DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Armia Wetherbee on Feb 3, 2019 21:46:17 GMT
Ještě chvíli vydechovala páru, než si všimla vlčice, která se pro ní vracela. Hned se cítila o trochu lépe a i strach z ní skoro opadl. Když se k ní dostala úplně, na nic nečekala a chytila se jejího kožichu, tak aby jí nepřekážela. Bylo vidět, že se jakž takž drží a pokud se rychle nedostanou ke břehu tak by se z toho jezera taky nemusely dostat, což by vážně nerada. Byla pro Camille vlastně zbytečnou přítěží, což Armi mrzelo. Kdyby se nepostavila a zůstala ležet, tak by se nemusela propadnout, ale na takové co by kdyby bylo příliš pozdě. Proto se soustředila, aby nasála vzduch do plic a jemně přejela Camille po kožichu. Věřila jí, že to zvládne.
Post by Camille Bellerose on Feb 3, 2019 21:57:32 GMT
V moment, kdy se jí Armia přichytí, otáčí se ke břehu a unavenými tempy se vrací. Bojuje s únavou, ale její prioritou je teď dodat dívku do tepla a do bezpečí. Tedy, nejdříve na břeh, poté do Útočiště, suchého oblečení a tak dále. Sama se také těšila do tepla. Netrvá dlouho, než se skutečně vyplazí na břeh a doslova se na zemi svalí. Dýchá trhaně a těžce, ale zvládla to. Pootočí hlavu a dlouze se podívá na Armii, přičemž se jí z hrdla vydere jakési zamručení. Doufá, že je v pořádku... V rámci možností.
Post by Armia Wetherbee on Feb 3, 2019 22:31:40 GMT
Když se vydají ke břehu, nechá se vláčet a přitom se snaží popadnout dech. Být tak dlouho v ledové vodě není asi úplně nejvhodnější v tomhle počasí. Hned jak se dostanou na suchou zem, svalí se podobně jako Camille a lesem jde slyšet jen jejich přerývavý dech. ''Jsem v pohodě.'' Vysouká ze sebe Armia s poloúsměvem a na chvíli zavře oči. I když podala rozhodně menší výkon než Camille, nebyla na to zvyklá a nejraději by teď v klidu usnula, bylo jí jedno, že to bylo tady a když je úplně mokrá a promrzlá. S pohledem upřeným na Camille se začne pomalu zvedat do sedu a přitom si mnout prokřehlé končetiny. Všechny odřeniny a malé modřinky se už začínaly hojit, což bylo dobře. Snažila se nijak nemyslet na zimu, musely se nějak dostat do tepla. Proto se pomalu zvedla a i když se jí to napoprvé nepovedlo, zkoušela to dál, dokud nestála tak nějak stabilně a rozešla se směrem, kde tušila, kde zahodila oblečení Camille. Bylo štěstí, že jí spadlo těsně před tím, než spadly na to jezero. Odhodila si mokré vlasy z tváře a když oblečení po chvíli koukání se po okolí našla, hned ho sebrala a pomalým krokem se vydala ke Camille, kde vedle ní oblečení položila a znovu si sedla na zem a zapřela si ruce o kolena, hlavu si na ně položila. ''Musíme vypadnout. Jít do tepla.''
Post by Camille Bellerose on Feb 3, 2019 22:47:03 GMT
Chvilinku ještě odpočívá, ačkoliv každou vteřinou kdy leží na zemi se jí chce míň a míň zvedat. Možná by tak přeci jen zůstala, kdyby se Armia vedle nezvedla a nedonesla suché oblečení. Tázavě natočí hlavu na stranu, cože to po ní dívka chce a po momentů přemýšlení ho čumákem popostrčí jejím směrem. Ona se zatím měnit nebude, takže určitě nic na sebe nepotřebuje, ale jí by se mohlo hodit. Nakonec se neochotně zvedne, ujde pár kroků bokem a otřese ze sebe co nejvíce vody co jde. Snaží se moc nepocakat Armiu, ačkoliv už to stejně o moc horší nebude. Leda by se z nich staly roztomilé ledové sochy, ale to by patrně Victor neocenil, až by je začal hledat a náhodou je zde objevil. Při té myšlence mírně sklopí ouška a z hrdla se jí vydere tiché zanaříkání. O tomhle by se určitě Alfa neměl dozvědět. Do reality ji vrátí až hlad říkající, že by měly odejít, což je pravda. Vrátí se tedy zpět na místo, opět si zde lehla. Armia má tak možnost posadit se jí na záda a užít si další jízdu na vlkovi. Tentokrát pomalejší a mnohem méně příjemnou než před tím, ale pořád to bude nejrychlejší cesta k tomu, aby se dostaly domů.
