DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Za koncem lesa se tyčí obrovská hradba tvořená skalami. Lze po nich lézt, je zde spousta vyšlapaných stezek a je to oblíbené útočiště některých zvířat, co v lese nenajdete. Jedná se o kopce, skaliska a hlavně travnaté plochy, které se tudy jednoduše táhnou a jedná se tak o další místo, kudy prochází průvodci s turisty. Krása krajiny je zde opravdu obrovská a dokáží to ocenit snad všichni. Jedná se o oblíbené místo epifanií, které odmítají být ve městě. Je tu klid a není tu ani mnoho zvířat, co by rušila jejich klidné bloumání.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 10, 2019 2:07:01 GMT
Pro Coalene to vlastně nebylo nic moc obvyklého. Takové procházky po přírodě. Co ale měla dělat, když si potřebovala pročistit myšlenky? Les. Chtěla jít do lesa, chvíli stála na kraji lesa, no nemohla se donutit vkročit na jeho území. A tak si to pěkně obešla směrem ke skalám, odkud mohla mít na les alespoň výhled. Procházela tedy vyšlapanou cestičkou a lehčím kabátkem, už nebyla taková zima, nicméně chladný vítr ještě foukal. Čechral jí zrzavé kadeře. Její pohled, ten ztracený, zlomený pohled, mysl vracící se stále k tomu jednomu okamžik. Dokola a dokola a dokola. Nakonec se zastavila. S pohledem upřeným na koruny smrků a dalších jehličnanů. Štípaly ji tváře, určitě musela mít i červený nos. Taková pěkná červená bambulka. Bylo to vlastně docela pěkné a klidné místo. Nebyla dokonce jediná, kdo tu byl. Občas kolem ní prošel nějaký človíček se psem na vodítku, nebo volně puštěným, no a také sem tam prostě jen někdo neznámý, sám, nebo s někým. Stála tam, sledovala krajinu před sebou a ostatních si moc nevšímala. Vlastně těžko říct, jak dlouho tam už stála. Věděla ale, že už je docela promrzlá. Ani se ale nehnula z místa.
Post by Victor Murphy on Mar 10, 2019 10:14:35 GMT
Skály byly dokonalým místem, kde si pročistit hlavu. A to ne jen pro lidi. Rozlehlé pláně pod stezkami, vyšlapanými lidskými turisty a jinými zbloudilými dušemi vzbuzovaly kdesi hluboko uvnitř pocit volnosti. Napomáhal tomu i vertikální, prohánějí i se kolem. Victor měl vítr vždycky rad. Byl osvěžující a přinášel spoustu informací z okolí, které oči přehlédly. To však nebyl hlavní důvod, který na větru miloval. Ne vážně, zkoušeli stě už někdy vystrčit hlavu z okýnka jedoucího auta, nebo vlaku? To je teprve něco. Dnes se vydal vlkodlak po vcelku vyznačených stezkách, místo aby sám lezl někde po kamení. Čím víc sem chodilo lidí, tím bylo nebezpečnější scházet ze stezek a jemu se sem zrovna dneska nechtělo jít v noci. Z rukama v kapsách a nosem zabořeným do límce bundy, aniž by však pociťoval jakýkoli náznak zimy, se procházel po vyšlapané pěšince, lemované pachy paničku se psy a dalšími lidmi. Zamyslel se, nad časy, kdy on sám si pořídil malé štěně.To už ale bylo hodně dávno. Jak tak šel, nic zajímavého se nedělo. Pak si ale všiml dívky. Stala bez hnutí.. vypadalo to, že už celkem dlouho. Musela ji být i zima. Vlkodlačí šestý smysl, který si tak nějak převzali od psů mu napověděl, že dívka asi nebude tak úplně v pořádku, ačkoli na to, aby to poznal ho ani nepotřeboval. Za svůj život už viděl spousty obličejů s podobným výrazem. Pomalu šel, aniž by ho dívka zřetelně nějak vzala v potaz. Poté se ale zastavil vedle ní a s úsměvem na tváři, kterou vytáhl zpod límce, vydechl. ,, Krásný výhled viďte"
