DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Pro většinu lidí je ikoničtější samotná ulice, která vede na náměstí obklopené drobnými obchůdky. Nejedná se o nic extrémního. Najdete tu restauraci, dokonce i očního lékaře nebo malý obchůdek se sýry. Na náměstí se dá prakticky sehnat cokoliv a kdokoliv, protože pokud chcete nejkratší cestou na druhou stranu města, musíte přes náměstí. Nelze pořádně popsat, jelikož je velice proměnlivé a jednou jsou zde stánky, potom velký vánoční stromek a skákací hrad s klouzačkou, když jde o akce pro děti. Na náměstí míří celé čtyři ulice, nejznámější je ale Zelená ulice, která vyniká zelení všude - druidi tuto ulici velice rádi. Dříve se jmenovala Vrahova, ale tento název se vytratil už asi před padesáti lety.
Vítejte,vítejte lidičkové a jiné bytosti! Tma padla. Rozvalila se po celém městě, roztáhla ruce v otevřenou náruč a nyní? Nyní vítá každou zbloudilou duši. Letošní halloween je speciální. Stánky na náměstí, s předstihem se dá koupit i teplé pití, především čokoláda se šlehačkou, která je posypána další čokoládou. Na své si zde přijdou děti i velcí - děti hlavně v lovení jablek nebo při jiných aktivitách, kdy se mohou zapojit. Pokud chtějí, mohou projít vícero aktivit a získat tak čokoládový poklad oblečený ve zlatě, co čeká v truhle na konci! Dospělí většinou postávají bokem, povídají se, smějí se spolu, lehce přiopilí. Práce už dnes skončila a tak si jednoduše užívají se svými sousedy. Někteří také zapadnou do baru Prayer, který dnes vyhlásil, že nejlepší kostým má nakonec pití zdarma. Zjevně úžasný, marketingový tah! Jednoduše, dnes slaví všichni. Heathens berou totiž halloween velice vážně, snad vážněji než jiná města. Jenže na rozdíl od jiných měst, zde má pevnou tradici. Uctění nelidských bytostí nošením masek. Proto dnes malý i velcí mají masky vlkodlaků, oblékají se jako čarodějnice, někteří ukazují na hvězdy, protože dnes nezáří lampy, jen světlo svíček. A co vy? Přidáte se? Jistěže se přidáte... jako každý rok.
Peggy měla velice ráda Halloween! Světýlko tady, světýlko tam... kdysi si hrála s Matthewem, kdo první oběhne celé náměstí. Vždycky vyhrál on, byl docela rychlý pes. Psí podobu mu vždycky záviděla - bylo tak lehčí zapadnout než jako vlk. Pravdou ale bylo, že ji si nikdo nikdy nedovolil nakopnout do zadku, když zavazela. Taky tu ženskou tehdy poctivě seřvala. Chudák Matty, zadek ho bolel až do večera. Některým lidem jednoduše 'mladá' druidka nerozuměla. Dneska tu ale nebyl Matthew, ale Adrian. Neskutečně se těšila, až mu ukáže sladký poklad a všechny ty vyřezané dýně. Prakticky vypadala nadšenější než on - dětská jiskra, rychlý krok a sem tam i začala hlasitě povykovat. Správně, tahle žena se nehodila na matku. Na první pohled - jenže stejně tak se na první pohled nehodila na Nejvyššího druida. A stejně jím byla. Co už! ,,Musíš mi věřit, bude se ti to líbit. Vždycky mě jako malou bavilo poletovat ulicemi a honit se za těmi, kteří ty atrakce připravovali," usmívala se na svého syna. Možná na to byl moc velký. Možná jej to nebude bavit. Trochu se obávala, že nebude sdílet její nadšení. Nebo... že s ebude snad i přetvařovat a dělat, že se baví, zatímco to tak nebude. Inu, aspoň mu mohla koupit horkou čokoládu a vytáhnout jej mezi lidi. To normálně sama od sebe nedělala, byla spokojená s lesem. A svým krámkem, samo sebou. Proč by chodila do města? Nebyl tu důvod, pokud se nepočítala zrzavá sova Karel, která se zabydlela hezky u města. No a taky přehlídky papoušků, co se konaly každý rok. Na ty vždycky chodila neskutečně ráda - tedy, dřív. Teď? Teď se teprve vrátila, no ne? Neměla zas tak moc šancí se na nich stavit. Věnovala Adrianovi široký úsměv. Dorazili na konec uličky. Před nimi byla spousta stánků a všude se něco prodávalo. ,,Uuu!" vydala nadšeně Peggy a sklonila se k jedné mistrně vydlabané dýni. ,,Nějaké si vydlabeme i doma. Udělám z vnitřku polévku, vždycky jsem ji chtěla zkusit. Co ty na to?"
