DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Malý domek, který patří mladé čarodějce a vizážistce v jednom, Noře Riis. Jedná se o otevřený prostor, kde se nachází jen dvoje dveře. Ty vstupní a ty do koupelny. Celý dům je jinak propojený a prosvětlený. Ladí do víceméně bílé barvy a všechno je vtěsnáno do sebe, aby byl co nejlépe využit prostor. Navzdory tomu, že Nora vlastní dva psy, nikde po nich nenajdete ani stopu. Psi většinou odpočívají v kuchyni a jsou velice opatrní ke všemu. Občas se ale stává, že se jeden nebo oba dva vnutí k Noře nebo návštěvě na gauč. Do postele se ale nedostanou, jelikož k ní vede žebřík. Francouzké okno taky otvírá možnost vyrazit na zahradu a v létě bývá právě kvůli čtyřnohým miláčkům otevřené. Jeden by právě kvůli zahradě řekl, že ji spíš zajímala ta než celková velikost domu, když si jej pořizovala - a měl by pravdu.
Když se Victor zeptal, jestli něco jako andělé existuje, uchichtla se. Takovým tím roztomilým, Norovským způsobem. ,,Jasně že existují. Ale svatozáře jsou vymyšlené. Křídla mají ale pěkná, stejně jako démoni. Musím uznat, že by mě zajímalo, jaké to je létat," zlehka pokrčila rameny. Vybavil se jí jeden. Will. Na tváři se jí usadil úsměv, když si vzpomněla na jeho hřejivá slova. Pak ale sama sebe lehce plácla po tváři, aby se vrátila nohama zpět na zem. Anděl znamenalo taky nepřítel. A to andělé byli. Byla stoupenec démonů. ,,Nedávno jsem s jedním dokonce mluvila. Byl ze mě, mírně řečeno, v šoku. Je zábava přivádět nevinné bytosti do rozpaků." Ano, ano. Rozpaky a Will. Hezká dvojka. A dost ženská! Jednoduše jí ten anděl přišel roztomilý. ,,Jsem naštvaná. Ale už o trochu míň a momentálně nemám v plánu zruinovat ti život," zazubila se vesele. ,,Tak jdeme, pane vlkodlaku." Natáhla se po jeho ruce a zarazila se. Zamračila se na prstýnek a natáhla se druhou rukou, aby ho jednoduše vzala za dlaň. Momentálně neřešila, jestli to je vlkodlak, nebo dospělý muž, nebo cokoliv. Znovu jí bylo patnáct. Znovu si ho vedla domů. Pokud se vymanil, nechala ho. Pokud se nechal vést, vedla ho. Každopádně pokračovala po cestě dál. Brzy se dostali do míst, kde byly i koše, takže mohla vyhodit žvýkačku. Už neměla žádnou chuť. ,,Víš, napadlo mě, že ses nikdy nezeptal," pronesla někdy během cesty. ,,Nikdy ses nezeptal, co jsem vlastně zač," pokračovala. Bylo jí jasné, že mu nejspíš smrdí divně. ,,A taky ses nezeptal, jestli jsem se stala čarodějkou jak jsem chtěla. Nebo kdo byl můj otec. To poslední chápu a souhlasím, asi by to nebylo slušné. Ale byla bych ráda, kdybys ke mě byl otevřený. Protože já budu. Jsem plně transparentní. Přijde mi to jen fér k ostatním," prohodila a prudce zabočila vpravo. Psi už běželi napřed a čekali u dveří, které se Nora rozhodla otevřít. ,,Takže pokud se chceš ptát, ignoruj nějakou morálku nebo etiku. Prostě se ptej."
