DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Hřbitovy vždy byly a s největší pravděpodobností i budou. Nachází se mimo město a jeho stav tomu i odpovídá. Většina hřbitovů je vždy nakonec opuštěna. Tento byl opuštěn asi dvě stě let zpět, ale málo kdo tuší, proč tomu tak bylo. Pokud ale budete hledat a pořídíte si v záznamy města, či si je vypůjčíte, dozvíte se, že vypukla ve městě nemoc, které podlehla spousta občanů a hřbitov se tak naplnil a brzy se přestal používat. Co se už ale nedozvíte, je to, že zde také řádil vrah, který napomohl tento hřbitov naplnit. Nyní hřbitov už ale jen připomíná dávnou minulost jako starý dub časy, kdy člověk víc věřil přírodě. Většina hrobů je porostlá plazivými rostlinami a některé nápisy a jména už ani nepřečtete - je to neskutečná škoda. Přesto občas nějaký z občanů městečka uctí památku nějakého svého předka, či duše, které zde prý stále bloudí, květy.
Post by Victor Murphy on Jan 17, 2019 21:45:28 GMT
Bylo chladno.. Nebo se mu alespoň zdálo, že je. Možná to však způsobovalo mrazení v zádech, které pociťoval od chvíle, kdy prošel rozpadajícími se zdmi. Změnilo se to tu. Dřív to byl obyčejný hřbitov. Teď však, jakoby na něj lidé zapomněli, a sama příroda skryla duše zde spících. To místo tu však stále zůstávalo. Jakoby náhrobní kameny zamrzly v čase. Některá jména byla těžko čitelná. Jinde se zase náhrobek rozpadal. Většina tu však stále stála, obrostlá divokými stromky nebo keři. Bylo to tak dávno. Victor měl však pocit, jakoby se to všechno stalo včera. Jakoby události, provázející ho jeho životem neexistovaly. Jakoby seděl znovu u postele. Cítil bolest, návaly vzpomínek.. rozbitý nábytek.. Ta bolest ale nebyla čerstvá.. Nebyla dnešní. Byla to vzpomínka na den, kdy jedna jeho část, zemřela spolu s jeho bratrem. Měl pocit, jakoby stál přímo před ním, když hleděl na kamennou desky s jeho jménem. Mírně se zachvěl a jeho oči měly tendenci se lesknout. Podřepl si a z kapsy vytáhl zapalovač a svíčku, kterou zapálil a položil k hrobu. Potom se posadil na zem do tureckého sedu a s odevzdaným klidem složil ruce do klína, když mu po tváři stekla první slza. Všechna ta neustálá kontrola.. strach a zodpovědnost.. Potřebovalo to ven. Potřeboval vypnout. To co právě projevoval nebylo něco, co by rozhodilo jeho kontrolu. Byl to prostý smutek. Smutek, na který má každý právo. ,,Ahoj bráško" Zašeptal tiše a skrz lesknoucí se oči se s výdechem pousmál. ,,Už je to dlouho, co sme se viděli naposledy.. Spoustu se toho stalo.. ani nevím kde mám začít. Je to dlouhé vyprávění ale máme spoustu času.." Svěsil hlavu a pohlédl na svíčku. Vlastně by se teď nejraději stočil do klubíčka a zůstal tak..
