DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Nezáleží na tom, jestli míříte do baru, do kavárny, nebo úplně mimo město. Vždy musíte využít ulice. Vedou od Vašeho domu k Vám do práce, vedou na veterinu, kde potřebujete nechat skontrolovat Vašeho miláčka. Jsou všední, někdy se na nich pořádají průvody a někdy do nich vybíhají stánky, co se jednoduše nevlezly na náměstí. Na ulicích může potkat kdokoliv kohokoliv. Kdo ví, třeba potkáte na ulici někoho, koho Vám už nepůjde vymazat z hlavy. Nebo možná na ulici zařídíte exkluzivní zážitek a projedete se s Vaší drahou polovičkou kočárem. Inu, to je jen na Vás.
Post by Victor Murphy on Nov 18, 2018 19:44:19 GMT
Musel se pousmát. Gastonova přímočarost byla osvěžující. Choval se tak sebejistě, jakoby si s postaveními nedělal hlavu. Zároveň však působil, že přesně ví, kde je jeho místo a i když by mu asi nebylo příjemné, kdyby ho jen tak někdo poplácal po rameni, kupodivu tohle mu nevadilo. Bylo až s podivem, jak tenká hranice byla mezi troufalstvím a přátelským gestem a Gaston se v tom zřejmě uměl pohybovat dost dobře. ,, Pravda" uculil se. Pak se vydal od knihkupectví dál po ulici. ,,Taky tu nejsem moc dlouho ale co vím, tak tam tudy je náměstí" ukázal před sebe. Je tam i Bar. Vlastní ho astromág a pracuje tam Cody."O Codym, jakožto členovy smečky už určitě musel slyšet. I když si tím nebyl úplně jistý. Přece jen, neznal ani Marinu. ,, Nevím, jestli už jsi měl tu čest osobně. Někdy vás ale určitě seznámím" Pousmál se. Hlavou mu znovu blesklo, že by nebyl špatný nápad, svolat celou smečku. Pokračoval v chůzi a pátravě se rozhlížel. ,,Tamhle tudy se dostaneš k nemocnici a někde je tam i veterina, co vím a touhle ulicí se dostaneš k mému domu" zaculil se. Ulice byla plná domečků, které byly jeden jako druhý. Jeden z nich byl zjevně Victora. ,,No a tady je kavárna." Zastavil přede dveřmi. ,,Kdybys šel tam tou cestou naproti, dostaneš se přímo k lesu. Ukázal na uličku. ,,Je to rychlejší, než si to obcházet po hlavní cestě"
Gaston se díval a snažil se si zapamatovat vše co Viktor říká. Bylo zajímavé jak i přes to že tu podle jeho slov není dlouho tak ví kde co je a že je i alfa. Byl chytrý a vyrovnaný to šlo cítit. ,,Cody.. Cody.. něco mi to říká.. Není to náhodou někdo problémový?" Zamyslel se a hodil na Viktora ztrapeny pohled. Věděl moc dobře co způsobí nevyrovnanost a co by se mohlo stát. A ani nechtěl pomyslet na to jaké by to byli problémy kdyby se musel eliminovat. ,, A ty jsi vlastně chtěl do kavárny, ne? Tak, neurazil by ses kdybych tě pozval na kafe? Když už jsme se potkali a odpovídali se? Měl bych pár otázek na to jak to tady funguje a je blbě to řešit venku" Dodal.
