DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Útočiště je menší domek červené barvy. Původně sloužilo jako místo, kam se uchylovali členové smečky, když si potřebovali odpočinout, po jejím rozpadu však zůstává většinu času téměř prázdné.
Po vstupu se ocitneme v drobné předsíňce obsahující botník, věšáky vestavěné do stěny a skříňku na oblečení. Chodba dále pokračuje do velké místnosti, které slouží jako obývací pokoj spojený s kuchyňským koutem a jídelním stolem, ke kterému se může posadit až šest lidí. Za ním se nachází dveře vedoucí na verandu a vstup do lesa
V zapadlém rohu místnosti se nachází koutek s knihovnou, lampičkou, určený k relaxaci, kde na zemi leží množství polštářků, dek a upravený oválný kus kmene sloužící jako stoleček pro odložení skleničky s vodou. Kdyby se návštěvníkům náhodou nelíbil tento způsob odpočinku, stále se zde nachází rozkládací gauč, dvojice křesel a televizor, který sice funguje, ale většinu času je vypnutý. Do levé stěny se také majitelce nějak povedlo dostat krb, před kterým leží kožešina.
Nad krbem samotným visí obraz, který skýtá skoro idylický pohled na vlčí rodinku. V jeho popředí se nachází políčko jahod, u kterých leží šedivá vlčice s jizvou přes pravé oko. Po jejím levém boku leží osm štěňat, po druhém dvě - jedno tmavě hnědé, téměř černé, druhé sněhově bílé s jasnýma, krvavě rudýma očima. Obrázek má jistou symboliku, kterou však pochopí jen málokdo.
Na chodbě se nachází dvojice dveří, jedny vedoucí do koupelny, druhé na toaletu a schody vedoucí do patra a sklepa.
Sklep je rozdělen na několik oddělených částí, kde dvě z nich zabírá prádelna a sušárna. Další, největší prostor slouží k uschování potravin. Poslední z nich, za to pro některé z návštěvníků nejdůležitější, zabírá úschovna alkoholu. Můžeme zde najít všechno možné, vínem počínaje, rumem a whiskey konče. Nutno dodat, že sem se nikdo bez klíče nedostane. V patře se nachází tři místnosti sloužící jako ložnice, dvě z nich pro hosty. Nachází se v nich postel s nočními stolky po jejích bocích, stůl s židlí, skříní pro uskladnění oblečení a oknem se zatahovatelnými roletami a výhledem na les.
Poslední z nich patří Camille, který je vybaven velmi prostě. Na pravé straně se nachází psací stůl, na kterém se nachází stolní počítač, který však, stejně jako televize v přízemí, slouží převážně k chytání prachu. Nenajdeme zde žádnou postel, pouze kout, opět vybaven velkým množstvím polštářů a dek, tentokrát však chybí lampička a knihovna. Naopak zde vévodí plyšový vlk šedé barvy a životní velikosti. U stěny poblíž dveří stojí dvě mohutné skříně, kde z minimálně jedné je možné vytáhnout postel. Čelní stěna pokoje je prosklená a nabízí tak skvělý výhled na okolí.
Nedaleko se nachází i zahrada se skleníkem, kde pěstuje majitelka vlastní zeleninu všech druhů a menší sad s ovocnými stromy. Její největší, skutečně i velikostí, pýchou je však políčko s jahodami. Poblíž stojí kůlna, ve které je uskladněné všemožné nářadí potřebné pro pečování o rostliny.
K útočišti dále patří dvě chatky pro ty, kteří rádi vyhledávají soukromí, obě vybavené podobně jako pokoje v domě. Ke každé z nich patří vlastní koupelna, toaleta a drobná kuchyňka.