Post by Armia Wetherbee on Feb 3, 2019 23:01:42 GMT
Při všimnutí, že jí Camille oblečení přistrčila, jen zvedla obočí, ale s pokrčením ramen si ze sebe začala svlékat to mokré. Rychlostí blesku si na sebe navlékla to suché a začala si o sebe třít ruce, aby vehnala do oběhu krev, připadalo jí, že jí za chvíli odpadne celé tělo, a nebo se z ní stane kostka ledu. Mezitím co si Camille setřepává z kožichu vodu, Armia v kapse nahmatá v klíče. Vážně bylo štěstí, že to oblečení neudržela, ve vodě by ho jistě pustila a potom by se ještě musely vrátit do chaty k ostatním vlkodlakům, a to by asi nebylo moc co by teď chtěly. Nechápavě se otočila ke Camille, když ze sebe vydala zvuk podobný zanaříkání a přešla k ní. ''Hej, klid. Je to v pohodě, žijeme.'' Zasmála se Armia a hned na to zakašlala. Ale nic, s čím by si její vlkodlačí stránka neporadila, ne? No doufala v to. Nechtěla ležet se zápalem plic, nebo něčím podobným. Její nabídku na další jízdu přijme a opatrně se na ni posadí, přičemž se chytí jejího kožíšku. Cesta zpátky by už mohla být klidnější. Vlastně si nestihly projít jezero, ne že by se k tomu v nejbližší době chtěla vrátit.
Post by Camille Bellerose on Feb 4, 2019 10:21:06 GMT
Převlékla se do suchého oblečení, což bylo dobré. Nebo rozhodně lepší, než kdyby byla v tom mokrém. Pro případ, že by Armia nechala šaty své ležet na zemi, opatrně je vezme chytí mezi zubama, zvedne se a poté se pomalými unavenými kroky rozeběhne zpět k Útočišti. Domů, do tepla, které si obě ženy po koupání v ledové vodě zcela jistě zaslouží.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 18:44:15 GMT
Bylo to již týden od incidentu v knihovně a týden od telefonátu, po kterém z knihovny spěšně odešla, sbalila si nejnutnější věci a vyrazila na letadlo mířící do Austrálie. Za jejím starším bratrem Kaiem. Celou dobu byla vystresovaná a nedokázala spát, hned co tam dojela, po všech těch hodinách naprosto vyčerpaná a ztrhaná, namířila si to rovnou k němu. Zrovna byl po operaci a pod sedativy, takže si zatím mohla od doktora vyslechnout, co se mu stalo. Byla to autonehoda, Kai jel se svou přítelkyní z menší dovolené, ale nějaký kretén to do nich vpálil, samozřejmě byl opilý a odskáče si to. Kai utrpěl četné zlomeniny, otřes mozku a mnoho dalšího, co Clarisse prostě nedokázala vstřebat. Jeho přítelkyně vyvázla s pár odřeninami a zlomenou rukou. To jí ale nezajímalo, hlavní byl pro ní její bráška, který byl sice mimo ohrožení života, ale podle doktorů se mohlo cokoli zvrtnout. A tak u něj seděla. Uběhl první den, následující druhým.. Za tu dobu naspala vážně málo, vypadala hrozně, jako nějaký zombie ve filmu zombieland. A Kai se neprobouzel, to Clarisse pomalu dohánělo k šílenství, vypila tolik kávy, že je po patnácti kelímcích přestala počítat. Cítila se hrozně, ale i přesto zůstala. Třetí den už však zarazil otec, který tam také chodil, ale jen přes den a skoro násilím jí dovlekl domů, kde nakonec usnula a probudila se až na druhý den. Znovu šla do nemocnice, Kai se v té chvíli probudil a místo toho aby utěšovala ona jeho, to bylo právě naopak. Cítit jeho obětí, to bylo něco co jí uklidnilo a konečně jí spadl ten těžký balvan ze srdce, který ji znemožňoval normálně fungovat. Po ujištění Kaie, že už je v pořádku a nemusí si dělat starosti jí přemluvil, aby se vrátila zpátky do Heathens. A tak se další den sbalila a odjela zpět...
