DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Ryley Campbell on Dec 1, 2018 19:37:35 GMT
Žena měla docela lepší výraz, tedy na to, jak se tvářila minutu zpátky. Možná proto, aby jeho výběr neovlivnila, možná už i věděla, co si vybere. Nevěděl. Jenom doufal v to, že jeho výběr nebyl až tak špatný. Stačil mu pouze název té karty, aby strnul, při jejích slovech se zachvěl. Dostalo se jí pouze lehkého přikývnutí - chápal, možná souhlasil. Úsměv na tváři začal opadávat, raději se přesunul k té druhé, její název nebyl o moc klidnější, výklad mu na oplátku otevřel oči. Ne o moc. Začal ale jejímu výkladu věřit, protože jakkoliv by nad svým stavem chtěl přemýšlet, tak by skončil u toho, co mu řekla. Úsměv se na chvíli vrátil, jo, ta pouť by se mu zamlouvala. Vlastně cokoliv, co zde řekla. Možná tomu pomohl i ten její, možná ta jeho budoucnost neměla takový špatný konec. “Udělám,” přikývl při jejich slovech, musel to udělat. Přeci jen mu naznačila, že každou chvíli by se naskytla možnost. Nevěděl, jestli by to bylo dobře, či špatně, ale tak i tak se těšil. Změna byla něco, co jeho životu chybělo. A po chvíli vzájemného pozorování se kompliment, nečekaný, udeřil jej rychle. “Děkuji,” byl ji vděčný, to už jen za to, že mu dokázala zvednout náladu a pohled, přesně to, co potřeboval. Cítil se plný energie, přeci jen mu právě nějaká skvělá vědma řekla, že má skvělou budoucnost – to je vše, co jej zajímalo. Ten zbytek, ač byl pravdivý, skrýval za fakt, že se vše může změnit. Snad. Dokonce si i vytahoval peněženku, nakonec však zmizela dříve, než dokázal zareagovat. A byl tam sám, jen on a jeho myšlenky, kampak šla ta kočka? Možná by ji ještě mohl najít. Na stole nechal deset liber a zvedl se, pomalými krůčky začal odcházet.
"Dobrý den?" zašeptala Marina nesměla, když vstoupila do toho stanu. Byla na další ze svých socializačních procházek a stánek ji zaujal. Připomněl jí dětství. Tehdy ji otec vzal do města a podobných stánků tam bylo více. Šlo o nějakou slavnost. Někde měli vystavené různé zrůdy a nebožáky, jinde zase kouzlili potulní čarodějové. Z té doby si pamatovala akorát vůni jablek v karamelu a horkého grogu. Nejspíš právě proto se odhodlala vstoupit, i když jí nějaký vnitřní hlásek odrazoval.
Žena uvnitř tentokrát seděla na polštářku za vyleštěným stolkem. Věnovala Marině široký úsměv. Vypadala, jakoby na ni už čekala. Zvláštní to osoba, cosi magického z ní skutečně vyzařovalo. Bylo to ale jiné než to, co Marina znala. Ne andělské. Možná ani ne démonské... snad něco mezi? Šedá magie. ,,Dobrý večer," pozdravila ji blondýna nazpět. Skutečně, venku se stmívalo. Věštkyně se neptala, co Marinu přivádí, ani na nic jiného. Jediné, co dělala, bylo tiché zírání na vlkodlačku, než jí pokynula, aby se posadila. ,,Někdo, jako jste vy, u mě dlouho nebyl. Můžu něco nabídnout? Vím, že býváte hladový velice nespokojení," pronesla hebkým hlasem, zatímco míchala karty takovým způsobem, že kdyby šla pracovat do kasina, nikdo nepozná, že je nováček. Prsty jí lítaly okolo karet a ty se měnily snad nadlidskou rychlostí. Marinu však celou dobu zlatavé, snad jantarové oči, sledovaly. Rozhodně to nebyla obyčejná šarlatánka.