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 10, 2019 15:08:34 GMT
Nadýchat se čerstvého vzduchu občas potřebuje každý, bohužel ve městě to moc nejde. Musíte vyjít až někam, kde není tolik lidí, jen příroda, možná les. Zeleň. Přesto se Coalene cítila jako v kleci, lapena a neschopna se pořádně nadechnout, cosi ji tížilo na hrudi. Pocitům se vždy snažila uniknout, vždyť nic necítit by bylo o tolik lepší, výhodnější. Trpěla však vším, co jí jen přišlo na mysl. Trauma? Možná si to příliš připomínala, spousta lidí se přeci vzpamatovává ze ztráty. Kdoví, proč to zrovna u ní zanechalo takové následky. Bylo to jako hluboká rána, která se nikdy pořádně nezacelila. Stala se z ní jizva. Jaké to klišé. Pořád se zkrátka nemohla vzpamatovat. Některé dny byly lepší, jiné, jako třeba tento, pro ni byly utrpením. Jen stát a pozorovat. Nic jiného ani nemohla. Dýchala zhluboka, vnímala jen vítr, který jí připomínal všechny vzlyky, slzy, které uronila. Ozval se hlas. Zničeho nic ji vyrušil z myšlenek. Osvobození, snad se dá říct. Nedívala se na něj, jen přímo před sebe. Jeho hlas jí povědomý nebyl, byla si tedy jistá, že ani tvář nebude. "Není jedno jaký je?"
Post by Victor Murphy on Mar 10, 2019 15:44:28 GMT
Victor se zhluboka nadechl, aniž by se na neznámou dívku podíval. Nejspíš, aniž by chtěla mu svou odpovědí řekla všechno, co potřeboval vědět. ,,Možná ne dost dobrý pro vás, nebo pro tuhle situaci. A možná až moc dobrý pro duši, která je právě lepená v temnotě. Často ale jen stačí znovu otevřít oči" musel se zaculil sám nad sebou. Ne.. nebyl filosof, aby tu říkal hluboké citáty. Pohled dívky však znal. Důvěrně ho znal, ačkoli už to bylo dlouho. ,, Smutek nám zatemňuje mysl. Měla byste si teď dávat pozor." Jeho hlas byl klidný a neznělo nijak nuceně. Zároveň byl však podbarvený vážným tónem. Ačkoli tu dívku neznal, znal rizika, které sebou tenhle stav přináší a nepřál by je nikomu. Poté se znovu odmlčel a stal na místě právě tak dlouho, aby to nezačalo být trapné. Pak se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. ,, Když chcete být sama, stát na cestě není zrovna nejlepší způsob, jak toho docílit. Znám tu jedno místo. Sice jsem si ho šetřil jen pro sebe ale rád se s vámi podělím." Navrhl
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 10, 2019 17:15:18 GMT
Věděl o tom něco? Ne. Nebo možná ano, ovšem o ní netušil nic. Neznal ji. Nevěděl, co se jí stalo. Přesto zněl, jako by to právě on chápal nejlépe. Zhluboka se nadechla, přeběhl jí mráz po zádech. Zvláštní. Otočila k němu hlavu a nakrčila obočí. "Dávat si pozor, ať už narážíte na cokoli, stejně ničemu nepomůže." a není to pravda? Ať už děláte cokoli, vždy vás to dostihne. Osud. To, čemu neuniknete, ani pokud utečete na druhý konec světa. Vždy váš stín, přítel i nepřítel. Dívala se na něj očima plnýma smutku a bolesti, která mohla být známá jen pár lidem. Naprostá bezmoc nad sebou samou, svým životem, myšlenkami, srdcem, které se zdálo rozdrcené na padrť. Naklonila hlavu mírně do strany, skoro nepatrně. Její výraz se ale nezměnil. "Na co ještě čekáme?" optala se, jako by ji snad vůbec netrápilo, že může být kdokoliv. Co kdyby ji chtěl unést? Zřejmě jí to bylo lhostejné. Jak se v tuto chvíli moha o něco zajímat?