Malá holčička, mohlo jí být kolem pěti let, sedící na houpačce se hlasitě smála a otec jí s láskou v očích pozoroval a vyprávěl jí všelijaké veselé i méně veselé historky z jeho života. ''Ale tatí.. To se nemohlo stát.'' Promluvila po jedné z nich a její obličej zářil. Ne doslovně, jen měla úsměv od ucha k uchu a bedlivě poslouchala každé slovo, které vypustil její tatínek z úst. ''Stalo.. A stalo se to hodně, hodně dávno.'' Jeho hlas byl plný moudra a vyprávěl to s jakousi podivnou měkkostí. ''Tvá maminka byla ta nejkrásnější ze všech, i ty jsi jí podobná. Až na ty oči.. Ty máš po mě..''
Clarisse se s trhnutím probudila a prudce se posadila. S překvapením zjistila, že spala dlouhé dvě hodiny, s pohledem upřeným na své hodinky zavěšené na levém zápěstí. Kdo by to byl řekl? V tu chvíli, kdy tady přišla, unavená nebyla, ale první nesmělé paprsky slunce ji ukolébaly k tak potřebnému spánku, který v posledním týdnu hodně zanedbávala. Knihu, která byla rozevřená na jejích nohách zaklapla a položila jí vedle sebe. Tělo měla ztuhlé, ale nic, co by protáhnutí nedokázalo spravit. Při protahování ztuhlých končetin měla prostor na přemýšlení nad snem, který se jí zdál. Nebyl to jen tak obyčejný sen, byla to vzpomínka z jejího dětství, kdy její maminka ještě žila. Pamatovala si, jak jí otec dlouhé hodiny vyprávěl jen o ní a jaká byla. Byla to rozhodně úžasný člověk, který udělal pro rodinu cokoli. V očích se jí nahromadily slzy, které ihned rozmrkala a pomalým krokem přešla k jezeru, ke kterému si klekla a ponořila ruce do vody, byla studená, ale nebylo se čemu divit, jaro ještě rozhodně nebylo. Kdo ví, jak dlouho tam takhle seděla, ale když se je rozhodla konečně vytáhnout, byly zmrzlé na kost. Pohledem bloudila po okolí, bylo to tady nádherné a téměř stejné jako to bylo před těmi lety, kdy tady ještě žili pospolu jako šťastná rodinka, ne že by teď nebyli šťastní.. Ale.. Všechno teď bylo jinak.
Chayo se do knihovny vrátil ještě několikrát. Nalhával si, že jej zajímá pouze literatura, ve skrytu duše však doufal, že zde třeba narazí na onu dívku, do níž před týdnem vrazil, a která mu od té doby nedala v mysli pokoj. Neustále si vybavolal její reakce, úsměv, dokonce barvu vlasů a přemítal, proč její závěrečné slova tvrdila, že by ho chtěla ještě někdy potkat. Kdo by chtěl Chaeha potkat znovu. Vždyť byl nepříjemný, nezáživný, naprosto nudný. Jeho minulost naopak nudná nebyla, to ne, ale komu by se s ní mohl svěřit? Ve světě lidí? Sic tu nebyl bůh ví jak dlouho, ale i jemu došlo, že vykládat někomu o démonech a andělích, skončil by nejspíše v ústavu pro blázny. A proto si také oblíbil zdejší literaturu. Nic podobného ve Zlatém městě nebylo, tam knihy sloužily pouze ke studiu, když však otevřel nějakou tady, v Heathens, mohl se dočíst spoustu věcí o nadpřirozených bytostech a docházelo mu, že lidé si o nich udělali své vlastní kouzelné představy. Spoustu věcí v takových knihách se od skutečnosti lišilo, jistě, ale myšlenka, že o tom vůbec někdo píše, jej přivedla k úvaze, zda by jednoho dne přeci jen andělé, démoni a podobné bytosti nemohly vyjít ze skrytu a přiznat se lidem, že existují. On sám to udělat nemohl, navíc neznal ani nikoho, komu by se takto odkrýt mohl. A nebo přeci jen? Když si pomyslel, jak zvídavá ta dívka byla, jakoby hltala každé tajemství a jistě také četla podobné knížky, no ne? Škoda, že si nevybavoval název té, co jí tehdy spadla na zem, hned by měl představu, co čte. Ale takové přemýšlení bylo zbytečné, pokud by ji už nikdy neměl potkat. Zapomněl