Victor se nesnažil ani předstírat, že by ho její slova nemátla.Prostě se však rozhodl, že tyhle věci prostě vezme jako fakt a rozšíření svých znalostí. Na myšlenky o možných spojitostech s jeho bratrem bude čas později. Nakonec byl rád, že chce, aby čel taky. Přece jen, nechtěl s ní mít zlý vztah. Záleželo mu na ní. Ať už v životě dělá, nebo dělala cokoli. Podanou ruku přijal. Jak by to vypadalo, kdyby se prostě jen vydal dál. To nešlo udělat. Tak tedy pokračovali k Nořinu domku. Nevypadal moc velký, zato útulný. Uměla si to zařídit hezky. Victor se doma zatím pořád cítil cize. Chybělo tam to něco, co z domu dělá domov a on nemohl přijít na to, co to je. Pak začala Nora opět mluvit. Překvapily ho její otázky. No, nebyly dnes první věc, co ho překvapila. ,,Jistě.. nemůžu říct, že bych se nad tím nezamýšlel, nechtěl jsem ti ale šťourat do soukromí. Je ale pravda, že bych rád věděl, co jsi vlastně zač, když budu tak smělý" mírně se pousmál
Když se Victor konečně zeptal, chvíli mlčela. Tedy, mlčela, než jej vpustila dovnitř, zula se, pověsila kabát na věšák, zamkla dveře a vydala se do kuchyně propojené s obyvákem. Psi se spokojeně schoulili u trouby, jakoby i nezapnutá produkovala nějaké teplo. Nora postavila vodu na čaj. ,,Černý, zelený, ovocný? Ovocný mám jen pomerančový," pronesla k Victorovi. S tím připravila sáčky do hrníčků, pokud Victor tedy chtěl. Brzy je i zalila horkou vodou. Postavila jeden z hrnků na stůl. Ten druhý, svůj, si nechala v promrzlých rukou. ,,Myslela jsem, že toho víš o hodně víc," pronesla pak zamyšleně. ,,Ale dobře. Proč ne. Už jsem dlouho nebyla učitelka. Jak jistě víš, démoni moc rádi žijí mezi lidmi. Ovládají, manipulují, dvě světové války jsou nádherný úkaz. Jenže je problém jen tak někde žít. Tedy spíš, mít tam domov a bydlet ve Stříbrném městě. Proto si hledají manželky nebo manžely, většinou tenebris, kteří jsou víc naklonění jejich stylu života. Plodí děti. Říká se nám míšenci a jsme krásné krytí pro démony na zemi," upila si svého čaje, jakoby právě neřekla, že je z půlky démon. ,,Nejsme nijak speciální, jenom cítíme nadpřirozeno, když se okolo nás ochomýtá. Jsem si jistá, že o míšencích víš, jsou i smíšené páry u vlkodlaků," mávla nad tím zlehka rukou. Nezdálo se, že by se tím nějak zaobírala. ,,Neznamená to, že nám narostou křídla a rohy. Většina démonů nás naopak loví. Je docela hektické snažit se jim vyhnout celý život, když tě chtějí sežrat. Já mám ale docela štěstí. Po mě... zas tak často nejdou," zlehka pokrčila rameny. Pak se podívala na Victora. ,,To, že jsem míšenec, by tě tedy nemělo nijak znepokojovat. Pokud chceš znepokojit, mám další triky v rukávu." Pak se zhluboka nadechla. ,,Další otázky?"
Když Victor vešel potvrdilo se mu, že dům vypadá útulně i zevnitř. Taky si sundal kabát ale zůstal ho držet přehozený přes ruku. ,,Černý, děkuju" Pousmál se. On sám taky myslel, že toho ví víc. No byla pravda, že se po rasách a jejich schopnostech nikdy moc nepídil. Co sám nezažil, to neznal, a on se opravdu snažil těmhle věcem vyhýbat. Byl tedy rád, když se mu to rozhodla vysvětlit. Třeba se dozví něco nového. První část jejího vyprávění ho tedy nijak nepřekvapovala. Ano.. stačilo málo, aby člověk vpadl démonovi do spárů Vlastně jediná věta. To že mívají děti s lidmi už bylo zajímavější. Přemýšlel, proč by to démon vlastně dělal. Když však řekla, že bývají kořistí, bylo mu jasné, k čemu to je dobré. Ne, o démonech si vážně nedokázal myslet nic dobrého. Dokonce ho tak úplně nepřekvapilo ani to, že je Nora míšenec. Voněla jinak. Sice netipoval démona, teď když však přemýšlel nad tím, jak o svém otci mluvila, docela to sedělo. Na chvíli ho napadlo, že má doma vlastně oblek démona. Trochu se ošil.. Něco takového měl vážně na sobě? Pořád to byly jeho nejlepší šaty, teď však přemýšlel nad tím, že je vrátí, nebo si je minimálně už nikdy neobleče. Další otázky.. měl pocit, že ho nic nenapadá, krom toho, co řekla předtím.,,A co by mě tedy mělo znepokojovat?" naklonil hlavu. Snažil se působit klidně, no zmíňky o démonech ho zrovna nepotěšily. Nechtěl ji však odsoudit. Zachránila mu život.