Post by Victor Murphy on Nov 18, 2018 20:49:45 GMT
Při Gastonově dotazu Victorova tvář mírně zvážněla. Ano, Cody byl problémový, ačkoli to pro něj bylo těžké přiznat nahlas. Chápal co prožívá a doufal, že mu bude schopný pomoct. ,, Řekněme.. že každý máme svoje problémy, a ty Codyho jsou, trochu závažnější, jak pro něj, tak pro jeho okolí" přitakal. ,,Ale myslím, že je na dobré cestě. Po tom, co se tu stalo se drží dobře, na to kým je" řekl a doufal, že má pravdu. Prokletí byli nevypočitatelní a on sám to věděl nejlíp. Codyho vyrovnanost se mohla změnit z minuty na minutu, aniž by to kdokoli mohl očekávat. Zahnal tyhle myšlenky. Vlastně ho z nich dostala Gastonova další otázka. Musel se dokonce zasmát. ,, Ne, myslím, že bych se neurazil, ačkoli bych si ho rád zaplatil sám, pokud možno" Představa, že by za něj měl někdo něco platit byla mírně ponižující. ,,Samozřejmě se můžeš zeptat na cokoli, co potřebuješ, pokusím se odpovědět co nejlépe" pronesl a přitom už otevřel dveře kavárny, do které poté vešel.
Tohle se mu nestalo už dlouho. Vážně... Opravdu hodně dlouho. Nechápal, jak to, že se něco takového stalo zrovna dnes, když spěchal do práce. Nemohl ji s sebou tahat pořád. Světlana ale asi měla jiný názor. Zdrhla si, papouch jeden zatracenej. Teď si lítala někde po ulicích a jediný, za co byl Cody rád, že letěla relativně nízko a ačkoliv netušil proč, stále trochu cítil její pach. On ale neměl čas ji nahánět po městě, musel do práce! Sice tam v tuhle denní dobu bude minimum lidí, ale co jako? Jednoduše tam musel být načas. Věděl, že Alastor by mu to nevyčítal, ale co je čest? To snad nic neznamenala? No a pak to zelené stvoření uviděl. Vybourala se o nějakou osobu - jak, to neměl zdání. Ten papoušek byl prostě malý, nevychovaný blbeček. ,,Světlano! zavolal naštvaně za opeřencem. ,,Jak si to představuješ? Víš, co se ti mohlo stát?" diskutoval s živočichem, co se momentálně oklepával na zemi a rozhlížel se. ,,Codýý, Codýý," zahlásala Světlana spokojeně a pak si hupsla na botu osoby, do které předtím nabourala. ,,Já se omlouvám, normálně do lidí nálety nedělá. Asi je jen zmatená," omlouval se Cody, ale víc své pozornosti věnoval Světlaně, co se rozhodla, že do nohy v botě klovne. Cody byl už oblečený jako barman, tudíž jeho vzezření mohlo působit trochu... zvláštně. No co už, jeho to stejně nezajímalo. Měl přeci jen bar kousek od domu, nepotřeboval se pořád převlékat.
Connor sebou překvapeně trhnul po nárazu oné zvláštní věci. Udělal dva kroky dopředu, jakoby potřeboval znovu získat ztracenou rovnováhu a pak se podíval, co že se to o něj přerazilo. Že tady na ulici narazí na amazoňana, respektive, že do něj narazí amazoňan, opravdu nečekal. První co ho napadlo bylo, jestli je papoušek v pořádku. Mírná pracovní deformace, ovšem za papouškem se hnal s velkou pravděpodobností jeho majitel, a ten nevypadal zrovna vynervovaně, tedy aspoň né z toho, že jeho miláček to právě napral do cizí hlavy. Nemohl se ubránit mírně šokovanému výrazu. Z toho ho probral až klovanec do boty. ,,au" kníkl a zamrkal. ,, Ne, ne to je v pořádku, hlavně, jestli ji nic není" Podrbal se za krkem a trochu si ho promnul. Opět se dostavovalo to zvláštní pnutí, tentokrát ale zmizelo, než se pořádně projevilo. Trochu se sehnul a zkusil papouška sundat ze své boty, respektive mu nastavil ruku a doufal, že si Světlana přeleze. ,,Takže ty jsi útěkářka? To si s tebou páníček teda užije co?" Zasmál se a poté si teprve pořádně přeměřil Codyho. Barmanské oblečení bylo opravdu trochu pěst na oko, došlo mu však, že buď míří na maškarní, nebo do práce, takže to nemělo smysl nějak víc řešit.
