DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
DATE Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Nunc sed cursus metus, quis facilisis nunc. Nunc in nunc facilisis, posuere risus non, feugiat magna. Praesent sed metus dolor. Curabitur id rhoncus ipsum, in ornare tellus. Suspendisse potenti.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 17:39:15 GMT
Zhluboka se nadechla a vyšla z budovy svého bytu. Teď stála přímo před ní, zírala na ulici a procházející lidi kolem. Nebylo jich moc, Heathens bylo vlastně vždy vcelku klidné, narozdíl například od takového Oxfordu, kde své první roky života prožila. Nevrátila by se, možná by to přineslo mnoho smutných vzpomínek. I přesto však zůstávala v Heathens, městě, které její život poznamenalo mnohem více. Měla by odjet, nikdy se sem nevrátit a zapomenout na svou minulost. Už nikdy sem nevkročit. Ale ne, ona zůstávala ve svém bytě, sama. Procházela se ulicemi města, nebo posedávala v baru, či kavárně. Nejraději byla ale v tom bytě. Nerušil ji okolní hluk a mohla být sama se svými myšlenkami, které však nemohla vystát. Mučila sama sebe. Poté tu byl les. Při vzpomínce na něj se zachvěla a raději pomalým krokem vyrazila dál. Nyní měla namířeno do baru -zřejmě. Nebyla si jistá.
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 18:12:24 GMT
„Takže to vážně vlk není?“ Vtíravý hlas muže nešel na této poloprázdné ulici přeslechnout, byl jako špatně naladěné rádio, které vyzývalo posluchače o pozornost, ta se mu však nedostávala. Proto se zaměřil na jedince, kterým život na pár sekund udělal o něco složitější, teď mluvil na postarší dámu s čivavou na krátkém vodítku se stejným růžovým kloboučkem, který měla i ona. Vždyť to bylo podezřelé! Jaký magor by oblékal psy do stejného oblečení? Bohužel to skončilo tak, že se žena rozhodla utéct tak, že přeběhal přes cestu, dle všeho byla rozhodnuta i umřít, než aby poslouchala jeho řeči o vlcích dále. A tak pokračoval, opět na tvář usadil úsměv, porozhlédl se, zda neuvidí Mamuta – protože ten se vždy rád ztrácel -, a narazil na ni. Byl to vlastně vůbec někdo? Nevěděl, proto za ní šel, zjevně měla někam našlápnuto, dohnal ji. „Brej den,“ pousmál se na dívku, na tvář opět nasadil ten svůj idylický úsměv, v ruce si přerovnal své ručně psané vizitky, které zájemce o lov nadpřirozena vybízely k tomu, aby na parkovišti za obchodem hledali starou dodávku, a dal se do řeči. „Hledám bar a pár těch pěkný drbů o místních, tedy krom vás samozřejmě.“
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 18:42:52 GMT
Od smrti milovaného Bruce měla jednu velmi typickou vlastnost, pro ni. Nebo spíše schopnost, chceme-li to tak nazvat. A tím byla právě naprosto dokonalá ignorace okolí, tedy alespoň první chvíli. Regulovat dokázala jen určitý hluk a zatím? Zatím to nebylo nic hrozného. Především ne v Heathenských ulicích. Poté už jen zvedla hlavu, když se k ní dostalo pozdravu od neznámého člověka, uvědomila si to však až po pár sekundách. Mlčky mu přikývla na pozdrav a nezastavovala se. Vlastně spíš doufala, že ho setřese, to se však nestalo a on mluvil dál. Byla by ho poslala k čertu, což původně také plánovala, ale přesto nad tím na pár okamžiků zapřemýšlela. Prohlédla si ho a s pohledem plným nezájmu vrátila pozornost zpět na svou cestu. "Do baru jdu, můžete mě následovat, ale na ty Vaše drby nejsem správný člověk, s lidmi odsud se moc..." odmlčela se, následoval povzdech, "nebavím." dokončila větu a věnovala mu letmý pohled. "Tudíž si budete muset najít jinou oběť."