Možnost zde složit hlavu má kdokoliv, na rase, vzhledu, váze, velikosti, barvy pleti/srsti nezáleží s možností využít dům z větší části dle libosti. Každý by však měl dodržovat několik jednoduchých pravidel:
- nevyvolávat konflikty
- neodnášet věci, které mu nepatří
- s jakýmkoliv přáním, stížností přijít za Camille
Post by Camille Bellerose on Jan 3, 2019 11:33:51 GMT
Svůj den začíná jako každý jiný. Odhrne si deky a ještě několik vteřin leží na polštáři, pravou ruku položenou na vlčím těle, než se zvedne z postele a vydá se z pokoje ven. Cestou jen přes sebe hodí župan, aby nebyla úplně nahá a namíří si to do kuchyně. Voda je připravená hned, tři lžičky kafe, tři cukru a trochu mléka k tomu vytvoří v rámci možností dobrou kombinaci, která se se dá nějakým způsobem konzumovat. Ne, že by kávu nutně potřebovala, ale ke to zvyk, který pochytila za těch pár let, kdy nežije pod korunami stromů ale v civilizaci... V rámci možností. Takto vybavená zamíří do koutku s polštáři, kde se uvelebí. Trochu se probere a pak možná půjde ven.
Post by Armia Wetherbee on Jan 3, 2019 12:08:06 GMT
Armii se podařilo v lese zabloudit. Jenže v tu dobu kdy bylo světlo, jí to nepřišlo jako až tak špatný nápad, potulovat se po zasněženém lese. Bohužel cestu zpátky nenašla a až ráno došla před nějakou chatu. Promrzlá až na kost, s kabátem přitáhnutým až ke krku došla až ke dveřím. Zvažovala, jestli nemá zaklepat, přeci jen už by teď nikam nedošla. A když před deseti minutami z dálky spatřila po několika hodinách obydlí, neváhala a klopýtavým krokem se k němu vydala. Teď už jí to nepřišlo jako až tak skvělý nápad. Kdo ví, kdo tam bydlí? Nebo tam snad nikdo není? Snažila si dodat trochu odvahy, aby prostě zaklepala, ale stála tam jako solný sloup. Spíše ledový sloup a její odvážné manýry ji spíše více rozčilovaly, než uklidňovaly. Přišla si hloupě tam jen tak stát.
Post by Camille Bellerose on Jan 3, 2019 12:26:54 GMT
*Chvíli jenom tak sedí a užívá si své horké kávička, když jí pohled padne na knihovnu. Ne, že by o ní nevěděla, ale v poslední době neměla moc čas si něco přečíst. Že by to konečně napravila? Hrneček, nyní již prázdný odloží na stolek a natáhne se pro první knihu, která jí padla do ruky - detektivka z prostředí dostihů. Těmhle... Lidským věcem úplně nerozuměla, ale mohlo by to být zajímavé, ne? Po chvíli se do ní nakonec i začte a netuší, že někdo postává za dveřmi. Sice se jí na moment zdá, že slyšela kroky, nakonec tomu ale nepřikládá žádnou váhu a tak si čte. V tento moment uzavřená ve svém světě. Navíc nečeká, že by mohla mít nějakou návštěvu, takže to určitě nic nebylo.
Post by Armia Wetherbee on Jan 3, 2019 12:36:13 GMT
Po chvíli stání si samovolně, hluboce povzdechla. Možná uvnitř vážně nikdo nebyl, ale nechtěla to riskovat. Lehce natočila hlavu doprava a pohled upřela na hustý les. Hned bylo jasné co volí. Do toho proklatého lesa se už nevrátí. Když se dostatečně pokochala pohledem na temný les, její zrak se znovu setkal s tmavými dveřmi. Levou ruku zvedla a zamračila se, třásla se jí. Zimou? Zcela určitě. Její bledá, studená ruka se setkala s tvrdým povrchem dveří, díky zamrzlosti celého těla necítila skoro nic. Ozvalo se tiché, dvojité zaklepání. Potom ruku stáhla k sobě a tiše vyčkávala.
Post by Camille Bellerose on Jan 3, 2019 12:50:11 GMT
Zrovna se dostane k části, kde se skupina lidí vybourá na ledem pokryté silnici, když se ozve zaklepání. Sice tiché, ale přesto to je něco, co už její vlčí uši bez větších problémů zaregistrují. Možná si chvíli myslela,že se jí to jen zdálo, ale nakonec se přeci jen rozhodne, že tyto zvuky půjde prozkoumat a ani se nestará, jestli má pořádně oblečený župan. O to větší překvapení je, když skutečně za dveřmi stojí žena. "Oh. Dobrý den." vydechne zmateně. Sní? Či bdí? Návštěva? Vlastně to s ní v prvním okamžiku téměř sekne, ale i kdyby jí lhaly oči, tak čich snad ne. A ona ženu cítila. "Nečekala jsem, že by tu někdo mohl být, ale... Prosím pojďte dál. Musíte mrznout." Bylo to logické, že je zima. V takovém počasí. Nezdálo se však, že by to s napůl oblečenou paní domácí cokoliv dělalo, minimálně prozatím. Vlastně to bylo docela úctyhodné, jelikož bylo vidět, že pod oním kouskem oblečení nic nemá, zároveň to však naštěstí neodhalovalo, co nemělo.
