DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Nino Whitehorn on Feb 5, 2019 23:03:40 GMT
Strnul. Byl tam, to bylo vše, co od svého těla chtěl. Nic víc nebylo, energie žádná, vůle nulová. Mohl se pomalu již přirovnat k mrtvole, ale to by nedokázal. Všechno, celý svůj svět, svůj zájem a pozornost, naděje, to vkládal do ní. Byla silná, ne? Přežila už toho tolik, tohle nemuselo být nic jiného. Ne? Opět se musel zklamat, dostat se na dno toho svého oceánu rozumu. Neslyšel, nic necítil, ale viděl. Viděl ji, jak trpí, jak ze sebe vydává poslední slova, opět chytrá. Smysluplná. Zatřásl hlavou, ne. Nevěřil už nikomu kromě Pandory, a ta? Pomalu mu odcházela, cítil to. Věděl to, ačkoliv se snažil jakkoliv přesvědčit, že to přežije. Jako všechno ostatní. „Nejste,“ pošeptal, nebyla. Nebyla zlá, ba naopak. Právě teď byla středem jeho světa, který se mu sám vytrácel z dohledu. Co se to dělo? Pomalu na ni neviděl, slzy, déšť, mlha. Jako kdyby ani samotný svět nechtěl, aby viděl konec sebe samého. Uchopila jej, on pak zase ji. Přibližovala se, jako kdyby měl naposledy říct, ukázat, co zde vážně panovalo. Byl toho schopen? Nemusel se ptát, nemusel se hýbat. Musela cítit jeho nádechy výdechy, hlasité. A pak to dokončil sám, přiblížil se. Začaly stékat první potůčky slz, které splývaly s deštěm. První polibek byl odjakživa začátkem, ne? Tak proč mělo tohle končit? Odtáhl se. To už ale měla zavřené oči, upustila jej. On ji na oplátku sevřel pevněji, tiskl si ji k tělu. Cítil krev, maso, ale to bylo irelevantní. Nemohla ho odpustit, ne? Vždyť mu řekla, že už to neudělá. Slíbil si, že to splní. Oba dva. Ucítil něčí ruku na svém rameni. Ona to už ale nebyla. Slyšel ho, byť nechtěl. Chápal ho. Nechtěl. Netrvalo dlouho, aby její tělo upustil, nechal jej na zemi. Odvrátil zrak k muži, měl něco říct? Ne, nechtěl. Nemohl. Bylo mu zle, netrvalo by dlouho, aby vytvořil kaluž zvratků. A pak? Ucítil to. Jeho mikinu něco táhlo níže, a uvědomil si to. Vytáhl zbraň, pak se zadíval na Pandoru. Odstrčil Connora stranou, aby sám vstal a zamířil. Viděl muže, toho muže. Nebylo podstatné, kým byl, pouze věděl, co udělal. Hlasitě oddychoval, zamířil. Byl toho schopen? Na otázky neměl čas. Stiskl poušť. Oko za oko, život za život. Takhle to teď šlo, ne?
Kapky deště a výstřely. Pando? Trefili Pandu? Pronikavá bolest v lýtku ji donutila klopýtnout. Cítila také, jak její ruku pomalu Pandora pouští. Děje se snad něco? Zastavila a nevěřícně zírala na kácející se vlkodlačici. To nemůže být pravda. Tohle ne. Sledovala znetvořená záda. Oni věděli co jsme zač. Tohle umí jen stříbro. Byli jsme pouhá kořist. Slza jí pomalu stekla po tváři tak jako pramínek krve z její rány. Ten muž na kterého křičela, se k ní vrhl. Jen tiše sledovala jejich románem a pak si všimla bokem postávajícího Conora. Co ten tady vůbec dělá? To oprvadu dnes všichni umřeme? Bylo toho na ni už moc. Už toho prostě víc zpracovat nedokáže. Z myšlenek jí vytrhl další muž který měl v ruce pistoli. To jí taky zastřelí, i když mířil jinam? Cože útěk? Má to ještě cenu? Ovšemže. Život je drahá věc a nedá se ničím zaplatit. Je prostě jen jeden a nic s tím nikdo nenadělá. Pomalu vztala a začala belhat k autu. Slyšela další výstřel. Je divné, že ji nic nezasáhlo, ale proč? Když se otočila, zadívala se na muže, který se před tím vrhl za Pandorou. Je blázen on? Nebo je blázen ona samotná?