Post by Adrian Brennan on Nov 3, 2018 21:43:37 GMT
Adrian šel vedle své mámy s úsměvem. I kdyby ho Halloween zrovna moc netankoval, Peggyino nadšení ho zcela ovládlo. ,, Já vím mami, určitě se mi tu bude líbit" zahihňal se. Rád s ní trávil čas kdekoli mimo domov, a i když tušil, že ho opět nespustí z očí, stejně cítil, že to bude príma večer. Všechny ty světýlka a svíčky v dýních, které vyzařovali oranžovým a žlutým odstínem, dodávali tomu místu energický a tajemný podtón. Až ho z toho mírně mrazilo. I když, onen nejistý pocit pramenil spíš z hororu Halloween, který nedávno viděl. Samo sebou o tom jeho máma neměla tušení a on doufal, že ani nebude. I přes to však toužil po někom, komu by se mohl svěřit a v kom by snad s trochou štěstí našel i parťáka při nenápadném obhlížení kohokoli podezřelého. Konec konců, šílený vrah s kudlou se mohl skrývat za každou maskou. Paranoiu odsunul stranou a společně s Peggy se zadíval na vydlabanou dýni, která jeho mámu přivedla na ten super nápad. ,,Můžu si s nimi vyzdobit pokoj?" Zeptal se nadšeně. Už si představoval jak moc cool by jeho pokoj vypadal z venku, kdyby mu za oknem svítila dýně. Nebo tři. Co se však týče polévky, nezatvářil se úplně nadšeně. ,,A vážně to bude dobré? Já nevím" naklonil hlavu a dýni si ještě jednou přeměřil. Chápal kompot, ten nebyl úplně špatný, ale jak by z toho chutnala polévka si neuměl představit. Maminka ale měla vždycky pravdu, takže nijak neprotestoval. Pak se rozhlédl po náměstí a očima zastavil na něčem, co vypadalo jako plyšový šnek. ,,Jé, mami koukej!" vyhrkl a ukázal směrem k jednomu ze stánků. ,, To vypadá jako Ňouma" jmenoval jednoho ze svých šnečků, které choval na zahradě. Vedle stánku probíhala zrovna soutěž v lovení jablek. Ardian nad tím mírně naklonil hlavu a pak se podíval na mámu. ,,Proč to dělají?" otázal se s jistým zmatením. Lidi přece neměli rádi, když se jim na hlavu něco vylilo, nebylo tohle podobné? Stejně pak byli celí mokří.
Post by Carl R. Sigtuna on Nov 3, 2018 21:56:23 GMT
Už z dálky viděl stánky, hloučky lidí, menší i větší děti pobíhající okolo. Náměstí hýřilo energií a není divu, že Carl postupně přidával do kroku. Nechal dnes auto doma a i kdyby ne, pivo, které si dal v baru by ho i tak na hodinu nebo dvě spolehlivě odradilo od řízení. Jeho pozornost upoutal malý stánek s dýněmi hned na okraji. Jeho zrak se upíral ke stánkům, jenž stály před kašnou, řídil se především čichem. Hodně čokolády, to není špatné. Ale necítím ani nevidím žádný svařák. Asi se budu muset rozhlídnout o něco víc. S rukama v kapsách se snažil vyhnout srážkám se skupinkami lidí všeho věku i vzrůstu, děti ve všemožných maskách a kostýmech nebyly výjimkou. Tuhle spatřil vlkodlaka, tamhle zas upíra, jedna půvabná slečna měla dokonce dost odvážný kostým bílé paní. Nutno podotknout, že takové strašidlo by si většina pánského osazenstva určitě nechala na svém hradě líbit. Uchechtl se, otočil se za ní, ale v davu už po ní nebylo ani památky. Přecházel klidným krokem od stánku ke stánku, v jednom měl možnost spatřit ručně vyřezávané amulety a různé talismany pro štěstí, v jiném zase svíčky, lapače snů a všelijaké ezoterické blbůstky. Chvíli trvalo, než se dostal do "občerstvovací" oblasti. Grilované klobásy, hned vedle stánek s pivem. Že bych měl smůlu? Je možné, že v Británii se to nepije. To mě nenapadlo, sakra. I přes neuspokojivé myšlenky se navenek tvářil spokojeně. I přes množství lidí mu nejspíše přišel hluk snesitelný, neboť si nakonec u stánku s klobásami jednu vzal, k ní i hořčici a chleba. Zaplatil a odebral se s úlovkem na blízkou lavičku, ze které pozoroval blízké okolí. Kam asi zmizela ta bílá paní?
