DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Victor Murphy on Feb 13, 2019 19:13:40 GMT
Ti dva mluvili. Odpovídali. A Victor věděl komu. Měl pocit, že se mu žaludek zhoupl. Takže to tak mohlo být. Tehdy v lese mohl opravdu vidět Ethana. Pokud ten muž před ním byl anděl, mohl se jim jeho bratr stát taky? Znamenalo to, že může být v nebezpečí. Že mu ten hajzl může ublížit. To dovolit nemohl. Kdyby se mu však znovu podvolil.. zemřela by spousta lidí. Navíc, co by mu zaručilo, že nechá jeho bratra na pokoji? Zůstal mlčet. Jen cítil, jak mu Camille položila ruku na rameno. Vydechl a podíval se na ni. Na to se zeptal i Charles. ,, Nic mi není" řekl rychle. ,, Camille myslím, že bys měla.." nedořekl to. Místo toho se zadíval na něj. Na noční můrou, která se objevila kousek od Camille. Nepřemýšlel nad tím. Chytl její ruku a odtáhl ji od něj dál, aby si mohl stoupnout před ní. Nakopali by si. Vůbec jí sem neměl brát. Zamračil se. Mohl říct, ať ji nechá na pokoji ale čemu by to pomohlo? Jen by ho tím ponoukal víc. ,, Nedej mu záminku aby tě dostal Camille" řekl tedy jen tiché varování. Teď si připadal jako v pasti. Krátký pohled věnoval Charlesovi. Pak už se však na démona, jehož jméno neznal plně soustředil. Nevěděl, o čem to mluví. Ačkoli se tomu nedivil.
Will tiše sledoval, co se před ním děje. Nevěděl jak reagovat. Co však věděl naprosto jasně bylo to, že tohle se mu nelíbí. Bylo to zvrácené. Lucifer se choval, jakoby mu patřilo všechno a všichni. Nehodlal tu teď sedět a jen tiše koukat, jako uzlíček nervů. Pomalu a trochu ztěžka se postavil. Z téhle extravagance se mu dělalo špatně. On se v tom vyžíval. ,, Pochybuju, že máš na všechny tady nárok. Tak se přestaň chovat jako pan světa." Vyhrkl ze sebe. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Dřív by ho ani nenapadlo, že by něco takového byl schopný říct archandělovi. Teď mu však bylo zle, vřela v něm zlost a z Luciferova chování se mu zvedal kufr. Nemohl prostě sedět a nic neříct.
Post by Camille Bellerose on Feb 14, 2019 11:28:06 GMT
Nesežrala, že mu nic není. Viděla to. Cítila to. A brzy to i zjistila, když se zjevil přímo vedle ní. Když jí Victor zatáhl vedle sebe. "Že bych měla odejít?" dořekne za něj a přejede pohledem onu bytost. "Myslím, že na to je pozdě." při pohledu na něj se jí doslova zježily chloupky snad po celém těle. Co byl zač? Ten pach, ten výraz v jeho tváři, styl jakým mluvil... Měla pocit, že by alespoň mohla tušit co je zač. Stříbrné město? Zaslechla to jednou, dvakrát od Moiry... Znamenalo to, že on je démon? Ne. Doposud se s nimi nesetkala, ne přímo a když na něj tak kouká, patrně by se bez toho i obešla. Pohledem těkne k Victorovi. Ne. Nenechá se dostat... Nebo se o to pokusí, ale kdo ví, jak to dopadne?
Situace se stále zhoršovala a každý zjevně cítil její nátlak. Měli něco udělat. Ale... co? Charles se zatvářil odhodlaně, když se ozval William. Ano, měl pravdu. Ale... mohlo mu tohle ublížit? Jistě, když promluvíte na někoho mocného, často se stává, že se pak dějí nepříjemné věci. ,,Kdo vůbec jsi?" zeptal se konečně na otázku, která jistě vrtala hlavou všem krom Williama - a z části i Victora. Charles, ač jej poznával, stále netušil, co si má pod touhle tváří představit. Cítil zvláštní neklid, ale ten tu byl i dřív... a stejně cítil k tomu muži až podivné sympatie. Jakoby měl nějakou imunitu a neměl důvod se ho bát. Jistě... všichni se tvářili tak nějak zmateně a on? On se tak i cítil. Ale ze svých pocitů spíš než ze slov nepředstavené osoby.
