zákazníků, se svými miláčky se sem moc lidí nepodívalo. Connor stále očekával onoho muže s papouškem. Codyho. Jeho jméno si pamatoval, tak jako všechna jména lidí, co ho nějak zaujali. Tenhle mladík se tu však ještě neukázal. Rutina.. nesnášel rutinu. Ráno otevřít, pracovat, po práci uklidit, jít si zaběhat, pak chvíli číst, možná kouknout na film.. Ubíjelo ho to. Dnes měl však v plánu něco jiného. Nezapomněl, že má v baru slíbený drink, tak proč nezajít. V místním baru ještě nebyl ale párkrát ho už viděl, takže měl jasnou představu o tom, kde vlastně je. Nehledě na to, že zde Cody dělá barmana, takže byla pravděpodobnost, že se zase potkají a budou moct dořešit věci ohledně Světlany. Po práci tedy uklidil, zhasl světla, vzal si telefon, pro případ urgentního pacienta a s tím se vydal do městečka. Bar našel po chvilce, šel vlastně skoro automaticky. Při vstupu se rozhlédl po známé tváři. Vypadalo to však, že jeho známý barman tu dnes není. Trochu si povzdechl ale teď už se otáčet nechtěl. Vydal se k pultu a usadil se na barovou stoličku. Všude kolem byly stoly dost plné a barové stoličky byly většinou nejlepší volba, když člověk přišel sám. A dnes to vypadalo, že není jediný. Seděla tu i nějaká dívka. Na vteřinku ho napadlo, proč je tu asi ona. Jistě se hned nabízelo několik možností. Objednal si něco k pití, onen volný drink však zatím nevyužil. Jistě tu není naposledy, bylo to tu docela útulné
Post by Pandora Benton on Dec 26, 2018 23:28:08 GMT
Sedět takhle na baru a přemýšlet o svém životě se zdá člověku, který to zrovna prožívá neskutečně deprimující. Kupodivu jí tentokrát nestačilo být chvíli bez toho, aby na ni někdo pořvával, a že tu seděla už dobrou půl hodinu. Měla však nalitou teprve druhou skleničku, což na ni bylo obrovsky málo, jenomže spíš, než aby se napila, držela ji v ruce a se zamyšleným pohledem upřeným na vystavené alkoholické nápoje přímo u zdi naproti ní, s ní točila s pravidelným opakováním. Občas ji položila, s povzdechem se podívala kolem a když zjistila, že se nic nezměnilo, pokračovala ve svém bezduchém zírání na alkohol. To by vlastně mohla dělat i kdyby se podívala do své pravé ruky, kde sklenku držela. Možná by si potom uvědomila, že je to na pití, a ne na hraní. To ji ovšem teď vůbec nenapadlo, vlastně pro ni bylo dost těžké uvědomovat si vlastní existenci, natož nějaké pití. A to pro něj měla místo vždy. Raději se teď však soustředila na své myšlenky a na cíl dát se dohromady, jelikož takhle to dál nešlo. Její povaha jí zkrátka nedovolovala ukázat sebemenší slabost, a tak musela pokračovat v té své šarádě. Ale ne teď a tady. V tuto chvíli si užívala své chvilky klidu, ač poměrně osamocené, což ji přivádělo na poněkud depresivní myšlenky. Ty nesnášela a snažila se jim vždy vyhnout. Přišly jí zbytečné, jen nadělaly mnoho škody a ona je vážně ve svém životě nepotřebovala. S hlubokým nádechem, když si konečně uvědomila, že drží skleničku s whisky, napila se a položila ji na stůl. Přišla další série dlouhých pohledů věnovaným stěně naproti a potom letmému pootočení hlavy, když si vedle ní sedl nějaký člověk. Zezačátku mu věnovala naprosto minimální pozornost a dalo by se říct, že si tu jeho přítomnost ani příliš neuvědomovala. Stále se v myšlenkách toulala ke svému mizernému životu ve stereotypu, což ji docela dostávalo, a také přemýšlela nad tím, proč se vlastně drží toho mála lidí, které zná. Zřejmě byla už neschopná se s někým seznamovat. Dopila své pití a objednala si další. Vlastně proč ne. Zatím nic necítila, navíc může v nejhorším zavolat svému drahému spolubydlícímu. Ten ji určitě rád vyzvedne. Hah, to určitě. Tu myšlenku rychle zahnala a znovu se vrátila ke svému kroužení se skleničkou. Pravidelný pohyb opakovala několikrát, než zničehonic zastavila. Na barové stoličce se mírně přetočila na bok, načež následovalo i celé tělo a kupodivu přitom ani nepůsobila jako vorvaň, nýbrž se jí povedlo pohyb trochu ovládnout, a tak to přeci jen vypadalo trochu…ladně? To možná bude to slovo. „Hej ty.