,,Dýně v pokoji?" zaváhala Peggy a trochu nespokojeně stáhla obočí. ,,No, o tom si popovídáme podle toho, jak budou velké, dobře? A taky podle toho, jestli budeš sekat dobrotu a nebo ne," rozcuchala mu vlásky. Věděla, že dobrotu sekat bude, přeci byl její! Její úžasný andílek, který se vždycky choval správně a dbal zákazů, jako bylo spát v deset a nedívat se na filmy, kde je násilí. To Peggy doma prostě netrpěla. A byla hrdá na svého syna za to, že se nesnažil zákazy porušovat. ,,Dokud to nezkusíme, tak nevíme, ne? Když nám nebude chutnat, holt ji už neudělám," pokrčila jednoduše rameny. Rychle uhnula z cesty dvěma dítkům, která se se smíchem hnala a neřešila, kdo jim stojí a kdo nestojí v cestě. Zavrtěla nad tím hlavou, ale musela se usmát. ,,No jo. Ale Ňouma je hezčí," zasmála se nad plyšákem Peggy. Když chlapec ukázal na lovení jablek, musela se znovu nadšeně usmát. ,,To je lovení jablek. Nesmíš použít ruce, jenom pusu. Prostě strčíš hlavu do sudu s vodou a snažíš se jablko chytit. Prý je to zábava.. nikdy jsem to ale nezkoušela. Chtěl bys to vyzkoušet?" usmála se na synka a přejela pohledem okolí. Zahlédla stánek s dýněmi, který si zvědavě přeměřila. ,,Hele, dýně. Půjdeš se mnou nějaké koupit a nebo tu zůstaneš a budeš raději lovit?" zeptala se syna. Chvíli by ho tu snad nechat mohla...
,, Jednou jsem viděl, že se prý suší semínka. Asi to je dobré" pokrčil rameny. Pak rychle uskočil před probíhajícími dětmi a trochu nadšeně se za nimi podíval, dokud znovu nezmizeli v davu. Co se však týkalo lovení jablek, tak nadšený nebyl. Co mohlo být zábavného na tom, zmáčet si celý obličej? Napadlo ho, že kdyby ostatní sledoval chvíli dýl, asi by na to přišel, ale takhle.. Na druhou stranu myšlenka toho, že by šel mezi ostatní sám ho lákala. Rozhodl se, že to vyzkouší. Pohlédl na maminku a pousmál se. ,,Asi to zkusím. Vybereš mi prosím nějakou super dýni?" Na mámu byl spoleh a tak usoudil, že ji tento důležitý úkol klidně může svěřit. Pak už se rozběhl k ostatním, kteří stáli kolem kádě. Na to, jaké bylo venku počasí byla cákající voda v celku nepraktická záležitost. Většina dětí, i pár dospělých, si tedy odložili svoje kabáty aby si je poté suché a stále plně funkční mohli znovu nasadit. Jedno z dětí se právě snažilo zuby vytáhnout jablko, které se zdálo až moc velké, aby ho mohlo pořádně chytit. Chlapcovi tváře už byly značně rudé od snažení a mokrý měl naprosto celý obličej, i část trička. Dá se říct, že po tom šel doslova po hlavě. Adrian si stoupl kousek dál od kádě, do bezpečí před cákající vodou a trochu podmračeně to sledoval.
