DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Connorovi zatrnula krev v žilách, už když se jejich auto blížilo k nemocnici. Nezastavili.. dojeli až na místo, a on měl najednou pocit, že to byl opravdu špatný nápad. Přejel mu mráz po zádech. Všechno to působilo tak hrozně divně. Ty mrtvoly.. ohromný vlk. Krev všude a doktoři.. Dostal se vlkodlak do nemocnice? Proč by něco takového dělal? Ak k nim doběhli doktoři, kteří otevřeli dveře a začali hned organizovat. Paradoxně ho tyhle kreatury vyděsily víc, než samotný mrtvý vlkodlak před budovou. Do té nemocnice nevkročí.. ne jako pacient.. Ne na lůžku. Najednou měl pocit, jakoby jo měli někde připoutat.. Zavřít, nebo mu znemožnit se bránit. V hlavě se mu vynořily všechny hororové scénáře. A pak si uvědomil, co říkala ta žena.. Chtěla, aby šli do lesa? Možná o něčem věděla.. ale kdyby šlo o vlkodlaky, nemyli by být právě v lese? Prudce se od doktorů odtáhl a nenechal je na sebe ani sáhnout. ,,Nic mi není! Vyhrkl rychle. ,,Co se tady stalo? A kdo mě měl dostat?" Stále však odmítal s nimi kamkoli jít. Vlastně odmítal i vylézt z auta, dokud mu neuvolní cestu a neustoupí do jemu komfortní vzdálenosti.
Když dojeli na místo, zavládl zde chaos. Jacob okamžitě zastavil auto na prvním volném místě a nestačil se divit tomu, co se to tady dělo. Spoustu raněných lidí. Jedna věc je spojovala... útoky po zvířeti. Medvěd? To těžko. Před budovou ležel nejspíše mrtvý vlk. Ale byl obrovský. Mohli být vlci vůbec takhle velcí? Asi? Jacob jich naživo zase tolik neviděl. Okamžitě vystoupil z auta, plně rozhodnut jednat. Proč mu na stanici nedali vědět? Proč mu nezavolali, že se něco děje? Dobře, byl tam sice nový, ale každá ruka se hodila, no ne? Doktoři se okamžitě hrnuli k autu a kontrolovali Connora, který... byl vlastně v pořádku, akorát rozzuřený. Nechal to být, však se o sebe postará sám. Zabouchl dveře auta a oblékl si bundu. Nic si samozřejmě nezapomněl a měl vše u sebe. Rozešel se za lékařem, který jim tady nabídl deky a kafe. Ale na kafe fakt neměl čas. "Jsem policista, Lopez." Představil se okamžitě a chopil se tak svého běžného úkolu. "Můžu vám pomoct. Co se tady stalo? Není možné, aby takto útočilo jen jedno zvíře," zamračil se a nedůvěřivě přejel zrakem po mrtvole zvířete ležícího nedaleko.
