DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Málokdo z vás by věděl, jak to všechno začalo. Možná to ani počátek nikdy nemělo, přeci jen bylo nadpřirozeno již součástí mnohých těchto životů. Bylo by tedy lepší se zeptat jinak, kdy se to začalo týkat těch vašich? Pozvánkou. Mnozí by ji zajisté již vyhodili, označili za směšný vtip nějakého dítěte, vy jste ale poslechli. Kdo by přeci neposlechl přání svého blízkého?
28 Evergreen Ave, Heathens
Tato zpráva vám ležela v schránce, podepsaná byla vašim blízkým. Je jedno, zda živým, či mrtvým. Samozřejmě to muselo být věrohodně, že ano? Kdo by dokázal tak přesně zfalšovat podpis druhých, k tomu najít vaši adresu? Málokdo, vskutku málokdo, a i kdybyste tento vzkaz označili za vtip, určitě jste museli být zvědaví, to už jenom protože jste tuto adresu nikde nenašli. Někde v mysli to ale bylo povědomé, jako kdybyste tam už byli.
Tak jste tedy vyrazili hledat, bylo ráno, přibližně devět hodin, víkend. Na ulici ani živáček, podivuhodné, že ano? Většinu obchodů byste našli zavřenou, ale to teď nebylo podstatné, to důležité bylo právě před vámi – značka s názvem Evergreen Ave. Jste na správné stopě, gratuluji. Možná byste se chvíli i toulali, v dálce konečně zahlédli dalších pár lidí, ti zde byli určitě ze stejného důvodu. To vás teď ale určitě nezaujalo, ze všeho nejvíce jste si museli povšimnout té budovy. Město již určitě znáte natolik dobře, abyste věděli, že tu žádná taková nikdy nebyla. Psychiatrická léčebna? Možná, ale tohle nebyla ona. 28 Evergreen Ave, to muselo být ono.
Mnozí by se otočili, avšak kdo by nebyl zvědavý, natolik znuděný stereotypem, aby nešel dále? Možná jste natolik naivní, že vážně věříte, že tam vevnitř na vás něco čeká.
Jste před léčebnou, teď je už jen na vás, co hledáte. Nebo s kým to hledat budete. Jedna žena už ale byla napřed, pomalu vcházela dovnitř, na tváři se jí mihl drobný úškleb, který vás vyzýval udělat totéž.
Stereotyp? Ha! Ten Nora v životě rozhodně neměla. Co by mohlo být stereotypní pro někoho, kdo vedle koho a čeho žije? Kdo uměl číst myšlenky jiných? Nebylo to pro ni složité, asi jakoby jiný člověk jednoduše hýbl rukou. Cítila se ale zvláštně, když jí dorazila pozvánka, kterou podepsala její matka. Její matka nikdy nebyla starostlivá a nešlo jí o to, aby Nora dobře vyspěla a stala se doktorkou, nebo právničkou, jak to většina rodičů u dětí, které na to mají, prostě chce. Překvapilo ji, že není sama, kdo se ukázal před budovou? Ano, trochu ano. Myslela si, že se jedná o něco, co bylo mířeno přímo na ni. Jak se zdálo, nebyla sama. O to víc to bylo divné. V jeden moment ji dokonce napadlo, že v tom mají prsty démoni. Pak už ale prostě sebevědomě vykročila dovnitř. Jestli za to mohli oni, neměla se čeho bát. Na tváři sebejistý úsměv - jen démon, co by chtěl zemřít, by jí ublížil. A nebo démon, co nemá co ztratit. To její sebejistotu docela ochladilo na přijatelný stupeň. Bude muset být opatrná, ale... proč něco takového řešit? Přeci jen, už vstoupila. Možná ani nebylo návratu zpět.