však, že má po svém boku psa, jemuž sice neřekl o svých myšlenkách všechno, každopádně ho více a více podezříval, že si v Chaem čte jako v otevřené knize a přesně ví, na co chlapec myslí, že ví jeho skryté touhy a trápení. Bylo to děsivé, zároveň však fascinující a Chae už si na to pomalu zvykal. Proto, když se ráno probudil a nemohl psa najít za žádnou cenu, bylo mu hned jasné, že zase něco chystá. A když se pak k poledni objevil před obchodem s potravinami, kde si šel Chae nakoupit nějaké ovoce, stačil jediný pohled do těch oříškových očí a věděl, že ať už se pes opět rozběhne kamkoliv, měl by ho za každou cenu následovat. Naštěstí pro Chaeho mu dnes pes nesebral žádný klíč a neutíkal s ním přes půl města, pouze si stoupl před jeho osobu a svižným krokem si to namířil ulicí pryč, samozřejmě s chlapcem v patách. Cesta to byla dlouhá. Skutečně. A Chae netušil, kam jdou. Když se pak octli na kraji města, začal pochybovat nad tak pevným rozhodnutím psa následovat. Jenomže ta čtyřnohá potvora jakoby dobře věděla, kam jde, což Chaeovi dodávala alespoň trochu té jistoty. Prodíral se vysokou trávou, zachumlaný do bundy s rozbitým zipem a se zmrzlými prsty od ledového vzduchu, když zaslechl zvuk tekoucí vody. Nepatrný, ale přeci jen. Po dalších nekonečných pěti minutách se před ním náhle rozprostřelo jezero a on se v šoku zastavil. “Vážně?” Šeptl zoufale, opravdu se trmácel takovou dálku kvůli jezeru? Zajisté bylo krásné a Chae měl přírodu rád, ale měl rád přírodu za teplých dnů, ne v době, kdy měl pocit, že mu upadnou prsty na nohách. Chtěl vyčinit psovi, jistě, nic jiného si nezasloužil, jenomže pak ji uviděl. Opravdu to byla ona? Zarazil se. Tohle bylo více než děsivé. Už jen ta představa, že onen pes věděl, kde se kdo nachází mu způsobovala husí kůži. Ale ne, to byl přeci jen ledový vítr. On se nebál nadpřirozena. Vždyť sám byl nadpřirozený, jak by se mohl bát. Heh. Lhal sám sobě. Jako vždycky. A zatím co pes se pomalu vydal jejím směrem, on stál na místě a stále nemohl uvěřit. Protože tohle už na něj bylo moc.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 20:17:32 GMT
Nad svou hloupostí kroutila hlavou, voda byla vážně studená a ruce já brněly chladem. V náznaku jejich zahřátí si je začala třít o sebe a občas si je přiložila ke rtům, aby na ně vyfoukla teplý vzduch. Moc to nepomáhalo, ale snaha se cenila. Koukala se přitom do prázdna a okolí si moc nevšímala, což byla chyba. Po chvíli pokusů zahřát si ruce vzdala a odhrnula si jeden pramen zlatavých vlasů stranou, protože jí vadil v obličeji. Přesně v tu chvíli sebou silně škubla a potichu vypískla. No dobře.. Možná to nebylo úplně potichu. Vyděšeně odcouvala dva metry dozadu a přiložila si ruku někde v oblasti srdce a již teď úlevným pohledem sledovala psa. ''Vylekal jsi mě!'' Povzdechla si a začala psa hladit po krku, první ho však nechala ať si ji očichá. Psa očividně ani za mák nezajímalo, že jí vylekal, prostě se k ní natlačil se sedl si vedle ní s vyplazeným jazykem, jakoby našel někoho, koho dlouho hledal. Ale.. Když je tady on.. Musí tady být i.. Chayo. Hlavu otočila prudce na jezero a zvídavým pohledem prohlížela celou jeho plochu až jej uviděla. Očividně si jí všiml dříve než ona jeho. Na její tváři se skoro instantně objevil úsměv. Na zimu rázem zapomněla i na prokřehlé ruce. Nečekala, že ho tady potká. Vlastně nečekala, že ho vůbec potká, ne že by jí to nějakým způsobem nepotěšilo, že jej tady vidí. Zrovna k němu zaplula její myšlenka a on je tady. Půjde k ní? Nebo odejde?