Věnoval zářivý úsměv Victorovi a Camille, která skončila za ním. ,,Není už jen to, že je vlkodlak, samo o sobě záminka, pse?" zeptal se vesele. Jeho pohled pokračoval dál. William. Zlehka natočil hlavu. ,,Vidím, že jsi své falešné pochlebování odložil. Velice dobře, Williame. Ještě z tebe bude dobrý démon." A poslední zastávka... Lucifer se usmál, ale ani ne divoce nebo vyzývavě. Jednoduše se... usmál. Jako každá obyčejná bytost. Bylo překvapující, že to uměl. ,,Jsem rád, že tě zase vidím, Gabrieli. Docela jsi mi scházel," cukl mu koutek. ,,A docela mě mrzí, že mě můj vlastní bratr nepoznává," nezbedná jiskra se mu vrátila do oka a on se uculil. ,,Já jsem pán Stříbrného města. Mám nárok na všechny a všechno... včetně tebe, Williame," věnoval andělu pohled a k sedící dvojici se vydal. ,,Ale jsem si jistý, že bude zábava, když s sebou vezmu i ty vlkodlaky. Představte si, jak utíkají po ulicích a snaží se skrýt... ve městě plném démonů," zasmál se. ,,Vážně, to bych si užil. A vlastně... proč bych to neudělal?" pohlédl na Victora a přejel ho pohledem.
Post by Victor Murphy on Feb 14, 2019 18:00:05 GMT
Victor se mračil. Jeho výraz vypadal, jakoby snad veškerý vztek a pohrdání vložil do jednoho prostého pohledu. Jak on ho nenáviděl. A jak nenáviděl sebe za to, že byl tak bláhový a myslel si, že stát se alfou místní smečky je dobrý nápad. Vlastně si to nemyslel nikdy ale slíbil to. Neměl to slibovat. Měl zůstat na druhém konci světa. Teď vystavoval nebezpečí nejen sebe, ale i ostatní. Poohlédl se po Camille. Co jí měl říct. Pryč už by se nedostala. On by ji nenechal. Byla teď tady, přímo jemu na mušce. A byla to Victorova vina. ,,Mrzí mě to." Pronesl tiše. Byl připravený se démonovi postavit, jak to jen bylo v jeho silách. Pak ale zjistil onu zvrácenou pravdu. Překvapeně se otočil zpět na démona, který právě řekl, že je pánem stříbrného města. Pánem toho všeho. Byl si jistý, že démonovi dokáže vzdorovat ale teď? Co zmohl proti samotnému Luciferovi? Mohl lhát? S jiskřičkou strachu v očích se podíval na Charles. Nebo.. vlastně na Gabriela. Ano i on ta jména slyšel. I kdyby jen z úst křesťanských fanatiků. Jméno Lucifer si tedy spíše odvodil že jména jednoho ze známého tria. Takže on byl loutkou samotného pana démonů? Proč se zahazovali zrovna s ním? Victor chvíli nevěděl, jestli nemá být zároveň poctěn. Měl teď z toho všeho v hlavě slušný guláš. Jedno ale bylo jasné. Tohle bylo absolutně v prdeli.
Will se zamračil. Jeho úcta nebyla hraná. Když Lucifera neznal osobně, opravdu ji cítil. Vždyť přecejen, i Lucifer býval andělskou bytostí. Myslel si tedy, že alespoň on má nějaký smysl pro čest. Dokonce si to myslel i značnou chvíli jejich prvního rozhovoru. Viděl v něm někoho, s kým možná nesouhlasíte ale i tak si svou účtu zaslouží. Nehodlal ho o pravdivosti svých slov však dal přesvědčovat. Vlastně mu to teď už bylo i jedno. Už nebyl někým, komu by chtěl Will projevit jakoukoli úctu. Byl to jen zvrácený bastard, kterému nezáleželo na nikom a na ničem. Který se vyžíval v utrpení. Ne. Tomuhle pánovi by William s radostí plivl do obličeje, pokud by mu to jeho morálka povolovala. Jak tak Lucifer mluvil, sevřel ruce v pěst a zhluboka se nadechl. ,, Ještě se uvidí.." zamumlal si tiše spíš sám pro sebe. Bylo mu líto vlkodlaků, kteří sem přišli kvůli němu a Gabrielovi. Cítil se za to hrozně, ačkoli nevěděl, jak jim pomoct.