“ dobrá, tohle možná nebude nejlepší začátek, ihned ji to však trklo, „totiž, uhm.“ vážně už jí to seznamování nešlo, vyšla prostě ze cviku. S Ninem se seznámila jednoduše, se spoustou dalších lidí spíše z donucení, většinou v práci a nikdo se nedal považovat za jejího přítele. Obecně u ní byli přátelé docela neznámý pojem. Jen tak relativně, totiž Nina považovala spíš za… to se vlastně slovy popsat moc nedalo, byl to prostě Nino. Ale ani, pro někoho zvenčí mohl působit jako jeden z jejích přátel. Ale zpět k baru. Jelikož si uvědomila, že oslovení už asi nijak nenapraví, a především nevěděla jak, rozhodla se pokračovat dál. Chvíli přemýšlela nad volbou správných slov a co vlastně chce říct, protože oslovení toho chlapíka bylo docela nečekané i pro ni samotnou. Nakonec se nadechla, že už snad něco řekne, když v tom zase se zaraženým výrazem semkla rty k sobě a zamračila se. „Vlastně nevím.“ možná snad ani nemusela říkat nic, aby se vyhnula podobnému trapasu, jenomže řekla a už to vzít zpátky nemohla. Sama udivená nad svou neschopností navázat s novými lidmi konverzaci něco nespokojeně zahuhlala a potom se s povzdechem znovu vrátila k muži sedícímu na barové stoličce vedle ní. „Totiž ahoj, nebo tak.“ to asi dodávat nemusela, „hádám, že jsem naprosto neschopná v seznamování se.“ nakrčila obočí a vytvořila jakýsi překvapený a pobavený pohled. Zřejmě nad vlastními slovy. „A taky Pandora.“ dodala. Zase ty její dodatky. Zbytečné. „Totiž že jsem Pandora.“ totiž, totiž, totiž. Asi se do toho nějak zamotala. Vyšla ze cviku, už to nebylo jako dřív. Nestačilo jí usmát se a nikdo za ní nepřiběhl. Teda možná by to udělal, ale ona už se na cizí lidi v zásadě neusmívala. Možná to bylo tím, že s nimi nechtěla mít nic společného. Pokud na ni tedy moc dlouho necivěli, to se potom usmála, ale tak moc ironicky a bez zájmu, asi aby jim dala najevo, že u ní nijak nepochodí. Teď ale chtěla jenom nebýt sama se svými myšlenkami. Už se sebou nemohla vydržet.
Connor seděl tiše, za chvíli dostal i skleničku, zatím s vodou. Nepotřeboval se topit v alkoholu. Vlastně původně šel za Codym a když už tu byl, bylo mu nepříjemné jen tak se otočit ve dveřích a vypadnout, proto si řekl, že koupí aspoň něco a pak teprve půjde. Už vůbec nepočítal s tím, že by na něj někdo mluvil, a ještě hned tak zhurta. Při oslovení od dívky překvapeně zvedl hlavu od stolku a otočil se po hlase. Bylo to zajímavé pozdravení ale, dívka celá vypadala tak trochu, ztracená sama se sebou. Na chvíli ho napadlo, jestli není prostě už opilá. Nakonec na to však nevypadala. Když se zebe vysoukala smysluplnější pozdrav, usmál se. ,, Těší mě, já jsem nějakej Connor. Máte zajímavé jméno." pokývl a přitom k ní natáhl otevřenou dlaň. ,,Co dělá dívka jako vy sama na baru? Čekal bych, že tu budete mítdoprovod a nerad bych, aby si na mě počkal na záchodcích za to, že na vás koukám" Přiznal. Při tom se krátce podrbal za uchem, načež jim projel divný pocit na páteři, a on se cuknul. Šlo o jeden z jeho nejběžnějších tiků. Už ho skoro ani nevnímal a bylo více, než pravděpodobné, že se ho ještě párkrát za večer dočka.