Post by Coalene Octavia Shane on Feb 4, 2019 10:45:22 GMT
Zvláštní. Kdo by věřil, že vám mrtvý přítel pošle neexistující adresu? Ale jeho podpis znala moc dobře. A tento byl více, než jen podobný. Třeba je tedy Bruce opravdu naživu. Ne? Minimálně po setkání s Genem měla pocit, že je možné snad vše. Rozhodla se tedy, že přijde. Jistě, její další myšlenkou bylo dopis spálit, ale neodhodlala se k tomu. Bruce... opravdu by si nechala ujít možnost ho vidět? I když přijde nejspíš ke zklamání a to celé bude jen žert, nepřestávala doufat. Místo nikde nenašla, ani samotnou ulici. Pomyslela si, že to tedy bude nějaká nová část města, která ještě nebyla zapsaná. Nebo si z ní někdo jen dělá srandu. Když potom ale uviděla cedulku s názvem ulice, zastavilo se jí srdce. Tak blízko. Zhluboka se nadechla a pokračovala. Zastavila se až před budovou, která jí nebyla ani trochu známá. Navíc vypadala vcelku staře, tudíž svou předchozí domněnku prostě zamítla. Nebyla však jediná, kdo tam byl. Zahlédla dvě ženy. Jedna vešla ve chvíli, kdy se na místo dostala a druhé malou chvilku po ní. Zhluboka se nadechla, nebylo nad čím přemýšlet, celé to bylo podivné a jestli chtěla tuhle záhadu rozlousknout, musela jít dovnitř. Což také udělala. Vykročila vstříc budově, před dveřmi se nejistě ohlédla. Mířilo sem pár dalších lidí. Alespoň nebude sama. A tak vklouzla dovnitř. Nebyla to její osudová chyba?
Anthony byl více v obavách než kdy předtím. Nebylo to, že by měl strach, ale zkrátka tohle nebylo logicky ani možné. Byl na jejich pohřbu. Stál u jejich rakve a hleděl na jejich mrtvé tělo jak jednou, tak i podruhé když jeho rodiče zemřeli. To vše se mu honilo v hlavě, když svíral dopis v ruce a řídil se instrukcemi respektive adresou kam má jít. Bylo to pro něho tak zvláštní jelikož tuhle ulici. Měl pocit jakoby tady nikdy nebyla a přitom tu celou dobu stála před ním. Jejich podpisy na dopise byli děsivé, přičemž čekal, že tam bude nějaký dopis na rozloučenou, ale nic takového. Adresa na které byl byla očividně známá, jelikož zde stály další dvě ženy *Takže to musí být jen má představa... Jestli tady jsou i další lidé, tak to není jen má vidina...* pomyslel si v hlavě a dopis složil, přičemž ho poté schoval do zadní kapsy když konečně spatřil ceduli, která ukazovala dotyčnou adresu byl si jistý. Jen co přišel měl z tohohle místa zvláštní pocit. Ať už tady bylo cokoliv, nedalo se to zatím vysvětlit, ale to nemohl nechat jen tak. Vkročil tedy dál až ke dveřim, kdy si předtím zapálil cigaretu, potáhnul a vyfoukl, přičemž otevřel dveře a vešel poprvé dovnitř. Do budovy, kterou doposud neznal ani nikdy neviděl.
Tak jste tedy vešli dovnitř, každý snad z různých důvodů, avšak ty byly irelevantní. Teď už jste se stali součástí koloběhu, opět gratuluji. Interiér nebyl nijak moderní, napohled by se dal přirovnat k nějaké nemocnici dvacet let zpátky. To si ale málokdo pamatoval, že ano? Čekárna nebyla nijak rozlehlá, našli byste zde pouze řadu dřevěných židlí, po stranách zde pak byly kovové dveře. Zamčené, jestli jste byli natolik zvědaví a pokusili je otevřít. Před vámi, přímo naproti, byla recepce. Tam stály jediné dvě další stvoření v celé místnosti, tedy krom vás. Recepční byla stará, šedivé vlasy tím byly důkazem, avšak její hlas zněl mladě. To, co říkala, bylo těžké k rozeznání, přeci jen tu byly ty další hlasy. Hluk lidí, smích malých dětí, křik dospělých, jako kdyby byla místnost plná neviditelných lidí. Někteří se možná vystrašili, chtěli odejít, avšak již zavřené dveře byly zamčené. Jaký to úžasný vtípek, že ano? Zpátky tedy k další ženě, ta před ní. Mladá brunetka, velice krásná, prázdně hleděla na ženu, jako kdyby jí měla podat nějaké špatné zprávy. Obsah jejich konverzace byl však stále narušován sílícími hlasy. Některé byly známé, volaly právě po vás, přicházely z chodby za zamčenými dveřmi, pomalu ale jistě se vám plnila hlava, bylo to k nevydržení.