Chvilku mlčela. Nevypadala, že by tohle tajemství ráda říkala nahlas. Lidé se chovali jinak, když to věděli. Ne že by je nechápala. Jenomže... Zhluboka se nadechla, vydechla a věnovala stropu němou modlitbu. ,,Tohle nerada říkám. Lidé to neradi slyší. Mají tendence se mi vyhýbat. Což je velice nepříjemné," pak se znovu podívala na Victora. Něžně jej chytila za ruku, jakoby se ujišťovala, že neuteče. ,,Není to něco, co bych uměla kontrolovat, na to nezapomeň." Lehce našpulila rty. ,,Nebo aspoň valnou část. Jeden by chtěl, aby tu bylo tlačítko, které všechno vypne. Jenomže ono prostě není." Zahleděla se Victorovi do očí. Klidná, soustředěná. ,,Jsem telepat. Tenebris. Nemám ale smlouvu s démonem. Je to čistě můj vlastní talent," pronesla, aniž by pohnula rty. Tohle ještě nezkoušela, takže byla vcelku, zvědavá, jestli ji slyšel. Byla to docela nepříjemná schopnost, slyšet lidské myšlenky. Tedy, většinu času. Často jste se totiž dozvěděli něco, co jste vědět nechtěli. A Victorova reakce? Ta pro ni byla jako na zlatém podnose. Stačilo si počkat, až jí ji strčí až pod nos. Jednoduché.
Jistě, chápal, že se ji o něčem může mluvit špatně. Proč to tedy ale zmiňovala? Bylo to spíš, jakoby se chtěla předvést. Její výraz ale mluvil jinak. Snažil se z jejich slov vyčíst, oč jde, aby se na onu pravdu potom lépe připravil. Když se však ozval hlas v jeho hlavě, cukl sebou. Vlastně ucukl i rukama, které předtím Nora chytla, což ho taky mírně znervóznělo. Ne ne ne.. naposledy mu do hlavy lezl ON.. Bylo to úplně stejné. Nemohl ten pocit vyhnat z hlavy. Své ruce ale nakonec nechal v těch jejích. Snažil se i vzít v potaz, co mu říkala, a nemyslet na všechny ty negativní věci. Hlasy v hlavě měl spojené s manipulací.. Bylo to jako spouštěč, pro něco špatného, a vlk v něm si to zafixoval, a teď měl pocit, že se musí bránit. Na chvíli sklopil hlavu a stiskl víčka. Potřeboval to vstřebat. To, že tohle není démon.. že Nora není někdo, kdo se ho bude snažit ovládat.
Nora cítila příval emocí, jakoby byl její vlastní. Nespokojeně sykla. Měla pocit, že z tohohle bude mít ještě nějakou dobu migrénu. ,,Já nejsem ON. Jsem hodně, ale k démonovi mám daleko. Odsoudil bys dítě k tomu, že je vrah, jen proto, že jeho rodič byl vrah?" optala se a natáhla se po jeho rameni. Zarazila se. Prstýnek. Zvedla se a vydala do kuchyně. Musela tedy pustit jeho ruce. Stáhla si stříbrný kroužek z prstu a položila jej na linku. ,,Jsem z masa a kostí. Mě můžeš o život připravit lehčeji než jakkoliv nízce postaveného vlkodlaka," pousmála se. Nepříjemná myšlenka. Hlavně pro někoho, kdo hrál velkou hru. ,,Tepe mi srdce. Pravé srdce. Nejsem stvoření energie, ale dvou... Bytostí. Narodila jsem se jako ty." Vydala se zpět k Victorovi. Jen doufala, že se trochu uklidnil. Pomalu se posadila na pohovku vedle něj. ,,Neovládám tě. Nejsem démon, i když ve mě z části proudí jejich krev. Nemám jejich moc nebo sílu. Nejsem součást Stříbrného města.
