Mírně přikývla, ale pořád si myslela, že se má za co omlouvat. Od přírody tvrdohlavý člověk to malé hnědovlasé stvoření.  Sledovala pohledem Camile jak si sedla naproti ní a začala mluvit o jakési teorii, přičemž ji zacukaly koutky, ale smutek z jejích očí ještě úplně nevymizel. I tak se ale Armia musela usmát nazpět a poposedla si dopředu, na tváři na oko vážný výraz. Nakonec její mluvy se ale Armia zamyšleně mračila a mnula si ruce. ''Zajímavá teorie, je zvláštní, ale vlastně na ní něco je.'' Uznala po chvíli přemýšlení a snažila si to nějak vybavit v realitě. ''Docela si tě představuji jako toho vlka.'' Řekla popravdě, možná to řekla proto, že mluvila o tom, že vlci jsou její nejoblíbenější zvířata, možná se ale taky za touto větou skrývalo něco více. ''Já bych sebe tipla na nějaké malé, vyděšené zvíře, neumějící se bránit.'' Zamumlala po chvíli a vlastně jí připadalo, jako by se bavily o něčem zcela běžném a normálním, možná to taky normální bylo. ''Ale moje výhoda je dobré krytí a útěk.'' Zasmála se nakonec a oči ji zajiskřily. Právě teď vůbec netušila proč se o takových věcech baví, možná jí to ale v budoucnu k něčemu bude. 

Armia ji bedlivě poslouchá a nakonec překvapeně kývne. ''Jo, přesně tak jsem si tě představovala.'' Usmála se na ní a pokývala hlavou. ''Řekněme, že možná ani nevím, jaké zvíře bych byla. Možná i nějaké trochu divoké, po lese se můžu toulat celé dny. Ehm. Nebo i noci..'' Poukázala na svou noc prochozenou v lese a tiše se uchechtne nad svou hloupostí. Bylo dětinské jít hlouběji do lesa, přece jí muselo být jasné, že se ztratí, ale prostě si nemohla pomoct. Armia doposlouchala Camile a sevřel ji zvláštní pocit. Trochu sebou cukla. ''Útočiště.'' Převalovala si to slovo na jazyku a přitom se nevědomky usmála. ''Takže ti tady chodí více lidí, jako jsem já? Ztratíc se v lese a potom najdou tohle místo a tebe?'' Upřela na ní svůj pohled, ale hned ho přesunula na obraz, na který se střídavě koukala Camile. Byl.. Něčím hrozně zvláštní, i když byl zcela obyčejný.. Obyčejně neobyčejný, tak by ho popsala. Jako by z něj dýchal nějaký velmi starý příběh.

Brunetce přišlo zvláštní jak o sobě Camile mluvila. Jakoby byla vážně vlk, něco s ním spjatého. Ale to bylo absurdní, no ne? Vždyť by musela být vlkodlak a ti neexistují. Svou myšlenku již nestihla dokončit a znovu se podívala na obraz. ''Ano.. Je krásný..'' Na chvíli se zarazí, když spatří sněhobílé štěně s rudýma očima. Má to všechno nějakou souvislost, nebo je to pouhá shoda náhod? A ta vlčice.. Všechno to bylo hrozně zvláštní. Jakoby až teď začala žít, přemýšlet, objevovat, probouzet se? Přišlo jí jakoby celý život jen přežívala a proplouvala ním, teď se něco změnilo. Její pohled na některé věci se změnil. Nepřišla na ty zásadní, rozhodující věci, ale byla na dobré cestě k poznání. Najednou se zhrozila a zvedla se z křeslo, které se trochu zakymácelo, ale nespadlo. Podívala se na hodinky připevněné na levé ruce a zavrčela. ''Promiň Cami, ale zapomněla jsem, že mám dneska důležitou schůzku, kterou nesmím propásnout. Už bych měla jít, ale ráda se s tebou zase uvidím, děkuju za všechno.'' Vysoukala se sebe spěšně, ale upřímně. Jen teď byla celkem vykolejená z toho, že zde strávila tolik času. Nakonec k ženě přešla a krátce ji objala. Ještě se na ní usmála a zagestikulovala rukama. "Mohla bys mi prosím ještě ukázat, kde mám kabát?'' 

Armia od Cami přijala svůj kabát a pokývala hlavou s milým úsměvem. ''Ano, určitě se ještě potkáme, ráda jsem tě poznala Cami.'' Zamávala na ní nakonec, hned co si oblékla kabát a spěšně se nějakým způsobem dostala zpět do lesa, kde cestu ze včerejška našla. Nevěděla jak, ale našla a byla za to ráda. Chvíli taky přemýšlela nad Camille. Byla hodně zvláštní, ale milá. A něco v ní jí říkalo, že se brzy uvidí.

Cesta k Útočišti byla naštěstí klidná a Armia si tak užívala pohodovou jízdu, jednou dokonce málem usnula, ale na to bude čas později. Vlastně jim to netrvalo tak dlouho a stanuly před chatou, kde se Armia s Camille poprvé potkaly. No, vlastně se skoro nic nezměnilo, i tentokrát byla Armia zmrzlá a mokrá, i když mokrá jen minimálně díky oblečení, které jí Camille tak štědře přenechala. Pomalu a opatrně z vlčice seskočí na zem a hmátne do kapsy pro klíče, které se cestou naštěstí opravdu neztratily a tak měly aspoň o starost méně. S menším úsměvem pohladila vlčici po hlavě. ''A jsme tady! Konečně do tepla!'' Výskla nadšeně a už se hrnula ke dveřím, které po pár pokusech zmrzlýma rukama úspěšně odemkla a vešla do předsíně odkud se ohlédla na Camille.

Na malý moment se jí na tváři usadí starostlivý výraz, který hned promění v menší úsměv. Malinko poodstoupí, aby mohla Camille taky vejít do tepla. ''Nemusíš se za nic omlouvat. Byla to celkem sranda.'' Pohodí laxně rameny a přes rty se jí mihne menší úšklebek. Rozhodně to byl zážitek na který jen tak nezapomene. ''Jo, sprchu nutně potřebuji, hodně, ale opravdu hodně horkou.'' Slovo hodně patřičně zdůrazní a poté pokýve hlavou. ''Jo, nějaký oblečení by se hodilo a pokoj jakýkoli, hm? No... Myslím, že nemám sílu tvou nabídku odmítnout, takže přijímám.'' Cítila se opravdu hodně vyčerpaně a na tu dlouhou cestu se necítila. Navíc tu bylo příjemně teplo a do té zimy znovu nevkročí ani omylem. Při jejích posledních slovech zakroutí hlavou v nesouhlas. ''V pohodě, myslím, že půjdu hned spát, ale kdyby náhodou, tak si myslím, že si něco najdu.'' Mírně nadzvedne obočí jako by se ptala, jestli to nebude vadit. Opravdu jí toho moc nesní, a navíc, vypadala, že brzy usne ve stoje a Armia jí už nechtěla nijak zatěžovat. Hlad teď bylo to poslední na co myslela.