Post by Armia Wetherbee on Jan 3, 2019 13:10:34 GMT
Už se chystala pomalu couvnout, když se dveře nakonec s malým vrznutím otevřely. Vykoukla na ni žena, jen v županu. Chvíli se na ní mlčky koukala, než zatřepala hlavou. ''Dobrý den.'' Pozdravila ji nazpět a na své tváři vyloudila menší úsměv, ničeho jiného po noci v lese nebyla schopná. A když ji nabídla alespoň chvíli pod střechou, úlevně přikývla. ''Děkuji. Jste jediná, na koho jsem narazila. Omlouvám se, že jsem vám tady jen tak vpadla.'' Řekla nakonec tiše, na tváři omluvný výraz. Nebyl její styl se nějak vykecávat, nebyla hovorný typ, takže to byla nejdelší věta, jakou ze sebe vydolovala. Rozpačitě si levou rukou mnula rukáv pravé ruky a na moment ji na mysl vytanula myšlenka, že ženě stojící naproti ní, musí být zima. Přeci jen byla v županu, ale nezdálo se, že by ji zima nějak zasáhla.
Post by Camille Bellerose on Jan 3, 2019 21:34:36 GMT
"Vůbec se nemusíte omlouvat. Nevadí mi, že jste tu. Prosím, pojďte dál." nečeká a ustoupí ženě, aby mohla projít kolem ní dovnitř do domu. "Tady se vyzujte a přímo naproti je obývací pokoj." Zagestikuluje nejdříve k botníku a k pokoji a počká, než žena vstoupi, aby následně mohla zavřít vchodové dveře. "Máte hlad? Nebo si dáte něco teplého k pití na zahřátí? Jen se sprchou bych počkala, až se trochu ohřejete, nebylo by to příjemné." Pokračuje ve vyprávění zatímco čeká, než se její návštěvnice vyjádří. "Doufám, že vás příliš neobtěžuji, tím jak mluvím... Pouze... Dlouho jsem tu neměla nikoho na návštěvě." Pokrčí rameny a omluvně se usměje.
Post by Armia Wetherbee on Jan 11, 2019 18:57:43 GMT
Armia s přikývnutím a menším, rozpačitým úsměvem vstoupí do útulně zařízeného domu. Hnědým očkem hází po všem novém na co narazí a způsobně si dá boty nejvíc na kraj, aby nepřekážely. Takovéhle zvyky má od rodičů, až nezdravé puntičkářství, ale zrovna teď by jim asi měla poděkovat, hodí se jí to. Když žena začne mluvit, ohlédne se za ní přes rameno. ''Jste hodná. Bude mi stačit nějaký ovocný čaj a možná nějaký chleba, vážně stačí jen něco malého.'' Řekne už jistěji a doplní to jemným vděčným úsměvem a poté už přejde do obýváku, který hodnotí uznalým pohledem. "Nevadí mi to, já sama Vám asi moc neřeknu." Pohodí rameny se skousnutým rtem. Hovorná nebyla nikdy, a když už z ní vypadlo něco delšího, často se zakoktávala a vůbec se docela ztrapnila. Najednou se trochu zděsila a hmátla do kapsy od kabátu, který měla stále na sobě. Když nahmatala foťák, tiše si oddechla a přejela po něm lehce prsty. Myslela si, že ho někde vytratila po té cestě. Zdá se, že tady s ní bude ještě hodně dlouho.
