DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Květinářství na kraji města nenese žádný speciální název. Jednoduše je známé mezi magickou komunitou jako TO květinářství. Na rozdíl od krámků v centru na tomhle místě nenajdete žádné řezané květiny. Všechny jsou v květináčích či jinak zabezpečené, aby mohly růst dál. Většinou zde najdete spíš zeleň, tedy alespoň v předních částech obchodu. Čím víc dozadu se dostanete, tím víc rozkvetlých květin zde roste. Taky je tu malý stoleček se dvěma křesílky, kdyby majitelka měla návštěvu či si chtěl nějaký zaměstnanec odpočinout. Vše vypadá přírodně a veškerá hnojiva a podobně se schovávají za dveřmi, kam mohou pouze zaměstnanci. Musíte požádat o radu nebo vědět přesně, co chcete. Krom rostlin se zde ale dají koupit i jiné věci. Staré knihy, které jsou dobré zavřené, pár lektvarů a hlavně amulety domácí výroby. Sem nechodí obyčejní návštěvníci. Většina těch, kteří sem přijdou, přesně vědí, co chtějí. A nic jako tucet růží nebo věnce na hrob to nejsou.
Brzo ráno se Chae díval na sebe do zrcadla, které bylo na několika místech prasklé a zoufal si, proč musel takhle skončit. Ve špinavé ubytovně už nechtěl strávit ani jednu jedinou noc a opakoval si to neustále, i když dobře věděl, že mu nic jiného nezbývá. Přetáhl si přes hlavu hnědou mikinu a zrak mu padl na světlý nápis, který mu připadal více než výstižný. Regret. Tahle mikina byla první věc, kterou si koupil za svou ubohou výplatu a to jen proto, že stála ani ne 9£. Sice s perfektním nápisem, za to však příliš nezahřála a Chayo byl vděčný, že měl ještě bundu, které sice úplně nefungoval zip, každopádně zaručila, že neumrzne někde na ulici. Vyběhl ven do chladného počasí, kapuci na hlavě a ruce zaražené co nejhlouběji v kapsách, protože jaksi postrádal rukavice. Ulicí si to namířil směrem k jediné kavárně, kterou během těch několika týdnů, co byl v Heathens navštívil a to jen z toho důvodu, že tam měli levné croissanty. Chae jedl pouze z donucení, jinak rozhodně nepřišel na chuť tomu, co ve zdejších obchodech prodávali a nemyslel si, že by to jinde bylo lepší. Nemohl však neustále odmítat lidskou stravu, i když mu nebyla po chuti a tohle francouzské pečivo bylo přijatelné. Milá slečna mu objednávku zabalila do papírového sáčku, Chae jí předal peníze a opět se octl na ulici. Pohled mu téměř okamžitě padl na černého psa. Chlapec úplně zapomněl na jeho existenci, mohl pouze myslet na to, jaká byla zima. Už pochopil, že bylo marné psa odhánět, byl tvrdohlavý a nenechal se, ať už Chae zkoušel cokoliv. Teď naproti sobě stáli, navzájem čekali, co ten druhý udělá a Chae se nakonec zmohl jen na pouhý úšklebek a poznámku ve stylu “Už jsem si říkal, kde jsi..” Tím skončil jejich rozhovor, chlapec vyrazil pryč a pes jej tiše následoval. Chayo si uvědomil, že ho ani jednou neslyšel vydat jakýkoliv zvuk. Dokonce ani tehdy, když seděl před ubytovnou a utápěl se v depresích. “Nemám nic, nemám nikoho.” Pes při těch slovech prudce zvedl hlavu a zadíval se na chlapce temnýma očima, jakoby nesouhlasil, ale Chae mu nevěnoval pozornost. Byl až příliš zaměstnán svými myšlenkami. “Ne že bych někdy měl.” Pokračoval a svůj pohled upíral před sebe. Odmlčel se. “Měl jsem Daeha.” Dodal po dobrých pěti minutách ticha a v hlase mu zazněl smutek. Zavrtěl hlavou, vstal a otřepal si kalhoty. “Proč tohle vykládám psovi.” Zamrmlal a ta malá, tedy spíše větší potvora jej hryzla do ruky, ovšem že by zavrčela, to ne. Pes nevydal ani hlásku, narozdíl od Chaeho, který bolestně vyjekl a mnul si místo, kde mu zůstaly rudé otisky zubů. Od té doby ho pes naštěstí už nekousl. “Vážně by mě zajímalo, proč za mnou pořád chodíš. Doufám, že přijde den, kdy mi to řekneš.” Poznamenal tiše, olízl si prsty a zahodil zmuchlaný papír do koše. Snídani měl za sebou, teď jej čekala práce. Děsila jej představa jít opět do obchodu, nebavilo ho pouze sedět a lepit cedulky, ale co jiného měl dělat. Potřeboval peníze, potřeboval si sehnat ubytování, kde by nechytil vši a na takové zatím neměl. Smutně si povzdechl, když