DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Louka? Spíš rozsáhlá plošina potažená zeleným kobercem. Tady můžete běhat, skákat a smát se, pokud jsou vám jiné otevřené prostory málo! Louka totiž vypadá prakticky nekonečně, táhne se až někam daleko na jih a je dosti široká. Ačkoliv se někdy někde ukáže i strom, většinou je pustá až na potoky a pár keříků. Prostě jen tráva, prostranství a nic víc. Najdete tu kopce a někdy i pastýře ze stádem z jiných měst, nejbližší pastevec žije od Heathens asi pět nebo šest kilometrů i se stádem oveček, které se mělo kdy přiblíží ke zdejším lesům.
Měla tyhle otevřené krajiny Irska ráda. Vlastně bylo divné, že Heathens obklopovaly stromy, ale Nora v tom hledala jednoduché vysvětlení. Lidé neradi cestovali tak rozsáhlými lesy a protože tu stromy už nějaký ten pátek byly, tušila, že v tom má prsty magie. Nakonec, toto město bylo docela důležitým středobodem magie. Nikde jí nenašla tolik nahuštěné jako zde. Možná právě proto někdo město oplotil všudypřítomným lesem. Někteří lidé dodnes žili v lese. Docela je litovala. Jejich domy musely skutečně trpět na plíseň. Ale sluníčko na rozlehlých pláních? Vždycky ho měla ráda. Trochu zhnuseně se podívala na oslintanou hračku co jí donesla Lapis, ale nakonec jí ji někam do dálky skutečně hodila a pes se za ní natěšeně rozběhl, zatímco ten druhý zůstával klidně u nohy. Proč by se stresoval a běhal? Pche! Nemyslitelné. No, Nora vytáhla telefon a začala Lapis točit. Pes sebou totiž třískl do sněhu a válel se, i s hračkou v tlamě. Nora se nad tím musela smát. Vždycky měla raději kočky, ale psy znamenali lepší obranu a společnost. Kočka... se kolem vás protáhla ven a další dny jste ji neviděli. Navíc, tyhle dvě fenky měla docela ráda. Rozhodně jim dávala lepší život jak někteří jiní majitelé.
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 15, 2019 1:51:14 GMT
Dny v Heathens byly táhlé a nudné. Alespoň tak to Ari připadalo. Bylo to dost stinné místo. Ani netušila, kdy naposledy viděla v Irsku tolik lesů. Myslela, že se tu jen pasou ovce a mají tu útesy. Tady si však příroda očividně vyhrála do sytosti. Městečko, do kterého se přestěhovala nedávno už si stihla tak nějak projít. Přišlo jí to, jako takový trochu zapadákov někde na konci světa, ale mělo to svoje kouzlo. Dnes však svítilo sluníčko. Sice málo, aby si ho lidé mezi domy užily, dost však na to, aby ji vytáhlo z bytu. Tohle bydlení o samotě bylo samo o sobě dost velké dobrodružství. Nezapomínat si klíče, nezapomínat chodit nakupovat a všechno musela řešit sama. Jistě, snazší by to bylo s autem. Neuměla si však představit, jak by se tu s ním ve všech těch uličkách motala. Proto se rozhodla využít možnosti započetí zdravého životního stylu a město si procházela po svých. Okolí však zatím moc pozornost nedávala. Ačkoli dnes ji lesk blyštícího se sněhu na otevřené pláni přilákal. Byla to krása. Bílo až kam dohlédla. Zmocnil se ji pocit volnosti. Jakoby stačilo jen roztáhnout křídla a rozletěl se někam na obzor. To by ale musela mít křídla. Zatím se tedy spokojila s vlastními pažemi.Roztáhla ruce, zavřela oči a se smíchem se rozběhla z mírného kopečku. U toho se rozesmála. Moc daleko ve sněhu ale běžet nedokázala. Dala tedy ruce před sebe a žuchla sebou do bílé čerstvé prachové peřiny. Z nějakého důvodu se pořád musela smát. Asi proto, že na loukách nebyla sama. Kus dál si všimla nějaké ženy, co sem nejspíš přišla venčit svoje psíky. Dala si ruce na pusu a chvíli se trochu dusila, než je opět rozplácla na zem a začala dělat andílka. Ta žena ji musela vidět. Musela ji i slyšet. A ona si ji v první chvíli vůbec nevšímla. Až když už bylo pozdě, hrát si na spořádanou rozumnou dívku. Bylo to trapné, to proto ji to tak rozesmívalo. Když dokončila andílka, posadila se a teprve teď svoje hormony trochu uklidnila. ,,Dobrý den!" Zavolala na dívku a pro jistotu na ni i zamávala. Ačkoli stále seděla na zemi. ,,To máme dnes ale hezky co?" Dodala a začala se zvedat a rychle ze sebe ometla sníh, aby nebyla mokrá ještě víc, než už je.
