DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
A on čekal, když mu bylo řečeno. Prachové peří v letky se změnilo, nyní již čekat nemusí. Přišel, přichází... Temnotu v každém lehce nachází. POKLEKNĚTE
Bouřka, jakou Heathens dlouho nezažilo, trhala nebe. Trhala oblaky. Spousta nejrůznějších bytostí se schovala před jejím drtivým přílivem v budovách... co se to dělo? Nino s Connorem právě seděli v kavárně, která byla prázdná. Úplně prázdná. Oba náhle ztratili nit toho, o čem se bavili. Nejspíš za to mohl hrozivý blesk, který se zapíchl do nedalekého stromu, což skrz výlohu šlo zaznamenat. Servírka, která byla náhodou Ninova známá, je tak nechala, protože se obávala o své dítě, co bylo samo doma. To už ale vešel dovnitř muž, naprosto promáčený - chudák. Deštník Jacobovi vytrhnula bouře již dávno a většina krámů byla zavřená, až na tento. Ulice se pomalu plnila vodou a tak jednoduše někam utéct musel. Byl dnes v civilu, takže mu nikdo nevěnoval zvláštní pohled. Tedy, možná až teď... nakonec, vrazil do kavárny bez toho, aby tam byla jakákoliv obsluha - jen dva zákazníci. Ale co je těžkého na tom udělat si kafe? Nino to všechno ale nakonec znal a mohl o udělat i on. Občas tu pracoval, přivydělával si.
Pandora trávila svůj čas s Codym, když započala bouře. Omluvila se a vydala se domů, po promočeném chodníku. Silnice byla zaplavená a nemělo trvat dlouho, než se zaplaví i chodník. Právě kolem proplavala větev a na chodník cákla studená voda. Deštník, co měla, zatím držel, jen se zdálo, že se brzy převrátí a bude si hrát na kalíšek. Cara měla podobný problém, ona ale nemířila domů za Ninem, mířila... někam. Srdce měla chladné, smutek se jí rozlíval tělem - byl to jeden ze stavů, co měla, když viděla Victora a tu dívku, ke které domů nedávno odešel. Ta, která se jí představila v baru... Nora, že? Cara měla pořád její vizitku. Možná by ji mohla někdy zajít navštívit a říct jí, že Victor je její. Dvě ženy, stejná smečka... a málem do sebe narazily, jak byly pohlceny ve svých myšlenkách.
Vešel dovnitř, do kavárny. Celý promočený, až z jeho vlasů a bundy stékaly čůrky vody. Dnes byla obzvlášť silná bouře, kterou už dlouho neviděl. Jacob z sebou zavřel dveře a protřel si rukou mokrý obličej. Byl ale vděčný za to, že zde bylo otevřeno a mohl tak silnou bouři přečkat tady, u kávy. Ale... neviděl žádnou obsluhu? Pouze dva muže, kteří... jak se zdálo, zde nepracovali. Vešel tedy dál do místnosti a opřel se o pult, aby si jen obhlídl okolí. No vážně tady bylo prázdno. Proto jeho zrak nakonec zůstal u dvou přítomných. "Zdravím... huh, tam venku to vypadá na začátek konce světa. Neviděli jste obsluhu?" Pousmál se. No... přece tady nemohla kavárna zůstat bez zaměstnance?
No výborně. Není nic lepšího, než když v bouři vidíte váš deštník jak odlétá do teplých krajin. Cara mohla svému deštníku už jen zamávat a popřát mu příjemný let do teplých krajin. No což, trochu se namočí, však deštníků má doma víc a bez jednoho už to nějak přežije. To je to poslední , co jí teď zajímalo. Slzy jí stékaly po tváři a ztrácely se mezi kapkami deště. Ráda by si otřela oči do rukávu, ale mokrým na mokré, je asi tak účinné, jako když sušíte plavky v peroucí pračce. Zamžourala očima a pak se Náhle zastavila. Kdyby ne, vyčelila by totiž osobu, která šla právě naproti. Několikrát zamrkala a zaostřila na onu osobu. ,,Pandoro?" nevěřícně na ni zírala jakoby ji ulétli holubi. Nečekala, že ji zrovna v takové situaci potká.