stanul před obchodem, v kapse lovil klíč, jenž mu byl přidělen od zaměstnavatele. Pes jej celou dobu pozoroval a když Chae konečně našel tu malou věc a vytáhl ji na denní světlo, pes náhle skočil a vytrhl mu ji z ruky. “Hej!” Chlapci nezbývalo nic jiného, než psa následovat, když se ten zproradný mizera rozběhl neznámo kam. “Stůj, já ten klíč potřebuju!” Zakřičel Chae, načež se po něm pár lidí ohlédlo, on však nevnímal nic jiného, než tu černou šmouhu aktuálně zatáčející za roh ulice. Neměl ponětí, kam běží, v této části města ještě nikdy nebyl. Měl strach, že se mu pes ztratí z dohledu, jenomže ten už v tu dobu stál před nějakým krámkem a spokojeně vrtěl ocasem. Chae přišel blíže, aby si klíč opět přivlastnil, místo toho mu však zrak padl na bílou ceduli, podle níž právě sháněli někoho na výpomoc do květinářství. “Tak proto jsi mě tak hnal?” Zeptal se Chayo, když se k němu pes připojil a hlavou se mu otřel o nohu. Bylo to svým způsobem děsivé, celá tahle komunikace s tvorem, který by mu správně neměl rozumět a zároveň vtipné, že si tohle myslel zrovna někdo, jehož původ byl pro mnohé smrtelníky neuvěřitelný. Chae nad tím už nehodlal dál přemýšlet, venku byla zima, omrzal mu nos a každá práce byla lepší než ta, co právě dělal. Vešel tedy dovnitř a místností se ozval jeho pozdrav.
Post by Peggy Brennan on Jan 21, 2019 16:16:04 GMT
Peggy dnes s sebou Adriana neměla. Zůstal doma. Stejně tak neměla na pomoc ani Ryleyho, který ji ignoroval. Kvůli své matce, chápala to. Prováděla něco na způsob inventury. Komunikovala s rostlinami, I když to byla vážně složitá práce založená na pocitech a vjemech. Kdo by čekal, že se tu takhle brzy ráno někdo ukáže? Vlastně zas brzy nebylo, ale první zákazníci se ukazovali okolo oběda. Proto měla na pultu čajovou konvičku a nalévala si do malého kalíšku. Měla to takto raději, bylo to lepší, bez pořád stavět na nový čaj. Možná by ji někdo nazval staromódní, ale zas tak jí na tom nesešlo. Nakonec, takhle se čaj pil. Ze začátku minimálně ano. Pak se o její holé paže otřel chlad. Ano, z venku táhla nepříjemná zima. A někdo právě vstoupil. Odstoupila od rostliny s velkými listy a trochu se předklonila, aby viděla, kdo vešel. Na jeho pozdrav prve nereagovala, ale vydala se blíž. Přejela ho pohledem, zjevně zhodnotila a pak se zastavila. Měla snad v plánu ho teď vyhodit, protože to byl nějaký nóbl obchod? Peggy se kolem něj jen protáhla a otevřela dveře. Jeden by řekl, že pro něj. Počkala ale jen, bez dovnitř vleze pes a zase je zavřela. ,,Vypadáte zmrzle," konstatovala pak jen, když se okolo asiata znovu protáhla a vydala k pultu. ,,Čaj?" pak její pohled padl na psa. ,,Mám i nějaké domácí pamlsky, jestli bys chtěl."
Během pár minut už zde stála žena a Chae si ji prohlédl stejně, jako ona jeho. Zůstal stát mlčky, když jej obešla a ani se neohlédl, přestože mu bylo podivné její chování. Když však vedle něj stanul černý pes, jenž s jakousi zvláštní ohleduplností položil ukradený klíč k Chaeho nohám, nemohl si odpustit překvapený pohled. Téměř okamžitě však jeho veškerá pozornost padla opět na ženu, protože se místností ozval její hlas a jak jinak, její slova patřila právě Chaemu. Ten však mlčel, dokonce i když mu nabídla čaj, což považoval sice za velice milé gesto, každopádně on sem nepřišel pro to, aby popíjel. Doteď tichý pes rychle pochopil, že poslední věta patřila jemu a máchl ocasem ze strany na stranu. Teprve teď se chlapec měl k řeči. “Já nechci nic, ale on by jistě něco k jídlu ocenil.” Nechtěl za zvíře mluvit, ale ať už ve vzpomínkách bloudil sebevíc, nevybavil si dobu, kdy by tohohle psa viděl cokoliv jíst. I když nebyl jeho, nechtěl, aby strádal. Chae si ještě chvíli ženu prohlížel, jeho oči se upnuly na některé z tetování, které mohl zahlédnout a nakonec se rozhodl přiblížit o pár kroků. “Já-ehm.. Přišel jsem, protože jsem viděl tu ceduli na dveřích. Měl bych zájem u vás pracovat, tedy pokud to stále ještě platí.” Nějak vyvodil, že je žena majitelkou tohohle květinářství, i když to neměl ničím podložené.