Trvalo notnout chvíli, než si děvče všimlo jeho přítomnosti. Nejprve ji vylekal pes, což docela chápal, vzhledem k jejímu strachu z těhle živočichů. Pak jej hladila. A pak uviděl ten výraz v jejím obličeji, i přes značnou dálku, ten výraz, na který čekal, když jí došlo, že společně se psem přišel i Chae. Podívala se jeho směrem a on už na ni dávno upíral své zraky. Nehl se. Pouze lehce oddechoval a jeho mysl se na chvíli vyprázdnila, na malou chvíli na nic nemyslel a ano, bylo to velice uklidňující. Nakonec se však musel vrátit zpět do přítomnosti, vyfoukl obláček páry a vydal se pomalu k jezeru, než stanul pár kroků od dívky. “Dobrý podvečer.” Pozdravil tiše, ruce v kapsách, poněvadž jinak by mu vážně upadly. A to nemohl přehlédnout fakt, že ona si ty své před chvílí máčela do studené vody. Brrr. Blázínek malý. Opět na ni vrhl ten svůj pohled, tentokrát v něm však přibyla také jakási zvědavost. Ano, zvědavost. Když už ji nemohl dostat z hlavy, chtěl o ní alespoň vědět něco víc, než jen že se bojí psů a ráda čte. Zádrhel byl však v tom, že on by se nikdy přímo nezeptal na to, co ho zajímalo, a tak to bude velice pomalá cesta po informacích, ale oni to společně zvládnou ne? Poněvadž už předem tušil, že tato žena bude mít taktéž na jeho osobu spoustu dotazů. Bohužel však netušil, zda jí bude moci říct úplně všechno.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 20:55:09 GMT
Dlouho ho stejně jako on bez hnutí pozorovala a přitom nepřítomně bořila ledové prsty do psího kožichu. Pohled mu opětovala bez uhnutí, skoro jakoby ho hypnotizovala. A když se rozešel k ní, její úsměv se zvětšil. Rozhodně byla ráda, že ho vidí. Chtěla skočit do knihovny, jestli tam náhodou není, ale jaksi.. Nebyla připravená se tam vydat. A teď tady stál před ní, pozdravil ji a dokonce v jeho pohledu co jí zkoumal byla znát určitá zvědavost. No na chvíli jí to připravilo o slova a jen mu tiše opětovala pohled. Po chvíli se uráčila zase vnímat a pomalu se začala stavět na nohy, které měla taky prokřehlé, jak seděla na studené zemi. Skvělé Clarisse, gratuluju, vážně. Nedošlo ti, že je zima? V duchu se pořádně sjela jako Alík a po chvíli pokusy o postavení se na nohy vzdala a prostě seděla. ''Dobrý, Chayo.'' Odpověděla mu s výdechem a přišla si jako idiot, ale to nebyla žádná novinka. ''Dlouho jsem tě.. vás neviděla.. Vlastně.. Nemůžeme si tykat?'' Vysoukala ze sebe a pozorovala jeho obličej.
Zdála se zaražená. Jako Chayo před nějakou chvílí, komické. Nemohl si nevšimnout její snahy postavit se na nohy, jenomže on prostě nemohl ty zatracené ruce vydělat z kapes a pomoct jí, ne. Zatím. A tak ona zůstala sedět a on na ni upíral pohled, jako kdyby ji viděl poprvé v životě. Dokonce ani nemrkal, ale to u něho bylo více méně normální. Po jejích slovech mírně přikývl. “Můžeme si tykat.” Zase ta slova plná chladu, ačkoliv to tak vůbec nechtěl. Nechtěl být takový. Povzdechl si, vytáhl pravou ruku na ledový vzduch a natáhl ji směrem k dívce, načež doufal, že ji přijme. Rád by ji viděl na nohou, protože přeci jen sedět na chladné zemi nebylo pro její tělo nejlepší. Ano, i přes to všechno, přes tu ledovou masku byl stále trochu empatický.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 14, 2019 21:26:24 GMT
''Výborně.'' Přikývla s úsměvem na jeho odpověď a jeho ruku s radostí přijala a díky jeho pomoci se vyhoupla na nohy, které si pár přešlápnutími trochu protáhla a nahrnula se tak do nich krev. ''Co tady vlastně děláš? Promiň mi, ale nevypadáš na někoho, kdo by se teď šel projít k jezeru.'' Slova volila opatrně, přeci jen jej nechtěla urazit, nebo ho jimi dokonce donutit k odchodu. Na malý moment se podívala domů na psa, který se postavil mezi ně a kulil na ni nevinně svá očka, hned měla jasno, ale neřekla nic. Jen psa podrbala za uchem a potichu mu řekla, že je rošťák. Hned potom upřela pohled na Chaya a pozvedla obočí. ''Pořád pro něj nemáš jméno? Jestli chceš, můžeme nějaké vymyslet spolu.'' Navrhla mu jednoduchou nabídku a čekala jestli ji přijme, pokud už ovšem to jméno nevymyslel sám. Možná ho taky chtěla zbavit té málomluvnosti a donutit jej trochu mluvit, i když moc nedoufala, že se jí to povede. Hodně by jí zajímalo, co se za tou vší odtažitostí skrývá. Ta tajemnost z něj potom týdnu nevyprchala, ba byla o něco silnější, což podruhé vzbudilo její zvědavost na maximum.