Connor vypadal mírně ospale, když se s Ninem bavil. Moc ho neznal. možná ho sem tam někdy zahlédl. Dnes je svedla dohromady bouře venku. Ačkoli se bavil rád, dnes vypadal opravdu unavený. Proto ho ani nepřekvapilo, že zapomněl, o čem se bavili. Spíš byl rád, že ho blesk probral. Teda spíš hrom, co ho doprovázel. I když dost nehezky. Protřel si oči. Nemohl být jediný, koho déšť uspává. To bubnování na střeše tak snad muselo působit na každého. Otočil se k oknům, když zrovna dovnitř někdo vešel. Moc mu nevěnoval pozornost a znovu se obrátil k Ninovi. ,,Promiň, říkal jsi něco?" mírně zívl. Vážně měl teď problém myslet na něco jiného, než na postel. Tedy až dokud na ně ten nově příchozí nepromluvil. ,,Tuším, že šla domů" Vylovil horko těžko z paměti.
Post by Nino Whitehorn on Feb 3, 2019 18:13:07 GMT
Chvíli jen tak blbě civěl na Connora. O něčem se bavili, že ano? Váhal, přešel z obličeje toho muže k dešti venku. Déšť obvykle miloval, ale to obvykle bylo pouze, když mohl pohodlně sedět doma. Být tady? Nemusel to tu. Už jenom kvůli tomu, že občas sám nosil tu zástěrkou a usmíval se na ty lidi. Fuj. Taky se tu nějak ocitli sami, což jej nijak nepřekvapilo. Ta ženská se vždy bála o to svý děcko, jako kdyby se mělo v bouřce roztéct na nějaký elektrolyt. Pak ale uslyšel cinknutí, dovnitř vešel někdo další, pravděpodobně nějaký chudák, který se v těchto hodinách musel ukrýt před bouřkou venku. Otočil se na muže, pozvedl obočí. Deštník nebyl? Zjevně ne. Povzdychl, určitě by pak musel vytírat. Alespoň tedy pomávl, aby jej nějak pozdravil. „Chcete utěrku?“ otázal se, když zhodnotil jeho stav jako absolutní promočení. Mezitím dokázal zatřást hlavou, čímž odpověděl na otázku Connora. Návštěvník se ale zeptal i na obsluhu, což jej donutilo k přemýšlení. V podstatě by to tam mohl vykrást a s radostí odejít, ale padáka dostat nechtěl. „Jak říká,“ přikývl na spolusedícího, „ale jestli budete chtít kafe, tak řekněte.“
Mávl rukou v nesouhlas. "Není třeba, díky." Utěrku nepotřeboval, i když... podle otázky prvního muže to vypadalo, že tady možná pracoval. Normální zákazník by u sebe jinak utěrku nenosil. Sundal si mokrou koženou bundu a přehodil si ji přes židli, která stála vedle něj. "Takže šla domů..." zopakoval větu se zamyšlením ve tváři. Takže to tady museli mít na starost oni dva nebo alespoň jeden z nich. Mělo by to tak být. Sice nebyl zrovna ve službě, ale nechávat volnou kavárnu jen tak nebyl zrovna dobrý nápad. Ale... neznal detaily. "Pracujete tady? Jedna káva by mi prospěla," usmál se kamarádsky a nakonec se usadil do židle. Tady ještě nějakou chvíli posedí, venku to vypadalo, že déšť a bouře jen tak neustane. Vytáhl z kapsy mobil, jen aby zkontroloval, jestli se mu náhodou nepromočil. Byl v pořádku... naštěstí.