Čas nezastavilo to, jak se Pandora loučila s Ninem, ani její poslední slova. Bylo by hloupé myslet si, že za tu dobu se nic nestalo. Hloupost... Než si dvojice vylila dušičky nad jejich pošetilou láskou, muž přišel dřív. A momentálně došla i žena, která se držela celou dobu dost daleko za nimi, aby si Cara i Pandora myslela, že zůstala u zmrzačeného těla. Jacob mířil na muže a ten zlehka zvedl ruce, ale zbraň nepoložil. Mohl kdykoliv jednal. Jeho výraz byl strnulý a sledoval Caru. Tak upřeně... jeho oči se jí zarývaly do těla. A Jacob? Jacob se nebezpečně přiblížil. Jenže tu byla další věc... všichni zapomínali na to, že nejsou sami. Že jsou před nemocnicí se spoustou dalších lidí. Hloupoučké hrdinství všech... proč nevzali nohy na ramena? Nino byl mrtvý v moment, kdy začal litovat Pandoru. Cara byla mrtvá v moment, kdy ji potkali na ulici. Jacob tehdy, kdy vytáhl zbraň. A Connor? Connor zatím vypadala docela živě. Spousty, spousty chyb, kterých se dalo využít... a taky že ano.
Zatímco se Jacob věnoval člověku před sebou, doktor, co tam celou dobu stál, si přeměřil situaci. Policista bránil někoho, kdo zjevně chtěl zachránit magickou bytost. Byl tedy nepřítel. Normálně u sebe tyhle věci nenosil, ale dnes musel být připraven. Nino se začal zvedat, držel zbraň. Muž si jej tak úplně nevšímal, naopak stále sledoval Caru. Zbraň pořád držel. Jenže to už Nino nabil. Oči k němu těkly a ozval se výstřel. Jeden. Tedy, pokud strážník taky nestihl spoušť. Ten měl však jiné starosti. Skrz bundu mu projely nůžky do ramene a zahryzly se docela hluboko. Nejspíš by to nebyl problém, kdyby se nejednalo o malé nůžky, spíše manikurní trochu větší velikosti. Byly skladné a na rozstřižení malých kousků oblečení stačily - hodily se. Ostří se zarazilo o kloub, kterou síla zkombinovaná s bodavou ránou nakřápla. Špička potom po kosti sjela trochu níž. Naštěstí se jednalo o levé rameno, tudíž pravá ruka zatím byla plně funkční. Pokud by doktor chtěl, nejspíš by Jacob už byl mrtvý - krk byl citlivější, samozřejmě.
Connor? Connor spadl na zem. Zůstal sedět na zadku a do jeho uší se vkradl hlas. Křik. Křik jeho jména. Hlas byl divný, ale rozléhal se všude kolem. Křičel, naříkal, pištěl, dožadoval se. Drásal mu uši a zakusoval se tak hluboko do jeho hlavy, jak jen mohl. Možná to uvědomění něco spustilo. A nebo taky ne. Pořád tu byla Cara. Cara, pro kterou šel. Cara, co jej ignorovala a šla do auta sama. Jakoby ho neviděla. Co pro ni byl? Byl pro ni hračka, něco, co se muselo ututlat, když Cody ztratil nervy? Ať už to byl sen nebo ne... Byla přítel nebo nepřítel? Bylo těžké se soustředit s třeštící hlavou,
s hlasem, co se kvílivě dožadoval pozornosti, ale jeho slova byla nesrozumitelná. Krev Pandy pomalu tekla dál a brzy zbarvila dešťovou vodu. Dešťovou vodu... která byla momentálně pouze na zemi. Déšť ustal. A Nino? Nino krvácel. Bolest. Bolest, ale ne smrt. Muž nejspíš chtěl mířit na čelo, aby jej zabil jednou ranou, ale protože byl nucen reagovat rychle, netrefil se. Ne tak úplně. Schytala to Ninova čelist. Čistý průstřel, který sebou vzal i pár zubů a ven vyletěl levou tváří. Nino... žil. Pro teď. A Cara, která šla tak pomalu? Která se vláčela jako šnek... a prosila o ukončení svého bídného života? Jak lehké by bylo do jejího zátylku vpravit jednu jedinou kulku. Jak nedůstojné, padnout obličejem do bahna a už se nezvednout. To přece vlkodlaci byli, že? Nedůstojná stvoření. Hnusná. Pokrytecká. Zatímco nůžky vězely v ráně Jacoba, doktor se na Caru vrhl. Jacob jej nezajímal, i když mohl Caře velice jednoduše pomoct- a stejně tak ona jej mohla od sebe odtrhnout. Chňapl však za rameno a oblečení na něm, druhou ruku za vlasy a trhl s ní k sobě. Nůžky vězely stále v Jacobovi, jinak by je nyní použil na proražení krku. Hezká to představa, že? Otevřená žíla... Jedna zaseknutá zbraň nebohého tenebris a najednou... se okolo nich stahovali lidé. Bylo na čase utíkat. Ujíždět. Cokoliv. Hlavně jen rychle.