Lehce naklonil hlavu na stranu a měl tendenci přivřít oči, nakonec to však neudělal. Místo toho se soustředil na svá slova. “Jak tedy vypadá podle tebe někdo, kdo chodí k jezerům?” Zeptal se, zvědavost v hlase chyběla, i když uvnitř jej to zajímalo sebevíc. Netušil, jak na děvče působí. Dost možná vypadal tak chatrně, že se podle jejího měřítka hodil jen vedle nějaké popelnice z města. Třeba nebyl hoden tohohle jezera, kdo ví. On nevěděl. Byl rád, že si ke psovi našla sama cestu a přestala se ho tak bát, dokonce jej nyní i hladila. Nad její nabídkou by se nejradši usmál, ale jak jinak, kamenná maska na jeho tváři zůstala. “Ne, nemám.” Odmlčel se a zauvažoval, zda má říct víc. Chtěl namítnout, že dost možná už nějaké to jméno má, že mu nemůže dát další, jenomže ve výsledku z něj vypadla pouze jedna jediná otázka. “Umíš mluvit se zvířaty?” Pozvedl obočí, myslel to naprosto vážně, i když proti němu stál člověk, přesto se zeptal. On stejně tušil, že odpověď bude záporná, i to jej však neodradilo, aby ta slova vyslovil. Nedělal si z ní srandu, ačkoliv to tak možná mohla pochopit. Kdyby věděla, kdo je, bylo by jí jasné, že tomu tak není. Ale ona nevěděla a bylo jen na ní, jak si tuto otázku vyloží.
Post by Clarisse T. Harvey on Feb 15, 2019 7:31:02 GMT
''To nevím.'' Pokrčila ledabyle rameny a zadívala se na něj dosti přemýšlivě. ''Ale netipuju tě na člověka, co by chodil teď v tuhle dobu k jezeru.. Já jsem tu proto, abych načerpala energii. Ale co tady děláš ty?'' Její hlas byl plný nekonečné zvědavosti, ale jaká bude odpověď? Snažila se volit slova s jakousi opatrností a zároveň aby byla pevná. v tomhle neměla problém, ale on byl něčím zcela odlišný.. Nevěděla čím, ale jak se dostal na toto místo, kde byla i ona? Byla to pouhá náhoda, nebo v tom bylo něco víc? S pohledem na psa jí přejel mráz po zádech, tvářil se tak nevinně, až to bylo podezřelé. Že by ji snad našel on? Ale proč? ''To je dobře, vymyslíme mu nějaké jméno, co se k němu hodí.'' Řekla nadšeně a zapáleně. Další věta ji však vytvořila na čele vrásku.
''Clar, ne každý je jako my. Jsou i.. bytosti, které oplývají určitým nadáním.'' Pověděla jí její maminka s úsměvem, ale byl hodně tajemný a malé holčičce rázem nebylo do smíchu, spíše chtěla vědět víc a dorážela na maminku všemožnými otázkami. ''Cože? Tomu nerozumím.'' Holčička věnovala mamince mírně zoufalý pohled a ta jí pohladila po líčku. ''Nemusíš tomu rozumět. Stačí jen otevřít mysl a věřit..''
Otevřít mysl a věřit. Netušila, proč se v její hlavě objevil tento střípek minulosti, ale její matka věřila.. Něčemu co bylo větší, než oni. Stejně tomu moc nerozuměla ani teď, to však neznamenalo, že se tomu nesnaží přijít na kloub. ''Uhm, ne. Myslím, že neumím mluvit se zvířaty. Ale bylo by to krásné, že?'' Kupodivu jeho otázku brala zcela vážně, vlastně to až tak kupodivu nebylo. V jejím životě se stalo hodně zvláštních a nevysvětlitelných věcí, hlavně když ještě žila její matka. Vyhnala ale myšlenky směřující k její matce z hlavy, nemuselo to skončit dobře. Nechtěla si zase ublížit.