Post by Ryley Campbell on Nov 4, 2018 13:56:18 GMT
Netrvalo dlouho, aby se zde on sám neobjevil. Byl to každoroční zážitek a po vánočních a velikonočních oslavách by řekl, že tento je jeho nejoblíbenější. Skoro. Většinou šlo o lidi, ne pokaždé se utvořila tak příjemná atmosféra jako teď, kdy si děti pěkně pohrávaly na své obludy a dospělí sháněli všemožné dárečky pro své ratolesti. Neodporoval by, kdyby mu máma také šla koupit jeden z těch talismanů naproti, pravděpodobně však byla v práci. Nebo u její blízkosti. Proto se rozhodl slavit sám, na hlavě si měl takový ten čarodějnický klobouček, který si sehnal dva roky zpět přímo u stánku, kde stál právě teď. Tentokrát zde však byly ceny o něco vyšší a kvalita těch výrobků zase docela pofiderní. Alespoň tak dokázal vyjádřit své nadšení z dalšího svátku. Pokračoval dále, minul opět několik šťastných rodinek, zatoulaných dětí, a dokonce i psa v oblečku párku, kterého si mimochodem musel i pohladit, a zastavil někde v centru tohoto ruchu. Porozhlédl se, vše bylo zase stejně. Skoro. Tak kam teď? Strkat hlavu do sudu se mu vážně nechtělo, další atrakce byly většinou plné dětí, nebo nebyly zrovna něco, co by jej zajímalo. Možná ano, kdyby tedy měl někoho po boku a nemusel shánět známé tváře. Jestli tedy nějaké vůbec byly. Cestu nakonec určila lahodná vůně, kterou cítil ze stánků s občerstvením. Nepřemýšlel nad tím dvakrát, ihned se vydal pro alespoň jednu lahůdku. Drahou, abych podotkl. Skončil s malým hot dogem, který neměl zrovna chuť pojídat ve stoje, proto se tedy rozhodl nějak pokračovat a najít volnou lavičku, kterých bylo docela málo. Buď byly plné odpadků, nebo malých dětí a rodičů. Zamlouvala se mu vlastně jen jedna, kam se posadil. Přímo vedle toho chlápka, který nevypadal zrovna zaujatě. Byl asi sám, nebo na někoho čekal. Tak i tak se chtěl už konečně posadit. “Každej rok se tu loví poklad,” pousmál se na něj, “ani jeden rok nebyl zatím úspěšnej.”
Vesele kývla, když ji chlapec poslal pro dýni a vrhnul se ke kádím. Málem zatlačila slzičku dojetí, jak se ten její malý andílek rozběhl chytat jablka. Byl neskutečný. Hrozně chtěla, aby nikdy nevyrostl a nespadl do puberty, protože tušila, že to bude peklo. Peggy se vydala do fronty, kde stála a po očku sledovala chlapce, jak řádí ve vodě. Fronta zas tak dlouhá nebyla, kdo by chtěl teprve na halloween kupovat dýni? Nedávalo to smysl. Ovšem, pár takových se našlo. Peggy vybrala dvě, jednu velkou, co chtěla dát před vchod, a druhou, co by se vlezla na parapet Adrianova okna. Když dýně pobrala - dostala k nim naštěstí i tašky, vydupala si papírové - chtěla prvně jít rovnou za Adrianem, ale změnila cestu na stánek. Prodávali klobásy a další pochybná jídla, co by snad do úst nikdy nevložila. Taky pohledem přejela přes párek dospělých, kteří tam seděli... a jeden z nich měl čarodějnický klobouk. ,,Hezký klobouk," pochválila mu bez špetky ironie a pokračovala dál. Ona kostým neměla, nechtěla Adrianovi dělat ostudu. Koupila mu tedy aspoň čokoládu. No, kdyby ji nechtěl, jednoduše by mu ji vypila ona. S tím se vydala zpět za synem.