Post by Pandora Benton on Dec 27, 2018 0:17:27 GMT
Šlo to kupodivu celkem lehce, tedy hned po tom, co ze sebe tak nějak vysoukala nějaký pozdrav a představení. Vlastně kdyby si to předem nějak urovnala ve své hlavince, možná by to bylo i v nějakých mezích normality, nebo spíše toho, co většina za takzvané ‚normální‘ nastavila. Mimochodem, většinové názory z celého srdce nesnášela, ale protože neměla sílu vystavovat své vlastní příliš na obdiv, jelikož by se do ní hned několik lidí pustilo, nechávala si je pro sebe a poslušně předstírala, že ji to vůbec nezajímá. To dělala často, předstírala. Ale nezmiňovala jsem to už? Mimo to její příšerné představení a hned po tom, co se v tom vlastně úplně zamotala a nebyla si jistá, co vlastně chce a nechce říct zjistila něco naprosto skvělého. Narazila na člověka, který zjevně neměl s nějakým takovým seznamováním a konverzováním s cizími problém. Takže to mohla s úsměvem a pár fackami, které si v mysli uštědřila, aby se trochu vzpamatovala, přejít. Představil se, byl dle ní docela milý a vlastně nevypadal, že mu to její zašmodrchání se do vlastních slov vadí. Potom k ní natáhl ruku, pohledem přejela z něj k jeho dlani a zase zpět. Napadlo ji jen; to se ještě dělá? Potřásla si s ním tedy rukou, aby se neřeklo, že je snad nevychovaná a doufala, že její zaváhání nebylo dostatečně dlouhé na to, aby si jej všiml. Takže Connor. V duchu si to ještě párkrát zopakovala, aby si jeho jméno lépe zapamatovala a přikývla k jeho slovům. „Také mě těší.“ snad aby to potvrdila, pokusila se o úsměv. „Děkuju, asi. Zajímavý je do chvíle, kdy vás lidi nezačnou oslovovat jako to zvíře,“ odkašlala si, „pandu myslím.“ raději upřesnila, kdyby to náhodou nebylo očividné. Ona v tom mluvení asi moc dobrá nebyla, ale to bylo jen o cviku. Jakmile se do toho zase vrátí, bude to úplně v pořádku. Při jeho otázce se krátce uchechtla, přišlo jí to vtipné. „Dívka jako já? Definujte.“ vyzvala jej, jelikož by ji samotnou docela zajímalo, co tím má asi tak namysli. „Můžete být v klidu, doprovod nemám a jestli na vás někdo bude čekat na záchodech, nebude to mým zaviněním.“ zřejmě to byl pokus o vtip, nebo to jen tak řekla, aniž by příliš přemýšlela nad tím, co říká. Jelikož ho sledovala, jo, nijak děsivě, prostě jak na sebe dva lidi v baru koukají, když vedou jakousi konverzaci, nebo něco podobného, všimla si toho cuknutí. „Jste v pohodě?“ zase se projevovala ta její nesmyslná starost o druhé. Jako by se snad o sebe neuměli postarat sami.
Dívka se rozpovídala. První trapná chvile ticha snad tedy pominula. ,,Panda? Pandy jsou moc milá zvířata. Kdysi jsem jednu léčil v zoo. Maličkou pandu červenou. Měla problémy s jídlem.." najednou se zarazil. ,, ale, to teď není důležité. " Jak šlo o zvířata, nevěděl, kdy přestat mluvit. ,, no, pripadate mi jako někdo, s kim by se lidé bavili rádi." Pokrčil rameny v reakci na její definici. Po otázce na to, jestli je v pohodě se mírně zavrtěl. ,, Ano, omlouvam se. To tiky,občas s tím mám problém. Pozdrav z minulosti" nakrčil ramena. Pri tom si s úsměvem upil ze skleničky před sebou.