Post by Camille Bellerose on Jan 11, 2019 22:55:13 GMT
Sama následuje ženu do obývacího pokoje, pouze s tím rozdílem, že zamíří do koutku s kuchyňkou. Dát ohřát vodu, nachystat hrneček a pytlík s čajem zvládne během chvilinky, stejně jako vytáhnout čerstvý bochník chleba. "Sladíte?" zeptá se, aby eventuálně mohla čajík dochutit, až bude připravený. "A krajíců chleba? Jeden? Dva? Se šunkou a sýrem, nebo třeba s marmeládou? Mám tu výbornou domácí jahodovou." Nabídne s přátelským úsměvem na rtech. Poté se otočí a pomalu přejde k ženě. "Mimochodem, jmenuji se Camille. Camille Bellerose přesněji, ale přátelé mi říkají Cami." představí se a podá jí ruku, aby si ženy mohly potřást. "Prosím, udělej si pohodlí. Jako doma." Řekne. Chtěla by, aby se tu cítila pohodlně, stejně jako všichni hosté, které kdy měla. "Oh, omlouvám se, pouze... Nevadilo by ti... Vám tykání?" zeptá se nejistě, když si uvědomí své přeřeknutí.
Post by Armia Wetherbee on Jan 12, 2019 9:50:32 GMT
Někdy zabruslí s pohledem k ženě, když se jí na něco ptá a poté se zase kouká na zařízení pokoje. Po chvíli rozmýšlení poprosila o jednu lžíci medu, nebo cukru a dva krajíce chleba s určitě úžasnou domácí marmeládou. Radši na nic z věcí nesahala, byla by schopná něco rozbít pouhým dotekem. Takže stála přibližně dva metry od ženy, která se jí představila jako Camille Bellerose. ''Armia Wetherbee, pro přátele prostě Armia, nebo Armi a tykání nebude vadit, stejně si myslím, že jsme v podobném věku, takže se nemusíš omlouvat, Camille.'' Hodí na ni úsměv a očividně nemá ani tušení, že Camille je minimálně čtyřikrát starší než ona a že se mění ve vlkodlaka, Armi sice věří v nadpřirozeno, ale s žádným se ještě nepotkala, až doteď, ale o tom neměla ani nejmenší tušení. S mírným stiskem její ruku přijala a potřásla si s ní s přátelským úsměvem, který ji hrál na rtech vlastně celou dobu a tak nevypadala jako úplný podivín. Trochu se otřásla a teď již promočený kabát si ze sebe stáhla, byl celkem mokrý a až teď začínal odmrzat. Omluvně se na Camille zadívala a pokrčila rameny. ''Ehm.. Kam můžu dát ten kabát? Nechci ti tady udělat potopu.'' Trochu se zasměje a rychlým pohybem z něj vytáhne foťák, musí potom vyzkoušet, jestli vůbec bude fungovat. Měl na sobě kryt, ale kdo ví kolik vody a sněhu se do něj dostalo.
Post by Camille Bellerose on Jan 12, 2019 10:54:29 GMT
"Těší mě." odpoví, když se rozešel ozve zapískání značící, že je voda ohřátá. V ten moment odtančí zpět do kuchyně, kde stráví pár minut tím, že nachystá Armii jídlo a čaj tak, jak si přála a položí je na stůl. "Dobrou chuť, a jestli dovolíš, usuším ti to. A najdu Ti něco na převlečení." Ano, ochota sama, dalo by se říci. "A i kdyby se tady ta povodeň udělala, tak se to uklidí." Pokrčí rameny a očividně jí nic jako trocha vody na zemi nebo gauči netrápí. Proč by také měla. Zažila si toho tolik, že jí něco takového banálního rozhodně nevyvede z míry. "Jestli si chceš zapnout televizi, můžeš. Nebo půjčit knížku, tak jsou támhle v knihovně." Ukáže na koutek s polštáři. "Od fantasy přes detektivky po vážnou literaturu."