Nora měla hřbitovy celkově ráda už od dětství. Dobře se jí tu přemýšlelo a to i v zimě. Jenže většinou v Norsku byla ze hřbitova vyhoštěna ještě dřív, než si tam mohla vyhřát místečko. Nakonec, hřbitovy byly něco, kde se umělo nechat ukápnout pár slziček, zapálit svíčku a pak zase jít dál. Bylo to pokrytectví, mrtví neslyšeli živé. O tom Nora věděla. A kdyby je slyšeli, vážně by živí nemuseli tak moc lpět na místě, kde se uložila schránka. Duše s ní měla pramálo společného. Z celého toho přemýšlení dostala chuť si hlavu zapatlat cigaretovým kouřem. Natáhla se proto do kapsy a vytáhla žvýkačky, které si hodila do úst a začala žvýkat. Byla ráda, že už nemá potřebu kouřit tak často jako dřív. Tedy, momentálně nekouřila vůbec a byla tak se sebou spokojená. Kdyby ji někdo donutil, aby do toho znovu spadla, nejspíš by ho vlastnoručně utopila. Udušení šlo udělat na spoustu způsobů a utopení jí přišlo nejlepší. Lapis jí skákala u nohy a prosila o hození dalšího klacku, který Nora tedy ze země zvedla a hodila s ním. Monas čichala okolo. Nora zachytila cizí myšlenky poměrně brzy, ale ze začátku je nedokázala identifikovat. Protože hřbitov už od okolí nedělil plot, prakticky ani nepostřehla, že na něj vkročila. A toho, že se zvířata napjala, si taky všimla na své způsoby až moc pozdě. Když jí došlo, kdo k ní stojí zády a čelem k náhrobku, Lapis i Monas už na vetřelce vrčely. ,,Ticho," štěkla na dvojici psů, která poslechla. Bylo dobré mít psy, kteří hlásili přítomnost vlkodlaka. O tomhle ale věděla. Zakroutila si stříbrným prstýnkem na ruce a váhala. Victor už o ní věděl. Přejela si svoje oblečení pohledem. Odrbané tenisky, co si brala ven, když venčila ty dvě potvory. Bunda, která měla kapuci s kožíškem. Džíny, které koupila nově a měly kobaltovou barvu. A pod rozepnutou bundou dlouhý svetr. Měla ty dlouhé ráda. Nespokojeně se nohou podrbala na té druhé a pak se rozhodla, že bude nejspíš nejlepší vážně dělat, že tam není. Tak se rozešla dál.
Post by Victor Murphy on Jan 17, 2019 23:26:26 GMT
Victor seděl, skoro nevnímal okolí a tiše vyprávěl svůj příběh, jako pohádku na dobrou noc. Mezitím změnil sed z tureckého, na takový,kdy si přitáhl kolena, které pak objal rukama, aby si o ně mohl opřít bradu. Připadal si tak unavený. Všechno bylo daleko. Snažil se znovu vzpomenout na ten pocit, kdy se s bratrem smáli a povídali si.. Na pocit toho, že má někoho, za koho by dal život.. spoustu životů.. Jistě, smečka teď byla jeho rodinou. Lidská část však toužila po něčem víc.. Po své vlastní krvi.. Po někom, kdo je s ním spřízněný více, než skrz prokletí. I tak však kameni vyprávěl o tom, jak hrdý je, že se mu dostalo té cti, znovu pomáhat druhým v jejich cestě. Nakonec ale ztichl, když k němu vítr přinesl cizí pachy. Chvíli nereagoval. Mlčel a jen se díval před sebe. Nechtěl se vytrhnout z toho klidu.. z nostalgie, kterou se snažil pociťovat, i když to bylo už tak dávno. Psí vrčení v něm však znovu probudilo toho vlkodlaka v něm. Protřel si oči a ohlédl se po dívce, které se chtěla vydat dál. Věděl, kdo to je. Hned jak ji ucítil. Nevěděl teď však, jak se zachovat. Možná se i trochu styděl za svou předchozí zbrklost. I proto se donutil vrátit zpět do reality. ,,Noro" Pousmál se. ,,Ahoj." Začal se zvedat ze země. Nechtěl před ní sedět, když ona stojí.
