DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Adrian Brennan on Nov 4, 2018 21:40:48 GMT
Neměl nikam chodit. Určitě bude mít problém.. Adrian se stále ohlížel a litoval, že raději nestrkal hlavu do kádě. Na druhou stranu, stále nemohl uvěřit, že by tak malý kluk pobíhal po náměstí sám. Přece jen tu byla spousta lidí, takže to asi nebylo úplně bezpečné. Už kvůli podezřelým maskovaným podivínům, kterým mohlo kdykoli přeskočit pochopitelně. Chlapeček Adriana ještě nějakou chvíli táhl. Pak se najednou zastavil a rozhlédl se. Adrian se na něj podíval a trochu naklonil hlavu. Vypadal zmatený a začal se prudce otáčet na všechny strany. Chvíli zdá se přemýšlel. Pak se mu však očička zaleskla. Dítě vypadalo, že každou chvíli začne brečet, když si uvědomilo, že vlastně neví, kde je. ,,Mami?" zakňučelo a Adrianovi bylo v tu chvíli jasné, o co tu jde. Dřepl si k chlapečkovi, který se ho teď držel mnohem silněji a usmál se na něj. Snažil se teď působit co nejvíc ,, dospěle" ačkoli byl nervózní. ,, Hele, nebreč, najdeme ji. Kde jste byli naposledy?" Začal se vyptávat a chlapeček energicky popisoval. To prokládal čím dál častějším popotahováním. Nakonec se ukázalo, že ho rodiče nechali se starším sourozencem hrát si, ale jak to tak bývá, nikdo nechce hlídat mladší sourozence, takže na něj nakonec nedával pozor nikdo. S rodiči byl naposledy prý u stánku s cukrovou vatou. Vydali se tedy napřed tam. Adrianovi nebylo zrovna příjemné, že nechává mámu čekat, aniž by věděla, kde je, ale tohle bylo důležité. Určitě by to pochopila. U cukrové vaty bylo dost lidí, chlapeček tam však nikoho nepoznával. Ruku v ruce se pak vydali mezi lidi. Prcek volal mámu a lidi se po nich sem tam otáčeli. Adrianovi se honily myšlenky na to, co bude, když ji nenajdou. Najednou se k nim však nějaký člověk skutečně vydal. ,, Denisi! Co tady děláš" řekla žena, co se zastavila před nimi a ke které se chlapeček rychle hrnul. ,, Teto Megy.." roztáhl ručičky a žena ho zvedla ze země. Adrian sepnul ruce za zády a tiše přešlápl. ,, Dobrý den." pozdravil. Žena se na něj podívala zvláštně podezíravým pohledem. ,, Vy ho znáte? Pomáhám mu najít mámu. Ztratil se" vysvětlil. Žena mu neodpověděla. Jen začala cosi naštvaně mumlat a nafintěně i s chlapcem odešla. Jakoby Adrian za všechno mohl. Nechápal to. Vždyť mu přece pomáhal. Smutně a rozmrzele se otočil a vydal se zpět k jablkům. Bylo to přece tímhle směrem... Zarazil se. Nebo nebylo? Zmateně se rozhlédl. Směrem kterým šel nevypadalo, že by měla být nějaká atrakce s jablky. Polil ho nepříjemný pocit. Přece se taky neztratil.. Máma na něj čeká. ,,Mami!" vyhrkl a pak se rozběhl nějakým směrem. Ani tam však jablka nebyla. Zastavil až na konci náměstí. Pomalu začal pociťovat zoufalství. Rychle se otočil. Trochu moc rychle. Nevšiml si muže před ním a prudce mu narazil do hrudi. Zavrávoral dozadu a promnul si nos. ,,pardon" pípl rychle a nečekal na odpověď. Ještě by se dočkal podobné reakce, jako u ženy předtím. Nebo co když to byl nějaký šílený vrah, co jen čekal na možnost vrazit do něj kudlu. To nemohl riskovat. On potřeboval najít mámu.