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 19:36:37 GMT
Chvíli opět cítil ten známý pocit toho, že s ním nikdo v tom městě nechce mluvit. To vypadal tak divně? No, ale stálo mu to za tu snahu, přeci jen zde nikoho neznal, a pes, který se mu najednou mimochodem objevil za zády, by mu toho moc neřekl. Kdyby aspoň uměl mluvit se zvířaty. Otočil se rychle na Mamuta a rukou se ho snažil opět vyhnat na další volnou procházku po ulicích, bylo ale docela zřejmé, že se bude držet v okolí. Alespoň měl o jeho přítomnost zájem někdo, když se ale ozvala, nabral jeho výraz docela jiný směr, než který ukazoval psovi. Bylo to vzrušení. „Řekněme, že lidi jsem nemyslel,“ mrkl po neznámé očkem, neočekával však, že by si toho všimla. Byla to jedna z dalších, kteří se ho snažili marně setřást. „Slýchá se, že…“ vizitku se ji snažil nějakým způsobem vecpat do zorného pole, „se tu prohání i něco jiného,“ šeptl, důraz hlavně kladl na onu druhou část věty. Nevydržel to ale dlouho, opět se vrátil k onomu úsměvu a kupu lístků si nějak vecpal do kapsy jeho kabátku, tam si také i uložil ruce. „Obávám se, že už mi žádná oběť krom vás nezbyla.“ A taky mířila do baru, takže by se jí neztratil tak ani tak.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 19:53:29 GMT
Pravé obočí jí vystřelilo výše a pohlédla na muže vedle něj pohledem, který jasně vypovídal o tom, že by jej klidně označila za blázna. Před jejíma očima se objevila malá kartička. Vizitka. Stihla si ji přečíst, ovšem ani po jedné nesáhla. Pouze se zamračila. "Nevíte nic," znovu pohledem vyhledala cestu, kterou směřovali k baru, "nevíte nic o tom, co se tu děje," znovu se na něj podívala, "nebo spíš -neděje." zhodnotila to nakonec a sama zastrčila ruce do svého černého kabátu. "A ať už budete kopat jak chcete, narazíte jen na vlky -jak já ty bestie nenávidím, - a necháte se zabít, věřte mi." pokývla hlavou a ohlédla se za psem. "Ani ten Vás neochrání," pohled na chvíli sklopila k zemi, poté však bradu zase zvedla a dívala se před sebe s nezaujatým pohledem, "ale poslužte si, šťourejte se v absurdních teoriích, takových tu bylo," zastavila se a významně se na něj podívala, "ale nikdy, nikdy nechoďte do lesa za úplňku." bez varování znovu vykročila rychlejším tempem. Příliš vzpomínek a muž, jehož čekal stejný osud jako jeho. Bruce.
Post by Gene Becker Frost on Jan 17, 2019 20:37:14 GMT
Bylo to neobvyklé – ten fakt, že ho někdo konečně nebere za blázna. Takových případů bylo jednoduše málo, většinou jen upozornili na divoká zvířata, občas ho brali za blázna. A ona? To bylo něco jiného, jeho úsměv se prodloužil od ucha k uchu. Na něco narazil, ještě nevěděl na co, ale určitě to něco být mohlo. S radostí zmlkl, aby ji vyslechl, pak? Pak už zjevně nic, úškleb na tváři zmizel stejně rychle, jako se objevil. Připomínalo mu to jeden známý pocit, který si pod přísahou uzamknul, něco smutného. Nebo se jen pletl, možná už ho to pomalu sžíralo do takové míry, že se potřeboval zase pohnout. Nečekaný povzdych byl znamením toho, že byl čas na něj – teď by měl povídat on. Zrychlil stejně, jako žena. „Lovci si neříkají lovci jen tak, drahá,“ poohlédl se na ni, vážně nečekal, že něco takového najde. Možná spíše čekal něco více otevřenější, méně ztracený. „Myslím, že oba víme, o čem je řeč,“ odkašlal si, „obří stvůry, vychází o úplňku, lehce zabijí, bojí se stříbra...“ Poté už jen zašeptal jednu lehkou, srozumitelnou otázku, na kterou potřeboval odpověď. „Vážně jen vlci?“ Teď už jen doufal v to, že ho poslouchá, že ji natolik nevystraší, což mohlo být i cílem. Nebylo moudré říkat lidem něco, co by vás mohlo dostat do hrobu, a kdyby byl jedním z těch krvelačných tvorů, netrvalo by dlouho, aby se i ona nepřidala k barvení ředkviček na červeno.