Zmateně se na ni podíval. Nikdy neřekl.. Jistě.. věděla to z jeho hlavy. když mu ale viděla do hlavy, jak si tohle mohla myslet? Vlkodlak se vzpíral. Chtěl odtud vypadnout, než se ještě něco stane. Victor se ale najednou cítil dotčený. Ublížit dítěti? Nesnažil se ji ublížit.. ani na to nemyslel. Byl to podnět... zafixovaná reakce. Bylo mu z toho zle. Nakonec byl ale rád, že se alespoň ta zpropadená věc o něco vzdálila. Nechtěl na to moc upozorňovat. Nora to sama věděla. Takže to bylo jen na ni. Vlastně se nebál, že by mu chtěla ublížit.. jinak by v její blízkosti se stříbrem nezůstal. Byl zranitelný. ,, Proč bych tě měl připravovat o život.. nic si neprovedla.." Protřel si oči. Byl unavený, a jeho celkové rozpoložení se mu přestávalo líbit. To jak mluvila ho však zvláštním způsobem uklidňovalo.
,,Neřekla jsem, že mi chceš ublížit. Říkám, že se můžeš bránit, kdybys musel," namítla a její hlas byl vřelý. Přisunula se k němu na pohovce blíž. Bylo to dlouho. Bylo to dlouho, co vlk spal v její posteli a ona ho brala jako plyšáka. A teď? Pořád vyzařoval stejné teplo, k sakru, dokonce i voněl stejně. Zhluboka se nadechla a položila si čelo na jeho rameno. Přišla si jako malé dítě, které se snaží uklidnit v přítomnosti otce. ,,Proč sis mě tehdy nedovedl s sebou?" zeptala se vlkodlaka vážným tónem. ,,Proč jsi mě tam nechal?" zeptala se už trochu ostřeji. ,,S ní..." Nějakou dobu po jeho odchodu doufala, že se vlkodlačí návštěvník vrátí a odvede ji do světa, o kterém do té doby jenom slyšela. Do toho magického světa okolo... Jednu nohu vytáhla na sedačku a otočila se tak k Victorovi celým tělem. S Carou měla možná jednu věc společnou a to jisté zalíbení ve Victorovi. Byl mezi nimi ale velký rozdíl. Cara se roztíkala, jen se jí Victor dotkl a Nora si nebyla jistá, jestli ho nenávidí a nebo k němu má blízko jako k nikomu. Stačila k tomu jedna noc. Mladičká dívka měla jasno, dospělá si už tak jistá nebyla. Jistě, to co cítila byl jenom zájem. Zájem, který se mohl uchytit jakkoliv. Ale byl tam.
Victorova mírně neklidná mysl se právě zasekla. A najednou puf.. vzduchoprázdno, když si Nora položila čelo, ne jeho rameno. Jen mlčel a poslouchal. Tehdy ho ani nenapadlo, že by ji mohl vzít sebou. Jistě, mělo ho to napadnout.. chtěla pryč ale co by malá holka dělala na cestě s vlkodlakem? To však byly chabé omluvy. Jako první mu v mysli vyplynula výčitka, že se o ni nepostaral, když by mohl. Neměl co říct na svoji obranu. Vlastně důvod, proč ji tam nechal neexistoval, krom menšího morálního kodexu o tom, že byla malá holka v pubertě, co ji jen nebavilo žít se svou matkou. Cítil, že v tom muselo být něco víc.Teď už ano. A nejspíš i předtím, jen to prostě vytěsnil z hlavy. Jenom tiše zvedl ruce a jemně ji objal, a pohladil po zádech.Vlastně po nich začal jezdit prsty, jakoby ji snad chtěl poškrábat. Byly to konejšivé doteky. I když s ní nemel Victor nic společného, krom toho, co sám netušil, stejně se mu zdálo, že ji to musí vynahradit.
Zavřela oči. Bylo to příjemné, být takhle v něčím objetí. Jenže pak přišla vzpomínka. Na rozhovor v zahradě. Alisa označila Victora jako hračku jejího otce. A otec ji poslal sem. Victor se dostal mezi Alisu a její plány. Popravdě jí bylo jasné, že sedí Victor na časované bombě. Nemohla mu to ale říct. Nebo... Mohla? Co by udělal, kdyby se dozvěděl, co je Nora zač? Nejspíš by ji odstavil. Úplně. Měla by mu o tom říct? Vydechla mu do ramene. Bylo to tak složité... ,,Victore," zaťala nehty do jeho druhého ramene. ,,Proč je magický svět tak složitý?" říct či neříct... Tolik věcí, které nemohla vyslovit a musela si je nechat pro sebe. Vlastně i to, že byl ve smečce byl problém. Bylo to... Složité. Bolestivé. Skousla si spodní ret. Byla tenebris. Byla samotář. Nejspíš by si měla to tajemství nechat a později z něj vytěžit co nejvíc. Nebyl to špatný nápad... Jenže měla pocit, že mu něco dluží. Něco... Takového? ,,Neměl jsi do Heathens. Hemží se to tu démony."