Najednou však vše utichlo.
„Myslím, že už na vás nečeká,“ zatřásla hlavou recepční, dívka najednou vytřeštila oči. Z prázdného pohledu se stal vyděšený, a jestli jste byli natolik ticho, mohli jste zaslechnout její hlasité dýchání. Polknutí. Otočila se na vás, zděšení bylo nepřehlédnutelné, pak se jen mlčky dala do kroku. Šla kolem recepce, zázrakem otevřela dveře, a ztratila se ve stínu, který byl za nimi. „A co hledáte vy?“ houkla žena za recepcí na trojici lidí. Pro jednu odvážnou mohlo být nejstrašlivější pouze to, že jakkoliv se snažila, tak žádné myšlenky nenašla. Jako kdyby za ně mluvilo něco jiného, něco, co se nenacházelo nikde blízko.
Bylo to divné. Nepříjemný pocit hryzal Noru do zátylku a nutil ji stále se otáčet, jakoby ji někdo sledoval. Prudce si skousla spodní ret a přivřela oči. Nelíbilo se jí to tady. A to, že za nimi zapadly dveře? No, to se dalo čekat. Vlezli do pasti. Snažila se odstínit zvuk, který se ozýval odevšad, ale nešlo to. Jistě, prvně si myslela, že to jsou myšlenky. Brzy jí však došlo, že to je hlasitý zvuk, co zná každý... Brzy bylo volno u oné ženy, recepční. Vydala se tedy jejím směrem. V ruce žmoulala pozvánku. Přisunula ji k ní. ,,Pozval mě sem někdo, komu nevěřím, že má čisté úmysly. Můžete mi vysvětlit, co se děje?" Nemohli jí vzít její schopnosti. Něco nesedělo. Něco bylo zatraceně špatně.
Post by Coalene Octavia Shane on Feb 6, 2019 22:16:57 GMT
Vešla do dveří a za chvíli se za ní objevil další člověk. Letmo se ohlédla před rameno. V šeru rozpoznala muže, držícího v ruce cigarretu. Tmavovlasý, jistě. Toho si stihla všimnout, než znovu otočila hlavu a popošla kousek hlouběji do místnosti, zhruba tam, kde byla i další dívka. Její vlasy byly hnědé, ve špatně osvětlené místnosti působily tmavě, ale to pravdy být nemusela. Ani ty její tu nemusely vypadat stoprocentně zrzavě. Zastrčila si pramínek těch vlasů na ucho. Byly také neposlušné. Hluk. Byl tu takový hluk... Ale vždyť tu nikdo nebyl! Tedy až na ně. Dvě ženy stojící nedaleko od nich. Jedna z nich byla zřejmě recepční, velmi stará, připomínala jí spíše mrtvolu, než živého člověka. Setřásla tuto myšlenku a zaposlouchala se do jejich rozhovoru, ač to bylo přes spoustu hlasů vycházejících odnikud velmi těžké. A najednou bylo ticho. Hrobové. Zatajila dech a poslouchala. Všimla si dívčiné reakce na to, co jí stará žena řekla. Byla vyděšená. Ale proč? Kdo na ni čeká? Odešla... Zůstali tam jen oni a ta stařena. Hnědovlasá dívka za ní vykročila, podala jí pozvánku. Pozvánku? Sevřela tu svou v pravé ruce a zastrčila ji do kapsy džínů. Přiblížila se o pár kroků a stanula vedle hnědovlásky. "Nemyslím, že tě sem pozval ten člověk. Mám ji taky." pozvánku. Zašeptala jí do ucha téměř neslyšeně a prohlédla si ženu. "A kde to jsme?" navázala na dotaz ženy už normálním hlasem. Chtěla nějaké bližší údaje o místu, na kterém se nacházeli. Bylo to celé tak zvláštní...
Teď už jste v místnosti byli jen čtyři, dvě ženy, muž, který se rozhodl posadit, zdálky sledovat dění, a recepční, ta teď na ženy hleděla prázdně. Jako kdyby hluboce přemýšlela, což bylo také i možné, jelikož nevypadala zrovna na někoho, kdy by zde měl pracovat. Důchodce, vypadala nemocně, bledá pleť tím byla dobrým náznakem. Pak se náhle opět pohnula, pozvánku si od Nory vzala, chvíli si ji jen prohlížela. V podstatě na tom ani neměla co tak dlouho číst, ale hleděla na něj, potom si ho položila k sobě. „Váš vzkaz, prosím,“ promluvila na Coalene, zírala na ni stejně jako na Noru, ale bylo tu něco, co napovídalo o tom, že byla netrpělivá. Nedalo se to pořádně určit, ale cítit ano.
