DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Honey Wintercry on Feb 21, 2019 10:59:11 GMT
Alastor přistoupil... A byl blízko. Cítila jeho dech na tváři a taky slyšela zběsilý tlukot. Jak se sem dostali, od momentu, kdy od něj utekla v baru? Jak se sem dostali od momentu, kdy se mu vytrhla před Prayerem? Jak se sem dostali od momentu, kdy do něj narazila a raději se schovala za jiného muže? Tři setkání, tři úprky a přesto tady Honey stála, on ji držel a zírali na sebe. O když muž před ní nezrudl, ona ano. Jednalo se o docela rychlé vzplanutí, jak její tvář z olivové přešla na prudce rudou. ,,Ano... Ano dobře." Kdyby byli v pohádce, nejspíš by nebyla tak rudá, on by se usmíval až by jeho zuby házely odlesky a právě by se políbili. Tohle ale nebyla pohádka, tohle byl reálný život. A on byl... Blízko. Blíž, než se kdy jaký muž k Honey rozhodl přiblížit a ona jej nechala. Byla z toho lehce nervózní, ale když už tu byl.. Využila toho a schovala si obličej do jeho oblečení, které zakrývalo hrudník. ,,Příště tu kravatu upravím dřív," zamumlala. Znamenalo tohle... Že snad Alastorův přístup získal nějaké kladné body? Ano, asi ano. Zdálo se, že Honey se díky tomu teď cítila... Pohodlněji. A podle toho, jak by večeře pokračovala, by i bylo možné, že by se zopakovala.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Feb 27, 2019 19:59:25 GMT
Na tváři se mu usadil již jen úsměv, mírný. Právě ho neměl kdo vidět, ale cítil se tak příjemněji, byl otevřenější, a právě světu ukazoval, jakou radost lehce pociťoval. Prohlížel si místnost, poté se jeho pohled usadil na dívce, která se schovala do jeho saka – a úsměv se jednoduše rozšířil. Jak dlouho by tak vydržel stát? Možná až příliš dlouho, ale nějak tušil, že za dveřmi čeká docela netrpělivá kuchařka, která se za všech okolností snažila udržet jídlo teplé. A taky zjistit, co se v místnosti děje. Možná ji znal až přespříliš, aby věděl, že ta ženská, která se mu staral o dům, je jednoduše drbnou. Tohle? Za tohle by snad sama šílela. Vlastně to on právě snad také, byl to blázen, který překračoval snad všechno, co se mu do toho malého mozečku snažili odmalička vecpat. Bez kapky lítosti a hanby samozřejmě. „Příště?“ nadzvedl obočí, opět jako by jeho mimiku měla vidět. Jistým způsobem čekal, že se mu po této večeři bude vyhýbat docela velkým obloukem, ale to by se mu samozřejmé také nezabořila do oblečení. A ačkoliv se snažil, nedokázal potlačit myšlenky na to, zda je Honey vážně tím, na co všechny okolnosti poukazovaly. Vzpomínky na Codyho, svůj poničený bar a na chaos, to vše mu proletělo hlavou, když došel k jednoduchému závěru. Byla vlkodlakem. „Asi bych měl jít pro ten příbor, nemyslíte?“
Post by Honey Wintercry on Mar 2, 2019 23:42:58 GMT
Jistě, drb o tom, jak se dva lidé z vyšších kruhů k sobě mají, i když se pořádně neznají, by byl skutečná třešnička na dortě. Honey cítila motýlky v břiše... A poněkud příjemně. Vážně voněl... Příjemně. Skousla si spodní ret a jen sklopila oči k zemi, aby to neviděl. ,,Možná..?" dodala dívka váhavě. Pokud by tedy druhý muž, momentálně její partner k oné plánované večeři, chtěl. Bylo to velké možná. A nakonec? Nakonec I okomentoval ty příbory. Kývla. Rychle, rázně. Příbory musely pryč, nejlépe co nejrychleji. Dělalo se jí z nich nevolno jen je cítila. Holt stříbro. Trochu nervózně se usmála, spíš pro zem než Alastora. Stydlivá. Takhle stydlivý vlkodlak? Nešel si každý z nich za svým a přes mrtvoly? No, Zdálo se, že Honey byla jiná.
„Dobře se dívej, co ten králíček dokáže.“ ~ Alisa, alternativní povídka k Epiphany
Post by Alastor James de Marco on Mar 17, 2019 16:37:23 GMT
S oním možná se uspokojil, samozřejmě byla jistota něco, co odjakživa miloval, ale pravděpodobnost i přesto stála před zamítnutím. Potom se již rozhodl vydat pro příbor, možná podobný, nestříbrný, který by dokázal najít. Tedy samozřejmě by o tom mohl říci i své služební, ale taková žádost by byla jaksi podivná, chtít příbor kvůli tomu, že… že co? Počítal s tím, že dívka, se kterou měl právě strávit večer, byla vlkodlakem, avšak byl si jistý? Vše na to poukazovalo, možná tedy všechno až na jeho mysl, která stále pevně doufala v to, že je Honey jen alergická na kov. Věděl, že jeho vztah s vlkodlaky byl neutrální, a vztah k téhle dívce by to buď mohl vylepšit, či naopak ještě zkazit. A když si tak přemýšlel nad tím, co všechno jí již dokázal provést, tak pomalu počítal s tím, že má docela silného soupeře. Pousmál se na dívku ještě předtím, než zalezl za dveře se stříbrem, aby pohledem ignoroval ženskou a jednoduchým „za chvíli“ vylezl s jiným příborem, zajisté ne stříbrným. Mohl to být hliník, vlastně sám nevěděl. A potě? Poté hodlal pokračovat, jako by se nic nestalo. Proto poupravil stůl, a rozhodl se židli Honey opět odsunout. „Můžeme pokračovat?“