Post by Coalene Octavia Shane on Jan 17, 2019 20:55:36 GMT
Lovci? Znovu přišlo to povytažení obočí, možná až moc arogantním způsobem, jako by byla něco víc. Možná si tak v tuto chvíli připadala. Poplácala ho po paži. "Vy že jste lovec? Ale no tak, i já bych Vám nakopala zadek," odfrkla si posměšně, to bylo snad první pořádné projevení emocí za dobu, co s ním mluvila. Ale byla to vůbec emoce? Spíše ne, jen pohrdání. "Když chcete věřit těm pohádkám, fajn," pokrčila rameny, "ale to opravdová stvoření, která skutečně existují, jsou stvůry," odmlčela se, "bestie, které vraždí, vlci." znovu po něm šlehla pohledem, nikterak příjemným, nutno podotknout. "Musí být." zastavila se před budovou a strčila do dveří. "Až po Vás."
Jít si vyvětrat hlavu byl asi nejlepší nápad po té děsné noci plné nočních můr. Proto se Jacob rozhodl projít se po městě a maximálně si pak zajít někam na oběd. Ráno ani neměl na nic chuť. Šel pomalým krokem, s rukama v kapsách od bundy a hlavu (tedy aspoň bradu) měl zavrtanou pod rolákem od svetru. Pořád se však cítil hrozně unaveně a vylo to vidět i na očích. Potřeboval se vážně probrat a byl rád, že měl dnes zrovna volno. Pořád se mu do hlavy vracely vzpomínky ze snů a už pomalu nevěděl, jak se jich zbavit. Neustále ho pronásledovaly.
Connor vyletěl z rezidence Wintercry jako střela. Thomas mu slíbil, že zůstane u něj. I přesto, když se probudil, nikde tam nebyl. Už to byla celkem kopačka hned po ránu. Několikrát ho zavolal. Nebyl však zřejmě nikde poblíž. Connor se ale jinak cítil v pořádku. Tak nějak doufal, že kdyby se andělovi něco stalo, sám by to cítil. Třeba musel něco zařídit.. nebo se šel prostě projít. Mohlo se to stát. S těmito uklidňujícími myšlenkami se vydal najít Honey. Chtěl se ujistit, jak ji je. Zjistit, že je vlkodlak jistě nebyl žádný med. To ale netušil, že ho tohle ráno čeká další kopačka. Dívka nebyla k nalezení.. Proč se mu všichni ztráceli zrovna dneska? Nervózně si pročísl vlasy, aby se mol chytit za hlavu. Codymu už předtím psal, že si s ním potřebuje promluvit. Co měl ale teď dělat, když tu dívka nebyla? Kam vůbec mohla jít? Neměl ani ponětí, jestli se se situací smířila, nebo ne.. a co právě teď může dělat? S tím sebral svoje věci a vyběhl ven. Co chtěl dělat? Netušil. Snad se pokusit najít Honey, nebo Thomase. Možná chtěl jít za Codym.. Najít prostě pomoc.. a nebo se možná chtěl alespoň na chvíli distancovat od všech těch problémů světa, co se kolem něj poslední dobou motaly a prostě se projít a trochu uklidnit. Nemohlo se přece kazit tolik věcí naráz ne? Snažil se ošálit sám sebe. Sám ze své zkušenosti moc dobře věděl, že to jde. Strčil si ruce do kapes bundy a vydal se po zmrzlé ulici. Mířil znovu do města. Do změti domů a úzkých i širokých uliček. Možná se mu chtělo instinktivně jít prostě domů. Otevřít po pár dnech zase ordinaci a dát se do práce. I když měl pracovní telefon stále u sebe, aby mohli lidé s vážným problémem zavolat, stejně mu přišlo že v uplynulých dvou dnech svou práci prostě zanedbal. Na ulicích teď nebylo moc lidí. Vlastně po všech těch snech a setkáních mu realita přišla tak klidná. Klidná.. tedy až do té doby, než ho uviděl. Toho muže ze snu.. Jak že se jmenoval? Jacob? Hrklo v něm. Znovu se mu vybavila tvář umírajícího muže s prostřelenou čelistí, kterého se snažil zachránit. Na chvíli se zastavil. Měl Jacoba oslovit? Nebo měl projít dál, jakoby se nic nedělo? Nakonec znov sklopil oči k zemi a nechal to náhodě. Vydal se prot muži. Pokud si ho všimne a osloví, zastaví se. Pokud ne, prostě půjde dál. O nic přece nejde.