Ninno Connora odstrčil. V tu chvíli Connor věděl, že tohle je konec. Nino musel být .. mimo. A on se mu nedivil. Tu dívku musel vážně milovat. Pak ale přišlo nevyhnutelné. Výstřel. Connor sledoval, jak se Ninovo tělo kácí k zemi. Musel být mrtvý.. jeho zkrvavená hlava tomu nasvědčovala. Ztuhle se na tu hrůzu díval. Tohle nemohla být pravda.. Byl to jen sen.. jen sen.. Najednou v hlavě cosi uslyšel. Cosi neidentifikovatelného. Vytrhlo ho to z tranzu. Křik.. Tak intenzivní.. ale vzdálený. Nějakým způsobem tlumený. Chytl se za hlavu. Chaos.. zmatek.. Kolem se shromažďoval dav.. Byly v pasti.. Nebo ne? Měl by utéct. Měl by tyhle výplody jeho fantazie nechat za sebou a zmizet. On ale nemohl. Prsty se znovu dotkl svých zad. Už pro Thomase.. Už kvůli němu se musel zachovat správně. I kdyby to mělo být jen pro jeho památku. Co ale mohl dělat? Jeho pohled padl na zbraň vedle Nina a poté na Caru. V hlavě se mu zrodila konstrukce situace. Vzít zbraň, přesunout se k doktorovi. Vzít ho jako lidský štít.Cara by byla volná. Mohli i se strážníkem zmizet spolu s ním, zatímco by je doktor kryl. Necítil se z toho úplně dobře ale.. co mohl dělat. Lidé se scházeli a za chvíli jim tuhle možnost vezmou. Pak ho ale zamrazilo. Nino se snad pohnul? Rozhodně se nadechl. Dýchal.. On žil! Zatmělo se mu před očima. Tu bolest, co by člověk v takové situaci prožíval si neuměl představit. A pořád byl doktor. Sice zvířat ale doktor. Přisunul se blíž k němu a rychle se ho dotkl. Netušil, co s tímhle dělat.. Tady ne, musel by na operační sál. Rozhlédl se po lidech. Někteří přišli právě teď. Možná neměli ani tušení, co se tu odehrálo. Zoufale se mu rozbušilo srdce. Ti lidi.. Možná to nebyla jen nevýhoda. Co člověk, to jiná osobnost. Nemohli být zvrácení všichni.. Nebo v sobě třeba měli jen kousek citu. ,,Nino.. Pronesl tišeji. Pak hlas však zvýšil. ,,Proboha pomožte mu někdo, vždyť tady umře!" Bolestně zaúpěl a začal mluvit. Věděl, že ho asi moc neslyší, ale snad to zabralo aspoň na lidi. ,,Notak, zůstaň tady s náma.. bude to dobrý.. Ty troubo, co sis myslel.. Ty ses prostě musel obětovat kvůli lásce ty idiote co?" Ne, teď už zase nemluvil tak nahlas. Aby to nebylo nápadné. Jakoby ta slova patřila jen jemu. A možná i patřila. Někdy během toho chytl zbraň a odhodil ji stranou, jakoby mu překážela a hnusil se ji a toho, co napáchala. Ve skutečnosti ji však nechal zapadnout někam pod auto. Nekoukal se však, kam přesně háže. Nemohl. Každou chvilku mohl dostat kulku taky. Každopádně o zbraň míň. Spoléhal se teď na to, že Cara je přece jen vlkodlak a doktor je neozbrojený. Takže se z toho zvládne dostat.navíc tam měla Jacoba. Ten zbraň měl. A mohl ji pomoct.