Post by Victor Murphy on Mar 10, 2019 18:03:26 GMT
Její postoj byl pochopitelný. Ať už přišla o kohokoli, nebude poslouchat kecy nějakého cizince, na kterého náhodou narazila. Ani Victor by to tehdy neudělal, poté, co ze svého domu udělal prakticky kůlničku na dříví, aniž by v té době ještě oplýval jakoukoli nadlidskou silou. Často marně přemýšlel, jestli by se tehdy zachoval jinak, kdyby věděl všechno to, co věděl dnes. Kdyby měl možnost nahlédnout do budoucnosti na všechny ty události, které právě jeho chování strhlo. Jeho totálně nezodpovědné rozhořčení nad celým světem. Nezáleželo na tom, jak se cítil, nebo co měl za sebou. Jen to zhoršil. A byla to jeho vina. ,,Nemusí to pomoct vám, ale někomu jinému to může zachránit život. I kdyby to byl někdo, koho ste ještě nepotkala" Pousmál se a v jeho očích se blýskla tíha jeho skutků. Jeho oči vypadaly v tu chvíli jako oči někoho, kdo viděl víc věcí, než co by zvládl za jeden lidský život. Pak se otočil a naznačil ji, ať ho následuje. Vydal se dál po stezce. Brzy z ní ale slezl. Vydal se po louce, lemující vysoko se tyčící skály, až došli k něčemu, co vypadalo jako táhlá prasklina. Victor se jí protáhl dovnitř a počkal na dívku. Hora byla zevnitř dutá. Nebo alespoň tak to vypadalo. Victor neměl tušení, kdo tohle vytvořil. Našel to před zhruba dvěma sty lety, když byl ještě kluk. Bylo to, když se narodil Ethan. Tenkrát z toho nebyl nadšený. Asi jako každý rozmazlovaný jedináček. A tohle místo mu poskytlo celkem obstojnou trucovnu. Místo kde stáli bylo hrubě opracované. Zásah z venčí byl sice jistý, podlaha však nebyla rovná a nebylo tu zhola nic, krom velkého kamene uprostřed místnosti a díry kdesi nahoře, kterou do jeskyně dopadaly sluneční paprsky. Vedly k ní kamenné výstupky. Něco, co mohlo celkem zdárně připomínat schody. Vlkodlak se vydal k nim a vcelku obezřetně se vydal nahoru. [/b],,Tady pozor, někdy to klouže"[/b] Zastavil a podal dívce ruku. Jestli ji přijme bylo na ni, každopádně na ni chtěl dát pozor, aby se ji nedopatřením něco nestalo.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 10, 2019 19:25:56 GMT
V jeho pohledu bylo něco, co ji tížilo na srdci. Cítila lítost. Silný pocit. Soucítění. A najednou se jí to vše nezdálo tolik proti srsti. Bavit se tu s cizincem, který k ní zničeho nic přistoupil. Nebylo to zlé. Ne. Byla si jistá, že k tomu měl důvod. Možná právě onen výraz. "Jak to myslíte?" možná ani neočekávala odpověď, která by ji dostatečně uspokojila, přesto se musela zkusit zeptat. Vědět byla její práce. Jedna z hlavních složek. Byla možná chytrá, přesto se v pocitech nevyznala. Už dlouho jí to s nimi nešlo, pojmenovat nedokázala ani tu nepopsatelnou bolest, kterou by dokázal jen málokdo pochopit. On ano. On určitě ano. A to vše jen z toho jednoho pohledu, který dokázal rozpoznat a pochopit jen člověk s pohledem podobným, či stejným. A ten její se mu podobal. Poté se tedy vydala za ním. S malým zaváháním, ale přece. Šli, někam sešli, prošli kolem kdoví čeho, mezi čímsi, o cosi málem zakopla a potom se objevili v jeskyni. Jeskyni? Rozhlédla se kolem, on už byl zase na schůdcích, provizorních, které vedly...no, zase kdoví kam. Jemně přikývla, souhlasně, udělala pár kroků k němu, chytila se natažené ruky... Vlastně nad tím chvilku přemýšlela, ale nakonec přeci neměla důvod, proč ruku nepřijmout. "Jak jste to tady našel?" optala se s nikterak viditelným zájmem hlasu, přesto to však bylo více, než co by od ní kdo mohl čekat.