Post by Pandora Benton on Feb 3, 2019 18:40:14 GMT
Její deštník ještě jakž takž držel. Sakra, to by byl už třetí deštník za tenhle měsíc, který nedonese domů. Nino nebude moc nadšený. Každopádně dokud se z něj nestalo něco, co deštník jen zdánlivě připomínalo. Hnala se rychlým krokem ulicí, snažíce se dostat co nejdříve domů s naději, že tam narazí na Nina. Ale úplně si nebyla jistá, jestli neříkal něco o tom, že půjde pryč. Hm. No, to je jedno. V nejhoršímmu zavolá, ale to teď vážně riskovat nechtěla. Naposledy mobil ztratila při útoku zvířete, teď při bouři? Ne, díky. Ve chvíli ji ocákla studená voda, blbej klacek. A jak se tak hnala se sklopenou hlavou a deštníkem, který jí bránil ve výhledu, málem do někoho narazila. Naštěstí si všimla bot před ní a známého hlasu, vyslovující její jméno, poněkud zaraženě. Zvedla hlavu a jakmile uviděla Caru, také ruku s deštníkem, aby se pod něj mohla schovat. "Ježišmarjá, Caro, docelas mě vyděsila, co tu děláš?" zeptala se překvapeně s nadzdvihnutým obočím a jemně se usmála. Zabouřilo. Pruh světla ostře řízl oblohu, zdálo se, že se zabodl do stromu vcelku nedaleko. Dala se tedy do chodu. "Máš to daleko, ne? Můžeš se schovat u mě, nebo v jakýkoli budově, kterou najdem jako první, vypadá to fakt děsně špatně." řekla a podívala se na Caru. Zatím jen tak procházeli ulicí, v blízkosti toho zase tolik nebylo.
Connor tiše poslouchal a nezapojoval se, když nemusel. Nakonec se zvedl a vydal se blíž k oknu, aby se podíval ven. Měl by jít domů. Měl tam přes noc jednoho pacienta a přemýšlel, že se teď asi musí krčit strachy. Pokud už se teda probudil. Tiše si povzdechl a přemýšlel, jestli město nezkusit projít teď. Dával tomu ještě chvíli. Třeba déšť přestane. I když to nevypadalo a celý den tu strávit nemohl. ,,Myslíte, že se to nějak zlepší? Potřeboval bych domů" zamumlal zamyšleně.
,, Co tu dělám já? Popravdě ani nevím. A co ty?" pronesla překvapeně. Zvedla hlavu otřela si obličej, aby to nevypadalo, že brečela, ovšem mokrá byla stejně. Blesk který jim prosvištěl nad hlavami následoval hrom. Zamrazilo jí v zádech. Až lehce nadskočila. ,,Nesnáším bouřky. Ten nápad s tím schováním zní lákavě. Šikl by se nějaký bunkr." řekla poněkud vystrašeně. Byla by moc ráda, kdyby něco našli a rychle. Na bouřkách ji vždy přitahovaly obrázky, které tvořili blesky, ale hromy jí děsí. Nepříjemné dunění, které jí drásá uši. Rozhlížela se tedy po místečku, kam mohli zaplout. Kryla se při tom pod Pandořin deštníček. Snad taky nepoletí do teplých krajin. Ty dnešní deštníky rády létají.
Post by Nino Whitehorn on Feb 3, 2019 22:18:46 GMT
Jistým způsobem byl rád, že nemusel tomu cizímu chlapovi podávat nějakou utěrku, vlastně to už mu mohl rovnou jít shánět ručník. Mlčky přikývl, opět se zahleděl ven. Pomalu už by rád šel domů, ale onen déšť jej každou minutou přesvědčoval o tom, že se má zatím ještě dobře. Věděl, že ho čas strávený v té kavárně irituje, zároveň však věděl i to, že každá sekunda v dešti by byla mnohonásobně horší. Protože samozřejmě neměl deštník, tedy žádný ani neviděl. Povzdych, zase se necítil zrovna nejlépe. Vlastně ano, přeci jen měl zlomenou ruku. Pohlédl na sádru, chvíli jen tak tápal. To si jí vážně všiml opět až teď? Podivné, no, tak se ale dokázal celý popsat sám. Podivný, samotářský chlapík, který právě dostal za úkol dělat kávu. To mimochodem ani neměl šichtu a přísahal, že se krom té doby nikdy kávovaru v této budově nedotkne. Co teď šel dělat? Raději nad tím nepřemýšlel a prostě se dal do práce. „Jo,“ houkl na muže, zatímco se pomalu zvedal, „hned to bude.“ S úsměvem se nijak neobtěžoval, přeci jen venku lilo a on si tu namísto odpočinku dopřával práci navíc. Jak typické. „Ještě tam roztaješ,“ poznamenal sarkasticky, když se ozval Connie, nahodil při tom opět další úškleb. „Dáš si taky?“ zeptal se jej rovnou, zatímco zapínal kávovar. Voda, prvně potřeboval ohřát vodu.