Zastavila se uprostřed kroku a otočila se na něj. Nevěděla, jak se na něj dívat. Byla na něj naštvaná. Měla chuť mu ublížit za to, jak se choval v Prayeru. Nebo spíš co si myslel. To je to těžké na tom být telepat. A taky mít modlu, které jste dávali veškeré dobré vlastnosti jen proto, aby vás pak zklamala. Victor taková její modla byl. ,,Ahoj," odpověděla vlkodlakovi jednoduše. Nevěděla, jestli by mu měla říct ahoj, nebo dobrý večer, nebo odpoledne, cokoliv. Proto jen zvolila stejné slůvko, jaké zvolil i on. Kdyby si byla jistá, že s ní mluvit nechce, nejspíš by se otočila a odešla. S tímhle vlkodlakem... však mluvit možná z části chtěla i ona. ,,Víš, jsem na tebe naštvaná. Už od toho v baru," pronesla naprosto upřímně. Zajímalo ji, jak zareaguje. Co si pomyslí. Možná by mu mohla odpustit... ale leda by se omluvil. Omlouvají se ale jen ti, co vědí, že něco provedli. A on? Nemohl vědět, že Nora to ví. Nakonec, ona se tím, co byla, nechlubila jen tak na potkání. Proto momentálně Victora jen sledovala a čekala na jeho reakci. Jestli bude vlídná či prudká. Jestli si to vůbec uvědomí.
Victora její slova překvapila. To se zachoval tak neomaleně, že ji to mohlo urazit? To rozhodně nezamýšlel. ,,No.. já.. Překvapila jsi mě. Nechtěl jsem tě nijak urazit jenom.. tolik jsi vyrostla" Vydechl. ,,Promiň.. jsem asi starý a staromódní.. v dnešních mladých lidech se nevyznám" Podrbal se na hlavě. ,,Asi bych nemohl mít děti. Byl bych přesně ten typ otce, za kterého se potomstvo stydí" Trochu se pousmál. Bylo zvláštní přemýšlet o dětech, i když věděl, že své nikdy nebude mít. Možná by je měl i rád. Konec konců, byl tu už dlouho a nikdy ten pocit nezažil. Na druhou stranu, za pletky s démony to nestálo. Neohrozil by tak jen sebe ale hlavně zbytek své rodiny.
Naklonila hlavu na stranu. ,,Říkáš pravdu," potvrdila nahlas, jakoby to sám nevěděl. Spíš ale utvrzovala sama sebe. ,,Hm..." odfrkla si nespokojeně. ,,I tak je neslušné o někom přemýšlet v těchto směrech. Nikdy nevíš, kdo tě slyší," protáhla se. Pak kývla k hrobu. ,,Byl ti blízký? Nebo blízká?" optala se a vydala se blíž k Victorovi, aby se podívala na náhrobek. ,,Myslím, že je hloupé lpět na místě, kam vložili tělo," pronesla a sklonila se k náhrobku, aby lehce smetla sníh a podívala se na jméno. ,,Neslyší tě. A pokud tě slyší, nepamatují si tě," udělala narážku na všechny ty duše, co se staly anděly. Na druhou stranu, nešla jen tak říct, že se má pohnout dál. Některé smrti bolely víc než jiné. Třeba když matka obětovala její kočku. Poslední smrt, co nechala v jejím životě nějakou výraznější rýhu. Trochu se uvolnilo napětí v jejích ramenou, nejspíše na Victora už neměla takový vztek, i když tam pořád něco bylo. A to něco pořád vrčelo v koutku. Netýkalo se to jen toho, co se stalo v baru.
Victor její slova nechápal. Proč by ji lhal? A o čem by ji lhal? Vypadala opravdu dotčeně. Zamrzelo ho to. O čem ale mluví tak úplně nerozuměl. I když ta zmínka o myšlenkách.. Něco takového už slyšel. Trochu se mu sevřelo hrdlo ale nekomentoval to. Neměl pocit, že by toho znal málo ale rozhodně nevěděl všechno, co se na světě děje. Tak nějak mu už ale došlo, že Nora nebude jen tak obyčejnou dívkou. Nebyl si jistý, jak se teď cítit. Stále měl však před očima obraz té malé dívky, která ho kdysi zachránila. Byla to hřejivá vzpomínka. I proto se rozhodl odpovědět na její další otázky. Sledoval, jak si prohlíží onen hrob a jeho pocity byly smíšené. ,,Ano, byl mi blízký." Přikývl a sklopil oči. Její slova ho trochu ranila, no řekněme, že na to snad měla i nárok. ,,Nedělám si iluze o tom, že mě tu někdo slyší.. jen prostě, tohle místo, je to jediné, co mi po něm zbylo" řekl po pravdě. Ačkoli Victor znal démony, možná mnohem líp, než by sám chtěl, neměl tušení, že kdysi byli nějakými anděli. Právě proto nedokázal lépe pomoci Charlesovi, když se objevil jeho stvořitel.. Jejich moci byly podobné a přesto každá jiná. Victor nějak nechtěl uvěřit, že by byl Charles taky démon. Co vlastně je však netušil. ,,Někdy ti vůbec nerozumím" přiznal.