Věděl, že byli blízko. Jednou si tedy vzal taxíka, prostředí mu bylo povědomé, vážně až příliš povědomé, jako kdyby se vůbec nezměnilo. Dokonce by přísahal, že viděl i ty blbé noviny z minulého týdne ležet na prahu nějakých dveří, ale to musel být klam. Byla tma, ne? Určitě to bylo něco jiného. Chvíli tedy jen poslouchal dva muže kolem sebe, dokud na něj Connor nepromluvil, to vydal jen tiché zabručení. O autech toho moc nevěděl, vlastně skoro nic, takže byl zázrak, že si vzpomněl na lékárničku. Z hlavy dostal i ten batoh. Chvíli i váhal nad tím, zda se jej zeptat, proč levitoval. A jestli mu to vážně přijde jako nějaký obvyklý jev, protože řidič z něj měl snad dvakrát tak větší hrůzu. Konečně zastavovali, to si všiml rovnou několika věcí. Ten obří vlk byl tou první, která jej na několik sekund, ne-li minut, zarazila. Strnul, vytřeštil oči, když viděl těla kolem. Opět se to projevilo docela lehce – bolehlavem. Ne, znovu ne. Další? Mrtvý? Třásl by se, kdyby toho byl schopen. Pandora, kde byla Pandora? Určitě v bezpečí, byla chytrá. Věděla, že má zůstat doma, byla chytřejší, ano, určitě byla chytřejší, než on a už šla domů. Vystoupil, ihned vystřelil z auta. Viděl lidi, kteří se hnali dovnitř, viděl hromadu něčeho, co vzdáleně připomínalo dřevo. Zasyčel bolestí, bolest neustávala. Byl blízko k tomu, aby na něco přišel? Ne. Tolik informací, žádná z nich nebyla užitečná. Proto se raději obrátil na doktory, kteří se snažili o Connora postarat. Povzdychl, byl zjevně tvrdohlavý, až moc. Ale dle jeho reakcí vážně zraněný nebyl, a jestliže ne, nebyl čas k tomu, aby jej nějak odváželi. Postavil se před dveře, snažil se lidi odstrčit. „Nechte ho být,“ houkl na lékaře, „co se stalo a proč by nás mělo něco dostat?“ Otázky. Potřeboval aspoň tyto odpovědi, přeci jen viděl vlka. Toho strašlivého vlka před nemocnicí. Co kdyby přišli další? Co kdyby se chtěli dostat dovnitř? Ne, dokud by se mu nedostalo odpovědi, tak by s ním nikdo nehnul. Ani s Connorem. Cítil se, jako kdyby najednou opět dostal rozum. Pandořin hlas přebyly instinkty.
Doktoři nedůvěřivě přejížděli z jednoho muže na druhého pohledem a zjevně nebyli rádi, že se jich ptají. Ale ten, co přiběhl první, si dlouze povzdechl. ,,Klid. Jste od krve a nejspíš v šoku. Pomoct nám jistě můžete, pane Lopezi. To zvíře je vlkodlak. Docela mě překvapuje, že jste o tom ještě neslyšel. Vždyť proto tu jste, ne? Nějaký démon na vás zaútočil. Všichni tu jsou zranění kvůli těm nestvůrám." ,,Dobře se skrývaly, ale s tím je teď konec. Vyhubíme je," souhlasil další doktor. ,,Jenom oheň je prý dokáže zneškodnit na trvalo," pronesl znovu ten první klidnějc. ,,Ale vy se nemusíte bát, jste lidé... že?" trochu se zamračil. Přejel si pohledem Lopeze a vytáhl z kapsy kámen, křišťál. Měl stále stejnou barvu. Zjevně čtveřice lidí vyvážila dvojici čarodějů. Nebo měli prostě štěstí. ,,Omlouváme se za tu nedůvěru, ale co kdyby se někdo chtěl dostat mezi nás? Zkouší nás zničit," zavrtěl nad tím doktor hlavou. ,,Proto musíme my první je." Zvláštní člověk je sledoval z druhé strany ulice. Stál v dešti, přesto se jej kapky nedotýkaly. Byl dokonale suchý. Sledoval situaci u auta a snad ani nemrkl. Byli zajímavější, než si myslel. Doktor se podíval na Connora. ,,Nemusíte se bát. Prohlédneme vás, ošetříme a budete tu moct zůstat. Sem se ty zrůdy neodváží," pronesl laskavě. Trojici ale znovu v mysli promluvil hlas. Instinkt možná. ,,Využívají magie, aby magii odhalili... Jakou cenu museli zaplatit za své křišťály?" pošeptal jejich otevřeným hlavičkám.