Halloween byl zvláštní čas. Výzdoba, masky, temná atmosféra.. No, i kostlivci, mumie a jiné podobné kreatury, jako postavy z hororových filmů, kterých už tu taky pár viděl, snad měli nárok na svátek, aspoň jednou za rok. Vlastně proč ne. Victor na to neměl názor. Bylo to na každém člověku. Nechápal, že si někdo může dát takovou práci s kostýmem, že kdyby ho potkal někde sám v noci v lese, regulérně se zakousne do nejbližšího stromu a dělá suchou větev. A to se za zbabělce nepovažoval. On sám však kostýmům moc nefandil. Bylo z toho nakonec jen spousta nepořádku, navíc, u něj snad stačilo, že jde sám za sebe. Zastavil se na okraji náměstí a přejel dav pohledem, ve snaze najít nějaké známé tváře. Dost to tu žilo. Namačkané náměstí působilo až klaustrofobicky. Zhluboka se nadechl a vydal se do davu, když do něj někdo narazil. Byl to malý, světlovlasý kluk. Vypadal trochu ztraceně. Pípl omluvu a hned se zase vytratil, než stačil Victor cokoli říct. Trochu zavrtěl hlavou a vydal se dál. Držel se spíš tam, kde lidí nebylo zase tolik. Někoho známého tu přece potkat musel. A kdyby ne, jistil to bar. Stejně měl později v plánu zastavit se za Codym. S jeho přístupem a poznámkami pití nebývala taková nuda.
Peggy... panikařila. Neskutečně panikařila. Vlastně netušila co dělat. Nemohla se před takovou spoustou lidí proměnit a letět ho hledat. Ne, musela ho najít na dvou nohou, ne ve vzduchu. Navíc, možná by ho ani ze vzduchu nepoznala a byla další spousta děsivých scénářů, co mohly přijít. To na ni ale někdo promluvil. Otočila se. Viděl ho? Viděl?! Ne. Ptal se, koho hledá. Už jen z jejího výrazu šlo jistě vyčíst, jak moc vyděšená je. ,,Syna. Takhle vysoký, špinavý blonďák, jmenuje se Adrian. Měl na mě počkat u sudu s jablky. Byla jsem pryč chvíli. Jenom chviličku. Viděla jsem na něj celou dobu. Jenom jsem se otočila... na chvíli..." to už měla v očích zrzka slzy. ,,Musím ho najít. Jestli nenajdu, je konec. Já... já... musím ho najít." Pokud si doteď nemyslel, že je v háji, nejspíš už to podle uslzených očí poznal. Peggy lapala po dechu, ale brzy se už zase otáčela. Ten muž... ji nezajímal. Zajímal ji její syn a toho momentálně neviděla. ,,ADRIANE!" Její hlas byl... slyšet. Opravdu hodně slyšet a pokud měl někdo dobré uši, určitě slyšel jak jméno, nejspíš poznal i majitele hlasu.
Post by Ryley Campbell on Nov 4, 2018 22:44:57 GMT
Dokázal vycítit, že žena není zrovna v takovém stavu, aby mu nejlépe vysvětlila, koho hledá, ačkoliv mu to podala docela dobře. Vlastně tam šíleně panikařila, až jej panika přepadala také. Na tohle nebyl zvyklý. Tedy ano, pokaždé se tu děti válí po náměstí, ale nikdy nezažil takový rozruch. Což mohlo značit její lásku k synovi. No, raději si to nepřirovnával ke své matce, vlastně si už ani nepamatoval, co dělávala. Pravděpodobně zavolala někam na stanici a vyslala vrtulník, či co to tam mají. Tahle možnost mu byla docela milejší, byť mu bylo ženy líto. Pobrekávala. Tak udělal tedy to, co snad ani neuměl - snažil se ji utišit. Chopil ji za ramena a s úsměvem na tvářích začal: “nebojte se. Nemůže být daleko, pomůžu Vám.” Lépe to tedy neuměl na to, že to byla jeho první taková situace. S těmito slovy se vydal pryč, a jakkoliv se snažil ženě pomoc a být jí nablízku, věděl, že nijak nepomůže. Musel se rozdělit. Kam jít? Kam by šly děti? Hračky, začal u stánků s hračkami. A volal. “Adriane!” Po cestě se samozřejmě nezapomněl ptát každého blonďáčka na jméno, ale zatím byl stále neúspěšný.