Post by Camille Bellerose on Feb 15, 2019 12:09:14 GMT
Najednou začínalo dávat smysl to, co Moira říkala. Andělé, démoni... Byli skuteční a pokud se nepletla, právě se před ní nacházely jedny z nejmocnějších... Nejstarších bytostí, které potkat mohla. Ne, nepřekvapilo ji to. O jejich existenci byla přesvědčena již jako dítě, ale přesto je setkání s nimi něco jiného. Na to bude čas později, teď se museli vypořádat s nenadálou hrozbou. A přes to všechno, přes ten primární instinkt stáhnout se, se v ní probudila špetka zvědavosti. Špetka morbidní zvědavosti před kterou ji její prvotní Alfa varovala, která ji snadno mohla přivést do problémů. "To je v pořádku." odpověděla Victorovi. Nevinila ho z ničeho, šla s ním dobrovolně. Tahle situace... Byla dost solidně v háji a oni s tím nemohli nic dělat. Minimálně ne ona a Victor, anděly si nebyla jistá. Tak či tak, jedním si byla jistá. Lucifer je stáhne s sebou, byla to jen otázka času.
Lucifer přejel pohledem přítomné. ,,Začíná to být otravné, to naše setkání." Přes tvář můj přejel náznak úsměvu. Pak věnoval pohled Gabrielovi. ,,Uvidíme se doma, bratře," pronesl a na pár chvil zněl neskutečně krotce. Pak jen lusknul a trojice byla pryč. Jediný kdo zbyl... byla Camille. Podíval se na ni. Modré oči plné hladu a chtíče. A pak? Pak se usmál. Natáhl k ní ruku. Jak galantní byl... ,,Říkal, že se jmenuješ Camille," zapředl. ,,Krásné jméno pro krásnou ženu. Jste výjimečná. Jako právě padlý sníh." A kdo by rád nezanechal svou stopu v právě padlém sněhu? Kdo by rád nezanechal otisk? ,,Co takhle si spolu dát kávu a promluvit si o tom, co udělat s Victorem?" optal se. ,,Momentálně... jste jeho jediná šance."
Post by Camille Bellerose on Feb 16, 2019 17:28:39 GMT
Možná měla promluvit dříve. Možná měla pomoci Victorovi, ale jak? A teď... teď už je pozdě. Nemá u sebe vlkodlačího alfu. Zůstává tu sama s démonem. Ten strach zračící se v jejích očích, nervozita, zvědavost. To vědomí, že nyní rozhoduje o osudu jiných... Nikdy nic takového nechtěla. Najednou neví co má dělat, jak reagovat, vždy tu byl někdo, o koho se mohla opřít a nyní? Byl tu Lucifer, o kterého se však opírat nemůže. Neměla by. Ale že by měla i ona slabost pro zlé muže? Nebo snad to bylo tím, že je démon? Rozhodne se hrát jeho hru, než vymyslí co dál. I proto přijme ruku, kterou jí nabízí. "Camille. Chtěli ze mě mít kněžku, ale to se očividně nepovedlo." odpoví s úsměvem na rtech. Úsměvem, který byl spíše úšklebek plný pohrdání. Ne, nemusela mu to říkat, ale ani ona není natolik čistá jak by mohla naznačovat barva její srsti. Není bez poskvrny, jak zmínil Lucifer, ale pokud tím měl na mysli to, jak se starala a stále stará o druhé... Pak ano, má k tomu blízko. Zhluboka se nadechne a kývne. "Dobrá. Víte o nějaké kavárně poblíž?" Sice nechodí do města moc často, ale že tu něco takového je tuší.
Lucifer si moc dobře uvědomoval všechny ty její pohnutky. Bylo to roztomilé. Byla jako dítě. Tak zvědavá... tak zvědavá ohledně něčeho, co jí mohlo ublížit. Jakoby dítě vzalo štíra za ocas a nadšeně si prohlíželo jeho klepítka. Tak nějak se cítil. Jako štír. On měl však svůj jedový trn volný a mohl jej kdykoliv zapíchnout. ,,Z žádné vlčice by nikdy nebylo nic lepšího než vlčice," podotkl a nejspíš jen jemu zůstalo jasné, jestli to je urážka a nebo vlastně poklona. Každopádně, o tuto skutečnost se už nepodělil. Vyzvedl její ruku a sklonil se k ní svými rty, aby ji na ni políbil. Uměl se chovat. Byl démon a ne nezdvořák, to bylo logické. ,,Ano, je tu kavárna... nedaleko. Nebo můžeme navštívit váš domov, Camille," zajiskřilo mu v očích a na tvářích mu vytanul spokojený úsměv. Ať už měl v plánu cokoliv, nespěchal. Možná se ani nesnažil, aby znervózněla, možná prostě jen dělal to, co považoval za správné. Sednout si ke kafy a probrat to, jako civilizovaní lidé. Až na to, že on nebyl člověk.