Codymu stačilo vidět, jak se tváří ten druhý muž, aby mu došlo, že se asi nechová moc profesionálně. ,,Ona tohle dělá často," přiznal a podrbal se na zátylku. ,,Je praštěná. Občas doslovně. Řekl bych ale, že má silné kosti. Nikdy se jí nic nestane, je to prostě zázračná, okřídlená želvička. Viď?" Světlana nadšeně zapískala, zakrákala, cokoliv co to dělají, v odpověď a pak se podívala na člověka, který se k ní sehnul. Její výraz naprosto vypovídal o tom, že se mozeček právě zavařuje, jestli má klovnout a nebo zašpinit rukáv pařátky. Chvilku na něj fakt čuměla, pak se ale rozhodla rezignovat a jako největší dámička si na tu ruku teda vlezla. ,,Kéž by páníček. Chová se hůř než žárlivá přítelkyně. Ani si nikoho nemůžu brát domů. Nikdo se jí nelíbí a nikoho tam nechce," povzdechl si rezignovaně Cody. ,,Viď, příšero? Nemáš nikoho doma ráda." Světlana se rozhlížela, vlastně teď čučela jako vyoraná myš. Pak věnovala Codymu stejný pohled jako tomu chlapíkovi předtím a zaskřehotala, při čemž zamávala křídly. ,,Pšíševááá, pšíševááá!" hulákala na vlkodlaka nestydatě. ,,No, to teda jsi," povzdechl si Cody opět.
Papoušek vypadal zdravý, alespoň co se týkalo vyřídilky. U ptáků však člověk jeden nikdy nevěděl. Connor si ji zkoumavě prohlížel, takhle to ovšem nemohl přímo posoudit. ,, Asi ji chybí společnost, papoušci bývají žárliví. V tomhle by ji možná pomohl kamarád" Zaculil se. ,, Každopádně, nechci plašit ale, raději bych se na ni podíval. U ptáků člověk nikdy neví, když ukážou slabost v přírodě, stanou se kořistí, proto se na nich často nepozná, že je něco špatně, dokud není pozdě. Nepředpokládám, že tohle je ten případ, ale byl bych nerad, kdyby se ji něco stalo kvůli mojí hlavě, viď" Usmál se trochu starostlivě, a na papouška zapískal, aby si prověřil její pozornost. Pak mu došlo, že muž ho vlastně nezná. A že drží na ruce jeho papouška, aniž by mu dal svolení. ,,Oh, no asi bych vám ji měl vrátit" řekl rychle. Volnou rukou začal šátrat po kapsách. ,,Jmenuji se Connor Smith.. sakra..no.. vizitku nemůžu najít, ale jsem veterinář." Vytáhl ruku z kapsy, aniž by vizitku našel a podal mu ji. Vlastně se ještě nenaučil sebou ty malé papírky nosit.
,,No, mám teď moc práce," souhlasil. ,,I když jsem ji párkrát vzal s sebou. Líbí se jí v práci... ale není to prostředí pro ni. Viď, Světo," pronesl k papouščici. Když ale začal mluvit muž o tom, že by se na ni rád podíval, jeho obličej ztuhl. ,,Mohlo by jí něco být?" nevypadal moc odvařeně z toho, že by Světlaně mohlo něco snad být. ,,No... dobře. Asi bude lepší, když ji někdo prohlédne," pousmál se a natáhl se po Světlaně, která otáčela hlavičku za pískáním. Nechala se pohladit po hlavičce. Sledoval ho, jak prohledává kapsy a musel se usmát. Cítil z něj to jisté rozrušení. ,,Těší mě, pane Smithe," pronesl docela pobaveně. ,,Cody Asher, k veterináři mám daleko, ale zvířata pár rád. Většinou ta čtyřnohá, ale Světlana je poklad. Viď, Světo?" Světa zapískala v odpověď a zamávala křidýlky. ,,Každopádně spěchám do práce. Takže... pokud můžu," kývl ke světě. ,,Teoreticky bych vás měl pozvat na skleničku, že jste mi ji chytil a ušetřil čas." Natáhl ruku a Světlana změnila pánečka. ,,Takže... dáte si?"