Ne, stále žádná známá tvář. Pomalu zamířil k baru, když najednou zaslechl známý hlas. I v tom všem hluku šel rozeznat celkem dobře. Otočil se za ním a snažil se ho sledovat. Nakonec došel až ke zdroji. Před sebou uviděl Peggy. Vypadala hrozně zoufale. Zrovna se bavila s nějakým mužem, který se ji právě snažil uklidnit. Snažil se odtušit, o čem se baví. Když nekřičely, bylo jejich hlasy ve všem tom frmolu celkem těžké rozeznat. Nějak ale pochopil už z jejího volání, že se jedná o jejího syna. Muž se poté vydal hledat a Peggy znovu osaměla. Vydal se za ní se starostlivým výrazem. ,, Peggy!" zamával na ni, aby si ho všimla. ,, Ahoj, co se stalo?" optal se přímo. Nemělo cenu předstírat, že nepochopil, že se něco děje. Neptal se však rovnou na syna, aby nevypadal jako někdo, kdo poslouchá cizí rozhovory.
Muž se rozhodl jí pomoct. Dobře... dobře. Mlčky kývala. Docela rychle. Už se chystala odejít, hledat a panikařit dál, to už ji ale odchytl někdo další. Tentokrát naštěstí ne doslovně, protože na muže předtím se málem vrhla, ať ji pustí. Ale jednalo se spíš o pocit, než že by se tak projevovala. Zatřepala hlavou a rychle utírala slzy do rukávu. Tašku pořád křečovitě držela, nepustila ji jako čokoládu. Dvě libry v háji... ale Adrian byl přednější. ,,Můj syn. Je pryč. Já... otočila jsem se. Jen na chvilku. A on... on zmizel. Je pryč," pokud se snažila předtím zbavit slz, zase se vrátily. Popravdě, i kdyby se jí zeptal rovnou na syna, nevadilo by jí to. V tenhle moment... bylo jednoduše důležité jít a najít ho. Adriana. Musela najít Adriana. ,,Jestli mi ho vzali... najdu je," zhluboka dýchala a ohlížela se. Ne, nemohli by utéct daleko. Museli tu někde být. Peggy... se málem vrhla znovu do davu.
Její panika se mu zarývala až do morku kostí. Jemně, ale rozhodně ji vzal za ramena. ,,Notak, klid, takhle ničemu nepomůžeš." Vydechl. ,,Najdeme ho, slibuju, dobře? Nic se mu nestalo. Jen se zatoulal" Povzbudivě se usmál. Pak ji pustil a rozhlédl se po okolí. ,,Jak tvůj syn vlastně vypadá" optal se. Chtěl aspoň něco, čeho by se mohl chytit. Popis by byl fajn ale běhalo tu spousta dětí, a spousta jich na sebe byla i podobná. Jelikož Adriana nikdy předtím neviděl, asi by mu to moc nepomohlo. Ale vůně by mohla. Bylo mu trapné zeptat se, jestli nemá něco, co mu patří. Přece jen chovat se, jako policejní pes nebylo pro vlkodlaka moc lichotivé, ale tady šlo o dítě. Zhluboka se nadechl. ,,Nemáš.." zarazil se. Její vůně. Museli spolu trávit dost času, takže musel mít i stopy její vůně. Byla mu povědomá a ne z dřívějška. Lískové oříšky, trocha skořice.. Určitě už to dnes cítil. Když sem přicházel.. Možná ze stánku.. nebo ne? ,, Není náhodou blond?" otázal se zamyšleně a pak pohlédl znovu na Peggy.
Adrian začínal být zoufalý. Přišlo mu, že chodí stále v kruzích. Neviděl přes lidi okolo a ti se stále motali kolem a různě hemžili. Naprosto ztratil orientační smysl. Začínal být zoufalý. ,,Mami!" vyhrkl znovu a protřel si oči, které se pomalu ale jistě začali lesknout. Musí se o něj bát.. Musí se o něj hrozně bát. A všechno je to jeho vina.. Měl zůstat u jablek. Zezadu ho někdo drapl za ramena. Leknutím nadskočil a když se otočil, vyjekl, až zaškobrtl a plácl sebou na zem. Maska, kterou muž měl vypadala tak reálně.. Klaun před ním se rozesmál a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát. On se ale na nohy vyhrabal sám a rozběhl se pryč. Srdce mu bušilo strachem a úzkostí. Přesunul se dál od lidí a hrůzostrašných obličejů. Přál si, aby se uměl proměnit, jako jeho máma. Vyletět nad všechny a najít ji. Zadržoval slzy. Už je přece velký, na to aby brečel.. Došel k jednomu z vchodů, ke kterému vedlo několik schodů se zábradlím. Tam se posadil a opřel se. Přitáhl si kolena a rozhodl se, trochu si oddechnout, než bude pokračovat v hledání.