Nořino obočí vyletělo vzhůru, když kus od ní zahlédla poletující modrovlasou katastrofu. Jen nad tím zavrtěla hlavou. No, taky bývala mladá. A tahle? Tahle zjevně byla hodně mladá, dívenka jedna. Modré vlasy, nezkrotný duch a kdo ví co ještě. A i když věděla, že tam Nora je, pokračovala dál, ještě s větším zápalem. Lapis brzy přestala s válením a Nora stáhla telefon. Pohled trojice se nyní zaměřil na dívku, co dělala andělíčky ve sněhu a Nořin výraz byl nicneříkající. Dívka mohla být klidně o deset let mladší než Nora... a když to černovlásce došlo, o kolik let by se to mohly lišit, ucítila jistou tíhu - ano, přesně na hrudníku a říká se tomu tíha prozření. Tedy, nejspíše ne, jednoduše si uvědomila, že jí táhne na třicet a na pár okamžiků jí to vyrazilo dech. Chtělo to, aby někdo zarazil čas a ona nemusela dál stárnout. Aby byla mladá a bezstarostná jako modrovlasá dívka před ní. Na okamžik jí přestala věnovat pozornost a na mobilu naťukala zprávu. ,,Chci tě vidět." Příjemce byl Victor, ale to by musela mít jeho číslo. Proto jen spustila paži s telefonem podél těla. Zpráva se uložila jako koncept, protože neměla příjemce. Zhluboka se nadechla. A pak? Dívka zavolala. Nořina tvář se obrátila jejím směrem. Vážně, tolik života... ,,Máme, máme," odpověděla tenebris... ani si nebyla jistá, jestli by se označila za mladou. Ano, už to přicházelo, deprese z pokročilého věku. Svou duši by ale za mládí nevyměnila. Až po třicítce bude mít právo říkat, že je stará. Teď jenom stárla. Třicítky se většinou tací, jako byla ona, nedožívali. Možná i proto se toho věku bála. ,,Ale rozhodně ne dost teplý na to, aby vysušil mokré oblečení," podotkla, možná až moc troufale.
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 17, 2019 1:49:48 GMT
Ariana se zaculila a pohledem sjela ke svému mokrému oblečení. ,,No jo, asi jsem se nechala trochu unést. Ale když, tady je tak krásně. Mám ráda louky. Díky nim se celý kraj otevře. Člověk je hned volnější" Zhluboka se nadechla čerstvého studeného vzduchu a přivřela oči. ,,Promiňte, trochu jsem se zasnila. To se mi stává" Pokrčila rameny. Někdy opravdu netušila, kdy by měla zmlknout. ,,Jsem tu nová, nedávno jsem se přistěhovala. Jmenuju se Ariana. Ráda vás poznávám" Navázala hned, aniž by počkala, až se dívka představí také. Třeba by se ani představovat nechtěla. Ari měla však i tak potřebu vyjádřit, že ráda poznala novou osobu ve svém okolí. ,,Máte moc hezké psy. Jak se jmenují?" usmála se s výrazem typické puberťačky, nadšené do zvířat. Mokrá kolena ji zatím začala mírně zábnout, jak tam jen tak stála.
Neskutečně aktivní, ano. Taky neskutečně volnomyšlenkářská. Nora si nad tím krátce povzdechla. Vždycky se nemohla rozhodnout, jestli tyhle lidi má a nebo nemá ráda. Teď by si popravdě zakouřila... Ten moment se neskutečně nabízel. Proto jen zašmátrala v kapse a vytáhla balíček žvýkaček. Zdálo se, že ani moc mluvit nebude muset, modrovláska to zvládala i za ni. ,,Je to rozdíl od lesů. Ale i ty mají něco do sebe," podotkla k jejímu údivu nad nádherou luk. Nora vlastně ani netušila, proč jí to vysvětluje. A stejně tak netušila, proč jí na to vůbec odpovídá. Divné setkání. ,,Lapis a Monas. Nejsou to úplně originální jména... ale stačí." Lapis jí už seděla u nohy a čekala, kdy její hračku chytí. Nora si povzdechla a hračku vzala. Pak ji odhodila někam... na opačný směr, než byla Ariana. A konečně si vzala žvýkačky. Mírně nadzvedla obočí a natáhla ruku k Arianě, čímž ji vyzývala, ať si vezme taky.