Post by Peggy Brennan on Jan 23, 2019 19:01:33 GMT
Bylo ticho, žena jen sledovala psa. Pak kývla, možná v reakci na slova Chaeho. ,,Dobře," vydala se za pult a vytáhla kousek masa. ,,Vypadáš spíš hladově. Ale i tak rád mlsáš, viď?" usmála se a podrbala psa za uchem. ,,Potom ti namíchám nějakou směs pro dobrý žaludek." Následně žena zaměřila pozornost zpět na korejce. Usmála se. ,,Je mi jasné proč tu jste. Máte nějaké doporučení, nebo tak něco?" optala se klidně. Ne, nepočítala s tím. Nakonec, už si prohlédla auru a věděla, kdo před ní stojí. Nepředstírala, ale nebylo třeba mu hned říkat, že poznala, co je zač. ,,Proč zrovna květinářství?" zeptala se dál. ,,Máte vztah ke květinám... Nebo vám jde jenom o lepší plat?" sama si upila ze svého šálku. ,,Buďte upřímný, prosím. Záleží na tom, jestli vás příjmu a nebo ne. Tedy, včetně dalších věcí," opřela se o pult.
Chayo věděl, že mu budou kladeny podobné dotazy, i tak se mu však mírně rozklepaly ruce nervozitou. Nemohl říct pravdu o své minulosti, byla jen těžko uvěřitelná a on si doposud stále myslel, že jedná s obyčejným člověk. Kdo proti němu doopravdy stál netušil, i když mu ta tetování byla povědomá. Jakoby je už někdy viděl, snad dokonce i v jedné z knih, které četl ještě za dob, kdy byl andělem. Nechal to však být, bylo třeba soustředit se na jiné záležitosti. “Omlouvám se, žádné doporučení nemám.” Řekl jen a v očích se mu zalesklo. Další otázka přišla téměř v zápětí a Chae sledoval, jak žena pije čaj, zatím co promýšlel odpověď. “Nikdy jsem s květinami nepracoval.” Řekl po chvíli. “Ve skutečnosti jsem na tento krámek narazil zcela náhodou, když mi ten pes...” Odmlčel se, měla by ho za blázna, kdyby dokončil myšlenku tak, jak ji měl na jazyku. “Utekl mi a zastavil se až před vaším květinářstvím. A nic se neděje jen tak bezdůvodně, ne snad? Proto jsem se rozhodl vejít.” Pohled mu sklouzl dolů ke psovi a měl pocit, jakoby mu zvíře rozumělo a přesně vědělo, že mluvil o něm. Chae měl zvláštní pocit v břiše. “Ale abych byl upřímný, plat v tom také hraje roli. Rád bych si našel nějaké lepší bydlení.” Raději nezmiňoval, na jakém místě doteď přežíval z noci na noc. “Je mi jasné, že nevypadám zrovna důvěryhodně, ale jsem pracovitý a rychle se učím. Navíc nemám žádné příbuzné ani závazky, mohl bych tu být od rána do večera a klidně i dlouho poté.” Pochyboval, že by si někdo přišel kupovat květiny v jednu ráno, ale tak.. Bylo třeba zmínit všechny pozitivní věci, protože jich bylo sakra málo. Zahleděl se ženě do očí a vyčkával.