Marina se na chvíli zarazila ale ta magie ji zvláštním způsobem uklidňovala. Dávala znát, že ani její protějšek není člověk a tak se nemusí bát prozrazení identity. A nepůsobila ani útočně. "Ne, děkuji, jedla jsem, než jsem vyrazila ven. Pěkná práce rukou, děláte to dlouho?" ozvala se tedy o něco jistějším hlasem a posadila se. Snažila se vzpomenout si. Ten stan jí byl povědomý. Ale bylo to už tak dávno a tehdy tam bylo tolik stanů, že nakonec dospěla k závěru, že tenhle nezná.
Žena se na ni usmála. Snad i křehce, jak se usmívají lidé. ,,Desítky let," prozradila Marině pokorně. Usmívala se i v momentě, kdy přejížděla nad stolem a karta za kartou na něj padaly v přesných rozestupech a tak, jakoby je skládala hodiny a hodiny, jakoby ... ano, jakoby v tom bylo kouzlo. Nakonec zvedla oči k Marině. ,,Potřebuji tvé ruce, vlčí sestro," pronesla, dlaně směřující nahoru, míříc k Marině. Nejspíš chtěla, aby vložila své ruce do jejích. Tedy, nejspíš zde žádná jiná možnost být nemohla. Počkala, než Marina udělá, co chce. Poté zavřela oči a následovala stejný systém, jako u dvou předchozích mužů. Jejich ruce volně klouzaly nad tarotami. Kdo ví, jak dlouho to dělaly. Minutu, dvě? Ale myšlenky, vzpomínky Marině nedovolovaly, aby si uvědomila, kolik času uplynulo. Hrnuly se zpět do její mysli... dokud žena nepustila její ruce. Jednalo se o krátké a rychlé utnutí toho, co se dělo doteď. ,,Tři karty. Minulost, přítomnost, budoucnost. Vybírej, nespěchej. Spěch je tvůj největší nepřítel... avšak stejně tak pokus udržet věci tak, jak jsou."
Marina možná nebyla žádný expert ale došlo jí, že tohle není žádná pouťová atrakce jako tehdy. Překvapivě ochotně udělala, co ta zlatooká žena chtěla. Možná to bylo čerstvě získávanou jistotou, kterou získala od přátelského přijetí od Peggy a Adriena. Nebo novými zkušenostmi, které ji ujišťovali, že s lidmi může žít v míru. Když se však měla rozhodovat nad kartami, váhala. Cítila, jako by v nich byl nějaký elektrický proud, možná to byla jen její představa. Váhala zda se jich smí dotknout. Nakonec zavřela oči a přejížděla kousek nad kartami a nakonec ukázala prstem na tři, ze kterých cítila něco zvláštního, povědomého a zároveň nezvratného. Něco jako osud.
Žena se usmála, když Marina zavřela oči. Musela uznat, že se jí líbí, jakým způsobem vybírá. Bylo to jiné než u ostatních. Nyní nešlo o 'špatně, dobře'. Marina však jednala tak, aby se nemusela spoléhat na oči, nýbrž na energii, která... v kartách skutečně byla. Jako nebyla obyčejná vědma, tak ani karty, které ležely před Marinou. Logické, ano. Adelaide počkala, než si Marina vybere každou z karet, celou dobu měla vlastní ruce v klíně. Nemusela se strachovat, že by její pohled vlčici znervózňoval, sledovala proto její ruce. Když Marina karty vybrala, věštkyně se napřímila a natáhla se po první z karet.
,,Velekněz," promluvila nahlas. ,,Respekt, učení, zdrženlivost... Byl tu někdo, kdo tě vedl. Mužský aspekt, tuším?" pronesla hladce, sledujíc kartu. Otočila ji a vrátila se k další, kterou vybrala následně. ,,Smrt... nejedná se vždy o kartu, která nutně mluví o smrti jako takové. Spíš o změně. U tebe... je to však obojí. Někdo odešel. Možná ten, kdo tě vedl a učil rituálům a hodnotám," zvolna se dotkla již otočené karty velekněze. ,,Něco skončilo, něco začíná. Dřív nebo později přijmeš to, co se stalo. a půjdeš dál." S tím otočila i kartu smrti a natáhla se po té poslední. Usmála se, když se ukázala. ,,Hvězda. Světlo na konci tunelu, uskutečnění snů... V nejbližší době v tvém okolí dojde k nějakému odhalení. Myslím, že se bude jednat o někoho, či něco nového, co ti pomůže zapomenout na minulost a navrátí tě přítomnosti." S tím otočila poslední kartu. ,,Hvězda je dobrá... nepromrhej ji," pronesla s úsměvem. ,,Můžeš jít. Nezapomeň na hvězdu. Může se ukázat kdykoliv." Nechtěla peníze, jen shrábla karty. Výkladu byl nyní konec.