Bouřka byla čím dál tím horší a tak bylo nejspíš dobře, že Cara s Pandorou mířily někam dovnitř, kamkoliv. A i kdyby nebyly dost promočené, brzy měly skutečně být. Obě dvě se totiž rozešly k rohu, za který zatočily. Končil tu chodník. Byl na druhé straně a nějaká jiná osoba, mladá dívka, se brodila silnicí k nim. Vypadala vyděšeně a když uviděla Pandoru s Carou. Dle pachu by dívky poznaly, že se jedná o vlkodlaka, jako jsou ony, ale déšť dost dobře tlumil smysly. Ona je ale zjevně poznala. Možná je viděla už dřív... ony ji však určitě ne. ,,Co tu ještě děláte!" vyhrkla stojíc uprostřed silnice. ,,To vás váš alfa-" Stát uprostřed silnice se většinou nevyplácí. Muži v kavárně by nejspíš slyšeli, že se něco děje, kdyby se neozval hrozivý zvuk. Světla zablikala a zhasla. Trojice zůstala ve tmě a bez elektriky. Auto, které se vyřítilo zpoza zatáčky, odkud původně přišla dvojice žen nemělo šanci zareagovat na osobu stojící v prostředku silnice. Voda pocákala dvojici vlkodlačic, ale krev? Ta nedostříkla. Někdo se rozhodl jet autem i přes tu povodeň... proč? Tělo nebohé dívky donutilo čelní sklo popraskat a řidič udělal několik vlnovek, než nabral kontrolu nad řízením. Nezastavil. Jel dál. Jakoby... utíkal? To auto bylo Pandoře povědomé, ačkoliv nyní nemohla mít zdání, odkud. Snad ale... jakoby... ne, nemohlo patřit nikomu z těch, co znala. Odkud si ho ale pamatovala? Střecha mezitím začala hořet. Úder bleskem stačil dost na to, aby chytila i v takových podmínkách. Z venku se ozvala další rána. Blesky nyní mlátily o dost blíž než dřív. A k tomu všemu, aby nestačil kouř, co pomalu plnil místnost... Connor si uvědomil, že je něco špatně. Že je něco sakra špatně. A v ten moment si i uvědomil co. Nebyl tam Thomas. Ani neměl zdání, kdy jej viděl naposledy. A někdy v ten moment to ucítil. Řezavou bolest mezi lopatkami, která ale nebyla jeho. A protože neměl z čeho krvácet... krev se ukázala jinudy. Jednoduše prosákla. Prosákla na oblečení stejně tak, jako bolest prosákla do nervů a do mozku. Ve skutečnosti to nebyl Connor, kdo trpěl. Cítil... to jako vzdálenou bolest. A nejspíš? Nejspíš tušil, čí je. To už ale dovnitř vpadla osoba, osoba se zrzavými vlasy. Podpírala ženu, kterou znali všichni, co byli alespoň jednou na zdejší veterině. Dělala tam sestru. Obě dvě vypadaly... vyděšeně, i když zrzka spíš rozhodnutě než cokoliv jiného. ,,Co tu ještě děláte?" štěkla na Nina s Connorem. Bylo zvláštní, jak Jacob stále měl jistou rezervu. Zrzavá žena se po něm podívala a ztuhla. Jakoby snad něco s mladým policistou bylo v nepořádku. ,,Zadní východ?" zeptala se prudce Nina. Nedávala jim možnost se ptát. Nedávala jim vysvětlení. Zdálo se ale, že sestřička, kterou podpírala, panikaří. A zdrojem její paniky nebyl nikdo jiný než Jacob. Dvojice viděla hořící budovu a taky zkroucené tělo ve vodě, které se zaseklo hlavou o vedlejší chodník. Umřela hned - s tímhle si regenerace neporadila. Co dívky udělají?