Mlčky sledovala hrob a zamyšleně si pohrávala s prstenem na ruce. ,,Jednou mi kdosi vysvětlil, proč nejlepší lidé umírají tak brzy. Teda, snažil se. Že prý jsou jako květiny. A ty nejkrásnější... utrhneš vždycky první," sledovala hrob a mlčky přemýšlela, jestli by dokázala přemýšlet o sobě jako o krásné květině, kdyby měla na kahánku. S největší pravděpodobností ne. ,,Andělé. Démoni. Pokud tě slyší, nepamatují si tě," zopakovala mu pokojně, jako by to vysvětlovala malému dítěti. ,,Nepamatují si svůj život, aby na něm nemuseli lpět. Teda na tom, co za sebou nechali. Aspoň tak nějak mi to zkoušel vysvětlit otec. Ani nevím, proč se namáhal," do tváře se jí vkradl hořký úsměv. ,,Nejspíš se mu líbila představa, že si nad tím lámu hlavu," odfrkla si při vzpomínce na toho zatraceného démona. Poté, co se viděli naposledy, ji bezostyšně ignoroval. Hajzl. Podívala se na Victora. ,,Myslím, že budu pokračovat. Mám promočené boty. Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou," řekl jednoduše a překontrolovala pohledem psy, kteří poslušně seděli a čekali na ni.
Byla to krásná myšlenka.. Victor nepochyboval o tom, že jeho bratr byl ten nejúžasnější člověk, jakého měl kdy tu čest poznat, a prožít s ním několik let. Sice už přijal, že jeho bratr je pryč vlivem nemoci, a že bylo zřejmě jeho osudem tehdy zemřít, ať už se Victor snažil, nebo ne. Na druhou stranu se stále nezbavil pocitu, že se měl snažit víc. ,,Andělé.. démoni. Chceš říct, že na světě opravdu existuje něco jako anděl? Předpokládám, že by to mělo dávat smysl, když už jsou tu démoni.." Ale pokud jsou, kde byli, když jeho bráška umíral? Nezasloužil si to.. Kdyby byla nějaká spravedlnost, Ethan by žil.. Z nich dvou byl on ten, který si to zasloužil. Pak ho ale napadla jedna šílenost. Jeho bratr byl nevinný. Nikdy neudělal nic zlého. a Nora mluvila, jakoby snad andělé a démoni bývali lidmi, když si nepamatují. Mohl tedy, tehdy v lese.. Rozbušilo se mu srdce. To musela být hloupost. Chytá se nereálných věcí, které ho jen dostávají mimo zaběhnuté koleje.. Neměl by sebou nechat takhle mávat. Vlastně v tuto chvíli pocítil mírnou lítost nad slovy Nory, týkající se jejího otce. Neznělo to, že by to byl moc slušný člověk. Vyzvídat by ale nebylo slušné. Každopádně, nevěděl, jestli s ní jít. Nevypadala, že by o jeho přítomnost zrovna moc stála. Na druhou stranu, mohla prostě jen odejít. Přikývl. ,,Nerad bych tě rušil, pokud jsi na mě naštvaná" řekl po pravdě. ,,Je ale pravda, že bych měl jít domů, takže pokud ti doprovod nevadí.."