Post by Carl R. Sigtuna on Nov 4, 2018 14:34:32 GMT
Baštil klobásu, držíc ji rukou za pomoci ubrousku, kdo by taky chtěl být tak zapatlaný?! I když, stálo by to za to. Přikusoval k ní tmavý chleba a čas od času ji krapet pofoukal. Podle kouře, co z ní šel, šlo snadno odhadnout, že neměla kdy vychladnout. Napůl distingovaný jedlík nezůstal dlouho sám, zanedlouho se od sousedního stánku k němu přiblížil jakýsi světlovlasý sympaťák, držící v ruce defacto americkou obdobu toho samého, co sloužilo za potravu i jemu. Carl ho nijak zvlášť nepozoroval, ale když byl už jen pár kroků od něj, registroval ho naplno. Jde ke mně? Asi ano. Moment, znám ho? Na někoho ze studentů je moc starý, možná byl na přednášce, rodič to není určitě. To je fuk. Než si nově příchozí stačil sednout, odsunul se tmavovlasý muž kousek stranou, těžko říct, zda ze slušnosti, nebo kvůli obavě o přisednutý plášť. Cukl mu koutek a spěšně přikývl hlavou na pozdrav. "Poklad?" opáčil nejprve nechápavě, vzápětí si však ráčil uvědomit, že chlapík nemluví z cesty. "Jo tak, poklad. Už chápu. Na moment jsem zapomněl, že se dnes slaví. Asi mě omámila ta chuť." uchechtl se a na vysvětlenou mírně pozvedl tácek se zbytkem chlebu a hořčice. "Každopádně, dobrou chuť." Dobrý, paměť mi ještě slouží, asi to fakt není nikdo ze školy, nebo z katedry.
Olízl si horčici ze spodního rtu a začal kouskem krajíce vytírat to, co zbylo na tácku. S polopnou pusou se obrátil na spolusedícího. "Předpokládám, že máte na mysli ta jablka, nebo je to jiný lov? Tam, odkud pocházím, máme trochu jiné tradice, to víte." Taky tím lovem mohl myslet houmlesáckou áftrpárty, když ty trhy skončí a oni se perou o zbytky vedle popelnic. Ale pochybuju, že něco takového by zmiňoval mezi řečí cizímu chlapovi. Musel se té myšlence beze zvuků pousmát a je dost možné, že blízké okolí nemuselo, ba dokonce nemohlo, odhadnout čemu přesně. Poté, co kolem prošla žena a pronesla cosi o klobouku, zvedl hlavu znovu. Nešlo ho přehlédnout. Měl ho celou dobu? Vůbec jsem si ho nevšiml. Asi budu fakt takovej barbar, že s kusem žvance se mi zatemní, hehe.
Post by Adrian Brennan on Nov 4, 2018 15:49:13 GMT
Chlapec jablko konečně vylovil a ač zmáčený se nadšeně usmíval. Hned další se toho chopil nějaký velice nadšený starší pán, který zřejmě neodhadl dost dobře svůj věk. Narval hlavu do kádě a přes zápal do hry nějak neregistroval, že jeho počínání není zrovna estetickým zážitkem. Adrianovi se v očích objevil náznak děsu. Ne.. do té směsice slin, potu a vody hlavu nestrčí. Mírně zacouval za řadu lidí, čekajících až se na ně dostane. Kolem se prohnalo několik dětí v kostýmech. Hráli nejspíše na poldy a zloděje. Aspoň to tak vypadalo. Najednou ho někdo se smíchem chňapl za rameno a se slovy ,,mám tě!" ho táhl kamsi dál od řady u jablek. Adrian se zmateně podíval po oné osobě. Byla to nějaká holčička v kostýmu čarodějnice. ,, Ale já nehraju" vyhrkl rychle a ohlédl se po místě, kde měl čekat na mámu. ,,Všichni hrají" řekla dívka nesmlouvavě a táhla ho dál. ,, A já sem tě chytla, tak musíš do vězení" Postavila ho mezi stánek s lampiony a sušenými bylinkami v různobarevných váčcích. Už tam stálo i pár dalších dětí. ,, Za tuhle čáru nesmíš!" řekla významně holčička a ukázala na zem, kde byla vidět rýha v zemi. Adrian si povzdechl. Nebyl zase tak daleko od lovení jablek. Tak snad nebude vadit, když tu chvíli zůstane a udělá dívce radost. Malá čarodějnice odběhla a on čekal. Po očku sledoval, jestli už ho nehledá máma. Najednou se ale přihnal nějaký starší kluk, všechny, včetně něj, poplácal po rameni a děti se rozprchli. Překvapeně zamrkal a zůstal tam stát, dokud se jedno z dětí nezastavilo a nechňaplo ho za ruku. ,,Honem!" Zavolal chlapeček, převlečený za upíra. Mohlo mu být tak osm. Vlastně ho překvapilo, že si tu hraje s ostatními bez rodičů. Každopádně ho chlapeček se smíchem táhl pryč a on neměl to srdce se s ním přetahovat. Za chvíli už byli zamotaní kdesi mezi lidmi na náměstí.