Bohužel... Jacob se své kávy nedočkal. Okolí ohlušilo nepříjemný hlasitý zvuk a v tu ránu to vypnulo všechna světla a elektřinu. Jacob se zamračil a narovnal se, aby se rozhlédl. "Tomu to tady ještě scházelo, no nic... Kafe si dám jindy..." pokrčil rameny. On to bral ještě optimisticky. Nakonec... kdo by se v takové bouři divil tomu, že se vypne proud. To však ještě netušil, že elektřina byla jen maličkost z toho, co se stane za chvíli. Ale pro jistotu si z kapes, které měl připnuté na opasku, vytáhl baterku. On byl vždy připraven, i když nebyl ve službě. A pro jistotu měl vždy u sebe i jednu pistoli, která ale nebyla potřeba. Však šlo jen jen o výpadek proudu no ne? Baterku rozsvítil, vstal a posvítil po okolí. Později byl cítit i kouř vycházející shora. Hmm, tak to tak vypadá na skvělý začátek večera... Tohle vůbec nebyla dobrá zpráva. A měli by z budovy raději zmizet. "Měli bychom jít pryč... Nebude tu bezpečno." Upozornil další dva, co tady s ním byli. I když oni to mohli tušit také. Vzal si bundu a už se otáčel k východu. Vrazily sem však dvě ženy, jedna podpírající druhou. "Jste v pořádku?" Zeptal se okamžitě a udělal k nim pár kroku blíže. Proč se ale jedna žena na něj dívala tak vyděšeně? Jako by jej snad znala a on něco udělal? Nesmysl... tuto ženu nikdy neviděl a navíc... v tomhle městečku tady byl nový. Řekl si ale, že to nebude zatím řešit. Důležité teď bylo jít někam do bezpečí. Nahlédl do vitríny za nimi. Napadlo jej, že by měl zkontrolovat okolí i venku, jestli se nestala nějaká další nehoda. Nasoukal na sebe bundu a přiložil si ruku k ústům. Už to tady pěkně houstlo. "Hlavně klid, ano? Musíme jít ven." Došel k zadním dveřím a otevřel je.
Najednou, z ničeho nic se ozvala rána a vypadl proud. Connor, který se právě chystal odpovědět se zasekl uprostřed slova a podíval se nahoru, jakoby tak mohl světla zase zapnout. Bylo to divné a nepříjemné. Hned se mu vynořily vzpomínky na to, jak mu kdysi při takovém výpadku proudu vyhořela díky přepětí polovina spotřebičů. Nebyl to hezký zážitek a pořád to v něm vyvolávalo jisté nepříjemné pocity. Obzvlášť, když tu nikoho pořádně neznal. Alespoň, že tu měl.. počkat. Connor trochu přimhouřil oči, aby si lépe zvykl na šero a přejel postavy pohledem. Nebyl tu. Thomas tu nebyl? Jak dlouho už tu není? Rozbušilo se mu srdce. Nikde ale nebylo psáno, že strážný anděl musí být pořád u svěřence ne? Nic se neděje.. Pak se mu k nosu začal linout pach kouře. Ano, měli by odtud vypadnout. To byl dobrý nápad.. Když jeho tělem najednou projela pronikavá a mučivá bolest. Něco takového ještě nikdy předtím nezažil, a to už ho bolela spousta věcí. Automaticky se snažil dostat rukou k lopatkám. Bylo to, jakoby rvaly kus jeho samého. Téměř okamžitě mu vhrkly slzy do očí a on se musel opřít o stěnu. Rukama nahmatal teplou krev, která se brala, jakoby odnikud. Svezl se po stěně níž. Najednou nevnímal ostatní. Neuvědomil si ani, že někdo přišel. Nejen že to bolelo.. muselo to mít dočinění s Thomasem. Musel být v nebezpečí.. Ta bolest byla určitě jeho. Jiné vysvětlení se nenacházelo. Jak mu ale mohl pomoct? Co se to dělo? Ruce se mu chvěly, jakoby prožil traumatický zážitek. Jakoby tam byl on sám.