Marina si ještě chvíli záhadnou vědmu prohlížela. V jejím pohledu bylo uznání a možná i tichá závist. Vidět čas ostatních i svůj muselo být fascinující. "Děkuji za tu hvězdu. Snad ji dokážu správně využít. Kdybyste někdy potřebovala něco na oplátku, udělám, co bude v mých silách. Mám slušnou zásobu bylin různých druhů. Různých účinků. I pro čarodějně nadané." Pronesla poté na konec, před tím než zadumaně odešla. Výklad přijala jako něco přirozeného. Žila ve světě vlkodlaků a démonů, kouzel. Nepřekvapovalo ji to a ku podivu jí to dodávalo klid. Hvězda. Naděje. To bylo to, co skutečně potřebovala. Teď ji jen nesměla promrhat.
První co ji praštilo do očí při procházení kolem byl podivný stánek. Proč ho neprozkoumat! Nenápadně vešla dovnitř. ,,Ummm zdravím?" řekla nejistě. Otáčela hlavou ze strany na stranu a snažila se pořádně prohlédnout interiér. Docela se jí i líbil. Působila na ni ta zvláštní atmosféra. Byla zvědavá, co se bude dít dál.
Zpoza závěsu se vynořila osoba. Nevypadala tak, jak by si asi jeden věštkyni představil (viz. obrázek 1 strana). Mladá, v červeném šatu, se usmívala na Caru. ,,Vítej. Je pro mě potěšením vidět zde další ze svých sester. Nečekala jsem, že přijde další vlkem podarovaná v tak blízké době. Posaď se," ukázala na polštářek, jež ležel na zemi před vyleštěným stolkem. Sama se na něj posadila, pěkně na paty. Chvíli mlčky míchala karty. ,,Co tě přivádí? Hledáš něco? Někoho? Nebo se jedná o prostou zvědavost?" tázala se jí Adelaide, zatímco míchala karty svými šikovnými prsty. Nyní bylo na Caře, zda něco poví.
Trochu jí zarazilo, že osoba ví o tom, že není tak úplně člověk. Cara jen přikývla a posadila se na polštářek. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, ale dalo se to vydržet. Její oči zaměstnaly ruce podivné osoby. Zaujalo ji totiž jak míchá karty. Sama to nikdy pořádně neuměla. Ze zahleděnosti ji vytrhl hlas té mladé ženy. ,,Přivedla mě tu zvědavost." řekla sebejistě. Sama vlastně nevěděla, proč tam vstoupila.
Žena naproti ní se usmála. Vypadala jako někdo, kdo by mohl být její starší sestrou, někým kdo ji vede. Někým, kdo by klidně mohl vyzařovat autoritu a přitom vypadal jako neškodné jehně. Sálala z ní magie. Ani dobrá, ani špatná. Šedá magie. Cařin pohled na ruce ji pobavil. ,,Chceš si to zkusit?" nabídla jí. ,,Neboj se, nic tím nezkazíš. Jedině jim propůjčíš svou energii a výklad bude o to lepší." Podala jí balíček karet a sama složila své ruce do klína. ,,Nejdřív jen míchej. Pak je rozlož na stůl, aby mezi nimi byly mezery, ale ne příliš velké. Je to jednoduché," věnovala jí další ze svých úsměvů a zjevně svorně čekala. Počkala až do momentu, kdy Cara byla spokojená s rozmístěním karet a následně jí podala své ruce, dlaněmi nahoru. Nejspíš to byla pobídka, aby vložila ty své do těch jejích. V momentě, kdy to Cara udělala, pouze s jejich pažemi kroužila nad kartami, aby asi po minutě, která mohla Caře přijít jako desítky minut, ruce rozpojila. Do toho momentu se Caře vracely vzpomínky. Nejrůznější. Avšak jakmile se odtáhla věštkyně, zmizely a byla zpět ve stánku. ,,Vyber si tři. Minulost, přítomnost, budoucnost. Nespěchej a vybírej pečlivě."