Connor zhluboka dýchal. Znovu mu padl pohled přes lidi na vlkodlaka. ,,Nejsem zraněný, tohle není moje krev" Řekl rozhodně. Pak se pomalu vysoukal z auta vedle Nina. Mohl vylézt druhou stranou. A mohl si dávat patřičný odstup. Nakonec se tak ovšem nerozhodl. Thomas mu říkal, že není tak úplně normální. Znamenalo to, že je taky v nebezpečí? Ale krom toho, že ho viděl přece nic nedokázal. Těmhle maniakům to však očividně stačilo. Věděli o démonech. Zabíjeli vlkodlaky. Jak se to všechno dozvěděli? Nevěděl, že lidé v Heathens jsou tak znalí.. A proč by se vlkodlaci ukazovali? Proč by bojovali u nemocnice? Něco tu nesedělo. Tohle nebylo správně. Jakoby se svět vychýlil z linky. Connor se teď ale upnul na jedinou věc, a tou byl Thomas. Co se mu stalo? Byl mrtvý? Mohli vůbec dostat anděla? Mluvili přece o démonech. A pokud věděli, jak na ně, o kolik byli andělé jiní? Tohle byla sama o sobě zajímavá myšlenka. ,, Mohu vás požádat o laskavost? Ty bestie.. mají na svědomí mou matku. Chci vědět.. podle popisu.. jen se chci ujistit, jestli ste dostaly ty, co jsou za to zodpovědní" řekl se značnou bolestí v hlase. Poté popsal jak Codyho, tak Thomasův vzhled. Musel si být jistý. S Thomasem se něco stalo. Jestli byl mrtvý, potřeboval to vědět. I kdyby kvůli tomu riskoval a Cody.. Byl to jeho kamarád a nebyl mu lhostejný. Zachránil mu život.. oba dva. A on byl teď ochotný ho za ně položit, kdyby to bylo třeba. Co se týkalo matky tak tak úplně nelhal. Opravdu ji měly na svědomí nadpřirozené bytosti. Mluvil roztřeseně. Měl být snad v šoku, tak fajn. Nebylo těžké se v takovém stavu udržet. Co však bylo divné byly tiky.. které potlačil. Poprvé v historii si pomyslel, že teď opravdu tiky nepotřebuje, a ony skutečně přestaly.
Dalo se říci, že slova těch lékařů nic nezlepšila, ba naopak. Všechno se řítilo do záhuby, jeho mysl, jeho naděje, jeho představy. Chaos. Zprvu tedy ne, pouze poslouchal. Konečně odpovědi? Na tváři se mu rozlinul úsměv, úleva. Na tohle čekal celý den, už potřeboval konečně domů. Potřeboval co nejdál od těchto šíleností, nechtěl tam být o nic déle. Všechno bylo tak moc matoucí a složité. Bohužel se to nezměnilo. Vlkodlaci, démoni? Počkat, co? Zatřásl hlavou, blbosti. Samozřejmě, nesmysly jako tohle nemohly existovat. Avšak netrvalo dlouho, aby si najednou všechno mohl spojit. Všechny ty události, jen několik sekund, chtěl přeci odpovědi, ne? Zde jich měl několik. A všechny se snažil odbýt, což nebylo jednoduché. Selhal. Bylo to jako kdyby skládal ono puzzle a některé dílky schválně vynechával, teď již měl obraz, nevěděl, zda byl pravdivý, věděl ale, že smysl dává. Pak tu byly ty další dílky. Zatřásl se, výraz měl však stále stejný. Zmatený, vyčerpaný a bolestivý. Ty ženy, které viděl několik minut zpátky, něco mu řekly. Řekly to jemu a Connorovi. Les. Měl jít do lesa, měl utéct, neměl jezdit do nemocnice. Byl tohle ten důvod? Pomalu se otočil na toho strážníka. Zlo. Bály se muže, který patřil k vrahům. Překvapivě narazil na další jistý a podstatný fakt, když si vzpomínal na ty dvě. Mluvily na něj a na Connora. Viděl, jak levituje. A bylo mu to povědomé. Měl dále hádat? Ne. Pak tu byl důvod, proč zde vlastně byli, tedy Connorova neexistující rána, ze