A znovu byla chycena. Co s tím dnes muži měli? Ano, tomuhle to mohlo... poněkud ubrat na sebekontrole, to chápala. Ano, musela se uklidnit. Vlkodlakovi by to moc nepomohlo. Ještě předtím, než ji pustil, zavřela Peggy oči. Pomoz mi. Musela se vyrovnat, když bude panikařit, nijak to nepomůže. Žaludek se jí ale svíral strachem a snad i vztekem k tomu, kdo ho vzal, kdo mu mohl ublížit. Vlkodlak ji pustil, přesto víčka nechala sevřená. Aby ho mohla požádat, nepotřebovala zemi, byl všude okolo. Vlkodlak chvíli mlčel, což jí pomáhalo se soustředit. Teprve když se zeptal, jestli je Adrian blond, vyrušil ji. Otevřela oči. ,,Blond, modrooký, asi takhle vysoký," ukázala mu. Byla klidnější, ale jednalo se o fasádu. Voněla pořád stejně, stále panikařila... ale vypadala teď skutečně jako druid. Klidný za každé situace. Měl pravdu, pokud bude šílet, nepomůže mu. Nenajde ho. ,,Viděl jsi ho?" ač se snažila znít co nejvíc neutrálně... v jejím hlase bylo slyšet to něco, co uměla vykouzlit každá matka, která se bála o svého potomka. Peggyiny oči stále hořely. ,,Pamatuješ si kde?"
Ta změna byla až děsivá. Trochu se nad tím zarazil. Na to teď ale nebyl čas. Šlo o dítě. Musel se trochu pousmát. ,,Myslím, že viděl." přikývl. Pak se podíval znovu přes náměstí. ,, Tam tudy" ukázal a vydal se tím směrem. Lidé mu přišli jako praštění, všichni se tlačili a strkali a hrozně brzdili provoz. Jednou se musel dokonce zhluboka nadechnout a vydechnout, když přímo před něj vpadl laškující páreček puberťáků, obalených v toaletním papíru. Evidentně jim vůbec nevadilo, že se mu zastavili v cestě. Kluk se na dívku lepil a chmatal ji na neslušná místa. Ona se při tom hihňala a dělala drahoty. Byl to ohavný pohled. Vlkodlak se zamračil a odkašlal si. Ne, takhle by se žádný muž k dívce chovat neměl, obzvlášť ne na veřejnosti, mezi tolika dětmi. Teď ovšem neměl čas to řešit. Když na odkašlání nereagovali, prostě je od sebe odstrčil a prošel mezi nimi. ,, Nechte si to na doma" poznamenal, i když tušil, že si z toho nic dělat nebudou. No, aspoň něco udělal. Když dorazili na místo, kde do něj Adrian vrazil, stále tam byl cítit jeho slabý pach. Porozhlédl se okolo. ,,Někde tu bude.. Nevidíš ho?" otázal se a snažil se držet směr, kterým se pach linul. Už nebyli moc daleko
Peggy nechala vlkodlaka, aby jí prorážel cestu, protože byl vyšší a taky děsivější než ona. Navíc... jako jediný z nich věděl, kam přesně jdou. Žaludek měla sevřený strachem o své dítko. Tyhle pocity předtím, než ho poprvé sevřela v náručí, neznala. Byla klidná a vyrovnaná. A pak? Dvě mouchy jednou ranou, Matthew a Adrian. Věděla, že se nikdy nevrátí do starých kolejí. A kdyby měla přijít i o Adriana... ne, to se nestane. Victor ji brzy dovedl na místo, kde ho viděl naposledy a požádal ji, aby se rozhlédla. Kývla. Už někdy v momentě, kdy mířili k tomu místu, jí žaludek dělal salta a teď? Byla salta o dost větší. Rozhlédla se. Ne, neviděla nic. Nebyl tu... nebyl... A pak? Zahlédla chlapce. Chlapce, který seděl a nikam nepatřil. Přesto víceméně zářil mezi ostatními. ,,Adriane!" Oči vytřeštila v momentě poznání, že vidí svého malého chlapce.