,,Zvířata nikdy nejednají, bezdůvodně. Ale je pravda, že i já věřím na osud. Tady ale šlo spíš o drobnou službu," podívala se na psa. ,,Věděl jsi, že tě neodmítnu, viď?" podrbala psa na hlavě. ,,Ty jsi mi ale vykutálená potvůrka," usmívala se a znovu se podívala na Chaeho. ,,Jistě, v jednu ráno skutečně své rostliny neprodávám." Chvíli váhala. Měřila si Chaeho pohledem a pak si prostě krátce povzdechla. ,,No, dobře. Proč to nezkusit. Zkušební lhůta ještě nikdy nikoho nezabila." Nechtěla občanku, papíry, nic. Prostě ho přijala jenom tak. Zdálo se, že s jistým sebezapřením, ale udělala to. ,,Pracujeme od osmi do půl sedmé. Od dvanácti do čtvrt na dvě je pauza na oběd. Když tu budeme dva, nejspíš nebude práce každý den. Soboty máme otevřeno do jedné bez pauzy a to vám s radostí přenechám." Pak krátce zamrkala. ,,Píšete si? Dávám vám právě váš pracovní rozpis. Máte vlastní telefon a nebo bude třeba pořídit pracovní?" založila si ruce. Pak si znovu povzdechla. Proč já tohle dělám...,,Pojďte," protáhla a zamířila dveřmi do místa pro zaměstnance. Krom hnojiv a všeho možného tu byl i počítač a tiskárna. A taky papír. Jednoduše mu ho podala i s propiskou. ,,Který den plánujete nastoupit?" podívala se na hodinky. Brala to docela rychle, ale asi to bylo logické. Za chvilku byla zavíračka.
Měla pravdu, cokoliv, co Chae během té doby zjistil o tomhle psovi bylo, že rozhodně nejednal bezdůvodně. Její slova mu vrtala hlavou, ale nic neříkal, pouze mlčky pozoroval scénu před sebou. Takže nebyl blázen, když na toho psa mluvil, nebo alespoň nebyl jediný. Když pak pochytil význam jejích dalších slov, cítil, jak se mu v hrudi rozbušilo srdce. Jeho stav už byl natak zoufalý, že ani netušil, co říká nahlas a co ne? A přesto jakoby si byl téměř jistý, že si to pouze myslel, bylo to v jeho hlavě, tak jak mu mohla odpovědět? Její další věta však předčila tu předchozí, opravdu řekla, že jej přijímá? Nebo opět blouzní... Ačkoliv v nitru cítil radost, že mu tahle žena dala šanci, navenek se stále tvářil jako kamenná socha. Lehce přikyvoval hlavou, když mu žena dávala informace. “Nemějte obavy, mám perfektní paměť.” Odvětil na její zmínku o poznámkách a skutečně, Chae si zapamatoval všechno. Následoval ji do zadní části květinářství, přijal od ní papír i tužku a rozpačitě zamrkal nad její otázkou. “Nastoupím klidně hned.” Vyhrkl, svou (teď už) minulou práci naprosto vypustil z hlavy.
Post by Peggy Brennan on Feb 10, 2019 23:57:45 GMT
,,Dobře," pronesla Peggy. Nemohla uvěřit tomu, že tohle vážně dělá... skutečně zrovna přijala démona? Unaveně si protřela oči. Trocha volna by se ale hodila, no ne? ,,Nechci pozdní příchody, nechci vybavování se s kamarády... chci vědět, že umíte pracovat. Neprodávám jenom rostliny, takže pokud přijde zvláštní zákazník s divnou objednávkou, dáte mi vědět. Myslím, že zvláštní zákazníky poznáte skutečně lehce. Vždycky jsou poněkud extravagantní," dodala klidně a Chaeho si prohlížela. ,,Ze začátku tu nebudete sám. Je možné, že tu budu já, je možné, že tu budu někdo jiný. První měsíc je zkušební období, samozřejmě s výplatou. Je ale možné, že pokud pro tuto práci prostě nejste souzený, vyhodím vás. Jsem trpělivá, ale mám i své hranice." Jistěže byla přísná. ,,A teď jděte... brzy zavírám, nechci, aby tu ještě někdo byl. Rostliny potřebují klid." A už jej vyháněla. Chudák Chae... i když... chudák? Získal práci a neskutečně lehce.
Na všechny její slova pouze kýval hlavou, nemělo smysl je nyní vyvracet, stejně jí nejspíše nezajímalo, že Chae žádné kamarády nemá. A pokud už cokoliv dělal, dělal to pořádně. Každopádně chápal, že své schopnosti musí prokázat a doufal, že mu na to onen zkušební měsíc postačí. Když ne, bude se muset vrátit do své bývalé práce, což by velmi nerad, ale to nyní nebylo na místě. Žena to brala zhurta, Chae měl co dělat, aby stíhal její tempo, nakonec se ani nenadál a skončil na ulici s tužkou v ruce a ústy mírně dokořán. “Děkuji, nashledanou.” Řekl jen a pohled mu padl na psa, jenž stál po jeho boku a spokojeně vrtěl ocasem. “Věděl jsi, co děláš, že... Tobě také děkuji.” Nevěřil vlastním slovům, ale tak.. co už nadělá. Zkrátka si z toho psa udělal společníka, kterého v tak těžké situaci nutně potřeboval. Zachumlal se do bundy a bolestně skřivil obličej, když jej ofoukl ledový vítr. Pomalu se vydal směrem zpátky do centra města se psem v patách.