Post by Armia Wetherbee on Jan 14, 2019 9:13:24 GMT
Armia vděčně přikývla a Cami se jí prozatím ztratila z dohledu. Přešla ke stolu kde si sedla a rovnou si vzala jeden chleba do ruky, hladově do něj kousla a její chuťové pohárky jásaly stejně tak jako její prázdný žaludek. Taktéž se napila čaje, vůbec nechápe proč všichni dělají lepší čaj než ona. Vždyť to má stejný průběh. No asi je antitalent i na čaj. Když měla dojedeno, vstala a přešla ke knihovně. Docela jí zajímalo jaké knihy Camile čte. Bylo jich hodně. Jsou všechny její? Jemně po jejich vazbě projížděla prsty a přitom četla jejich názvy s hlavou mírně na straně. Musela u toho vypadat jako šašek v tranzu. Jednu si vytáhla a zvědavě se zadívala na její obsah. Jasně, že to byla fantasy. Těch má doma Armia taky hned několik, baví jí číst si o nadpřirozenu a někdy si dokonce představuje, že je jednou z nadpřirozených bytostí. Když se Camile vrátila zpět, přemýšlela kdy ji vlastně stihla vzít kabát. Pohledem hodila na stůl na kterém byl její foťák. Možná by měla zkusit jestli funguje. Takže si i s knihou sedla do pohodlného gauče, hned co si vzala foťák ze stolu a začala ho zkoumat. "Máš to tady vážně hezké. Bydlíš tu sama?" Zvědavě k ní naklonila svůj pohled a potom s povzdechem utřela vodu, která z foťáku vytekla. Bude to chtít asi nový, ale možná funguje. Její myšlenku překazila černá obrazovka, tak ten se už nezapne.
Post by Camille Bellerose on Jan 14, 2019 9:38:14 GMT
Bundu dala vysušit a cestou zpět do pokoje nachystala i nějaké čisté oblečení a ručník do koupelny, čistě pro případ, že by se Armia chtěla vysprchovat. Ve dveřích ale zůstane stát a s mírným úsměvem na rtech pozoruje dívku u knihovny. "Zajímavá volba." zhodnotí její výběr. "Máš ráda fantasy? Mezi mé oblíbené bytosti patří asi jednorožci. Čistá nevinná duše obdařená magickými schopnostmi." pronese a pomalu vstoupí do pokoje. "Zajímavé jsou i knihy s motivy vlkodlaků. Je zvláštní zjišťovat, co si o nás... Nich myslí. Ve vymýšlení nových, často i absurdních teorií, jsou lidé vážně dobří." Pronese zamýšleně, při svém přeřeknutí se však zarazí a mírně nákrčí obočí. Tohle říci nechtěla. Ujde dalších pár kroků a zastaví se u krbu, ruku položenou na rámu obrazu. Chvilinku na něj hledí, na tváři se jí na moment usadí nešťastný, skoro bolestivý výraz, než se vrátí zpět do mírného, vřelého úsměvu, smutek však usazený v očích. "Děkuji. Původně jsem tenhle domek vybudovala pro přátele, když nechtěli být ve městě, chtěli si odpočinout, vyrazit do přírody. Ale dnes... Už mnoho z nich není mezi námi." Povzdechne si a ruku, kterou má podél těla sevře v pěst. "Ale dnes... Bydlím tu sama, tu a tam mám hosty, jako jsi třeba ty."
Post by Armia Wetherbee on Jan 14, 2019 10:06:17 GMT
''Ano, fantasy je můj nejoblíbenější žánr. A upřímně? Knih s touto tématikou mám fakt hodně a vůbec mi nevadí si k nim sednout znovu.'' Na chvíli se ztratí v myšlenkách a tak si ani neuvědomila jak se rozmluvila. Když uslyšela Camile mluvit o jednorožcích, na tváři se jí usadil široký úsměv, naznačujíc, že jednorožce má také v oblibě. ''Pravda.. Jednorožci jsou krásní, podle popisu knížek a obrázků. Bylo by vážně úchvatné, kdyby existovali. I když kdo ví co všechno je možné.'' Nakonec se trochu pousmála hned potom stáhla obočí k sobě. ''Ano.. Vlkodlaci jsou dozajista velmi majestátní a mocná stvoření, také o nich ráda čtu. I když některé věci o nich musí být blbosti..'' Nad jejím přeřeknutím se zarazila, ale hned potom se zatvářila velmi kajícně. ''Omlouvám se, to jsem netušila..'' Zavrtěla hlavou a skousla si ret, zatímco si v hlavě nadávala do idiotů. Drze sem vtrhne a hned začíná otevírat staré rány. Možná ani nejsou tak staré, kdo ví, ale ptát se nebude. Camile to očividně pořád dost bolí. A Armia nepatří mezi ty lidi, co by vyzvídali. Dokázala držet jazyk za zuby, což bylo někdy to nejlepší řešení. ''Očividně máš vlky ráda?'' Zeptala se opatrně a s povzdechem foťák odložila na stranu, bude si muset pořídit nový. Při svých myšlenkách se dívala na Camile, která k ní teď byla bokem.