Co to ten idiot dělal? Vstával od mrtvé dívky a zamířil zbraň na střelce. Nestihl to. Zásah dostal další a Jacob musel okamžitě jednat. Namířenou zbraní na střelce vystřelil, aby jej zastavil. Co jiného mu mělo zbývat? Zabíjel tady nevinné lidi a tohle by mělo přestat. Vystřelená kulka mířila útočníkovi na hrudník, ale kam… to už neměl čas Jake postřehnout. V rameni ucítil okamžitou bodavou bolest, až zasípal bolestí. Neskutečná bolest, u které měl chvilkový pocit, že snad necítí ruku. Dostalo jej to na kolena a málem se mu povedlo upustit zbraň. Tvář se mu zkřivila bolestí, ale otočil se po svém útočníkovi. Ten si to měl namířeno za ženou, která už chtěla nastoupit do auta.
Lidi se zbláznili… Lidi se zbláznili. Ne já. Tohle… není skutečné. Musel dívce pomoct, aby nedošlo k další smrti. A navíc to vypadalo, že všichni ti lékaři je chtějí dopadnout. Svět se zbláznil.
Uchopil zbraň do zdravé pravé ruky a vystřelil na doktora, držíc dívku. Nechtěl jej zabít, proto mířil na nohy. Konkrétně na místo pod kolenem, aby padl a nechal nevinnou být. Nebylo to nic, co by jej mělo zabít, ale zastavit ano. Pak se pokusil vstát a chytil se za rameno, kde nahmatal nůžky. „Ty kreténe pitomej…“ zaklel pro sebe a nůžky okamžitě vytáhl a odhodil. Neskutečná bolest. Cítil, jak mu krev zbarvuje oblečení a záda. „Kurva…“ Se stále nabitou zbraní v ruce došel k autu. V případě, že by se doktor vzpouzel a dívka si nemohla poradit, udeřil doktora koncem pistole do obličeje. „Do auta… hned!“ Zvýšil hlas na ty, co ještě přežili a mohli utíkat. Tady nemohli nic udělat, ani pomoct umírajícímu. Bylo tady až moc zblázněných lidí. Nemohl víc pomoct, i když chtěl. Museli utéct a dostat se do bezpečí. Vlezl proto do auta a nastartoval jej. „Rychle!“ zařval naposledy.
Další výstřel a další trefa. Bylo to nechutné. Schytala to osoba, která stála nad mrtvolou Pandy. Kdyby se jí dělalo špatně z krve, asi by se už po několikáté za dnešek pozvracela. Všimla si Conora, který se vydal za osobou s dírou v obličeji. Asi není nejlepší nápad skočit přímo pod člověka, který má na svědomí vlkodlaka a člověka, kterého již asi nejde zachránit. Nebo měl snad nějaký plán? To už však měla další problém v podobě doktora. Její ruce však nechal volné a to byla základní chyba. Podařilo se jí přežít docela dlouho na to, aby to teď vzdávala. Sice už by ji asi teď nepřekvapilo, kdyby se z nebes snesl létající talíř a o kousek dál by se ukázal atomový hřib na kterém cválá duhový jednorožec, ale touha přežít v ní stále byla. Chtěla doktorovi doručit salvu úderů. 'Únor' z jednoho filmu na který se před nedávnem dívala. Její loket vyletěl směrem k břichu od pána s lékařským pláštíkem, ale pak slyšela další výstřely.