které vytékala krev. Bylo těžké zachovat neutrální výraz, když vytáhl kámen. Byl to nějaký jeho radar? Jistým způsobem… zůstal v klidu. Cože? Nic se nestalo. Poohlédl se, potřeboval pryč. Ať už to lovili cokoliv, věděl, že s nimi něco v pořádku nebylo, poslouchal hlasy žen, ten hlas ve své hlavě a své instinkty. Byl to člověk, samozřejmě, avšak jak se měl postavit nějakému kamenu mudrců? Chtěli je prohlédnout. K tomu se ke slovu dostal Connor, což jej překvapilo. Říkal pravdu? Netušil. Nehodlal ale riskovat jeho život také. Na tváři se mu překvapivě objevil úsměv, falešný, avšak jeho úsměvy tak vypadala pokaždé, i ty pravdivé. „Už jsem se bál,“ oddychl si. Hrál špatně, ale byla tma. Jeho mimiku mohl vnímat málokdo. „Connore, v tom batohu vzadu je lékárnička,“ řekl mu, pomalu si tak obešel auto, „bylo by dobré, kdybychom jim pomohli, nemyslíš?“ Pousmál se. „Vepředu jsem viděl nějaký obvazy.“ A tak nastoupil, otevřel skříňku. A začal pomyslně hledat, tedy spíše přemýšlel nad tím, jak se odtamtud co nejrychleji dostane. Drátky, ano, už jednou tak bratrovi ukradl auto. Teď si jen vzpomenout, co kam.
Očekával jakékoliv vysvětlení, ale… tohle opravdu ne. Cože to ten doktor blábolil? Jacob se zamračil a zarazil se nad jeho slovy, když přitom hleděl na vlčí mrtvolu. „Tak moment… cože?“ Nevěřícně se podíval lékaři do očí. O čem sakra neslyšel? Jací vlkodlaci? Jací démoni? To se ten cápek pomátl? Byl to blázen? Byl snad z toho chaosu tady v šoku? Zavřel oči a zavrtěl hlavou v nesouhlas: „Pane, o čem to tady mluvíte?“ Nerozuměl tomu. Nic takového přece nemohlo existovat. Vlkodlaci, démoni, další nelidské příšerky… to bylo vždy výplodem lidské fantazie. Bylo to smyšlené. Přece nemohl žít ve světě v nevědomosti… nebo jo?
To je kravina… Proběhlo mu hlavou. Prostě tomu nevěřil. I po tom, co viděl levitujícího člověka. A mrtvý vlk většího vzrůstu pro něj ještě nebyl žádným dostačujícím důkazem, že existuje něco jako magické bytosti. Ten chlap musel být blázen. Určitě. Proto jej Jake chytil lehce za rameno. „Mluvíte nesmysly,“ musel nahodit ironický úsměv. Tohle bylo prostě absurdní. „Tohle jsou útoky po zvířeti, žádní démoni nebo vlkodlaci… Možná by bylo lepší si o tom jet promluvit na stanici, co myslíte?“ Jacob si kamene, co držel moc nevšímal. Viděl ho prostě jako obyčejný ozdobný krystal. Ještě aby začal věřit tomu, že existují kouzelné kameny… jo, to by mu nejdříve muselo přeskočit.
Whitehorna s Connorem si zatím nijak nevšímal. Také řešili své vlastní problémy a nakonec… byli u nich další lidé v případě pomoci. On vše řešit nemohl, že ano. Byla tu mnohem důležitější záležitost k řešení.
V tomu mu v hlavě zazněl něčí hlas. Nebyly to jeho myšlenky. Znělo to jinak. Jako kdyby mu někdo něco do ucha pošeptal. Ale lékař vedle něj to nebyl. Zmateně se rozhlédl, až se mu zrak zastavil na tajemné osobě stojící na druhé straně ulice. Stal tam tak… podezřele. To, že nevypadal zmokle si Jacob také všiml, ale mohl jen špatně vidět. „Nikam nechoďte…“ Poplácal lékaře po rameni a pustil jej. „Haló, pane!“ zvolal na onu osobu a pomalu se za ní rozešel. Pod bundou měl pro jistotu chovaný odznak a samozřejmě… pro všechny nouzové případy zbraň. Ale ta snad ani nebyla potřeba.