Post by Victor Murphy on Mar 10, 2019 23:32:48 GMT
Její ruku pevně sevřel a pomohl jí nahoru. Když se dostaly až k otvoru ve skále, kterým pronikalo světlo, otevřelo se před nimi, něco jako malá plošina, tak akorát velká, aby se na ni mohl někdo posadit a natáhnout si nohy před sebe. Široká tak pro pět lidí vedle sebe. Victor se zvelebil na jednom konci, zatímco se podíval do dálky. Výhled byl krásný. Hory, jmenované stezkami a loukami a v dálce Heathens, jako na dlani. ,, Náhodou. Když jsem byl malý. Tehdy se mi narodil bráška. Byl jsem puberťák, tak jsem potřeboval být sám a srovnat se s tím. Vlastně jsem se na něj vůbec netěšil.. myslel jsem, že to bude konec světa." Usmál se ale v jeho očích se při tom snoubila upřímná láska spolu se smutkem. ,, Vždycky pro mě byla záhada, kde se to tu vzalo. Udělal jsem si tu z toho tajnou základnu a připadal si výjimečný.Vzdycky jsem si myslel, že tu musela žít vila, nebo čarodějnice. Chtěl jsem ji najít ale nikdy tu nikdo nebyl. Po čase jsem si začal říkat, že to já jsem něčím výjimečný a tohle místo čekalo na mě. Je to hloupé.." musel se nostalgicky usmát.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 15, 2019 12:18:41 GMT
Vzal ji za ruku a pomohl jí tak nějak vystoupat až nahoru. Celou dobu zkoumavým a nedůvěřivým pohedem zkoumala okolí a snažila se přijít na důvod odejít. Už ale jen to, že ho musela hledat byl dobrý důvod zůstat. Bylo to podivné, vše v ní křičelo, aby odtamtud zmizela. Ona se však hnula jen kupředu a nakonec se zastavila až vedle něj, muže, jehož jméno vlastně dosud neznala, a posadila se vedle něj. Potom už jen poslouchala, to dělávala často. Vlastně byla dobrá posluchačka. Bez přerušování ho nechala domluvit, až poté se nadechla pro reakci. Nakonec se ale jen jemně usmála a dalších pár vteřin mlčela. Úsměv pro ni byl neobvyklý, vlastně se moc neusmívala, minimálně ne upřímně. "Žijete v Heathens odjakživa?" zeptala se, aby nějak doplnila své vědomosti. Rozhlédla se, pohled věnovaný okoí a dlouhý. Líbilo se jí to. I Heathens šlo pěkně vidět. "Pamatuju si, kdy jsem taky měla takové představy." znovu jí cukl koutek, tentokrát to ale potlačila.
Post by Victor Murphy on Mar 15, 2019 12:54:00 GMT
Victor si tiše povzdechl. Normálně to na potkání nevykládala ale tak nějak mu to teď přišlo správné. ,, Ne. Narodil jsem se tu to je pravda" ve skutečnosti to ale pravda nebyla. Victor se narodil v malé vesničce kousek od Heathens. Tu už však dávno strávil zub času a nezbylo po ní vic, než starý hřbitov v lese. Do Heathens se přestěhovali až když tu začal pracovat.,, Hodně jsem pak ale cestoval a sem jsem se vrátil až nedávno. Po nějakých patnácti letech" usmál se. To že by k těm patnácti měla přidat nulu už taky říkat nemusel. ,,A co vy? Co sem táhlo vás?" Pousmál se. Stále se nezabýval jmény. Nebyl si jistý, že by mu dívka chtěla sdělovat své jméno a kdyby se jí představil, mohl by jí tak postavit do nepříjemné situace.
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 15, 2019 23:27:47 GMT
Na odpověď dlouho nečekala. Zahleděna před sebe poslouchala, co říkal. Patnáct let. Musel toho procestovat hodně, poznat mnoho nového. Ona v životě byla snad jen tady a v rodném městě. Nic zajímavého. Potom přišla otázka na ni. "Otec, rodiče se rozvedli a já se sem s otcem přestěhovala, byla jsem malá." odpověděla jednoduše. Důležitější možná je, co ji tu stále drží. A to ani ona sama nevěděla. Vždyť tu neměla nic... s otcem nemluvila a o Bruce přišla. Bruce, zase na něj myslela. Ale přestala někdy? Zhluboka se nadechla ve snaze potlačit všechny vzpomínky a chuť se rozbrečet jako malá holka. Na chvíli zavřela oči, víčka k sobě pevně stiskla a chvíli prostě jen mlčela.