Každý udělal to nejlepší. Alespoň tedy to, co považoval za to nejlepší. Connor se pokusil zachránit lidský život. Jacob se pokusil všechny dostat pryč. Cara se pokusila ochránit svůj vlastní život. A Nino? Nino ležel na zemi a krvácel. To, o co se Connor pokusil, mělo valný efekt, ale ke Connorově smůle... Nějaká doktorka se rozběhla k nim, zjevně chtěla pomoci. Zbytek byli nejspíše pacienti, protože jen ztuhle stáli, hleděli a netušili, co mají udělat. Alespoň tedy do několika následujících momentů. Jistě, u Connora zatím nikdo nevěděl, že je hrozbou... Ale Cara? Jiné kafe. Muž, na kterého Jacob vystřelil, sebou sekl na zem a zůstal ležet. Jen sténal a snažil se plazit pryč, i když se tedy jeho snaha nezdála být příliš ovoce přinášející. Prakticky se nehnul a zůstával na stejném místě. Doktor, který držel Caru, byl postřelen a stáhl sebou na zem Caru, zatímco neskutečně hlasitě sténal a nadával do kurev a podobně. A kdo by se mu divil? Doktorka, co si klekla vedle Connora, ustrašeně zvedla hlavu. Moc střel, moc hluku a čím dál tím víc čumilů, kteří poplašeně uskakovali, když Jacob startoval auto. Naštěstí už do něj mohla i Cara, protože muž, co jí držel venku, byl strážníkem knockoutovám na zem a tak se teď válel ve vodě. ,,Pomozte mi ho zvednout. Musím ho dostat dovnitř a-" začala žena u Connora, ale to už dorazila další osoba - ta, která znala identitu Cary a Pandory. ,,Jsou to nelidi! A ti co ne, tak jim pomáhají!" v ten moment se mezi lidmi strhla všeobecná panika. Většina se rozběhla směrem do nemocnice, aby zachránili své vlastní životy. Střelby se nebáli tolik jako magie... Divné, ano, ale pokud tohle byl Connorův sen, nebo snad Jacobův, nebyl by to takový problém, ne? Všechno nemuselo být logické. Každopádně i doktorka, co se snažila pomoct Ninovi, spadla na zadek a pokusila se od něj dostat dál, jako každý vyděšený člověk od toho, co jej děsilo. Všechno se dělo během chviličky. Auto naskočilo a stejně tak musela trojice naskočit do něj, protože jinak by zemřel Nino zbytečně... Tedy, ne že by to, co udělal, nebyla hloupá chyba, ale snažme se tvářit, že udělal hrdinský krok. Pokud se Jacob rozjel i s dvojicí uvnitř, bylo třeba si vybrat, kam to vlastně pojedou. Otočit se mohli, lidé utekli a tak bylo prostoru víc než dost. Otázkou bylo, jestli se Jacob v Heathens vyznal dost na to, aby našel les.
Někdo vážně přišel. Connor se musel usmát. Byl opravdu vděčný a tělem se mu rozlila alespoň malá vlna vítězství. Nevnímal ostatní. Pokud mu byli lidé ochotní pomoct, chtěl Nina zachránit. Přikývl k doktorce a chytl Nina za ramena s tím, že ho pomůže zvednout. ,,Budeš v pohodě, vydrž" Vydechl a chtěl ho zvednout, když se ozval jiný muž. Connor se po něm otočil se staženým hrdlem. Nic neudělal.. Chtěl jenom pomoct, tak co bylo špatně? Co mohl udělat víc. ,,Ne! Já jen nechci.." začal, ale to už se všichni začali odtahovat. Včetně doktorky. V tom okamžiku ho polila ledová sprcha kruté reality. Nikdo mu nepomůže. Byl souzen a odsouzen, stejně, jako ostatní. Ještě jednou naposledy se podíval na Ninovu zohavenou tvář. Byl to konec. Roztřásly se mu ruce, ale pak od něj vstal. Muži s pistolí byli mimo. Jedna byla kopnuta bokem a žena, co se k nim blížila měla teď co dělat s proudem lidí. Měl jen jednu šanci. Ano. Rozhodl se hrát podle pravidel svého snu. Rozběhl se k autu a zapadl dovnitř. Zabouchl za sebou dveře a nejraději by se neviděl. Chtěl se otočit a ještě jednou se podívat po muži, kterého tam nechal ale neudělal to. Nemohl. Místo toho se tiše chytl za hlavu a měl dojem, že šum v ní teď zesílil. Chtěl se probudit.. Chtěl, aby to skončilo.