Pošťouchnutí loktem pomohlo. Vyskočila zpátky na nohy a pohledem začala zkoumat muže a ženu. ,,Mobil?" řekla zamyšleně a začala si šmatrat po kapsách. Neměla tašku ani kabelku, do které by jej dala. V kapse taky nenašla. ,,Taky ho nemám." skousla jsi rty. Připadala si jak v hororu. Dva lidé, kteří je mohou odnést do tajných laboratoří. Budou je mučit a nakonec jim píchnou podivný virus a udělají z nich zombiedlaky. Vtipná to představa. Ovšem strach, který sálal z Pandy jistě nasvědčoval, že ani jí dvojce nepříjde normální. Další věc, proč se teorie o sériových vrazích je, že je začali tlačit do toho, aby šly holky s nimi. Cara si pořádně prohlédla ženu. Byla to zbraň? Tohle je vážné. Teď hlavně nic nedělat ukvapeně. Nerada by ležela vedle mrtvé dívky s dírou v hlavě. Strach ji trochu mlžil myšlenky, ale něco se dalo vymyslet ne? Nechat tady ženu se zbraní a pak utéct muži. Ale muž může mít také zbraň. Nechtěla rozhodovat za dvě, ale taky nemohla Pandě poslat psaníčko jako na základe. Otočila se proto na Pandoru. ,,Asi bychom měli jít s tím mužem. " špitla, ale osoby to stejně pravděpodobně uslyší.
Post by Pandora Benton on Feb 5, 2019 14:30:45 GMT
Byli ochotní. Až moc. Zdálo se, že jejich úmysly nejsou ani zdaleka tak dobré, jak se je snažili prezentovat. A prokoukla to. Obě to prokoukly. Byla ráda, Cara neudělala nic zbrklého. Naštěstí. Zpozorněla, zdálo se, že už vnímala hrozbu stejně, jako právě Pandora. Musely to zahrát chytře, obě viděly, co žena skrývá. Šlo jim o život. Mohly by se toho chytit. Toho, že je bude doprovázet jen jeden z nich. Nepochybovala o tom, že je muž také ozbrojen, ovšem o jednoho méně je vždy lepší. Poté se k ní otočila Cara, souhlasila. Kdyby se pokusily utéct teď, zřejmě by to ani pro jednu z nich neskončilo dobře. Stačilo pár ran a jejich bezvládná těla by ležela vedle ženy, kterou srazilo auto. "Možná máš pravdu, jsem na kost promrzlá a třeba tam najdeme nějaké známé." přikývla směrem ke Caře, věděla, že je uslyší, teď musely hrát nevědoucí. Obrátila se tedy k ženě. "Ale musíte-musíte mi slíbit, že pomoc zavoláte, a-a ujistíte se, že přijede pomoc-" zněla přesvědčivě, dost přesvědčivě na to, aby nevzbudila podezření. Potom už se chytala za ruku Cary, v druhé držela stále deštník a vykročila směrem k muži. "Tak nás tedy veďte, prosím."