Post by Pandora Benton on Dec 27, 2018 21:15:51 GMT
Přikývla. Ano, panda. No a potom ho nechala domluvit, protože skákat do řeči by bylo neslušné a ona byla už tak docela divná. Tedy přišlo jí, že by ji tak mohl vidět, což vážně nechtěla. Ona byla úplně normální a obyčejná, možná až moc. Jakmile domluvil, cukly jí koutky do jakéhosi náznaku úsměvu a napila se. „Takže veterinář?“ zeptala se na očividné a pokývala uznale hlavou. Ona nemohla krev ani vidět, zřejmě by na místě omdlela, kdyby měla provádět nějakou operaci, nebo třeba jen obvazovat nějakou hodně krvavou ránu. Zvířeti především! Vlastně ji to docela zajímalo a bylo jí líto, že to tak utnul, ale hodlala na to navázat pozdější konverzaci. Zdálo se to jako správné téma. „To zní docela pěkně, tak děkuji.“ asi? Ano, zřejmě to bude dobře myšleno. Tedy jak by něco takového mohlo být myšleno zle? „Nicméně, očividně s kdoví jakým davem lidí nemluvím.“ a vlastně jen s ním, to bude tou její společenskou neschopností. Když zahlédla to cuknutí, musela se zeptat, zda je vše v pořádku. Odpověď naštěstí byla uspokojivá. „Nemusíte se omlouvat,“ usmála se „jaj, to musí být děsné.“ ale lidi zřejmě neradi mluví o špatných věcech, tak tím skončila a raději se místo toho napila, aby se nějak umlčela.
Connor se pousmál, snažil se odtušit, jestli problematiku tiků utla, protože se o ní nechtěla bavit, nebo proto, že by si mohla myslet, že je to nepříjemné pro něj. ,,Vlastně.. to tase tak hrozné není, spíš to nepůsobí dobře na okolí, já už některé pořádně ani nevnímám" Pokrčil rameny. Tyhle zácuky a podobné věci byly jeho součástí už tak dlouho, že si jich ostatní opravdu všímali více než on sám. Pak se vrátil k předešlému konstatování očividného faktu, co se týkal jeho práce. ,, Ano veterinář. Nejsem tu dlouho. Můžu vám dát vizitku, dnes ji určitě mám.." Začal šmátrat v kapsách Vytáhl pár věcí, mezi nimi i jakýsi lísteček, Vizitka to však nebyla. ,,No.. tak nemám" povzdechl si. ,, Zapomínám je pořád" Musel se usmát. ,, Každopádně, pokud máte mazlíčka s potížemi, rád vás v ordinaci uvidím. Můžu vám napsat i služební číslo" Najednou si uvědomil, že nabízet hned číslo, když ani neví, jestli má zvíře je celkem zvláštní. ,,Tedy.. um, pardon, jsem hrozně hrr"
Post by Pandora Benton on Dec 28, 2018 0:16:23 GMT
Naštěstí pro ni se dozvěděla, že to zase tak hrozné není, proto zase trochu zjistěla a nevadilo jí bavit se o tom. Tedy jí to nevadilo ani předtím, jen se bála, že by to třeba mohlo vadit jemu a tak se chtěla vyhnout něčemu, co mu mohlo být nepříjemné. Přeci nechtěla, aby se tu cítil špatně. Tady se lidi měli uvolnit. Prý. "V tom případě v pořádku," jelikož na ni to nijak špatně nepůsobilo. Tak sebou cukl, noa. Jí zase občas cuká v oku, když po ní šéf řve, jenže to on dělá pořád a tak to oko má taky pěkně docukaný. Chudák oko. Konverzace se stočila zpět k předchozímu tématu. Pokud se pár prohozených slov dá považovat za téma. On se tedy rozmluvil, v čemž mu nebránila. Jen ho sledovala a raději neskákala do řeči, ač původně chtěla něco říct, nicméně potom raději zase zavřela pusu. Počkala tedy, až domluví. Nad jeho zakončením se krátce zasmála. "Já vlastně domácího mazlíčka nemám, teda ne tak docela," pronesla se zamyšlením, "ale spolubydlící asi neléčíte, viďte?" další chabý pokus o vtip, nebo jen něco, co tak bezmyšlenkovitě nadhodila, protože v sobě pořád neměla dost whisky na to, aby byla trochu společensky zdatná. Ale takové množství alkoholu snad ani neexistuje. Ale když už jsme u těch zvířat, chvíli přemýšlela nad želvou. To potom zavrhla. Vlastně ani nevěděla proč.