,,Zkusit? Cože?" řekla překvapeně, ale to už měla karty v ruce. Při míchání se trochu zadrhávala, div se jí karty nevysypaly z ruk. Na pokyn ženy, která ji byla sympatická, začala pokládat karty na stůl. Ze začátku to bylo trochu kostrbaté, ale ona si s tím pohrála, aby byly karty poměrně rovně. Když měla konečně položeno na stůl a všimla si toho, že kartářka položila ruce na stůl, neváhala a položila své ruce na její. V tu chvíli se jí vybavila nehezká vzpomínka. Vzpomínka z doby, kdy Victor odešel ze smečky aniž by něco věděla. Bolestivá vzpomínka zmizela, když se ruce kartářky zase vzdálily. Bylo to tak reálné. Moment výběr však nastal. Cara se podívala po kartách. Náhodně si tři karty vybrala. Poté se podívala na ženu a čekala, co se bude dít dál.
Mlčky sledovala její pouť - pokud se míchání tak daleko říkat. Nepospíchala, jednoduše sledovala a nechávala ji, ať dělá, pokládá a vybírá co chce. Každopádně, když si Cara konečně vybrala, kartářka jednoduše kývla. Ano, vždyť ona byla věštkyně. Možná celou dobu věděla, co si vlastně Cara vybere. Natáhla se hned po první kartě a bez jakéhokoliv studu ji odkryla. Vždyť za co by se mohla stydět, kterákoliv z nich? ,,Mírnost," pronesla kartářka s úsměvem na rtech. ,,Sebeovládání, mírnost, ctnost... tuším, že tvá minulost byla hladká a ve vlka jsi se neproměnila. Jinak bys tuto kartu nikdy nemohla mít v minulost," pohladila prsty a obrátila ji. Natáhla se po druhé kartě. Tentokrát nadzvedla obočí. ,,Kolo štěstí..." okomentovala a trochu při tom přivřela oči. ,,Bod zvratu, osud, nevyhnutelnost... Karta mluví o nepředvídatelné události. Avšak i o unášení přílivem..." věštkyně chvíli kartu zkoumala a nezdála se být příliš spokojená. ,,Obávám se, že tvá karta přítomnosti neovlivňuje jen tebe... něco se děje. Otázkou je, kdy se o tom dozví všichni." S tím kartu otočila a natáhla se po té poslední. ,,Vůz. Máš samé krásné karty," okomentovala Cařin výběr. ,,Vytrvalost, píle, čest... Je dost těžké tuto kartu vyložit pro budoucnost... ale pokusím se," naklonila lehce hlavu na stranu. ,,Budeš si přát vyrazit dvěma směry naráz, ale... dosáhneš jistého úspěchu, budeš třímat otěže ve svých rukou. Karta také značí..." vědma se lehce začervenala, ,,sexuální obratnost. Možná se týká nějakého muže... či ženy," tiše se zasmála a kartu zase otočila. ,,To je vše, celý můj výklad. Děkuji za informace o přítomnosti..." pronesla a zahleděla se do místa, kde byla karta přítomnosti. ,,Můžeš jít." S tím shrnula karty a zvedla se.
Cara mlčly seděla pozorujíc vědmu. Občas přikývla jako oslík. Soustředila se na slova kartářky. Trochu se začervenela, když se žena zmínila o muži. To že i o ženě už jí bylo jedno. ,,Děkoji mnohokrát a nashledanou." řekla vesele, když kartářka ukončila její výklad. To všechno znělo zajmavě. Neví co má od toho vlastně čekat. Postavila se a ještě naposledy věnovala kartářce úsměv. Pak se otočila a pomalu odešla.