Slyšel to pobavení v jeho hlase. Trochu ho to rozhodilo. Asi nevypadal, jako moc profesionální veterinář. Mírně zrudnul, ale nebylo to nic, čeho by si někdo normálně všiml. Předal Světlanu Codymu a pak si začal upravovat prohledévané kapsy. ,,Pokud je to pozvání, nebylo by moc slušné odmítnout" řekl potom. ,,Ale nechci moc zdržovat, musím ještě zařídit pár věcí, ohledně bydlení." Spát na klinice bylo sice fajn, zároveň to ale nebylo ideální řešení bydlení. Zamyšleně se podrbal na hlavě, ve snaze uspořádat si, co všechno měl dnes ještě udělat, a jak moc špatné by bylo, nechat to na zítřek. ,,Každopádně.. myslím, že pozvání přijímám." řekl nakonec. ,,A Co se týče Světlany, nemyslím, že je moc velká šance, že by ji něco bylo, ale vždycky se dají předepsat minimálně nějaké vitamíny a takové ty věci na zdravý růst, vývin, proti padání peří" Pokrčil rameny. ,,Prcovně tomu říkám taháky peněz." Uculil se.
Cody se musel zakřenit, když člověk netušil, zda pozvání přijmout a nebo ne. Jistě, klasika. Rozuměl tomu. Jen potřásl hlavou, když mladý veterinář jeho nabídku přijal. ,,Klidně si vás chytím zítra," pronesl Cody. ,,Nemám moc kam utéct. A vy nejspíš taky ne, když je v Heathens jen jedna veterina. Takže... teoreticky se stačí stavit v Prayeru, až budete mít čas. Já už tam budu. A když ne... no, ať to napíšou na Codyho. Oni budou vědět." S tím udělal pár kroků zpět. ,,A vitámíny zvážím, pro Světu klidně pro ty taháky peněz půjdu," zasmál se a s tím... už spěchal do práce. ,,Naschledanou, Connore!" houkl ještě za veterinářem, než zmizel i s ukecanou Světlanou někde za rohem.
Rychlý Codyho obrat ho mírně překvapil. Zůstal stát a koukal za ním. Vlastně, po tom co nabídku přijal, nečekal, že osamí tak rychle. ,,Naschle.." dodal ještě rychle, když se vzpamatoval, pak si ale uvědomil, že už ho muž nejspíš neslyší. Mírně si povzdechl, nebo možná oddechl. Kdo ví. Každopádně se usmál. Strčil ruce do kapes a otočil se na patě. Vydal se dál po cestě, kterou šel napřed. Bylo hezké mít možnost volného drinku v baru, každopádně si nebyl jistý, jestli to někdy využije. Konec konců, jak by to vypadalo, kdyby přišel, prostě kvůli drinku zadarmo.. to by bylo divné. Napadlo ho, jestli to s vitamíny myslel opravdu vážně. Spousta lidí, kterým doporučil cokoli, co nebylo smrtelně potřebné pro jejich mazlíčky, i když užitečné si nakonec víc vážili svých těžce vydělaných peněz, takže i když mu odsouhlasili všechno, pro samotné produkty si nikdy nepřišli. To však byla konec konců jejich věc. I se svými myšlenkami Connor za chvíli zmizel za rohem.