Lékař díky pomoci od člověka už ji nedržel. Byla zase volná. Chtěla mu poděkovat, ale na to nebyl čas. Naskočila do auta tak rychle, jak nikdy. Člověk v krizové situaci dokáže udělat věci, o kterých by si nikdy nepředstavoval, že zvládne. Sledovala ostatní se zatajeným dechem. Stihnou to všichni do auta? Schoulila se na zadní sedačku. Připadala si jako odpad, kvůli kterému umřelo hodně osob. Jistě nemohla za to, ale i přesto se tak prostě cítila.
Nakonec oba nastoupili a Jacobovi se povedlo nastartovat auto. Sice bude muset řídit hlavně jednou rukou, ale zvládne to. Museli se hlavně dostat pryč, i když bohužel někteří nepřežili. Ani Jacobovi z toho nebylo dobře. Už přestřelku zažil, ale nikdy z nich neměl dobrý pocit. No kdo by měl? Člověk se s tím vždycky bude muset nějak sám vyrovnat. Horší to bude pro ty, co ještě nebyli v přítomnosti vraždy člověka. V tomto případě dvou. Bylo mu to líto. Z toho všeho, co se dnes stalo. Jeho mozek byl stále plný otázek, byl k prasknutí. Nakonec šlápl na pedál, aniž by se naposledy podíval, co se tady děje. Otočil auto a rozjel se od nemocnice pryč. Řídilo se mu fakt blbě, zvláště, když jej neustále vyskakujíc bolest v ramenu rozptylovala. Občas si neodpustil se ušklíbnout bolestí nebo tiše, pro sebe si zanadávat. Kam ale teď pojedou? Ty ženy u kavárny říkaly něco o lese. Proto tam taky zamířil. Cestu do lesa snad nemohl splést.
Post by Nino Whitehorn on Feb 6, 2019 20:49:49 GMT
V jednu chvíli cítil zlost, vztek. A potřeboval se jí zbavit, mířil na muže. V té druhé už byl na zemi, jeho nohy, již slabé, nevydržely nával bolesti. Náraz kulky, která jej prostřelila jako nějakou blbou rostlinu, tomu jistým způsobem pomohl. Oči měl pevně zavřené, jako kdyby mu to mělo nějak pomoct, snažil se křičet bolestí, avšak hrdlo se mu rychle plnilo krví, stíhal ji pouze vykašlávat. Nádech, výdech, bolelo to. Všechno bylo najednou tak hrozně bolestivé, všechny ty zvuky v pozadí, všechno světlo. Nedokázal už ani zatnout zuby, když chtěl, přeci jen už většinu neměl, a ty, které ano, byly na cestě pryč. Měl tohle být konec? Protože jestli ano, nebyl to zrovna takový, jaký si představoval. Přeci jen nemohl ani pořádně myslet, chaos se uchopil jeho mysli a pomalu z něj dělal nějaký vlhký kapesníček plný bolesti. Někdo k němu dokonce promlouval, slyšel něčí hlas, pak se jej někdo dotkl. Byl to Connor? Možná. Ale ten byl právě nedůležitý, nepodstatný. Poslední kapka energie šla k tomu, aby se dostal blíže k tělu dívky, jen kousek blíže, věděl o ní. Věděl, že je blízko a nechtěl umřít sám, ještě ne. Nedokázal to. Krev byla všude, znemožňovala mu pořádně dýchat, bolest jej udržela ve stejné poloze. Nedokázal už ani udržet svá víčka zavřená. Neviděl. Neslyšel. Neměla být tohle ta chvíle, kdy se mu začne promítat celý jeho život? Ne. Pomalu ale jistě to cítil, tu ustupující bolest. A pak? Nic.