Byl tiše, slyšel jenom hluk kolem. Smutek ho pomalu pohlcoval, a on si utřel poslední slzičku. Na zem se snesl jeden z barevných lístků z nedalekého stromu a on zaměřil svou pozornost na šumění jeho větví. Trochu popotáhl a zachumlal se víc do kabátku. Na lístek, který ležel před ním na zemi vylezla beruška. Už na ni byla dost zima. Zvedl ho ze země a přitáhl si ho k sobě. ,,Ahoj beruško" zamumlal. Na berušky byla opravdu docela zima. Že by přišla za ním? ,, Asi nevíš, kde je moje maminka že.." zamumlal. Věděl, že mu beruška nerozumí. Nedokázal mluvit se zvířaty a ani tak by mu asi nerozuměla. ,, Neměl jsem nikam chodit víš.." položil si lístek na koleno, stejně jako svou bradu. Zašilhal, aby berušku pořádně viděl. Ta přelezla z lístku, na jeho nos. Šimralo to. Pak roztáhla křídla a rozlétla se pryč. Koukal, jak mizí k obloze, když uslyšel ten známí hlas. Podíval se tím směrem. Úleva, která se rozlila jeho tělem snad ani nešla poznat. Prudce se zvedl a rozběhl se mamince naproti. Už kousek před ní roztáhl ruce a pak ji pevně objal. ,,Promiň, promiň, promiň, promiň!!" kňoural s hlavou zabořenou v jejím kabátě. Par slzičkám štěstí se neubránil.
Když evakuovala obsah žaludku do nejbližšího koše, konečně pocítila úlevu. Už chápala, proč jí otec alkohol zakazoval. A zařekla se, že už pít nebude. Že už si ani nelízne, i když v tom mohlo být víno nevinně, radši už neriskovat. Čerstvý vzduch taky udělal svoje a tak se brzy vzpamatovala. Pocítila nutkání zase se vytratit do lesa a schovat se, tohle byl trapas neskutečných rozměrů ale její nos zachytil lákavou směs pachů lidí, různých bytostí a sladkého. Navíc si připomněla, že prostě chce vyklouznout z té ulity, kde ji otec v dobrém úmyslu držel, takže než se nadála, nohy ji donesly na náměstí k ruchu, jaký v lese nikdy vidět nemohla. Až jí z toho poklesla čelist a mohla jen tupě zírat.
Victor se trochu tupě usmíval. Bylo hezké vidět rodinku se shledat, na druhou stranu si tu teď připadal trochu jako kůl v plotě. Nechtěl jim do toho nějak zasahovat. Měl ale dobrý pocit, že nějak pomohl. Vydechl a rozhlédl se po náměstí. Onen páreček, který předtím viděl opět provozoval neslušné praktiky, jako předtím. Zavrtěl nad tím hlavou, načež do něj narazilo nějaké další dítě. Teď se ale ani neomluvilo a běželo dál rovnou. Hlavou mu problesklo, co s tím ty děti dneska mají a snažil se zapamatovat si pach, kdyby narazil zase na nějakou panikařící matku. Naštěstí zatím žádnou neviděl, ovšem vítr k němu přivál jiný pach. Překvapilo ho. kdo se to ukázal. Zrovna ji by tu nečekal. Byl ale rád, že se vydala trochu mezi lidi. Marina vypadala.. no.. mírně překvapena tím, co před sebou viděla. Zachoval si profesionální výraz, i když to bylo vtipné. Pomalu se k ní vydal. Nebyla tak daleko, takže vlastně neztratil kontakt ani s rodinkou. Šel k ní víceméně z boku. Proto si ho nejspíš do té chvíle nevšimla. ,, Spousta lidí co? Působí to až děsivě" Pronesl, když se postavil vedle ní.
V momentě, kde se k ní chlapec vydal, ona se rozběhla. Chytila jej a stiskla... jakoby ho už nikdy nechtěla pustit. Začal se omlouvat. Tak moc se omlouval. Chvíli nechápala za co... pak ale pochopila. Omlouval se, že nepočkal na místě, kde čekat měl. Na místě, kde měl stát a sledovat, jak kupuje dýni a pak jde za ním. Silněji ho stiskla... ale brzy stisk zase povolila. Nechtěla si ho udusit. Ne, na to přijde čas doma, až bude vysvětlovat, co přesně dělal až tady a proč odešel. ,,Moc jsem se bála Adriane... tak moc jsem se bála..." hladila ho po vláscích a silně si kousala do spodního rtu. ,,Slib mi, že už to neuděláš." Zvedla hlavu a podívala se po alfovi. Byl na odchodu. ,,Díky! Díky moc..." to už ale vlk zmizel. Peggy potřásla hlavou. ,,Adriane..." pohladila znovu chlapce po vláscích. Popravdě, momentálně chtěla prostě jít domů.