Post by Ryley Campbell on Dec 1, 2018 20:51:56 GMT
Mohlo být snad kolem šesti hodin, když se docela malá postavička navlečena v tlustém kabátku snažila v tichosti odcupitat zpět domů. Ulice byly téměř prázdné, samozřejmě až na lidi jako on, kteří se právě těšili na teplo nějaké budovy. On právě z jedné vyrazil, budova kavárny určitě již tiše prosila o návrat svého božského číšníka, který kávu dokázal podávat i na hlavě. Proč v tichosti? Málokdo by měl chuť slyšet náhodného chlapa, jak se třepe zimou a hlasitě oddychuje. Kabát bohužel příliš nepomáhal, letní období bylo snad jediné, kdy by si nestěžoval na zdejší klima, ač nebylo také nijak skvělé. Představoval si jen teplý čaj, zapnutou bednu a mámu vedle sebe, samozřejmě také topení, svaté topení. Kráčel si to uličkou kolem náměstí, neměl zrovna náladu opět vstoupit do nějakého obchodu, či čirou náhodou do stanu, a utratit své těžce odřené peníze. I když to teplo těch podniků vyzařoval až k němu, musel odolat a přidat do kroku.
Možná... že byl sám. Po ulicích se válela mlha jako vata a nabalovala se snad na každého, kdo se skrz ni snažil projít. Ryley tedy vyšel a okolo nohou se mu dostávalo tohoto přivítání v podobě nepropustného bílého cosi, co se plazilo po zemi. Zdálo se však, že je tu sám. Tedy, dokud se to neozvalo... zvláštní cinkání, které se blížilo směrem k Rayovi. Bylo to, jakoby někdo rozhýbal zvonkohru, ale brzy se ukázalo, že nejde o zvonkohru, nýbrž však o kopyta něčeho... velkého. Brzy se i ukázalo, co to něco velkého bylo. Zvíře se přiblížilo k Ryleymu, prve jako stín, pak jako obrys. Bylo bílé jako sama mlha a zastavilo se pět, možná šest metrů před Ryleym. Kůň pohodil hlavou a zafrkal. Chvilku hleděl na muže a pak se vydal klidným krokem pryč. Mlha se mu lísala k dlouhým, atletickým nohám a vedl mladého muže pryč z města. Mířil... k lesu? Ano, kůň mířil do lesa. Chtěl, aby ho Ryley následoval? Alespoň to tak vypadalo.
Post by Ryley Campbell on Dec 1, 2018 22:26:15 GMT
Dalších pár desítek metrů ušel v pohodě, možná jen přeci přestal cítit své nohy a nos, ale i přesto by se dalo říci, že byl v pohodě. Lehce se mohl bát jen o to, zda nechtěně nenarazí na nějakého chudáka, který se také snaží přes onu mlhu dostat domů. Každým dalším krokem začínal méně a méně vidět, teď byl ve stavu, kdy musel spoléhat pouze na svůj již tak slabý sluch. Byl mu přeci k něčemu, uslyšel zvuk. Zvonečky? Ne, nemohly být. Chodil touhle cestou denně, všiml by si jich. Šel blíže snad jenom proto, aby zjistil, že se onen zvuk blíží a že nejde o zvonky. Kopyta. Před sebou uviděl prvně stín onoho tvora, už teď musel strnout a přemýšlet nad tím, jaký tvor se mohl takhle volně procházet po ulicích. Nehnul se, neutíkal, pouze čekal. Pak se vynořil obrys koně. Nedokázal jej pořádně spatřit, přeci jen svou barvou lehce zapadal do zavalující mlhy, tenhle moment pěkně zakryla. Nikdo by je nemusel vidět. Čekal, snažil si vzpomenout na nějaké hodiny biologie. Učili je něco o potulných koních? Mohl se vůbec kůň takhle pouštět? A jestli ano, proč jej neznal? Mnoho otázek, až příliš na to, aby dokázal zaregistrovat jeho odchod. Slyšel už jen pouhé zafrkání, pak se kůň začal ztrácet. Zima byla vedlejší, musel reagovat docela rychle, vlastně ani přemýšlet nemusel. Ihned se dal směrem ke koni, přímo k lesu. Možná něco potřeboval a on přišel na pomoc. Nebo to možná byla menší pouť nějakého blázna, co následoval koně.