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 17, 2019 13:53:29 GMT
Ariana se usmívala a sledovala psy. Přišlo ji to roztomilé a dívka je zjevně měla slušně vychované, když neskákaly otravně kolem a neštěkali jako pominutí. Nabídnutou žvýkačku si vzala s poděkováním. Troch se ale zklidnila. Nejspíš za to mohlo to, že žena se nepředstavila. Často se stávalo, že se Ari trochu zapomněla a potředovala postrčení, aby znovu zvolnila. Tohle stačilo. ,,Omlouvám se, asi jsem trochu otravná" Přejela si rukou po paži, kterou si pak začala mírně třít. Začínala ji být zima. Válet se ve sněhu asi opravdu nebyl dobrý nápad, ačkoli slunce na černých kalhotech poměrně hřálo. ,,Mohla bych se zeptat.. nevíte o nějakém obchodě s hudebninami? Potřebovala bych novou strunu a zatím jsem tu nic takového neviděla"
,,Ne víc než někteří... Zaměstnanci mého otce," cukl jí koutek. Démoni byli neskutečně otravní, tedy, jak kteří. S některými se dalo mluvit a další ji viděli jen jako příležitost si naplnit břicho. No, většinou je to pak rychle přešlo. ,,Bohužel. Spíš se zajímám o legendy a archív, než že by mě nějak moc zajímalo, kde se tu prodávají struny," pronesla upřímně. Nikdy na nic nehrála, takže to šlo mimo ni. ,,Ale pokud vážně potřebujete strunu, zkuste si zajít do Prayera. Jsou tam umělci i z Heathens, mohli by to vědět... Pokud teda nebudete hledat na internetu, Ariano," vyfoukla bublinu a ta brzy zase splaskla.
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 18, 2019 18:50:55 GMT
Ari se mírně rozevřela oči, když se dívka, která se ji stále nepředstavila, zmínila o legendách. ,,Máte tu místní legendy? páni, to už jsem dlouho neslyšela. Lidi to většinou už tolik neřeší." vypadalo to, že ji opravdu zaujala. Možná smůla pro ni. Zatím to nejspíš vypadalo, že teď už se ji tuplem nezbaví. I když Ari nebyla zase tak vlezlá, aby někomu ukradla víc, než patnáct minut jeho života, když on sám nechce. ,,Co je to ten Prayer. Moc se tu ještě nevyznám.. aspoň, co se názvů týče. Ale určitě se tam zajdu podívat. Podle mě je fajn využít něčí pomoci a popovídat si, než někde sedět sama u počítače. Člověk z toho má pak lepší pocit.
,,Spíš než městské legendy neobjasněné záhady. Úmrtí připisovaná různým tvorům, zmizení připisovaná jiným... Z toho vznikají báchorky a tak to pokračuje dál. Například se tvrdí, že někde v rašeliništích se nachází chata, kde je možné upsat se ďáblu. Což je... Pitomost. Chata tam možná bude, ale ďábel neexistuje," podotkla. Jistě, tohle musela vědět. Pak se zaculila nad zvědavostí dívky. Monas přistoupila blíž a očichala si její ruku. ,,Prayer je bar. Když tam přijdete a zeptáte se na strunu, určitě vám někdo nějakou sežene. Jsou na struny jak vysazení. Hlavně jeho majitel, vždycky nosí jednu navíc. A myslí si, že to nikdo neví." Za větou panovalo nevyřčené 'já ano'. Výhoda toho, když se někomu můžete hrabat v myšlenkách. Nebo když máte otce démona, co se o takové věci nebojí podělit.
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 19, 2019 0:30:34 GMT
Byla čím dál zvědavější. ,,Tak, to by nebylo špatné se zajít podívat do toho archívu. Díky za tip. Kdo by nechtěl prozkoumat chatu, když je tam možnost upsat se ďáblu, no ne? Musí to být zábava. Bojím se ráda." Zaculila se. Nebyla jednou z těch dívek, která by se bála slézt z cesty, jen proto, že je někde jasně vyznačená trasa, přes kterou se nesmí. ,,Takže majitel baru. Je to muzikant? Ráda se seznámím. Už mám kytaru rozbitou pěkně dlouho a nebyl čas začít pořádně shánět. Už mi to chybí" Usmála se. Když k ní pes přišel, jednoduše si dřepla a nechala se očichat.