Překvapeně hleděla na dívenku, která pře nimi stála. Byla vlkodlak? Nebo ne? Jistě že ano. Ale proč vypadá tak vyděšeně? Co byla zač? Cara ji nepoznávala. Má spoustu otázek, na které by ráda věděla odpovědi. Nestačila však nic říct, jelikož dívka promluvila. Tohle je snad děsivější než ta bouřka. Tahle atmosféra nasvědčovala tomu, že se pravděpodobně bude dít něco nehezkého. Zvuk kapek dopadajících na beton, doprovázející pištění gum. Praskání skla a lámání kostí. Krev mísící se s vodou. Všechno se děje tak pomalu a přitom tak rychle. Člověk si u toho stihne myslet 'Co se to právě děje' ale vyslovit už ne. Nedokáže s tím nic udělat. Cara mlčky stojí a sleduje jak světla mizí v deštivém oparu. Chce se jí řvát, ale přitom je potichu. Neví co dřív. Právě viděla smrt dítěte. Smrt někoho kdo je jí vlastně podobný. Její oči se opět zaplnily slzami. ,,To ne" špitla a vyběhla směrem k dívence. Tedy k tomu co z ní zbylo. Dříve než se vrhla do silnice. Stačila se poohlédnout, zda li se ještě někde neblíží nějaký motorový stroj který by mohl znovu někomu ublížit a pak vyskočila vstříc vodě.
Když už si na chvíli myslel, že nemůže přijít nic horšího než ten blbý déšť, tak to začalo. Všechno. Opíral se o bar, sledoval déšť venku, v mysli mu právě hrála nějaká z jeho oblíbených písní jeho bratra. Ty měl rád. Pak se ale náhle zhaslo, hučení kávovaru společně s tím. Zatřásl hlavou, strnul. Následoval povzdych a rána do dřeva, už vážně přestával mít trpělivost. Proč vůbec chodil s nějakým tupcem na kávu? Mohl být doma, mohl ho klidně i pozvat k sobě, ale ne. Šli do kavárny, přičemž ani nevěděl, čí to byl nápad. „Jo, někdy jindy,“ špitl mezi zuby, zatímco se otáčel, aby opět přešel zpátky. Takže co teď? Budou sedět po tmě, dokud to nepřejde. Na chvíli si i myslel, že mu tento plán projde, avšak netrvalo dlouho, aby ucítil kouř. Něco někde hořelo, ne, překvapivě to jeho hlava nebyla, ale přicházelo to shora, což neznačilo nic dobrého. Blesky. Bouřka. Samozřejmě. Opět strnul, pod nosem si proklínal. Vlastně bylo jasné, že musí ihned odejít, avšak v tom jej vyrušil Connor, ve světle baterky toho muže jej viděl u stěny. Bolest, musel být v bolestech, na stěně viděl stopy krve. Jak? Neptal se, ihned k němu přikročil, poklekl. Paniku se snažil potlačit, avšak nebylo to nijak lehké. V mysli mu místo písní začal hrát orchestr hlasů. Uteč, pomoz mu, odtáhni ho. A přeci jen zůstal na místě, uchopil jej za rameno. „Connore,“ oslovil jej v naději, že ho dokáže vnímat, „co se stalo?“ Nemusel se ptát na to, zda je v pořádku. Odpověď měl přímo před sebou. Místnost se začala plnit kouřem, to nebylo dobré. Museli pohnout. K slovům druhého jenom přikývl, možná by ho požádal o pomoc s Connorem, ale v tom dovnitř vrazily další dvě ženy. Nepoznával ani jednu, ale byly v panice, to bylo to jediné, na čem mu záleželo. Venku se taky něco děje? Jedna na něj promluvila, ale její slova byla irelevantní. O východ už se postaral někdo jiný, avšak stále tu byl Connor. Pohlédl na ostatní. „Potřebuje pomoc,“ houkl po skupince, samozřejmě by mu pomohl, to tedy kdyby neměl jednu ruku v sádře.