Post by Victor Murphy on Jan 18, 2019 21:01:31 GMT
Victor mlčel a tiše ji poslouchal. Měla pravdu. Neměl sem chodit. Vlastně po tom, co měl znovu tu čest se svým stvořitelem, si jeho hlava neustále prohrávala s myšlenkou všeho nechat a vydat se co nejdál odtud. Teď už to ale nebylo jen o něm. Cítil zodpovědnost za ostatní. Věděl, že je musí chránit. I za cenu, že by měl zemřít. Vlastně nějak tušil, že přesně takhle jednou skončí. Bylo to, jako šestý smysl. ,,Já vím.. ale ostatní mě tu potřebují. A já se chci snažit jim pomoct, jak jen to bude v mých silách." Jiný smysl života už stejně neměl. K čemu bylo utkání před vlastním osudem. Potřebuje dat smečku dohromady.. potřebuje ji najít silného vůdce.. a pak, pak je připravený zemřít. Ne že by chtěl. Jen už byl unavený ze strachu.. z vyhýbání se svému osudu. Byl připravený se svému pánu postavit, byť tváří v tvář.. a pokud prohraje, byl připravený i zemřít. Chtěl odčinit své hříchy. Chtěl znovu pomáhat lidem, jako v dobách, než na to zanevřel.
Přitulila se k němu. Nakonec, proč by nemohla. Oproti němu byla prakticky ještě dítě. A nejspíš ji tak i bral. Zajímavá představa, ale nebyla si jistá, jestli se jí úplně zamlouvá. ,,Od všeho se dá utéct," podotkla k alfovi. Ano, od všeho se dalo utéct. Teoreticky... Doufala, že kdyby potřebovala utéct, zvládne to. ,,Ale podle mě všechno bereš až moc vážně a zodpovědně. Nemusel bys, kdybys chtěl. Mohl bys jednoduše být někde v tropech, popíjet a těšit se ze života. Kdo by hledal vlkodlaka na hawaii?" pousmála se. ,,Proč tě zajímá nějaká smečka tady? Nechápu to. Krom toho, kolik tu je nadpřirozena, tu není nic zajímavého. Jen je tu život o dost těžší," povzdechla si, když se rozvzpomněla na to, že ji sem poslal otec. Jistě, z nějakého důvodu. Ale jaký přesně ten důvod byl? No, kdo ví. On jí to neřekl. Jako spoustu svých plánů. Zvedla hlavu a vyměnila čelo za bradu, co si o něj opřela. Dál jenom mlčela. Zmítaly jí vlastní myšlenky.
Post by Victor Murphy on Jan 19, 2019 10:31:30 GMT
Jistě. Nemusel by, kdyby chtěl. Mohl žít dlouhý spokojený.. a osamělý život. To ale nemohl. Smečka byla teď jeho rodina. A pouto, které s ostatními cítil pro něj bylo něco výjimečného. Nemohl to však srovnávat se svou dřívější rodinou. Nebylo to lepší, ani horší, prostě jiné. Jedno ale přecejen měli společně. Victor měl tendenci se o svou rodinu starat už tehdy. Pro bratra by udělal všechno na světě. Prostě takový asi byl. Potřeboval někomu pomáhat. Obzvlášť, když zjistil, jak to vypadá, když se vydá jinou cestou. On věděl proč zůstává a spíš mu bylo líto, že Nora tohle nechápe. Nejspíš pořádnou rodinu nikdy nezažila. To že se k němu tuli mu nevadilo. Oproti němu byla vážně mladá, navíc ji zažil už jako dost mladou, a ten obrázek nemohl odstranit z hlavy. Kdyby ji měl nějak brát, tak nanejvýš jako dceru, kterou nikdy neměl. Pohladil ji po vlasech. ,,je to moje rodina" přál by si, aby ji tyhle věci nebyly cizí. ,,Jednou to pochopíš. Víš, když je někdo na světě tak dlouho, jako já, potřebuje žít pro někoho."