Ticho. Jediné, co bylo slyšet, byly výdechy trojice. Nikdo se neměl k tomu, aby promluvil, ale to bylo asi logické. Tedy, až na Connora, ticho stále pokračovalo a začínalo být tíživé. Jenže pak se začínal ozývat ten šepot. Každý z trojice slyšel něco jiného, nabádající jej k něčemu jinému. Mámivé šeptání, které mlžilo pohled. Jacob jel přesně tam, kam chtěl. Jakoby... Tu už byl. Jakoby mu něco přesně říkalo, jaká cesta kam vede. Les byl ale nakonec okolo celého města. Mohl jet kamkoliv a dostal by se k němu. Ale mířil tam, kudy vyrazila dvojice žen. Snad protože doufal, že je najde. Ony mohly vědět, co se děje. Mohli s nimi utéct. Zbožné přání, že ano? Nejspíš by bylo reálné, kdyby nebyli následování - o čemž zatím nemohl mít ani jeden z nich tušení. ,,Mohl bych ti pomoct, Jacobe. Plnit tvé povinnosti. Už nikdy si nebudeš přidat bezmocný, když řekneš ano," mluvil hladký mužský hlas. ,,Mohl bych ti pomoct, Connore. Už nikdy za sebou nikoho nenecháš. Budeš schopný zachránit ty, které nikdo jiný nebude moct," broukal mužský hlas s nadšením mladého chlapce. ,,Mohl bych ti pomoct, Caro. Už nikdy nemít strach ze smrti, tvůj život by byl úplný a smrt by se držela daleko od tebe," špital návrh i Caře. Každý z trojice měl možnost. Měl možnost přemýšlet a zvažovat. Chtěli přijmout nabídku? Lákavá, lákavá slova... Příjemný šepot, který je jen více rozděloval. Každý z nich měl možnost přijmout nebo odmítnout. Pokud ne byla odpověď.
Connor mlčel. Byl na tom podobně, jako Cara. Trochu se schoulil ke své straně a snažil se alespoň na chvíli na všechno zapomenout. I když to moc nešlo. Chtělo se mu zavřít oči ale před očima viděl stále Ninovu zkrvavenou tvář. Žil, když ho opustil. Měl tam zůstat s ním... Už kvůli sobě. Teď se cítil mizerně a cesta autem probíhala podobně, jako ta předchozí. Jen seděl a koukal se ven na míhající se krajinu a v hlavě měl prázdno. Dokud neuslyšel onen hlas. Trochu se napnul. Proč dnes neustále slyšel hlasy? Byla to schizofrenie? Měli to nakonec opravdu v rodině? Stiskl víčka. Chtěl se probudit.. Moc se chtěl probudit. Ale pomalu začínal pochybovat, že je tohle opravdu sen. Jeho noční můry se vždy utly v nejhorším okamžiku. Nikdy v nich neviděl přímo smrt, tak jako teď. Vždy byla, jakoby schovaná za cenzurou. Člověk žil, on mrknul a najednou byl mrtvý ale to bylo vše. Tohle bylo hrozně skutečné a neskutečné zároveň. Ninův obličej ho bude ve snech strašit ještě dlouho.. a ten hlas mu nabízel, že by se to nikdy nemuselo opakovat. Mohl by obrátit svět k lepšímu. A pokud to byl sen, tak přece o nic nešlo. Bylo tu vůbec něco proti? Jistě.. že mu to navrhoval hlas v jeho hlavě. Nebylo tu nic, co by ho varovalo. Možná jeho matka kdysi. Byl však příliš vysílený na to, aby nad tím přemýšlel. Hlas byl prostě tak uklidňující a nabízel řešení. A Connor měl opravdu obrovskou chuť se mu prostě poddat. Co by asi udělal Thomas, kdyby tu byl? Co by mu řekl.. Ale on tu nebyl. To se na něm opravdu stal tak závislý za tu krátkou dobu, co se setkali? To se bez něj teď nedokáže ani rozhodnout? Zachvěl se. Upřeně zíral z okna ve snaze zarazit slzy, které se mu stejně začaly kutálet po tvářích. Kde byl.. Chtěl ho tady. Jenom ho obejmout a říct mu, jak moc ho má rád, a jak moc je vděčný za to, že právě on je jeho andělem. Řekl mu to vlastně vůbec někdy? Poděkoval mu vlastně, když mu zachránil život? Nemohl si vzpomenout. Nesnažil se slzy ani utírat. A pak si prostě stáhnul tričko s krvavými fleky na zádech a přitáhl si ho k sobě jako plyšáka. Musel vypadat, jakože se opravdu zhroutil. Teda alespoň pro ostatní. Asi teď působil trochu jako cvok. Každopádně v tom návalu emocí na hlas v hlavě úplně zapomněl.