Nora se nespokojeně ošila a taky docela zamračila. Jistě, bylo logické, že by ji matka někam nepozvala. Nakonec ani netušila, kde Nora momentálně je. S jasnou nespokojeností si prohrábla vlasy a trochu si je pocuchala, aby je stáhla do nového, pevnějšího copu, který začala pomalu zaplétat. Šlo o nervozitu a nedočkavost v jednom - musela přece čekat, než žena vedle ní podá svoji pozvánku. Nervózně při tom přešlápla. ,,Vypadá to jako nějaký ústav," konstatovala Nora. ,,Ale je tu až moc věcí, co jednoduše nesedí," dodala. Ano, čichala v tom nějakou boudu. ,,Myslím, že dřív nebo později... se něco posere."
Post by Coalene Octavia Shane on Feb 16, 2019 3:50:09 GMT
Zkousla by si ret, jasná známka nervozity, něco ji ale nutilo zachovat si obezřetnou tvář a příliš na své vnitřní pocity nepoukazovat, snad jen ne nedůvěřivost, které byla spousta. Pomalu z kapsy vytáhla svou pozvánku a položila ji před starou ženu. Její výraz, vlastně ona samotná, zdála se spíše jako někdo těsně před smrtí. Zvláštní. Nevěřila jí, ne, ani za mák. Tahle ženská, tohle místo. To nevěstilo nic dobrého. Jak se ukázalo, nebyla jediná, kdo si to myslel. "Myslím, že už se stalo." pronesla tiše k tmavovlásce stojící vedle ní v naději, že ji stará žena neuslyší, nemusela by. "Ve chvíli, kdy jsme vešli těma dveřma." ohlédla se na muže, který se zřejmě rozhodl neúčastnit se, dobrá, to bylo jedno. A teď...teď musela jen zůstat ve střehu. Jak říkala ta žena, až příliš věcí tu nesedělo.
Recepční dle všeho neslyšela nic, co na ní nebylo směřováno, nebo alespoň nereagovala, pouze čekala na vzkaz druhé ženy, který po chvilce čekání i dostala. Tomuto kusu papíru věnovala o chviličku déle, občas pohlédla na druhý, jako kdyby si je poměřovala. „Ach,“ povzdychla, na tváři se jí usadil úsměv, náhle ožila, povyskočila, aby si otevřela šuplík, ve kterém ležel docela velký štos papírů. Orientovala se v nich, jednoduše hrábla, vytáhla malou obálku, a opět jej zavřela. „Jeden Bruce tu byl,“ pousmála se na Coalene, „chudák vás tu hledal.“ Poté už jen červenou obálku posunula blíže k ženám. „Co se týče vaší matky,“ opět povzdychla, „tu nám nějakou chvíli zpátky dovezli, měla by být…“ pozastavila se, úsměv uvadl a nahradil jej docela zamyšlený výraz. Pamatovala si to? „…vzadu, ráda se tam prochází,“ šeptla. Poté se opět otočila, hrábla do dalšího šuplíku, vytáhla plánek, ručně nakreslený, papír byl již zežloutlý a na mnohých místech ohnutý, ale čáry představující stěny a pokoje byly stále viditelné. Přeci jen se každých pár sekund černý inkoust rozhodl zazářit červeně. Podala jej Noře. Na první pohled samozřejmě nemohl být nijak užitečný, přeci jen právě zachycoval recepci a jedinou blízkou chodbu. Ostatní pokoje byly jaksi zanedbatelné. A jestli se Coalene rozhodla obálku otevřít, našla by v něm jen malý kus papíru, podobný, jako byl ten vzkaz.
“Pokoj 15, deset let.“
„Návštěvní hodiny jsou od tří, ale pro vás udělám výjimku,“ mrkla žena na další dvě, poukázala tak na dveře přímo vedle nich, na ty, za kterými ležela chodba na mapě.