Zakřenila se a zavrtěla nad tím hlavou. ,,Vyměnila bys chvilku strachu za duši?" optala se jí Nora. ,,To je hloupé. Chvilek máš spoustu, ale duší máš jen jednu," ušklíbla se nad tím. ,,No, spíš než muzikant je to..." zamyslela se. Co byl zač? Zas tak moc toho o nich nevěděla. ,,Ilusionista. Správně, je to ilusionista," kývla dívce a trochu se nad tím usmála. Rozhodně to bylo pro astru divné označení. ,,A má moc rád květiny. Speciálně astry," zakřenila se. ,,Možná ti za takovou dá i strunu zadarmo," vesele na ni mrkla a pak se zasmála. No co, mohla si přeci střílet z lidí, ne? Byli tak sladce neinformovaní...
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 22, 2019 13:16:18 GMT
Ari jen pokrčila rameny. ,,Nikdo neřekl, že bych se mu upsala. Ale setkat se s ďáblem, no nebyla by to paráda?" Uculila se nad tím. Pak se ale zatvářila mírně nechápavě. Ilusionista? K čemu by ilusionista potřeboval strunu? Sice nevěděla jak tihle ,,Kouzelníci" provádí svoje triky a kdo ví, jestli v tom zrovna struny hrály nějakou roli ale to ona nemohla vědět. I když se jednu dobu dost koukala na jeden pořad, kde se právě tyhle triky odhalovaly a že by si v jediném případě v nějaké z mnoha sérií všimla, že by používali strunu, to se ji ještě nestalo. Spíš vlasce a podobné nitky. Neuměla si to představit. Docela ji to zajímalo. Nejspíš se ho zeptá, jestli by ji nějaký trik se strunou nepředvedl. Třeba by to mohla okoukat, tak jako pár tríčků z onoho pořadu. nad kytkou ale nadzvedla jedno obočí. ,,Strunu za kytku? Není trochu divnej?"
Nora si modrovlásku Arianu chvilku prohlížela a pak se ušklíbla. ,,Ani ne. Nechodí na rodičovské schůzky, neplatí alimenty a fakt nesnáší, když se mu říká ďábel. Spíš to zaměň za Lucifera," poradila klidně dívce a sledovala dívku, zvědavá na její reakce a hlavně myšlenky. Vypadala naprosto vážně, takže tu byla malá šance, že si utahuje... a nebo ne? No, u Nory jeden nikdy nevěděl. Momentálně sice říkala pravdu, ale mohla by takové pravdě ta dívka uvěřit? Asi těžko.A Lucifer... byl fakt otec na hovno, to musela Nora uznat. I když měla jistou ochranu, což bylo fajn. Bez něj by ji ale nepotřebovala. ,,Trochu retardovanej, jo," odpověděla vesele Nora na dívčinu otázku. Zdálo se, že Alastora sakra ráda pomlouvá.
Post by Ariana Kaylin Ross on Feb 24, 2019 11:17:33 GMT
Ariana se musela zasmát. Líbilo se ji to, jakým stylem to Nora pojala. Asi by to udělala podobně, kdyby byla v její situaci. Samozřejmě tomu, co říká opravdu nevěřila a tohle byla zábava. Nora ji opravdu nepřišla špatná. Hlavně, co se přístupu týkalo. ,,Dobře dobře, dám na tvou radu.. i když Lucifer.. nepřijde ti, že to zní trochu divně? Já nevím, kdo by si chtěl dobrovolně říkat Lucifer?" Ari se vlastně nikdy nelíbila mužská jména na L. Netušila proč. Možná to bylo tím, že její matka od nich kdysi odešla kvůli nějakýmu Liborovi. Lucifer však nebylo jméno, co by se ji jen nelíbilo. Přišlo ji tak nějak komické. Stejně, jako třeba Bronislav nebo Svatopluk. Ari měla v hlavě dost jasno ve svých názorech a postojích. Něco se ji líbilo, něco ne. Něco ji přišlo vtipné a něco ne.. Neměla v hlavě maglajz jako většina lidí v Heathens. Bylo na ni dost poznat, že její život byl opravdu obyčejný, bez šokujících zvratů typu, démoni existují. I tak však Ari nepřišlo, že byl nudný. Vlastně by řekla, že si život vždycky užívala, ať už ji pod nohy hodil cokoliv. Mírně se podmračila a zkoumavě si Noru prohlédla. ,,Takže mi retardovanej majitel baru dá za astru strunu.. jasně.. Mám to brát fakt vážně, nebo se na můj účet náramně bavíš?" Založila si ruce a u toho se trochu uculila.