Jakmile zabočil do další uličky, už nebyl na cestě sám. Proti němu šla nějaká osoba. Nevěnoval jí však žádnou pozornost, neměl důvod, dokud... dokud se ti dva k sobě nepřiblížili. Jake na moment zvedl hlavu, když zrovna okolo toho muže procházel, ale pak se zastavil. Zarazil se. Ta tvář... tu už někde viděl. Viděl ji v tom snu. Byl to jeden z prvních lidí ve snu, které potkal. Jak to ale bylo možné? Nikdy dřív jej neviděl. Jak se jmenoval? Connor určitě. Ale nemusel se tak jmenovat ve skutečnosti. Možná to byla opravdu jen náhoda, ale... nedalo mu to. Otočil se zpátky. "Uhm, promiňte?" Snažil se jej zastavit. Ta tvář byla set sakra přesná. Byla úplně stejná, jako kopie. Bylo to až děsivé, zvláště, když si vybavil scénu v autě, kde... ten muž vlastně zemřel. "Neznáme se náhodou odněkud?" Zeptal se raději. Musel se ujistit, prostě mu to nedalo. A bylo to sakra divné.
Connor se zastavil a chvíli zůstal jen stát. Pak se usmál a otočil se. Nechtěl vypadat nějak nepřátelsky. I když nevěděl, jestli se s mužem ze snu chce opravdu bavit. I když, co na tom bylo špatného? Byli oběti. Stejně jako on. ,,Ne.. myslím, že se neznáme. Ne osobně. Tedy, jak se to vezme." Vydal se k němu a natáhl k němu ruku. ,,Jsem Connor Smith. Rád vás poznávám i v reálném světě" Mimoděk si ho přeměřil pohledem. ,,Takže.. jste vážně skutečný. To jsem rád. Policista že?" zkusil to. Většinou si pamatoval i drobnosti. Pomáhalo mu to hlavně dřív ve škole.
I Jacob k němu natáhl ruku a potřásl si s ním. "Takže... Connor. Jistě. uh... jo..." Následovaly jeho zmatená slova. Nevěděl totiž, co říct dřív. Takže on byl Connor, byl to on. A Connor... ten reálný muž, co teď naproti němu stál, jej dokonce i znal. Jak to bylo možné? Jak?! To měli společný sen? Bylo tohle vůbec reálné? "Jo, Jacob Lopez, jsem to já... sakra..." musel se na chvíli otočit stranou a chytit se za hlavu. Momentálně chvíli nevěděl, jestli se mu zase něco nezdá. Buď jsem se zcvoknul a nebo je to fakt skutečné... Avšak ten muž vypadal klidně, jako by se snad nic nedělo? Měl s tím snad zkušenosti? A nebo to byl určitě nějaký psycholog, co jej akorát jen zkoumal. Třeba jej někdo unesl a předávkovali jej nějakýma drogama a teď si s ním jen hrají. Ty vole, Jacobe, nejsme ve filmu. Otočil se tedy zpátky ke Conorovi. "Uh, promiň. Tak nějak... mi to nedává smysl. Je to vůbec možné?" zamračil se, ale nakonec se musel uchechtnout. Tak nějak se mu navalily do hlavy všechny možné emoce a snažil se to teď pobrat. "Doufám, že nejsem znova v dalším snu... že...ne?" ujistil se opatrně.