Muži soustrastně kývali, když se Connor zmínil o tom, že vyvraždily ony zrůdy část jeho rodiny. Tedy, matku. Ale stále... byla část rodiny. Doktor se jen podíval po Jacobovi a přejel jej dost skeptickým pohledem. ,,Možná jste se udeřil do hlavy. Plácáte nesmysly," pronesl jednoduše v reakci na to, že si promluví na stanici. ,,Nemám na to čas. Mám tu spoustu pacientů. Jestli máte potřebu něco dělat, zastřelte pár těch nechutností," pronesl jednoduše a otočil se na Connora, aby mu konečně odpověděl. ,,Ne, nikdo takový to není. A když to není vaše krev, tak čí?" doptal se. Ninovi zjevně nevěnoval žádnou pozornost. Jen mávl na další dva doktory, že se mají starat o ty, kteří to potřebují. Protože pokud nebyla krev Connora, buď byla nějaké zrůdy a nebo někoho, kdo pomoct potřeboval. ,,Jistě. Zavolám policii," zabručela žena. To už nedaleko projelo auto, mířilo směrem k nemocnici - a řidič řídil docela dravě. Žena zpozornila. ,,Ne, na to není čas. Musíme je chytit. Pojďte s námi," vykřikl muž a rozběhl se za autem. Nebyli tu jen tak. Někoho hledali... nejspíš někoho hledali. Kdo ví? Jenže po pár sprintových krocích se zastavil. ,,K SAKRU! Zdrhly!" vyštěkl naštvaně. Otočil se po dvojici dívek, tedy po Caře s Pandorou. ,,Musíte jít, hned. Pojďte," kývl jim, ať ho následují. ,,Pohybuje se tu spousta individuí... co by vám mohly ublížit." Žena se zdála být klidná a jen se na dvojici dívek otočila. ,,Zavolám pomoct a vy jděte. Musíme to uzavřít jak jen rychle to bude možné." Uzavřít co? Spousta otázek, na které jim nikdo nechtěl odpovědět.
Přišlo mu neskutečně vtipné, že se někdo vydal jeho směrem. A ještě s takovou jistotou a elegancí! Založil si ruce na hrudníku a sledoval jej. Ten muž si nejspíš ani neuvědomoval, že vidí někoho, koho by vidět rozhodne neměl. Projel si prsty vlasy a udělal Jacobovi pár kroků v jeho směr. Vypadal klidně. Jeho výraz se změnil na úsměv. ,,Provedl jsem něco?" zeptal se Jacoba klidným hlasem, jakoby se ho všechen ten shon netýkal. ,,Nebo snad mám udělat?" naklonil zlehka hlavu na stranu. Lidé si ho většinou nevšímali. Bylo to docela vtipné. Přitom tenhle... z nich byl jediný normální. Jen potřásl hlavou. Alespoň se tentokrát víc zapojí do děje.
Post by Pandora Benton on Feb 5, 2019 17:52:40 GMT
Nechápala úplně co se dělo. Kolem projelo auto, čímž se zdál muž znepokojen. Ona strnula stála na místě, neudělala ani krok, jen hleděla na to, co se dělo. Zvláštní, že tohle ji tak vykolejilo. V projíždějícím autě si však něčeho všimla. Srdce jí vynechalo úder a na chvíli ani nedýchala. Byl to on, seděl v tom autě. Viděla ho. Byl v pořádku ale-proč je ten muž chtěl zastavit? Udiveně jej sledovala. Pojďte? Hned? Nejistě se podívala na Caru, poté se otočila na ženu a kývla. Stiskla Cařinu ruku, pro ni to v tuto chvíli byla jistá útěcha. Nebyla vlkodlakem tak dlouho, jako ona. V životě se nesetkala s ničím tak podivným. "Jdeme?" vyslovila otázku ke Caře a poté se pomalým krokem rozešla k neznámému muži, k němuž důvěrou zrovna neplála. Ale nebyla v tom sama, byla tu s ní Cara. Ne, že by to ulehčovalo situaci, kdyby šlo jen o ni, pravděpodobně by se pokusila co nejdříve utéct a někde skrýt. Mohlo by se jí to nepozorovaně podařit. Ale takhle si jistá nebyla. Nevadí. Jít s ním se nyní tedy jevilo jako nejlepší možnost. A také jediná. Co muž dále říkal už spíše ignorovala. Byla ponořená ve svých myšlenkách a- co horšího než ona, by se mohlo v ulicích toulat?