Post by Ryley Campbell on Nov 4, 2018 16:01:25 GMT
Zatím jen pozoroval své jídlo a muže vedle, snažil se uhádnout, zda je ta klobása ještě tak horká, jak vypadá, na druhou stranu také to, jestli v očích druhého není nějaký cvok, co se rozhodl s hot dogem v ruce přepadat druhé, ačkoliv to vypadalo spíše, že by jej on sám jednou ranou skolil k zemi. No, řekněme, že by si pro případ držel odstup. Závěr byl takový, že jídlu odolal a raději se zaměřil na svou vynucenou společnost. Pravděpodobně se snažil zjistit, zda mají něco společného kromě toho, že jsou oba sami s jídlem u jedné lavičky. Zjevně ne. “Jo,” přikývl, když se ptal na poklad. Byl už teď rád, že mu odpovídá a neignoruje – ten pocit by pak nebyl zrovna příjemný. “Každým rokem je to jídlo lepší,” pousměje se, nezapomněl však dodat i svou poznámku, “a dražší.” Na jeho peněžence to šlo i poznat, o svátcích zažívala docela velké trauma. “Vám taky,” nadzvedl ještě nedotčené jídlo a konečně si ukousl, byť toho ihned litoval. Podcenil to a zaplatil svým jazykem. Teď spáleným. Ale musel přiznat, že i přesto to bylo vážně dobrý.
“Nejenom, celkově si projdem většinu her a pak to jdem hledat,” vysvětlil, “ale jabka jsou teda nejzábavnější, jo.” Neubránil se úsměvu, právě si vzpomněl na své každoroční pokusy o to, aby ono jablko vážně ulovil. No, posledních pár let už si ale na to připadal až moc starý. Nebo až moc sám. “A vaše tradice jsou jaké?” musel se ihned zeptat. Neznal příliš lidí, kteří by znali tradic jiných zemí nebo měst. Přeci jen nikdy neměl tu možnost je zažít na vlastní kůži. Možná by dále čekal na jeho odpověď, ale z úžasu jej vytrhla až pochvala klouboučku nějaké ženy. “Děkuji,” pomávl na ni a dále už jen věnoval pozornost cizinci.
Post by Carl R. Sigtuna on Nov 4, 2018 17:02:58 GMT
"Máte recht, není to zrovna nejlevnější." přitakal mu bez náznaku zasmušilosti v hlase a poté, co konečně dožvýkal, pokračoval. "Ale jednou za čas se musí provětrat peněženka." Nebo teda, nemusí, ale kdo z nás nepodlehne, že jo. Změřil si ho při otázce na tradice pohledem. Zdál se být překvapený, rozhodně ne pasivně agresivní, či podobné věci. Nyní, už prázdný, tácek hodil do odpadkového koše, stojícího po pravé straně a natáhl nohy před sebe, načež je překřížil. Nebyl schopen odhadnout, nakolik to mladého muže opravdu zajímá a nakolik se snaží být zdvořilý. Neměl důvod být nepříjemný, a tak spustil, snažíc se být jen minimálně "pan chytrý". To by nepůsobilo dobře.
"Když nad tím tak přemýšlím, dneska už je Halloween všude. Mívali jsme Allerseelen, ten je o den později. Upřímně, bývala to nuda." pousmál se na něj, v následujících sekundách pokračoval. "Mělo to hodně co dělat s náboženstvím, vzpomínáním na mrtvé a tak podobně. Ovšem strýc v Bavorsku, to bylo jiné kafe, stará škola. Uznával jenom Samhain, Halloween, to pro něj bylo fuj. A onen Samhain bral jako jeden mnoha příležitostí k meditaci u ohně, ke kanadským žertíkům. On jim teda pochopitelně kanadské neříkal, ale chápete. A pochopitelně pivo. Spoustu piva. A svým způsobem uctívání přírody." zastavil se. Zadíval se na muže, zaneprázdněného jezením a omluvně dodal. "To už moc žvaním. Detaily vynechám. A od té doby, co je Halloween tak populární, i u nás chodí děcka v kostýmech a u domů koledují se svým „Süßes oder Saures!“. Je to obdoba vašeho "Trick or treat!", ovšem původ to má trochu jinde." uculil se a prohrábl si ofinu. "Dřív se totiž věřilo, že domy ten den obchází duchové a chtějí jídlo. Nikdo si nelajznul duchům jídlo nedat a dostat se na černou listinu, chápete." K pointě se dostával docela pomalu, na úsměvu mu to pranic neubíralo. "A představte si, ty malé rozmlsané potvory tehdy nenapadlo nic lepšího, než se začít převlíkat za všechno možné a vybírat sladké výpalné. A od té doby je z toho víceméně zvyk." klesl hlasem, když to dopověděl. Mohl bych občas mluvit i jinak, než u výkladu, hehe. Stáhl nohy zpět k sobě, a opřel se o ně rukama. "Vaši caparti hádám běhají někde kolem, že?" Po očku opět zkontroloval hodinky.