Connor se mírně zarazil. Jakoby ho podobná věc doteď ani nenapadla. ,,Ne, myslím, že nejsi ve snu.. myslím, že oba nejsme ve snu. Alespoň doufám." nervózněji se ošil. Jacob si o Connorovi mohl představovat všelijaké konspirační teorie. Faktem však bylo, že jeho mysl nelhala. A Jacob ji slyšel. Connor byl mírně nervózní. I tak si ale myslel, že tohle všechno už je za nimi. Vlastně netušil co, nebo proč se stalo, že skončili ve společném snu. Probudil se ale doma. S Thomasem a s tím stříbrným pírkem. Podobné pírko měl najít i Jacob. Něco jako odměna za to, že vyzrál nad noční můrou. A Connorovi se právě vracely myšlenky na to, jak pírko našel on. A jek ho použil. Že je to přání. Vlastně mu tyhle věci mohly posloužit, jako návod k použití. Při vzpomínkách na onu událost co následovala však Connorovi přinesla i vlnu strachu a nejistoty. Než se tím začal zabývat víc, raději se zaměřil znovu na Jacoba. ,,Jak se po tom všem vůbec cítíte?" Netušil ani, co se ve snu dělo po tom, co se on sám probudil. Možná ale mohl vědět o oné tajemné Peggy.
Takže on byl také ve snu. Bylo to možné. Bylo to skutečné? Z jeho myšlenek jej ale vyrušily jiné myšlenky, přesněji Connorovy. V tu chvíli vypadal Jacob dost zaraženě, díval se na Connora teď dost nepřítomně, jako kdyby se soustředil na něco jiného. Nebo jako kdyby něco slyšel a Connor ne. A šlo to přímo od něj. Jako kdyby opravdu slyšel myšlenky. Přesně tak to znělo, jako v tom snu. I v onom snu slyšel hlasy, jak Connora, tak i té dívky. Bylo to zvláštní. Chvíli měl pocit, že má snad zalehlé uši a musel aspoň v jednom podrbat. O čem to ale Connor mluvil v myšlenkách? Na co ten muž myslel. Vybavoval si vzpomínky na onen sen. A... zmínil i nějaké pírko, které plnilo přání? Že by jej měl taky někde doma? Tohle, co teď slyšel a zažíval... bylo skutečné. Opravdu slyšel něčí myšlenky a nebylo to jen ve snu. Bylo to skutečné tím si byl jistý a bylo to ještě děsivější. Začal slýchat hlasy od té doby co... na něj mluvil ten záhadný muž. Zmateně zamrkal a zavrtěl hlavou, jako kdyby chtěl jeho myšlenky odehnat. Nedokázal se soustředit na dva hlasy najednou. Teď měl problém si spojit, která věta zněla přímo z Connorových úst. "Uh, promiň, cože?" Znovu zmateně zamrkal. Teď vypadal dost divně. Chvíli měl pocit, že se zblázní, teď, jako kdyby byl duchem nepřítomný. "Jo... dost divně..." odpověděl pomalu a znovu se podrbal v uchu. Pořád jej slyšel a nemohl si na to zvyknout. Nechtěl jej slyšet. Ne zrovna teď. Nedávalo mu nic smysl! Dokud neuslyšel to jméno... "Ty znáš Peggy? Musím za ní jít..." Vyhrkl najednou. Ani si neuvědomil, že Connor její jméno vlastně nahlas nevyslovil.
Connor trochu polekaně ucouvl z té náhlé reakce. ,,Pe..Peggy? Ne myslím že žádnou Peggy.." Zarazil se. Možná znal.. Kdyby meměl takového pamatováka na jména, asi by se mu vykouřilo z hlavy, jako většině jidem jména těch, které skutečně dobře neznají. Byla to ta žena z večírku, když je napadl vlkodlak. Ta s tím malým klukem, co se bál, že mu ji chcou skutečně prodat.. a za kterého zaplatil. Pozvala ho k sobě. Nevěděl, kdy by měl přijít ale když už ho pozvala, musela mu říct i kam. ,,Vlastně, možná si na jednu vzpomínám. Matka malého kluka? Má zrzavé vlasy? Asi takhle dlouhé" Naznačil. Cítil jakési zadostiučinění že možná opravdu zná odpověď, na jeho otázku. ,,Jestli je to ona, myslím, že říkala, že bydlí i lesa. Nevím kde přesně ale asi se to nedá splést" Pokrčil rameny. Ze snu si ji skoro nepamatoval. Až teď mu docházelo, že tam asi taky byla. Když se ale setkali, nebylo to dlouhé setkání a on byl v bolestech a snad i v šoku.