Connor si muže přeměřil pohledem. Tedy hlavně toho, co se před chvílí bavil s policistou, který na rozdíl od ostatních vůbec neušil, co se děje. No, pokud to hrál, hrál to dobře ale spíš to vypadalo, že opravdu nemá ponětí. Zamračil se. Byl to policista.. neměl by být právě on ten, co bude vědět? Pak se ale kamsi vydal. Po očku se za ním podíval. Nebýt jeho, tichého pozorovatele by si vůbec nevšiml. Teď však nebyl čas mu věnovat pozornost. Znovu se zaměřil na muže, který mu položil podezíravou otázku. ,,Mého spolubydlícího" Odpověděl prostě a zároveň vlastně pravdivě. Stále netušil, co s Thomasem je. A ačkoli se mu nesmírně ulevilo, že ani jeden z jeho přátel se masakru nezúčastnil, nabízela se stále otázka, kde tedy je? Nějaká jeho část trochu doufala, že jeho nejistota tímto skončí a jeho bolest a nenávist tak dostane tvář. Takhle však bloudil dál ve tmě a jediné co cítil byl smutek a bezmoc. ,,Slíbil jsem, že mu koupím psa.." Mírně se zachvěl. Do jeho očí se začaly hrnout slzy. Ty však pro teď zapudil zamrkáním. Nebyl na ně čas. Když už nic, alespoň mu to dodalo na autentičnosti. Znovu se však zamračil, když se na doktory podíval. Tihle blázni nemohli stát na straně zákona.. ne když o tom nebyla informovaná policie. ,,Co jste zač? Jak vám máme věřit? Vždyť vy sami používáte magii. Kývl ke kamenu v jejich ruce. Respektive k místu, kam ho dali. Přitom mírně couvl zpět k autu. ,,Jak máme věřit, že je tohle bezpečné místo? Kde ste něco takového vůbec vzali?"
Ne, Jacob si vůbec neuvědomoval, za kým to jde. Vlastně neměl, jak si to uvědomit, když tady těm blábolům nevěřil. Došel až k onomu muži. Vypadal si tak jistě, jako by se tady snad nic nestalo. Byl naprosto v klidu. Upravený, jako kdyby šel někam na velmi důležitý pohovor. Dopr… co?! Jake se na moment zarazil. Ten muž stál v dešti a byl… suchý? Žádná kapka mu nezmáčela jediný kousek těla nebo oblečení. Tady už přestávala být sranda. On fakt musel blouznit. Jak to bylo ale možné? Byla to snad nějaká virtuální realita? Nesmysl… přece věděl celý den, co dělá, kde je a kam chodí. Jacob se zastavil před zvláštním mužem. „To ještě nevím…“ odpověděl sebejistě. Druhá otázka nedávala smysl. Nebo v tom snad měl prsty? A proč sakra na něj pořád neprší?! Já se zbláznil… jo… já se zbláznil. Gratuluju Lopezi…„Vypadáte, jako kdybyste věděl, o co tady jde. To mě zajímá. Sakra… pardon, jestli se teď budu ptát, jak idiot, ale… je tohle reálný svět, jo? Nejste žádný můj přelud, nebo tak něco…“ Nemohl si pomoct. Jeho mysl byla dokonale zmatená. Pro sebe protočil oči v sloup a poté s dlouhým výdechem si přiložil ruku na čelo.
Post by Nino Whitehorn on Feb 5, 2019 18:18:47 GMT
Necítil se v tom autě dobře, cítil krev. Třásl se, doopravdy se třásl, otevřel. Začal hledat v kupě osobních věcích nějakého člověka, jako kdyby tam něco mělo být. Ale nebylo, on to věděl, místo toho se díval na drátky. Pamatoval si to, dokázal by to, ale Connor tam nebyl. Vážně ho tam chtěl nechat, aby umřel? Ano. Chtěl to udělat, ale nedokopal se k tomu. „Connore,“ zavrčel naposledy, poohlédl na muže venku. Dalo se říci, že mu dával poslední možnost k tomu, aby něco udělal. Viděl vlka, viděl mrtvé lidi. Viděl zrzku a tu další ženu, jak utíkají před lidmi. A on? Věděl, že jestli tam zůstane, tak skončí někde na kůlu.