Peggy dorazila do míst, kde měl čekat její potomek. A... on tam nebyl. Zmateně se rozhlédla. Kam mohl Adrian jít? Vždyť mu řekla, aby tu počkal. A on taky šel do míst, kde se jablka chytala. Takže... kde byl? ,,Adriane?" pronesla, rozhlížejíc se okolo sebe. ,,ADRIANE!"Ne. Ne. Nenenenene. Ne. To není možný. Určitě... určitě jen šel o kousek dál. Je tu. Je v pořádku. Nevzali mi ho. Panikařící obličej 'mladé' druidy se otáčel, jak očima kmitala sem a tam a snažila se najít hlavu svého syna. Něco ale věděla jasně. On by neodešel, ne jen tak. ,,Adriane!!" z jejích slov teď už čišel čirý děs. Začala se prodírat davem. Horká čokoláda skončila na zemi... a možná někomu i zamazala boty. ,,Adriane! ADRIANE!" Jeden by řekl, že to vezme víc v klidu. Ne, Peggy... šílela. Děsem. Zmizel. Jednoduše zmizel. ,,ADRIANE KDE JSI!" Vztek? Ne. Čirý strach. Panika.
Post by Ryley Campbell on Nov 4, 2018 21:33:52 GMT
Byl rád, že s ním konečně někdo souhlasil, protože měl již pocit, že každý vydělává minimálně tolik, aby si na tu cenu nestěžoval. On to dělal vlastně každoročně, ale teď už důvod měl. Protože jeho plat nijak velkolepý nebyl. “Jednou za čas mi i uletí, no,” pousmál se a opět se zakousl. Tentokrát bylo jídlo o něco chladnější a snesitelnější pro jeho ústa, stále však cítil nemilé pálení na jazyku, čímž si zjevně předem zkazil ten zážitek z pěkně utracených peněz. Ale nestěžoval si, raději. A když se dal muž do mluvy, musel jídlo odložit a plně se na něj otočit. Protože něco takového neuslyší od cizinců zrovna každý den. No, ale kromě toho, že většinu z názvů tak nějak ani nepochytil, mohl úspěšně říct, že krom pokývání a občasného zakousnutí mu rozuměl. A na jednu stranu byl docela rád, možná jenom proto, že začal zase chápat jeho slova. Němčina byla pro něj neprobádané území, no zároveň se mu to ale líbilo. Mít strýce někde dále, sedět s ním u ohně, tyhle představy byly vším, co se mu na tom zalíbilo. “Páni, kanadské žertíky tu málokdy vidím,” pousmál se, “máte to vážně zajímavé tradice. Snad se někdy dostanu k tomu, abych je zažil naživo.” Někdy. Až by vycestoval pryč. Zatím ale zůstával u těch představ zvýšeného platu a vlastní bytu. “Caparti?” pozastavil se nad otázkou a popřemýšlel. Jeho...caparti? Počkat. “Ne,” zatřásl hlavou, už jen ta myšlenka jej děsila, “na děti bych si měl ještě počkat.” Možná by i v ten moment pokračoval, avšak křik v davu jej zastavil, otočil se směrem, odkud přicházel, aby uviděl ženu, která mu mimochodem pár chvil zpátky pochválila klobouk, jak křičí. Adrian. Její dítě? Pravděpodobně. Poslední kousek hot dogu nějak přežvýkal a ihned se vydal jejím směrem. Možná za sebou nevědomky zanechal muže, ale tohle vypadalo na docela důležitější problém. “Koho hledáte?” Snažil se odchytit pozornost ženy, ačkoliv bylo patrné, že se snaží stále hledat. No, hodilo by se aspoň vědět, koho hledat.