Bylo tady… hrobové ticho. Ještě aby ne. Všichni byli v šoku a každý si urovnával své vlastní myšlenky. Ani sám Jake pomalu netušil, na co dřív myslet. Jestli na to, co se stalo, na bolest nebo na cestu – no, na tu určitě. Krátce se podíval do zpětného zrcátka na Connora a na… ženu, u které neznal jméno. Zdáli se být v pořádku, alespoň fyzicky. Poté uslyšel v hlavně mužský hlas. Byl mu povědomý. Zněl, jako toho muže, co potkal u nemocnice. Ten muž, který se před ním rozplynul jako pára. A myslel si, že to byl jen přelud. Nejspíše. Ale měl ho i v mysli? Možná se fakt zbláznil a začíná slyšet a vidět neexistující lidi. A nebo to bylo opravdu reálné a všechny ty nadpřirozené věci opravdu existují a on žil celý život v nevědomosti. Mohlo to být, ale těžko se tomu dalo věřit. Snažil se pochopit onen hlas, co mu říkal. Hlas mu chtěl pomoct. Pomoct s jeho bezmocí. Zněl šíleně přesvědčivě. Možná mu ten hlas chtěl ukázat ten prvý svět. Chtěl mu otevřít oči, aby nežil dál v zaslepenosti. Aby se neztrácel v realitě a ve snu. Všechno se mu to míchalo dohromady. Zavrtěl hlavou, jako kdyby mu do ucha vletěla moucha. To je nesmysl… Pomyslel si. Ale… pak si vzpomněl na to, jak se jeho oblečení změnilo z mokrého na suché po pouhé vteřině. Vzpomněl si, jak se jej dotýkaly kapky a on nic necítil. Nebyl mokrý. Podíval se na moment na své kalhoty a rukávy. Nebyl mokrý. Byl suchý. Jak to bylo možné? Třeba ten muž, co se vypařil opravdu existoval. Byl to snad nějaký přízrak? Přece jen to existuje? Musí, přece by byl jinak mokrý až na kost, kdyby ne. Co ale myslel tím, že ten zbytek reálný není? Zamračil se. Nechtěl nic říkat nahlas, proto se rozhodl pro svůj vnitřní boj. Bezmocný… Jak můžeš zrušit bezmoc. Každý si tím projde. Nikdy je moc silné slovo. Sakra teď se mi možná otočil život vzhůru nohama za jeden debilní den. Co může být horší? Jak se po tomhle můžu přestat cítit bezmocně? Řeknu ano a co se stane? Nic… Pořád se budu cítit bezmocně. Stačí, když si vzpomenu na to, že jsem do teď o ničem netušil. Pevně stiskl volant.
Connor neodpovídal, ale hlas byl trpělivý. Proč pospíchat, když lovíte vysokou? Stačí ji pomalu a lehce dovést až k sobě. Jen ji nevyplašit. ,,Ach, Connore... Mohl bys pomoct komukoliv. Mohl bys udělat tolik dobra..." mluvil hlas dál. ,,Tolik dobra... Skoro jako někteří s bílými perutěmi. Chtěl bys být jako andělé? Ten, kdo nenechá nikoho za svými zády, kdo je vždy nápomocen a hlavně ten, pod jehož dotekem už nikdy nikdo neumře? Tvůj anděl tu není... Opustil tě. Mohl bys zaujmout jeho místo." ,,Bezmoc...je hloupá. Dá se jí zabránit, i ty bys mohl. Co kdybys věděl, co lidé chtějí udělat? Mohl reagovat dost rychle, abys jim mohl zabránit? Kdyby se ti otevřely oči a najednou bys dokázal ochránit kdo by to potřeboval. Ten chlapec, Connor. Ta blonďatá dívka. Ti dva milenci... Kdybys věděl, co se jim má stát, zachránil bys je. Nebyl bys bezmocný. A já... Já ti mohu pomoct k tomu, aby to tak bylo."