Post by Icelius Magnus Ravenclaw on Feb 18, 2019 21:07:13 GMT
Icelius to tedy ještě zkontroloval. Pak jen zavřel kufr. "Jinak... i když si člověk, nevíš jestli je tu nějaká vlkodlačí smečka, co zrovna bere nové členy? Docela by se mi to hodilo, vím o jedné, ale nevím jestli bere a nechce se mi je zbytečně otravovat." Zeptal se jej v naději, že člověk ví více než on. Pak se však v duši pokáral, copak by to člověk měl vědět? Ne, byl jen srab, co se bál začít nový život poté co se stalo. Byl jako postavička z nějaké hry. Zjizvený muž s neobvyklou barvou vlasů, co se nebojí u sebe nosit i meč, ale...on se vlastně nebál sám o sebe, bál se, že někomu nebude moc pomoct. Pak mu jen otevřel dveře na místě spolujezdce a sám si vlezl na místo řidiče. Upravil si pás a nastartoval. Auto zachrochtalo a pak naskočilo. Oddechl si, měl by jej vyměnit konečně za lepší. "Tak budeš mě muset navigovat."
Post by Ryley Campbell on Feb 18, 2019 21:44:22 GMT
S radostí si oddychl, když viděl onen pěkně naskládaný kufr, byť ne jeho. Za to se stále docela styděl, ale už byl v polovině celé té štědrosti druhého muže. Stačilo už jen dojet tu jednu ulici, vybalit, dát si s ním kávu a začít s úklidem. „Smečka?“ pousmál se, byl to takový ochranný mechanismus proti zmatení. V podstatě neměl tušení, o čem to muž mluví, a stále jej lehce pokládal za blázna. Ale byla zde ta kapka důvěry, přeci jen měl důkaz o tom, že se kolem něj dějí věci, kterým zcela nerozuměl. „O žádné nevím,“ odvětil, poté se už jen nasáčkoval do auta. Už nějakou dobu v jednom nejel, ale vzpomínal si, co dělat. Dveře zabouchl, pevně, poté už se jen připnul. Nezapomněl na něco? Vlastně ano, ale to mu připomněl až Icelius. A taky si právě teď uvědomil, že jeho navigační schopnosti nejsou nijak výtečné. „Stačí zahnout doleva, rovně po ulici až k Ecne’s,“ vydal ze sebe. Ještě jednou si to představil, kdyby náhodou tedy navedl muže někam do řeky.
Post by Icelius Magnus Ravenclaw on Feb 19, 2019 17:25:57 GMT
Tak tedy zahnul tak jak mladík chtěl, neměl s tím problém, jen se bál, aby jej nedonutil zahnout někam do řeky či do slepé uličky, však byl to člověk, u nich jeden nikdy neví. Vždy byl učený k tomu, že lidé jsou zlí a nemají smysl pro navigaci. Podíval se do zpětného zrcátka, nikdo za nimi nejel. To bylo sakra divné. Povzdechl si a pak tedy skutečně zahnul. Zaujala jej nějaká stará paní jenž si táhla svůj nákup sama, ale.. tak to bude asi v této společnosti běžné. "Tak.. a teď?" zeptal se mladíka na otázku, která prolomila ticho. Tohle bylo trapné.
Post by Ryley Campbell on Feb 19, 2019 18:07:05 GMT
Když jej uposlechl, tak chvíli váhal. Že by se nespletl? Tedy samozřejmě, jeho byt byl jen takových pár stovek metrů od nich, ale to nebyla žádná výmluva k tomu, aby neskončili v jezeře. Jen se tedy modlil, prohlížel si z okna cestu, jako kdyby měla najednou zmizet, pak se ale raději zaměřil na auto. Docela, no, docela slušné, to by řekl s jistotou, to ačkoliv nebyl žádným odborníkem. Spíše dokázal poznat něco, v čem se jezdit dalo, a v čem ne. V oblíbenosti a módě se zase nenavigoval, svou jízdu v těchto okruzích již dávno vzdal. Pak se ale zastavili, zahlédl ženu, její nákup. Znervózněl ještě více, když se muž ozval. Co tak mohl udělat? Samozřejmě mu mysl říkala, ať vystoupí, pomůže ženě, ale jistá část nevěřila muži natolik, aby ho nechal v autě samotného. Tak si jen povzdychl, obrátil hlavu k Iceliusovi, aby se nemusel dívat na to před sebou. „Říkal jste něco o smečce vlkodlaků, že?“ optal se pro jistotu, „co jste tím měl na mysli?“