Post by Victor Murphy on Mar 16, 2019 14:58:27 GMT
Victor mlčky přikývl a zahleděl se do dálky. Pak zavřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil jemný větrník, produkující otvorem ve skále dovnitř a kdesi v dálce cvrlikali ptáčci. Ve vzduchu byla cítit voda. ,,bude pršet" řekl, aniž by si to uvědomil. Některé věci prostě jako vlkodlak poznal lépe, a často na to zapomínal.takovouhle věc by však mohl poznat i člověk v určité míře, takže jen otevřel oči a tvářil se přirozeně. Kdesi na obzoru proletělo hejno ptáků směrem k pobřeží. Déšť tu nebyl nic neobvyklého, měl ho rád. Na druhou stranu bouřky byly něco jiného. Ne, že by se jich bál ale hromy mu trhaly uši. Mírně se nad tou představou zakabonil a doufal, že déšť je to jediné, co přijde.,,Stejně jste zvláštní. Jděte s cizím mužem jen tak a necháte se zatáhnout do pochybné jeskyně" zaculil se ale stále se díval do daly. Přitáhl si kolena k sobě, aby se o ně mohl oprit
Post by Coalene Octavia Shane on Mar 16, 2019 15:12:46 GMT
Možná, že kdyby začalo pršet, mohla by se rozbrečet a on by to nepoznal. Měl ale pravdu, když vzhlédla k nebi, pár mráčků se naskupilo přímo nad nimi. Tmavě šedá barva vypadala hrozivě. Že bude pršet bylo zřejmě jasné. Déšť. Nedalo se říct, že by ho měla, či neměla ráda. U ní bylo celkově těžké rozpoznat, jaký má k mnoha věcem vztah. Většinou byl jasně negativní, nebo jen neutrální. Její nezaujetí snad sílilo s každým pohledem. No teď ne. Vypadala prostě jen odevzdaně. Smířeně. "Děkuji, to slýchám často." lepší odpověď ji nenapadla. Teď se zase dívala před sebe, no později ten pohled přeci jen obrátila k němu. "Strach a opatrnost patří těm, kteří se mají k čemu vracet." sledovala ho tím svým podivným pohledem. A něco na něm bylo, ta lhostejnot vůči vlastnímu osudu a pocit bezmocnosti nad vlastním životem.
Post by Victor Murphy on Mar 16, 2019 15:51:08 GMT
Bylo to přesně tak. Jak čekal. Přesně to, co si prožil a to, čeho jednou litoval že všeho nejvíc. ,, Vždycky je nějaký důvod k opatrnosti." Nikdy nevykládala svoje problémy, nebo věcí co prožil jen tak někomu cizímu na potkání. Ale v téhle dívce se přímo viděl. Byla teď zranitelná. Hrozně zranitelná. Nejspíš měla pocit, že ji na světě nic nezůstalo. Možná i že nic už nemá smysl. Byly tu jasné sklony k lehkomyslnemu až nebezpečnému chování. A nejspíš by bylo dobré ji ukázat, že v tom sama není. Spousta lidí si tím prošla. ,,Víš, jak jsem mluvil o bratrovi? Nakonec jsem ho měl rád" usmál se. ,,Byla to ta nejúžasnější osoba na světě. Hodnější ho kluka bys nenašla.. a už vůbec skvelejšího bráchu. No a pak.." zhluboka se nadechl. ,,Pak mě tu nechal.. ne.. já ho v tom nechal. Byl nemocný..a já nebyl dost dobrý na to, abych mu pomohl. Když umřel, prakticky vzato jsem rozmlátil celý pokoj.. byl jsem naštvaný na celý svět. A na sebe. Jenže v takových chvílích se dá člověk snadno využít a já tehdy nepřemýšlel.." chvíli se odmlčel a zahleděl se na své ruce. ,, Já.. ublížil jsem tolika lidem.." ne.. ne ublížil. Zabil. To ale říct nemohl. Ani to, co s ním udělal démon. Bál se, aby se to nestalo i ji ale jak může varovat před něčím, co Dana osoba nezná.